Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
5 Azs 107/2026 - 70.pdf
PDF · 0 B
No categories available
5 Azs 107/2026 - 70
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: A. M., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha, za účasti: I) B. N., II) M. N., III) T. N. a IV) nezl. M. N., všichni zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2026, č. j. 16 Az 32/202454,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2026, č. j. 16 Az 32/202454, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 6. 2024, č. j. MV782814/SO2024. Žalovaná svým rozhodnutím zamítla odvolání stěžovatele proti usnesení ze dne 12. 4. 2024, č. j. OAM92625/TP2024, jímž Ministerstvo vnitra zastavilo řízení ve věci žádosti o povolení k trvalému pobytu.
[2] Stěžovatel se svojí rodinou pobývá na území České republiky od roku 2018, kdy podala celá rodina žádost o mezinárodní ochranu. V řízení ve věci mezinárodní ochrany nebyla rodina úspěšná. Rodina podala i opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, rovněž bez úspěchu; viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2024, č. j. 7 Azs 302/202357. Krátce poté, v době výjezdního příkazu, podal stěžovatel dne 2. 4. 2024 žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. b) a písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Podle uvedených ustanovení zákona o pobytu cizinců lze udělit povolení k trvalému pobytu cizinci, který o vydání povolení žádá „z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele“ [písm. b)], případně jeli „jeho pobyt na území v zájmu České republiky“ [písm. c)]. Z rozsudku týkajícího se obdobné žádosti některých členů rodiny vyplývá, že v průběhu šestiletého řízení ve věci mezinárodní ochrany se rodina domnívala, že po jeho skončení využije § 67 zákona o pobytu cizinců. Ten umožňoval některým žadatelům o mezinárodní ochranu žádat o trvalý pobyt po uplynutí čtyř let v řízení ve věci mezinárodní ochrany (viz rozsudek městského soudu ze dne 22. 1. 2026, č. j. 19 A 31/2024120). Možnost získat trvalý pobyt pro bývalé žadatele o mezinárodní ochranu však byla k 30. 6. 2023 zrušena.
[3] Dne 12. 4. 2024 Ministerstvo vnitra řízení o žádosti o trvalý pobyt zastavilo. Uvedlo, že výjezdní příkaz opravňuje cizince na území setrvat pouze pro účely vycestování z území, nikoli pro podání žádosti o trvalý pobyt. Proto byly naplněny důvody pro zastavení řízení podle § 169r odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož se řízení zastaví, podalli cizinec „na území žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn“. Ministerstvo vnitra dodalo, že jelikož o žádosti nerozhodovalo věcně, neposuzovalo ani přiměřenost dopadů usnesení o zastavení řízení do soukromého a rodinného života žadatele. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k žalované a žádal, aby situace celé rodiny byla posuzována společně. Poukázal na pobyt rodiny v České republice od roku 2018, šestileté řízení ve věci mezinárodní ochrany a významné sociální, kulturní i ekonomické vazby, které si zde rodina vytvořila. Proto bylo podle něj na místě posoudit přiměřenost uvedeného rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců.
[4] Žalovaná odvolání stěžovatele zamítla. Řízení ve věci stěžovatele a ostatních členů rodiny nespojila, tudíž probíhala souběžně řízení ve vztahu k stěžovateli, jeho zletilé sestře, zletilému bratrovi a rodičům a mladší sestře.
[5] Žalovaná shrnula, že žádosti o trvalý pobyt podle § 66 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců lze podat Ministerstvu vnitra, pokud cizinec, jemuž má být toto povolení vydáno, pobývá na území na základě víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu [§ 69 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců], dlouhodobého pobytu za účelem ochrany [§ 69 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců] anebo v rámci přechodného pobytu (§ 69 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Výjezdní příkaz nespadá ani pod jedno z uvedených oprávnění k pobytu, a z toho důvodu bylo zastavení řízení podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců v souladu se zákonem. V případě, že se řízení zastavuje, není Ministerstvo vnitra povinno seznamovat žadatele s podklady pro vydání rozhodnutí, ani zkoumat dopady usnesení do soukromého a rodinného života. Pro úplnost však žalovaná dodala, že integrace a začlenění rodiny do společnosti na zákonnost usnesení vliv nemá a stručně se vyjádřila i k přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele.
