Zákon o vrácení některých záloh poukázaných z ciziny na plnění dodávkových nebo některých jiných smluv a vyplacených pod tlakem okupace, vydaný 13. února 1947, se zabývá navrácením záloh vyplacených v československých korunách nebo říšských markách tuzemským subjektům během období německé okupace. Primárním cílem zákona je zjednat nápravu v případech, kdy byly zálohy poskytovány pod nátlakem okupace v období od 1. října 1938 do 5. května 1945. Klíčová ustanovení zahrnují povinnost vrátit poskytnuté zálohy československým peněžním ústavům, pokud nebyly splněny závazky ze smluv, k nimž se tyto zálohy vztahovaly. Rovněž se stanovuje, že Národní banka Československá v Praze má pravomoc udělovat výjimky v případech hodných zvláštního zřetele, a příjemci záloh nemohou mít po vrácení žádné další finanční závazky vůči smluvní straně. Za nedodržení vrácení záloh do stanoveného termínu mohou být použity soudní exekuce. Tento zákon se dotýká oblastí jako je měnová politika a správa financí ve státním i mezinárodním kontextu, a má potenciálně značný dopad na podnikatelské subjekty a bankovní sektor, které byly nuceny kvůli válečným okolnostem uzavřít nerovné smluvní dohody. Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení, pod dohledem ministra spravedlnosti v součinnosti s ministry financí, průmyslu a zahraničního obchodu.