Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 As 195/2025 - 34

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Z. S., zastoupen JUDr. Miroslavem Kučerkou, LL.M., advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Ke Skalce 5907/47, Jihlava, za účasti: I) M. S., zastoupena JUDr. Miroslavem Kučerkou, LL.M., advokátem se sídlem Národní 416/37, Praha 1, II) T. M., a III) R. K., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2025, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I.

Průběh dosavadního řízení

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 11. 2023, č. j. , zamítl odvolání žalobce a osoby zúčastněné na řízení I) a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Třebíč, odboru výstavby, ze dne 19. 12. 2022, č. j. OV 62923/22 – SPIS 10005/2022/Ni. Tímto rozhodnutím stavební úřad na základě žádosti osob zúčastněných na řízení II) a III) (dále také „stavebníci“) ze dne 4. 8. 2022 dodatečně povolil stavbu „Rodinný dům a provozní objekt H.“ na pozemcích parc. č. XA a XB v k. ú. H. Postupoval přitom podle ve spojení s a , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v relevantním znění (dále jen „“).

[2] Žalobce je spolu se svou manželkou, osobou zúčastněnou na řízení I), vlastníkem pozemku parc. č. st. XC, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. X, vše v k. ú. H. Spor se týká především provozního objektu, který má být umístěn mezi rodinným domem stavebníků a veřejnou komunikací. Pozemek se od komunikace svažuje směrem do zahrady. Provozní objekt má půdorysné rozměry 11,50 × 7,00 m a zastavěnou plochu 80,50 m². Podle dodatečného povolení stavby je umístěn ve vzdálenosti 0,80 m od hranice s pozemkem žalobce a osoby zúčastněné na řízení I). Na straně přivrácené k ulici dosahuje k hranici s pozemkem parc č. XB, jenž je ve vlastnictví (stejně jako zatím i pozemek parc. č. XA) obce. Ve spodní části provozního objektu jsou navrženy sklad a sklep, na stropní konstrukci pak tři parkovací stání přístupná z komunikace.

[3] Pro původně navrženou podobu provozního objektu povolil Úřad městyse Budišov jakožto tehdejší příslušný stavební úřad rozhodnutím ze dne 29. 5. 2018, č. j. UMB 290/118, výjimku z , o obecných požadavcích na využívání území, v rozhodném znění (dále jen „“). Rozhodnutí o povolení výjimky umožňovalo umístění objektu ve vzdálenosti menší než 2 m od hranic s tehdejším pozemkem parc. č. XD ve vlastnictví žalobce a osoby zúčastněné na řízení I) (nyní součást jejich pozemku parc. č. st. XC) a parc. č. XB. V odůvodnění bylo poukázáno na šířku, tvar a výškový profil stavebního pozemku a na omezení vyplývající z existence objektu zásobování vodou a navazujícího vodovodu. Rozhodnutí rovněž zaznamenalo souhlas žalobce a osoby zúčastněné na řízení I) s posuzovanou stavbou.

[4] Stavebníci následně zahájili provádění stavby bez předcházejícího rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem. Stavební úřad v návaznosti na to zahájil řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006. Stavebníci proto dne 29. 10. 2018 požádali o dodatečné povolení stavby. Řízení o odstranění stavby bylo následně přerušeno a stavební úřad pokračoval v řízení o dodatečném povolení stavby.

[5] Projektová dokumentace, která byla součástí žádosti, předpokládala provozní objekt s jedním podzemním a jedním nadzemním podlažím, zastřešený valbovou střechou. Jeho výška měla dosahovat přibližně 7,3 m od úrovně suterénu a přibližně 4,5 m nad terénem při ulici. K této podobě stavby vydal Úřad městyse Budišov rozhodnutí ze dne 26. 6. 2019, č. j. UMB 627/118/SU, o dodatečném povolení stavby, jehož podkladem bylo souhlasné závazné stanovisko Městského úřadu Třebíč, odboru rozvoje a územního plánování, ze dne 27. 11. 2018, č. j. ORÚP 74424/18. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobce a osoba zúčastněná na řízení I) odvolání. V odvolacím řízení přezkoumal Krajský úřad Kraje Vysočina, odbor územního plánování a stavebního úřadu, jakožto nadřízený orgán územního plánování, uvedené závazné stanovisko podle , , v relevantním znění (dále jen „“), a závazným stanoviskem ze dne 4. 11. 2020, č. j. KUJI 97049/2020, ho změnil tak, že „[z]áměr je nepřípustný“.

[6] Stavebníci následně projekt upravili a podali dne 4. 8. 2022 novou žádost o dodatečné povolení stavby. Revidovanou projektovou dokumentací, která byla součástí této žádosti, odstranili u provozního objektu předtím navrhované nadzemní podlaží s valbovou střechou a při zachování půdorysu navrhli objekt s plochou stropní konstrukcí využitelnou jako parkovací plocha. Z ulice má objekt působit jako parkovací stání navazující na veřejné prostranství, zatímco ze zahrady zůstává patrná jeho uzavřená spodní část. Orgán územního plánování, Městský úřad Třebíč, odbor rozvoje a územního plánování, tuto podobu stavby vyhodnotil závazným stanoviskem ze dne 28 1. 2021, zn. – SPIS 129/2021/HaD, jako přípustnou. Nadřízený orgán územního plánování, Krajský úřad Kraje Vysočina, odbor územního plánování a stavebního řádu, toto závazné stanovisko v odvolacím řízení svým závazným stanoviskem ze dne 17. 4. 2023, č. j. , podle potvrdil.

[7] Žalovaný v průběhu odvolacího řízení opatřil také posouzení dalších závazných stanovisek. Oznámením ze dne 4. 7. 2023, č. j. KUJI 67942/2023, umožnil účastníkům vyjádřit se k novým podkladům ve smyslu . Žalobce a jeho manželka [osoba zúčastněná na řízení I)] této možnosti využili podáním ze dne 14. 7. 2023, v němž vedle výhrad proti závaznému stanovisku orgánu územního plánování zpochybnili také použití původního rozhodnutí o povolení výjimky pro upravenou podobu provozního objektu. Námitky proti závaznému stanovisku byly následně předloženy Ministerstvu pro místní rozvoj, které sdělením ze dne 20. 9. 2023, č. j. , oznámilo, že neshledalo důvody k zahájení přezkumného řízení. Po dalším doplnění podkladů žalovaný účastníky oznámením ze dne 9. 10. 2023, č. j. KUJI 93555/2023, znovu vyrozuměl o možnosti se k nim vyjádřit.

[8] Rozhodnutím ze dne 28. 11. 2023, č. j. , žalovaný odvolání žalobce a osoby zúčastněné na řízení I) zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Přitom zdůraznil, že revidovanou projektovou dokumentací byla celková hmota provozního objektu zmenšena při zachování jeho půdorysu. Žalovaný odkázal na potvrzená závazná stanoviska a na výše uvedené sdělení Ministerstva pro místní rozvoj. V souvislosti s posledním vyrozuměním o shromáždění podkladů ze dne 9. 10. 2023, č. j. KUJI 93555/2023, současně uvedl, že možnosti vyjádřit se nikdo z účastníků nevyužil.

[9] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. Namítal v ní zejména rozpor mezi posouzením stavby závaznými stanovisky orgánu územního plánování v letech 2020 a 2023, porušení zásady legitimního očekávání a nedostatečné zohlednění místních podmínek. Dále vytýkal žalovanému nevypořádání námitky, podle níž výjimka z odstupové vzdálenosti byla povolena pro jinou podobu provozního objektu. Žalobce zmínil, že tuto výhradu uplatnil nejen dne 14. 7. 2023, ale zopakoval ji také ve vyjádření ze dne 20. 10. 2023, které měl žalovanému doručit datovou zprávou. Nesouhlasil proto s tvrzením žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí o nevyužití možnosti vyjádřit se k podkladům.

[10] Krajský soud žalobu shora označeným rozsudkem ze dne 12. 8. 2025, č. j. , zamítl. Vysvětlil, že závazná stanoviska z let 2020 a 2023 neposuzovala skutkově totožnou podobu stavby. Odstranění nadzemního podlaží a valbové střechy představovalo podstatnou změnu jejího výškového a hmotového působení. Upravený provozní objekt podle krajského soudu neměl narušovat charakter lokality způsobem vytýkaným původnímu návrhu. Krajský soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování závazným stanoviskem Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 4. 11. 2020, č. j. KUJI 97049/2020, k původní stavbě provozního objektu, neboť jeho odlišný závěr od závazného stanoviska Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 17. 4. 2023, č. j. , nebyl sporný a změna výsledku posouzení byla vysvětlena úpravou podoby provozního objektu.

[11] K námitce týkající se povolení výjimky krajský soud připustil, že se k ní žalovaný přímo nevyjádřil. Za postačující nicméně soud považoval její implicitní vypořádání prostřednictvím konstatování, že půdorys objektu zůstal zachován a stavba byla snížena. Požadavek na nové řízení o výjimce by podle krajského soudu za těchto okolností představoval zbytečný formalismus. Jinak by tomu podle názoru krajského soudu mohlo být při přiblížení objektu k sousedním pozemkům, při jeho zvýšení nebo při jiné změně v neprospěch sousedních pozemků.

II.

Obsah kasační stížnosti a dalších podání

[12] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Uplatnil v ní důvody podle , b) a d) , (dále jen „“) a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

[13] Stěžovatel předně namítá, že došlo k nesprávnému posouzení kontinuity projektu stavby. Podle něj nelze vycházet z toho, že se změnil natolik, aby bylo možné překonat původní nesouhlasné závazné stanovisko orgánu územního plánování, a současně z toho, že se změnil natolik málo, aby pro něj bylo nadále použitelné původní rozhodnutí o povolení výjimky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2022, č. j. (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), stěžovatel zdůrazňuje, že výjimka podle § 169 stavebního zákona z roku 2006 byla určena pro jednotlivý odůvodněný případ. Krajský soud jí podle stěžovatele nepřípustně přisoudil obecnou použitelnost přesahující konkrétní projekt, pro který byla povolena.

[14] V této souvislosti stěžovatel poukazuje také na časový odstup mezi povolením výjimky a nynějším řízením o dodatečném povolení stavby. Rozhodnutí o výjimce bylo vydáno v květnu 2018, zatímco nyní posuzovaná žádost o dodatečné povolení stavby byla podána až v roce 2022. Stěžovatel připomíná předchozí povolovací řízení, zrušení dřívějšího dodatečného povolení a následné zastavení řízení po zpětvzetí žádosti. Dále poukazuje na to, že rozhodnutí o výjimce bylo vydáno pro jinak vymezený objekt.

[15] Další okruh kasačních námitek se týká stěžovatelem tvrzené ustálené správní praxe. Stěžovatel nesouhlasí s pochybností krajského soudu, zda jedno závazné stanovisko může ustálenou správní praxi založit. Stěžovatel tvrdí, že původní závazné stanovisko Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 4. 11. 2020, č. j. KUJI 97049/2020, nemělo správní praxi teprve vytvořit, nýbrž potvrzovalo již existující způsob umisťování staveb v dané lokalitě. Ve spojení s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. , publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS, stěžovatel dovozuje, že odklon od takové ustálené správní praxe vyžadoval odůvodnění závažnými okolnostmi, které zde však chybí.

[16] Stěžovatel rovněž odmítá závěr, že neuvedl, jakým místním podmínkám se provozní objekt vymyká. Poukazuje na konkrétní pasáže žaloby, v nichž namítal umístění objektu před stavební čárou a zachování jeho vnitřně využitelného spodního podlaží. Srovnání s parkovacím stáním na svém pozemku považuje za nepřípadné, protože jeho parkovací plocha vznikla pouhou terénní úpravou, nikoli vybudováním stavby s jedním podzemním podlažím. Samotná podobnost stavby s terénní úpravou na jeho sousedním pozemku při pohledu z veřejného prostranství podle něj neodůvodňuje překonání ustálené praxe v neumisťování staveb mezi stavební čáru a veřejné prostranství v dané lokalitě.

[17] Ve vztahu k průběhu odvolacího řízení stěžovatel namítá, že žalovaný opomenul jeho opakovaně uplatněnou výhradu proti použití rozhodnutí o výjimce. Splnění této podmínky měl navíc žalovaný přezkoumat podle z úřední povinnosti.

[18] Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kterou spatřuje v nedostatečném vysvětlení odklonu od ustálené správní praxe, v neprovedení navrženého důkazu původním závazným stanoviskem Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 4. 11. 2020, č. j. KUJI 97049/2020, a v nevypořádání jeho opakované námitky žalovaným. Závěrem stěžovatel „na okraj“ upozorňuje na nepřesnosti v bodě 14 napadeného rozsudku krajského soudu. První žádost o dodatečné povolení stavby podle něj nebyla zamítnuta, ale řízení bylo zastaveno po jejím zpětvzetí a nynější řízení bylo zahájeno až v roce 2022. I když tuto nepřesnost stěžovatel označuje za relativně drobné zkreslení, vyvozuje z ní pochybnosti o pečlivosti, s níž krajský soud věc posoudil.

[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal zejména na své vyjádření k žalobě a ztotožnil se s argumentací krajského soudu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[20] Osoby zúčastněné na řízení II) a III) ve společném vyjádření rovněž navrhly zamítnutí kasační stížnosti. Zdůraznily soulad stavby s územním plánem, vydaná závazná stanoviska a opatření odborných podkladů, včetně posouzení v oboru světelné techniky a hydrogeologie. Poukázaly na původní souhlas stěžovatele a osoby zúčastněné na řízení I) se stavbou, udělený dne 11. 3. 2018, a připojily jeho písemné vyjádření. Dále předložily fotografie, které mají podle jejich tvrzení dokládat obdobné stavební řešení na stěžovatelově pozemku. Popsaly finanční a rodinné důsledky dlouhotrvajícího sporu a vyjádřily přesvědčení, že stěžovatel svými podáními dokončení a užívání jejich domu nepřiměřeně oddaluje. Připojily také vyjádření J. M. k dopadům celé situace na rodinu stavebníků.

[21] Osoba zúčastněná na řízení I) se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III.

Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu ( ), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo ( ), a je zastoupen advokátem ( ).

[23] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů a současně zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

III.a) Přezkoumatelnost napadeného rozsudku

[24] Nejprve bylo třeba posoudit námitku nepřezkoumatelnosti, neboť teprve přezkoumatelný rozsudek lze podrobit věcnému kasačnímu přezkumu. Jak vysvětlil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 5. 12. 2017, č. j. , publ. pod č. 3668/2018 Sb. NSS, zejména v bodech 29 a 30, nepřezkoumatelnost nelze ztotožňovat s každým dílčím nedostatkem odůvodnění. Pouhá stručnost některých úvah ani skutečnost, že soud samostatně nevyvrátil každý dílčí argument, takový nedostatek bez dalšího nezakládají. Rozhodující je, zda lze z odůvodnění, případně z jeho celkového kontextu, zjistit názor soudu na podstatné skutkové a právní otázky.

[25] Napadený rozsudek tomuto požadavku dostál. Krajský soud v bodech 14 až 18 napadeného rozsudku vysvětlil, proč přikládá význam snížení provozního objektu a proč nepovažuje pozdější kladné posouzení stavby za svévolné. V bodech 20 až 25 rozsudku se zabýval použitím rozhodnutí o výjimce i tím, že žalovaný na příslušnou výhradu stěžovatele a osoby zúčastněné na řízení I) výslovně neodpověděl. Závěr soudu je rozpoznatelný: za rozhodující považoval zachování půdorysného umístění a zmenšení stavby, z něhož dovodil, že dříve vydané rozhodnutí o výjimce mohlo být použito i v nynějším řízení o dodatečném povolení stavby.

[26] Ani návrh stěžovatele na provedení důkazu závazným stanoviskem Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 4. 11. 2020, č. j. KUJI 97049/2020, krajský soud nepominul. V bodě 17 odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč jej nepovažoval za potřebný. Otázka, zda tento důvod obstojí také vzhledem k tvrzení, že stanovisko zachycuje dřívější správní praxi, náleží k věcnému posouzení kasační stížnosti. Obdobně je třeba oddělit dostatečnou srozumitelnost závěru krajského soudu o opomenuté námitce od správnosti jeho názoru, že žalovaný tuto námitku vypořádal implicitně. Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval věcným posouzením jednotlivých výhrad.

III.b) Závazná stanoviska orgánů územního plánování a tvrzený odklon od ustálené správní praxe

[27] Městský úřad Třebíč, odbor rozvoje a územního plánování, v závazném stanovisku ze dne 28. 1. 2021, zn. – SPIS 129/2021/HaD, a následně Krajský úřad Kraje Vysočina, odbor územního plánování a stavebního řádu, v závazném stanovisku ze dne 17. 4. 2023, č. j. , sp. zn. OUP 211/20232, posuzovaly podle § 96b odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 přípustnost stavby z hlediska jejího souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování. Jednalo se o vzájemně související, nikoli však totožná hlediska, orgány územního plánování proto musely posoudit obě roviny, byť se jejich hodnocení mohlo obsahově překrývat. Stavbu bylo třeba posoudit ve vztahu k územnímu plánu H. a zároveň z hlediska relevantních cílů a úkolů územního plánování podle § 18 a § 19 stavebního zákona z roku 2006. Územní plán pro stabilizovanou plochu bydlení BV – bydlení venkovského charakteru, ve které se povolovaná stavba nachází, připouštěl rodinné domy a související stavby, současně však mezi nepřípustné využití řadil také stavby, které svým charakterem nebo stavebním objemem narušují měřítko a charakter zástavby obce nebo dané lokality. V obecné části dále požadoval respektovat charakter zástavby z hlediska urbanistického a objemového řešení i použitých materiálů a nenarušovat cenné urbanistické struktury, mezi něž výslovně řadil stavební čáry, veřejné uliční prostory a návsi. Podmínky prostorového uspořádání rovněž chránily obraz a panorama obce z pohledově exponovaných směrů. Z hlediska cílů a úkolů územního plánování bylo třeba posoudit zejména ochranu přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území, včetně urbanistického a architektonického dědictví, a naplnění urbanistických, architektonických a estetických požadavků na využívání a prostorové uspořádání území, zejména na umístění, uspořádání a řešení staveb a veřejných prostranství, jakož i umístění a uspořádání staveb s ohledem na stávající charakter a hodnoty území a na využitelnost navazujícího území [§ 18 odst. 4 a § 19 odst. 1 písm. d) a e) stavebního zákona z roku 2006].

[28] Původní projekt provozního objektu počítal se zastavěnou plochu 80,50 m², jedním podzemním a jedním nadzemním podlažím, valbovou střechou a výškou přibližně 7,3 m od úrovně suterénu. Nad úroveň komunikace měl vystupovat přibližně o 4,5 m. Nadřízený orgán územního plánování, Krajský úřad Kraje Vysočina, odbor územního plánování a stavebního řádu, proto v závazném stanovisku ze dne 4. 11. 2020, č. j. KUJI 97049/2020, dovodil, že provozní objekt svými rozměry a celkovou hmotou dosahuje parametrů rodinného domu a že je na něj třeba obdobně nahlížet také při jeho umisťování. Za problematickou nepovažoval pouhou existenci jakékoli konstrukce mezi rodinným domem a komunikací, nýbrž umístění takto objemné a výškově výrazné stavby před vnímanou stavební čáru okolních rodinných domů. Původní nesoulad tak spočíval v kombinaci umístění objektu, jeho objemu, výšky a pohledového působení v uličním prostoru. Právě tato kombinace měla narušovat měřítko a charakter zástavby a urbanistickou strukturu lokality, a byla proto v rozporu jak s textovou částí územního plánu H., která chránila charakter zástavby, stavební čáry a veřejného uličního prostoru, tak s cíli a úkoly územního plánování vyžadujícími ochranu stávajícího charakteru a hodnot území a respektování urbanistických, architektonických a estetických požadavků na jeho prostorové uspořádání. Stavební čára zde tedy nepředstavovala absolutní pravidlo, podle něhož by v prostoru před rodinnými domy nebylo možné připustit žádnou stavbu. Byla jedním z konkrétních urbanistických znaků lokality, ve vztahu k němuž bylo třeba hodnotit objemové a pohledové působení posuzovaného objektu.

[29] Upravený projekt změnil právě ty vlastnosti stavby, na nichž původní závěr o jeho rozporu s územním plánem a s cíli a úkoly územního plánování spočíval. Nešlo pouze o nové slovní označení téhož objektu ani o formální změnu projektové dokumentace. Revidovanou projektovou dokumentací z ledna 2021 bylo odstraněno celé nadzemní podlaží s valbovou střechou, a podstatně tak ubyla hmota vystupující nad úroveň přilehlé komunikace. Při zachování půdorysu a uzavřené spodní části byla horní plocha nově navržena jako otevřená parkovací plocha se zábradlím, přístupná přímo z místní komunikace. Z pohledu od komunikace nemá být spodní podlaží viditelné a objekt má díky využití svažitého terénu působit jako předzahrádka s parkovacím stáním. Nadřízený orgán územního plánování, Krajský úřad Kraje Vysočina, odbor územního plánování a stavebního řádu, v závazném stanovisku ze dne 17. 4. 2023, č. j. , sp. zn. OUP 211/20232, posoudil také pohled z komunikace vedoucí k zemědělskému areálu a ani z tohoto směru neshledal narušení obrazu obce nebo krajinného rázu. Rozdíl mezi původním objektem vystupujícím přibližně 4,5 m nad uliční terén a upravenou parkovací plochou je proto z hlediska měřítka, objemu, obrazu ulice i vztahu k okolní zástavbě významný, přestože půdorys obou variant zůstal stejný.

[30] Taková změna odůvodňovala nové posouzení stavby. Ani zásada vázanosti dotčeného orgánu jeho předchozím stanoviskem podle § 4 odst. 4 stavebního zákona z roku 2006 neznamenala, že by se nepřípustnost jedné projektové varianty bez dalšího přenášela na každou pozdější variantu; podklady obou porovnávaných závazných stanovisek totiž byly odlišné (na což ostatně Krajský úřad Kraje Vysočina, obor územního plánování a stavebního řádu, na straně 6 závazného stanoviska ze dne 17. 4. 2023, č. j. , upozorňuje). Rozhodné je, zda byly změněny právě ty skutkové okolnosti, na nichž původní negativní závěr spočíval. Orgány územního plánování v nynější věci neustoupily od požadavku chránit charakter zástavby, její měřítko, stavební čáry či veřejný uliční prostor. Dospěly však k závěru, že po odstranění nadzemního podlaží a valbové střechy již provozní objekt nepředstavuje objemově a výškově výraznou stavbu srovnatelnou s rodinným domem, jejíž umístění před vnímanou stavební čárou zakládalo původní nesoulad. Stejná regulace územního plánu i stejné cíle a úkoly územního plánování tak byly uplatněny na skutkově odlišné objemové a výškové řešení. Rozdílný výsledek obou posouzení proto v projednávané věci nepředstavuje změnu výkladu příslušné regulace ani neodůvodněný odklon od předchozího závazného stanoviska.

[31] To nikterak neodporuje smyslu závazného stanoviska ani logice na něj navazujících povolovacích postupů. Jestliže orgán územního plánování v předchozím stanovisku konkrétně dovodil závěr o nepřípustnosti z objemu a výšky provozního objektu, jeho působení jako stavby srovnatelné s rodinným domem a z umístění takto výrazné hmoty před vnímanou stavební čáru, bylo přirozené, že stavebníci při další projektové přípravě reagovali právě na tyto výtky a projekt pro novou žádost o dodatečné povolení stavby v tomto směru upravili. Smyslem nového posouzení nebylo mechanicky setrvat na dřívějším negativním závěru, ale ověřit, zda upravený projekt nadále odporuje územnímu plánu a požadavkům vyplývajícím z § 18 a § 19 stavebního zákona z roku 2006. Jestliže byly rozhodné výtky odstraněny vypuštěním nadzemního podlaží a valbové střechy a tím podstatným omezením výškového, objemového a pohledového působení objektu, bylo vydání souhlasného závazného stanoviska očekávatelným důsledkem věcné úpravy projektu, nikoli projevem libovůle nebo rozporného rozhodování.

[32] Stěžovateli lze přisvědčit, že je třeba rozlišovat mezi správním aktem, který má určitou praxi založit, a správním aktem, který již existující praxi dokládá či potvrzuje. V projednávané věci je však třeba odlišit také dvě jiné skutečnosti: existující urbanistickou strukturu lokality a ustálenou správní praxi při rozhodování o stavbách. Závazné stanovisko Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 4. 11. 2020, č. j. KUJI 97049/2020, nepochybně popisovalo poměry v místě, zejména vnímanou stavební čáru a charakter prostoru mezi rodinnými domy a veřejným prostranstvím. Z tohoto popisu však ještě bez dalšího neplyne, že správní orgány dlouhodobě a opakovaně uplatňovaly pravidlo, podle něhož je před touto stavební čárou nepřípustná jakákoli stavba bez ohledu na její objem, výšku, účel či pohledové působení.

[33] Jak připomněl sám stěžovatel, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 21. 7. 2009, č. j. , publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS, vymezil správní praxi zakládající legitimní očekávání jako ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost, případně nečinnost orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Požadavky na změnu takové praxe se uplatní, jestliže skutečně dochází ke změně dosavadního výkladu či způsobu rozhodování ve skutkově srovnatelných případech. Neznamenají však povinnost rozhodnout shodně o stavbách, které se liší právě v okolnostech rozhodných pro uplatňovanou regulaci. Obdobně ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, č. j. , publ. pod č. 3444/2016 Sb. NSS, na který stěžovatel odkazoval v žalobě, nevychází z toho, že každé rozdílné posouzení obdobných situací je nutně projevem libovůle; v tomto případě se navíc, jak již bylo vysvětleno, o obdobné situace nejedná.

[34] Popis existující zástavby v závazném stanovisku Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 4. 11. 2020, č. j. KUJI 97049/2020, neprokazuje, že by správní orgány ustáleně vylučovaly před vnímanou stavební čárou jakoukoli stavbu bez ohledu na její objem, výšku, účel či pohledové působení. Územní plán H. ostatně nestanovil pro řešené místo absolutní zákaz umisťovat stavby mezi rodinnými domy a komunikací. Obsahoval obecné urbanistické, architektonické a estetické požadavky a požadavek chránit charakter zástavby a cenné urbanistické struktury, včetně stavebních čar a veřejných uličních prostorů. Tyto požadavky bylo nutné konkretizovat podle skutečných poměrů dané lokality. Uvedené závazné stanovisko zachycovalo charakter místa především jako podklad pro závěr o nepřípustnosti původní objemné stavby dosahující parametrů rodinného domu. Ze skutečnosti, že rodinné domy v části lokality vytvářejí vnímatelnou stavební čáru a že se před nimi nenacházejí srovnatelně výrazné stavební objekty, nelze bez dalšího dovodit ustálenou praxi spočívající v odmítání snížených staveb využívajících svažitý terén. Pozdější stanovisko navíc vycházelo ze zjištění, že umístění rodinných domů v širší lokalitě není jednotné a že domy směrem od autobusové zastávky postupně ustupují do zahradních částí. Ani při přijetí stěžovatelova popisu místních poměrů proto rozdílné posouzení upravené stavby provozního objektu neprokazuje odklon od ustálené správní praxe v realizaci ochrany charakteru zástavby.

[35] Ohledně námitky stěžovatele o údajně nepřípadném porovnávání provozního projektu se stěžovatelovým sousedním parkovacím stáním pouze z hlediska pohledového je třeba říci, že závěr o přípustnosti upraveného projektu stavby nebyl odůvodněn jen jeho pohledovou podobností s parkovacím stáním stěžovatele. Závazná stanoviska Městského úřadu Třebíč, odboru rozvoje a územního plánování, ze dne 28. 1. 2021, zn. – SPIS 129/2021/HaD, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 17. 4. 2023, č. j KUJI 41484/2023, taktéž zohlednila umístění stavby mimo centrum obce, svažitost terénu, charakter a výškové působení okolních domů i proměnlivou vzdálenost zástavby od komunikace. Krajský úřad Kraje Vysočina, odbor územního plánování a stavebního řádu, jakožto nadřízený orgán územního plánování, se nadto zabýval nejen pohledem z přilehlé ulice, ale i pohledem z další komunikace směrem k řešenému území. Vysvětlil, proč snížený objekt nepovažuje za narušení charakteru lokality. Stěžovatel tak nemá pravdu, když tvrdí, že místní podmínky nebyly zkoumány a že jediným důvodem kladného posouzení byla vizuální podobnost objektu s jeho parkovacím stáním.

[36] Ve vztahu k námitce, podle níž krajský soud nesprávně vyhodnotil konkrétnost tvrzení stěžovatele o tom, které podmínky má stavba porušovat, je třeba přisvědčit stěžovateli, že krajský soud formuloval výtku nedostatečné konkrétnosti některých žalobních tvrzení poměrně široce, i když stěžovatel v žalobě konkrétně skutečně poukazoval na umístění objektu před stavební čáru a na zachování jeho spodního podlaží. Podstatné však je, že se krajský soud těmito výhradami přesto věcně zabýval. V bodech 15 a 18 napadeného rozsudku popsal rozdíly mezi původní a upravenou podobou objektu a vysvětlil význam jeho zasazení do terénu. Odpověděl tedy právě na námitku, kterou stěžovatel považuje za opomenutou.

[37] Krajský soud nepochybil ani neprovedením navrženého důkazu závazným stanoviskem Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 4. 11. 2020, č. j. KUJI 97049/2020. Podle rozhoduje soud, které z navržených důkazů provede, neprovedení však musí odpovídajícím způsobem vysvětlit. Krajský soud v projednávané věci nepopřel obsah relevantních pasáží tohoto stanoviska, jeho negativní závěr ani popis místních poměrů. Vysvětlil však, proč tyto skutečnosti nebrání přípustnosti podstatně upravené stavby. Provedeníy k prokázání téhož popisu zástavby nebo téhož dřívějšího výsledku posouzení proto nemohlo rozhodné právní hodnocení změnit. Důvodem neprovedení důkazu tedy byla jeho nadbytečnost pro posouzení sporné otázky.

III.c) Použití rozhodnutí o výjimce pro upravenou podobu provozního objektu

[38] Ustanovení stanovilo pro garáže a další stavby související a podmiňující bydlení na pozemku rodinného domu nejmenší vzdálenost 2 m od společných hranic pozemků. Výjimku umožňoval této vyhlášky za podmínek stavebního zákona z roku 2006. Podle stavebního zákona z roku 2006 bylo možné výjimku povolit jen v jednotlivých odůvodněných případech, pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob ani sousední pozemky nebo stavby a řešením podle výjimky se dosáhne účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.

[39] Rozhodnutí o výjimce je individuálním správním aktem vztahujícím se ke konkrétní stavbě. Nelze je proto bez dalšího použít pro jakoukoli její pozdější variantu. To však neznamená, že každá změna dokumentace bez dalšího vyžaduje nové řízení o povolení výjimky. Rozhodné je, zda změna zasáhla do parametrů a okolností, které byly významné pro povolení výjimky, a překročila tak její věcný rámec. Je proto třeba porovnat zejména umístění, půdorys a odstupové vzdálenosti obou variant, jakož i to, zda se změnily důvody, pro které byla výjimka povolena, nebo se zvýšilo dotčení zájmů chráněných obecným požadavkem na odstup staveb. K obdobné otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 9. 7. 2025, č. j. . V jeho bodě 20 posuzoval stavbu kolny, pro kterou byla výjimka povolena při zastavěné ploše 48,27 m², avšak dodatečně byla povolena stavba se zastavěnou plochou 15,69 m². Výška a odstupová vzdálenost zůstaly zachovány. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dovodil, že „při zachování odstupové vzdálenosti nemůže mít menší stavba větší negativní vliv na pozemek stěžovatelky“, a použití dříve povolené výjimky na změněnou stavbu proto akceptoval.

[40] Uvedený závěr je použitelný i v nynější věci, byť zde nedošlo ke zmenšení zastavěné plochy, nýbrž ke snížení objektu. Jeho umístění při hranicích pozemků zůstalo zachováno a směrem k sousedním nemovitostem nebyla přidána další hmota stavby. Naopak odpadlo celé navrhované nadzemní podlaží s valbovou střechou. Stěžovatelova nynější argumentace navíc nepoukazuje na konkrétní změnu poměrů, pro kterou by samotné použití původního rozhodnutí o povolení výjimky vedlo k povolení intenzivnějšího zásahu, než jaký byl z hlediska odstupů již posouzen. V takové situaci nemohou správní soudy za stěžovatele domýšlet a konstruovat všechny hypoteticky možné důvody, pro které by použití dříve povolené výjimky mohlo být v poměrech této věci problematické. Řízení před správními soudy je ovládáno dispoziční zásadou a je na stěžovateli, aby konkrétně vymezil, v čem se měla změna stavby promítnout do podmínek rozhodných pro posouzení výjimky. Neuvedeli takové skutečnosti, nemůže soud nahrazovat jeho procesní aktivitu vlastními úvahami o možných, avšak netvrzených dopadech upraveného řešení na sousední nemovitosti. Takovým postupem by opustil roli nestranného soudu a přebíral by spíše roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. , publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2020, č. j. , ze dne 15. 2. 2012, č. j. , ze dne 22. 4. 2014, č. j. , ze dne 27. 10. 2010, č. j. , ze dne 18. 6. 2008, č. j. , a ze dne 17. 12. 2008, č. j. ).

[41] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2022, č. j. , na který odkazuje stěžovatel, uvedenému závěru neodporuje. Zdůrazňuje, že výjimku lze povolit pouze v jednotlivém odůvodněném případě a že ji nelze založit jen na přání stavebníka. V nynější věci však není výjimce přisuzována obecná nebo časově neomezená použitelnost pro libovolné stavební řešení. Její další použití je založeno na konkrétním porovnání obou variant, z něhož plyne zachování umístění, půdorysu, odstupů i důvodů původní výjimky a současně zmenšení hmoty stavby. Ani časový odstup mezi vydáním rozhodnutí o výjimce a nynějším dodatečným povolením sám o sobě neprokazuje změnu poměrů rozhodných pro její použití.

[42] Neobstojí proto ani stěžovatelem předkládaná alternativa, podle níž buď muselo zůstat určující negativní závazné stanovisko ze dne 4. 11. 2020, č. j. KUJI 97049/2020, nebo muselo být dodatečné povolení nezákonné pro absenci nového rozhodnutí o výjimce. Rozhodné není jednotné terminologické označení stavby pro všechny posuzované otázky, nýbrž povaha její změny ve vztahu ke konkrétním zákonným požadavkům. Odstranění nadzemního podlaží a valbové střechy změnilo výškové, objemové a pohledové působení objektu, které bylo rozhodné pro jeho posouzení orgány územního plánování. Současně však nezměnilo jeho půdorysné umístění, odstupové vzdálenosti ani důvody, pro které byla povolena výjimka. Rozdílné hodnocení změny stavby z těchto dvou hledisek proto není rozporné a rozhodnutí o výjimce zůstalo pro revidovanou variantu použitelné.

[43] Závěr krajského soudu proto obstojí a kasační námitka není důvodná.

III.d) Nevypořádání námitky proti podkladům odvolacího rozhodnutí

[44] Stěžovatel namítá, že žalovaný nevypořádal jeho výhradu proti použití rozhodnutí o povolení výjimky, kterou uplatnil ve vyjádření ze dne 14. 7. 2023 k podkladům odvolacího rozhodnutí a podle svého tvrzení (doloženého potvrzením doručení datové zprávy Krajskému úřadu Kraje Vysočina) zopakoval také dne 20. 10. 2023.

[45] Je třeba souhlasit se stěžovatelem v tom směru, že žalovaný pochybil, pokud se v žalobu napadeném rozhodnutí nikterak k této námitce nevyjádřil, ačkoli stěžovatel již v podání ze dne 14. 7. 2023 zpochybnil použitelnost rozhodnutí o povolení výjimky pro revidovanou podobu stavby. Pro závěr o opomenutí této námitky však není rozhodné, zda stěžovatel tutéž výhradu zopakoval také dne 20. 10. 2023. Žalovaný se měl s jejím relevantním obsahem podle ve spojení s vypořádat. Jeho povinností podle bylo zároveň přezkoumat zákonnost odvoláním napadeného rozhodnutí (resp. jeho soulad s právními předpisy) z úřední povinnosti.

[46] Z tohoto pochybení však ještě neplyne, že bylo nutné rozhodnutí žalovaného zrušit. Opomenutá námitka ostatně spočívala pouze v obecné výhradě, že na revidovanou stavbu nelze pro různé účely nahlížet jednou jako na novou a podruhé jako na totožnou se stavbou původní. Stěžovatel však ve vyjádření k podkladům podle neuvedl, jaké konkrétní dotčení jeho práv by právě z použití rozhodnutí o výjimce na revidovanou podobu stavby mělo plynout. Jak již soud vysvětlil výše, samotná tato argumentace konkrétní dotčení stěžovatele nevyjadřuje. Význam zjištěné vady je třeba posoudit právě s ohledem na takto vymezený obsah opomenuté námitky.

[47] Podle soud nepřihlíží k vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na zákonnost nebo správnost rozhodnutí. Z rozhodnutí stavebního úřadu bylo zřejmé, že při dodatečném povolení vycházel z rozhodnutí o povolení výjimky ze dne 29. 5. 2018, č. j. UMB 290/118, a z podkladů správního řízení současně vyplývaly parametry původní i revidované varianty objektu. Žalovaný měl na stěžovatelovu výhradu výslovně odpovědět, že revidovaná varianta zachovala půdorys, umístění a odstupové vzdálenosti i okolnosti odůvodňující výjimku, zatímco odstraněním nadzemního podlaží s valbovou střechou se hmota objektu zmenšila. Taková odpověď však v dané věci nevyžadovala doplnění skutkových zjištění ani nové odborné posouzení, nýbrž pouze právní vyhodnocení údajů již obsažených ve spise. Výslovné vypořádání námitky by proto nemohlo vést k jinému výsledku odvolacího řízení.

[48] Absence samostatné odpovědi na stěžovatelovu výhradu proto představuje vadu řízení, o níž nelze mít důvodně za to, že mohla ovlivnit zákonnost nebo správnost rozhodnutí. Podle krajský soud k této vadě oprávněně nepřihlédl. Kasační námitka není důvodná.

[49] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že námitce, že krajský soud v bodě 14 napadeného rozsudku nepřesně popsal ukončení předchozího řízení o dodatečném povolení stavby a časovou posloupnost jednotlivých žádostí, se nemusel blíže věnovat. Ani při přijetí stěžovatelova popisu, podle něhož bylo dřívější řízení zastaveno po zpětvzetí žádosti a nynější řízení bylo zahájeno až v roce 2022, se nic nemění na rozhodných parametrech obou variant provozního objektu, na důvodech odlišných závazných stanovisek ani na posouzení významu dříve povolené výjimky. Tato okolnost proto nemohla mít vliv na zákonnost přezkoumávaného rozsudku a nepředstavuje vadu ve smyslu Obecná pochybnost stěžovatele o pečlivosti zpracování odůvodnění konkrétní důvod ke zrušení rozsudku nenahrazuje.

[50] Fotografie z října 2025, které osoby zúčastněné na řízení II) a III) připojily k tvrzení o obdobné stavební úpravě na pozemku stěžovatele, nejsou samostatným důvodem zákonnosti dodatečného povolení stavby. Bez dalšího z nich nelze dovodit podobu lokality v rozhodné době. Dokazování těmito fotografiemi navíc nebylo potřebné, neboť rozhodné porovnání projektových variant a jejich působení vyplývalo již z podkladů správního řízení, Nejvyšší správní soud k němu proto v projednávané věci nepřistoupil.

[51] Stejně tak finanční a rodinné obtíže stavebníků nemohou nahradit splnění zákonných podmínek povolení stavby. Jejich vyjádření i připojené vyjádření rodinného příslušníka vysvětlují praktické důsledky dlouhotrvajícího sporu (byť již krajský soud stavebníky upozornil, že jim po právní moci dodatečného povolení stavby a zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě krajským soudem nic nebránilo v dokončení stavby a totéž platilo rovněž o řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem), nikoli však další právní důvod pro zamítnutí kasační stížnosti. Ani původní souhlas stěžovatele z roku 2018 sám o sobě nevylučuje následné využití prostředků právní ochrany. Z pouhého uplatňování námitek a opravných prostředků nelze bez dalšího dovozovat zneužití práva a je též pravdou, že stavebníci hlavní stavbu rodinného domu rozestavěli před jejím pravomocným povolením.

IV.

Závěr a náklady řízení

[52] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle věty poslední zamítl.

[53] O náhradě nákladů řízení zdejší soud rozhodl podle ve spojení s Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.

[54] Osoby zúčastněné na řízení by v posuzované věci měly dle ve spojení s , ve znění účinném do 31. 12. 2025 (srov. čl. XI bod 3 , kterým se mění , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), právo na náhradu jen těch nákladů, které by jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, již jim soud uložil. Vzhledem k tomu, že zdejší soud v dané věci osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti neuložil, rozhodl tak, že tyto osoby nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (, ).

V Brně dne 20. listopadu 2026

JUDr. Jakub Camrda

předseda senátu