Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

63 A 10/2026 - 48

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Szalonnásem ve věci

žalobce:

G. A., nar. X,

st. příslušnost X,

t. č. v ZZC Balková 1, 331 65 Tis u Blatna,

zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Čižinským,

se sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha,

proti

žalovanému:

Ministerstvo vnitra,

se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7,

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2026, č. j. OAM-1081/BA-BA01-BA03-Z-2026,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2026, č. j. OAM-1081/BA-BA01-BA03-Z-2026, se zrušuje.

II. Žalovaný je povinen žalobci nahradit náklady řízení ve výši 10 140 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova zástupce, Mgr. Jana Čižinského, advokáta.

Odůvodnění:

Předmět řízení

1. Žalobce napadá rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2026, č. j. OAM-1081/BA-BA01-BA03-Z-2026 (dále též jen: „napadené rozhodnutí“). Jím žalovaný rozhodl jednak o tom, že žalobce je zajištěn podle , o azylu (dále též jen: „ZoA“), jednak stanovil dobu trvání zajištění do 13. 12. 2026. Podle žalobce je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť se opírá o gramaticky nejasné ustanovení ZoA, jež je možné vyložit dvojím způsobem, přičemž žalovaný je vyložil represivnějším způsobem, než bylo také možné. Napadené rozhodnutí se také příliš represivně vypořádalo s otázkou nutnosti zajištění a nedostatečně a rovněž příliš represivně s otázkou zvláštních opatření podle ZoA.

Obsah žaloby

2. Žalobce, občan Turecka, uvádí, že z vlasti uprchl kvůli pronásledování souvisejícímu s pomocí osobám napojeným na hnutí Fethullaha Gülena (FETÖ). Bez cestovních dokladů cestoval do Evropy, dne 21. 8. 2026 byl zadržen na německo-české hranici německými orgány a vrácen do ČR. Následně bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění a zajištění v Zařízení pro zajištění cizinců Balková. Dne 26. 8. 2026 požádal o mezinárodní ochranu.

3. Žalobce namítá, že § 46a odst. 1 písm. f) ZoA je jazykově nejednoznačný a připouští dvojí výklad. Podle jedné interpretace představuje riziko útěku samostatný důvod zajištění, podle druhé jde pouze o příklad okolností ztěžujících řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě by zajištění z důvodu rizika útěku bylo možné jen tehdy, pokud by konkrétní skutečnosti skutečně ztěžovaly azylové řízení. Žalobce tvrdí, že jeho nelegální vstup do ČR ani pokus o vstup do Německa řízení o mezinárodní ochraně nijak neztěžují.

4. Dále namítá, že správní orgán nedostatečně posoudil podmínku nezbytnosti zajištění a bez bližšího odůvodnění dovodil potřebu jeho zajištění pouze z existence skutečností podle § 46b zákona o azylu, absence vazeb v ČR a absence zvláštních potřeb. Takový přístup podle žalobce fakticky vede k automatickému zajišťování všech cizinců neoprávněně vstupujících do ČR či jí tranzitujících, kteří požádají o mezinárodní ochranu. Napadené rozhodnutí podle něj opomíjí, že zajištění žadatele o azyl je krajním opatřením použitelným pouze tehdy, pokud je skutečně nezbytné.

5. Současně žalobce namítá nedostatečné posouzení možnosti použití mírnějších opatření podle § 47 ZoA. V rozhodnutí podle něj zcela chybí úvaha, proč by v jeho konkrétním případě tato zvláštní opatření nebyla účinná a proč je nezbytné právě zajištění.

Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakých podkladů vycházel, jak je hodnotil a jakými úvahami dospěl k závěru, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu účelově s cílem oddálit správní vyhoštění podle § 46a odst. 1 písm. f) ZoA.

7. Připomněl, že žalobce byl dne 21. 8. 2026 kontrolován u bývalého hraničního přechodu Petrovice–Bahratal, nepředložil platný cestovní doklad ani povolení k pobytu, byl odmítnut jeho vstup do SRN a následně byl umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění. O mezinárodní ochranu požádal až dne 26. 8. 2026.

8. Podle žalovaného je zřejmé nebezpečí, že se žalobce bude vyhýbat povinnosti vycestovat z ČR, mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění a že podání žádosti o mezinárodní ochranu bylo motivováno pouze snahou vyhnout se vyhoštění. Zajištění proto považuje za zákonné. Současně odkázal na závazné stanovisko Policie ČR ze dne 22. 8. 2026, podle něhož je vycestování žalobce do země původu možné a nebyly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že by mu při návratu do Turecka hrozilo skutečné nebezpečí ve smyslu , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen: „zákon o pobytu cizinců“).

9. Žalovaný dále namítl, že žalobní argumentace není způsobilá zpochybnit správnost ani zákonnost jeho závěrů. Odmítl tvrzení o gramatické nejasnosti napadeného rozhodnutí a uvedl, že žalobce v průběhu správního řízení nepředložil žádné relevantní skutečnosti svědčící o nesprávnosti postupu správního orgánu. Všechny jím uváděné důvody byly podle žalovaného v napadeném rozhodnutí řádně vypořádány. Rozhodnutí o zajištění proto podle žalovaného netrpí vadami namítanými v žalobě.

Posouzení věci

10. Soud ve věci rozhodl podle bez jednání, ačkoliv žalobce o nařízení jednání žádal. Soud však při přípravě věci k rozhodnutí dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, takže konání jednání by postrádalo smysl.

11. Při přezkumu napadeného rozhodnutí se soud neomezil pouze na uplatněné žalobní body, nýbrž v souladu s rozsudkem velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, ECLI:EU:C:2022:858, body 87, 88 a 94, přihlédl z úřední povinnosti též k případnému nesplnění dalších podmínek zákonnosti zajištění, pokud taková okolnost vyplynula z podkladů, které měl k dispozici, nebo vyšla najevo v průběhu řízení.

12. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Žalobce byl dne 21. 8. 2026 ve 3.00 hodin kontrolován policejní hlídkou v blízkosti bývalého hraničního přechodu Petrovice-Bahratal poté, co mu byl německými úřady odepřen vstup na území SRN. Ke kontrole nepředložil žalobce žádný cestovní doklad, ani žádný doklad prokazující pobytové oprávnění. Proto byl policejně zajištěn dle , o Policii ČR. Policie následně zjistila, že žalobce skutečně nedisponuje žádným povolením k pobytu na území ČR, pročež se žalobcem zahájila řízení o uložení správního vyhoštění.

13. Dne 21. 8. 2026 byl žalobce vyslechnut. Z protokolu o tomto výslechu se podává, že žalobce nikdy nevlastnil cestovní pas, je svobodný, má základní vzdělání. Z Turecka vycestoval asi před 10 až 15 dny do Řecka taxíkem Bolt, v Řecku strávil dva dny, pak odešel do Srbska, přičemž většinu cesty ušel pěšky a stopem. Pak se dostal na Slovensko, a to stejným způsobem. Ze Slovenska vycestoval do České republiky, kde na nějaké benzince, neví přesně, na které, si všiml člověka, jenž mluvil turecky. Požádal jej, zda by jej nevzal do SRN, měl namířeno do Berlína. Cestovali celkem tři, všichni byli zadrženi. V Istanbulu před restaurací za cestu do Evropy zaplatil 5 000 USD neznámému člověku, doporučil mu to známý. Po cestě ale s tímto člověkem nebyl v žádném kontaktu. Do ČR se dostal asi 19. 8. 2026. Je si vědom, že na území EU byl coby občan Turecka oprávněn vstoupit jen s platným cestovním dokladem a povolením k pobytu. O azyl dosud nikde nežádal, v Řecku také ne, nechtěl být tak blízko tureckých hranic kvůli problémům, které má. V Turecku ho totiž chce někdo zabít, v jeho čtvrti pracuje skupina, jež ji ovládá. Říkají jim, co mají dělat a chtějí, aby pro ně pracovali. On to odmítl a od té doby ho pronásledují, chtějí výpalné. S policí to řešil před dvěma roky, ale nikam to nevedlo. Začal se schovávat po Istanbulu. Do jiného města se odstěhovat nezkoušel, jsou tak silní, že by jej našli i v Ankaře. Už třikrát po něm stříleli, u lékaře ale nebyl. V případě návratu mu od tureckého státu nic nehrozí, ani ponižující či nelidské zacházení, nucené nebo povinné práce, ani zbavení či ztráta svobody, má tam zaručeno právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces i právo na projednání věci řádným, nezávislým a nestranným soudem. Na území ČR nemá žádné blízké osoby, ani vazby. Matku, bratra a dědi má v Istanbulu, otce již dlouho neviděl. Turecko má rád, ale nepomohlo mu, když měl problémy. Kdyby byl propuštěn, jel bych znovu do Německa žádat o azyl nebo by zůstal pracovat v ČR.

14. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 22. 8. 2026, č. j. KRPU-161830-30/ČJ-2026-040022-SV, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění z území členských států EU a dalších smluvních států na 2 roky podle . a 4. , o pobytu cizinců, a to proto, že na území ČR vstoupil bez platného cestovního dokladu a bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn.

15. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 28. 8. 2026 byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění.

16. Dne 26. 8. 2026 podal žalobce v zařízení pro zajištění cizinců žádost o mezinárodní ochranu. V ní uvedl, že mezinárodní ochranu potřebuje proto, že mu hrozí smrt, týrání, útlak a nátlak ze strany státu i dalších osob, útoky spáchané proti jeho rodině a proti němu a odkázal střelná zranění, která utrpěl. Ve své zemi není svobodný a nemůže svobodně žít a pracovat. Je ale mladý a jako každý člověk má i on právo na život.

17. V napadeném rozhodnutí vyšel žalovaný ze skutečností, které žalobce sdělil policii (viz výše), dále přihlédl k tomu, že žalobce vstoupil na území ČR nelegálně bez jakéhokoli povolení k pobytu a bez cestovního dokladu. Před tím vstoupil nelegálně i do dalších zemí schengenského prostoru, přes které cestoval do ČR. O mezinárodní ochranu během té doby nikde nežádal, ač mu v tom nic nebránilo. Nikde v ČR nemá nahlášenou adresu, přes ČR jen tranzitoval při své cestě do cílové destinace v Berlíně v SRN. Sám žalobce sdělil, že měl v úmyslu docestovat až do SRN, zjevně opět nelegálně. Žalobce tedy neměl v úmyslu v ČR žádat o mezinárodní ochranu. Dá se očekávat, že nebyl-li by zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, snažil by se pokračovat ve své cestě do SRN. Tyto skutečnosti vedly žalovaného k aplikaci § 46a odst. 1 písm. f) ZoA, a to pro hrozící útěk žalobce.

18. Podle mínění žalovaného pak ani nebylo možné využít tzv. zvláštní opatření dle § 47 ZoA, protože nemá dostatek finančních prostředků, aby se mohl pravidelně hlásit ministerstvu, ani si tyto prostředky nemůže legálně vydělat. Současně režim, který panuje v přijímacím nebo pobytovém středisku rovněž nezajišťuje žalobcovu dostupnost, neboť odtud může kdykoli odejít. Žalovaný uzavřel, že shledal naplnění podmínek stanovených v § 46a odst. 1 písm. f) ZoA. Dobu zajištění stanovil žalovaný zatím na 110 dnů, což odůvodnil předpokládanou délkou řízení, včetně případného soudního přezkumu.

19. Podle § 46a odst. 1 písm. f) ZoA platí: „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže svým jednáním ztěžuje řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to zejména tím, že neposkytuje ministerstvu nezbytnou součinnost, a proto není možné v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, existuje riziko útěku nebo již dříve území neoprávněně opustil.“

20. Dle § 46b odst. 1 ZoA: „Pro účely tohoto zákona se útěkem rozumí jednání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, kdy nezůstává k dispozici ministerstvu nebo policii zejména pro účely vedení řízení podle tohoto zákona nebo zákona o pobytu cizinců na území České republiky.“

21. Podle § 46b odst. 2 písm. a) ZoA pak: „Rizikem útěku se pro účely tohoto zákona rozumí existence skutečností, na základě kterých je možné se domnívat, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany může utéct, zejména pokud neoprávněně vstoupil na území jiného členského státu nebo se o to pokusil, a to i překročením hranic se třetími státy.“ Citované ustanovení obsahuje demonstrativní výčet dalších skutečností, z nichž lze dovodit riziko útěku.

22. Soud předesílá, že zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany představuje mimořádný institut, jehož následkem je omezení, případně zbavení osobní svobody. Jde proto o citelný zásah do jednoho ze základních práv jednotlivce zaručeného d, který je přípustný pouze za podmínek přísně vymezených zákonem a ústavním pořádkem (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2016, č. j. -41, bod 9, s odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. -150, č. 2524/2012 Sb. NSS; obdobně recentně rozsudek NSS ze dne 16. 1. 2026, č. j. -21, bod 16). Tomu odpovídá rovněž požadavek restriktivního výkladu jednotlivých zákonných důvodů zajištění; ty nelze vykládat způsobem, který by jejich zákonné meze rozšiřoval nad rámec účelu, pro nějž byly stanoveny (srov. v tomto směru rozsudek SDEU ze dne 14. 9. 2017, K., C-18/16, EU:C:2017:680, body 40–42).

23. Úprava obsažená v § 46a odst. 1 písm. f) ZoA dnes představuje transpozici čl. 10 odst. 4 písm. b) směrnice č. 2024/1346, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu. Tento článek stanoví (zvýraznění připojil soud): „Žadatel může být zajištěn pouze na základě jednoho či více z těchto důvodů: za účelem zjištění skutečností, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena a jež by bez zajištění žadatele nebylo možné získat, zejména v případě rizika útěku.“ Úprava směrnice přitom vylučuje zajištění z jiného důvodu, než které jsou vypočteny v čl. 4 (srov. čl. 10 odst. 1 věta druhá cit. směrnice). V době svého přijetí v rámci novelizace ZoA prostřednictvím , však úprava ZoA transponovala čl. 8 odst. 4 písm. b) směrnice 2013/33/EU, podle něhož (zvýraznění připojil soud): „Žadatel může být zajištěn pouze v těchto případech: za účelem určení těch skutečností, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena a jež by bez zajištění žadatele nebylo možné získat, zejména v případě nebezpečí skrývání se žadatele.“

24. K úpravě obsažené v § 46a odst. 1 písm. f) ZoA pak důvodová zpráva konstatuje (zdůraznění připojil soud): „Písmeno f) upravuje důvod zajištění spočívající v neposkytování součinnosti - je stanoveno, že v tomto kontextu je nutno brát v úvahu zejména vůli žadatele neposkytovat nezbytnou součinnost a spolupracovat s ministerstvem v průběhu celého řízení ve věci. Povinnost poskytovat nezbytnou součinnost je dána ustanovením § 49a. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany musí mít stejný zájem na hladkém průběhu řízení ve věci mezinárodní ochrany jako ministerstvo, ustanovení je rovněž odrazem směrnice, která stanoví také jako jeden z důvodů pro zajištění důvodnou domněnku, že jinak není možné zjistit stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.“

25. Připomenout je v této souvislosti i rozsudek SDEU ze dne 14. 9. 2017, K. C-18/16, v němž se v bodě 42 konstatuje (zvýraznění připojil soud): „Zaprvé čl. 8 odst. 3 první pododstavec směrnice 2013/33 uvádí taxativní výčet jednotlivých důvodů, které mohou odůvodnit zajištění, přičemž každý z těchto důvodů odpovídá na specifickou potřebu, a je tedy autonomní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. února 2016, N., C601/15 PPU, EU:C:2016:84, bod 59). V této souvislosti ze znění čl. 8 odst. 3 prvního pododstavce písm. a) uvedené směrnice vyplývá, že žadatel může být zajištěn pouze tehdy, pokud navzdory své povinnosti spolupracovat nesdělil svoji totožnost nebo státní příslušnost nebo nepředložil doklady totožnosti umožňující ověření těchto údajů. Stejně tak z tohoto čl. 8 odst. 3 prvního pododstavce písm. b) vyplývá, že žadatel může být zajištěn pouze tehdy, pokud by určité skutečnosti, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena, „[nebylo možné získat bez zajištění žadatele], zejména v případě nebezpečí skrývání se žadatele.“

26. Z těchto důvodů soud přistoupil k výkladu ustanovení § 46a odst. 1 písm. f) ZoA z toho úhlu pohledu, že i ono je určeno jako reakce na potřebu náležitého zjištění skutkového stavu věci, resp. potřeby zajistit součinnost žadatele o mezinárodní ochranu, aby skutkový stav věci mohl být řádně zjištěn. K tomuto cíli se musí upínat všechny úvahy o případné potřebě zajištění žadatele o mezinárodní ochranu dle cit. ustanovení. Obecně je povinnost žadatelů o mezinárodní ochranu poskytovat součinnost zakotvena v § 49a ZoA. Ustanovení § 46a odst. 1 písm. f) ZoA tedy umožňuje žalovanému reagovat na situaci, kdy žadatel o mezinárodní ochranu ztěžuje probíhající řízení, resp. neplní svou povinnost poskytovat součinnost takovým způsobem, že není možno zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Závěr, že není možno zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností, musí být v tomto případě způsoben ztěžováním řízení ze strany žadatele o mezinárodní ochranu (mezi ztěžováním řízení žadatelem a nemožností zjistit skutkový stav věcí musí být příčinná souvislost). Samo ztěžování řízení ze strany žadatele pak může nabývat v konkrétním případě řady specifických podob, přičemž zákon demonstrativně (arg. „zejména“) uvádí neposkytování součinnosti (jak stanoví § 49a odst. 1 ZoA), případně existencí rizika útěku (podle § 49a odst. 2 ZoA není žadatel o mezinárodní ochranu po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany opustit území ČR), resp. tím, že již dříve území ČR neoprávněně opustil. Co se pak rozumí rizikem útěku, demonstrativně vypočítává § 46b odst. 2 ZoA.

27. Při výkladu § 46a odst. 1 písm. f) ZoA je tedy podstatné, že samotné riziko útěku ještě k zajištění žadatele o mezinárodní ochranu nepostačuje, neboť musí být současně klasifikovatelné jako ztěžování řízení v tom směru, že by útěk žadatele o mezinárodní ochranu vedl k nemožnosti zjistit skutkový stav věci v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany. Teprve v takovém případě je možno žadatele o mezinárodní ochranu podle citovaného ustanovení zajistit. To plyne ze shora podaných argumentů, neboť zajištění podle § 46a odst. 1 písm. f) ZoA slouží potřebě náležitého zjištění skutkového stavu. Není-li dosažení tohoto cíle ohroženo, přestože je třeba i dáno riziko útěku žadatele o mezinárodní ochranu, není dán zákonný důvod zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle cit. ustanovení.

28. Pro projednávaný případ z toho plyne, že nepostačí poukázat na to, že v čem je v žalobcově případě spatřováno riziko jeho útěku, ale je nutné také vylíčit, z jakého důvodu by toto riziko vedlo k nemožnosti zjistit náležitě skutkový stav věci.

29. To ale žalovaný v napadeném rozhodnutí neučinil. Gros jeho argumentace k důvodu zajištění je možné nalézt v pěti stručných odstavcích odůvodnění na str. 3. V nich žalovaný konstatuje, že žalobce vstoupil na území ČR nelegálně bez povolení k pobytu a bez platného cestovního dokladu, stejně jako tak učinil i v jiných státech schengenského prostoru, jimiž tranzitoval s cílem dostat se do SRN, dosud nikde nežádal o mezinárodní ochranu, ač mu v tom nic nebránilo, nemá nikde hlášenou adresu, není v ČR jakkoli kontaktní a má cíl dostat se do SRN, což potvrdil i v rámci svého výslechu, kdy uvedl, že v případě propuštění by se snažil dostat do SRN, nebo by v ČR zůstal pracovat. Dál už se žalovaný věnuje možnosti využít tzv. zvláštní opatření a délce zajištění.

30. Přestože není úkolem soudu jakkoli dotvářet rozhodnutí, jež v rámci řízení o žalobě proti nim přezkoumává, lze snad dovodit, že žalovaný spatřoval právě v tom, jakým způsobem se žalovaný do ČR dostal (a v jeho cíli dostat se do SRN) důvod rizika útěku dle § 46b odst. 2 písm. a) ZoA, byť to žalovaný výslovně neuvedl (což měl). Závažnou vadou napadeného rozhodnutí o zajištění žalobce však je naprostá absence odůvodnění, jak se riziko žalobcova útěku projeví v nemožnosti zjistit skutkový stav věci. V této souvislosti soudu neuniklo, že žalovaný již disponuje celou řadou podkladů, které jsou součástí správního spisu, a to včetně protokolu o výslechu žalobce (byť ještě provedeného policií). Nelze vyloučit, že v mezidobí od podání žaloby do vyhlášení tohoto rozsudku byly v řízení o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu činěny i další úkony. Buď jak buď, není věcí soudu, aby za žalovaného domýšlel důvody, v nichž snad může žalovaný spatřovat nebezpečí, že nebude možno řádně zjistit skutkový stav věci, pokud by se naplnilo riziko žalobcova útěku.

31. Bylo totiž úkolem žalovaného, aby řádně odůvodnil své rozhodnutí o zajištění žalobce. K tomu by patřilo i náležité zdůvodnění, jak by riziko žalobcova útěku ztížilo průběh řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu tak, že by v něm nebylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci. Žalovaný tedy mohl uvést, jaké další úkony má v úmyslu ještě v řízení provést, u nichž je žalobcova osobní přítomnost natolik nezbytná, že pro existenci rizika jeho útěku nebude možno řádně zjistit skutkový stav věci. To ale žalovaný neučinil a v podstatě v napadeném rozhodnutí ani nepředstavil vlastní výklad ustanovení § 46a odst. 1 písm. f) ZoA, který použil k žalobcovu zajištění.

32. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevysvětlil, v čem spatřuje naplnění tohoto klíčového předpokladu pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. f) ZoA, zapříčinil tím, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud není na základě odůvodnění, které je v napadeném rozhodnutí obsaženo, schopen posoudit, zda skutečně jsou dány důvody pro zajištění žalobce, neboť není zřejmé, v čem je sám žalovaný spatřuje (v čem spatřuje nebezpečí, že v případě žalobcova útěku by nebylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci). Za takové situace soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů dle

33. Soud navíc nepřehlédl, že napadené rozhodnutí je zatíženo i vadou vnitřní rozpornosti, když v prvém odstavci na str. 4 žalovaný uvádí: „Z postupu jmenovaného je tak dle správního orgánu zřejmé, že by jeho propuštěním ze zajištění byl ohrožen průběhu správního řízení ve věci mezinárodní ochrany, neboť dotyčný žádost podal až po svém umístění do zařízení pro zajištění cizinců pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, doposud dlouhodobě nerespektoval žádné své povinnosti stran legálnosti jeho pobytu v ČR a nelze v jeho případě rozumně předpokládat, že by jmenovaný své jednání změnil a respektoval by zvláštní opatření dle zákona o azylu, které by mu správní orgán uložil.“ Takové odůvodnění směřuje k důvodu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) ZoA, neboť právě v hypotéze tohoto ustanovení pracuje zákon s hlediskem podání žádosti o mezinárodní ochranu až v zařízení pro zajištění cizinců a s hlediskem oprávněných důvodů k domněnce, že žádost byla podána pouze s účelem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalovaný tak v tomto odstavci odůvodňuje zajištění žalobce jinými skutečnostmi, než které jsou pro zvolený důvod zajištění dle § 46a odst. 1 písm. f) ZoA relevantní a které navíc vůbec nevyplývají ze spisu a ze skutkových okolností věci, které sám žalovaný v napadeném rozhodnutí rekapituloval (např. sotva lze ohledně žalobce tvrdit, že dlouhodobě nerespektovat žádné své povinnosti stran legálnosti jeho pobytu v ČR, pokud byl zadržen při snaze překročit česko-německou hranici dne 21. 8. 2026 a předtím na území ČR nepobýval).

34. Nad rámec uvedeného soud konstatuje, že dosah právní úpravy obsažené v § 46a odst. 1 písm. f) ZoA nelze rozšiřovat prostřednictvím jeho výkladu takovým způsobem, že by již samotná existence rizika útěku žadatele o mezinárodní ochranu bez dalšího odůvodnila jeho zajištění dle tohoto ustanovení. Takový výklad by nepřípustně rozšiřoval možnosti omezení až zbavení osobní svobody žadatelů o mezinárodní ochranu a byl by v rozporu nejen s transponovanou evropskou úpravou, ale i s právem na osobní svobodu, jak je zakotveno v d.

Závěr a náklady řízení

35. Výrokem I. soud ze shora uvedených důvodů zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů podle Omezil se přitom na zrušovací výrok, neboť důsledkem zrušení napadeného rozhodnutí bude propuštění žalobce ze zajištění a další řízení se z povahy věci v této věci nepovede (analogicky rozsudek NSS ze dne 1. 11. 2012, č. j. -34, č. 2757/2013 Sb. NSS).

36. Výrokem II. tohoto rozsudku soud podle rozhodl o nákladech řízení, a to tak, že procesně úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení po procesní neúspěšném žalovaném, jehož rozhodnutí v soudním přezkumu neobstálo.

37. Přiznaná náhrada nákladů řízení je představována odměnou za právní zastoupení žalobce za 2 úkony právní služby po 4 620 Kč: příprava a převzetí právního zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) a sepis a podání žaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, celkem 9 240 Kč Dále dvakrát náhradou hotových výdajů po 450 Kč. Celková výše náhrady nákladů řízení činí 10 140 Kč.

38. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému určeno platební místo podle ve spojení s a stanovena přiměřená lhůta podle části věty za středníkem ve spojení s (s přihlédnutím k možnostem žalované tuto platbu realizovat).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost ( ).

Plzeň 5. října 2026

JUDr. Ondřej Szalonnás v.r.

samosoudce

Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.