Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
8 As 77/2026 - 28.pdf
PDF · 0 B
No categories available
8 As 77/2026 - 28
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: SITCOM.CZ, s.r.o., IČO: 26963353, se sídlem nám. Svobody 1553/2, Znojmo, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2026, č. j. JMK 12082/2026, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2026, č. j. 41 A 13/2026-18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) se zabýval otázkou, zda má správní orgán v řízení o přestupku provozovatele vozidla povinnost zaslat výzvu podle § 125h zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), v situaci, kdy bylo původně zahájeno řízení s domnělým řidičem, kterému ovšem následně nebyla vina prokázána.
[2] Dne 26. 1. 2024 zjistila znojemská městská policie, že vozidlo provozované žalobkyní neoprávněně stojí na chodníku. V průběhu pořizování fotodokumentace se na místo dostavil pan B. Z., který bezprostředně před tím nakupoval v blízké trafice. Pan Z. byl v záznamu městské policie označen za řidiče vozidla, a tudíž podezřelého ze spáchání přestupku, ovšem s vyřešením na místě ani s právní kvalifikací nesouhlasil.
[3] Městský úřad Znojmo (dále jen „prvostupňový orgán“) zahájil dne 4. 3. 2024 řízení a předvolal pana Z. k ústnímu jednání plánovanému na den 8. 4. 2024. K tomuto jednání se ovšem podezřelý bez náležitého důvodu či omluvy nedostavil, přestože dříve nahlížel do spisového materiálu, který si také ofotil.
[4] Dne 10. 4. 2024 prvostupňový orgán rozhodl usnesením o zastavení řízení, neboť spáchání přestupku nebylo panu Z. prokázáno. Dostupné podklady totiž neumožňovaly bez pochybností zjistit skutkový stav. Žalobkyni, jakožto provozovatelce vozidla, byla následně příkazem ze dne 13. 5. 2024 uložena pokuta ve výši 2 000 Kč, protože nezajistila, aby při provozu vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla silničního provozu.
[5] Proti příkazu podala žalobkyně odpor. Následně mimo jiné uvedla, že nebyla vyzvána k označení osoby, která vozidlo řídila, tedy pana B. Z., pročež mělo být celé řízení stiženo vadou. Její argumentaci ovšem prvostupňový orgán nepřisvědčil, dne 4. 9. 2024 ji shledal vinnou přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu a uložil jí pokutu 2 000 Kč. K námitce, že neobdržela výzvu ke sdělení údajů o totožnosti řidiče, uvedla, že určení totožnosti řidiče se může odvíjet i od jiných skutkových zjištění. Pan Z. byl od počátku označen jako možný podezřelý, ovšem jeho vinu se nepodařilo prokázat, což vedlo k nástupu subsidiární odpovědnosti provozovatele vozidla.
[6] Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala k žalovanému, přičemž namítala mimo jiné pouze jeden pokus prvostupňového orgánu o předvolání řidiče v rozporu se závěry rozsudku NSS ze dne 13. 1. 2020, č. j. 9 As 260/2018-21, a nezaslání výzvy podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalovaný odvolání dne 29. 11. 2024 zamítl.
[7] Žalobkyně toto rozhodnutí napadla u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který jejím argumentům přisvědčil ohledně zmíněných dvou námitek, totiž že žalovaný se nijak nevypořádal s odkazem na rozsudek NSS a že dostatečně nezareagoval na námitku ohledně nezaslání výzvy podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Z těchto důvodů zrušil rozhodnutí rozsudkem ze dne 30. 7. 2025, č. j. 41 A 2/2025-32.
[8] Žalovaný vydal dne 22. 1. 2026 nové rozhodnutí, jímž odvolání žalobkyně opět zamítl. Uvedl, že situace řešená v rozsudku č. j. 9 As 260/2018-21 byla od nyní projednávané věci odlišná, neboť prvostupňový orgán, na rozdíl od situace řešené ve zmíněném rozsudku, nyní provedl konkrétní pokus o zjištění totožnosti řidiče. K námitce týkající se nezaslání výzvy žalovaný popsal, že jejím smyslem je zjištění osoby řidiče, když správní orgán nedisponuje žádnými jinými indiciemi, což ovšem nebyl současný případ, neboť prvostupňový orgán takovými poznatky disponoval. Jednal tak v souladu se zákonem i se závěry rozsudku NSS ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014-45.
[9] Žalobkyně i toto rozhodnutí napadla žalobou u krajského soudu. Podle ní žalovaný nerespektoval předchozí zrušující rozsudek a pouze zopakoval svou původní argumentaci. Navíc nesouhlasila s tím, že by prvostupňovému orgánu byl zřejmý podezřelý řidič, který byl ve spise označován např. jako „podezřelá osoba“ či „nezjištěný řidič.“ Nezaslání výzvy podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu zakládá vadu řízení. Žalovaný dostatečně nevypořádal námitku neaktivity při zjišťování skutečného pachatele.
[10] Krajský soud většině námitek nepřisvědčil. Za důvodnou ovšem uznal argumentaci týkající se nezaslání výzvy podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Uznal sice, že na rozdíl od původního rozhodnutí nyní žalovaný na argumentaci žalobkyně reagoval. Jeho odpověď však nebyla přesvědčivá. Krajský soud v předcházejícím rozsudku vyjádřil pochybnosti o možnosti nezaslat provozovateli zmíněnou výzvu. V tom ohledu označil za nepřiléhavou i argumentaci rozsudkem č. j. 1 As 131/2014-45, neboť v tehdy řešeném případě existoval o totožnosti řidiče dostatek indicií. V případě pana Z. naopak podle soudu nešlo o řidiče, jehož totožnost by byla známá či zřejmá jen z podkladů pro zahájení řízení o přestupku. S odkazem na bod 22 rozsudku NSS ze dne 21. 8. 2019, č. j. 2 As 272/2018-37, krajský soud označil řízení podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu za obdobu blokového řízení. V nyní projednávané věci přitom nezaslání výzvy způsobilo, že žalobkyně neměla volbu, zda označí řidiče vozidla či uhradí částku v souladu s § 125h odst. 2 v kombinaci s odst. 5 zákona o silničním provozu, která je zpravidla výrazně nižší, než nakonec vyměřená pokuta 2 000 Kč. K témuž dospěl také například Krajský soud v Plzni v bodě 29 rozsudku ze dne 17. 10. 2022, č. j. 62 A 2/2022-31. Krajský soud proto shledal žalobu důvodnou, zrušil rozhodnutí žalovaného i prvostupňového orgánu a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[11] Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[12] Stěžovatel předně namítá, že napadený rozsudek je vnitřně rozporný. Na jednu stranu uvádí, že prvostupňový orgán měl konkrétní poznatky o osobě řidiče. Na druhou stranu však měla být žalobkyni zaslána výzva k jeho označení. Smyslem výzvy podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu má být řešení situace, kdy správní orgán nemá žádné indicie k určení osoby řidiče, což ovšem nebyl projednávaný případ, naopak nemá jít o nezbytnou podmínku každého řízení o přestupku provozovatele vozidla. Krajský soud však toto ustanovení vyložil jako nezbytný procesní krok, což je v rozporu se smyslem subsidiarity přestupku provozovatele vozidla.
[13] Správnímu orgánu byl označen řidič již od počátku řízení. Neexistoval tedy důvod k položení dotazu provozovateli. Takový postup by naopak založil absurdní situaci, kdy prvostupňový orgán nejprve vedl řízení s panem Z., následně by vyzval provozovatele, který by opět označil pana Z., načež by bylo znovu zahájeno řízení s tímtéž domnělým řidičem. Takový postup by byl jednak v příkrém rozporu se smyslem § 125f zákona o silničním provozu, jednak by byl v nyní projednávané situaci neúčelný. Absurditu postupu požadovaného krajským soudem potvrzuje to, že žalobkyně hned po podání odporu označila za řidiče právě pana Z.
[14] Stěžovatel dále rozporuje tvrzení krajského soudu, že rozsudek NSS č. j. 1 As 131/2014-45 je nepřiléhavý na nyní řešenou věc. Podle stěžovatele skutková odlišnost není zásadní a v současné věci byla naopak osoba řidiče ještě zřejmější, tudíž zmíněný rozsudek hovoří ve prospěch stěžovatele.
[15] Krom výše uvedeného dále stěžovatel rozporuje dílčí argumenty krajského soudu. Jednak jde o nárok žalobkyně na levnější vyřízení věci, ke kterému by mohlo dojít při zaslání výzvy podle § 125h zákona o silničním provozu. Ta je ovšem samostatným institutem a žalobkyně nemá automaticky právo na poskytnutí volby k uhrazení nižší částky. Dále také odmítá přiléhavost rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 62 A 2/2022-31, neboť v tomto případě tkvěl problém v postupu správního orgánu vůči vlastníkovi vozidla namísto provozovatele.
[16] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že správní orgány v obou stupních samy dospěly k závěru, že nelze prokázat, kdo vozidlo řídil. Z tohoto důvodu nemůže stěžovatel zároveň tvrdit, že totožnost řidiče byla známa ve smyslu § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Kasační stížnost pak nepřináší žádné nové argumenty, pouze projevuje nesouhlas s hodnocením důkazů krajským soudem.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[17] NSS posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Takové vady NSS neshledal, přistoupil tedy k posouzení kasačních námitek.
[18] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po posouzení přípustnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pokud by tomu tak totiž nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. NSS přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[19] NSS shledal, že kasační stížnost je v tomto případě přijatelná, neboť existující judikatura řešenou právní otázku beze zbytku nepokrývá.
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] V § 125h odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu je uvedeno, že obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud […] b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku …
[22] Podle názoru NSS v nynějším případě byla naplněna i právě citovaná část hypotézy § 125h odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, protože totožnost řidiče nebyla známa ani nebyla dostatečně zřejmá, ostatně i prvostupňový orgán v rozhodnutí o zastavení řízení dospěl k závěru, že nemá dostatek podkladů k vyjasnění, zda tímto řidičem byl pan B. Z., který k zaparkovanému vozu přišel.
[23] NSS se v minulosti zabýval otázkou aplikace § 125h zákona o silničním provozu v několika případech, zejména ve stěžovatelem opakovaně citovaném rozsudku č. j. 1 As 131/2014-45, a dále též v rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 6 As 310/2016-54. Nejvyšší správní soud nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by prve jmenovaný rozsudek nebyl pro nyní projednávanou věc použitelný, jeho výklad je ovšem třeba vnímat odlišně, než jak činí stěžovatel. V jeho bodě 28 bylo uvedeno následující: „Pro projednávanou věc je zásadní interpretace § 125h odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, tj. posouzení, zda totožnost řidiče vozidla byla známa nebo byla zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku. Pouze v případě, že by totožnost řidiče vozidla známa nebyla a ani by nebyla zřejmá z podkladů pro zahájení přestupkového řízení, bylo na místě vydání výzvy provozovateli vozidla podle § 125h zákona. Citované ustanovení míří na dvě situace: první z nich vyjadřuje vysokou míru pravděpodobnosti (hraničící s jistotou) o tom, kdo byl řidičem vozidla (totožnost řidiče vozidla je, resp. není známa). Totožnost osoby, která vozidlo řídila, bude známa typicky v případech, kdy je řidič vozidla strážníky policie zjištěn přímo ve vozidle a nepanují pochybnosti o tom, že vozidlo skutečně řídil. Druhou situaci představují případy, kdy sice neexistuje tak vysoký standard pravděpodobnosti o tom, kdo byl řidičem vozidla, jako v prvním případě, z podkladů pro zahájení řízení o přestupku však vyplývají indicie důvodně nasvědčující tomu, že vozidlo řídila určitá osoba (totožnost řidiče vozidla je, resp. není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku).“ (zvýraznil NSS) NSS zde dovodil, že je třeba disponovat dostatečně silnými indiciemi pro dovození toho, kdo byl řidičem.
[24] Závěry rozsudku č. j. 1 As 131/2014-45 lze obecně aplikovat na nyní projednávanou věc, liší se však úroveň indicií, které měl správní orgán k dispozici, přičemž tu je třeba zkoumat v každém případě individuálně. Řidič se v této věci sám udal bezodkladně po zjištění přestupku, ač dále nespolupracoval. NSS proto dospěl k názoru, že indicie byly dostačující pro dovození zřejmé totožnosti řidiče. V nynější věci ovšem byla úroveň indicií znatelně nižší, než v případě rozsudku č. j. 1 As 131/2014-45, v jehož bodě 24 NSS uvedl jako jednu ze situací, v nichž je namístě aktivovat subsidiární odpovědnost provozovatele vozidla, „pokud pachatele přestupku nelze ztotožnit a ani indicie obsažené v podkladech pro zahájení přestupkového řízení nenasvědčují tomu, že by pachatelem přestupku mohla být určitá osoba“. Z dokumentace městské policie v nynějším případě nevyplývá, proč pana B. Z. považovala za řidiče. Záznam ve spise uvádí toliko, že „při pořizování fotodokumentace se na místo dostavil řidič vozidla, který si byl nakoupit v trafice.“ Nelze tak dovozovat, na jakém podkladě byl pan Z. označen za řidiče, který na místě auto zaparkoval, čemuž nepomáhá ani fakt, že dle správního spisu došlo k poškození audiozáznamu celé události, a nelze jej tedy přehrát. Takové indicie dle NSS nejsou dostačující pro to, aby si správní orgány mohly „ulehčit“ práci tím, že přistoupí k sankci dle § 125f zákona o silničním provozu, aniž by umožnily odklon na základě výzvy dle § 125h téhož zákona. Není tak správná stěžovatelova úvaha, že nyní byla osoba řidiče více zřejmá, než ve věci řešené v rozsudku č. j. 1 As 131/2014-45. Ze stejných důvodů nelze vytýkat ani vnitřní rozpornost napadeného rozsudku, jak to činí stěžovatel, neboť vzhledem k síle indicií může prvostupňový orgán disponovat jistými poznatky o osobě řidiče, pokud však tyto indicie nejsou dostatečné, aby bylo možno tvrdit v souladu s textem zákona, že je totožnost řidiče zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku, má povinnost zaslat provozovateli výzvu k jeho označení.
[25] V tomto směru nelze považovat za určující ani fakt, že žalobkyně ve svých podáních po doručení příkazu označila pana Z. za řidiče, neboť není možné zpětně dovozovat, jak by jednala, pokud by obdržela výzvu podle § 125h zákona o silničním provozu. Nelze totiž dovozovat, jaký by byl postup žalobkyně v případě, kdyby se prvostupňový orgán vydal procesní cestou, kterou se rozhodl nevyužít. I zde je tak čistě spekulativní stěžovatelem předestřená „absurdní situace“, kdy prvostupňový orgán nejprve vedl řízení s panem Z., následně by vyzval provozovatele, který by opět označil pana Z., načež by bylo znovu zahájeno řízení s týmž domnělým řidičem. Nelze totiž nijak odhadovat, zda by tento postup žalobkyně skutečně zvolila.
[26] Krajský soud tak sice nesprávně odmítl pro věc přiléhavou judikaturu, přesto však dospěl k závěru, se kterým se shoduje i NSS. Správní orgány měly na základě nedostatečné zřejmosti totožnosti řidiče potvrdit, že všechny podmínky dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu byly splněny, a že tudíž bylo namístě zaslat žalobkyni výzvu podle tohoto ustanovení.
[27] Nic jiného nevyplývá ani z rozsudku č. j. 6 As 310/2016-54, který uvádí, že „výzva provozovateli vozidla podle § 125h zákona se nevydává např. v případě, kdy byla totožnost řidiče po zjištění přestupku známa, ale poté přestupkové řízení skončilo zastavením řízení, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno, a bylo zahájeno řízení o správním deliktu s provozovatelem vozidla.“ Zde řešený případ je ovšem vyjma právě citovaného úryvku skutkově nepřiléhavý, neboť šlo o situaci, kdy provozovatel vozidla od počátku dával najevo neochotu označit řidiče a věc řešit uhrazením stanovené částky na výzvu a výslovně požadoval předání věci do správního řízení, proto NSS dovodil, že nebylo namístě zkoušet formálně uplatnit postup podle § 125h zákona o silničním provozu, nýbrž bylo adekvátní, aby správní orgány přistoupily rovnou k řešení podle § 125f zákona o silničním provozu, třebaže formálně z jejich strany ve věci k jistému procesnímu pochybení došlo.
[28] Co se týče kasačních námitek vůči dílčím argumentům krajského soudu, NSS a ostatně ani napadený rozsudek netvrdí, že existuje automatické právo na levnější vyřízení věci podle § 125h odst. 2 zákona o silničním provozu, ovšem v daném případě došlo k neodůvodněnému použití fakticky přísnější sankce v situaci, kdy by při postupu v souladu s předpisy žalobkyně měla příležitost zaplatit nižší částku.
[29] Nad rámec rozhodovacích důvodů NSS upozorňuje, že prvostupňový orgán odůvodnil zastavení řízení proti panu Z. tím, že neměl dostatek podkladů ke zjištění skutkového stavu věci, a dodal: „Další řízení by tak bylo nehospodárné a neúčelné, a proto správní orgán rozhodl řízení zastavit“. Jinak řečeno, prvostupňový orgán se rozhodl využít cestu, která pro něj byla hospodárnější a jednodušší, ovšem zároveň byla dražší pro žalobkyni, která nedostala příležitost využít možnost buď označit řidiče, nebo zaplatit výrazně nižší pokutu. Z tohoto pohledu se zrušující rozhodnutí krajského soudu, který toto řešení „levnější“ pro správní orgán, ale „dražší“ pro žalobkyni odmítl, zdá být souladné i s materiálním pojetím spravedlnosti.
[30] Pokud jde o odkaz na rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 62 A 2/2022-31, ten skutečně nebyl v napadeném rozsudku vhodný, protože toto rozhodnutí se zabývalo otázkou zaslání výzvy dle § 125h zákona o silničním provozu vlastníku vozidla namísto jeho provozovateli. Takové pochybení v dílčím podpůrném argumentu ovšem nemění celkově správné rozhodnutí krajského soudu.
[31] Vzhledem k výše uvedenému NSS nepřisvědčil argumentaci stěžovatele a kasační stížnost zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na výše uvedené dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni žádné náklady nevznikly, neboť nebyla v řízení zastoupena, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. listopadu 2026
Pavel Molek
předseda senátu