Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
35 A 37/2026 - 52.pdf
PDF · 0 B
No categories available
35 A 37/2026 - 52
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci
žalobce:
V. K.
zastoupený S.P.C. – Západ, z. ú.,
sídlem Májová 606/35, Cheb,
proti
žalované:
za účasti osob
zúčastněných na řízení:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
sídlem Olšanská 2/2, Praha,
1) A. M. J.
2) A. J.
zastoupená zákonnou zástupkyní A. M. J. (matkou),
o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. CPR-26742-5/ČJ-2025-930310-V234 ze dne 3. 7. 2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení před správními orgány
1. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, č. j. KRPK-37429-54/ČJ-2024-190022 ze dne 26. 6. 2025 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace byla stanovena na 2 roky. Zároveň byla žalobci stanovena doba 30 dnů k vycestování. Následné odvolání žalobce žalovaná zamítla a rozhodnutí krajského ředitelství policie potvrdila.
II. Řízení před soudem
2. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou. Nesouhlasil s tím, jak žalovaná vedla správní řízení. Žalobce uvedl celou řadu odvolacích důvodů, které však žalovaná řádně nevypořádala, když v napadeném rozhodnutí neuvedla argumenty, proč se s rozhodnutím krajského ředitelství policie ztotožnila. Žalobce dále brojil proti délce doby uloženého správního vyhoštění. Napadené rozhodnutí rovněž považoval za nepřiměřené. Žalobce na území České republiky sdílí domácnost s družkou a jejich společnou dcerou. Žalobce nechtěl být vyhoštěn do Ruska i s ohledem na to, že Rusko momentálně vede s Ukrajinou válku. Žalobce by byl v Rusku mobilizován.
3. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou. Žalobce pobýval na území České republiky v období od 28. 4. 2023 do 26. 4. 2024 bez platného oprávnění k pobytu. Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 17. 5. 2025 plyne, že vycestování žalobce je možné. Toto stanovisko bylo v rámci odvolacího řízení potvrzeno ministrem vnitra. Co se týče obav z hrozící mobilizace a nucené účasti v ozbrojeném konfliktu, tato tvrzení byla řešena v závazném stanovisku. Žalobcem tvrzené důvody samy o sobě nepostačovaly k závěru, že jsou dány důvody znemožňující vycestování. Žalobce v žalobě nově uvádí, že sdílí společnou domácnosti s rodinou. Žalobce však o své družce a jejich společném dítěti ničeho v řízení před žalovanou netvrdil. Žalobce byl po dobu správního řízení aktivní a byla mu poskytnuta možnost, aby uvedl všechny skutečnosti, které považoval za významné pro posouzení přiměřenosti. Žalobce tak nicméně neučinil. Stanovenou dobu vyhoštění považovala žalovaná za přiměřenou a řádně odůvodněnou.
4. Do řízení se jako osoby zúčastněné na řízení přihlásily družka žalobce a jeho dcera. Uvedly, že s žalobcem sdílí společnou domácnost v K. V.
III. Posouzení věci
5. Žaloba není důvodná. V případě žalobce byly důvody pro uložení správního vyhoštění.
Neoprávněný pobyt žalobce
6. Žalobce nenamítl ničeho ohledně svého neoprávněného pobytu na území České republiky. Soud proto pouze obecně uvádí, že neshledal pochybení ve vztahu ke stanovené době neoprávněného pobytu žalobce.
7. Žalobci bylo uloženo správní vyhoštění na 2 roky, neboť se nacházel na území členských států EU a smluvních států neoprávněně, konkrétně od 28. 4. 2023 do 26. 4. 2024. Tuto skutečnost správní orgány zjistily na základě toho, že dne 26. 4. 2024 se žalobce dostavil na Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje za účelem řešit svou pobytovou situaci, neboť na území České republiky pobýval neoprávněně (viz úřední záznam na č. l. 1 správního spisu). Policie na základě zjištění, že se žalobce nachází na území neoprávněně, zahájila řízení ve věci správního vyhoštění žalobce. Co se týče stanovení počátku doby neoprávněného pobytu žalobce, správní orgány vycházely z toho, že žalobce požádal dne 15. 7. 2020 o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území podle § 42d zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo vnitra usnesením č. j. OAM-18603-5/DP-2020 ze dne 24. 3. 2023 řízení o žádosti zastavilo podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Usnesení nabylo právní moci dne 27. 4. 2023. Jelikož žalobce následujícího dne, tj. 28. 4. 2023, nevycestoval, nacházel se ve státech Schengenu neoprávněně. Na určení časového úseku neoprávněného pobytu žalobce tedy soud nemůže správním orgánům nic vytknout.
Přiměřenost rozhodnutí správních orgánů
8. Žalobce namítl nepřiměřenost dopadů rozhodnutí správních orgánů do jeho rodinného života. Námitku neshledal soud důvodnou.
9. V případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, správní soudy tradičně vychází zejména z těchto hledisek: (1) povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem); (2) délka pobytu cizince v hostitelském státě; (3) doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) stěžovatelova rodinná situace (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující opravdovost rodinného života páru); (5) počet nezletilých dětí a jejich věk; (6) rozsah, v jakém by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění); (7) rozsah a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); (8) imigrační historie dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (9) věk a zdravotní stav dotčeného cizince. Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou veřejného pořádku. (srov. rozsudek NSS č. j. 8 As 118/2012-45 ze dne 5. 3. 2013 a tam citovanou judikaturu ESLP; srov. však také mírnou kritiku tohoto postupu v rozsudku KS v Brně č. j. 41 A 25/2024-66 ze dne 28. 2. 2025, odst. 45).
10. V souzené věci žalovaná provedla hodnocení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců i judikatury správních soudů, resp. Evropského soudu pro lidská práva. Lze proto odkázat na str. 6 prvostupňového rozhodnutí, na kterých krajské ředitelství policie své úvahy srozumitelně a přiléhavě vyložilo.
11. Základním východiskem úvah krajského ředitelství policie je skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně po dobu 1 roku. Na území nemá žádné rodinné vazby, vyjma kamarádů a známých. Sám žalobce do protokolu před policií dne 5. 5. 2025 uvedl, že správní vyhoštění by pro něho nepředstavovalo zásah do rodinného a soukromého života, ale nechce bojovat za Rusko. V Rusku má žalobce matku a dva nevlastní bratry a v Uzbekistánu zbytek širší rodiny. Krajské ředitelství policie přitom zdůraznilo, že žalobce není nucen vycestovat do Ruska, ale může vycestovat do třetí země, kde je oprávněn pobývat či která jej přijme, tedy případně do Uzbekistánu. Obavu žalobce ohledně registrace pobytu v Uzbekistánu neshledal ničím podloženou. Krajské ředitelství policie tedy shrnulo, že s ohledem na délku pobytu žalobce na území České republiky (od roku 2020, s výjimkou tří dnů, které žalobce pobýval v Uzbekistánu), absenci rodinných příslušníků, sociálních, kulturních či ekonomických vazeb nelze žalobce považovat za cizince, který by byl na území České republiky společensky a kulturně integrován.
12. Žalobce až v řízení před soudem poprvé hovořil o své partnerce a jejich dceři, která se narodila v únoru roku 2026. Soud nerozporuje, že se jedná o dceru žalobce, neboť žalobce předložil rodný list dcery, v němž je uveden jako otec. Na správném postupu správních orgánů, které se těmito skutečnostmi nezabývaly, to však nic nemění. Správním orgánům tyto skutečnosti totiž nebyly známé zaviněním žalobce.
13. Žalobce byl povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí (§ 174a věta druhé zákona o pobytu cizinců). Tím více, pokud se informace týkala narození jeho dcery. Tato skutečnost nemohla být žalovanému nijak z úřední činnosti známa. Žalovaná přiléhavě uvedla, že o dceři a partnerce žalobce v řízení před správními orgány nehovořil. Je nutné zdůraznit, že poslední výslech s žalobcem byl proveden v květnu roku 2025. V rámci výslechu žalobce nehovořil ani o partnerce. Na dotaz krajského ředitelství policie, zda se něco od posledního výslechu provedeného v květnu roku 2024 změnilo ohledně jeho soukromých a rodinných vazeb, žalobce uvedl, že na území České republiky má jen kamarády a známé. Přímo na otázku, zda by rozhodnutím o správním vyhoštěním bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromého a rodinného života žalobce sdělil, že nikoliv. Nechtěl nicméně bojovat za Rusko. Následně se žalobce, resp. jeho zástupce, seznámil dne 19. 6. 2025 s podklady pro vydání rozhodnutí. Nic dalšího však správnímu orgánu nesdělil.
14. V doplněném odvolání z července roku 2025 proti rozhodnutí krajského ředitelství policie žalobce opět k přiměřenosti rozhodnutí nic konkrétního neuvedl. O své partnerce nehovořil (při standardním průběhu těhotenství by přitom byla cca ve 12. týdnu těhotenství). Z toho důvodu ani žalovaná v rámci odvolacího řízení neobstarávala nové podklady pro vydání rozhodnutí, tedy ani neprováděla nový výslech žalobce, neboť podklady pro vydání rozhodnutí byly prima facie dostatečné.
15. Žalovaná rozhodla o odvolání žalobce až v červenci roku 2026, tedy až poté, co se žalobci narodila dcera. Ani o tom ji žalobce nijak neinformoval. Bylo však na žalobci, aby tuto skutečnost žalované včas sdělil, neboť žalobce si musel být vědom toho, že se řízení o správním vyhoštění stále vede. Po celou dobu řízení tedy z obsahu správní spisu nijak nevyplývalo, že by žalobce měl přítelkyni na území České republiky či že by plánovali rodinu, případně, že by družka již byla těhotná. Za toho stavu nebyl důvod, aby žalovaná v rámci odvolacího řízení prováděla nový výslech žalobce, případně výslech jeho družky.
16. Za toho stavu dospělo krajské ředitelství policie ke správnému závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřeně nezasahuje do soukromého a rodinného života žalobce. Žalovaná se tím, že má žalobce na území České republiky partnerku a dceru nemohla zabývat, neboť žalobce tyto skutečnosti včas nesdělil. Zároveň není důvod se těmito okolnostmi zabývat v řízení před soudem: žalobce svou procesní liknavostí a v rozporu s výslovným pravidlem § 174a zákona o pobytu cizinců neučinil tyto skutečnosti předmětem posouzení žalovaného, což nemůže obcházet jejích uplatněním až v řízení o žalobě (srov. rozsudky NSS č. j. 7 Azs 85/2021-35 ze dne 23. 9. 2021; č. j. 2 Azs 163/2015-28 ze dne 10. 9. 2015; č. j. 3 Azs 198/2014-24 ze dne 14. 1. 2015).
Doba správního vyhoštění
17. Žalobce považoval stanovenou dobu správního vyhoštění v délce 2 roků za neúměrně dlouhou. Ani této námitce soud nevyhověl. Je nutné zdůraznit, že žalobce nic konkrétního, proč považuje délku správního vyhoštění za neúměrně dlouhou nenamítl. Soud se tedy námitkou rovněž vypořádal v obecné rovině.
18. Krajské ředitelství policie mohlo stanovit dobu správního vyhoštění až v délce 5 let [§ 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Nepřistoupilo nicméně k horní hranici této doby a dobu správního vyhoštění stanovilo v délce 2 roků. V tom ohledu vzalo v potaz: délku neoprávněného pobytu žalobce na území; skutečnost, že žalobce si byl nejméně od října roku 2023 do dubna roku 2024 vědom svého neoprávněného pobytu a neučinil žádné kroky k jeho legalizaci; o zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia se žalobce dle svých slov dozvěděl až po více než půl roce, neboť mj. písemnosti doručované ministerstvem si nepřebíral, ty mu tudíž byly doručovány fikcí. Krajské ředitelství policie tedy uzavřelo, že jednání žalobce nesvědčilo o velké intenzitě zjišťování stavu jeho žádostí (žalobce žádal o dlouhodobý pobyt za účelem studia a následně o dlouhodobý pobyt za účelem ostatní) a snaze získat na území České republiky povolení k dlouhodobému pobytu.
19. Soud se s hodnocením krajského ředitelství policie ztotožnil a nepovažuje jej za projev libovůle, neboť doba správního vyhoštění je řádně odůvodněna.
Hrozící obava z mobilizace
20. Žalobce se obával mobilizace v Rusku, protože se nechtěl účastni agrese vůči Ukrajině. Nesouhlasil proto se závěry závazných stanovisek, podle nichž bylo jeho vycestování do Ruska možné. Tato námitka také není důvodná.
21. Ve správním řízení bylo vypracováno závazné stanovisko Ministerstva vnitra č. j. KRPK-37429/ČJ-2024-190022 ze dne 17. 5. 2025, v němž ministerstvo konstatovalo, že vycestování žalobce do Ruska je možné. V rámci odvolacího řízení ministr vnitra závazným stanoviskem č. j. MV-4424-2/OAM-2026 ze dne 22. 1. 2026 potvrdil závazné stanovisko ministerstva ze dne 17. 5. 2025 a konstatoval, že vycestování žalobce je možné.
22. Žalobce své obavy z návratu do Ruska vztahoval především k povolání do vojenské služby a nasazení do bojů na Ukrajině. Dále hovořil o povolávacím rozkazu, který měl obdržet, resp. jeho matka, která mu jej měla poslat. Z obsahu spisu vyplynulo, že žalobce neabsolvoval vojenský výcvik.
23. Krajské ředitelství policie na str. 8 a 9 svého rozhodnutí shrnula závěry závazného stanoviska ze dne 17. 5. 2025, včetně informací, které tvořily přílohu závazného stanoviska. Na tyto závěry soud odkazuje. Ministerstvo v závazném stanovisku předně vycházelo z toho, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem. Co se týče obav z hrozící mobilizace, z informace OAMP Ruská federace, Základní vojenská služba, Náhradní civilní služba ze dne 28. 1. 2025 vyplývá, že tzv. částečná mobilizace se týkala výhradně osob (rezervistů) zařazených do tzv. rezerv. Ačkoliv mobilizace nebyla formálně ukončena, ani v roce 2023, ani v roce 2024 nejsou zdokumentovány žádné případy nově mobilizovaných. Ohledně doručování povolávacích rozkazů během mobilizace, z informace vyplývá, že povolávací rozkaz musel být předán osobě proti jejímu podpisu. V opačné případě nebyl považován za doručený. Podle neziskové organizace v případě nedoručení předvolání nic nehrozilo. Pokud byl povolávací rozkaz řádně doručen a osoba na něj nereagovala, hrozil jí trest v podobě pokuty. Zejména z této informace vycházelo i závazné stanovisko ministra ze dne 22. 1. 2026. Na základě těchto informací následně ministr v závazném stanovisku shrnul, že není důvodné se domnívat, že by žalobce měl být za neuposlechnutí doloženého předvolání a nedostavení se na vojenský komisariát jakkoli postižen.
24. Žalobce se na území České republiky nacházel od 2020, tedy před zahájením válečného konfliktu na Ukrajině. Z informace o zemi původu, která byla podkladem pro závazné stanovisko, přitom vyplývá, že skupina osob, které odešly do zahraničí během mobilizační vlny v září 2022 typicky ničemu nečelila.
25. Jelikož informace OAMP Ruská federace, Základní vojenská služba, Náhradní civilní služba byla z ledna roku 2025, tedy ke dni rozhodnutí žalované informace více než rok stará, soud pracovně prověřil i aktuální dostupnou informaci o Rusku Základní vojenská služba, Náhradní civilní služba ze dne 21. 1. 2026, která nevypovídá o zásadní změně situace oproti roku 2025. Informace OAMP Ruská federace, Základní vojenská služba, Náhradní civilní služba ze dne 22. 1. 2026.
Protože nenalezl žádný potenciální zdroj skutkových zjištění ve prospěch žalobce, neprovedl doplnění dokazování těmito informacemi. Prověřenou informaci soud pouze zařadil do soudního spisu a neučinil v nich žádná skutková zjištění (právě proto, že dokazování neproběhlo). Z aktuální judikatury pak plyne, že ani případný výkon základní služby v konečném důsledku nepředstavuje překážku pro vycestování žalobce, neboť nebezpečí bezprostředního zapojení do protiprávní agrese na území Ukrajiny je píše nízké. Srov. usnesení OVG Berlin-Brandenburg sp. zn. 12 B 3/26 ze dne 30. 9. 2026 (ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dostupné na https://gesetze.berlin.de/perma?d=NJRE001655477).
26. Pro úplnost soud dodává, že žalobce uplatnil velmi obecné námitky proti obsahu závazných stanovisek v podobě prostého nesouhlasu. Věcně tedy neuvedl žádné konkrétní důvody, proč by tato závazná stanoviska měla být neúplná či nesprávná; soud takové vady neshledal.
27. Lze tak uzavřít, že vyhoštění žalobce z důvodu jeho neoprávněného pobytu na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace není nepřiměřené ve vztahu k jeho soukromému a rodinnému životu v tom rozsahu, ve kterém byl procesně účinným způsobem uplatněn. Správní orgány svá rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, včetně vyvrácení obav žalobce z mobilizace. Zájem na dodržování právních předpisů České republiky převažuje nad zájmem žalobce setrvat na území České republiky.
IV. Závěr
28. Z uvedených důvodů není rozhodnutí žalované nezákonné a netrpí ani vadami řízení. Soud proto žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a úspěšné žalované nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žádný z účastníků tak nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 věta první s. ř. s.).
29. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť jim soud neuložil žádnou povinnost (§ 60 odst. 5 s. ř. s. věta druhá). Žalobce byl sice procesně neúspěšný, nicméně osoby zúčastněné na řízení hájily pouze své právo na ochranu rodinného života plynoucí z právních předpisů, nikoliv právo plynoucí z rozhodnutí. Nemají proto právo na náhradu řízení ani podle § 60 odst. 5 s. ř. s. věty první. Pro rozšíření tohoto značně nezdařilého ustanovení na veškerá práva osob zúčastněných na řízení soud neshledává důvod (srov. opačně rozsudek NSS č. j. 1 As 8/2026-66 ze dne 17. 4. 2026).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od jeho doručení. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni.
Plzeň 14. října 2026
Mgr. Jan Šmakal v.r.
soudce
Shodu s prvopisem potvrzuje: L. K.