Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
57F4ACD58E5FEF39C1258EB50052D6B4.html
HTML · 25.97 KB
No categories available
33 ICdo 79/2025-146
MSPH 57 INS 18969/2022215 ICm 810/202333 ICdo 79/2025-146
ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně H. J., zastoupenéJUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalované KAPITÁLOVÝ FOND PRAHA a.s.,se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Krkonošská 2001/16, identifikační číslo osoby 04212819, zastoupené Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, o určení pravosti a výše popřených pohledávek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 215 ICm 810/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice H. J., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 57 INS 18969/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2024, č. j. 215 ICm 810/2023, 103 VSPH 903/2023-80 (MSPH 57 INS 18969/2022), takto:
Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č. j. 215 ICm 810/2023-31, ve znění usnesení ze dne 14. 5. 2024, č. j. 215 ICm 810/2023-66, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že vykonatelná pohledávka žalované přihlášená pod pořadovým číslem P10 do insolvenčního řízení žalobkyně vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 57 INS 18969/2022, v rozsahu dílčí pohledávky č. P10.1 ve výši 792 224,12 Kč, v rozsahu dílčí pohledávky č. P10.2 ve výši 2 403 750 Kč a v rozsahu dílčí pohledávky č. P 10.3 ve výši 170 113,64 Kč není co do pravosti a výše po právu (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2024, č. j. 215 ICm 810/2023, 103 VSPH 903/2023-80 (MSPH 57 INS 18969/2022), rozsudek insolvenčního soudu ve výroku I ohledně pohledávek č. P10.1 ve výši 792 224,12 Kč a č. P10.3 ve výši 170 113,64 Kč potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba o určení, že pohledávky č. P10.1 ve výši 792 224,12 Kč a č. P10.3 ve výši 170 113,64 Kč, přihlášené žalovanou do insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 57 INS 18969/2022, nejsou pohledávkami po právu (výrok I), změnil jej v části ohledně pohledávky č. P10.2 tak, že určil, že pohledávka č. P10.2 ve výši 2 403 750 Kč přihlášená žalovanou do insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 57 INS 18969/2022, není po právu (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda lze přijmout závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě po rozpor s dobrými mravy za situace, kdy soud má možnost nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu moderovat podle § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“), u níž má za to, že není v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována jednotně. Odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021, jež považuje za správné, které zaujalo k předestřené otázce závěr odlišný od toho, co uvedl velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. 76/2023. Žalovaná v podaném dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí co do výroku II a výroku III zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 7. 2025, č. j. 33 ICdo 79/2025-130, shledal podané dovolání nepřípustným. V citovaném usnesení nepřisvědčil dovolatelce, že jí vymezená otázka je otázkou, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Uvedl, že skutečnost, že právní názor vyjádřený v rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu je v rozporu s právním názorem vyjádřeným v již dříve vydaném rozhodnutí velkého senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu, není důvodem pro postoupení následně projednávané věci, v níž senát Nejvyššího soudu dospěl při svém rozhodování k právnímu názoru odlišnému od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu.
6. Usnesení Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 20. 7. 2026, sp. zn. III. ÚS 3072/25, neboť dospěl k závěru, že způsob, kterým se dovolací soud vypořádal s rozporem ve vlastní judikatuře, není dostačující. Uvádí, že nelze přisvědčit závěru, že jednoznačné a výslovné řešení problému vztahu mezi posouzením souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy a její moderací přináší rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Ústavní soud přisvědčil dovolatelce, že jí předestřená otázka není na úrovni samotného dovolacího soudu řešena jednotně. Tím, že se Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení odmítajícím stěžovatelčino dovolání nijak nevypořádal s věcně opodstatněnou námitkou stěžovatelky poukazující na rozpornou rozhodovací praxi dovolacího soudu, porušil její právo na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
11. Dovolání dovolatelky směřuje výslovně do výroku II a výroku III napadeného rozhodnutí, přičemž výrok III je výrokem o nákladech řízení. Z celého obsahu dovolání je zřejmé, že argumentace dovolatelky směřuje výlučně proti meritornímu výroku, přičemž dovolání proti výroku o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
12. Žalovaná dovoláním zpochybňuje závěr odvolacího soudu, který uvedl, že závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021, jsou neaplikovatelné, jelikož jsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022.
13. Dovolání je přípustné.
III. Důvodnost dovolání
14. Dovolání je důvodné.
15. Nejvyšší soud předesílá, že pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 182/1993 Sb.“), platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Přiměřeně se též uplatní ustanovení občanského soudního řádu, pokud zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví jinak (§ 63 citovaného zákona). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiam vztahuje § 226 odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci, tedy i pro Nejvyšší soud, který podle § 10a o. s. ř. rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142, a nález ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný tamtéž, svazek 5, č. 9). Obecné soudy tak musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím.
16. Nejvyšší soud vázán nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2026, sp. zn. III. ÚS 3072/2025, který v bodě 22 uvedl, že v posuzované věci jde především o zodpovězení otázky, zda závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, mění také dosavadní judikatorní pojetí posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy.
17. Žalovaná v dovolání napadá závěr odvolacího soudu, který uvedl, že na danou věc nelze aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021, který se po vydání rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 přihlásil k závěrům obsaženým v R 81/2010 ohledně trvající aplikovatelnosti závěru, dle něhož za právní jednání, které se příčí dobrým mravům, nelze považovat ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti její výše. Jelikož třiadvacátý senát Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí nijak nereflektoval závěry obsažené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu a jedná se o závěry, jež jsou vzájemně neslučitelné, odvolací soud nepřistoupil k jejich aplikaci. Oproti přesvědčení odvolacího soudu dovolatelka prosazuje, že správný směr je obsažen v rozsudku třiadvacátého senátu a nesouhlasí s odvolacím soudem, že se uvedené rozhodnutí nedrží linie stanovené v rozsudku velkého senátu, když velký senát řešil více samostatných otázek a k samotné výše položené otázce se vyjadřoval pouze okrajově.
18. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, byla dovolacímu přezkumu podrobena právní otázka, z jakých okolností lze vycházet při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a při její moderaci podle § 2051 o. z., se zaměřením zejména na skutečnost, zda lze při moderaci smluvní pokuty vycházet z okolností, jež nastaly po jejím sjednání a zda lze moderaci smluvní pokuty považovat za nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Nejvyšší soud uzavřel, že moderace smluvní pokuty není obsahovou kontrolou smluvního ujednání, ale dodatečnou kontrolou přiměřenosti konkrétního nároku, jejímž cílem je zajištění toho, aby s ohledem na zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta v daných souvislostech nepřiměřená. Rozsudek se aplikovatelností dobrých mravů zabývá pouze okrajově, a to v bodě 50 písm. c) rozhodnutí, ve kterém uvádí, že je potřeba rozlišit moderaci od kontroly mravnosti a odmítá chápat moderaci jako prostředek zachování platnosti nemravného ujednání.
19. V rozsudku ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021, posuzoval Nejvyšší soud (nejenom), zda samotná nepřiměřená výše smluvní pokuty zakládá neplatnost ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku uzavřel, že se k otázce posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 vyjádřil již v usnesení ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, a to tak, že i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platí závěr, dle kterého za právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.), nelze považovat ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti její výše; takovou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v § 2051 o. z. Jinak řečeno, nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu. Pokud by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání jako (absolutně) neplatné právní jednání podle § 588 o. z.; v takovém případě však nepřichází v úvahu její moderace. Citovaný rozsudek setrval na odlišení nepřiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty jako důvodu pro její moderaci a nemravnosti okolností jejího sjednání jako důvodu neplatnosti.
20. Nejvyšší soud se k možnému rozporu mezi výše citovanými rozsudky vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 25 ICdo 42/2024, ve kterém dospěl k závěru, že rozsudek velkého senátu na posouzení dobrých mravů nic nezměnil, jelikož řešil otázku, zda lze moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Taktéž v usnesení ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1571/2024, Nejvyšší soud aplikoval souběžně závěry obou dotyčných rozhodnutí.
21. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že nelze mít bez dalšího za to, že by rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, překonal stávající ustálený závěr, podle něhož samotná nepřiměřená výše smluvní pokuty nezakládá neplatnost jejího ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí (jak uvedeno výše) primárně zabýval povahou moderace smluvní pokuty a rozsahem okolností, jež jsou rozhodné pro posouzení přiměřenosti konkrétního nároku. Jestliže se citovaný rozsudek explicitně nezabýval otázkou, zdali lze nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu považovat za rozpornou s dobrými mravy, pak nelze bez dalšího dovozovat, že došlo k překonání dosavadního pojetí. Nadále se tedy uplatní závěr, dle kterého za právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.), nelze považovat ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti její výše. Takovou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v § 2051 o. z. Jinak řečeno, nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudem jako způsob dodatečné kontroly přiměřenosti konkrétního nároku. Pokud by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání jako (absolutně) neplatné podle § 588 o. z. V takovém případě však nepřichází v úvahu její moderace.
22. V posuzované věci založil odvolací soud svůj závěr o rozporu sjednání smluvních pokut s dobrými mravy na úvaze, že v dané věci již smluvní pokuty v uvedené výši nemohly primárně – ani ve vztahu mezi podnikateli – plnit svou preventivně sankční funkci, jelikož obohacení, jehož se na jejich základě mělo dostat původnímu věřiteli, je zcela zjevně neúměrné ohroženému zájmu původního věřitele na řádném splacení úvěru.
23. Je-li zřejmé, že odvolací soud svůj závěr o absolutní neplatnosti ujednání o smluvních pokutách pro rozpor s dobrými mravy založil stěžejně na jejich nepřiměřené výši, odchýlil se od výše citované ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
24. Jelikož právní posouzení věci co do řešení dovoláním otevřené právní otázky není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem) a dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř., § 243e odst. 1 o. s. ř.) zrušil (včetně závislého výroku o nákladech) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.), a to s výjimkou jeho výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že pohledávky č. P10/1 ve výši 792 224,12 Kč a č. P10/3 ve výši 170 113,64 Kč, přihlášené žalovaným do insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 57 INS 18969/2022, nejsou pohledávkami po právu.
25. O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2026
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu