Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
23 Co 137/2026-142
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Marie Ťoupalíkové Bredové ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně,
sídlem Adresa žalobkyně,
zastoupena advokátkou Jméno advokátky,
sídlem Adresa advokátky
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného,
bytem Adresa žalovaného,
zastoupen advokátem Jméno advokáta,
sídlem Adresa advokáta
o zaplacení 10 124,30 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 2. 2026, č. j. 21 C 345/20250 – 109,
takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 2 408 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 2 408 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.
1. Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2026, č. j. 21 C 345/20250 – 109, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 124,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 7 223,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 15 000 Kč. Úvěr měl být podle smlouvy splacen jednorázově částkou 19 500 Kč. Součástí ujednání byl úrok ve výši 1 % denně a sjednána byla i smluvní pokuta 0,1 % denně. Žalobkyně dále uplatňovala i náklady upomínek. Žalovaný namítal neplatnost smlouvy, neboť žalobkyně neposoudila řádně jeho úvěruschopnost a rovněž namítal nepřiměřenost sjednaných podmínek. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného, a smlouva je proto neplatná. Žalobkyni vznikl nárok pouze na vrácení poskytnuté jistiny, která však byla již žalovaným uhrazena, a to i ve vyšším rozsahu, neboť žalovaný celkem uhradil 17 229 Kč.
2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která namítala nesprávné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně. Tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila řádně a s odbornou péčí, že soud nesprávně vyhodnotil výsledky skoringu, že vhledem k povaze poskytnutého mikroúvěru na ni nelze klást nepřiměřeně vysoké požadavky při zjišťování příjmů a výdajů žalovaného. Poukazovala na to, že žalovaný svou obranou zneužívá právo. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Uvedl, že žalobkyně měla k dispozici podklady svědčící o jeho zjevné úvěrové přetíženosti, vysokém počtu dalších krátkodobých úvěrů a o tom, že podstatná část jeho příjmu pocházela z dalšího zadlužování, a přesto mu poskytla další úvěr. Poukázal na to, že je velká část jeho výdajů současně směřovala na splácení starších dluhů, šlo o typickou dluhovou past, což žalobkyně jako profesionální poskytovatel musela rozpoznat. Nesouhlasil s argumentem žalobkyně, a že nízká jistina mikroúvěru snižuje nároky na prověření žadatele. I mikroúvěr může výrazně zadlužení spotřebitele prohloubit. Nesouhlasil s námitkou žalobkyně, že zneužívá právo, neboť dovolání se ochrany spotřebitele zneužitím práva není
4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.
5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 10. 3. 2025 v rámci rámcové smlouvy o úvěru uzavřena také smlouva o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč na dobu 30 dnů s úrokovou sazbou 1 % denně, a žalovaný se zavázal uhradit celkovou splatnou částku 19 500 Kč ke dni 9. 4. 2025. Dále byl sjednán poplatek za první prodloužení doby splatnosti 150 Kč denně, poplatek za předčasné splacení 0,50 % z předčasně splacené částky jistiny, smluvní pokuta v případě prodlení 0,10 % denně a náhrada nákladů v případě prodlení za 1. upomínku 520 Kč a za 2. upomínku 580 Kč. Jistina úvěru ve výši 15 000 Kč byla žalovanému poukázána bankovním převodem dne 10. 3. 2025. Splatnost úvěru byla následně šestkrát prodloužena; za první tři prodloužení uhradil žalovaný 750 Kč za každé, za další tři 1 050 Kč za každé. Dále uhradil dne 11. 6. 2025 částku 5 915 Kč a dne 11. 7. 2025 částku 5 914 Kč. Celkem tak žalobkyni zaplatil 17 229 Kč. Při posuzování schopnosti splácet úvěr žalovaným vycházela žalobkyně z výpisů z bankovního účtu žalovaného za poslední tři měsíce. Za období 11. 12. 2024 do 10. 3. 2025 měl žalovaný na bankovním účtu celkové příjmy 601 391,60 Kč, celkové výdaje 589 162,56 Kč. Příjem žalovaného činil 32 724 Kč až 34 632 Kč měsíčně. Žalovaný opakovaně čerpal úvěry od nebankovních společností, a to dne 11. 12. 2024 částku 12 600 Kč, dne 17. 12. 2024 částku 13 000 Kč, dne 20. 12. 2024 částku 14 000 Kč, dne 22. 12. 2024 částku 4 000 Kč a částku 11 000 Kč, dne 24. 12. 2024 částku 2 000 Kč, dne 25. 12. 2024 částku 4 000 Kč a částku 5 000 Kč, dne 27. 12. 2024 částku 30 000 Kč, dne 31. 12. 2024 částku 2 000 Kč, dne 10. 1. 2025 částku 22 000 Kč, dne 17. 1. 2025 částku 500 Kč, dne 27. 1. 2025 částku 900 Kč, dne 30. 1. 2025 částku 10 000 Kč, dne 3. 2. 2025 částku 700 Kč, dne 11. 2. 2025 částku 3 600 Kč, dne 14. 2. 2025 částku 4 319 Kč, dne 19. 2. 2025 částku 700 Kč, dne 20. 2. 2025 částku 1.400 Kč, dne 21. 2. 2025 částku 10.000 Kč, dne 3. 3. 2025 částku 1.400 Kč a dne 7. 3. 2025 částku 2 800 Kč; v transakcích označených „úvěry a splátky“ jsou celkově příjmy 137 200 Kč a celkové výdaje 289 425,71 Kč (viz výpis z účtu žalovaného). Žalobkyně dále posoudila schopnost žalovaného splácet kontrolou insolvenčního registru, lustrací CNCB a kontrolou platnosti dokladů; z výsledku skóringu vyplývá, že žalovaný byl příliš zadlužen (jeho disponibilní příjem byl -25 758 Kč), pročež bylo doporučeno žádost o poskytnutí úvěru zamítnout; z přehledu kontraktů se podává, že žalovanému bylo již 11 předchozích žádostí zamítnuto (viz výsledek skóringu, lustrace žalovaného). Žalobkyně žalovanému v minulosti již jeden úvěr poskytla, přičemž tento žalovaný řádně splatil (viz historie žádostí).
6. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil. Shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. Dále je věc třeba posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaná je v pozici spotřebitele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená úvěrová smlouva je v celém rozsahu neplatná, neboť žalobkyně porušila svou povinnost náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru smí spotřebiteli poskytnout úvěr pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že „odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že „investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svých závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním.
7. V daném případě žalobkyně v okamžiku uzavření smlouvy vycházela z příjmu žalovaného ve výši cca 33 000 Kč měsíčně, avšak podle výpisů z bankovních účtů měla informaci o jeho celkové finanční situaci, kdy i běžné výdaje byly kryty z různých úvěrů, a to dlouhodobě. Žalobkyně nezjišťovala žádným relevantním způsobem výdaje domácnosti. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 - 39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k velkému počtu žalovaným čerpaných úvěrů (v době tří měsíců před uzavřením smlouvy čerpal 22 drobných úvěrů o celkové výši 155 919 Kč). I ze skóringu, který žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti měla k dispozici, vyplývá, že žalovaný tímto skóringem neprošel, neboť neměl žádný disponibilní příjem (tento je v záporných číslech), byl pro poskytnutí úvěru příliš zadlužen. Odvolací soud souhlasí se žalobkyní potud, že poskytovatel není povinen mechanicky a izolovaně přezkoumávat každou jednotlivou drobnou položku spotřebitelových běžných výdajů. Napadený rozsudek však na tomto závěru nestojí. Podstatou věci je, že žalobkyně přehlédla nebo bagatelizovala zásadní údaje, které měla k dispozici a které svědčily o úvěrové přetíženosti žalovaného. Rozhodující tedy není nedostatek detailního rozpisu běžné spotřeby žalovaného, nýbrž to, že z dostupných podkladů nevyplýval závěr o absenci důvodných pochybnosti ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
8. Neobstojí ani argument, že žalovaný své dosavadní dluhy řádně plnil. Samotná skutečnost, že některé dřívější závazky byly formálně spláceny, nevypovídá bez dalšího o reálné úvěruschopnosti tehdy, je-li současně zřejmé, že splácení probíhá za pomoci nově čerpaných úvěrů. Ani okolnost, že žalovaný v minulosti řádně splatil dřívější úvěr poskytnutý žalobkyni, nemohla nahradit řádné posouzení jeho aktuální finanční situace při uzavření nyní projednávané smlouvy.
9. Důvodná není ani námitka, že šlo pouze o mikroúvěr, a požadavky na posouzení úvěruschopnosti proto měly být nižší. Zákon skutečně vyžaduje, aby rozsah posouzení byl přiměřený povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru. Ani u úvěru nižší částky však nelze pominout zjevné skutečnosti nasvědčující tomu, že spotřebitel je již významně zatížen jinými závazky a že další úvěr může vést k dalšímu prohloubení jeho zadlužení. Právě v takové situaci poskytovatel nesmí úvěr poskytnout, neplyne-li z výsledku posouzení, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele jej splácet.
10. Za důvodnou odvolací soud nepovažuje ani námitku zneužiti práva ve smyslu § 8 o. z. Uplatnění obrany založené na neplatnosti smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu, samo o sobě zneužitím práva není. Žalobkyně navíc neprokázala takové konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že žalovaný uzavíral smlouvu výlučně za účelem následného procesního zmaření nároku žalobkyně.
11. Odvolací soud se tedy v tomto směru ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně porušila povinnost posouzení s odbornou péčí úvěruschopnosti žalovaného. Protože žalovanému poskytla žalobkyně úvěr, ačkoli z výsledku posouzení vyplývaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, je úvěrová smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako celek.
12. V důsledku neplatnosti smlouvy je žalovaný podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč a že žalovaný žalobkyni uhradil 17 229 Kč. Jistina tak byla již zcela uhrazena; žalobkyně proto nemá vůči žalovanému pohledávku, která by mohla být předmětem úspěšně uplatněné žaloby. Závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby je tedy správný.
13. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil.
14. Jako správný byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i v nákladovém výroku II. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení plně úspěšným účastníkem byl žalovaný, kterému vznikly náklady na právním zastoupení. Soud prvního stupně je správně určil v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem.
15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl v plném rozsahu úspěšný žalovaný, kterému vznikly v celkové výši 2 408 Kč. Tvoří je náklady právního zastoupení, a to odměna zástupce žalovaného za 1 úkon právní služby (písemné vyjádření k odvolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu po 1 540 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bod 5 advokátního tarifu, paušální náhrada ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH 418 Kč (po zaokrouhlení).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu Praha-východ za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř.