Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
65 A 11/2026 - 77.pdf
PDF · 0 B
No categories available
65 A 11/2026 - 77
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové, v právní věci
navrhovatele: Ing. F. K., Ph.D.
bytem X
zastoupen advokátem JUDr. Vojtěchem Dolinou, LL.M.
sídlem Lešetín IV 777, 760 01 Zlín
proti
odpůrci: obec Dolní Němčí
sídlem Nivnická 82, 687 62 Dolní Němčí
zastoupená advokátem Mgr. Filipem Petrášem
sídlem Opletalova 1525/39, 110 00 Praha 1
o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – změny č. 2 územního plánu Dolní Němčí schváleného usnesením Zastupitelstva obce Dolní Němčí č. 16/2025/13 ze dne 16. 12. 2025, a to v rozsahu regulace změnové plochy Z.230, v textové i grafické části,
takto:
I. Návrh se zamítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci náhradu nákladů řízení ve výši 18 404 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Filipa Petráše.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Navrhovatel je vlastníkem pozemků parc. č. X a parc. č. st. XA (všechny v rozsudku zmiňované pozemky se nacházejí v k. ú. X) a stavby rodinného domu č. p. 918 na druhém z uvedených pozemků („pozemky navrhovatele“). Opatřením obecné povahy č. 1/2015 - územní plán Dolní Němčí („územní plán 2015“) byly tyto pozemky zařazeny do návrhové plochy BI 1 – plochy bydlení individuální, na okrajové části pozemku parc. č. X byla vymezena návrhová plocha DS – silniční dopravy. Hlavním využitím plochy BI bylo bydlení individuální v rodinných domech, podmíněně také bydlení hromadné v bytových domech. Maximální výška zástavby byla stanovena na 2 nadzemní podlaží. Územní plán současně vymezoval plochy BH – bydlení hromadné, jejichž hlavním využitím bylo bydlení hromadné v bytových domech, a v nichž bylo bydlení individuální v rodinných domech vymezeno jako nepřípustné. Maximální výška byla taktéž stanovena na 2 nadzemní podlaží.
2. V roce 2022 přijal odpůrce usnesením č. 19/2022/04 změnu č. 1 územního plánu („změna č. 1“), v níž byla provedena aktualizace zastavěného území – došlo k úpravám v rozsahu dotčených zastavitelných ploch, ve kterých byla realizována nová zástavba, a byly upraveny hranice zastavitelných ploch. V grafické části tak odpůrce zohlednil existenci rodinného domu navrhovatele. Širší část pozemku parc. č. X a pozemek parc. č. st. XA ve vlastnictví navrhovatele zařadil do zastavěného území a do stabilizované plochy BI – bydlení individuální. Zbývající část původní návrhové plochy BI 1 byla tímto krokem rozdělena na návrhovou plochu BI 9, nacházející se západně od nemovitostí navrhovatele a zahrnující také užší část pozemku parc. č. X, a na návrhovou plochu BI 10, která se nachází východně od jeho pozemků. Návrhové využití ploch pro individuální bydlení i podmínky pro jejich využití zůstaly zachovány, pouze byla maximální výška zástavby zpřesněna na 2 nadzemní podlaží s podkrovím. U ploch BH – bydlení hromadné, byla maximální výška zástavby zvýšena na 3 nadzemní podlaží a podkroví.
3. Odpůrce přijal dne 16. 12. 2025 usnesením Zastupitelstva obce Dolní Němčí č. 16/2025/13 změnu č. 2 územního plánu („změna č. 2“). Větší část zastavitelné plochy BI 9 a DS 66, tedy pozemky parc. č. 2937, 2938, 3939, 2940, 2941, 2942 a 2924 nacházející se západně od pozemků navrhovatele, byla změněna na zastavitelnou plochu určenou pro bydlení hromadné BH s označením Z.230. Na zbývající části zastavitelných ploch DS 66 a BI 9, tj. na užší části navrhovatelova pozemku parc. č. X podél komunikace Polní, změna č. 2 vymezila návrhovou zastavitelnou plochu pro bydlení individuální BI – změnovou plochu Z.243.
4. V textové části pak v případě podmínek pro využití ploch BH – bydlení hromadné nedošlo změnou č. 2 k relevantním změnám. V případě ploch BI – bydlení individuální bylo využití pro bydlení hromadné v bytových domech nově vymezeno jako nepřípustné. Maximální výška zástavby zůstala zachována.
5. Navrhovatel podal proti změně č. 2 připomínku, které odpůrce nevyhověl.
II. Návrh
6. Návrhem doručeným soudu dne 17. 7. 2026 se navrhovatel domáhal zrušení změny č. 2, a to v rozsahu regulace změnové plochy Z.230, v textové i grafické části.
7. Navrhovatel má za to, že napadená změna nepřiměřeně zasahuje do jeho vlastnického práva, do soukromí jeho rodiny a do kvality bydlení. Poukazoval zejména na možnost pohledů z budoucích bytových domů do zahrady a obytných prostor jeho rodinného domu, dále na předpokládaný nárůst dopravy, hluku, světelných vlivů a dalších imisí, stejně jako na zvýšení pravděpodobnosti kolizí z důvodu zvýšené dopravy. Tyto okolnosti podle něj ve svém souhrnu citelně a trvale zhorší kvalitu prostředí a podstatně sníží hodnotu jeho pozemků.
8. Obec je při územním plánování limitována požadavkem rovného zacházení, předvídatelnosti, minimalizace zásahů do individuálních práv a kontinuitou územního plánování. Ke změně funkčního využití ploch může dojít pouze v případě, že došlo k relevantní změně okolností, nebo pokud bylo původní řešení věcně nesprávné a kolidovalo s veřejným zájmem. Ani o jednu z variant se v tomto případě nejedná. Lokalita je tvořena výlučně rodinnými domy se zahradami; bytové domy popírají dosavadní vývoj a nerespektují urbanistické hodnoty ani charakter zástavby.
9. Odpůrce nepředložil přesvědčivé důvody, proč bylo nutné vymezit právě plochu Z.230 pro hromadné bydlení, proč nebylo možné zvolit mírnější formu zástavby a proč jsou negativní dopady na stávající obyvatele přiměřené veřejnému zájmu na rozvoji bydlení.
10. Zástavba změnové plochy již není podmíněna pořízením územní studie, která byla dříve vyžadována. Odpůrce odstranění požadavku na pořízení územní studie nikde neodůvodnil. Výstavba bytových domů je přitom pro lokalitu mnohem větší zátěží. Odpůrce odkazuje pouze na zastavovací studii z roku 2024, kterou však navrhovatel považuje za neaktuální. Zastavovací studie navíc není totéž co územní studie. Území studie řeší koncepci rozvoje, zatímco zastavovací studie se zaměřuje na podrobné řešení již konkretizované zástavby.
11. Navrhovatel se dovolával též petice podepsané obyvateli ulice Polní. Měl za to, že odpůrce nevypořádal věcné argumenty z petice, která podle něj dokládá nesouhlas obyvatel s novou regulací. Z uvedených důvodů navrhl, aby soud napadenou část změny územního plánu zrušil.
III. Vyjádření odpůrce
12. Odpůrce zdůraznil, že navrhovateli nesvědčí veřejné subjektivní právo na zachování dosavadního způsobu využití sousedních pozemků, na neměnnost územního plánu ani na ničím nerušený výhled. Územní plánování podle něj představuje dynamický proces, v němž obec v mezích zákona vyvažuje veřejné a soukromé zájmy.
13. Podle odpůrce navrhovatel nepřípustně přenáší do územního plánování otázky, které mají být řešeny v navazujícím povolovacím řízení. Takto mají být řešeny zejména odstupové vzdálenosti, pohledové poměry, oslunění, konkrétní zdroje hluku a další technické parametry staveb. Odpůrce dále poukázal na předloženou fotodokumentaci, z níž má vyplývat terénní a prostorová bariéra mezi nemovitostmi navrhovatele a změnovou plochou.
14. Navrhovatelem odkazovaná judikatura míří na situace, kdy náhle a bez náhrady obec ze zastavitelné plochy učinila plochu nezastavitelnou. Plocha Z.230 však zůstala i po přijetí změny zastavitelnou plochou určenou k bydlení. Změnou proto nedošlo k omezení vlastnického práva navrhovatele ani k odnětí zastavitelnosti dotčeného území. Úprava sestává výhradně z modifikace prostorové regulace a intenzity již dříve přípustné zástavby, která umožňuje efektivnější využití již vymezené rozvojové plochy a brání rozšiřování zástavby do volné krajiny. Pozemky navrhovatele se nacházejí v doposud prázdné rozvojové ploše, jakákoliv výstavba na okolních pozemcích tak sníží navrhovatelův dosavadní nadstandardní komfort, na který nemá v urbanizovaném prostoru právní nárok. Již původní regulace BI umožňovala významnou intenzitu zástavby, jelikož rodinný dům může mít až tři samostatné byty, dvě nadzemní podlaží a podkroví. Ztráta absolutního soukromí navrhovatele i částečné nahlížení na jeho pozemky by tak byly důsledkem již původně přípustné zástavby, nikoliv novým a nepředvídatelným následkem změny na plochu BH.
15. Odpůrce vycházel ze zastavovací studie, která měla prověřit prostorové, dopravní, environmentální a urbanistické limity plochy. Poznatky studie jsou přímo promítnuty do textové i grafické části změny č. 2. Zastavovací studie je přitom vysoce odborným podkladem, který spolehlivě a nadstandardně prověřil kapacity i limity dotčeného území. Trvat na pořízení výrazně obecnější územní studie by bylo projevem nehospodárnosti a nedůvodnou obstrukcí; podmínka územní studie proto ztratila věcné opodstatnění.
16. Odpůrce bojuje proti vylidňování obce, přičemž jediným racionálním řešením je podpořit rozvoj kompaktní bytové zástavby. Zvolená plocha je ve vlastnictví obce, navazuje na stávající infrastrukturu a brání rozrůstání sídla do volné krajiny. Závěrem odpůrce rozporoval tvrzení žalobce o masivním odporu obyvatel, a naopak poukázal na omezenou procesní aktivitu ostatních obyvatel lokality.
17. Ze všech výše uvedených důvodů odpůrce navrhl, aby soud návrh zamítl a přiznal odpůrci náhradu nákladů řízení.
IV. Další vyjádření účastníků
18. Navrhovatel podal k vyjádření odpůrce repliku, v níž setrval na svém návrhu. Uvedl, že argumentace odpůrce míří mimo jádro sporu. Navrhovatel nikdy nepožadoval zakonzervování území a neměnnost výhledu. Navrhovatel namítal, že se odpůrce dostatečně nezabýval tím, proč má být plocha BI na plochu BH změněna právě v jeho bezprostředním sousedství a proč jsou dopady této změny přiměřené. Navrhovatel poukázal na to, že regulace BH umožňuje bytové domy o výšce až tří nadzemních podlaží s podkrovím, což má zcela odlišný urbanistický charakter než rodinný dům. To, že původní regulace umožňovala určitý zásah do soukromí, není argumentem pro další zvýšení tohoto zásahu. Navrhovatel připomněl, že odpůrce v odůvodnění změny uvádí, že výstavba bytových domů přinese částečné snížení komfortu bydlení stávající zástavby. Podle navrhovatele vyžadovala tato skutečnost konkrétní a přezkoumatelné poměření veřejného přínosu změny s jejími dopady na dotčené vlastníky. Provedená změna funkčního využití v tomto konkrétním místě a v této konkrétní intenzitě nebyla dostatečně odůvodněna. Stejně tak nebylo prokázáno, že nedojde k významnému zvýšení dopravy.
19. Fotografie předložené odpůrcem podle navrhovatele dokládají pouze současný stav, nikoli budoucí pohledové poměry po realizaci bytových domů. Zastavovací studie podle navrhovatele nevyčerpala všechny otázky, jejichž prověření mělo být účelem územní studie. Nelze zaměňovat dostatečnost podkladu s dostatečností odůvodnění. Dále namítal, že nelze automaticky ztotožnit veřejný zájem a zájem odpůrce jakožto vlastníka pozemků ve změnové ploše na jejich využití. Závěrem navrhovatel nesouhlasil s nárokem odpůrce na náhradu nákladů advokátního zastoupení.
20. K replice navrhovatele podal odpůrce dupliku. Jelikož dle něj navrhovatel subjektivně změnu zveličuje do podoby masivního panelákového sídliště, rozvedl srovnání původní a nové regulace. Při původním režimu BI mohlo na ploše vzniknout přibližně osm až deset rodinných domů, každý až se dvěma nadzemními podlažími a podkrovím a až se třemi byty, tedy 24 až 30 bytových jednotek. Naproti tomu nové řešení předpokládá tři bytové domy s 33 byty. Odpůrce má za to, že kapacita obou variant je obdobná, přičemž centralizovaná zástavba bytových domů je příznivější. Dopravní napojení je řešeno centralizovanou obslužnou komunikací i parkováním uvnitř celku, plocha pracuje s kompaktním půdorysem staveb a primárním zachováním volných ploch a zeleně. Má tedy výrazně nižší procento zastavěnosti, něž individuální rodinné domy s dílčími objekty, příjezdovými cestami a neprůhledným oplocením. Navrhovatel se fakticky brání pouhé sémantické kategorizaci „hromadného bydlení“, nikoliv objektivnímu snížení kvality prostředí, které by nevyhnutelně nastalo i při využití plochy jako BI.
21. Navrhovatel podle odpůrce požaduje, aby již územní plán zkoumal detailní parametry staveb, které náleží především do navazujícího povolovacího řízení. Územní plán představuje regulaci v makro-měřítku. Odůvodnění změny přitom zohlednilo předpokládané částečné snížení komfortu bydlení, které nastane vždy, když na okolních pozemcích doposud žádná zástavba nestojí, a poměřilo je s přínosem nové bytové výstavby. Územní studie pak již nebyla potřeba, jelikož zastavovací studie, pracující v detailnějším měřítku než územní plán, byla implementována do územního plánu především jako striktní výškové omezení. Územní plán tak již obsahuje předvídatelné a trvalé plošné limity.
22. Odpůrce dále konkretizoval veřejný zájem na změně. Poukázal na demografické výzvy obce, vyšší náklady na individuální bydlení, potřebu startovacích bytů, bytů pro seniory a potřebu stabilizovat počet obyvatel i místní služby. Plocha byla vybrána zcela racionálně a nediskriminačně. Plochu Z.230 pokládá za vhodnou zejména proto, že je ve vlastnictví obce, je již zastavitelná a navazuje na infrastrukturu. Alternativou by podle něj byl zábor jiné zemědělské půdy nebo majetkoprávní vypořádání s jinými vlastníky, což nepovažuje za šetrnější způsob řešení. Zvolená plocha je nejmírnějším, nejekonomičtějším a nejracionálnějším a také nejrychlejším řešením. Zachovat na předmětné ploše využití BI a rozparcelovat plochu pro individuální vila domy, což za šetrnější řešení považoval navrhovatel, pak dle odpůrce logicky nikdy nenaplní vytyčený cíl zajistit naléhavě potřebné ubytovací kapacity v režimu dostupného bydlení.
23. Stavba pouhých 33 bytových jednotek je pro obec o velikosti 3 000 obyvatel klíčovým a nezbytným impulzem a významným veřejným přínosem z makro-sociálního hlediska. Navrhovatel nepřichází o své vlastnické právo ani o zastavitelnost pozemku, nedochází k trvalému znehodnocení jeho nemovitosti. Újma spočívá výlučně v tom, že 35-43 metrů od jeho rodinného domu budou za přirozenou prostorovou bariérou stát architektonicky ucelené výškově omezené bytové domy s dostatkem zeleně v okolí. Jediným inherentním a právem tolerovaným důsledkem je tak výlučně snížení dosavadního nadstandardního komfortu navrhovatele.
V. Posouzení věci
24. Soud se nejprve zabýval aktivní procesní legitimací navrhovatele. Skutečnost, že není vlastníkem pozemků tvořících změnovou plochu Z.230, sama o sobě jeho oprávnění podat návrh nevylučuje. Navrhovatel je vlastníkem bezprostředně sousedících nemovitostí, přičemž tvrzený zásah zejména do jeho soukromí a kvality bydlení zakládá myslitelný, přímý a nezprostředkovaný vztah mezi napadenou regulací a jeho právní sférou. Nejde proto o obecný zájem na abstraktní zákonnosti územního plánu ani o nepřípustnou actio popularis a navrhovatel byl aktivně legitimován k podání návrhu. Jeho návrh však není důvodný.
25. Soud se souhlasem účastníků rozhodl ve věci bez jednání. Při jejím posouzení vyšel též z listin předložených odpůrcem (zastavovací studie a fotografie č. l. 31-42 soudního spisu), které byly navrhovateli soudem zaslány a k nimž se měl možnost vyjádřit [§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“)].
V. A. Obecná východiska
26. Naplnění cílů územního plánování může mít mnoho podob. V procesu územního plánování dochází k vážení řady soukromých i veřejných zájmů a výsledkem tak musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými. Konečná volba konkrétní podoby využití určitého území je výsledkem politické procedury, která je omezena požadavkem nevybočení z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Při zachování předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy je tak volba využití území politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu daného územního celku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS).
27. Úkolem správního soudu není stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito. Jeho úkolem je sledovat, zda se příslušná politická jednotka při tvorbě územního plánu pohybovala ve shora popsaných mantinelech. Pokud tomu tak je, soud není oprávněn posuzovat vhodnost či účelnost takového řešení. Úlohou soudu je bránit jednotlivce před nezákonností a excesy v územním plánování, nikoli územní plány dotvářet či věcně regulovat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS, nebo ze dne 5. 8. 2026, č. j. 6 As 85/2026-43).
28. Vlastníci dotčení územním plánováním jsou tedy zásadně povinni strpět i bez svého souhlasu omezení, která pro ně vyplývají z územního plánu, nepřesáhnou-li určitou míru, v rámci níž lze taková omezení po každém vlastníku bez dalšího spravedlivě požadovat (spravedlivou míru). Platí také, že vlastnické právo osoby je ve své podstatě omezeno vlastnickým právem majitelů sousedních pozemků, přičemž všichni vlastníci mají právo svůj majetek užívat v zásadě podle své libosti, nezasahují-li tím do vlastnictví jiných osob. Vlastník tak nemůže bez dalšího bránit jinému využití sousedního pozemku. Ve skutečnosti jde tedy vždy o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, publ. pod č. 1462/2008 Sb. NSS). Dotčené osoby proto nemají právní nárok na to, aby byl pozemek zařazen do jimi požadované plochy. Jinak řečeno, vlastníkovi nemovitosti nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo na to, aby byla do územního plánu zahrnuta regulace dle jeho představ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014, č. j. 8 Aos 4/2013-50). Podal-li však připomínku, musí být z jejího vyhodnocení včetně odůvodnění nevyhovění seznatelné, že se jí pořizovatel skutečně zabýval a proč jí nevyhověl.
29. Odůvodnění musí zejména umožnit přezkoumat, jaký veřejný zájem obec sledovala, jaký má tento zájem konkrétní vztah k regulovanému území, proč je zvolené řešení k dosažení tohoto cíle vhodné, a proč obec nepovažovala jiné řešení za dostatečné. To ovšem neznamená, že musí územní plán obsahovat kompletní, jasně označený a formálně členěný test proporcionality ani mechanicky pracovat se stupnicemi intenzity zásahu či významu veřejného zájmu. Rozhodující je materiální obsah jeho odůvodnění, tedy zda z něj lze seznat legitimní cíl regulace, důvody volby konkrétního řešení a úvahu o jeho dopadech na dotčené osoby. Odůvodnění územního plánu může být v obecné části koncepční; nelze po něm zpravidla požadovat, aby předem jednotlivě zdůvodňovalo regulaci každého pozemku. Je-li však změnou funkčního využití konkrétní plocha významně dotčena, musí být z odůvodnění opatření obecné povahy a z vyhodnocení uplatněných připomínek patrné, proč obec zvolila právě tuto regulaci a proč připomínce nevyhověla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2026, č. j. 2 As 89/2026-31).
V. B. Význam územní a zastavovací studie
30. Podstatou projednávané věci je posouzení, zda odpůrce při změně funkčního využití plochy Z.230 postupoval v mezích zákonné diskrece a zda přijaté řešení řádně odůvodnil. Navrhovatel zejména namítá nepřiměřenost změny a nedostatečné vypořádání jeho připomínky. Pro posouzení napadené části změny č. 2 je určující regulace obsažená v předchozí územně plánovací dokumentaci, tj. v územním plánu 2015 ve znění změny č. 1. Ten tvoří základní referenční rámec pro posouzení celé věci.
31. Aby soud mohl posoudit přiměřenost a proporcionalitu napadené části změny č. 2, musí vymezit intenzitu zásahu napadené regulace ve srovnání s regulací předcházející. Pro toto vyhodnocení bylo ovšem nejprve nutné objasnit význam územní studie pro lokalitu Polní II, na kterou navrhovatel poukazoval, a právní význam zastavovací studie, z níž odpůrce při odůvodnění změny č. 2 vycházel.
32. Územní studie představuje územně plánovací podklad, který navrhuje, prověřuje a posuzuje možná řešení v území. Evidovaná územní studie je neopominutelným podkladem pro pořizování územně plánovací dokumentace a pro rozhodování v území. Pořizovatel se od jejího řešení může odchýlit, musí však takový postup racionálně odůvodnit. Studie však sama o sobě nepředstavuje závaznou územně plánovací dokumentaci ani nemění závazné regulativy územního plánu. Její závaznost může vzniknout jen zprostředkovaně, jestliže její řešení převezme územní plán, regulační plán nebo jiné závazné rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 3 As 263/2015-38).
33. Závazná textová část územního plánu 2015 stanovila pro zastavitelnou plochu č. 1 – Polní ulice II podmínku zpracování územní studie, její schválení pořizovatelem a vložení údajů do evidence územně plánovací činnosti ve lhůtě pěti let od vydání územního plánu (kapitola L závazné textové části územního plánu 2015, s. 39 až 40). Samotný územní plán neučinil rozhodování v ploše závislým na dodržení konkrétního urbanistického řešení budoucí studie. Z odůvodnění územního plánu 2015 vyplývá, že studie měla prověřit zejména vymezení obslužných uličních prostorů, napojení na dopravní a technickou infrastrukturu a vymezení veřejných prostranství (kapitola C.12 odůvodnění územního plánu 2015, s. 49). Jak soud ověřil z veřejně přístupné evidence územně plánovací činnosti (eupc.uur.cz), územní studie „Dolní Němčí – Lokalita Polní II“ byla schválena k využití dne 24. 8. 2016 a údaje o ní byly vloženy do evidence dne 26. 8. 2016. Podmínka stanovená územním plánem tak byla splněna.
34. Změna č. 1 v textové části odůvodnění v kapitole I.12 pak výslovně uvedla, že ruší u zastavitelných ploch č. 1, 2 a 3 určených pro individuální bydlení podmínku zpracování územní studie, neboť územní studie pro tyto plochy již byly zpracovány. Územně plánovací dokumentace tedy před přijetím změny č. 2 žádnou povinnost zpracovat (další) územní studii neobsahovala a odůvodnění změny č. 2 proto ani nemohlo obsahovat odůvodnění toho, proč dále územní studii nevyžaduje. Pouze z důvodu změny funkčního využití plochy Z.230 z BI na BH povinnost odpůrce pořídit územní studii nevyplývá, musel by tak stanovit zákon či územní plán. Veškeré výtky proti vlastnímu vypuštění podmínky zhotovení územní studie tak v případě změny č. 2 nejsou případné a navrhovatel je měl vznášet již vůči změně č. 1, která podmínku zhotovení studie skutečně vypustila.
35. Předmětná Územní studie Polní II pak do územního plánu nebyla zapracována tak, aby její konkrétní regulativy byly závazné. Změna č. 1 vypustila podmínku zpracování územní studie, konkrétní řešení ve studii uvedené ovšem do textové ani grafické části nepřevzala. Územní studie Polní II proto nebyla samostatně závazným regulativem využití území. Závazná byla toliko podmínka obsažená v územním plánu, podle níž bylo rozhodování v ploše BI 1 dočasně podmíněno zpracováním, schválením a evidencí územní studie. Splněním této podmínky v roce 2016 odpadla překážka rozhodování v území. Konkrétní urbanistické řešení obsažené ve studii (zejména podlažnost, tvar střech, stavební čára a odstupy) se však nestalo závazným, neboť nebylo převzato do textové ani grafické části územního plánu.
36. Námitka navrhovatele, podle níž bylo nutné zachovat podmínku územní studie nebo pořídit novou územní studii, proto není důvodná. Původní podmínka byla splněna již v roce 2016 a před přijetím změny č. 2 již tato podmínka nebyla součástí závazné regulace. Odpůrce nebyl povinen zpracovat novou územní studii.
37. Evidovaná územní studie nicméně zůstala územně plánovacím podkladem, který bylo třeba při pořizování pozdější změny územního plánu zohlednit. Obec se od jejího řešení mohla odchýlit, musela však takový odklon racionálně vysvětlit. Studie tedy nebyla závazná ve smyslu přímého omezení stavebníka nebo stavebního úřadu, ale byla relevantní jako odborný podklad pro územně plánovací úvahu odpůrce. Odpůrce tak učinil v rámci odůvodnění změny č. 2 a vyhodnocení připomínky navrhovatele, kde tento odklon vysvětluje potřebou dostupného bydlení, demografickým vývojem, využitím obecních pozemků, nemožností účelně využít jiné plochy ve vlastnictví obce a požadavkem na efektivní využití zastavitelného území.
38. Odpůrce jako jeden z podkladů pro svou urbanistickou úvahu použil také zastavovací studii. Zastavovací studie pro plochu Z.230 ovšem není samostatným zákonem upraveným nástrojem územního plánování. Odpůrce ji ani nepřevzal do závazné textové nebo grafické části změny č. 2. Použil ji jako odborný podklad pro posouzení možné podoby bytové zástavby, její výšky, odstupů a vztahu k okolní zástavbě (kapitola I.3.2 „Odůvodnění vymezení zastavitelných ploch“, s. 45 až 46 a odůvodnění změny č. 2, a vyhodnocení připomínky navrhovatele, část „Irelevantní zastavovací studie pro plochu Z.230“). Zastavovací studie proto závazně nestanoví počet bytových domů, jejich konkrétní umístění, vzájemné odstupy, tvar střech, rozsah zeleně, parkování ani počet 33 bytových jednotek. Tyto údaje představují pouze předpokládanou podobu budoucího záměru, s níž odpůrce pracoval při odůvodnění změny. Soud proto zastavovací studii zohlednil jako podpůrný doklad, že odpůrce před přijetím změny prověřoval možnou urbanistickou podobu hromadného bydlení. Soud však zároveň na tomto místě zdůrazňuje, že z ní nelze dovozovat uskutečnění budoucí výstavby právě v této podobě nebo že její negativní dopady budou tímto řešením nutně omezeny. Jelikož byla převzata pouze do odůvodnění, nikoliv do závazných podmínek ve výrokové části územního plánu, sama o sobě nemůže ovlivňovat regulaci daného území (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2020, č. j. 7 As 171/2019-49). Nelze tak vyloučit, že konkrétní budoucí záměr bude mít jiné parametry a jiné dopady, než jaké vymezila zastavovací studie. Ty budou podléhat samostatnému posouzení v navazujících povolovacích řízeních.
39. Jelikož pak navrhovatel nespecifikoval, jaké nové místní okolnosti od roku 2024 činí studii nepoužitelnou, lze stejně obecně konstatovat, že soud žádné okolnosti, z nichž by vyplývala neaktuálnost studie, neshledal. Při posouzení přiměřenosti napadené regulace však soud vycházel ze závazných regulativů změny č. 2, tedy z vymezení plochy BH a maximální výšky zástavby tři nadzemní podlaží s podkrovím (maximální výška přitom byla pro plochy BH takto stanovena již změnou č. 1), nikoliv ze zastavovací studie.
V. C. Proporcionalita plochy Z.230
40. Jak již bylo uvedeno, při hodnocení intenzity zásahu do práv navrhovatele soud vychází z rozdílu mezi regulací platnou bezprostředně před přijetím změny č. 2 a regulací napadenou. Namítané dotčení je totiž třeba hodnotit v rozsahu, v jakém se toto dotčení oproti předchozímu řešení skutečně změnilo (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 1 As 161/2018-44).
41. Územní plán 2015 jako jeden ze svých základních rysů stanovil udržení kompaktního tvaru zastavěného území obce, s vyloučením umisťování nové zástavby odtrženě do volné krajiny, a stanovil požadavek na respektování výškové zonace stávající zástavby. Pro rozvoj bydlení měly být přednostně využívány zastavitelné plochy č. 1, 2 a 3, na severozápadním okraji obce, u nichž byly shledány nejlepší podmínky. Tuto základní urbanistickou koncepci ani změna č. 1 ani změna č. 2 významně nezměnily. Nejedná se o umístění nové zástavby do volné krajiny, plocha Z.230 tak byla vymezena na dřívější zastavitelné ploše BI 1, resp. BI 9, které měly být právě pro rozvoj bydlení přednostně využívány. Byl zachován také kompaktní tvar obce. Změna č. 2 tedy nepřináší novou obytnou výstavbu do dosud nezastavitelného území, ale mění druh a intenzitu již dříve přípustné obytné zástavby.
42. Plocha Z.230 je vymezena podél části ulice Polní, na jejíž druhé straně se nachází stabilizovaná plocha individuálního bydlení. Z fotografií předložených odpůrcem je přitom zřejmé, že se na ulici nacházejí velké rodinné domy s dvěma nadzemními podlažími se sedlovou střechou. Z charakteru již realizované výstavby v ulici Polní tak lze usuzovat, že dle předcházející územně plánovací dokumentace by bylo na ploše BI 9 možno realizovat výstavbu rodinných domů o maximální povolené výšce, tedy dvě nadzemní podlaží a podkroví, jelikož tato výška budov dodržuje požadovanou výškovou zonaci staveb.
43. Změnou č. 2 došlo ke změně hlavního využití této plochy z bydlení individuálního na bydlení hromadné v bytových domech. Bytové domy tak již nejsou jen podmíněně přípustným využitím, ale představují hlavní a jediný přípustný druh bydlení v ploše Z.230. Současně tím došlo ke zvýšení maximální přípustné výšky zástavby v dané lokalitě o jedno nadzemní podlaží. Podle soudu je tak nepochybné, že nová regulace umožňuje koncentrovanější formu bydlení, větší stavební objem a s tím související vyšší intenzitu užívání sousední plochy, než jakou jako hlavní řešení předpokládala původní regulace BI.
44. V úvahu je však třeba vzít také skutečnost, že napadená regulace přímo nedopadá na pozemky navrhovatele. Ty se nacházejí v sousedství plochy Z.230, zůstaly tedy zařazeny do ploch individuálního bydlení a změnou č. 2 se nezměnil rozsah jejich přípustného využití. Právní sféra navrhovatele proto může být dotčena jen zprostředkovaně konkrétními důsledky činností, které regulace připouští na sousedních pozemcích. Tak ostatně navrhovatel postavil svou argumentaci, neboť namítal, že výstavba bytových domů zasáhne do jeho vlastnického práva, soukromí a kvality bydlení.
45. Soud proto dále posuzoval, zda odpůrce pro zvýšení intenzity využití sousední zastavitelné plochy uvedl dostatečně konkrétní, legitimní a racionální důvody a zda zvolené řešení nepředstavuje ve vztahu k navrhovateli zjevný exces nebo svévoli. Existence jiné myslitelné varianty sama o sobě nečiní řešení přijaté obcí nezákonným (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2015, č. j. 9 As 18/2015-101).
46. Z odůvodnění změny č. 2 a z vyhodnocení připomínky navrhovatele plyne, že odpůrce změnu odůvodnil potřebou zajistit rozvoj dostupného a různorodého bydlení, stabilizovat počet obyvatel obce, účelně využít již vymezené zastavitelné území a infrastrukturu a využít pozemky ve vlastnictví obce. Uvedl také omezenou využitelnost jiných ploch pro bytovou výstavbu. Potřeba bytové výstavby podle odpůrce vychází z demografického vývoje, stárnutí populace, odlivu mladých lidí a rostoucí poptávky po dostupném bydlení. Bytové domy mají umožnit vytvoření různých forem bydlení, včetně startovacích bytů pro mladé rodiny a bezbariérových bytů pro seniory (viz vyhodnocení připomínky navrhovatele, úvodní odůvodnění). Odpůrce dále vycházel z požadavku hospodárně využívat již vymezené zastavitelné plochy a omezovat další rozvoj bydlení do volné krajiny. Plocha Z.230 byla již před změnou č. 2 zastavitelnou plochou určenou pro bydlení. Odpůrce rovněž uvedl, že pozemky ve změnové ploše jsou ve vlastnictví obce, zatímco jiné plochy bydlení nejsou pro obec dostupné nebo je jejich využití omezeno vlastnickými vztahy a nemožností zajistit jejich parcelaci a potřebnou infrastrukturu. Plocha Z.230 navazuje na zastavěné území a podle odůvodnění je vhodná z hlediska terénních podmínek, napojení na místní komunikace a dostupnosti technické infrastruktury (viz vyhodnocení připomínky navrhovatele, úvodní odůvodnění, a kapitola I.3.2, s. 44 až 45 odůvodnění změny č. 2).
47. Takto vymezené potřeby podle soudu představují legitimní cíle územního plánování, kterých je nepochybně možné dosáhnout změnou územního plánu, konkrétně změnou funkčního využití již vymezené zastavitelné plochy a úpravou jejích prostorových regulativů. Má-li obec vytvořit územní podmínky pro rozvoj hromadného bydlení na ploše dosud určené převážně pro individuální bydlení, nelze tak učinit jinak než prostřednictvím územně plánovací dokumentace. Kritéria vhodnosti a potřebnosti tak byla splněna.
48. Konečně se soud zabýval proporcionalitou zvolené regulace v užším smyslu, k čemuž zohlednil povahu dotčení vlastnického práva navrhovatele. Jak již bylo uvedeno, napadená změna přímo nemění funkční využití, rozsah zastavitelnosti ani jiné regulativy jeho vlastních pozemků. Ty i nadále náleží do ploch individuálního bydlení. Případný zásah do jeho právní sféry se tak může projevit toliko nepřímo v důsledcích budoucího využití sousední plochy Z.230. V tomto směru je třeba mít na zřeteli, že vlastník nemůže bez dalšího bránit tomu, aby sousední pozemek byl využit jiným způsobem, než jakým je využíván dosud, ani že mu nesvědčí přednostní právo na zachování dosavadního stavu v jeho okolí. Platí také, že případná změna tržní hodnoty nemovitosti v důsledku sousední zástavby uskutečněné v mezích územního plánu sama o sobě nepředstavuje zásah do vlastnického práva (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3197/18).
49. Tato úvaha platí i tehdy, je-li vlastníkem změnové plochy obec. Skutečnost, že odpůrce může pozemky Z.230 jako jejich vlastník využít pro uskutečnění jím sledovaného záměru, nepředstavuje sama o sobě veřejný zájem ani nezbavuje odpůrce povinnosti zvolené řešení řádně odůvodnit. Jde však o okolnost významnou pro posouzení reálné uskutečnitelnosti zamýšleného záměru. Odpůrce mohl při výběru plochy zohlednit, že má k dispozici již zastavitelné pozemky, na nichž může naplnit svůj cíl zajistit dostupné bydlení, aniž by bylo třeba vymezovat další plochy ve volné krajině nebo spoléhat na součinnost jiných vlastníků. Na rozdíl od jiných dříve vymezených ploch, u nichž nebylo dle odpůrce řešitelné vlastnické vypořádání, je tak ve změnové ploše Z.230 obec schopna svůj záměr v rozumném časovém horizontu také realizovat. Tím odpůrce vlastnická práva navrhovatele nijak neupřednostnil ani nepotlačil, jen v rámci zákonné diskrece poměřil protichůdné zájmy vlastníků okolních i předmětných pozemků a veřejný zájem na vybudování dostupnějšího bydlení, který sledoval. Lze tak uzavřít, že funkční využití pozemků navrhovatele zůstalo nezměněno, a sousední zastavitelná plocha určená pro bydlení je i nadále určena pro bydlení. Navrhovatel může stále své pozemky využívat ke všem vymezeným a jím požadovaným účelům, tedy k bydlení. Soud v takové situaci neshledal zásah do jeho vlastnického práva, natož pak zásah, který by byl natolik excesivní, že by způsobil nezákonnost napadené regulace.
50. Navrhovatel dále poukazoval na to, že změna č. 2 bez dostatečného důvodu opustila dřívější řešení, s nímž spojoval očekávání zástavby rodinných domů v sousedství. Judikatura, na niž v této souvislosti odkazoval, však neznamená, že by každá změna územního plánu byla podmíněna buď prokázáním nové rozhodné skutečnosti, nebo uznáním nesprávnosti dřívějšího řešení. Jejím smyslem je požadavek, aby obec od dříve přijaté koncepce neustupovala svévolně, nýbrž aby z odůvodnění územního plánu a vypořádání uplatněných připomínek byly patrné legitimní a racionální důvody nového řešení. Samotná existence dřívější územně plánovací dokumentace nezakládá legitimní očekávání, že funkční využití sousední plochy zůstane nezměněno.
51. V nynější věci navíc nedošlo k opuštění základní koncepce využití dotčeného území pro bydlení ani k vymezení nové zastavitelné plochy ve volné krajině. Plocha Z.230 byla již před přijetím změny č. 2 zastavitelná a určená pro bydlení, přičemž původní regulace BI účinná do změny č. 2 zde podmíněně připouštěla bydlení hromadné v bytových domech. Změna se tedy projevila zejména v tom, že bydlení hromadné se stalo hlavním využitím plochy a maximální přípustná výška zástavby se zvýšila o jedno nadzemní podlaží. Odpůrce tento posun odůvodnil potřebou zajistit dostupné a různorodé bydlení, což soud shledal dostatečně konkrétním a legitimním důvodem pro změnu regulace.
52. Posoudit proporcionalitu napadeného opatření obecné povahy je úkolem soudu. Stále však platí obecné pravidlo, že k obecně formulovanému návrhovému bodu, se soud může vyjádřit toliko stejně obecně. Za situace, kdy navrhovatel uplatnil převážně obecné obavy, přičemž nijak konkrétně a konzistentně netvrdil, z jakých specifických skutečností je dovozuje (jak požaduje např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013, č. j. 1 Aos 5/2013-45), posuzuje soud proporcionalitu přijatého řešení také toliko obecně na základě vymezených regulativů.
53. Soud vzal v úvahu tvrzený zásah do soukromí navrhovatele a jeho rodiny. Změna funkčního využití plochy na BH a zejména s ní související zvýšení maximální výšky zástavby na tři nadzemní podlaží s podkrovím skutečně může vést ke změně pohledových poměrů. Podle soudu však ze změny č. 2 nevyplývá, že by automaticky muselo dojít také ke snížení soukromí a komfortu bydlení, jaké by měl navrhovatel v případě realizace výstavby v ploše BI. Je třeba připomenout, že navrhovateli nesvědčí právo na zachování dosavadní intenzity zástavby sousedních pozemků ani na úplné vyloučení pohledových kontaktů v zastavěném území. Vlastníci stávajících nemovitostí nemají garantované právo na neměnné poměry v území. Samotná možnost nahlížet z oken sousední stavby na pozemek nebo do oken sousedního domu zpravidla nepředstavuje nepřípustný zásah do soukromí, zejména v zastavěném území, kde nelze dosáhnout úplného soukromí ve vztahu k pohledům do oken, na dvory či zahrady. Vlastník sousední nemovitosti si nemůže osobovat právo na vyloučení každé stavební změny, která jeho dosavadní soukromí sníží (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2019, č. j. 7 As 253/2018-42).
54. Ze samotného funkčního vymezení plochy BH pak nevyplývá, že by intenzita zásahu do soukromí v případě zastavění plochy Z.230 bytovými domy musela být oproti zástavbě dle původní regulace automaticky zvýšena, natož že by byla zjevně excesivní a nepřiměřená. Navrhovatel pak v tomto ohledu žádnou konkrétnější argumentaci neuplatnil. Zásah do soukromí a jeho intenzita závisí na řadě dalších faktorů, které jsou vlastní až konkrétnímu realizovanému záměru. Posouzení otázek jeho umístění na pozemku, odstupů od okolních pozemků a staveb, umístění oken či terénních bariér však nespadá do úrovně podrobnosti územního plánu. Samotná existence plochy BH ovšem soukromí navrhovatele podle soudu nijak zásadně nenarušuje. Výsledně realizované bytové domy mohou mít i v ploše BH orientaci a odstupy k soukromí navrhovatele přívětivější, než by tomu bylo v případě výstavby rodinných domů např. ihned na hranici pozemku navrhovatele.
55. Navrhovatel dále dovozoval, že větší počet bytových jednotek realizovaný v ploše BH automaticky povede k nárůstu dopravy, hluku, prašnosti, světelného zatížení, počtu oken, parkovacích potřeb a k celkovému zhoršení kvality bydlení. Ani ve vztahu ke tvrzenému zvýšení imisí však neuvedl, z čeho konkrétně má toto nutné a zcela nepřiměřené zvýšení zatížení jeho pozemku vyplývat. I v tomto případě přitom otázky konkrétního řešení parkování, rozsahu osvětlení i odstupů staveb či umístění oken nespadají do územního plánování, nýbrž až do následných, navazujících povolovacích řízení. Odpůrce je pak sice povinen se předvídatelnými dopady nové regulace zabývat, ale pouze v úrovni odpovídající detailnosti a podrobnosti územního plánu, nikoliv konkrétního stavebnímu povolení.
56. To odpůrce také učinil, vyjádřil se k dopravní obslužnosti, technické infrastruktuře i urbanistickému začlenění plochy. V odůvodnění pracoval i s možností dalšího dopravního napojení ulice Polní, na které je v územním plánu vymezená plocha silniční dopravy. Nelze v tomto ohledu opomenout ani stanovisko dotčeného orgánu, kterým je v otázkách ochrany veřejného zdraví, a tedy mimo jiné hluku z dopravy, prašnosti, vibrací a dalších faktorů ovlivňujících zdraví obyvatel, krajská hygienická stanice. Ta vydala ke změně č. 2 souhlasné stanovisko, neshledala tedy změnovou plochu Z.230 problematickou.
57. Ani podle soudu se přitom ze změny č. 2 nepodává, že by již samotné vymezení plochy BH při stanovené maximální výšce nutně vedlo k nepřijatelnému zatížení nemovitostí navrhovatele. Množství hluku z dopravy, prašnost, nebo hluk z vyhazování odpadů do kontejneru nelze dovozovat pouze z počtu bytových jednotek. Závisí také na konkrétním umístění příjezdové komunikace, či na umístění vlastního parkoviště, kontejnerů na odpad, i tvaru a uspořádání okolního terénu. Potenciálně tak může být podle soudu hlukové zatížení nemovitostí navrhovatele i v ploše hromadného bydlení dokonce nižší, než v případě využití plochy pro individuální bydlení. Vše záleží na volbě konkrétního stavebního řešení i vzdálenosti daných elementů od pozemku navrhovatele. Čistě z vlastního vymezení plochy BH tak excesivní zatížení pozemků navrhovatele hlukem ani světlem nevyplývá.
58. Soud se neztotožnil ani s námitkou, že odpůrce nevypořádal argumenty petice proti nové regulaci, kterou předložil k připomínce. Navrhovatelem odkazovaná petice dokládá nesouhlas části obyvatel, nikoli disproporcionalitu přijatého řešení. Odpůrce pak její konkrétní věcné výhrady v rámci připomínky navrhovatele vypořádal.
59. Nezbývá tak než uzavřít, že výstavba bytových domů o výšce tří nadzemních podlaží s podkrovím v obecné rovině sice umožňuje intenzivnější využití plochy Z.230. Potenciální nárůst hlukové, světelné ani pohledové zátěže pozemku navrhovatele však ani v maximálním možném měřítku podle soudu nedosahuje takové úrovně, aby jej bylo možno považovat za zjevně nepřiměřený a neproporcionální.
60. Jen pro úplnost soud konstatuje, že se vůbec nezabýval konkrétním vymezením maximální výšky v regulativu plochy BH (3 nadzemní podlaží + podkroví) ani proporcionalitou této varianty (např. v porovnání s dvoupatrovou zástavbou). Jednak ke změně maximální výškové regulace došlo již změnou č. 1, soud tedy důvody pro její zvýšení nyní nemohl přezkoumávat. Zejména však taková varianta v procesu přijímání změny č. 2 vůbec nebyla na stole a ani navrhovatel ji jako přiměřenější nenamítal. Podstatné je proto nyní toliko to, že ani v případě zvýšení maximální výšky zástavby o jedno nadzemní podlaží a možnosti výstavby bytových domů nebyl zásah do práv navrhovatele zjevně excesivní. Úkolem soudu pak není samosprávné jednotce předepisovat, které pro navrhovatele vhodnější řešení má zvolit. Tím by se zpronevěřil zásadě zdrženlivosti a narušoval právo odpůrce na samosprávu.
61. Soud tedy uzavírá, že odpůrce změnu č. 2 v napadeném rozsahu dostatečným a relevantním způsobem odůvodnil, přičemž zvolené řešení nelze považovat za excesivní či nepřiměřené.
VI. Závěr a náklady řízení
62. Na základě shora uvedeného shledal soud návrh nedůvodným, a proto jej zamítl (§ 101d odst. 2 věta druhá s. ř. s.).
63. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Podle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Navrhovatel ve věci úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odpůrci, který byl ve věci úspěšný, soud přiznal náhradu nákladů řízení s přihlédnutím k tomu, že se jedná o malou obec, která sama není ani pořizovatelem územního plánu, a tedy která nemá k dispozici potřebný odborný aparát, aby mohla své opatření obecné povahy sama hájit před soudem (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014-47, publ. pod č. 3228/2015 Sb. NSS, bod 29). Stejně soud postupoval ve věci týkající se téhož opatření obecné povahy v rozsudku ze dne 16. 7. 2026, č. j. 73 A 20/2026-95, přičemž nyní rozhodující senát neshledal důvody se od právního názoru senátu 73 odchýlit.
64. Náklady odpůrce jsou tvořeny odměnou jeho zástupce za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k návrhu, další vyjádření ve věci) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby činí částku 4 620 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 advokátního tarifu]. Dále odpůrci náleží náhrada hotových výdajů jeho zástupce v paušální výši 450 Kč za každý úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). K tomu soud připočetl náhradu za daň z přidané hodnoty, kterou je zástupce odpůrce povinen odvést z odměny a náhrad ve výši 3 194 Kč (§ 57 odst. 2 věta za středníkem s. ř. s.). Celkem tedy odpůrci na náhradě nákladů řízení náleží částka ve výši 18 404 Kč. Soud navrhovateli uložil zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce odpůrce v přiměřené lhůtě.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Brno 8. října 2026
Mgr. Petr Šebek v. r.
předseda senátu