Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
22 As 29/2026 - 31.pdf
PDF · 0 B
No categories available
22 As 29/2026 - 31
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: Bc. A. K., zastoupený Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Lannova tř. 193/26, České Budějovice, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v rozhodnutí výběrové komise žalovaného ze dne 21. 7. 2025, čj. KRPC740778/ČJ20250200OP, a v porušování žalobcova práva na rovné zacházení, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2026, čj. 57 A 22/202556,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2026, čj. 57 A 22/202556, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je od roku 2003 příslušníkem Policie České republiky. Od roku 2007 vykonával službu na služebním místě inspektora u Obvodního oddělení Tábor a od roku 2008 působil v téže pozici u Obvodního oddělení Bechyně.
[2] V červnu 2025 se žalobce přihlásil do výběrového řízení na obsazení služebního místa vrchního inspektora Obvodního oddělení Bechyně, které bylo vyhlášeno dle § 22 a § 23 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „zákon o služebním poměru“). Dne 22. 7. 2025 bylo žalobci osobně doručeno sdělení výsledku z jednání výběrové komise z 21. 7. 2025, čj. KRPC740778/ČJ20250200OP, [dále „rozhodnutí výběrové komise“ (pozn. NSS: pro přehlednost NSS užívá stejný pojem jako Krajský soud v Českých Budějovicích v napadeném usnesení) a „výsledek výběrového řízení“]. Podle něj se žalobce umístil na druhém místě a nedoporučuje se pro ustanovení na volné služební místo vrchního inspektora Obvodního oddělení Bechyně. Na prvním místě skončil jiný uchazeč, jenž byl doporučen pro ustanovení na uvedené volné služební místo.
[3] Vzhledem k tomu, že podle žalobce rozhodnutí výběrové komise není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., podal žalobce ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Domáhal se toho, aby krajský soud jednak určil, že zásah žalovaného spočívající v rozhodnutí výběrové komise byl nezákonný, a jednak žalovanému zakázal, aby v porušování žalobcova práva na rovné zacházení pokračoval.
[4] Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením žalobu jako celek odmítl. Vyšel z toho, že žalobce žalobou brojil proti dvěma samostatným zásahům žalovaného.
[5] Dle krajského soudu žalobce první zásah výslovně spatřoval pouze ve výsledku výběrového řízení, tedy tom, že nebyl vybrán na první místo, a tedy ani doporučen pro ustanovení na volné služební místo (bod 27 napadeného usnesení). V této části krajský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v hájitelném tvrzení nezákonného zásahu. Vyšel ze závěrů rozsudků Nejvyššího správního soudu z 9. 11. 2017, čj. 10 Ads 316/201650, č. 3664/2018 Sb. NSS, a na něj navazujícího ze 17. 6. 2021, čj. 3 Ads 205/201947, dle nichž uchazeč při účasti ve výběrovém řízení nemá veřejné subjektivní právo „na výsledek“, tj. na to být úspěšně vybrán na první místo. Proto úkony výběrové komise ani služebního orgánu, které provází výběrové řízení, nezkracují neúspěšné uchazeče přímo na jejich právech. Byť se tyto závěry týkaly zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, dopadají dle krajského soudu i na výběrová řízení dle zákona o služebním poměru. Dle krajského soudu má neúspěšný uchazeč nicméně právo na „řádný proces“, který je stanoven v § 22 a § 23 zákona o služebním poměru, přičemž další pravidla vyplývají z Pokynu policejního prezidenta č. 79/2023 z 2. 5. 2023, k realizaci výběrového řízení na volné služební místo a ustanovení na volné služební místo bez výběrového řízení, ve znění Pokynu policejního prezidenta č. 226/2023 (dále „pokyn č. 79“). Žalobce však v žalobě nenamítal porušení pravidel (procesu) výběrového řízení. Napadal pouze jeho výsledek, což však nemůže představovat zásah do jeho práv. Krajský soud doplnil, že ani nemá co přezkoumávat, neboť utváření vůle a výsledek rozhodnutí výběrové komise nelze přezkoumat. Výběrová komise bere v potaz nejen odborné záležitosti, nýbrž i osobnostní a povahové vlastnosti uchazeče. Výsledkem je výběr nejvhodnějšího uchazeče. O závěru jednání výběrové komise se sice vyhotovuje zápis, jeho povinnou součástí však není způsob hodnocení jednotlivých uchazečů, např. bodovým systémem apod.
[6] Druhý zásah dle krajského soudu žalobce spatřoval v porušování svého práva na rovné zacházení, ať již v tomto konkrétním napadeném výběrovém řízení či i v dalších tvrzených případech, i stran služebního postupu a odměňování (body 28 a 44 napadeného usnesení). V této části žalobu odmítl podle § 46 odst. 2 s. ř. s., jelikož jde o věc, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Krajský soud poukázal na § 77 odst. 9 zákona o služebním poměru ve spojení s § 7 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je namítané porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení podřízeno speciální formě soudní ochrany, k níž jsou příslušné civilní soudy.
II. Kasační stížnost
[7] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatel předně uvedl, že žalobou napadal výběrové řízení završené rozhodnutím výběrové komise. Namítl, že v žalobě netvrdil, že mu svědčí subjektivní právo být v rámci výběrového řízení úspěšně vybrán a doporučen na volné služební místo. Z žaloby je zřejmé, že stěžovateli svědčí veřejné subjektivní právo na rovné zacházení ve výběrovém řízení a při dosažení služebního postupu. Závěr krajského soudu, dle nějž výběrové řízení nelze přezkoumat ve správním soudnictví, pomíjí nejnovější judikaturu k této problematice, konkrétně nález Ústavního soudu ze 14. 5. 2025, sp. zn. I. ÚS 2033/23. V nálezem přezkoumávaném rozsudku [pozn. NSS: rozsudek z 10. 3. 2023, čj. 3 As 123/202141, č. 4472/2023 Sb. NSS] ostatně i Nejvyšší správní soud uvedl, že právo na rovný přístup k veřejným funkcím není vyčerpáno pouhou možností účastnit se výběrového řízení. Krajský soud však takto v nyní projednávané věci nepostupoval. Napadené výběrové řízení neproběhlo zákonně a věcně správně.
[9] Žalovaný pouze odkázal na své vyjádření k žalobě a uvedl, že jelikož krajský soud nerozhodoval věcně, vyčká rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Stěžovatel kasační stížností brojí proti závěru krajského soudu, podle nějž stěžovatel v žalobě nenamítal porušení pravidel (procesu) výběrového řízení, jelikož napadal pouze jeho výsledek. V této souvislosti stěžovatel namítl, že krajský soud pominul aktuální judikaturu Ústavního soudu.
[12] Krajský soud při svých úvahách, které jej vedly k odmítnutí žaloby, vyšel ze závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudků čj. 10 Ads 316/201650 a na něj navazujícího čj. 3 Ads 205/201947 týkajících se výběrových řízení podle zákona o státní službě. Krajský soud si byl vědom rozdílů mezi výběrovými řízeními podle zákona o služebním poměru na jedné straně a podle zákona o státní službě na druhé straně. Přesto jsou dle krajského soudu závěry judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se zákona o státní službě v základních rysech použitelné i na nyní projednávanou věc v režimu zákona o služebním poměru (bod 32 napadeného usnesení).
[13] V rozsudku čj. 10 Ads 316/201650 Nejvyšší správní soud zdůraznil odlišný charakter první a druhé fáze výběrového řízení. Pro výběr nejvhodnějších uchazečů v první fázi jsou stanoveny objektivní a poměrně konkrétní požadavky. Ve druhé fázi naproti tomu zákon ponechává volbu na služebním orgánu, který si vybírá jediného nejvhodnějšího uchazeče a zákon jej ve výběru nijak neomezuje (s výhradou nutnosti získat souhlas bezprostředně nadřízeného představeného). Služební orgán tak může hledět nejen k odbornosti uchazečů, ale též k jejich osobnosti a povahovým vlastnostem (body 11 a 12). Z neexistence právního nároku na přijetí do služebního poměru, zařazení na služební místo a na jmenování na služební místo představeného (§ 23 odst. 2 zákona o státní službě) ve spojení s neexistencí navenek seznatelných pravidel ve druhé fázi výběrového řízení (ať už obsažených v právních či vnitřních předpisech, vytvořených dlouhodobou ustálenou praxí, která zakládá legitimní očekávání, či založených individuálním příslibem správního orgánu) Nejvyšší správní soud dovodil nemožnost soudního přezkumu výběrového řízení.
[14] Tyto výchozí úvahy potvrdila a vycházela z nich i navazující judikatura, jíž přehledně shrnul Nejvyšší správní soud např. v (krajským soudem též odkazovaném) rozsudku čj. 3 Ads 205/201947, bodech 33 až 39, či Ústavní soud v nálezu z 23. 7. 2025, sp. zn. I. ÚS 830/24, body 41 až 43.
[15] Krajský soud vztáhnul výše uvedené závěry, vyslovené ve vztahu k nenárokové druhé fázi výběrového řízení v režimu zákona o státní službě, na stejně nenárokovou první fázi výběrového řízení v režimu zákona o služebním poměru. Odlišil se však v tom, že první fáze výběrového řízení v režimu zákona o služebním poměru, na rozdíl od druhé fáze dle zákona o státní službě, má seznatelná pravidla obsažená ve vnitřním předpisu – pokynu č. 79. Na základě tohoto odlišení pak obecně připustil soudní přezkum postupu výběrové komise v rozsahu porušení stěžovatelova práva na řádný proces. O porušení pravidel výběrového řízení by dle krajského soudu mohlo jít např. v situaci, kdy by i přes doložení přihlášky a potřebných příloh stěžovatel nebyl přizván k výběrovému řízení či o situaci, kdy by s ním nebyl proveden pohovor, ačkoliv s druhým uchazečem ano či o případ nesprávně obsazené komise apod. Dle krajského soudu však stěžovatel v žalobě nenamítal porušení pravidel (procesu) výběrového řízení, napadal pouze jeho výsledek, na nějž však nemá nárok (body 31 až 36 napadeného usnesení; bod [5] výše).
[16] Nejvyšší správní soud se proto zaměřil na to, zda stěžovatel v žalobě skutečně uplatnil námitky jen proti samotnému výsledku výběrového řízení, jak uzavřel krajský soud, nebo zda namítal (rovněž) porušení pravidel výběrového řízení, tj. porušení svého práva na „řádný proces“.
[17] Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud pro účely nyní projednávané věci příliš restriktivně, a tedy nesprávně, vyložil rozsah pojmu „řádný proces“. Krajský soud totiž zjevně vyšel z toho, že pravidla výběrového řízení jsou obsažena jen v zákoně o služebním poměru a v pokynu č. 79. Proto pouze v jejich případném porušení spatřoval možné nedodržení řádného procesu. Právě v této otázce však krajský soud pominul závěry nedávné judikatury Ústavního soudu týkající se soudního přezkumu výběrových řízení. A to nejen stěžovatelem poukazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2033/23 ohledně výběrového řízení na obsazení exekutorského úřadu, ale především na něj navazujícího nálezu sp. zn. I. ÚS 830/24 ohledně výběrového řízení dle zákona o státní službě.
[18] Podle Ústavního soudu domáháli se jednotlivec přezkumu činnosti orgánu veřejné správy jakožto uchazeč o dané služební místo, může se přinejmenším domáhat svého veřejného subjektivního práva a současně základního práva na rovný přístup k veřejným funkcím zaručeného v čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Tomuto základnímu právu odpovídá povinnost těchto orgánů zajišťovat občanům rovné podmínky pro přístup k těmto funkcím (zejména v procesu jejich obsazování) a také nezákonně nenarušovat jejich výkon. Proces jejich obsazování se musí řídit předem danými pravidly a musí být prost diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny), zneužití pravomoci (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) nebo jiné svévole či libovůle (čl. 1 Ústavy, čl. 1 Listiny). Uvedené právo nelze redukovat na pouhou možnost ucházet se o veřejnou funkci (nálezy sp. zn. I. ÚS 2033/23, body 36 a 37, a sp. zn. I. ÚS 830/24, body 19 a 20, a na ně navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu z 29. 10. 2025, čj. 2 Ads 164/202452, bod 24).
[19] Ústavní soud tedy závěry dosavadní judikatury o nemožnosti soudního přezkumu vycházející z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 10 Ads 316/201650, potvrzené navazující judikaturou včetně rozsudku čj. 3 Ads 205/201947, shledal neústavními a překonal je závěry svými. Jejich podstatou je, ve stručnosti, že „(právo na) řádný proces“ netvoří jen pravidla stanovená na úrovni zákona, podzákonného či interního právního předpisu, nýbrž vždy, a především, i pravidla vyplývající z ústavního pořádku, jež jsou imanentní demokratickému právnímu státu, jímž Česká republika je. Ať již tedy zákon, podzákonný či interní právní předpis nějaká pravidla výběrového řízení stanoví či nikoli, vždy je třeba aplikovat pravidla ústavní, jejichž (ne)dodržení podléhá soudnímu přezkumu. Uvedené ústavní požadavky kladou hranice jinak velmi široké diskreci daného orgánu (nález sp. zn. I. ÚS 830/24, bod 46).
[20] I služební místo vrchního inspektora obvodního oddělení policie, o něž se stěžovatel v nyní projednávané věci neúspěšně ucházel, je veřejnou funkcí. Proto ze závěrů Ústavního soudu i pro nyní projednávanou věc plyne, že stěžovatel se, i přes neexistenci právního nároku, může domáhat soudního přezkumu činnosti orgánů veřejné správy ve výběrovém řízení z hlediska dodržení výše uvedených ústavních pravidel – zákaz diskriminace, zneužití pravomoci či jiné svévole (arbitrárnosti). To jednoznačně plyne z čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny, dle níž z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny (nálezy sp. zn. I. ÚS 2033/23, body 39 a 56, a sp. zn. I. ÚS 830/24, body 33 a 34). Nic na tom nemění ani krajským soudem v bodu 33 napadeného usnesení zdůrazňovaná skutečnost, že výběrová komise bere v potaz nejen odborné záležitosti, nýbrž i osobnostní a povahové vlastnosti uchazeče. Ústavní soud si toho byl vědom, pročež uzavřel, že tato (subjektivní, měkká) kritéria jsou vně soudního přezkumu. To se však netýká výše uvedených ústavních kritérií, jejichž nedodržení podrývá základní principy výkonu veřejné moci (nález sp. zn. I. ÚS 830/24, body 46 a 57).
[21] Stěžovatel v žalobě jednak zmínil právo na rovné zacházení podle § 77 odst. 8 zákona o služebním poměru, a především namítl, že rozhodnutí výběrové komise spočívající v tom, že jako nejvhodnějšího neurčila stěžovatele, ale druhého uchazeče, představuje libovůli a je projevem šikanózního přístupu vůči stěžovateli.
[22] Stěžovatel tedy v žalobě uplatnil námitku porušení ústavního pravidla zákazu libovůle (resp svévole či arbitrárnosti) ve smyslu výše uvedených závěrů Ústavního soudu. Krajský soud však tuto žalobní námitku pominul, a to jak v rámci „prvního zásahu“, tak i „druhého zásahu“ (k tomu dále).
[23] Závěr, že stěžovatel žalobou nebrojil proti samotnému průběhu první fáze výběrového řízení, nýbrž jen proti jeho výsledku, nelze dovozovat ani z toho, že brojil proti výslednému rozhodnutí výběrové komise. Byť je žaloba velmi stručná, je z ní patrné, že stěžovatel příčinu nezákonného výsledku první fáze (rozhodnutí výběrové komise) spatřoval právě v porušení ústavních pravidel. Brojil tedy proti postupu výběrové komise spočívajícím ve vyhodnocení uchazečů, na jehož základě stanovila pořadí jejich vhodnosti. Je logické, že v žalobě poukázal na to, že jím namítané porušení pravidel ovlivnilo výsledek první fáze v jeho neprospěch. Pokud by totiž porušení pravidel (dle stěžovatelova tvrzení) nemělo na výsledek žádný skutečný vliv, nebyl by býval zásah do jeho právní sféry myslitelný. Jinak řečeno, dle stěžovatele jím namítané porušení pravidel výběrového řízení předurčilo (propsalo se) do výsledného (neúspěšného) hodnocení jeho osoby, jež bylo materializováno v rozhodnutí výběrové komise (což byl současně první úkon stran výsledků výběrového řízení, který vůči němu žalovaný učinil). Obdobně i ve věcech řešených Nejvyšším správním soudem v režimu zákona o státní službě tehdejší žalobci brojili (i) proti výsledku výběrových řízení, příčinu však spatřovali v nesprávném postupu, resp. v porušení pravidel řádného procesu předcházejícího samotnému výsledku (rozsudek čj. 3 Ads 205/201947, bod 59).
[24] Vzhledem k uvedenému je nezákonný závěr krajského soudu, že stěžovatel v žalobě proti porušení pravidel (první fáze) výběrového řízení ničeho nenamítal a že brojil pouze proti výsledku. Stěžovatel namítl porušení pravidel (procesu) proběhlého výběrového řízení, jež dle něj mělo přímý vliv na pro něj nepřiznivý výsledek. Konkrétně výslovně namítl porušení zákazu libovůle.
[25] Z výše uvedeného plyne rovněž to, že krajský soud nesprávně vyložil obsah zásahové žaloby, jelikož vyšel z toho, že stěžovatel brojil proti dvěma samostatným zásahům žalovaného (body [4] až [6] výše). Stěžovatel spatřoval samotný zásah žalovaného v postupu výběrové komise. V porušení zákazu libovůle pak spatřoval nezákonnost namítaného zásahu, tj. naplnění třetí podmínky důvodnosti zásahové žaloby (rozsudek NSS ze 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/200565, č. 603/2005 Sb. NSS, citovaný krajským soudem v bodu 23 napadeného usnesení). Poukaz stěžovatele na dlouhodobou a systematickou šikanu ve výběrových řízeních a zmínka o situaci z roku 2018 v kontextu celé (stručné) žaloby evidentně představuje „toliko“ dokreslení, resp. zdůraznění toho, jak svoji situaci osobně negativně vnímá. Stěžovatel toto namítané jednání však neformuluje jako samostatný opakující se, trvající (či s trvajícími důsledky) zásah žalovaného, proti němuž by rovněž brojil samostatnou zápůrčí zásahovou žalobou. K závěru, že stěžovatel brojil proti dvěma samostatným zásahům žalovaného, nelze dospět ani na základě formulace žalobních petitů (poslední věta bodu [3] výše). Stěžovatel žalobní návrhy formuloval v souladu se závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 26. 3. 2021, čj. 6 As 108/201939, č. 4178/2021 Sb. NSS, Žaves: „[t]éž u výroků reagujících na trvající zásah proto může být pro přehlednost vhodné určit, že zásah je nezákonný a teprve pak (třebas i v dalším výroku) zakázat správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval (což ostatně odpovídá také prostému jazykovému výkladu § 87 odst. 2 věty prvé s. ř. s.)“ (bod 108).
[26] Navíc, krajský soud druhý zásah spatřoval v porušení práva na rovné zacházení zakotveného v § 77 odst. 8 zákona o služebním poměru. Stěžovatel však toto právo v žalobě toliko zmínil v podobě citace uvedeného ustanovení. Jeho porušení však reálně vůbec nenamítl, jelikož jej nikterak nevztáhl k okolnostem nyní projednávané věci. Za takovou námitku nelze považovat ani stručnou zmínku o (dlouhodobém) šikanózním přístupu vůči jeho osobě. Stěžovatel tak jako námitku formuloval jen porušení zákazu libovůle. Avšak ne každá svévole (libovůle) je diskriminací či porušením práva na rovné zacházení (nález sp. zn. I. ÚS 830/24, bod 48).
[27] Jelikož tedy stěžovatel namítal libovůli v postupu výběrové komise, aniž ji jakkoli blíže založil na porušení zákazu diskriminace či práva na rovné zacházení, nebylo na místě aplikovat § 77 odst. 9 zákona o služebním poměru a stěžovatele odkazovat na podání žaloby v občanském soudním řízení ve věci tvrzené diskriminace a porušování zásady rovného zacházení ze strany žalovaného, a to ani v případě, že by šlo o dva samostatné zásahy.
[28] I kdyby však stěžovatel hypoteticky v žalobě namítal porušení zákazu diskriminace, resp práva na rovné zacházení v rámci (první fáze) výběrového řízení, ze závazných závěrů Ústavního soudu plyne, že i tyto otázky jsou povinny v rámci přezkumu zákonnosti výběrového řízení posoudit správní soudy. Ochrana cestou antidiskriminační žaloby pro své úzké věcné vymezení a funkční omezení nedostačuje (nález sp. zn. I. ÚS 830/24, body 48, 50, 52, 56 a 72).
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm je krajský soud podle § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
[30] Jelikož krajský soud pominul aktuální judikaturu Ústavního soudu ohledně soudního přezkumu průběhu výběrových řízení na veřejné funkce ve smyslu čl. 21 odst. 4 Listiny, jejíž některé závěry Nejvyšší správní soud výše stručně shrnul, nezohlednil ani související nezávazné úvahy Ústavního soudu. Z ústavního pořádku totiž neplyne, ve které fázi výběrového procesu a s využitím kterého žalobního typu mají správní soudy poskytovat ochranu uchazečům o veřejnou funkci. To je otázka podústavního práva, konkrétně správního práva, jehož výklad náleží primárně správním soudům (nález sp. zn. I. ÚS 830/24, body 59 až 67).
[31] Krajský soud se proto v dalším řízení nejprve vypořádá s otázkou, zda je nejvhodnějším způsobem obrany proti výsledkům výběrového řízení dle zákona o služebním poměru podání zásahové žaloby proti výsledku jeho první fáze v podobě rozhodnutí výběrové komise. Nebo případně podání žaloby až proti aktu služebního orgánu podle § 23 odst. 2 uvedeného zákona, tj. ustanovení na volné služební místo příslušníka, který se umístil první v pořadí vhodnosti pro obsazované služební místo. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku nečiní k této otázce žádné závěry, neboť krajský soud se touto otázkou doposud nezabýval a Nejvyšší správní soud by byl první, kdo tak činí.
[32] Ani pro případ, že krajský soud jako nejvhodnější obranu shledá stěžovatelem podanou zásahovou žalobu proti rozhodnutí výběrové komise, závěry tohoto rozsudku nepředurčují nutnost jejího meritorního posouzení. Nejvyšší správní soud toliko shledal krajským soudem „zvolené“ důvody pro její odmítnutí nezákonnými. To však bez dalšího neznamená, že jsou splněny veškeré podmínky pro meritorní posouzení. Ústavní soud totiž své závěry výslovně spojil s podmínkou vznesení hájitelného tvrzení namítaných vad, porušení (ústavních) pravidel. O přítomnosti takových vad tak stěžovatel musí přinést přinejmenším hájitelné tvrzení, které bude dostatečně konkrétní a podložené (nález sp. zn. I. ÚS 830/24, body 57 až 73). Před případným meritorním posouzením stěžovatelovy zásahové žaloby krajský soud posoudí i splnění této podmínky.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. listopadu 2026
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu