Zákon o mimořádných opatřeních bytové péče je legislativa přijatá Ústavodárným Národním shromážděním republiky Československé dne 18. července 1946, zaměřená na regulaci pronájmu bytů v poválečném Československu. Jejím hlavním cílem je řešení bytové krize prostřednictvím speciálních opatření na distribuci bytového fondu. Jedním z klíčových ustanovení je povinnost vlastníků domů hlásit místnímu národnímu výboru byty, které nejsou pronajaty, jsou volné nebo v nichž nájemní poměr zanikl. Tato povinnost zajišťuje efektivní monitorování a přidělování dostupných bytů. Vlastníci domů musí také pronajmout byty přikázané místním národním výborem, čímž se snižuje možnost diskriminace při pronájmech. Zákon určuje, že jako nájemníci mohou být přiděleny pouze státně spolehlivé osoby bez bytu, osoby v nedostatečných bytech nebo ty, které byly za okupace o své byty připraveny. Osobám poškozeným válkou a persekucí je poskytována přednost. Tato legislativa má za cíl nové spravedlivé přidělování bytů s ohledem na sociální a zdravotní podmínky obyvatel, čímž usiluje o jednotné a efektivní řešení nedostatku bydlení v poválečném období.