2. Žaloba a rozsudek městského soudu
[6] V žalobě proti rozhodnutí žalované stěžovatel namítal, že Ministerstvo vnitra i žalovaná měli zohlednit jeho obavu z pronásledování v zemi původu, délku pobytu v České republice a vysokou míru integrace celé rodiny, kterou ve vztahu k jednotlivým členům rodiny rozvedl. Domovem a centrem rodinného a soukromého života se stala Česká republika, do Pákistánu se vrátit objektivně nemůže, neboť tam od roku 2003 (od svých tří let) nikdy nebyl a nemá tam žádné zázemí.
[7] Městský soud informoval stěžovatele a žalovanou o tom, kterému soudci byla věc přidělena a poučil je o možnosti vyjádřit se, zda souhlasí s tím, že bude o věci samé rozhodnuto bez jednání; s tím, že nevyjádříli se do dvou týdnů od doručení výzvy, má se za to, že s rozhodováním bez jednání souhlasí. Žalovaná se vyjádřila, že s rozhodováním bez jednání souhlasí. Zástupci stěžovatele byla tato písemnost doručena do datové schránky dne 25. 7. 2024, ale ve vztahu k stěžovateli ve spisu městského soudu není založeno žádné vyjádření.
[8] V mezidobí městský soud zamítl žalobu rodičům stěžovatele a jeho mladší sestře rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 19 A 31/202457 [osoby zúčastněné na řízení I), II) a IV)]. Proti uvedenému rozsudku podali žalobci kasační stížnost a městský soud řízení o žalobě ve věci stěžovatele přerušil, než Nejvyšší správní soud rozhodne o kasační stížnosti proti rozsudku týkajícímu se jeho rodičů a nezletilé sestry. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 2 Azs 264/202480, zrušil rozsudek městského soudu č. j. 19 A 31/202457 a věc mu vrátil s tím, že je potřeba zohlednit závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/202365. V něm rozšířený senát konstatoval, že i procesní rozhodnutí o zastavení řízení může mít totožné následky jako rozhodnutí meritorní, a i v jeho důsledku tak může dojít k porušení základních práv žadatelů o pobytové oprávnění. Správní orgán je tedy v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle § 174a zákona o pobytu cizinců povinen zkoumat dopad zastavení řízení do soukromého a rodinného života vždy, jeli možnost zásahu patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí (viz k tomu bod [14] rozsudku č. j. 8 Azs 99/202365). Městský soud rozhodnutí žalované týkající se rodičů a nezletilé sestry stěžovatele zrušil rozsudkem ze dne 22. 1. 2026, č. j. 19 A 31/2024120, a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Městský soud zrušil také rozhodnutí žalované ve vztahu ke zletilé sestře stěžovatele rozsudkem ze dne 17. 6. 2026, č. j. 13 A 32/202469 [osoba zúčastněná na řízení III)].
[9] V nyní posuzované věci městský soud rozsudkem ze dne 14. 5. 2026, č. j. 16 Az 32/202454, bez nařízení jednání žalobu stěžovatele zamítl. Mimo jiné konstatoval, že s ohledem na rozhodování podle skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu nebyl oprávněn přihlédnout k rozsudku č. j. 19 A 31/2024120. Nadto považoval posouzení přiměřenosti žalovanou, které učinila nad rámec, za dostatečné, přestože by toto hodnocení mohlo být podrobnější. Městský soud se vyjádřil i k tomu, že s některými závěry rozšířeného senátu v rozsudku č. j. 8 Azs 99/202365, které se týkají posouzení možnosti udělit vízum za účelem strpění, se neztotožňuje, neboť s ohledem na vyloučený soudní přezkum tohoto typu víza mu není známá rozhodovací praxe správních orgánů. Proto nemožnost stěžovatele domoci se víza za účelem strpění i nadále nezakládá nárok na udělení trvalého pobytu. Stěžovatel má v souladu s judikaturou možnost dočasně vycestovat do země původu a pak opět přicestovat na území a pobývat zde se svými rodinnými příslušníky.
3. Kasační stížnost stěžovatele a vyjádření žalované
[10] Stěžovatel podal společně s kasační stížností žádost o přiznání odkladného účinku, k níž doložil lékařskou zprávu ze svého psychologického vyšetření. Nejvyšší správní soud žádosti o odkladný účinek vyhověl usnesením ze dne 25. 6. 2026, č. j. 5 Azs 107/202638. Podle psychologické zprávy je intelektový potenciál stěžovatele na úrovni poruchy intelektu a jeho mentální věk neodpovídá věku chronologickému. Nejvyšší správní soud tak shledal, že jeho oddělení od rodiny představuje významnou újmu samo o sobě, nehledě na narušení jeho rodinných vazeb, ke kterému by došlo i v případě, že by nebylo uvedené diagnózy.
[11] Dále stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že řízení před městským soudem bylo stiženo procesní vadou, neboť městský soud i přes sdělení stěžovatele ze dne 30. 7. 2024, že trvá na nařízení jednání, stěžovatele k jednání nepředvolal a jeho žalobu rovnou zamítl. Tímto postupem porušil městský soud právo stěžovatele na projednání jeho věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Kromě toho napadl stěžovatel nesprávné právní posouzení, pokud jde o to, zda byla dostatečně posouzena přiměřenost rozhodnutí o zastavení řízení. Městský soud měl rozhodnutí žalované i správního orgánu zrušit a umožnit mu reálně důvody nepřiměřenosti uplatnit. Namísto toho tyto úvahy doplnil za správní orgány, ač není jeho úkolem odstraňovat vady ve správním řízení.
[12] Žalovaná se plně odkázala na písemné vyjádření k žalobě, své rozhodnutí a obsah spisového materiálu. Žalovaná se s posouzením věci ze strany městského soudu ztotožnila. Poukázala na to, že zastavením řízení o vydání povolení k trvalému pobytu nebyl stěžovateli uložen zákaz pobytu na území, a není tak vyloučeno, aby stěžovatel pobýval na území na základě nižšího pobytového oprávnění.
4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle uvedeného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[14] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[15] V nyní souzené věci Nejvyšší správní soud shledal, že došlo k zásadnímu pochybení městského soudu, jež mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační stížnost proto zdejší soud shledal přijatelnou, přistoupil k jejímu meritornímu posouzení a dospěl k následujícímu závěru.
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve věnoval námitce, že městský soud nenařídil jednání, přestože stěžovatel s takovým postupem nesouhlasil. Ze spisu vyplývá, že městský soud zaslal dne 24. 7. 2024 zástupci stěžovatele výzvu k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci samé bez jednán; tato písemnost č. j. 16 A 32/202421 byla doručena do datové schránky zástupce stěžovatele dne 25. 7. 2024.
[18] Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2025, kdy městský soud uvedenou výzvu zaslal: „Soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádříli účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.“ (zdůraznění doplněno).
[19] S účinností od 1. 1. 2026 byl § 51 odst. 1 s. ř. s. změněn zákonem č. 314/2025 Sb.; nově může soud ve věci rozhodnout bez jednání pouze na základě písemných důkazů, souhlasíli s tím účastníci; ve zbytku se ustanovení nezměnilo, i nadále zde platí dvoutýdenní lhůta pro účastníky, aby se případně vyjádřili, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Výše uvedenou výzvu zaslal soud ještě za účinnosti předchozího znění § 51 odst. 1 s. ř. s. V souladu s přechodnými ustanoveními (čl. XI bodu 1 zákona č. 314/2025 Sb.) právní účinky výzvy soudu a souhlasu či (vyjádřeného nebo implicitního) nesouhlasu stěžovatele s rozhodováním ve věci samé zůstávají zachovány.
[20] Stěžovatel ke kasační stížnosti přiložil kopii vyjádření ze dne 30. 7. 2024, podle něhož „[n]a základě výzvy soudu ze dne 24. 7. 2024 sděluji, že právní zástupce žalobce trvá na nařízení jednání“ a stěžovatel žádá o zajištění tlumočení z a do jazyka anglického. Doložil též výzvu soudu, jež byla doručena jeho zástupci a kopii doručenky z datové schránky svého zástupce. Tato doručenka měla doložit, že sdělení zástupce ze dne 30. 7. 2024 bylo do datové schránky městského soudu dodáno. V předmětu doručenky datové zprávy je jméno stěžovatele a datum zaslání vyjádření.
[21] Ve spisu městského soudu však výše uvedené vyjádření stěžovatele ze dne 30. 7. 2024 nebylo založeno a nebyla v něm ani žádná doručenka datové zprávy se stejným ID (identifikátor). Ze spisu samotného se tak jevilo, že stěžovatel na výzvu soudu nereagoval, a vyjádřil tak implicitní souhlas s tím, že ve věci bude rozhodováno bez nařízení jednání.
[22] Uvedený rozpor mezi kasační stížností a spisem městského soudu se Nejvyšší správní soud pokusil vyjasnit a kontaktoval nejprve městský soud s žádostí o ověření, zda do datové schránky soudu byla doručena datová zpráva ze stejného data a se stejným ID, jako doložil stěžovatel ke své kasační stížnosti, a zda se tato doručenka skutečně vztahuje k písemnosti, kterou stěžovatel doložil, tedy ke sdělení, že stěžovatel trvá na nařízení jednání pro řízení ve věci stěžovatele vedené pod sp. zn. 16 Az 32/2024. Městský soud zaslal Nejvyššímu správnímu soudu vyjádření, z něhož vyplynulo, že datovou zprávu příslušného ID se podařilo dohledat. V záznamu o ověření elektronického podání byl sice popisek s věcí označenou jménem stěžovatele a datem zaslaného vyjádření, nicméně v přiložených dokumentech se nacházel jiný text, který se týkal mladší sestry stěžovatele a byl označenou jinou spisovou značkou (sp. zn. 19 A 32/2024, správně mělo jít podle jména stěžovatelky o sp. zn. 19 A 31/2024, pozn. NSS). Podle městského soudu tedy „zástupce zaslal soudu dvě datové zprávy se shodným obsahem k žalobkyni M. N., kdy k našemu žalobci se vztahoval pouze popisek zprávy“. Městský soud se domnívá, že obě zprávy tak byly přiřazeny do spisu sestry stěžovatele, neboť jméno stěžovatele nefigurovalo v obsahu zprávy.
[23] Nejvyšší správní soud zaslal získané listinné důkazy stěžovateli i žalované s možností se vyjádřit ve lhůtě dvou týdnů. Zástupce stěžovatele se k zaslané komunikaci s městským soudem vyjádřil tak, že „uznává, že zde muselo dojít k administrativnímu pochybení spočívajícímu v nesprávném ,přetažení‛ při nahrávání souboru do datové schránky k odeslání, neboť v danou chvíli právní zástupce činil stejný úkon i u zbývajících pěti členů rodiny stěžovatele.“ Za toto pochybení a způsobené komplikace se omluvil. Nicméně podle jeho názoru, pokud kolonka „věc“, resp. „předmět“ byla vyplněná správně, totiž se správným uvedením jména žalobce (stěžovatele), je nutné jako podání považovat celou datovou zprávou, nikoliv pouze přiložený soubor. Údaje, které jsou vyplňovány při odeslání, se zobrazují při přijetí datové zprávy příjemci a jsou vidět doručence. I na záznamu o ověření elektronického podání poskytnutého městským soudem je zjevné, že je na něm zobrazen i právním zástupcem vyplněný předmět (tedy jméno stěžovatele a datum odeslání). Pokud byla datová zpráva nadepsána s užitím jména stěžovatele, avšak přiložený soubor se týkal jiné žalobkyně v jiném řízení, měla být zpráva vyhodnocena jako nejasná pro svou vnitřní rozpornost a městský soud měl na toto stěžovatele upozornit a vyzvat jej k upřesnění a odstranění vady podání podle § 37 odst. 5 s. ř. s. Žalovaná se k zaslané komunikaci s městským soudem nevyjádřila.
[24] Podle § 37 odst. 3, věty první, s. ř. s. musí z každého podání „být zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno.“ Soudní řád správní počítá i se situací, kdy je podání stiženo vadami. Pak má předseda senátu vyzvat podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanovit k tomu lhůtu (§ 37 odst. 5 s. ř. s.). Podle komentáře k soudnímu řádu správnímu: „Podání může být vadné z mnoha důvodů. Z hlediska dalšího postupu v řízení lze za nejtěžší vadu podání považovat tu, že z podání není vůbec zřejmé, co sleduje. To je dáno především nesrozumitelností nebo naprostou neurčitostí podání. Jeli podání učiněno v rámci již zahájeného řízení a z obsahu podání lze dovodit, že se týká tohoto řízení, zpravidla postačí účastníka řízení, jenž podání učinil, vyzvat k odstranění jeho vad a poučit ho obecně o jeho procesních právech“ (Kühn, Z., Kocourek, T., Mikeš, P., Dienstbier, F., Kadlec, O. Černín, K., Beran, K.: 150/2002 Sb. Soudní řád správní: Komentář, § 37, VII.1. Vady podání, dostupné v systému ASPI CZ).
[25] V nyní posuzované věci je skutečně potřeba brát v úvahu celý obsah datové zprávy, včetně označení předmětu zprávy a přiloženého souboru. Při pohledu na tuto zprávu je vcelku zřejmé, že je zde rozpor mezi označením předmětu zprávy a přiloženým souborem, a tím se podání stává vnitřně rozporným, a bylo na místě tento rozpor odstranit výzvou podle § 37 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud si přitom uvědomuje, že soudci, který ve věci rozhodoval, se daná písemnost nedostala do dispozice, neboť byla na základě obsahu přidělena do jiného spisu. Nicméně z pohledu účastníků řízení, jimž má být poskytnuta soudní ochrana, se podání dostalo ve stanovené lhůtě do dispozice městského soudu. Poté měl být odstraněn nesoulad mezi označením předmětu datové zprávy a přiloženého souboru.
[26] Ústavní soud v minulosti konstatoval, že „nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci (ke kterým při množství projednávaných věcí občas logicky dochází) nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých práv. O protiústavní postup soudu jde tehdy, vybočujeli jeho procesní postup ze zákonných pravidel, která řízení před ním upravují, a vybočení je způsobilé negativně se promítnout do výsledku řízení; tak je tomu v případě zřetelných pochybení administrativního charakteru, jimiž je kupříkladu založení rozhodné listiny do spisu jiného, omyl při datování jejího příchodu či přehlédnutí zaplacení soudního poplatku. Nejen evidentní ,administrativní omyly‛ ze strany soudu však mohou ve svém důsledku znamenat porušení práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny [nález ze dne 10. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3174/20 (N 50/105 SbNU 85), bod 15]“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 2115/24, bod 15).
[27] Nejvyšší správní soud si je vědom, podobně jako Ústavní soud ve výše citované věci, že „z praktického hlediska není možné, aby soudci ověřovali, zda mezi všemi podáními doručenými Nejvyššímu správnímu soudu, není podání, které bylo chybně přiřazeno a náleží k jejich spisu. Na druhou stranu však už je v jejich možnostech, aby při doručení podání do jejich spisu s chybně označeným účastníkem řízení, napadenými rozhodnutími a neodpovídajícím petitem ověřili, zda jde skutečně o podání, které se týká jejich věci a pokud ne, zda se netýká jiného řízení.“ (citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2115/24, bod 22). Zároveň i Ústavní soud připomněl, že to neznamená, že účastníci řízení a jejich právní zástupci mohou rezignovat na své povinnosti při označování písemností zasílaných soudům.
[28] Podobně Nejvyšší správní soud ve věci ze dne 21. 12. 2017, č. j. 4 As 165/201656, nepřisvědčil námitce stěžovatele, který uváděl, že mu nebylo doručeno předvolání k seznámení se s podklady rozhodnutí. Zmocněnci stěžovatele v uvedené věci doručil správní orgán datovou zprávou písemnost s označením „věc: vyrozumění – 36/3 SŘ SDPV MMJ/OD/599/2014 – Š.“ Stěžovatel v uvedeném případě tvrdil, že datová zpráva takto označená obsahovala jiný dokument jiného účastníka, proto na ni nereagoval, a tudíž bylo porušeno jeho právo seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Podle Nejvyššího správního soudu „[j]iž z vymezení předmětu datové zprávy bylo totiž zřejmé, kterého účastníka se doručovaná písemnost týkala a co je jejím obsahem. Pouze na okraj Nejvyšší správní soud uvádí, že souhlasí s krajským soudem, že i kdyby hypoteticky nastala situace tvrzená stěžovatelem, bylo by lze spravedlivě požadovat od zmocněnce stěžovatele, který obviněné ze správních deliktů a přestupků zastupuje profesionálně a ve značném počtu, jak je soudu známo z úřední činnosti, aby na případné pochybení při doručování správní orgán prvního stupně upozornil.“ Ačkoli se zde jednalo o opačný případ, kdy byla písemnost doručována ze strany správního orgánu účastníkovi řízení, stejnou měrou lze opatrnost a profesionalitu očekávat od soudu, jakmile se písemnost dostane do jeho dispozice, jak to připomněl Ústavní soud ve shora opakovaně citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2115/24.
[29] Za této situace, pokud městský soud neodstraňoval vady podání podle § 37 odst. 5 s. ř. s., a tím upřel stěžovateli možnost upřesnit, že trvá na nařízení jednání ve věci, ve svém důsledku zasáhl i do jeho práva na osobní projednání věci. Jde o vadu, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a je proto důvodem pro jeho zrušení [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Dalšími námitkami týkajícími se věcného posouzení se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť by to bylo předčasné před konáním jednání, jež by měl městský soud v dalším řízení nařídit.
5. Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
[31] V dalším řízení rozhodne městský soud též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. listopadu 2026
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu