Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
2 A 41/2026 - 24.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 A 41/2026 - 24
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Danou Černou ve věci
žalobkyně: X, nar. X
státní příslušnost Ukrajina
bytem X
zastoupená Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem
sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve vrácení žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 14. 9. 2026, evidované pod č. j. OAM-0420744/DO-2026, pro její nepřijatelnost
takto:
I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni dne 14. 9. 2026 vrátil její žádost o dočasnou ochranu jako nepřijatelnou, byl nezákonný.
II. Žalovanému se přikazuje, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 14. 9. 2026, evidované pod č. j. OAM-0420744/DO-2026.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 609 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Tomáše Verčimáka, advokáta.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala určení, že zásah žalovaného, kterým jí vrátil žádost jako nepřijatelnou podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“), byl nezákonný. Zároveň navrhla, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práva žalobkyně na dočasnou ochranu a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti jako nepřijatelné. Žalovaný vyhodnotil žádost žalobkyně jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, protože žalobkyně již v minulosti získala dočasnou ochranu ve X.
II.
Shrnutí žalobní argumentace
2. Žalobkyně v žalobě vyjádřila přesvědčení, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v ČR, a proto její žádost neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná. Je občankou Ukrajiny a ke dni 24. 2. 2022 pobývala na Ukrajině.
3. Žalobkyně měla za to, že samotná existence, ať již skončené či formálně trvající, dočasné ochrany v jiném členském státě nemůže být zákonným důvodem pro nepřijatelnost žádosti o dočasnou ochranu. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina podle žalobkyně odporuje směrnici Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice 2001/55/ES“) a prováděcímu rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2022/382/EU“), jakož i konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“).
4. Žalobkyně odkázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci Krasiliva, C-753/23, a judikaturu NSS, ze které plyne, že žádost o udělení dočasné ochrany nelze jako nepřijatelnou vrátit z toho důvodu, že cizinec již v minulosti dočasnou ochranu v nějakém státě EU nebo schengenského prostoru získal. Rovněž bylo zdůrazněno, že cizinci, kteří požívají dočasné ochrany, mají právo se v průběhu trvání této ochrany přemístit do jiného členského státu. I ve svém případě tak žalobkyně spatřovala trend nerespektování názorů soudů žalovaným.
5. Ačkoli bylo ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina do zákona přidáno až k 3. 9. 2025, vztahují se na něj všechny závěry judikatury vydané před tímto datem, neboť není zřejmé, jaký význam by měl mít dopis Evropské komisi z hlediska práva Evropské unie (dále jen „EU“) a nároku na udělení dočasné ochrany. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025-18, a zdůraznila, že předmětné ustanovení je v rozporu se směrnicí 2001/55/ES, jakož i judikaturními závěry, což činí zásah do jejích práv spočívající v označení její žádosti za nepřijatelnou nezákonným.
III.
Vyjádření žalovaného
6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že vyhodnotil žádost žalobkyně o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Žalobkyně totiž v minulosti získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany ve X. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina vylučuje z udělení dočasné ochrany v ČR všechny osoby, které dočasnou ochranou již v minulosti v jiném členském státě disponovaly, nikoli pouze ty, jejichž ochranný status stále trvá. Ani případné doložení projevu vůle žalobkyně směřujícího k ukončení dočasné ochrany ve X by nebylo rozhodné.
7. Dále žalovaný uvedl, že směrnice 2001/55/ES ani prováděcí rozhodnutí 2022/382/EU výslovně nezakládají právo na druhotný pohyb osob požívajících dočasnou ochranu. Směrnice 2001/55/ES totiž výslovně hovoří jen o některých druzích sekundárního pohybu, proto nelze dovozovat, že tento lze vykonat vždy. Zdůraznil, že institut dočasné ochrany je založen na politických dohodách členských států a samotná směrnice upravuje přesuny chráněných osob jen ve výslovně stanovených případech. Podle systematiky ani účelu směrnice 2001/55/ES neexistuje obecné právo na sekundární pohyb mezi členskými státy. Možnost původní volby hostitelského státu po aktivaci dočasné ochrany nelze zaměňovat s právem tento stát následně měnit podle vlastní volby. Tento výklad podporuje i směřování společného evropského azylového systému, které obecně usiluje o regulaci a omezování druhotných pohybů osob mezi členskými státy.
8. Žalovaný také argumentoval, že ani následný vývoj unijní právní úpravy po rozsudku Krasiliva nepodporuje závěr o existenci subjektivního práva osoby s dočasnou ochranou získat nové povolení k pobytu v jiném členském státě. Nová prováděcí rozhodnutí Rady z let 2025 a 2026 podle něj výslovně reagují na problematiku druhotného pohybu a potvrzují, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice 2001/55/ES nemá být vykládána jako jeho umožnění. Tyto akty sice nejsou autoritativním výkladem práva EU, představují však významné interpretační vodítko a svědčí o přetrvávajících výkladových pochybnostech. Na nejednoznačnost otázky podle žalovaného ukazuje také rozdílná praxe členských států, z nichž řada odmítá udělit dočasnou ochranu osobě, která ji již získala v jiném státě EU. Tento přístup potvrzují i předložená rozhodnutí německých soudů a irských orgánů. Žalovaný proto dovozuje, že nejde o případ jednoznačně vyřešený judikaturou (acte clair ani acte éclairé). Navrhl proto zvážit položení předběžné otázky SDEU ohledně souladu § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina s právem EU.
IV.
Právní posouzení věci soudem
9. Městský soud v Praze v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí (§ 87 odst. 1 část věty před středníkem s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně.
10. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým projednáním věci ve stanovené lhůtě nevyjádřila nesouhlas a žalovaný s takovým projednáním věci výslovně souhlasil. Soud neshledal důvod nařídit jednání ani pro potřeby dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobkyně podala u žalovaného a kterou jí žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je oběma stranám z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Všechny pro věc podstatné skutečnosti plynou z předloženého správního spisu, kterým se dokazování neprovádí [srov. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117]. Posouzení důvodnosti žaloby spočívá v zodpovězení právní otázky.
11. Podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).
12. Podle § 3 odst. 2 lex Ukrajina ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky dále, je-li účinné rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a), uděluje dočasnou ochranu cizinci, který doloží, že a) byl ke dni uvedenému v rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a) držitelem platného povolení k trvalému pobytu na území Ukrajiny a b) jeho vycestování do státu, jehož je státním občanem, nebo části jeho území, anebo v případě osoby bez státního občanství do státu nebo části jeho území jeho posledního trvalého bydliště před vstupem na území Ukrajiny, není možné z důvodu hrozby skutečného nebezpečí podle § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců na území České republiky.
13. Podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.
14. Podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže (…), f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.
15. Přestože ustanovení § 5 odst. 2 věta za středníkem lex Ukrajina vylučuje ze soudního přezkumu vrácení nepřijatelné žádosti cizinci, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42, jednoznačně potvrdil, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu ministerstvem z důvodu její nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina přezkoumat lze (srov. bod 25 citovaného rozsudku).
16. Soud předně konstatuje, že na tiskopisu platném od 3. 8. 2026, na němž žalobkyně podala žádost o dočasnou ochranu, žalovaný označil jako důvod nepřijatelnosti žalobkyniny žádosti sdělení, že: žadatel(ka) JE nebo BYL(A) držitelem(kou) dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru. Taková formulace ovšem neodpovídá žádnému zákonnému důvodu podle lex Ukrajina a formulářová žádost odkaz na zákon neobsahuje. Uvedený důvod nepřijatelnosti nekoresponduje ani s § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina, ani s důvodem dle § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Předmětná formulace totiž představuje pouze první část § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, ale neobsahuje podmínku předchozího zaslání oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina.
17. Soud shledal, že ze sdělení na formuláři žádosti nebylo dostatečně určitě rozpoznatelné, který zákonný důvod nepřijatelnosti žalovaný shledal v případě žalobkyně. Žalobkyně žalobou brojila proti konstatování nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, což je i důvod, ke kterému směřovala argumentace žalovaného ve vyjádření k žalobě.
18. Přestože mezi stranami není sporné, z jakého zákonného důvodu žalovaný žádost žalobkyně jako nepřijatelnou odmítl, má soud za to, že postup žalovaného byl nezákonným (kromě dalších důvodů) proto, že žalobkyni jednoznačně nesdělil, z jakého důvodu je její žádost nepřijatelná, resp. formulace důvodu sděleného žalovaným neodpovídá důvodům nepřijatelnosti vymezeným zákonem. Pozdější označení písmene f) ve vyjádření k žalobě nemůže nahradit jeho nesdělení při samotném vrácení žádosti.
19. Soud připomíná, že ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65).
20. V uvedeném postupu žalovaného tedy soud spatřuje nezákonný (3. podmínka) zásah, který současně krátí evropskou legislativou garantovaná práva žalobkyně na dočasnou ochranu (2. podmínka). Splněny tak byly všechny podmínky pro vyslovení nezákonnosti zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s.
21. V posuzované věci by první, druhá a pátá podmínka byly splněny, i kdyby formulář s žádostí neobsahoval neúplné sdělení, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv, a to bez ohledu na to, že jí již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU (ve X). Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. být může (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Stejně tak lze učinit závěr o nezákonnosti takového zásahu, a to z následujících důvodů.
22. Jakkoli v této věci není sporu o tom, že žádost byla nepřípustnou podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, na tento důvod nepřijatelnosti je třeba, i s ohledem na jeho vymezení, nahlížet v souladu s dosavadní judikaturou k důvodům nepřijatelnosti podle písm. c) a d) téhož ustanovení, jak ostatně dovozovala i žalobkyně. Současně platí, že ve vyjádření k žalobě omezil většinu svých argumentů na to, že z práva EU neplyne právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).
23. Dosavadní judikatura k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, vychází i z rozsudku SDEU ve věci C-753/23, Krasiliva, na nějž NSS navázal „dubnovou judikaturou“, např. v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, nebo ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42 a mnohých dalších. Přestože žalovaný shledal žádost žalobkyně nepřijatelnou podle „nového“ důvodu nepřijatelnosti (§ 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina), na posouzení žaloby plně dopadají východiska dřívější „dubnové judikatury“. Ta se uplatní proto, že § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, stejně jako důvody nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona, vylučuje z věcného přezkumu žádosti cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této původní (byť formulačně upravené) podmínce pak v podobě nepřijatelnosti podle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina, kterým Ministerstvo vnitra ČR vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).
24. Nejdříve stručně k první podmínce. První část § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina představuje pouze reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina. Klíčovým zůstává, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí 2022/382/EU, na něž této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou z toho důvodu, že tato osoba o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany požádala nebo jí bylo toto povolení uděleno také v jiném členském státě EU. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany jako držitel povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení podle zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, v jeho rámci poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.
25. Žalobkyně sice výslovně neuvedla, že dočasné ochrany ve X již nepožívá, ale tato skutečnost ničeho nemůže změnit na tom, že žalobkyně mohla dosáhnout na dočasnou ochranu již na základě toho, že splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 2022/382/EU. V opačném případě by jí ostatně dočasná ochrana ve X udělena nebyla. Svědčí jí tudíž i právo sekundární volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného, jenž jí podanou žádost vrátil jako nepřijatelnou, nemohla realizovat. Na právě uvedeném nic nemění „aktualizační“ prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím 2022/382/EU. Z aktualizačního rozhodnutí ani z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl, zvlášť v situaci, jaká nastala v nynějším případě, žádost žalobkyně mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby připustil její věcné posouzení.
26. Zřejmým cílem vložení nových bodů do recitálu prováděcího rozhodnutí Rady je zajistit, aby v jednom okamžiku požívaly oprávněné osoby práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě, a zabránit tak vícenásobným registracím. Postup předestřený judikaturou NSS přitom není s těmito cíli nutně v rozporu, neboť nevede k požívání dočasné ochrany ve více členských státech (srov. rozsudky NSS ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025-28, bod 14, nebo ze dne 19. 9. 2025, č. j. 5 Azs 180/2025-25, bod 7). Nejvyšší správní soud nerozporuje, že tento stav možný není, pouze žalovanému ukládá, aby v těchto případech prověřil, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě trvá, aby žadatele poučil o nemožnosti souběžného využívání dočasné ochrany ve více členských státech, případně aby žalovaný prověřil, zda udělením dočasné ochrany v ČR automaticky zanikne dočasná ochrana udělená v jiném členském státě, případně zda žadatel učinil kroky, aby se práv z dočasné ochrany v jiném členském státě vzdal (srov. rozsudky NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 336/2024-42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024-42).
27. Žalobkyně tak žalobou úspěšně zpochybnila již splnění první podmínky podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Pokud jde o druhou podmínku, odkazuje soud např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 11. 2025, č. j. 18 A 102/2025-21. V tomto případě cizinec obdobně jako žalobkyně vznesl jasně zacílenou argumentaci, kterou napadal nově vložený důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Ani tento nový důvod nemohl podle zdejšího soudu zvrátit základy „dubnové judikatury“. Není zřejmé, proč by oznámení o riziku vyčerpání kapacit mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti sekundárního pohybu držitelů dočasné ochrany. NSS tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 a současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice Rady 2001/55/ES. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 15 A 128/2025-19, bod 26). Žalovaný nemůže využitím nového důvodu vázaným na tutéž podmínku, kterou soudy opakovaně odmítly, nadále plošně odmítat žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení.
28. S ohledem na shora uvedené a za situace, kdy judikatura Nejvyššího správního soudu navazující na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva komplexně vysvětluje důvody nezákonnosti postupu – odmítání žádostí o dočasnou ochranu postupem dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina a nyní podle jeho písm. f), které z nich vychází, bez věcného posouzení, a v unijním právu nedošlo od přijetí onoho rozsudku SDEU k takové změně, která by popřela správnost předmětné judikatury SDEU a NSS, neshledal zdejší důvod k položení předběžné otázky SDEU.
29. Dále ani odkaz žalovaného na praxi Spolkové republiky Německo, Irské republiky či jiných členských států nelze považovat za relevantní. Pro zdejší soud je podstatná judikatura tuzemských správních soudů a SDEU, přičemž rozsudek SDEU ve věci Krasiliva byl vyložen Nejvyšším správním soudem a žádný jiná judikatura SDEU, která by svědčila závěrům žalovaného, není soudu známa. Soud tak neprováděl k důkazu rozhodnutí německých soudů ani irského správního orgánu. Nadto žalovaný sám uvedl, že ani v rámci německé judikatury není praxe jednotná, resp. existují tam různé přístupy.
30. Obstát nemůže ani nová argumentace žalovaného založená na celkovém směřování společného evropského azylového systému a následném vývoji unijní právní úpravy, neboť podle soudu neodůvodňuje odchýlení se od závěru o nezákonnosti mechanického vracení žádostí pro nepřijatelnost. Nová nařízení nestanoví jako důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu její dřívější poskytnutí v jiném členském státě a nadto, novou úpravu mezinárodní ochrany nelze bez dalšího přenášet na specifický režim dočasné ochrany.
V. Závěr a náklady řízení
31. Soud shrnuje, že vyloučení soudního přezkumu ve vztahu k důvodům nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je v rozporu s právem EU a ustanovení nelze aplikovat. Proto soud žalobu projednal a shledal, že je důvodná. Postup, kterým žalovaný žalobkyni jednoznačně nesdělil zákonný důvod, pro který je její žádost nepřípustná, byl nezákonným zásahem. Rovněž sám důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je v rozporu s unijním právem, konkrétně se směrnicí 2001/55/ES a prováděcím rozhodnutím 2022/382/EU. Z tohoto důvodu soud výrokem I. postupem podle § 87 odst. 2 s. ř. s. deklaroval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Podle téhož ustanovení soud výrokem II. zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu obnovit stav před zásahem, neboť důsledky zásahu nadále trvají.
32. Žalovaný vázán názorem soudu posoudí žádost žalobkyně tak, že není nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina. Žádost tudíž bude nutné věcně projednat a v případě splnění podmínek vydat pobytové oprávnění. Ověří-li, že žalobkyně již skutečně nedisponuje pobytovými oprávněními z titulu dočasné ochrany v jiných členských státech EU, a bude-li žalobkyně splňovat též další podmínky, dočasnou ochranu žalobkyni udělí. Pokud žalovaný zjistí, že je pobytové oprávnění žalobkyně v jiném členském státě EU nadále platné, poučí ji o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žalobkyně na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozích pobytových oprávnění. V případě kladného zjištění jí žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žalobkyni, aby sama v přiměřené lhůtě učinila kroky k ukončení pobytových oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu jí žalovaný poskytne potřebnou součinnost.
33. Soud o věci rozhodl přednostně, neboť jde o věc dočasné ochrany, která spadá do mezinárodní ochrany. Nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, neboť o žalobě rozhodl bez zbytečného odkladu po obstarání podkladů nutných pro rozhodnutí a ve lhůtě 30 dnů od podání žaloby ve smyslu § 38 odst. 3 s. ř. s. Případné předběžné opatření přitom působí jen do skončení řízení před soudem. V této situaci by tedy již rozhodování o předběžném opatření bylo bezpředmětné.
34. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto jí podle § 60 odst. 1 s. ř. s. náleží právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem důvodně vynaložila. Vzhledem k tomu, že byla od poplatkové povinnosti osvobozena, náležela jí pouze částka odpovídající náhradě nákladů a odměně jejího zástupce. Náklady žalobkyně přitom spočívají v odměně jejího zástupce Mgr. Tomáše Verčimáka za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepsání žaloby) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) v částce 4 620 Kč za jeden úkon, celkem 9 240 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 advokátního tarifu] a jeden úkon právní služby (návrh na předběžné opatření) podle § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu v částce 2 310 Kč. Náklady žalobkyně dále spočívají v náhradě hotových výdajů za 3 úkony v částce 450 Kč za jeden úkon, celkem 1 350 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, zvyšuje se dále výsledná částka 12 900 Kč o 21 % (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení celkem 15 609 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 15. října 2026
JUDr. Dana Černá v. r.
samosoudkyně