Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2524/26

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele K. O., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Leonidem Kušnarenkem, advokátem, sídlem Polská 1090/4, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. -61 ze dne 23. 6. 2026 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -54 ze dne 7. 5. 2026, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle písm. d) a a násl. se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v a 2, a d. Stěžovatel dále žádá přednostní projednání věci.

2. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců uloženého rozsudkem téhož soudu sp. zn. ze dne 11. 2. 2026 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. ze dne 1. 4. 2026. Podle obvodního soudu nebyly splněny podmínky podmíněného propuštění spočívající v prokázání polepšení a v předpokladu vedení řádného života vyplývající z .

3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

4. Stěžovatel městskému soudu vytýká, že z jeho rozhodnutí vyplýval požadavek na to, aby bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se polepšil. Má za to, že předpoklad vedení řádného života je ze své povahy pravděpodobnostní, takže nelze vyžadovat jistotu ani vyloučení všech rozumných pochybností. Odmítá rovněž požadavek, aby náprava odsouzeného byla "zjevná". Namítá, že mu byl připočten k tíži institucionální a časový postup Vězeňské služby. Připomíná, že do výkonu trestu odnětí svobody byl z vazby převeden dne 2. 4. 2026 a v průběhu následujících pěti týdnů (tj. do konání veřejného zasedání před obvodním soudem) nebyly dokončeny všechny diagnostické a administrativní úkony, které on sám nemohl nijak urychlit. Je přesvědčen, že tato okolnost však nepředstavuje negativní poznatek o jeho osobě ani důkaz, že se nepolepšil. Podotýká, že městský soud si nevyžádal aktuální hodnocení Vězeňské služby, takže posouzení polepšení a prognózy řádného života nebylo založeno na skutkovém stavu aktuálním v době rozhodování městského soudu. Obecné soudy podle něj nepřiznaly reálnou váhu jeho chování v období před právní mocí odsuzujícího rozsudku.

5. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy mechanicky hodnotily absenci kázeňských odměn, čímž se podle něj napadená rozhodnutí dostávají do bezprostředního napětí s nálezem sp. zn. ze dne 4. 3. 2026. Jako neodůvodněný označuje závěr městského soudu, že bagatelizoval svou trestnou činnost. Poukazuje na skutečnost, že je prvotrestaný, jakož i na další pro něj příznivé faktory (absence negativních poznatků z vazby a kázeňských trestů, zajištění bydlení a zaměstnání apod.), a v návaznosti na to pokládá závěr obecných soudů o nesplnění podmínky polepšení a prognózy řádného života za rozporný s těmito poznatky. Tvrdí, že uvedený závěr stojí především na abstraktním přesvědčení, že od administrativního převedení z vazby neuplynula dostatečně dlouhá doba, což považuje za faktické vyžadování další, zákonem nestanovené podmínky pro podmíněné propuštění. Domnívá se, že obecné soudy nedostatečně zvážily okolnosti snižující riziko recidivy (příslib zaměstnání, bydlení, pobytového zázemí v Polsku a rodinné podpory), znehodnotily podporu matky a nevypořádaly se s možnostmi dohledu a stanovením přiměřených omezení a povinností. Městský soud podle jeho názoru připomínáním drogového charakteru trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, jakož i množství přechovávaných látek, porušil zákaz dvojího přičítání závažnosti již potrestaného skutku. Má za to, že městský soud nevypořádal důsledně jeho stížnostní námitky a že napadená rozhodnutí neuvádí žádné konkrétní a reálně splnitelné změny, které se od něj očekávají.

6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle (viz např. nálezy ze dne 4. 3. 2026 či

ze dne 26. 8. 2026 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 20. 9. 2001,

sp. zn.

ze dne 25. 2. 2010,

sp. zn.

ze dne 11. 2. 2026 či

sp. zn.

ze dne 15. 4. 2026). Zdůraznil, že jde o mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody, a to v návaznosti na posouzení naplnění neurčitých zákonných pojmů, jež se odvíjí od hodnocení pokroků v resocializaci odsouzeného. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost v rámci neurčitých zákonných pojmů hodnotit pokroky v resocializaci odsouzeného. Neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.

8. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory, popř. když bylo řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo, zatíženo zásadní vadou představující porušení principů spravedlivého procesu. Typicky se může jednat o situace, kdy obecné soudy rozhodovaly zcela na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jejich rozhodnutí bylo opřeno toliko o informace z doby odsouzení či o trestní minulost, a došlo tak k porušení zákazu dvojího přičítání téhož nebo nebyl respektován princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní (srov. např. nálezy

sp. zn.

ze dne 26. 10. 2021,

sp. zn.

ze dne 19. 7. 2022 či

sp. zn.

ze dne 15. 5. 2026).

9. Z vyplývá, že i když odsouzený vykonal zákonem stanovenou část trestu odnětí svobody (což bylo v posuzované věci splněno), přichází rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody do úvahy jen tehdy, jestliže odsouzený svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a lze od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Podmínka prokázání polepšení se tedy nezbytně vyžaduje existenci dostatečného souboru podkladů, na jejichž základě bude moci soud učinit závěr o zásadní vnitřní změně odsouzeného. Jestliže takové podklady reálně nelze opatřit, není možno takový stav automaticky vykládat tak, že podmínka polepšení se má být považována za splněnou. Jestliže tedy v posuzované věci městský soud v bodě 6 napadeného usnesení konstatoval, že benefit v podobě podmíněného propuštění má být poskytnut odsouzené osobě, "je-li zjevné, že její pobyt ve vězení vedl k její nápravě", jde sice o formulaci poněkud nepřesnou, která však není v zásadním rozporu s podstatou uvedeného předpokladu podmíněného propuštění.

10. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v posuzované věci při hodnocení podmínky polepšení se (a na ni navazující podmínky předpokladu vedení řádného života) neopominuly zohlednit žádnou podstatnou okolnost. Obvodní soud vzal v úvahu stěžovatelovo chování ve vazbě (před převedením do výkonu trestu), když konstatoval, že k němu nebyly zaznamenány žádné negativní poznatky. Podobné informace získal od Vězeňské služby i ve vztahu ke krátkému období po převedení do výkonu trestu, ovšem s tím, že vzhledem k tomuto omezenému času dosud nebyl stanoven program zacházení, nebyla stanovena prostupná skupina vnitřní diferenciace, ani stupeň zabezpečení, stěžovatel nebyl kázeňsky odměněn ani trestán a nenavázal spolupráci s žádnou nestátní neziskovou organizací (blíže viz bod 5 napadeného usnesení obvodního soudu). Ústavní soud sice může částečně stěžovateli přisvědčit, že si městský soud měl obstarat aktuální hodnocení Vězeňské služby, nicméně vzhledem ke krátkému (jeden a půl měsíčnímu) odstupu, s jakým městský soud rozhodoval o stížnosti proti usnesení obvodního soudu, nepovažuje tento nedostatek za natolik zásadní, aby dosahoval ústavněprávních rozměrů. Sám stěžovatel ostatně neupozorňuje na žádné konkrétní okolnosti, které by nastaly v uvedeném mezidobí a které by byly způsobilé přivodit jiné rozhodnutí městského soudu.

11. Jestliže uvedený soubor podkladů obvodní soud (a v návaznosti na něj i soud městský) vyhodnotil jako nedostatečný a vyvodil z toho závěr, že nelze hodnověrně hodnotit, zda a jak stěžovatel naplňuje účel trestu (srov. bod 10 usnesení obvodního soudu), nespatřuje v tom Ústavní soud libovůli či jinou vadu ústavněprávní relevance. Z napadených usnesení nijak nevyplývá, že by obecné soudy stěžovateli vytýkaly nedostatek odměn (tedy ani že by tuto okolnost mechanicky posuzovaly), nenavázání spolupráce s neziskovou organizací či další výše zmíněné faktory; toliko konstatovaly objektivní neexistenci těchto skutečností, které obvykle mohou sloužit jako podklad pro prokázání nápravy odsouzeného, tedy vysvětlily překážky, které bránily dospět k závěru, že náprava stěžovatele byla prokázána.

12. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že obecné soudy nedostatečně zohlednily výše zmíněné pozitivní faktory existující na jeho straně a potenciálně snižující riziko recidivy. Tyto faktory (možnost bydlení, zaměstnání, podpora rodiny) mohou mít nemalý význam při vytváření prognózy budoucího života, avšak nemají relevanci pro hodnocení dosavadní nápravy odsouzeného, tedy pro posouzení toho předpokladu podmíněného propuštění, který obecné soudy prioritně vyhodnotily jako nesplněný.

13. Ani zbývající stěžovatelovy námitky nevyhodnotil Ústavní soud jako opodstatněné. Tím, že městský soud připomněl drogový charakter trestné činnosti a množství přechovávaných drog (aniž by z těchto okolností dovozoval jakékoli další závěry), nemohlo dojít k porušení zákazu dvojího přičítání. Městský soud se dostatečně vypořádal se stížnostními námitkami, byť částečně formou odkazu na odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu, což ovšem samo o sobě nepředstavuje postup, který by kolidoval s právem na spravedlivý proces. Obecným soudům konečně těžko možno vyčítat, že v napadených rozhodnutích neformulovaly konkrétní a reálně splnitelné změny, které se od stěžovatele očekávají. Jak již totiž bylo vysvětleno, závěr o nesplnění předpokladů podmíněného propuštění (zejména podmínky prokázání polepšení) vyplynul z objektivního nedostatku informací. Obecné soudy tedy nevytýkaly stěžovateli určité vady v jeho chování v průběhu výkonu trestu. Jako návod pro dosažení podmíněného propuštění v budoucnu ostatně mohou sloužit i výše uváděná kritéria, která obecné soudy zmiňovaly.

14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na přednostní projednání věci samostatně nerozhodoval, neboť jde o akcesorické návrhy, který sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2026

Tomáš Langášek v. r.

předseda senátu