Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Afs 151/2026 - 54

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Zemědělské zásobování a nákup Strakonice, a.s., se sídlem č. p. 83, Radošovice, zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2026, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2023, č. j. 27266/23/520011433713076 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), ve věci daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2016.

[2] Dne 14. 10. 2019 zahájil Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) u stěžovatelky za zdaňovací období roku 2016 daňovou kontrolu na daň z příjmů právnických osob; v jejím průběhu správci daně vznikla pochybnost ohledně uplatněného nároku na odpočet na podporu výzkumu a vývoje podle , , a , o daních z příjmů, ve znění účinném pro rozhodnou dobu (dále jen „“).

[3] Stěžovatelka uplatnila v roce 2016 odčitatelnou položku od základu daně z příjmů právnických osob na podporu výzkumu a vývoje ve výši 7 379 079 Kč, a to v souvislosti s projektem nazvaným „Krmné směsi pro skot bez geneticky modifikovaných surovin.“ Cílem tohoto projektu byl vývoj receptury krmiva a technologického postupu, který zajistí, aby při výrobě krmné směsi nedošlo ke kontaminaci geneticky modifikovanými organismy (dále jen „GMO“). Dle správce daně stěžovatelka neprokázala, že fakticky realizovala způsob kontroly a hodnocení postupu řešení projektu tak, jak si stanovila v projektu výzkumu a vývoje, nevedla průkazně jednotlivé evidence, neprokázala, že náklady na prováděné testy souvisejí s projektem výzkumu a vývoje, a rovněž nevedla oddělenou evidenci dle § 34b odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů. Správce daně stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 1 412 650 Kč a stanovil jí zároveň povinnost uhradit penále ve výši 282 530 Kč. Žalovaný odvolání stěžovatelky zamítl a dodatečný platební výměr potvrdil.

[4] Stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. , zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že důvodem k odepření nároku na odpočet byly především formální nedostatky spočívající v neprokázání faktického způsobu kontroly a hodnocení postupu řešení projektu. V této souvislosti zdůraznil, že povaha vytýkaného pochybení je toliko formální, neboť přestože s výzkumným procesem souvisí (osvědčuje jeho průběh), přímo se netýká existence přítomnosti ocenitelného prvku novosti a vyjasňování výzkumné nebo technické nejistoty, tj. samotného jádra výzkumu a vývoje jako takového. Krajský soud se neztotožnil s žalobní námitkou, že uskutečňování kontroly a hodnocení postupu řešení projektu lze podřadit pod samotný průběh výzkumu a vývoje. Jako primární důvod neuznání daňového odpočtu krajský soud označil neprokázání faktického způsobu kontroly a hodnocení postupu řešení projektu, nebylo dle krajského soudu proto zapotřebí zabývat se dalšími žalobními námitkami.

[5] Ke kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud označený rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 24. 10. 2025, č. j. , zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nevyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku konstatoval, že postup krajského soudu (nevypořádání veškerých žalobních námitek) by bylo možno akceptovat za situace, obstálli by závěr krajského soudu stran neprokázání faktického způsobu kontroly a hodnocení postupu řešení projektu; tomu však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

[6] Nejvyšší správní soud současně konstatoval, že rozsudku krajského soudu co do posouzení otázek přítomnosti ocenitelného prvku novosti a vyjasňování technické nejistoty nelze ničeho vytknout; již z rozhodnutí žalovaného, byť převážná část kontrolních zjištění skutečně směřovala právě k otázce prvku novosti, je zjevné, že důvodem neuznání odpočtu nesplnění této podmínky nebylo. Krajský soud proto správně implicitně posoudil tuto námitku tak, že tato podmínka byla naplněna; ostatně takto k věci přistupoval i žalovaný, neboť jinak by posuzování způsobu kontroly a hodnocení projektu postrádalo logiku, nebylli by naplněn zásadní předpoklad – tedy to, že se o výzkum a vývoj vůbec jedná. Není proto vadou, pokud se krajský soud námitkami stěžovatelky vedenými tímto směrem blíže nezabýval; stejnou optikou na věc nahlíží nyní i Nejvyšší správní soud.

[7] Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku odkázal mimo jiné na rozsudek kasačního soudu ze dne 26. 8. 2014, č. j. , v němž soud připomněl, že právě s ohledem na „poutavost“ možnosti odpočtu nákladů na výzkum a vývoj předepisuje řadu materiálních a formálních podmínek, jejichž splnění je nutné k odpočtu nákladů od základu daně. Nejvyšší správní soud podotkl, že judikatura rovněž dovodila, že nesplnění, byť jediné podmínky, nutně vede k neuznání odpočtu. Pro závěr krajského soudu o nesplnění podmínky prokázání faktické realizace kontrol a hodnocení projektu Nejvyšší správní soud neshledal dostatečnou oporu ve spise; současně vyjmenoval řadu konkrétních skutečností, které jsou obsahem spisu a které žalovaný, potažmo krajský soud, nebrali v potaz a které svědčí ve prospěch závěru, že stěžovatelka podmínku faktické realizace kontrol a hodnocení projektu splnila. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že žalovaný, potažmo krajský soud, nevyhodnotili veškeré podklady ve všech souvislostech, které stěžovatelka k prokázání svého tvrzení předložila.

[8] Nejvyšší správní soud poukázal na to, že správce daně mezi důvody pro neuznání odpočtu zařadil mimo jiné to, že stěžovatelka nevedla průkazně evidenci odpracovaných hodin na projektu výzkumu a vývoje, nevedla průkazně evidenci spotřeby materiálu, neprokázala, že náklady na prováděné testy souvisely s projektem, a dále, že nevedla oddělenou evidenci ve smyslu § 34b odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí závěry správce daně potvrdil. Z tohoto shrnutí vyplývá, že otázka způsobu vedení jednotlivých evidencí nákladů a prokázání výdajů na projekt výzkumu a vývoje hrály při posuzování uplatněného nároku na odpočet významnou roli; k těmto otázkám ostatně směřovala rovněž podstatná část žaloby. Krajský soud úvahy daňových orgánů v uvedených otázkách označil za situace, kdy shledal nenaplnění podmínky realizace kontroly a hodnocení, za nadbytečné, a z tohoto důvodu se uvedenými žalobními námitkami stěžovatelky nezabýval. Nejvyšší správní soud konstatoval, že takový postup však nemůže obstát za situace, kdy v kasačním řízení neobstál závěr o neprokázání realizace kontroly a hodnocení projektu. Uložil proto krajskému soudu vypořádat zbývající námitky. Teprve po jejich vyhodnocení lze uzavřít, zda stěžovatelka naplnila, či nenaplnila veškeré zákonné předpoklady pro uplatnění nároku na odpočet za výzkum a vývoj.

[9] Krajský soud v návaznosti na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu přisvědčil žalobní argumentaci, dle které stěžovatelka dostatečně prokázala uskutečňování kontroly a hodnocení postupu řešení projektu. Při opětovném posouzení této otázky dospěl k závěru, že předložené zkušební protokoly Státního veterinárního ústavu Jihlava ze dne 26. 4. 2016 (včetně faktury a objednacího listu), jakož i zkušební protokoly společnosti Genetic ID a dále zápisy z porad řešitelského týmu spolu s obecným konstatováním svědka R. („Průběh prací byl konzultován a vyhodnocován na pravidelných poradách týmu. A z vyhodnocení stavu vycházely další požadavky na jednotlivé členy týmu.“) svědčí ve svém souhrnu o tom, že stěžovatelka kontrolu a hodnocení postupu řešení projektu skutečně prováděla. Zápisy z porad řešitelského týmu ve spojení se svědeckou výpovědí svědka R. svědčí o tom, že se tým řešitelů skutečně scházel, byť náplň těchto schůzek zachycují uvedené důkazní prostředky jen v obecné rovině; ze zkušebních protokolů pak vyplývá, že stěžovatelka nechávala testovat výsledný produkt, což taktéž podporuje závěr o uskutečňování kontroly a hodnocení postupu řešení projektu. Dílčí nesrovnalosti v evidenci pracovní doby jednotlivých řešitelů projektu a dat pořízení předložených zápisů, na které poukázaly daňové orgány a které stěžovatelka taktéž rozporuje, mají v této souvislosti dle krajského soudu jen podružnou povahu. Ve vztahu k otázce uskutečňování kontroly a hodnocení postupu řešení projektu dle krajského soudu nevyvstala potřeba zpracování znaleckého posudku.

[10] Krajský soud se dále zabýval námitkami týkajícími se oddělené evidence a prokázání nákladů na výzkum a vývoj. Krajský soud v obecné rovině přisvědčil stěžovatelce, že je třeba odlišit mezi formálním požadavkem existence oddělené evidence a materiální otázkou prokázání souvislosti konkrétních nákladů s projektem výzkumu a vývoje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2019, čj. , č. 3977/2020 Sb. NSS, odst. 54). Žalovaný přitom nedostatek oddělené evidence nákladů na výzkum a vývoj vytkl pouze u části osobních nákladů. Zároveň však předložené podklady nebyly dostatečně průkazné.

[11] Námitkám souvisejícím s doložením osobních nákladů krajský soud přisvědčil jen částečně. Konstatoval, že uplatněné osobní náklady jsou rozdělené do dvou skupin: a) osobní náklady na osoby, které odborně zajišťovaly řešení projektu (Ing. K., Ing. J. R., Ing. V. P. a Z. R.), ve výši 213 953 Kč a b) osobní náklady na výrobu krmné směsi bez GMO ve druhé etapě projektu ve výši 266 684,93 Kč. Správce daně k tomu ve výzvě k prokázání skutečností ze dne 5. 5. 2020 ve vztahu k osobním nákladům ve skupině a) uvedl, že neobdržel specifikaci hodin a dnů, které příslušné osoby na projektu skutečně odpracovaly. Z předložených materiálů není rovněž patrné, jaké práce uvedení pracovníci vykonávali. Ve vztahu k osobním nákladům ve skupině b) pak správce daně postrádal jmenovitý seznam pracovníků podílejících se na řešení projektu. Krajský soud souhlasil s tím, že absence takovýchto podkladů zakládala v této fázi důvodnou pochybnost správce daně, a tedy i přenos důkazního břemene na stěžovatelku.

[12] Pokud jde o skupinu osobních nákladů pod bodem a), dle krajského soudu stěžovatelka své důkazní břemeno následně unesla; v průběhu daňového řízení předložila mzdové listy uvedených osob, tabulku „Evidence odpracovaných hodin na projektu VaV“,u nazvanou „Popis činností osob podílejících se na projektu VaV“, interní sdělení o stanovení maximálního procentního úvazku na projekt výzkumu a vývoje ze dne 28. 1. 2016, dokumenty a interní sdělení týkající se odměn. Jakkoli z těchto dokumentů nelze určit, kdy konkrétně se který z pracovníků věnoval té které činnosti v rámci projektu výzkumu a vývoje, je možné z nich vyčíst alespoň to, jaká byla náplň práce jednotlivých osob, kolik hodin se řešení projektu věnovaly a jaká byla jejich odměna. Jedná se o souhrn důkazů, které se vzájemně doplňují a tvoří o osobních nákladech ve skupině a) ucelený obrázek. Požadavek na podrobnější evidenci by dle krajského soudu odporoval závěrům Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku č. j. v podobě nepřípustnosti požadovat nadstandardní důkazy.

[13] Jako nedostatečnou vyhodnotil krajský soud naopak evidenci osobních nákladů ve skupině b). K té žalovaný stěžovateli především vytkl, že se nejedná o evidenci oddělenou. Tuto evidenci shledal i neprůkaznou, neboť „neobsahovala údaje, z nichž by bylo možno zjistit důvod výdaje (identifikaci osoby, která vykonala činnost při realizaci projektu, dobu činnosti) a samotný výdaj (výše výdaje, doba vynaložení)“ (odst. 75 rozhodnutí žalovaného). Stěžovatelka v této souvislosti poskytla výpočet osobních nákladů na 1 tunu vyrobené krmné směsi.

[14] Krajský soud poukázal na to, že účastníci řízení k této otázce shodně poukazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. ; dovozují z něj však zcela odlišné závěry. Zatímco stěžovatelka zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud připustil evidenci osobních (mzdových) nákladů skrze stanovení podílu pracovního úvazku určených zaměstnanců, žalovaný naopak klade důraz na to, že evidence osobních nákladů musí být natolik jednoznačná, aby nevznikaly pochybnosti o jejich zařazení. Krajský soud předestřel další relevantní judikaturu NSS zabývající se otázkou evidence nákladů (viz rozsudky ze dne 10. 11. 2022, č. j. , ze dne 29. 1. 2025, č. j. , ze dne 21. 11. 2025, č. j. ), přičemž na jejím základě dospěl k závěru, že osobní náklady lze obecně vzato evidovat i formou kalkulace na základě stanoveného podílu pracovní doby; takováto evidence se však musí vztahovat ke konkrétním zaměstnancům. Tento požadavek krajský soud nepovažuje za nijak přemrštěný, neboť evidence osobních nákladů musí umožňovat účinnou kontrolu ze strany daňových orgánů (tedy i možnost kontrolovat, zda se určení zaměstnanci na projektu výzkumu a vývoje skutečně podíleli). Stěžovatelka však žádný jmenovitý seznam zaměstnanců podílejících se na řešení projektu v rámci jeho druhé etapy (vyjma již uvedených členů řešitelského týmu) nepředložila; jmenovitě v této souvislosti zmiňuje pouze pana R., který však evidentně nemohl být jediným zaměstnancem, který se na zkušební výrobě podílel. Nedostála tedy své povinnosti vést v tomto ohledu oddělenou evidenci, což ve výsledku vede i k tomu, že předložená evidence nemůže být ve vztahu k osobním nákladům ve skupině b) ani průkazná. Krajský soud konstatoval, že nelzeli předloženou evidenci spojit s konkrétními zaměstnanci, nejedná se o otázku, která by vyžadovala znalecké zkoumání. Krajský soud rovněž poznamenal, že stěžovatelce lze přisvědčit potud, že jí nelze klást k tíži, pokud se rozhodla uplatnit náklady v menší míře například z důvodu administrativní náročnosti jejich evidování; to však s ohledem na shora uvedené nemá na posouzení nynější věci vliv.

[15] Dle krajského soudu již nesplnění podmínky vedení oddělené evidence dle § 34b odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů samo o sobě postačuje k zamítnutí žaloby (nicméně posoudil i ostatní námitky stěžovatelkyviz níže).

[16] Krajský soud k významu naplnění formálních podmínek odpočtu výdajů na vědu a výzkum poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2021, čj. , dle něhož uplatnění odečitatelné položky výzkumu a vývoje představuje určitou formu benefitu či daňového bonusu. Je proto logické, že zákonodárce pro jeho využití stanoví podmínky, včetně těch formální povahy, které stěžovatelce mohou připadat jako podružné; tato skutečnost však nic nemění na nutnosti jejich splnění v případě, že daňový subjekt chce využít možnosti odpočtu těchto výdajů.

[17] Dle krajského soudu mezi formální podmínky lze zařadit i podmínku vedení oddělené evidence nákladů na projekt výzkumu a vývoje. Jakkoli se jedná o podmínku formální povahy, s ohledem na charakter uplatňovaného odpočtu (fakticky dvojí uplatnění týchž nákladů) je na jejím splnění zapotřebí bezpodmínečně trvat, neboť bez oddělené evidence nelze uplatněné náklady na projekt výzkumu a vývoje efektivně kontrolovat. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře, ze které krajský soud vycházel, opakovaně uvedl, že k neuznání odpočtu postačuje nesplnění byť jediné ze stanovených formálních podmínek projektu. Tím ovšem nelze rozumět pouze samotnou projektovou dokumentaci, nýbrž projekt výzkumu a vývoje jako takový včetně příslušných evidencí. Z důvodu procesní ekonomie se krajský soud vypořádal i se zbylými žalobními námitkami, aby umožnil jejich případný věcný přezkum Nejvyššímu správnímu soudu v případě podání kasační stížnosti.

[18] Krajský soud se tudíž dále zabýval námitkami stran uplatněných nákladů za použitý materiál; těmto námitkám nepřisvědčil. Uplatněné náklady na materiál jsou rozdělené do dvou skupin: a) náklady na spotřebu sójového šrotu bez GMO ve výši 5 793 114,01 Kč a b) náklady na spotřebovanou pšenici určenou k proplachu zařízení na výrobu krmných směsí ve výši 629 622,71 Kč. Krajský soud konstatoval, že správce daně své pochybnosti ve vztahu k nákladům za materiál zdůvodnil ve výzvě k prokázání skutečností ze dne 5. 5. 2020 poměrně obsáhle; stěžovatelka předložila podrobné sestavy, byť sama následně údaj o vyrobených krmných směsích bez GMO pro skot označila za nesprávný, protože příslušná sestava zahrnovala i krmné směsi s obsahem GMO. Pracovníci správce daně taktéž osobně navštívili sídlo stěžovatelky, kde si prohlédli i výrobní zařízení a získali základní informace o jeho fungování. Správce daně vyložil, že mezi činnosti výzkumu a vývoje pro účely odpočtu od základu daně z příjmů lze dle pokynu Ministerstva financí č. D288 zařadit mimo jiné výrobu funkčního vzorku či prototypu produktu a dále zkušební provoz a zkušební výrobu, pokud jsou prováděny za účelem vyhodnocení hypotéz, sestavení vzorce a specifikací nového výrobku. Správce daně uzavřel, že má „pochybnosti, zda lze výrobu jednotlivých druhů KS GMO free pro skot v rozsahu 32 až 505 t, 341 výrobními příkazy a 1 668 dávkami považovat za výše uvedené činnosti, zvláště když výrobní zařízení umožňuje vyrobit KS s požadovanými vlastnostmi v podstatně nižším množství 1,2 až 2 tuny, a daňový subjekt potřebu vyrobit taková množství jednotlivých druhů KS GMO free pro skot v předaných podkladech nevysvětluje.“

[19] Krajský soud shodně s žalovaným konstatoval, že uvedené skutečnosti představují dostatečnou pochybnost, která přenesla důkazní břemeno na stěžovatelku; dle krajského soudu úvaha správce daně vycházející z ověřených vlastností výrobního zařízení navázaná na značný rozsah deklarovaných zkušebních dávek představuje racionální úvahu, která nevyžaduje zvláštní odborné znalosti. Ve vztahu k proplachu pšenicí správce daně poukázal na skutečnost, že v období od 18. 2. 2016 do 14. 4. 2016 k němu nedocházelo a žádný jiný způsob vyčištění výrobního zařízení není v žádném podkladu, který správce daně obdržel, uveden a popsán. Taktéž tyto úvahy dle krajského soudu nevyžadují odborné znalosti. Z předložených podkladů neplyne, proč v určitém období nedocházelo k proplachu pšenicí (ač je dle stěžovatelky zapotřebí k vyčištění výrobního zařízení a zabránění kontaminaci) a dále není zřejmý způsob ověřování obsahu GMO. Dle krajského soudu správce daně nezpochybnil nezbytnost samotné zkušební výroby (popřípadě použití pšenice k proplachu výrobního zařízení), nýbrž její značný rozsah (cca 3 225 t), a to na základě poskytnutých podkladů; nečinil tedy sám jakékoli odborné úvahy týkající se výrobního procesu, k nimž by postrádal kompetenci. Krajský soud dodal, že je naopak pochopitelné, že čím déle zkušební výroba trvá a čím jsou náklady na ni vyšší, tím více je třeba dbát na to, aby vztah k těchto nákladů k projektu výzkumu a vývoje byl dostatečně doložený. Požadavek daňových orgánů na doložení návaznosti zkušebních dávek na ověřování dosažených výsledků není nijak přehnaný. V opačném případě by bylo možné rozšiřovat zkušební výrobu (a tedy i množství uplatněných nákladů na materiál použitých v rámci výzkumu a vývoje) v podstatě neomezeně a tím i neomezeně umocňovat následnou daňovou výhodu. Krajský soud zdůraznil, že neposuzuje, zda zvolený technologický postup byl optimální nebo nezbytný, nýbrž pouze to, zda stěžovatelka doložila, proč musela zkušební výrobu provádět v rozsahu větším než 3 000 t, resp. jak jednotlivé výrobní dávky v rámci takto rozsáhlé zkušební výroby přispívaly k řešení výzkumných otázek. Stěžovatelka přitom souvislost uplatňovaných nákladů na materiál s projektem výzkumu a vývoje v deklarovaném rozsahu neprokázala; důkazní břemeno v této souvislosti leželo na ní. Krajský soud dodal, že nic stěžovatelce nebránilo ani v tom, aby nechala zpracovat znalecký posudek, který požadovala.

[20] Krajský soud jako důvodné pak shledal námitky týkající se nákladů na certifikaci. Nepřisvědčil žalovanému, že by z předložených faktur nebyla patrná vazba na prováděnou zkušební výrobu (jiná otázka samozřejmě je, zda se jednalo o doklady dostatečné k prokázání potřeby zkušební výroby v deklarovaném rozsahu). Dle krajského soudu, pokud stěžovatelka nenechávala provádět více testů, nemá to samo o sobě vliv na věrohodnost vynaložení nákladů na certifikaci jako takových (tato skutečnost je naopak významná z pohledu uplatněných nákladů na materiál). Stěžovatelka nadto doložila, že proces výzkumu a vývoje vyústil ve vydání certifikátu ze dne 12. 9. 2016, dle něhož „Krmné směsi pro skot na mléko neobsahují GMO – Geneticky modifikované organismy dle Nařízení (ES) č. 1829/2003 a č. 1830/2003“. Za této situace nebylo zapotřebí ve vztahu k nákladům na certifikaci požadovat po stěžovatelce další (nadstandardní) důkazy.

[21] V kasační stížnosti stěžovatelka obsáhle popisuje skutkový stav věci a skutečnosti vyplývající z daňového a předchozího soudního řízení. S ohledem na obsáhlou rekapitulaci, kterou provedl krajský soud v napadeném rozsudku v bodech 1163 na základě obsáhlé žaloby včetně několika replik stěžovatelky a jejího vyjádření v rámci nově vedeného soudního řízení po zrušujícím rozsudku kasačního soudu, jakož i rekapitulace provedené v předchozím rozsudku kasačního soudu, nepovažuje Nejvyšší správní soud stav věci popsaný v kasační stížnosti na tomto místě za potřebné opět rekapitulovat, neboť účastníkům řízení i soudu je dostatečně znám.

[22] Stěžovatelka uplatňuje v kasační stížnosti kasační námitky proti rozsudku krajského soudu, které se týkají namítané nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti rozsudku [ a d) , ]. Kasační stížnost stěžovatelka strukturovala obsáhle v 153 bodech do jednotlivých okruhů, v nichž uplatňuje námitky stran realizace kontrol a hodnocení, namítá rozpornost závěrů žalovaného, nesprávné závěry o nevedení oddělené evidence nákladů a evidence osobních nákladů na výrobu krmné směsi bez GMO ve druhé etapě projektu, nákladů na materiál a tvrdí nedostatečně zjištěný skutkový stav.

[23] Nejvyšší správní soud především předesílá, že nepovažuje za potřebné rekapitulovat ani okruh námitek kasační stížnosti týkajících se námitek, kterým krajský soud přisvědčil. Stěžovatelka v podstatě přebírá svoji původní žalobní argumentaci z žaloby, aniž by však brala v potaz, že krajský soud v novém rozsudku, který je nyní kasační stížností napadán, námitkám stěžovatelky stran realizace kontrol a hodnocení zcela přisvědčil, není tedy důvodu je opětovně posuzovat. V souladu se závazným názorem vysloveným ve zrušujícím kasačním rozsudku krajský soud totiž konstatoval, že předložené doklady po jejich vyhodnocení svědčí ve svém souhrnu o tom, že stěžovatelka kontrolu a hodnocení postupu řešení projektu skutečně prováděla. Tyto námitky, které jsou uplatněny v kasační stížnosti na několika místech, jsou tudíž ve svém souhrnu zcela bezpředmětné.

[24] Stěžovatelka též považuje úvahy krajského soudu za vnitřně rozporné, když nyní je stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby údajné nevedení oddělené evidence (bod 229. rozsudku), což krajský soud považoval v předchozím rozsudku za zjevně podružné.

[25] Stěžovatelka dále setrvává na svém názoru, dle kterého pokud žalovaný odmítl hodnotit technickou stránku projektu, nemohl učinit závěr o absenci souvislosti mezi spotřebovaným materiálem a projektem. Hodnotilli evidenci nákladů a její průkaznost, musel nevyhnutelně dojít k závěru, že je naplněná věcná stránka projektu, dle stěžovatele krajský soud nesprávně odmítl aplikovat přiléhavý rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2022, č. j. .

[26] Stěžovatelka podotýká, že krajský soud vyhodnotil, že unesla důkazní břemeno stran osobních nákladů na osoby, které odborně zajišťovaly řešení projektu. Stěžovatelka vedla tyto náklady odděleně a průkazným způsobem. Vedení oddělené evidence nepatří podle stěžovatelky mezi tzv. formální náležitosti projektu vědy a výzkumu. Odkaz krajského soudu na rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2021, č. j. , není dle stěžovatelky přiléhavý. V případě evidence osobních nákladů na výrobu krmné směsi bez GMO ve druhé etapě projektu, i tyto stěžovatelka evidovala odděleně, a nejednalo se tak o porušení § 34b odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů, který nevyžaduje, aby v rámci oddělené evidence nákladů na výzkum a vývoj byly jednotlivé náklady rozděleny dle různých kategorií. Jestliže mzda na práci dělníků se promítla do nákladů na výrobu 1 t krmné směsi, jedná se stále o oddělenou evidenci nákladů, která umožňuje oddělit náklady na výzkum a vývoj od ostatních nevývojových nákladů a zákonná podmínka je tak splněna. Krajský soud staví dle stěžovatele své závěry fakticky na údajné neprůkaznosti evidence osobních nákladů v této části, nikoli na nedoložení oddělené evidence. Nelze hovořit o nesplnění formální podmínky, maximálně o pochybení při jejím vedení.

[27] Stěžovatelka namítá, že krajský soud směšuje dvě odlišné otázky – existenci oddělené evidence a její průkaznost. Otázku průkaznosti lze dle stěžovatelky posuzovat pouze tehdy, existujeli oddělená evidence, jejíž obsah lze hodnotit. Absence jmenovitého označení některých zaměstnanců může být významná nanejvýš při hodnocení průkaznosti konkrétních osobních nákladů. Pracovníci na dělnických pozicích nemohli evidovat čas strávený na výzkum a vývoj. Stěžovatelka doložila přesný způsob stanovení výrobních nákladů na 1 t krmné směsi. Evidence ve spojení s ostatními důkazy dle ní obsahuje rozhodné skutečnosti podstatné pro ověření konkrétního průběhu činností spojených s výzkumem a vývojem. Náklady na práci zaměstnanců výrobních profesí byly zachyceny oceněním vlastní výroby a bylo možné ověřit jejich souvislost s řešeným projektem. NSS přitom v minulosti aproboval jako dostatečnou evidenci osobních nákladů založenou pouze na kvalifikovaném odhadu podílu pracovního úvazku jednotlivých zaměstnanců. Podle stěžovatelky je rozsudek v tomto ohledu nezákonný i nepřezkoumatelný, neboť se nevypořádal dostatečně s argumenty stěžovatelky a jí odkazovanou judikaturou.

[28] Stěžovatelka rovněž namítá, že krajský soud ani žalovaný nevysvětlili, jak lze hodnotit, zda pro zkušební výrobu bylo třeba jednotlivé dávky v rámci zkušební výroby, tedy rozsah použitého materiálu, aniž by se zabývali technickou stránkou projektu a celkovým průběhem projektu. Před vydáním výzvy k prokázání skutečností stěžovatelka nemusela cokoliv prokazovat. Stěžovatelka na tuto výzvu reagovala vysvětlením (např. pomocí zpětné vazby od odběratelů o záchytu GMO, na základě které přistoupila k proplachům pšenice od 14. 4. 2016 a testům). Stěžovatelka je toho názoru, že prokázala souvislost materiálových nákladů na projekt. Posouzení otázky, zda rozsah spotřebovaného materiálu odpovídal řešení projektu, závisel na odborných technických znalostech, a bylo tak třeba ustanovit znalce. Dle stěžovatelky je napadený rozsudek vnitřně rozporný, když koriguje skutkové závěry žalovaného, přitom však potvrzuje, že laboratorní testy byly s projektem výzkumu věcně propojeny. Rozsudek považuje též za nepřezkoumatelný, neboť se krajský soud nevypořádal s žalobními námitkami uvedenými v žalobním bodu 94.

[29] Stěžovatelka opakovaně tvrdí, že předložila dostatek důkazních prostředků dokumentujících průběh řešení projektu výzkumu včetně spotřebovaného materiálu. Jejich řádné zhodnocení vyžadovalo odborné znalosti a v případě pochyb měl správce daně ustanovit znalce. Stěžovatelkou aktivně nabízená součinnost byla dle jejího názoru bezdůvodně odmítnuta a skutkový stav nemohl být zjištěn dostatečně pro posouzení věci.

[30] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na závazný právní názor, který byl vysloven ve zrušujícím rozsudku NSS a který krajský soud respektoval. Rozsudek považuje za zcela přezkoumatelný a správný. Důvodem pro neuznání odpočtu je totiž závěr, který samostatně obstojí i přes důvodnost některých námitek a korigování závěrů žalovaného. Krajský soud potvrdil, že stěžovatelka nesprávně vedla evidenci nákladů, kdy u části osobních nákladů nebyla splněna ani podmínka vedení oddělené evidence nákladů v souladu s § 34b odst. 1 zákona o daních z příjmů, stěžovatelka neprokázala ani oprávněnost výdajů na spotřebu materiálu.

[31] Žalovaný poukazuje na to, že argumentace stěžovatelky je místy zavádějící. Stěžovatelka vytrhává argumenty krajského soudu z jejich celkového kontextu, posuzuje je izolovaně či je zasazuje do jiného kontextu. Žalovaný dodává, že z napadeného rozsudku plyne, že některé námitky stěžovatelky shledal krajský soud jako důvodné. Ty však v konečném důsledku nevedly ke zrušení napadeného rozhodnutí, neboť nadále přetrvaly důvody, pro které nebylo možné nárokovaný odpočet stěžovatelce přiznat. Nesplnění, byť jediné formální náležitosti projektu, má za následek, že nárok na odpočet nelze uznat (rozsudek NSS ze dne 22. 11. 2024, č. j. , č. 4656/2025 Sb. NSS a též bod 191. napadeného rozsudku). K tomu krajský soud podal ucelenou argumentaci, která je přezkoumatelná a která vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný považuje kasační námitky za nedůvodné, a navrhuje kasační stížnost zamítnout.

[32] K vyjádření žalovaného zaslala stěžovatelka repliku, v níž v podstatě opětovně rozvíjí svoji argumentaci ohledně vedení oddělené evidence, nákladů na materiál, polemizuje se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu ve zrušujícím rozsudku, trvá na tom že bez hodnocení samotného projektu nelze hodnotit souvislost nákladů, poukazuje nově na to, že měla být vyloučena pouze část nákladů, nikoli odepřen celý odpočet (tuto námitku stěžovatelka neuplatnila v žalobě), rovněž opakovaně tvrdí, že bylo na místě provést jako důkaz znalecký posudek.

[33] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v mezích rozsahu a z důvodů, které stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila, přitom zkoumal, zda rozsudek krajského soudu netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet ex offo ( a 4 , (dále „“).

[34] Kasační stížnost není důvodná.

[35] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví; musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, nikoli námitkami opakovaně mířit k aktu správního orgánu (viz rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. , či usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. , č. 4051/2020 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud rovněž připomíná, že obsah a kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek NSS ze dne 15. 7. 2021, č. j. ). Na straně jedné, strohá a obecná kasační argumentace vede k vypořádání kasační stížnosti pouze v odpovídající (nízké) míře detailu. Na straně druhé, rozsahově excesivní kasační stížnost, která je však obsahově nesourodá, má za následek, že se soud při vypořádání kasační stížnosti omezí na podstatu věci.

[36] Obsáhlá kasační stížnost stěžovatelky je značně nepřehledná, kasační argumentace k jednotlivým otázkám se opakuje na několika místech, stěžovatelka uplatňuje řadu dílčích námitek na různých místech, některé námitky jsou až příliš konkrétní a některé naopak nekonkrétní, jsou nekoncepčně začleněny do jiných částí, než k nimž by se měly vztahovat, nebo jsou vloženy mezi dlouhé citace vybraných textů rozličné odkazované judikatury. Některé námitky (ty, jimž krajský soud vyhověl) jsou zcela bezpředmětné, neboť nereflektují závěry krajského soudu. Stěžovatelka se opakovaně vrací k obsáhlému popisování provedeného dokazování v daňovém řízení, s jehož závěry vyjadřuje nesouhlas. Námitky týkající se ocenitelného prvku novosti a technické nejistoty nepředstavovaly důvod pro neuznání odpočtu, tudíž je ani krajský soud neposuzoval; přesto stěžovatelka opakovaně poukazuje na to, že se žalovaný, potažmo krajský soud nevypořádali s věcnou stránkou projektu a tuto otázku opakovaně zmiňuje na několika místech včetně odkazů na judikaturu.

[37] Nejvyšší správní soud předně nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Stěžovatelka argumentuje vnitřní rozporností napadeného rozsudku, přičemž tuto rozpornost dovozuje na základě odlišných hodnocení jednotlivých skutkových stránek věci a vede s nimi rozsáhlou polemiku. Odlišné hodnocení jednotlivých skutkových aspektů však nezakládá vnitřní rozpornost.

[38] Stěžovatelka tvrdí, že pokud krajský soud ve svém předchozím rozhodnutí sám označil neprokázání realizace kontrol a hodnocení za primární důvod, na němž žalovaný své rozhodnutí vystavěl, a v nyní napadeném rozsudku naopak uzavřel, že stěžovatelka realizaci kontrol a hodnocení prokázala, nemohl žalobu zamítnout; odpadl totiž důvod, který sám krajský soud dříve označil za stěžejní pro zákonnost rozhodnutí žalovaného.

[39] Této dedukci stěžovatelky nelze přisvědčit. Především je třeba konstatovat, že žalovaný nevystavěl odepření nároku stěžovatelky na odpočet výhradně pouze na neprokázání realizace a hodnocení kontrol. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že dalším zjištěním správce daně bylo, že stěžovatelka nevedla průkazně jednotlivé evidence, neprokázala, že náklady na prováděné testy souvisejí s projektem výzkumu a vývoje, a rovněž nevedla oddělenou evidenci dle § 34b odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů. Ostatně sama stěžovatelka v tomto směru uplatnila rovněž žalobní námitky. Vzhledem k tomu, že krajský soud dospěl ve svém prvním rozsudku k závěru, že stěžovatelka neprokázala realizaci kontrol a hodnocení, nepovažoval za potřebné další důvody pro odepření nároku, které však žalovaný konstatoval, dále posuzovat, neboť vycházel z judikatury, dle které nesplnění byť jediné formální náležitosti projektu má za následek, že nárok na odpočet nelze uznat (rozsudek NSS ze dne 22. 11. 2024, č. j. , č. 4656/2025 Sb. NSS). K posouzení dalších důvodů krajský soud přistoupil až nyní po výtce kasačního soudu a v souladu s jeho závazným právním názorem.

[40] Nelze odhlížet od skutečnosti, že krajský soud byl vázán právním názorem NSS vysloveným ve zrušujícím rozsudku. Optikou nevyžadování „nadstandardních důkazů“ od stěžovatelky tedy věc opětovně posuzoval, a to v některých aspektech logicky odlišně, než ve svém prvním (zrušeném) rozsudku. Hodnocení krajského soudu nemůže být z důvodu rozdílných úvah v obou rozsudcích vnitřně rozporné, jak stěžovatelka namítá s poukazem na body 210. a 229. napadeného rozsudku, jejichž pasáže vytrhává z celkové argumentace soudu. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru na podkladě dosavadního dokazování, že stěžovatelka dostatečně prokázala uskutečňování kontroly a hodnocení postupu řešení projektu (srov. bod 204. rozsudku). Vázán zrušujícím rozsudkem kasačního soudu krajský soud dospěl k závěru, že předložené zkušební protokoly Státního veterinárního ústavu Jihlava ze dne 26. 4. 2016 svědčí o tom, že stěžovatelka kontrolu a hodnocení postupu řešení skutečně prováděla; konstatoval, že zápisy z porad řešitelského týmu společně se svědeckou výpovědí svědka R. prokazují, že se tým řešitelů skutečně scházel, a ze zkušebních protokolů plyne, že stěžovatelka výsledný produkt testovala. Jinými slovy, v původním zrušeném rozsudku se krajský soud přiklonil k závěrům žalovaného, že byly zjištěny formální nedostatky spočívající v neprokázání faktického způsobu kontroly a hodnocení postupu řešení u projektu, v nyní napadeném rozsudku tento názor na podkladě dosavadního dokazování přehodnotil zejména na základě zkušebních protokolů, svědecké výpovědi svědka R. a zápisů z porad, které hodnotil ve svém souhrnu.

[41] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud neporušil , jak tvrdí stěžovatelka, ale postupoval v intencích zrušujícího rozsudku NSS, kdy přehodnotil svůj právní náhled na věc, přičemž vycházel z dosavadních skutkových zjištění. Změnilo se tak pouze právní hodnocení dosavadních skutkových zjištění, v jehož světle napadené rozhodnutí obstálo. K vypořádání zbývajících žalobních námitek byl krajský soud zavázán zrušujícím rozsudkem.

[42] Stěžovatelka opětovně setrvává na svém názoru, že žalovaný, potažmo krajský soud odmítli hodnotit technickou stránku projektu, nemohli proto učinit závěr o absenci souvislosti mezi spotřebovaným materiálem a projektem. Hodnotilli žalovaný, potažmo krajský soud evidenci nákladů na vědu a výzkum a její průkaznost, museli nevyhnutelně dojít k závěru, že je naplněna věcná stránka projektu. Stěžovatelka namítá, že vedení oddělené evidence nepatří mezi tzv. formální náležitosti projektu výzkumu a vývoje. Odkaz krajského soudu na rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2021, č. j. , není dle stěžovatelky přiléhavý. Co se týče evidence osobních nákladů na výrobu krmné směsi bez GMO ve druhé etapě projektu, i tyto stěžovatelka evidovala odděleně, přičemž nevyžaduje, aby v rámci oddělené evidence nákladů na výzkum a vývoj byly jednotlivé náklady rozděleny dle různých kategorií. Jestliže mzda na práci dělníků se promítla do nákladů na výrobu 1 t krmné směsi, jedná se stále o oddělenou evidenci nákladů na výzkum a vývoj, která umožňuje oddělit náklady od ostatních nevývojových nákladů, zákonná podmínka je tak splněna. Krajský soud staví dle stěžovatelky své závěry fakticky na údajné neprůkaznosti evidence osobních nákladů v této části, nikoli na nedoložení oddělené evidence. Nelze dle stěžovatelky hovořit o nesplnění formální podmínky, maximálně o pochybení při jejím vedení.

[43] Žalovaný, potažmo krajský soud, dospěli k závěru, že stěžovatelka nevedla oddělenou evidenci nákladů v souladu s § 34b odst. 1 zákona o daních z příjmů a neprokázala oprávněnost výdajů na spotřebu materiálu. Jak již bylo opakovaně uvedeno, žalovaným, potažmo krajským soudem, věcná stránka věci, tedy, že projekt stěžovatelky představoval projekt výzkumu a vývoje, nebyla zpochybňována. Nevyšší správní soud shodně s krajským soudem má za to, že mezi formální podmínky lze zařadit i podmínku vedení oddělené evidence nákladů na výzkum a vývoj; to vyplývá z četné judikatury (viz např. rozsudky NSS č. j. , ze dne 26. 8. 2014, č. j. , ze dne 4. 11. 2020, č. j. , ze dne 21. 7. 2022, etc) Skutečnost, že tato evidence nebyla vedena odděleně, vedla k tomu, že byla ve svém důsledku neprůkazná, neboť kalkulací výpočtu osobních nákladů na 1 t vyrobené krmné směsi, kterou stěžovatelka argumentovala, nebylo možné určit skutečný podíl zaměstnanců podílejících se na projektu; pro tyto závěry však nebylo nutné zkoumat věcnou stránku projektu, jak se nesprávně domnívá stěžovatelka. Co se týče prokázání nákladů na materiál při projektu, ani zde tedy nebylo třeba odborného zkoumání technické stránky projektu (posouzení znalcem).

[44] Dovoláváli se stěžovatelka rozsudku NSS ze dne 16. 12. 2022, č. j. , který měl dle jejího názoru krajský soud aplikovat, je třeba konstatovat, že skutkový stav v nyní projednávané věci je značně odlišný. V odkazované věci totiž byla rozporována přítomnost ocenitelného prvku novosti. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že nebyla prokázána samotná činnost vývoje a výzkumu, tedy existence vývojového procesu za přítomnosti ocenitelného prvku novosti či odstraňování technické nejistoty; v nyní řešené věci však není rozporována přítomnost ocenitelného prvku novosti, ale odečet byl odepřen z jiných důvodů.

[45] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že zkoumání existence souvislosti mezi spotřebovaným materiálem a projektem s výzkumným procesem souvisí, zjištěné pochybení se přímo netýká vývoje a výzkumu jako takového, ke kterému by bylo třeba odborných znalostí. Zkoumání vedení oddělené evidence nákladů není podmíněno tím, že by bylo postaveno najisto řádné doložení kompletního průběhu realizace projektu. Krajský soud proto nepochybil, pokud neprovedl stěžovatelkou nabízený posudek (ten by byl na místě v případě zpochybnění samotného projektu výzkumu). Krajský soud předložil relevantní argumentaci, ze které plyne, proč na danou situaci stěžovatelkou odkazovaný rozsudek nedopadá. Není tedy pravdou, že by se argumentací stěžovatelky nezabýval (viz bod 181 napadeného rozsudku). Krajský soud dostatečně vysvětlil, že zkoumání spotřeby materiálu na projektu není zaměřeno na samotný technologický postup při zkušební výrobě (viz bod 246 napadeného rozsudku).

[46] Nejvyšší správní soud v judikatuře odkazované již krajským soudem jednoznačně dospěl k závěru, že vyúčtování mzdových nákladů daných ustanoveným podílem pracovního úvazku věnovaného u určených zaměstnanců na realizaci projektu výzkumu a vývoje vyhovuje požadavku na evidování výdajů (nákladů), aby bylo dostatečně konkrétně patrno, jaký výdaj (náklad) se váže k projektu výzkumu a vývoje, a aby nemohlo dojít k jejich záměně s jinými výdaji (náklady) nesouvisejícími s realizací projektu výzkumu a vývoje. Je totiž zřejmé, že podíl je vztažen ve stanovené výši k veškerým mzdovým nákladům na konkrétního zaměstnance v jednotlivých měsících, tedy ke všem jednotlivým nákladům (výdajům) takto evidovaným v účetnictví. Účelem evidence je nezaměnitelné přiřazení k jednotlivým nákladům. V rozsudku ze dne 29. 1. 2025, č. j. , Nejvyšší správní soud konstatoval: „Bylo povinností žalobkyně vést podrobnou evidenci nákladů (výdajů), z níž je patrné, kolik hodin strávil který zaměstnanec prací na jednotlivých projektech, jaký materiál byl pro potřeby kterého projektu pořízen apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2020, č. j. ). Mzdové náklady musí být v evidenci zachyceny tak, aby odpracované hodiny daného pracovníka byly přiřaditelné ke konkrétnímu projektu výzkumné a vývojové činnosti. Náklady na materiál na výzkum a vývoj musí být z daňového hlediska evidovány odděleným způsobem, jenž musí být zcela transparentní“. Vedení oddělené evidence nákladů na výzkum a vývoj je současně daňovým konstruktem, který vyžaduje na nákladových účtech oddělené evidování nákladů s jasnou, přehlednou a dohledatelnou vazbou na konkrétní projekt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2024, č. j. ). Jak již několikráte bylo řečeno, odpočet nákladů (výdajů) na výzkum a vývoj podle § 34 odst. 4 zákona o daních z příjmů představuje jisté beneficium, a pokud má daňový subjekt zájem z něj těžit, musí splnit striktní podmínky stanovené zákonodárcem. Z hlediska požadavků zákonodárce se přitom nejedná o žádné „nadstandardní“ požadavky stran dokazovaní vynaložených a uplatněných výdajů, daňový subjekt pouze je povinen prokázat skutečnosti zákonem striktně vyžadované. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 11. 2025, č. j. , mimo jiné rovněž uvedl, že „není možné vycházet jen z jakési modelové kalkulace možných výdajů na VaV (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 18. 8. 2022, č. j. , a ze dne 28. 2. 2025, č. j. ), tzn., že nepostačí vést výdaje vynaložené na VaV odděleně od ostatních výdajů, aniž by tato evidence odpovídala skutečnosti.“

[47] Nejvyšší správní soud tudíž nesdílí názor stěžovatelky, že vedení oddělené evidence nepatří mezi tzv. formální náležitosti projektu vědy a výzkumu. Možnost uplatnění identických nákladů vynaložených při realizaci výzkumného projektu je vázána na splnění veškerých zákonných podmínek. Stěžovatel musí splnit formální požadavky kladené na projekt výzkumu a vývoje s vyjmenovanými povinnými náležitostmi, musí vést odděleně evidence výdajů vynaložených na realizaci projektu a tyto výdaje musí být prokazatelně uplatněny a konečně musí prokázat přítomnost ocenitelného prvku novosti a vyjasňování výzkumné či technické nejistoty. Samotné posouzení toho, zda stěžovatelka vedla v souladu s požadavky zákona oddělenou evidenci nákladů, jak již bylo výše řečeno, však není podmíněno tím, aby bylo postaveno najisto řádné doložení kompletního průběhu realizace projektu (o což však v případě stěžovatelky ani nešlo).

[48] Stěžovatelka nevedla oddělenou evidenci nákladů na výzkumný projekt na výrobu krmné směsi bez GMO ve druhé etapě projektu. Kalkulaci výpočtu osobních nákladů na 1 t vyrobené krmné směsi krajský soud v zásadě nezpochybnil, nicméně důvodem, pro který takto vedená evidence neobstála, bylo, že z ní nebylo možné určit skutečný podíl zaměstnanců při řešení projektu (potvrdit lze pouze účast pana R. na zkušební výrobě). V konečném důsledku bylo vyhodnoceno, že se nejedná o evidenci vedenou odděleně a následně ani průkazně, neboť ji nelze propojit s konkrétními zaměstnanci. Rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2021, č. j. , kterým argumentuje krajský soud, byl aplikován v souvislosti s nutností splnit přísné podmínky kladené na daňový subjekt při čerpání nadstandardního benefitu, kdy je jeden výdaj uplatněn dvakrát; jeho aplikace tudíž není zcela nepřípadná, jak se stěžovatelka domnívá. Úvahy stěžovatelky, kterými marginalizuje nevedení oddělené evidence nákladů, které evidovala formou kalkulace, jsou nesprávné.

[49] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, že krajský soud směšuje existenci oddělené evidence a její průkaznost, což jsou dvě odlišné otázky. Otázku průkaznosti lze posuzovat dle stěžovatelky pouze tehdy, existujeli oddělená evidence, jejíž obsah lze hodnotit. Absence jmenovitého označení některých zaměstnanců může být významná nanejvýš při hodnocení průkaznosti konkrétních osobních nákladů. Dle stěžovatelky pracovníci na dělnických pozicích nemohli evidovat čas strávený na výzkumném projektu; náklady na práci zaměstnanců výrobních profesí byly zachyceny oceněním vlastní výroby a bylo možné ověřit jejich souvislost s řešeným projektem. NSS přitom v minulosti dle stěžovatelky aproboval jako dostatečnou evidenci osobních nákladů založenou pouze na kvalifikovaném odhadu podílu pracovního úvazku jednotlivých zaměstnanců.

[50] Jak již kasační soud výše uvedl, oddělená evidence je nutná pro to, aby bylo zcela jasné, jaké náklady a kolik jich bylo na výzkumný projekt vynaloženo; jednotlivé náklady musí být kontrolovatelné, prokazatelné a detailně vykázané, což jsou požadavky související s průkazností evidence. V tomto případě se jedná o náklady kalkulované. K tomu krajský soud připustil, že osobní náklady je možné evidovat i formou kalkulace na základě stanovené pracovní doby ke konkrétním zaměstnancům (srov. bod 227. rozsudku); to však za podmínky, že je možné zkontrolovat, že se ti konkrétní zaměstnanci na dané etapě projektu skutečně podíleli. To však stěžovatelka neprokázala. Pan R. se měl s ostatními členy týmu podílet na vývoji technologického postupu výroby, přičemž jeho mzda měla být kalkulována ve 2. etapě projektu mezi mzdami dělníků; žádné další zaměstnance stěžovatelka neidentifikovala; nedoložila nejen seznam pracovníků podílejících se na výrobě krmné směsi ve 2. etapě (dělnické pozice), ani jejich mzdové listy či jakékoliv jiné doklady o skutečném vynaložení těchto nákladů v souvislosti s projektem. Způsob evidence u 2. etapy projektu tudíž neumožnil prověření, zda byla uvedená činnost fakticky provedena, výdaj skutečně vynaložen a zda výdaje na výzkum a vývoj byly dostatečně jednoznačně odděleny od výdajů ostatních.

[51] Stěžovatelka konečně namítá, že krajský soud ani žalovaný nevysvětlili, jak lze hodnotit rozsah použitého materiálu (výši jednotlivých dávek), aniž by se zabýval technickou stránkou projektu a celkovým průběhem projektu. Stěžovatelka tvrdí, že na základě zpětné vazby od odběratelů o záchytu GMO přistoupila k proplachům pšenice od 14. 4. 2016 a testům. Posouzení otázky, zda rozsah spotřebovaného materiálu odpovídal řešení projektu, závisel dle ní na odborných technických znalostech, a bylo tak třeba ustanovit znalce. Krajský soud přitom potvrzuje, že laboratorní testy byly s projektem věcně propojeny.

[52] Nejvyšší správní soud podotýká, že žalovaným ani krajským soudem nebyla zpochybněna nezbytnost samotné zkušební výroby, ale její značný rozsah. Správce daně zkoumal, zda bylo prokázáno uplatnění výdajů v souvislosti s projektem, přičemž prověřoval, jaký přínos jednotlivé dávky vyrobené směsi měly pro projekt. Pokud součástí projektu tedy mělo být rovněž nalezení fungujícího modelu výroby při střídání výroby směsí s GMO a bez GMO, bylo na místě vyžadovat, že budou zaznamenány hodnoty a výsledky, zda se uvedené stěžovatelce daří či nikoliv a jak zkušební výroba probíhá. Nebyla zjištěna provázanost průběhu a výsledků zkušební výroby na projekt a jeho cíle, byť byla shledána v předložených testech s výzkumným projektem věcná souvislost. Výše uvedené posouzení přitom nebylo prováděno z hlediska toho, zda se jedná či nejedná o činnost výzkumu a vývoje, tj. zda je dána přítomnost ocenitelného prvku novosti a vyjasňování výzkumné či technické nejistoty, ale zda bylo prokázáno uplatnění výdajů v souvislosti s projektem. Ani zde tudíž nevyvstala potřeba znaleckého posudku.

[53] Krajský soud se vyjádřil k námitkám stěžovatelky v rámci ucelené argumentace k uplatněným nákladům na materiál (tj. že nebylo nutné se zabývat věcnou stránkou projektu – k žalobnímu bodu 94). Pochybnosti se netýkaly samotného výrobního procesu, posuzování technologické nezbytnosti vynaložených nákladů na výzkum, ale rozsahu uplatňovaných nákladů za materiál. Z tohoto důvodu byl správce daně kompetentní ke správní úvaze a nebylo třeba ustanovit znalce. Krajský soud zcela přiléhavě též podotkl (bod 238. rozsudku), že požadavek správních orgánů na doložení návaznosti zkušebních dávek na ověřování dosažených výsledků je opodstatněný; v opačném případě by dle krajského soudu bylo možné rozšiřovat zkušební výrobu v podstatě neomezeně. Krajský soud sice připustil věcné propojení laboratorních testů s projektem, nicméně současně dospěl k závěru, že z předložených laboratorních testů neplynula potřeba testovací výroby v deklarovaném rozsahu; stěžovatelka ani neuvedla, proč (a od kdy) by z nich měla plynout potřeba testovací výroby v deklarovaném rozsahu. Jinými slovy, zjištění, že laboratorní testy byly s projektem věcně propojeny, nepostačí k prokázání výše uplatněných nákladů. Pokud jde o proplach výrobního zařízení pšenicí, stěžovatelka tvrdí, že se jednalo o reakci na informace od jejích odběratelů, to však nijak nedokládá, uvedla sice, že v průběhu vyvstala potřeba proplachů pšenicí, ale kdy a v návaznosti na jaké zjištění či test se tak stalo, není nikde zaznamenáno, zaznamenán není ani např. následující vývoj stran proplachů (např. jak bylo určeno dostatečné množství pšenice na proplach, počet proplachů atp.).

[54] Krajský soud nezpochybnil, že projekt výzkumu a vývoje byl zaměřený nejen na nalezení vhodné receptury krmné směsi, ale i na způsob její výroby, dospěl však k závěru, že pouhé tvrzení, že bylo zapotřebí zajistit, aby ani při výrobě většího objemu krmné směsi nedocházelo ke kontaminaci, není bez dalšího ve vztahu k rozsahu zkušební výroby dostačující. Nejvyšší správní soud se s ním ztotožnil. Krajský soud neposuzoval, zda zvolený technologický postup byl optimální nebo nezbytný, nýbrž pouze to, zda stěžovatelka doložila, proč musela zkušební výrobu provádět v rozsahu větším než 3 000 t, resp. jak jednotlivé výrobní dávky v rámci takto rozsáhlé zkušební výroby přispívaly k řešení výzkumných otázek. Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem dospěl k závěru, že stěžovatelka souvislost uplatňovaných nákladů na materiál s projektem výzkumu a vývoje v deklarovaném rozsahu neprokázala. Důkazní břemeno v této souvislosti leželo na ní; jak správně krajský soud podotkl, nic jí nebránilo ani v tom, aby nechala zpracovat znalecký posudek, který sama požadovala.

[55] Nejvyšší správní soud dospěl ke shodnému závěru jako krajský soud, totiž, že stěžovatelka své důkazní břemeno neunesla a neprokázala oprávněnost uplatněného odpočtu na výzkum a vývoj. Stěžovatelka přitom nebyla limitována, co se týče předkládání důkazů po celou dobu daňového řízení, k věci se mohla vyjadřovat, což i činila.

[56] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nárok na uplatnění odpočtu dle § 34 zákona o daních z příjmů na výzkum a vývoj je založen na jiné konstrukci, než obecné uplatnění výdajů dle § 24 téhož zákona. Nárok na odpočet za výzkum a vývoj je založen na striktním splnění veškerých formálních podmínek zákonem stanovených odlišně od obecné úpravy v § 24 zákona o daních z příjmů; pouze tehdy, pokud jsou splněny, lze vynaložené výdaje fakticky odečíst dvakrát (jednou ve smyslu § 24, podruhé dle § 34 zákona o daních z příjmů). Nejsouli zákonem stanovené podmínky naplněny, což nastalo v případě stěžovatelky (neprokázání souvislosti vynaložených nákladů na materiál s projektem, resp. u části osobních nákladů nevedení oddělené evidence), vede to k vyloučené celé výše odpočtu na výzkum a vývoj za zdaňovací období. Z judikatury, která je v tomto směru konstantní vyplývá, že nesplnění, byť jediné formální náležitosti projektu, má za následek, že nárok na odpočet nelze uznat (rozsudek NSS ze dne 22. 11. 2024, č. j. , č. 4656/2025 Sb. NSS). Samotná skutečnost, že projekt stěžovatelky naplnil věcnou stránku výzkumu a vývoje, automaticky nevede k tomu, že odpočet bude uznán.

[57] Závěry žalovaného, potažmo krajského soudu vycházejí z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Krajský soud se v souladu se závazným právním názorem kasačního soudu dostatečně podrobně a přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi žalobními námitkami, které byly pro posouzení ve věci relevantní, rovněž se adekvátně vypořádal s judikatorními odkazy stěžovatelky; při posouzení věci a rozhodování vycházel z relevantní právní úpravy a na věc přiléhající judikatury Nejvyššího správního soudu.

[58] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle in fine zamítl.

[59] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ve spojení s Žalovanému, jemuž by dle pravidla úspěchu ve věci náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady nad rámec správní činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2026

JUDr. Lenka Matyášová

předsedkyně senátu