Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
6B98B0C926E4327AC1258EB40052A803.html
HTML · 58.63 KB
No categories available
5 Tdo 825/2026
5 Tdo 825/2026-84
USNESENÍ
A. J.
takto:
Podle § 265k odst. 1
tr. ř.
se zrušuje
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 14 To 34/2026.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř.
se zrušují
také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích
přikazuje
, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obviněný A
. J.
byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 3 T 117/2025, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále také jen „tr. zákoník“). Za tento přečin mu byl podle §
337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, a to za současného vyslovení dohledu.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný A
. J.
odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl rozsudkem ze dne 4.
3.
2026, sp. zn. 14 To 34/2026. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl podle §
226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného A
. J.
obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
3. Skutek, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně a pro nějž byl zproštěn obžaloby rozsudkem odvolacího soudu, spočíval v tom, že ačkoliv si dne 24. 3. 2025 v
XY
osobně převzal písemnou výzvu Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 19. 3. 2025, sp
. zn. 12 T 109/2024, k nástupu ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě, s nástupem nejpozději do dne 15. 4. 2025 v Psychiatrické nemocnici Havlíčkův Brod, vydanou na základě rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 12 T 109/2024, jenž nabyl právní moci dne 5. 2. 2025, ve stanovené lhůtě do dne 15. 4. 2025 do výkonu ochranného léčení nenastoupil a výkonu ochranného léčení se vyhýbal až do dne 25. 4. 2025 do 11:45 hodin. V tuto dobu byl do Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod dodán na základě příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 4. 2025, sp. zn. 12 T 109/2024, a to poté, co byl zajištěn hlídkou Policie ČR, Obvodního oddělení XY u OD LIDL na adrese
XY.
II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného, v němž uplatnila dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V podaném dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení ve věci a konstatovala, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že jednání obviněného nenaplňuje znaky přečinu podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 [podle znění tr. zákoníku účinného ke dni vydání tohoto rozhodnutí jde o přečin podle § 337 odst. 1 písm. m) – poznámka NS]. Připomněla, co je objektem tohoto přečinu a v čem spočívá naplnění objektivní stránky této skutkové podstaty. Uvedla, že mařením výkonu ochranného léčení je třeba rozumět stav, v němž ochranné opatření není fakticky vykonáváno, respektive pachatel svým jednáním způsobí, že výkon tohoto ochranného opatření není možný. Oproti tomu zmařením účelu ochranného léčení je nutno rozumět dosažení stavu, v němž je jednáním pachatele zcela zabráněno, případně podstatným způsobem zamezeno naplnění cíle tohoto ochranného opatření, a to buď v celém rozsahu, nebo alespoň v jeho zásadní složce. Takové závažné jednání musí směřovat proti samotné podstatě ochranného léčení, přičemž jeho trestněprávní relevance je dána právě způsobilostí narušit nebo znemožnit realizaci ochranného léčení jako nástroje ochrany společnosti i
léčebného působení na pachatele. Citované ustanovení přitom chrání výkon i účel ochranného léčení bez ohledu na formu, v níž bylo uloženo (jak ve formě ústavní, tak i
ambulantní). Dovolatelka
poukázala na právní úpravu vztahující se k nerespektování výkonu trestu odnětí svobody, což podrobně rozvedla, a akcentovala, že na rozdíl od ochranného opatření trestní zákoník v oblasti výkonu trestu odnětí svobody výslovně pamatuje právě i na zvláštní, tzv. předsunuté situace, v nichž pachatel bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu výkon trestu odnětí svobody, případně se jiným způsobem neoprávněně brání jeho nástupu. Zákon v takovém případě předpokládá trestní odpovědnost za maření výkonu soudního rozhodnutí již jednáním pachatele, které výkon či účel trestu teprve vzdáleněji ohrožuje, aniž by však k jeho faktickému zahájení dosud došlo. V této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně podrobně připomněla také historický vývoj relevantní právní úpravy i judikatury a uzavřela, že je, zjednodušeně řečeno, nejen v případě nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody, ale i v případě nenastoupení ochranného léčení jeho výkon zmařen, neboť již samotná výzva k nástupu je úkon směřující k započetí výkonu, ted
y k jeho realizaci.
6. K argumentaci odvolacího soudu nejvyšší státní zástupkyně poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, která připouští kvalifikaci jednání spočívajícího v nenastoupení ochranného léčení jako přečinu podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku. V tomto směru odkázala zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 4
Tdo 1429/2014, a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo
544/2022, v nichž uvedené závěry mají dopad i na posouzení nyní projednávaného jednání obviněného, neboť vytvářejí interpretační rámec, v jehož mezích nelze u nenastoupení ochranného léčení bez dalšího vyloučit možnost postihu podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku pouze s poukazem na skutečnost, že k
maření výkonu tohoto ochranného opatření dochází ještě před jeho faktickým zahájením. Přinejmenším v těchto věcech byla totiž trestní odpovědnost dovozena vůči pachateli, který uložené ochranné léčení fakticky ještě nenastoupil, případně se omezil pouze na formální úvodní kontakt bez reálného zahájení výkonu ochranného opatření. Navíc v obou případech se jednalo o nenastoupení výkonu ochranného léčení v ambulantní formě, zatímco v nyní projednávaném případě je právní kvalifikace zvažována ve vztahu k ochrannému léčení uloženému v ústavní formě. Uvedená odlišnost nemůže podle dovolatelky vést k oslabení trestněprávní relevance projednávaného jednání, naopak zakládá prostor pro uplatnění logického argumentu
a minori ad maius
. Jestliže totiž Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích dovodil trestní odpovědnost pachatelů za nenastoupení ochranného léčení v
ambulantní formě, což považoval za závažné jednání způsobilé zmařit výkon uloženého ochranného opatření, tím spíše je namístě dovodit trestní odpovědnost v případě nenastoupení ochranného léčení uloženého v ústavní formě, které představuje nejen intenzivnější zásah do osobní sféry pachatele, ale i opatření ukládané právě za situace, v níž ambulantní forma léčby není považována za dostatečnou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 502/02, a ze dne 3. 3. 2011, sp
. zn. I. ÚS 3654/10). Typicky jde o případy, v nichž je zvýrazněna potřeba bezprostřední ochrany společnosti s ohledem na osobu pachatele, povahu a závažnost jím spáchané trestné činnosti, jakož i charakter a míru nebezpečí, které lze od něj do budoucna očekávat ve vztahu k zájmům chráněným trestním zákonem. Nenastoupení ochranného léčení v ústavní formě proto podle dovolatelky nelze považovat za bagatelní či marginální jednání, neboť svou povahou představuje jednání způsobilé výrazně ohrozit dosažení účelu uloženého ochranného opatření a narušit autoritu pravomocného a
vykonatelného rozhodnutí soudu.
7. K úvahám odvolacího soudu, že i pokud by posuzované jednání bylo podřaditelné pod skutkovou podstatu přečinu podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, nebylo by možné dovodit zákonem předpokládanou míru závažnosti jednání obviněného a přicházela by v
úvahu aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr
. zákoníku, státní zástupkyně uvedla, že není možno se s tímto závěrem ztotožnit, neboť odvolací soud podle ní nepřípadně stavěl do popředí domnělou rozdílnou míru závažnosti jednotlivých druhů ochranného léčení. Takový přístup nemá totiž oporu ani v platné právní úpravě, ani v systematice ochranných opatření v trestním právu. Konkrétní druh ochranného léčení se vždy odvíjí od individuální povahy onemocnění, poruchy či jiného relevantního stavu pachatele a od rizik, která z těchto okolností vyplývají pro zájmy chráněné trestním zákonem. Nejde o hierarchii „závažnějších“ a „méně závažných“ druhů ochranných léčení, nýbrž o
diferenciaci, která reflektuje specifika konkrétního případu a sleduje dosažení účelu ochranného léčení nejvhodnějšími prostředky. Není proto možné bez dalšího dovozovat, že nerespektování výkonu např. ochranného léčení psychiatrického je závažnější než nerespektování ochranného léčení protialkoholního. Každé ochranné léčení má totiž svůj preventivní a ochranný účel. Jeho nerespektování představuje zásah do řádného výkonu pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí bez ohledu na druh uloženého ochranného opatření.
8. Ve vztahu k projednávané věci nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že s ohledem na povahu a závažnost protiprávního jednání obviněného nelze dospět k závěru, že by šlo o
jednání málo závažné, které by si nevyžádalo reakci v rovině trestního práva. Jak samotný charakter jednání obviněného, tak i osobní a zdravotní okolnosti zjištěné v rámci původního trestního řízení totiž svědčily o nikoli zanedbatelné nebezpečnosti jeho chování a o potřebě důsledného respektování uloženého ochranného opatření. Připomněla, že obviněný byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, a to se zbraní. Ze znaleckého posudku zpracovaného v uvedené trestní věci přitom vyplynulo, že obviněný je závislý na alkoholu a příznivou prognózu lze očekávat pouze za předpokladu jeho trvalé a naprosté abstinence, neboť jeho schopnost kontrolovat požívání alkoholu je zásadně narušena. Pokud by nadále požíval alkoholické nápoje, existuje významné riziko, že by se mohl dopouštět další obdobné trestné činnosti. Na základě právě těchto závěrů bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Ostatně sám obviněný připustil, že jeho závislost na alkoholu se stále prohlubuje, v minulosti dobrovolně nastoupil ústavní protialkoholní léčení, léčbu pro konflikt s jiným pacientem nedokončil.
9. Nejvyšší státní zástupkyně také zdůraznila, že pro uložení ochranného protialkoholního léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nepostačuje pouhé zjištění, že pachatel spáchal trestný čin v souvislosti s konzumací alkoholu. Podmínkou uložení tohoto ochranného opatření je kvalifikovaný závěr, že nadměrné požívání alkoholických nápojů má u pachatele povahu choroby. Jde o stav odpovídající chorobné závislosti. Právě ta představovala bezprostřední příčinu i významný akcelerátor násilného jednání obviněného a
zakládala reálné riziko jeho další obdobné trestné činnosti. Z hlediska posouzení závažnosti jednání obviněného, spočívajícího v úmyslném nerespektování uložení ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě, v jeho nenastoupení a cíleném vyhýbání se jeho výkonu, jež je předmětem právní kvalifikace přečinu podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, bylo nezbytné zohlednit rovněž celkový profil osobnosti obviněného. Přitom obviněný je i osobou s kriminální minulostí, která dokládá jeho dlouhodobější problém s respektováním právních norem i autority soudních rozhodnutí. Jednání spočívající v nenastoupení ochranného léčení proto podle ní nebylo možno posuzovat izolovaně ani jako nahodilé selhání, nýbrž bylo třeba je hodnotit v kontextu širšího obrazu osobnosti pachatele, který se již opakovaně dostal do konfliktu se zákonem.
10. K argumentaci odvolacího soudu o relativně krátké době, po kterou nemohlo být ochranné léčení v ústavní formě fakticky vykonáváno (10 dnů), nejvyšší státní zástupkyně namítla, že úmyslná pasivita obviněného nebyla ukončena jeho vlastní dobrovolnou iniciativou, nýbrž výlučně zásahem orgánů veřejné moci, resp. donucujícího orgánu. Obviněný totiž prokazatelně převzal písemnou výzvu k nástupu ochranného léčení, tuto nerespektoval, výkonu ochranného opatření se cíleně vyhýbal. Proto musel soud vydat příkaz k jeho dodání k výkonu ochranného léčení. Obviněný byl následně zajištěn hlídkou Policie ČR. Nebýt zásahu orgánu veřejné moci, doba nenastoupení ochranného léčení by se nepochybně dále prodlužovala. Z provedeného dokazování navíc nijak nevyplynulo, že by obviněný měl vážný záměr dostavit se k nástupu ochranného léčení z vlastní iniciativy ani že by podnikl jakékoli reálné kroky k jeho zahájení. Obviněný nevyvíjel žádnou aktivitu, která by svědčila o respektování uloženého ochranného opatření či o snaze splnit povinnost vyplývající z pravomocného soudního rozhodnutí, což potvrzuje i obhajoba obviněného uplatněná v hlavním líčení, v níž uváděl, že neměl finanční prostředky na cestu do psychiatrické nemocnice, neboť veškeré finanční prostředky utratil za alkohol, denně zkonzumoval asi tři litry vína. Soudem prvního stupně přitom bylo zjištěno, že obviněný měl v rozhodném období příjem z brigád v řádu několika tisíc korun měsíčně, přesto nevyvinul žádnou aktivitu směřující k dobrovolnému nástupu ochranného léčení. Sám obviněný uvedl, že nástup protialkoholního léčení „neřešil“. Proto nebylo možno délku období, po které nebylo ochranné léčení fakticky vykonáváno, hodnotit izolovaně ani redukovat posouzení závažnosti jednání obviněného na pouhé kvantitativní hledisko. Rozhodující naopak byla povaha jeho jednání, tedy vědomé a úmyslné vyhýbání se výkonu soudem uloženého ochranného opatření.
11. Závěrem podaného dovolání proto nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že napadený rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou nesprávného právního posouzení skutku, která založila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jednání spočívající v
nenastoupení soudem uloženého ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě představuje závažné jednání vedené úmyslem zmařit výkon ochranného léčení a tím i výkon pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, jímž bylo uloženo. Takový závěr navíc odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, v níž byla trestní odpovědnost dovozena i
v
případech nenastoupení ochranného léčení v ambulantní formě, tím spíše je ji nutno dovodit u obviněného, jemuž byla uložena léčba v ústavní formě. Jednání obviněného proto naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, včetně požadované závažnosti jednání. Nebyly splněny podmínky pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť s ohledem na povahu uloženého ochranného opatření, osobu obviněného a další okolnosti případu nebylo možno dospět k závěru, že by postačovalo užití jiných než trestněprávních prostředků. I pokud by snad přetrvávaly pochybnosti o intenzitě a rozsahu cíleného vyhýbání se výkonu ochranného léčení ze strany obviněného v období před jeho zajištěním policejní hlídkou, před jeho dodáním do psychiatrické nemocnice na základě příkazu soudu, byl by závěr odvolacího soudu podle dovolatelky předčasný, neboť za takové situace by bylo namístě uvažovat o
doplnění dokazování. Proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265
l
odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
13. Je nutno zdůraznit, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., respektive v
§ 265b odst. 2 tr
. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V
opačném případě, tj. pokud je obsahem dovolání pouze formální odkaz na některý z
dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, či ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II.
ÚS 68/11).
14. Nejvyšší státní zástupkyně své dovolání opřela o dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a
použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Jeho podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Je tomu tak zejména v
případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 od
st. 5
tr. ř., či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
15. Nejvyšší soud současně zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl
. ÚS-st. 38/14).
b) K námitkám nejvyšší státní zástupkyně
16. Na základě výše zmíněných východisek Nejvyšší soud posoudil důvodnost dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky nejvyšší státní zástupkyně, podle nichž odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají a jsou i důvodné.
17. Z hlediska posouzení, zda obviněný svým jednáním popsaným v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, potažmo ve zprošťujícím rozsudku odvolacího soudu, mohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, nyní § 337 odst. 1 písm. m) tr. zákoníku, což jsou vady podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nezbytné nejprve uvést, že pokud jde o naplnění objektivní stránky tohoto přečinu, nelze pominout relevantní skutkové okolnosti projednávané věci. Ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě bylo obviněnému uloženo rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 12 T 109/2024, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr.
zákoníku. Skutek, pro který byl uznán vinným, spočíval v zásadě v tom, že obviněný vyhrožoval za použití vulgarismů pracovnici podatelny Městského úřadu v XY tím, že jí podřízne krk, což v ní vyvolalo důvodnou obavu o život a zdraví. Obviněný své verbální výhrůžky spojil s tím, že k poškozené přistoupil, pravou rukou sáhl do pouzdra na kalhotách a
vytáhl z něj nůž s délkou čepele 10 cm, kterým jí naznačoval pohyby ze strany na stranu. Takto jednal pod vlivem alkoholu. Znaleckým posudkem vypracovaným v této trestní věci bylo zjištěno, že obviněný v době spáchání činu netrpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu, avšak byla u něj konstatována závislost na alkoholu, která měla dobrou prognózu pouze za předpokladu trvalé a naprosté abstinence. Znalec dospěl k závěru, že obviněný není schopen požívání alkoholu dostatečně kontrolovat, pokud by obviněný nadále požíval alkoholické nápoje, mohl by se dopouštět podobné trestné činnosti. Z tohoto pohledu byl jeho pobyt na svobodě posouzen jako nebezpečný, a proto znalec (a v návaznosti na jeho závěry i
státní zástupce) navrhl soudu uložit obviněnému protialkoholní ochranné léčení v ústavní formě. Tomuto návrhu Okresní soud v Pardubicích vyhověl a své rozhodnutí náležitě odůvodnil (viz výše uvedený rozsudek na č. l. 30 až 32 spisu). Je vhodné zdůraznit, že v nyní projednávané věci není výrok o uložení ochranného léčení obviněnému předmětem přezkumu Nejvyššího soudu. Při vázanosti skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný uložené ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě ve stanovené lhůtě nenastoupil, a tudíž nerespektoval v tomto směru výše citované soudní rozhodnutí.
18. Na tomto místě je nutno připomenout, že sám obviněný uvedl, že o povinnosti nastoupit výkon ochranného léčení věděl, z obsahu spisového materiálu vyplývá, že si převzal dne 26. 1. 2025 rozsudek, jímž mu bylo uloženo ochranné léčení (viz doručenka na č. l. 24 spisu), následně i dne 24. 3. 2025 výzvu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 3. 2025 k nástupu výkonu ochranného léčení v termínu nejpozději do 15. 4. 2025 (viz výzva a
doručenka na č. l. 23 a 24 spisu). Obviněný uloženou povinnost ve stanovené lhůtě vědomě nesplnil, proto vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Pardubicích dne 24. 4. 2025 vydala příkaz Policii ČR k dodání obviněného do Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod a
současně k doručení tohoto příkazu obviněnému (viz dokumenty na č. l. 26 a 27 spisu). Obviněný tuto písemnost převzal při svém zadržení Policií ČR dne 25. 4. 2025, která jej dodala do výkonu ochranného léčení. Obviněný měl prokazatelně až do okamžiku svého zadržení Policií ČR dne 25. 4. 2025 nejméně 10 dní na to, aby k výkonu ochranného léčení dobrovolně nastoupil, což neučinil.
19. Nejvyšší soud se za popsaných skutkových okolností ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož byly naplněny všechny znaky objektivní stránky přečinu podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, a pokud odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, zatížil podle Nejvyššího soudu své rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této souvislosti je nutno připomenout, že přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 [nyní § 337 odst. 1 písm. m) tr. zákoníku], se dopustil ten, kdo mařil nebo podstatně ztěžoval výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel ochranného léčení nebo ochranné výchovy, které byly uloženy soudem (první alternativa), nebo jinak, zejména útěkem z ústavu či pomocí při útěku, výkon takových rozhodnutí podstatně ztěžoval (druhá alternativa), anebo mařil dohled uložený při ukončení ochranného léčení (třetí alternativa). Za takové jednání pachateli hrozil trest odnětí svobody až na 2 léta.
20. Podle komentářové literatury zmařit výkon ochranného léčení nebo ochranné výchovy znamená dosáhnout stavu, že ochranné opatření není vykonáváno, respektive je pachatelem docíleno stavu, za něhož nemůže být vykonáno. Jednáním pachatele je tak buď úplně zabráněno (zamezeno) naplnění účelu takového ochranného opatření, nebo zabráněno (zamezeno) naplnění jeho zásadní složky. Ve všech případech samostatných skutkových podstat podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku jde o úmyslný trestný čin. Pro naplnění subjektivní stránky pak postačí i úmysl nepřímý (eventuální), a to i ve formě smíření [blíže viz ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, TEJNSKÁ, Katarína. § 337 (Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s.
4239-4241].
21. Je také vhodné připomenout, že účelem ochranného léčení je právě terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení má v tomto případě působit jen náprava a zajištění, nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných
, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných
ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, aby pobyt pachatele na svobodě nebyl již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo [blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
8. 2025, sp. zn. 4 Tdo 580/2025, nebo také ŠÁMAL, Pavel, ŠKVAIN, Petr. § 99 (Ochranné léčení). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2023, s. 1495].
22. Ustanovení § 337 odst. 1 písm. k) tr
. zákoníku chránilo výkon a účel ochranného léčení bez ohledu na to, v jaké formě bylo uloženo, tedy zda ve formě ambulantní, či ústavní. Účel obou forem ochranného léčení je stejný, liší se jen způsob výkonu. Rovněž nezáleží na důvodu uložení ochranného léčení. Aby jednání pachatele bylo závažné, muselo směřovat vůči samotné podstatě ochranného léčení a zasahovat do něj způsobem srovnatelným s útěkem z něj – nesmělo a ani nadále nesmí jít jen o ojedinělý poklesek, který režim léčby nijak nenarušuje (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo
490/2018). V případě ambulantního ochranného léčení zpravidla nebylo a není za nedostatečně závažné možno označit opakované nedostavování se na schůzky po dobu delší než jeden rok, což Nejvyšší soud považuje za srovnatelné s útěkem z ústavního ochranného léčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 544/2022). Postačí však i kratší doba nedostavování se (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp.
zn. 6 Tdo
1168/2023, kde šlo o šest měsíců). Podle názoru autorského kolektivu komentáře k trestnímu zákoníku je možno zobecnit, že v případě ambulantního ochranného léčení je rozhodná vůle pachatele se léčbě nepodrobit, s čím se i Nejvyšší soud ztotožnil (viz
usnesení ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 4 Tdo 580/2025). Lze proto uzavřít, že délka, po kterou se pachatel nedostavoval ke stanoveným schůzkám, je podružná [k tomu dále viz
PROVAZNÍK, Jan. § 337 (Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). In:
ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025].
23. Důvodem pro uložení protialkoholního ochranného léčení je odradit pachatele trestné činnosti od požívání alkoholických nápojů nejlépe tak, aby bylo dosaženo jeho abstinence, což nepochybně má vést i k tomu, aby se nedopouštěl v budoucnu trestné činnosti nebo se alespoň významně snížilo riziko jejího opakování, a tedy se snížila i nebezpečnost pobytu této osoby na svobodě. Předpokladem pro naplnění tohoto cíle je, aby výkon ochranného léčení plnil svůj účel, tedy aby řádně probíhal a nebyl mařen a aby se osoba, které bylo ochranné léčení uloženo, léčebnému režimu řádně podrobovala. Dosažení tohoto cíle nepochybně vyžaduje určitou míru součinnosti ze strany osoby, které bylo ochranné léčení uloženo. V
případě výkonu ochranného léčení v ambulantní formě spočívá její součinnost přinejmenším v tom, že se musí ve stanovených termínech dostavit do zdravotnického zařízení, kde je léčba vykonávána, a zde se podrobit určitým úkonům souvisejícím s výkonem ochranného léčení, např. testování na návykové látky či léčbě medikamenty a následné kontrole ze strany zdravotnického zařízení, zda jsou tyto léky skutečně užívány. U ústavní formy ochranného léčení pak její součinnost spočívá mimo jiné právě v nástupu výkonu tohoto léčení a poté samozřejmě v podrobení se předepsané léčbě. Pokud se tedy obviněný v důsledku svého laxního přístupu nedostavil k výkonu protialkoholního ochranného léčení, fakticky tím podle Nejvyššího soudu vyvolal situaci, při které po dobu, po kterou se výkonu ochranného léčení vyhýbal, na něm nebylo ochranné léčení řádně vykonáváno, a nemohlo tudíž plnit svůj primární, avšak ani konečný účel ve smyslu shora uvedených teoretických východisek. Za takové situace proto obviněný podle Nejvyššího soudu naplnil znaky objektivní stránky přečinu podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku v příslušném časovém znění.
24. Nejvyšší soud se ztotožnil jak se stručným závěrem soudu prvního stupně uvedeným v bodě 5. jeho rozsudku, tak především s obsáhlou argumentací nejvyšší státní zástupkyně uvedenou v podaném dovolání (srov. zejména bod 14. jejího dovolání). Souhlasit lze zejména s jejím tvrzením, že pokud Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně dospěl k závěru, že jak opakované nedostavování se pachatele na schůzky v rámci výkonu ambulantní formy ochranného léčení, tak případně i jiné způsoby jeho nesoučinnosti dosáhly takové závažnosti, že byly způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty přečinu podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1429/2014, ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 7 Tdo 491/2013, ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 544/2022, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1141/2015, či ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 244/2014), pak v nyní posuzované věci je namístě užití logického argumentu
a minori ad maius
, a tedy dovození trestní odpovědnosti obviněného. Obviněný totiž svým laxním přístupem fakticky mařil výkon uloženého ochranného léčení v ústavní formě tím, že se mu vyhýbal, čímž zapříčinil stav, že toto ochranné léčení nebylo vůbec vykonáváno. V důsledku toho na obviněného nebylo působeno léčebnými postupy a jeho pobyt na svobodě zůstával nebezpečný. Na základě závěrů zmíněného znaleckého posudku lze pak usuzovat, že hrozilo ze strany obviněného i opakování trestné činnosti, v souvislosti s níž bylo ochranné léčení uloženo. Jinak vyjádřeno, pokud Nejvyšší soud konstantně dovozuje, že jak závažnější porušování léčebného režimu v případě ambulantní formy ochranného léčení, tak útěk z ústavní formy ochranného léčení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2025,
sp. zn. 3 Tdo 953/2025, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 4
Tdo 179/2012, či ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 3 Tdo 363/2019) jsou způsobilé naplnit znaky příslušné skutkové podstaty, pak je namístě dovodit trestní odpovědnost i v případě závažného porušení léčebného režimu u ústavní formy ochranného léčení coby přísnější formy (jedná se o intenzivnější zásah do práv obviněného než v případě ambulantní formy léčení) v situaci, v níž se obviněný výkonu tohoto ochranného léčení zcela vyhýbá. Proto jednání obviněného v projednávané věci, které dovolatelka označila za tzv. předsunutou situaci, podle Nejvyššího soudu představuje přinejmenším stejně, ne-li ještě více intenzivní zásah do zájmů chráněných trestními předpisy, a tudíž v něm lze spatřovat i dostatečně závažné a společensky škodlivé jednání, které je namístě postihnout prostředky trestního práva. Tento závěr pak Nejvyšší soud činí i s přihlédnutím k poměrně krátké době, po kterou se obviněný vyhýbal výkonu ochranného léčení, tj. 10 dnů.
25. K případné vhodnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a principu
ultima ratio
v posuzované věci Nejvyšší soud uvádí, že současný trestní zákoník mimo zákonné vymezení trestného činu (tzv. formální pojetí trestného činu) výslovně zakotvuje materiální korektiv (princip subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku). V tom se odráží obecnější ústavní princip proporcionality (čl.
4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Trestní právo je nejzazším, krajním prostředkem ochrany zájmů celospolečenského významu (tzv. princip
ultima ratio
), což znamená, že ne všechna jednání naplňující všechny znaky trestného činu, ale pouze ta, která jsou dostatečně společensky škodlivá, je třeba řešit prostředky trestního práva. To se vyhrazuje jen těm nejzávažnějším
případům protispolečenského jednání, u nichž jiné prostředky jsou neúčinné či nevhodné (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26). Současně je nutno připomenout závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpnj 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a
z
dalších individuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se problematiky subsidiarity trestní represe, podle nichž: „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako
ultima ratio
), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského práva, správního práva či jiných
právních odvětví. Princip
ultima ratio
nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“ K tomu blíže také viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, nebo ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 5 Tdo 34/2024.
26. Společenskou škodlivost však v každém případě musí trestní soudy zkoumat, protože to je jejich ústavní povinnost. Pro posouzení míry společenské škodlivosti činu a použitelnosti principu subsidiarity trestní represe je třeba brát v úvahu širší kontext, ve kterém se čin odehrál, a zvláštní okolnosti snižující jeho škodlivost. V hraničních případech musí soudy zvážit, zda v úvahu přichází jiná odpovědnost podle jiného právního předpisu a proč právě trestní právo je nezbytné pro ochranu porušeného či ohroženéh
o zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2026,
sp. zn. IV. ÚS 455/26). Pokud jde o specifické okolnosti projednávané věci a osobnost obviněného, lze přisvědčit státní zástupkyni, že obviněný je osobou s (nejen) trestní minulostí, což dokládá jeho dlouhodobější problém s respektováním právních norem a autority soudních rozhodnutí. Tato skutečnost sice sama o sobě neznamená, že je jeho jednání možno
a priori
považovat za závažnější, nicméně je třeba ji zohlednit při komplexním posouzení věci. Ze spisového materiálu (viz opis z evidence přestupků na č. l. 33 spisu a opis z rejstříku trestů na č. l. 34 spisu) jednoznačně vyplývá, že obviněný se v minulosti dopouštěl přestupků (např. vzbuzení veřejného pohoršení; úmyslné narušení občanského soužití tím, že jinému vyhrožoval újmou na zdraví, a dále tím, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání) i různorodé trestné činnosti (krádeže či výtržnictví). Některých z těchto jednání se dopustil v posledních 3 až 4 letech, nadto nyní posuzovaného jednání se dokonce dopustil ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení (viz bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). Tyto skutečnosti tak svědčí spíše o jeho negativním postoji k dodržování právních norem, a proto i jeho laxní přístup k vykonání uloženého ochranného léčení je nutno hodnotit v kontextu jeho předchozího chování. Z tohoto důvodu i
s přihlédnutím k polehčující okolnosti jíž je jeho doznání (viz bod 8. rozsudku soudu prvního stupně) a vyjádření lítosti nad svým činem (viz protokol o výslechu obviněného ze dne 25. 6. 2025 na č. l. 18 spisu), nebylo možno dospět k závěru, že by u obviněného byla dána natolik nízká společenská škodlivost jeho jednání, že by bylo namístě využít mimotrestních prostředků k jeho postihu. Jak totiž přiléhavě uvedl již soud prvního stupně (bod 8. jeho rozsudku), ani doznání obviněného nebylo možno přeceňovat, neboť výzvu k nástupu do výkonu ochranného léčení převzal osobně, a přesto byl do jeho výkonu dodán až hlídkou Policie ČR. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že obviněný navíc zjevně finanční prostředky získané z brigád použil na nákup alkoholických nápojů, neboť sám uvedl, že peníze na cestu do Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod neměl, respektive uvedl, že je sice původně měl, ale že je propil (viz protokol o výslechu obviněného ze dne 25. 6. 2025 na č. l. 18 spisu). Současně uvedl, že příjmy z brigád tvořily přibližně 3 000 Kč až 4 000 Kč měsíčně a že denně vypil cca 3 litry vína (viz protokol o hlavním líčení ze dne 10. 12. 2025 na č. l. 51 spisu).
27. Přestože si je Nejvyšší soud vědom, že obviněný uvedl, že v rámci výkonu ochranného léčení nyní spolupracuje, snaží se nečinit problémy a k jeho přístupu ani chování nejsou výtky, což lze hodnotit pozitivně, nesnižuje tato okolnost společenskou škodlivost jeho předchozího jednání v podobě laxního přístupu k nástupu výkonu tohoto ochranného léčení. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že trestní právo slouží nejen jako prostředek individuální trestní represe, ale rovněž jako prostředek individuální, ale i generální prevence. Pakliže bychom ponechali protiprávní jednání obviněného bez trestněprávní reakce, vysílali bychom tím nežádoucí signál nejen směrem k obviněnému, ale i k celé společnosti, jehož obsahem by bylo, že je přípustné (a prostředky trestního práva nepostižitelné) jednání, jímž se obviněný snaží vyhnout výkonu ochranného léčení, v tomto případě navíc uloženého v ústavní formě. Proto se i Nejvyšší soud ztotožnil s vyjádřením soudu prvního stupně, že bylo namístě obviněného uznat vinným a uložit mu trest, avšak toliko výchovný. Bude proto na odvolacím soudu, aby při vědomí tohoto závěru Nejvyššího soudu rozhodl s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci (pozitivní přístup obviněného k léčbě po zahájení výkonu ochranného léčení, poměrně krátká doba, po níž se obviněný výkonu ochranného léčení vyhýbal) o tom, jaký konkrétní druh trestu a jaká jeho konkrétní výměra budou představovat právě onen výchovný trest, který je obviněnému žádoucí uložit.
28. Nejvyšší soud shrnuje, že argumentace odvolacího soudu týkající se vhodnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr
. zákoníku v nyní posuzované věci (viz strana 4 jeho rozsudku) nebyla přiléhavá, a že naopak bylo namístě jednání obviněného postihnout prostředky trestního práva, byť s ohledem na shora popsané mantinely (tj. uložení pouze výchovného trestu), a to s důrazem na preventivní funkci trestního práva. Nebylo totiž možno dospět k tomu, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím obdobným trestným činům.
IV. Závěrečné shrnutí
29. Nejvyšší soud na podkladě námitek nejvyšší státní zástupkyně uplatněných v souvislosti s dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyhověl jejímu dovolání a
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265
l
odst. 1 tr
. ř. pak Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
30. Bude tedy na odvolacím soudu, aby se danou věcí z podnětu odvolání podaného obviněným znovu zabýval v potřebném rozsahu a aby především zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu, specifické okolnosti projednávané věci, jakož i osobnost obviněného, a to ve vztahu k závěru ohledně naplnění objektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, dále v souvislosti s aplikací § 12 odst. 2 tr. zákoníku na posuzovanou věc ve vztahu k výroku o vině a především ve vztahu k navazujícímu výroku o trestu i jeho odůvodnění.
31. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je pak odvolací soud při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení.
32. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení:
Proti
rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu