Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

64 A 12/2026 - 37

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou, Ph.D., ve věci

žalobce: M. K., narozený dne

bytem

proti

žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje

sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2026, č. j. KUJCK 105699/2026,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Krajský soud se v této věci zabývá otázkou odpovědnosti žalobce za přestupek dle bodu 1 , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů („zákon o silničním provozu“).

2. Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 7. 5. 2026 v čase kolem 12:30 hodin řídil jízdní soupravu složenou z motorového vozidla tov. zn. X, RZ X a přípojného vozidla RZ X, na pozemní komunikaci č. I/19, ve směru od Letů, dále přes kruhový objezd směrem na Letovský statek čp. 78. Při kontrole hlídkou Policie ČR bylo zjištěno, že řídil motorové vozidlo, resp. jízdní soupravu, přestože nebyl držitelem řidičského oprávnění pro skupiny vozidel B+E. Největší povolená hmotnost motorového vozidla zn. X, RZ X je 2 505 kg a přípojného vozidla RZ X je 3 000 kg, tudíž celková největší povolená hmotnost jízdní soupravy je 5 505 kg. Uvedeným jednáním měl žalobce porušit § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, podle kterého smí motorové vozidlo řídit pouze osoba, která je držitelem příslušného řidičského oprávnění a naplnit tak z nedbalosti skutkovou podstatu přestupku v provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu.

3. Prvostupňový správní orgán vydal dne 24. 6. 2026 příkaz č.j. MUPI/2026/058044, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání uvedeného přestupku. Proti příkazu se žalobce účinně bránil podáním odporu, a v následném správním řízení uplatnil své námitky vůči obvinění z přestupku.

4. Dne 30. 7. 2026 vydal Městský úřad Písek rozhodnutí č. j. MUPI/2026/076599, kterým žalobce uznal vinným shora popsaným přestupkem a byla mu podle § 125c odst. 5 písm. a) a § 125c odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Tímtéž rozhodnutím byl žalobce zavázán nahradit náklady správního řízení paušální částkou ve výši 2 500 Kč. Prvostupňový orgán shledal, že popsané přestupkové jednání bylo ve věci prokázáno zejména žalobcem podepsaným oznámením přestupku, obsahem úředního záznamu hlídky Policie ČR, výpisem z evidenční karty řidiče a údaji o největší povolené hmotnosti v centrálním registru vozidel.

5. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Přisvědčil závěru prvostupňového orgánu, že žalobce řídil motorové vozidlo, resp. jízdní soupravu s celkovou největší povolenou hmotností 5 505 kg, ačkoliv nebyl držitelem řidičského oprávnění pro skupiny vozidel B+E, které je pro řízení takové jízdní soupravy nezbytné.

II. Shrnutí žaloby

6. Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojí žalobou podanou ke krajskému soudu dne 26. 8. 2026, kterou se domáhá, aby soud napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

7. V prvé řadě namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a to z důvodu absence materiálního znaku přestupku, spočívajícího ve společenské škodlivosti. Žalobce byl hlídkou policie kontrolován v situaci, kdy převážel na přívěsu připojeném k osobnímu automobilu rozměrný náklad (sedací soupravu). Okamžitá hmotnost celé jízdní soupravy se reálně pohybovala hluboko pod hranicí 3 500 kg. Podle mínění žalobce byl takovou jízdní soupravu oprávněn řídit jako držitel řidičského oprávnění pro skupiny vozidel B, neboť fyzické parametry jako brzdná dráha, setrvačnost a ovladatelnost plně odpovídaly vozidlu náležejícímu do skupiny B. Formální překročení limitu maximálních povolených hmotností zapsaných v technických průkazech tak dle mínění žalobce nezpůsobilo žádné reálné ohrožení bezpečnosti silničního provozu.

8. Žalobce odmítá argumentaci žalovaného nedostatkem deklarované odborné způsobilosti. Naopak zdůrazňuje, že je držitelem řidičského oprávnění pro náročnější skupiny vozidel, a to C pro nákladní vozidla a T pro traktory. Má proto vysokou odbornou a praktickou způsobilost k ovládání těžkých, rozměrných a specifických jízdních souprav. V této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č.j. -45.

9. Žalobce rovněž namítá vadu řízení spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. Má za to, že pokud měl žalovaný pochybnosti o pravdivosti či rozsahu jeho tvrzení o sociálních, rodinných a existenčních poměrech, podaných formou čestného prohlášení, byl povinen žalobce vyzvat k jejich doplnění nebo je sám aktivně ověřit, a nikoliv k nim jako k nedoloženým nepřihlédnout. Takový postup vykazuje znaky libovůle a zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dodal, že z povahy své práce na DPP/DPČ a z rodinné situace, kdy pečuje o svou matku-vdovu, nedisponuje standardními potvrzeními, což mu ale nemá jít k tíži.

10. V závěru žaloby žalobce navrhl, aby krajský soud žalobě přiznal odkladný účinek. O tomto návrhu rozhodl krajský soud usnesením ze dne 23. 9. 2026, č. j. -31 tak, že žalobě odkladný účinek nepřiznal.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě reagoval na žalobní body. Ke společenské škodlivosti žalobcova jednání uvedl, že neshledal žádné okolnosti, které by ji snižovaly natolik, aby materiální znak přestupku nebyl naplněn. Skutečnost, že na připojeném vozidle byla převážena pouze sedací souprava a jeho skutečné zatížení tak bylo nižší než největší povolená hmotnost, není pro posouzení rozsahu potřebného řidičského oprávnění rozhodná. Zákon vychází z největších povolených hmotností vozidel a jízdních souprav, nikoliv z jejich okamžité hmotnosti. Stejně tak žalovaný nepovažoval za rozhodnou skutečnost, že žalobce je držitelem řidičského oprávnění skupiny C a T, neboť požadované oprávnění bylo pro skupinu vozidel B+E.

12. K námitce nezohlednění osobních, rodinných a existenčních poměrů žalovaný uvedl, že se jimi v napadeném rozhodnutí výslovně zabýval. Tvrzení žalobce nezpochybnil, avšak vzhledem k tomu, že žalobce nedoložil konkrétní intenzitu pracovních a existenčních dopadů ani míru závislosti své matky na poskytované pomoci, neshledal důvod pro postup podle § 125e odst. 4 zákona o silničním provozu.

13. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( , , „“).

15. Krajský soud o věci rozhodl v rámci nařízeného ústního jednání dne 12. 10. 2026. Během tohoto jednání setrvali účastníci řízení na svých postojích prezentovaných ve shora popsané žalobě a vyjádření k ní.

16. Žaloba není důvodná.

17. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou, dle které je napadené rozhodnutí nezákonné z důvodu nesprávného posouzení materiálního znaku přestupku. Žalobce ji opírá o dvě dílčí tvrzení – skutečná hmotnost jízdní soupravy byla v době kontroly výrazně nižší než součet největších povolených hmotností a jeho oprávnění pro skupiny C a T dokládají dostatečnou odbornou způsobilost k řízení této soupravy. Podle žalobce proto jeho jednáním nedošlo k reálnému ohrožení bezpečnosti silničního provozu.

18. Podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu vozidel.

19. Podle § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu může řídit motorové vozidlo pouze osoba, která je držitelem (1) řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel (dále jen „skupina vozidel“) a (2) řidičského průkazu, který na území České republiky podle § 104 odst. 2 řidičské oprávnění osvědčuje; tato podmínka se nevyžaduje u držitele řidičského oprávnění uděleného Českou republikou po dobu 1 měsíce od udělení nebo rozšíření řidičského oprávnění.

20. Podle § 80a odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu do skupiny vozidel B jsou zařazena motorová vozidla s výjimkou vozidel uvedených v písmenech a) až e), jejichž největší povolená hmotnost nepřevyšuje 3500 kg, určená pro přepravu nejvýše 8 osob kromě řidiče, ke kterým smí být připojeno přípojné vozidlo o největší povolené hmotnosti (1) nepřevyšující 750 kg, (2) převyšující 750 kg, pokud největší povolená hmotnost této jízdní soupravy nepřevyšuje 3500 kg, nebo (3) převyšující 750 kg, pokud největší povolená hmotnost této jízdní soupravy převyšuje 3500 kg, ale nepřevyšuje 4250 kg, jedná-li se o řidičské oprávnění v rozšířeném rozsahu.

21. Podle § 80a odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu do skupiny vozidel B+E jsou zařazeny jízdní soupravy složené z vozidla uvedeného v písmeni f) a přípojného vozidla o největší povolené hmotnosti nepřevyšující 3500 kg.

22. V projednávané věci není sporné, že žalobce dne 7. 5. 2026 řídil na pozemní komunikaci č. I/19 jízdní soupravu tvořenou motorovým vozidlem tov. zn. X, RZ X, a přípojným vozidlem RZ X. Největší povolená hmotnost motorového vozidla činila 2 505 kg a přípojného vozidla 3 000 kg; celková největší povolená hmotnost jízdní soupravy tak dosahovala 5 505 kg. K jejímu řízení proto bylo třeba řidičské oprávnění pro skupinu B+E. Nesporné přitom je i zjištění hlídky Policie ČR, že žalobce ke dni kontroly držitelem tohoto oprávnění nebyl.

23. Na základě těchto skutečností správní orgány rozhodly, že žalobce porušil § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, podle kterého smí motorové vozidlo řídit pouze osoba, která je držitelem příslušného řidičského oprávnění a naplnil tak z nedbalosti skutkovou podstatu přestupku v provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu.

24. Pokud žalobce namítá, že v jeho případě absentoval materiální znak přestupku, tj. společenská škodlivost, krajský soud mu nemůže přisvědčit. Materiální znak přestupku je v běžně se vyskytujících případech naplněn již tím, že jednání se zákonnými znaky přestupku porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný příslušnou právní úpravou, jen výjimečné okolnosti mohou tento závěr v konkrétní věci vyloučit. Žalobce řídil jízdní soupravu, pro kterou neměl předepsané řidičské oprávnění, a neabsolvoval tedy výcvik a ověření dovedností vztahujících se právě k ovládání vozidla s připojeným vozidlem daných parametrů. Z obsahu správního spisu je navíc patrné, že šlo o soupravu, jejíž délka, rozměry a způsob ovládání se podstatně liší od samostatného osobního vozidla. Požadavek zvláštního řidičského oprávnění proto není samoúčelnou formalitou, ale prostředkem ochrany bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. V projednávané věci přitom nebyla zjištěna žádná okolnost, která by riziko spojené s řízením takové soupravy bez příslušného oprávnění činila pouze zdánlivým nebo zcela zanedbatelným.

25. Soud v této otázce poukazuje na rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2021, č. j. -39, v němž kasační soud uvedl: „Podle § 5 zákona o přestupcích je přestupkem společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. Z tohoto ustanovení vyplývá, že znaky přestupku jsou stanoveny zákonem, přičemž přestupek je vymezen materiálním a formálním znakem, které musí být naplněny současně. Materiální znak přestupku spočívá v tom, že zaviněné protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zákonem chráněné zájmy společnosti. Zákon o silničním provozu chrání bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, tj. důležitý společenský zájem. Činí tak mimo jiné tím, že v § 3 odst. 3 písm. a) vyžaduje, aby motorová vozidla řídili držitelé příslušných řidičských oprávnění. Pokud tedy stěžovatel řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem potřebného řidičského oprávnění, je zjevné, že svým jednáním porušil a ohrozil uvedený zájem společnosti, a naplnil tak skutkovou podstatu uvedenou v § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu nejen po formální, ale i materiální stránce. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. -45, v němž vyslovil, že „jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti.“ Tento závěr Nejvyšší správní soud dále vyslovil např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2014, č. j. -35. Poukázat lze rovněž na rozsudek ze dne 8. 1. 2013, č. j. -35, v němž zdejší soud vyslovil, že „řízení vozidla bez řidičského oprávnění vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v silničním provozu.“

26. Z citovaných závěrů pro projednávanou věc plyne, že řízení jízdní soupravy bez oprávnění skupiny B+E nelze považovat za pouhé formální porušení zákona. Požadavek příslušného řidičského oprávnění přímo chrání bezpečnost a plynulost silničního provozu. Řízení vozidla bez příslušného řidičského oprávnění je jednáním, které již svou podstatou ohrožuje zájem společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Proto jsou při naplnění formálních znaků tohoto přestupku zpravidla současně naplněny i jeho materiální znaky. Jestliže tedy žalobce řídil soupravu o celkové největší povolené hmotnosti 5 505 kg bez oprávnění stanoveného pro tuto skupinu vozidel, porušil a ohrozil právě tento zákonem chráněný zájem. V projednávané věci přitom nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, které by společenskou škodlivost jeho jednání vylučovaly; materiální znak přestupku proto byl naplněn.

27. K tvrzení žalobce, že skutečná hmotnost jízdní soupravy v době kontroly nepřesahovala 3 500 kg, soud uvádí, že pro určení potřebného řidičského oprávnění není rozhodná okamžitá hmotnost ani aktuální zatížení soupravy, nýbrž největší povolená hmotnost jednotlivých vozidel. Zákon o silničním provozu v § 80a odst. 1 písm. f) a k) vymezuje skupiny B a B+E právě prostřednictvím této objektivní hodnoty. Správní orgány proto správně vycházely z údajů v centrálním registru vozidel, podle nichž největší povolená hmotnost vozidla X činila 2 505 kg a přípojného vozidla 3 000 kg, tedy celkem 5 505 kg. Taková souprava náležela do skupiny B+E bez ohledu na to, že žalobce na přívěsu převážel pouze objemnou, avšak lehkou sedací soupravu. Její nižší skutečná hmotnost tak nemohla změnit rozsah potřebného řidičského oprávnění ani závěr, že žalobce porušil § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu (srov. rozsudky NSS ze dne 12. 10. 2017, č. j. -48, a ze dne 23. 9. 2021, č. j. -39).

28. V rámci téže námitky žalobce dále poukazuje na to, že je držitelem řidičského oprávnění pro skupiny C a T, a dovozuje z toho svou dostatečnou odbornou a praktickou způsobilost k ovládání těžkých a rozměrných vozidel. Ani tento argument není důvodný. Oprávnění pro jednotlivé skupiny vozidel nejsou vzájemně zastupitelná, neboť každé osvědčuje splnění zákonných požadavků právě pro danou kategorii vozidel.

29. Krajský soud nezpochybňuje, že žalobce je držitelem řidičského oprávnění pro skupiny C a T, tato skutečnost vyplývá z evidenční karty řidiče založené ve správním spise. Pro posouzení projednávaného přestupku však není rozhodující jeho obecná řidičská zkušenost, nýbrž to, zda splnil zákonné předpoklady pro řízení konkrétní skupiny vozidel.

30. Shodně se vyjádřil NSS v již zmíněném rozsudku č. j. -48, kde uvedl: „Zákon totiž při rozčlenění vozidel do různých skupin, pro něž jsou stanoveny odlišné předpoklady pro získání řidičského oprávnění, učinil úvahu, jaká vozidla jsou z hlediska nároků na jejich bezpečné řízení srovnatelná a jaká nikoli. Stěžovatel nemůže tyto požadavky ignorovat pouze na základě svého subjektivního názoru, která vozidla je schopen řídit. Skutečnost, zda řidič je držitelem řidičského oprávnění na jiné skupiny vozidel, než které řídil, tedy nemá vliv na posouzení, zda byla naplněna skutková podstata uvedená v § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu.“

31. Citovaný závěr dopadá přímo i na nyní projednávanou věc – oprávnění žalobce pro skupiny C a T nemohla nahradit chybějící oprávnění skupiny B+E ani založit výjimečnou okolnost vylučující materiální znak přestupku. Žalobcem citovaný rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, č. j. -45, č. 2011/2010 Sb. NSS, tento závěr nezpochybňuje, požaduje však individuální posouzení materiální stránky přestupku, nikoli zastupitelnost oprávnění pro různé skupiny vozidel.

32. Krajský soud proto uzavírá, že formální i materiální znaky přestupku byly naplněny. Ani nižší okamžitá hmotnost jízdní soupravy, ani oprávnění žalobce pro skupiny C a T neměly vliv na zákonný požadavek oprávnění skupiny B+E a nepředstavovaly výjimečné okolnosti, které by společenskou škodlivost jednání vylučovaly.

33. Další žalobní argumentace je formulována jako výtka nedostatečně zjištěného skutkového stavu, aniž žalobce jednoznačně uvádí, ke které rozhodné skutkové otázce ji vztahuje. Z obsahu správního spisu však soud dovodil, že jí žalobce míří na posouzení svých osobních, rodinných a pracovních poměrů při úvaze o mimořádném snížení zákazu činnosti podle § 125e odst. 4 zákona o silničním provozu. V tomto rozsahu proto soud námitku věcně přezkoumal.

34. Žalobce své osobní poměry a existenční dopady trestu uvedl ve vyjádření obviněného ze dne 20. 7. 2026. Také v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 17. 8. 2026 popsal potřebu mobility pro výkon práce, protože vykonává řemeslné činnosti v rámci zaměstnání formou DPP a DPČ. Současně zmínil, že pečuje o svou matku, která žije v obci s omezenou dopravní obslužností a žalobce jí zajišťuje pomoc v domácnosti, nákupy a dopravu k lékaři. Z těchto důvodů navrhoval vyhodnotit jeho rodinné a sociální poměry jako mimořádné okolnosti případu, postupovat podle § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu a uložit zákaz činnosti pod dolní hranicí, případně od něj zcela upustit. Svá tvrzení o osobních, rodinných a sociálních poměrech uvedl ve formě čestného prohlášení, které je součástí jeho odvolání, nepodpořil je však dalšími podklady. Prohlásil v něm, že tyto poměry nelze doložit standardním potvrzením zaměstnavatele. Pouze u tvrzení, že jeho matka je vdovou, odkázal na možnost ověření této skutečnosti v registru obyvatel. K doložení ostatních tvrzení žádné důkazní prostředky neoznačil.

35. Tvrdí-li žalobce, že jeho poměry nelze doložit standardním potvrzením zaměstnavatele, neznamená to, že je nebylo možné objasnit jinými prostředky. dokazování neomezuje na konkrétní druh potvrzení. Údaje o pracovní činnosti a významu dopravy pro její výkon mohl žalobce podpořit například předložením dohod o provedení práce či dohod o pracovní činnosti nebo návrhem na výslech zaměstnavatele. Obdobně mohl prostřednictvím svědeckých výpovědí či jiných vhodných podkladů objasnit rozsah pomoci poskytované matce, její potřebu a míru závislosti na dopravě zajišťované žalobcem.

36. Takové objasnění je významné z toho důvodu, že pro posouzení přiměřenosti zákazu řízení není rozhodující pouze existence pracovních a rodinných závazků, ale také konkrétní rozsah dopadů tohoto trestu na jejich plnění. Ani případné ověření, že matka žalobce je vdovou, by samo o sobě neprokazovalo rozsah potřebné péče, její závislost na dopravě zajišťované právě žalobcem ani možnosti zajištění pomoci jinak. Stejně tak samotný výkon práce na základě DPP či DPČ nevypovídá o tom, do jaké míry by zákaz řízení omezil pracovní uplatnění žalobce a ovlivnil jeho příjmy.

37. Za situace, kdy žalobce svá tvrzení o osobních poměrech nepodpořil žádnými podklady ani návrhy, nelze žalovanému vytýkat, že další dokazování z vlastní iniciativy neprováděl. Správní orgán není povinen domýšlet a následně prokazovat účastníkem pouze obecně tvrzené skutečnosti, zejména mají-li sloužit jako podklad pro uplatnění výjimečného postupu při ukládání sankce. Důkazní břemeno ohledně tvrzených mimořádných osobních, rodinných či majetkových poměrů tíží primárně obviněného, neboť jde o skutečnosti nacházející se v jeho sféře dispozice. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobce byl o povinnosti označit na podporu svých tvrzení důkazy ve smyslu poučen, a to v rámci vyrozumění a poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí č. j. MUPI/2026/069050, vydaného a doručeného dne 8. 7. 2026. Přesto pak ve svém následně podaném vyjádření ani v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí neučinil.

38. Soud zdůrazňuje, že uložení trestu pod dolní hranicí ve smyslu § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu představuje výjimečný prostředek sloužící k odstranění nepřiměřené tvrdosti sankce a předpokládá existenci konkrétních a prokázaných okolností na straně pachatele. Pro postup podle tohoto ustanovení je rozhodující posoudit, zda by zákaz činnosti uložený na zákonné dolní hranici byl vzhledem k poměrům řidiče nepřiměřeně přísný.

39. Žalovaný se na straně 4 napadeného rozhodnutí tvrzeními žalobce o pracovních a rodinných poměrech výslovně zabýval. Vysvětlil, proč z nich bez konkrétnějšího doložení nelze dovodit nepřiměřenou přísnost zákonného minima, a současně zohlednil poměry žalobce tím, že zákaz činnosti uložil při samé dolní hranici zákonného rozpětí. Nejde tedy o situaci, v níž by správní orgány předloženou argumentaci pominuly nebo ji odmítly bez věcného posouzení.

40. Krajský soud závěrem konstatuje, že žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí nevybočil ze zákonem stanovených mantinelů a vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Je přitom jasně patrné, z jakých podkladů vycházel a jak se s tvrzeními žalobce vypořádal. Jeho postup v přestupkovém řízení nevykazuje znaky libovůle a nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Soud proto námitku vady řízení spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a vnitřní rozpornosti rozhodnutí rovněž odmítá jako nedůvodnou.

V. Závěr a náklady řízení

41. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle zamítl.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle věty první Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

České Budějovice 12. října 2026

JUDr. Tereza Kučerová, Ph.D. v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: G. K.