Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 A 35/2026 - 20

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci

žalobkyně: P. S., narozené dne X,

státní příslušnost Ukrajina,

bytem v ČR X,

zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem,

sídlem Lazarská 1719/5, 110 00 Praha 1,

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra,

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7,

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 30. 7. 2026, zaevidované žalovaným pod čj. OAM-0410542/DO-2026, jako nepřijatelné,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 30. 7. 2026 její žádost o poskytnutí dočasné ochrany, zaevidovanou pod čj. OAM-0410542/DO-2026, jako nepřijatelnou z důvodu podle , byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu obnovit stav před vrácením její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 30. 7. 2026, zaevidované pod čj. OAM-0410542/DO-2026.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10.140 Kč, k rukám jejího zástupce, Mgr. Jana Kubici, advokáta, a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně je státní občankou Ukrajiny. Dne 30. 7. 2026 podala žádost o udělení dočasné ochrany v České republice (dále jen „ČR“), evidovanou žalovaným pod čj. OAM-0410542/DO-2026. Žádost o dočasnou ochranu jí však žalovaný vrátil jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobkyně je nebo byla držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie (dále jen „EU“) nebo Schengenského prostoru, konkrétně v Itálii, a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 lex Ukrajina.

2. Vrácení žádosti jako nepřijatelné považovala žalobkyně za nezákonný zásah, proto se podanou žalobou nyní domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval nezákonnost zásahu žalovaného, zakázal mu pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti.

II. Stručné shrnutí obsahu žaloby

3. Žalobkyně nejprve uvedla, že žaloba je přípustná i v situaci, kdy § 5 odst. 2 lex Ukrajina soudní přezkum vylučuje; tento závěr již stvrdil rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23 Krasiliva (dále jen „rozsudek ve věci Krasiliva“), tak na něj navazující judikatura Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), zejména rozsudek ze dne 3. 4. 2024, čj. -42. Zároveň uvedla, že vrácení žádosti jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina je v rozporu s unijním právem, stejně jako obdobný postup žalovaného podle § 5 odst. 1 písm. c) a d) lex Ukrajina, což vyplývá z ustálené judikatury zdejšího soudu a NSS.

4. Druhotný pohyb osob je podle této konstantní judikatury zásadně přípustný, neboť osobám, na něž se dočasná ochrana vztahuje, je toto pobytové oprávnění uděleno již prováděcím rozhodnutím Rady; udělení v jednotlivém členském státě poté představuje pouze přiznání určitých dílčích práv s dočasnou ochranou souvisejících. Žádost tak nelze vrátit z toho důvodu, že žadatel již toto pobytové oprávnění požíval nebo požívá v jiném členském státě. Unijní právo brání toliko tomu, aby práva s dočasnou ochranou spojená čerpal ve více členských státech současně. Odkázala přitom na rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2025, čj. -18, který takový závěr dovodil rovněž pro již výše uvedený § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, na jehož základě žalovaný žalobkyni žádost jako nepřijatelnou vrátil.

5. Žalobkyně měla za to, že mají-li osoby podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady právo zvolit si členský stát, vyplývá z něj zároveň právo svůj pobyt do jiné členské země přemístit, jinak by výluka aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl. Je si vědoma nového prováděcího rozhodnutí Rady č. 2026/1912 ze dne 30. 7. 2026, avšak její žádost byla podána před tímto datem, a toto rozhodnutí se tak na ni nevztahuje. Rovněž upozornila, že po svém návratu na Ukrajinu ji byla nucena znovu opustit, a stala se tak opakovaně vysídlenou osobou. Poukázala přitom na rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 6. 2026, čj. -37, podle nějž se za vysídlené osoby považují i ti, kteří Ukrajinu opustili krátce před vypuknutím války, vrátily se a byly nuceny z ní znovu utéct.

6. Žalobkyně navrhla, aby soud konstatoval nezákonnost zásahu žalovaného, zakázal mu pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti.

7. K žalobě přiložila vrácenou žádost o dočasnou ochranu ze dne 30. 7. 2026, čj. OAM-0410542/DO-2026.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že podle platformy pro výměnu informací Temporary Protection Platform (dále jen „TPP“) byla žalobkyně držitelkou povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Itálii. Dle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina postačuje, pokud cizinec dočasnou ochranu získal v jiné členské zemi, žádná další podmínka již není potřeba. Proto není rozhodné, zda je žalobkyně aktuálně držitelkou povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, a žalovaný považoval skutkově její případ za nesporný. Žalovaný ještě v srpnu 2025 odeslal Evropské komisi (dále jen „EK“) oznámení o riziku vyčerpání kapacit (§ 3 odst. 3 lex Ukrajina). Neměl jinou možnost než posoudit žádost jako nepřijatelnou.

9. Dle náhledu žalovaného není § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina rozporný s evropským právem. Právo na druhotný pohyb nevyplývá z unijního práva ani implicitně. Povinnost vydat povolení k pobytu osobě, která je již držitelem povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v jiném členském státě, omezuje směrnice o dočasné ochraně pouze na případy v čl. 15 odst. 6 a v čl. 26 odst. 4. Nesouhlasil ani s tím, aby se právo sekundárního pohybu držitelů dočasné ochrany dovozovalo na základě neaplikace čl. 11 směrnice, k čemuž došlo politickou dohodou, jež nemůže takové právo založit a samotná směrnice takové právo nezakotvuje.

Žalovaný si je vědom dosavadní judikatury NSS a SDEU týkající se neaplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, avšak tento interpretační závěr nemá za jednoznačný.

10. Dále namítal, že dosud zastávaný výklad není bez dalšího slučitelný s koncepcí společného azylového systému. Dočasná ochrana totiž není izolovaným institutem, nýbrž součástí širšího rámce azylové politiky Unie podle čl. 78 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), což už judikoval i NSS v rozsudku ze dne 2. 2. 2023, čj. -30. Společný azylový systém přitom vychází z regulace sekundárního pohybu, který obecně není žádoucí. Jednotlivé předpisy nejsou sice na nyní projednávanou věc přímo použitelné, avšak představují významný interpretační podklad. Nově přijatá nařízení v rámci Paktu o migraci a azylu takové druhotné přemístění omezují, či přímo blokují, jde o jeden z jejich cílů. Osoby požívající dočasnou ochranu by neměly být posuzovány odlišně, ze směrnice o dočasné ochraně nelze dovodit opačný princip.

11. Poukázal i na následný vývoj právní úpravy, zejména ve vztahu k rozsudku ve věci Krasiliva, a to v prováděcím rozhodnutí Rady č. 1460/2025, kde se uvádí, že členské státy by měly zamítnout žádost o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany podle čl. 8 směrnice tehdy, získal-li již žadatel takové oprávnění v jiném členském státě. Totéž se týká i nyní platného prováděcího rozhodnutí Rady č. 2026/1912 ze dne 30. 7. 2026. Uvedené recitály samy neřeší nyní posuzovanou právní otázku, ani nemohou nahradit závazný výklad SDEU, avšak jde o argument pro závěr, že výklad není jednoznačný. Poukázal i na praxi v Německu, Nizozemsku, Irsku, Finsku a Polsku, které v takovém případě práva neudělují. Otázka tedy není jednoznačně vyřešena.

12. S ohledem na výše uvedení výkladové pochybnosti rovněž navrhl, aby soud položil předběžnou otázku SDEU ohledně souladu § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina s unijním právem, neboť k němu se tento soud v rozsudku ve věci Krasiliva přímo nevyjádřil. Navíc v daném případě hrozí potenciálně rozdílný výklad v různých členských zemích, což jistě není žádoucí. Má za to, že otázka nebyla vyřešena natolik jednoznačně, aby další výklad SDEU nevyžadovala. Navíc poukázal na postup v Irsku, a zejména judikaturu německých správních soudů s tím, že se zjevně ubírá jiným směrem než závěry českých soudů.

13. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

14. Ke svému vyjádření přiložil rozsudek Hesenského správního soudu (Hessischer Verwaltungsgerichtshof; Spolková republika Německo) ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. (dále jen „rozhodnutí Hesenského správního soudu“), rozsudek Správního soudu v Kolíně nad Rýnem (Verwaltungsgericht Köln; Spolková republika Německo) ze dne 15. 6. 2026, sp. zn. (dále jen „rozsudek Správního soudu v Kolíně nad Rýnem“), proti němuž byl podán opravný prostředek s odkladným účinkem k Vrchnímu správnímu soudu Severního Porýní-Vestfálska (Oberverwaltungsgericht Nordrhein-Westfalen), který jej eviduje pod sp. zn. , dále rozsudek Správního soudu v Kasselu (Verwaltungsgericht Kassel) ze dne 8. 5. 2026, sp. zn. 4 L 126/26.KS, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 7. 2026, sp. zn. 4 L 945/26.KS, a rozhodnutí (dopis) Ministerstva spravedlnosti, vnitra a migrace (Department of Justice, Home Affairs and Migration), nedatováno, čj. 2683379-AR60-25 (dále jen „rozhodnutí Ministerstva vnitra Irska“), v anglickém jazyce. Dále přiložil strojové překlady těchto dokumentů do českého jazyka; rozsudek ze dne 22. 7. 2026, sp. zn. 4 L 945/26.KS, předložil pouze ve znění strojového překladu.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

15. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal tvrzený zásah v souladu s a násl. , (dále jen „“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí ( ). Soud ve věci rozhodl bez jednání podle , jelikož žalobkyně i žalovaný vyjádřili s takovým vyřízením věci souhlas. Ani soud sám neshledal potřebu provádět důkazy nad rámec žalovaným předloženého spisu k žádosti žalobkyně. Soud při svém rozhodování primárně vycházel z tiskopisu žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobkyně podala, a kterou jí žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je účastníkům řízení z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby tak závisí na zodpovězení právní otázky.

16. Žaloba je včasná a přípustná (viz bod [26] rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. -42).

17. Žaloba je důvodná.

18. Při posouzení žaloby soud vycházel z následujících ustanovení právních předpisů.

19. Podle , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „“) [m]inisterstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

20. Podle , d) a f) [ž]ádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže:

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,

f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

21. Podle čl. 8 odst. 2 směrnice Rady č. 2001/55/ES o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) [b]ez ohledu na dobu platnosti povolení k pobytu uvedených v odstavci 1 nesmějí členské státy osobám požívajícím dočasné ochrany přiznávat méně výhodné podmínky než ty, jež jsou stanoveny v článcích 9 až 16.

22. Podle čl. 11 směrnice o dočasné ochraně [č]lenský stát převezme zpět osobu požívající na jeho území dočasné ochrany, pokud se tato osoba v průběhu doby stanovené rozhodnutím Rady podle článku 5 bez povolení zdržuje na území jiného členského státu nebo se bez povolení snaží na toto území vstoupit. Na základě dvoustranné dohody členské státy mohou rozhodnout, že tento článek nebudou používat.

23. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně [č]lenské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

24. Podle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně [p]okud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

25. Podmínky, za nichž bude žaloba proti nezákonnému zásahu důvodná, vymezuje konstantní judikatura správních soudů. Podle rozsudku NSS ze dne 17. 3. 2008, čj. -65, č. 603/2005 Sb. NSS platí, že „[o]chrana podle a násl. je důvodná tehdy, jsou-li – a to kumulativně, tedy zároveň – splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (‚zásahem‘ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle a násl. poskytnout.“

26. V posuzované věci jsou zjevně splněny první, druhá, a pátá podmínka. Vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv, a to bez ohledu na to, že jí byla již v minulosti dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, čj. -52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit třetí podmínku, tj. zda postup žalovaného, spočívající ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni jako nepřijatelné podle , byl nezákonný.

27. Klíčovou otázkou je, zda žalovaný použil institut nepřijatelnosti žádosti dle písm. f) v rozporu s právem EU, či nikoli. Na tento důvod nepřijatelnosti je třeba nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d) téhož ustanovení, neboť řešenou otázkou je, zda lze z unijního práva dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (tzv. sekundární pohyb). Soud zastává názor, že toto právo z unijního práva vyplývá. Závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle a d) jsou zcela jednoznačné, zejména lze odkázat na výše citovaný rozsudek ve věci Krasiliva, a navazující tzv. „dubnovou judikaturu“ NSS v podobě rozsudků ze dne 1. 4. 2025, čj. -27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, čj. -42 a čj. -42, a mnoha dalších. V nich kasační soud konstatoval nesoulad s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. I když žalovaný konstantně s těmito závěry polemizoval, během několika posledních měsíců nevznesl racionální a závažné konkurující důvody, které by je vyvrátily (rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025, čj. -34, bod [17] a násl.). Na uvedeném závěru nezmění nic ani nyní předložená, rozšířená argumentace žalovaného.

28. Projednávaný případ provázejí ty samé výtky, které žalovaný opakovaně snášel proti závěrům ustálené judikatury ohledně nepřijatelnosti žádosti podle písm. c) a d) . Přestože žalovaný shledal nynější žádost nepřijatelnou dle důvodu nepřijatelnosti [písm. f)], na posouzení žaloby plně dopadají dřívější judikaturní východiska. Tzv. dubnová judikatura se uplatní zejména s ohledem na konstrukci písm. f) , který stejně jako nepřijatelnost dle písm. c) a d) téhož zákona z věcného přezkumu vylučuje žádosti těch cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K ní pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) přibyl nový (svou povahou kumulativní) předpoklad, aby žádosti o dočasnou ochranu předcházelo také oznámení podle , kterým žalovaný informoval EK o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

29. K první podmínce soud uvádí, že písm. f) představuje pouze přeformulované a sloučené předpoklady nepřijatelnosti dle písm. c) a d) téhož ustanovení. Dle názoru soudu tedy nadále zůstává klíčovým, že cizinci (žadateli) vzniká nárok na přiznání dočasné ochrany již na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, pokud splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 (viz rozsudek NSS čj. -42, bod [32], již citovaný výše), resp. prováděcího rozhodnutí Rady tuto ochranu dále prodlužujícího (zde prováděcí rozhodnutí Rady (EU) č. 1460/2025 ze dne 15. 7. 2025). Současně s tím žadateli vzniká také nárok zvolit si hostitelský členský stát. Byla-li zároveň členskými státy vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, vzniká mu rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by taková výluka postrádala smysl; NSS přitom neshledal mnohostrannou dohodu členských států EU o této výluce jakkoliv problematickou.

30. Jde-li o teze žalovaného, jak vykládat čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně, soud odkazuje např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 4. 2025, čj. -61, body 15 a 16, na nějž odkázala i žalobkyně. Článek 15 představuje minimální standard, čl. 26 lze uplatnit jen se souhlasem dotčeného žadatele (srov. i recitál 12 směrnice o dočasné ochraně). Článek 15 a 26 směrnice se navíc týkají přesunu organizovaného členskými státy, nikoliv změny hostitelského státu na individuálním základě. Skutečnost, že směrnice o dočasné ochraně skutečně blíže neupravuje konkrétní případy druhotného pohybu žadatelů, neznamená, že jej zakazuje. Žádost o dočasnou ochranu není správní orgán oprávněn vrátit jako nepřijatelnou z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.

31. Na těchto závěrech výše zmíněné judikatury nemůže nic změnit ani v této otázce částečně obměněná argumentace žalovaného, a to ani ve vztahu k opakovaným návrhům na předložení předběžné otázky k SDEU. Uvedená problematika je konstantě judikována zdejším soudem i NSS, a zdejší soud ani na základě obměněné a doplněné argumentace žalovaného neshledal důvodu se v této věci od jejich závěrů odchýlit.

32. V tomto ohledu soud považuje za vhodné připomenout konkrétní znění položené předběžné otázky NSS a odpovědi SDEU na ní: „Brání čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, a to i s ohledem na dohodu členských států, že nebudou uplatňovat čl. 11 této směrnice, takové vnitrostátní právní úpravě, podle které je nepřijatelná žádost o povolení k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany, jestliže cizinec požádal o povolení k pobytu v jiném členském státě nebo jestliže mu bylo povolení v jiném členském státě již uděleno?“. SDEU v rozsudku ve věci Krasiliva, odpověděl tak, že „[č]lánek 8 odst. 1 směrnice […] musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany uvedené v prováděcím rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud jej nezískala.“ (zvýraznění podtržením doplnil nyní soud).

33. Svůj právní názor v bodech 28-30 SDEU odůvodnil následovně: „osoby spadající do kategorií uvedených v článku 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382 mají právo obrátit se na orgány členského státu, který si zvolí, za účelem získání povolení k pobytu uvedeného v čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55. Z toho vyplývá, že pokud osoba požívající dočasné ochrany požádala o povolení k pobytu na základě čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55 v prvním členském státě, ale dosud jej nezískala, a následně odcestuje do druhého členského státu, v němž podá podobnou žádost, nemůže druhý členský stát tuto žádost odmítnout jako nepřijatelnou pouze z toho důvodu, že žádost již byla podána v prvním členském státě. Druhý členský stát proto musí zkoumat důvodnost žádosti, která mu byla předložena. Orgány členského státu jsou však oprávněny v rámci zkoumání této žádosti ověřit, zda osoby žádající o povolení k pobytu uvedené v čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55 spadají do kategorií osob uvedených v článku 2 prováděcího rozhodnutí 2022/382 a požívají dočasné ochrany a zda již nezískaly povolení k pobytu v jiném členském státě.“

34. Uvedené východisko vyložil NSS v rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. -42, bod [36], tak, že sice „institut nepřijatelnosti žádosti podle osobu z dočasné ochrany nevylučuje. Dopadá totiž výhradně na případy, kdy držiteli dočasné ochrany byla práva z ní plynoucí již poskytnuta v jiném členském státě, který mu jako první vydal oprávnění k pobytu. Stejně tak je namístě stěžovateli přisvědčit, že čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany je možné pouze v jednom členském státě. Tento závěr výslovně potvrzuje […] i již zmíněný rozsudek Soudního dvora ve věci C‑753/23, podle něhož si státní příslušníci Ukrajiny mohou zvolit členský stát, v němž budou požívat práv plynoucích z dočasné ochrany. Soudní dvůr navíc v bodě 30 citovaného rozsudku výslovně potvrdil, že orgány členských států jsou oprávněny ověřit, zda osoby požívající dočasné ochrany ‚již nezískaly povolení k pobytu v jiném členském státě‘. Je tudíž zřejmé, že zjištění, zda žadatel již požívá těchto práv v jednom členském státě, může být důvodem, pro který mu nelze ta stejná práva znovu poskytnout ve státě jiném.“ Práva z dočasné ochrany lze tedy čerpat v jeden okamžik pouze v jednom členském státě; jejich požívání může být zároveň překážkou pro čerpání ve státě jiném.

35. S argumenty, které žalovaný opakovaně předkládá a činí tak i v tomto případě, tj. že právo volby členského státu je vyčerpáno prvním udělením práv z dočasné ochrany, se NSS již v tomto dřívějším rozhodnutí zcela konkrétně vypořádal: „S ohledem na právě přednesené argumenty odkaz na taxativní výčet důvodů pro vyloučení osoby z dočasné ochrany podle čl. 28 směrnice o dočasné ochraně tudíž nepostačuje pro závěr o neslučitelnosti české právní úpravy s unijním právem. Podstata věci se skrývá jinde: v otázce, zda z práva EU plyne osobám požívající dočasné ochrany právo po dobu jejího trvání určovat (a to i opakovaně), v jakém členském státě jim budou poskytována práva plynoucí z dočasné ochrany. Směrnice o dočasné ochraně ani Rozhodnutí Rady č. 2022/382 na tuto otázku přímo odpověď neposkytují. […] Ani Soudní dvůr, kterému byla tato otázka předložena usnesením NSS ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 Azs 93/2023‑37, odpověď neposkytl. […] Z citovaného rozsudku ve věci C‑753/23 tudíž jednoznačně plyne pouze závěr o neslučitelnosti institutu nepřijatelnosti žádosti podle Názor Soudního dvora na otázku (ne)slučitelnosti institutu nepřijatelnosti žádosti podle však již není srozumitelný. Soudní dvůr na jednu stranu zdůraznil právo státních příslušníků Ukrajiny vybrat si členský stát, v němž chtějí požívat práv spojených s dočasnou ochranou (body 27 a 28). Na stranu druhou však členským státům výslovně umožnil ověřovat, zda již žadatel nezískal povolení k pobytu v jiném členském státě (bod 30). Nedoplnil již nicméně, k čemu by podobné oprávnění orgánů členského státu vlastně bylo. Dopad svého závěru o nemožnosti odmítnout žádost jako nepřijatelnou navíc z časového hlediska omezil po dobu, dokud žadatel nezískal povolení k pobytu (bod 33). Soudní dvůr konečně vyhodnotil dopad článku 11 směrnice v kontextu odpovědi na první předběžnou otázku jako irrelevantní, aniž by se však již zabýval významem dohody členských států, které ve vztahu ke státním příslušníkům Ukrajiny uplatnění tohoto článku vyloučily.“ (zvýraznění podtržením doplnil nyní soud).

36. Soud připouští, že na otázku, zda je důvod nepřijatelnosti podle [a tedy i písm. f), viz bod 29.-31. tohoto rozsudku výše] SDEU přímo neodpověděl, i když se jej NSS výslovně dotázal na oba sporné důvody odmítnutí žádosti pro její nepřijatelnost, které v dané době národní právo pro odmítnutí žádosti připouštělo. NSS však neshledal důvod podat další předběžnou otázku, neboť by se musel SDEU zeptat vlastně na totéž, a v rozdělení pravomocí v rámci čl. 267 SFEU je tak nejenom běžné, ale rovněž nezbytné, aby soud členského státu některé dílčí aspekty projednávané věci dořešil v souladu s logikou poskytnuté rámcové odpovědi (viz body [43] až [47] uvedeného rozsudku). Výše zvýrazněnou mezeru v odpovědi na předběžnou otázku proto NSS zaplnil v bodech [48] až [52] citovaného rozsudku tak, že samotná směrnice nezakládá bez dalšího právo na volbu hostitelského členského státu. Členské státy mohou oznámit rozsah svých kapacit podle čl. 25 odst. 1 směrnice, což stvrdí Rada svým rozhodnutím; nemají-li v takovém režimu uprchlíci právo na prvotní volbu členského státu, nemohou logicky ani provádět druhotný přesun. V režimu zavedeném prováděcím rozhodnutím Rady č. 2022/382 „však unijní orgány zvolily režim odlišný. Rozhodnutí Rady č. 2022/382, doplněné o dohodu členských států o vyloučení článku 11 směrnice o dočasné ochraně, celý výše popsaný režim vlastně obrací. Držitelům dočasné ochrany přiznává právo primární volby členského státu, v němž jim má být poskytnut komplex práv s touto ochranou spojených. S ohledem na níže uvedené argumenty je NSS přesvědčen, že tento režim nutně zahrnuje i volbu sekundární.“

37. Žalovaný má obecně pravdu v tom, že pokud by unijní i vnitrostátní orgány postupovaly podle obecného režimu dočasné ochrany, tak, jak jej směrnice předpokládá, neměla by žalobkyně právo na sekundární přesun (a ani na prvotní volbu členského státu, viz výše). V bodech [61] a [62] výše citovaného rozsudku, na které zdejší soud v podrobnostech odkazuje, však NSS jasně vyložil, že dohoda členských států o vyloučení článku 11 směrnice převrací obecný režim směrnice o dočasné ochraně a přiznává držitelům dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382 právo zvolit si nejen první hostitelský stát, ale též se v průběhu trvání dočasné ochrany přesunout do členského státu jiného (viz obdobně též rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025. čj. -42, ale též žalobkyní odkazované rozsudky NSS ze dne 8. 4. 2025, čj. -37, a ze dne 17. 4. 2025, čj. -43, a mnohé další). Soud proto z těchto důvodů neshledal potřebu položení předběžné otázky, neboť má za to, že uvedená otázka byla ve vztahu k použitelnosti čl. 8 a 11 směrnice dočasné ochraně i v situaci druhotného pohybu dostatečně jasně vyložena, judikatura je v této oblasti zcela ustálená a neponechává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost.

38. K druhé podmínce soud poté uvádí, že v důsledku novely č. , která do vložila , mohl žalovaný od 3. 9. 2025 jako nepřijatelnou shledat žádost, pokud cizinec je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, a to poté, co žalovaný zaslal EK oznámení podle . Druhou podmínku tedy aktivuje sám žalovaný tím, že EK doručí oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

39. Novým důvodem nepřijatelnosti žádosti dle zákonodárce zjevně sledoval překonání závěrů dubnové judikatury (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy). Tento záměr zákonodárce se však podle přesvědčení soudu míjí účinkem. Zatímco závěry dosavadní judikatury bezvýhradně platí pro první podmínku, nová druhá podmínka není ve světle unijního práva sama o sobě způsobilá založit nepřijatelnost žádosti, což potvrdil i NSS ve své pozdější judikatuře k : „[ž]ádost osoby požívající dočasné ochrany na základě čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, která žádá o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v České republice, na něž této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou dle ve spojení s , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění účinném od 3. 9. 2025, z toho důvodu, že této osobě je nebo bylo uděleno povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany také v jiném členském státě Evropské unie.“ (podle právní věty rozsudku ze dne 10. 12. 2025, čj. -19).

40. Oznámení dle se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jak již uvedl zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2025, čj. -26, jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU. Tato žádost je však politickým, nikoli právním aktem. Nelze z něj proto bez dalšího dovozovat legislativní důsledky, tedy ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb (rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 1. 2025, čj. -21). Uvedené oznámení se navíc týká rizika vyčerpání, nikoli překročení kapacit. Článek 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně totiž předpokládá, že Rada neprodleně posoudí situaci a přijme vhodná opatření či doporučení. Tento článek naopak neumožňuje členskému státu, aby sám z vlastní iniciativy omezil práva, která žadateli plynou ze směrnice a z prováděcích rozhodnutí.

41. Pokud směrnice o dočasné ochraně nepočítá s tím, že by oznámení členského státu o překročení jeho kapacit mělo jakékoli přímé důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu, nemůže takový důsledek v podobě jakési umělé „procesní brány“ založit politický akt v podobě oznámení o pouhém riziku překročení kapacity. Takový důvod nepřijatelnosti nenachází oporu v unijním právu, a nemůže v něm tedy ani vyvolat jakékoliv právní účinky. Z tohoto důvodu nemůže být zákonným ani postup žalovaného, který v rozporu s právem EU použil ve spojení s novým téhož předpisu.

42. V tomto směru soud zároveň odkazuje na již výše citovaný rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2025, čj. -19, bod [28], podle nějž žalovaný v dané věci „[o]pakuje pouze své přesvědčení, že odpověď Soudního dvora v rozsudku Krasiliva na předchozí předběžnou otázku je vykládána chybně. Stěžovatel neuvádí ani to, že by zodpovězení nějaké předběžné otázky bylo potřebné k posouzení souladu s unijním právem. Nikterak nenapadá ani závěr městského soudu, že jde de facto o spojení dvou dosavadních důvodů nepřijatelnosti, doplněné o další podmínku, která je plně v moci stěžovatele. Proti úvahám městského soudu ohledně oné nové podmínky (tedy oznámení podle ) stěžovatel vůbec neargumentuje a nevyvrací ani závěr městského soudu, že i tato podmínka je v rozporu s unijním právem (resp. nemůže mít na unijní právo, které garantuje dočasnou ochranu, vliv).“ Uvedené judikaturní závěry se zcela uplatní i v nyní projednávané věci, neboť žalovaný polemizuje toliko s již ustáleným judikaturním závěrem ohledně čl. 11 směrnice, ale už nikoliv s oznámením podle . Soud proto uzavírá, že žalovaný nezpochybnil závěry činěné opakovaně zdejším soudem i NSS, podle nichž i druhá podmínka je v rozporu s evropským právem, a nelze ji proto na udělování dílčích práv v souvislosti s dočasnou ochranou aplikovat.

43. K argumentaci žalovaného čl. 78 SFEU soud obecně uvádí, že uvedený článek SFEU vymezuje základní kompetence EU v oblasti mezinárodní ochrany, která čítá tři složky – azyl, doplňkovou ochranu, a dočasnou ochranu. Právě posledně jmenovaný institut stojí od počátku stranou azylu a doplňkové ochrany, a je upraven samostatně, což je dáno zejména jeho účelem. Dočasná ochrana totiž slouží pro případy, kdy lze očekávat mimořádně vysoký příliv běženců, který by individuálním posuzováním jejich žádostí přehltil běžné systémy pro poskytování mezinárodní ochrany (k tomu srov. recitály 2 a 3 směrnice o dočasné ochraně), a mimo jiné v čl. 11 obsahuje mechanismus proti sekundárnímu usazení beneficienta dočasné ochrany. Na tuto obecnou úpravu však v souvislosti se sekundárním pohybem nelze odkazovat beze zbytku, pokud dohoda členských států v případě hromadného přílivu osob z Ukrajiny jeho aplikaci vyloučila, a záměrem i nadále zjevně je ponechat dočasnou ochranu jako zcela speciální institut pro mimořádné situace (srov body 35.-36. výše).

44. K rozhodnutím předloženým žalovaným na podporu jeho názoru o odlišné praxi v jiných členských státech EU a k rozšířené argumentaci potřebnosti předložení předběžné otázky k SDEU, soud uvádí, že pokud jde o rozhodnutí Hesenského správního soudu a rozhodnutí Ministerstva vnitra Irska (viz bod 14. výše), tato rozhodnutí žalovaný předkládal již v minulosti a zdejší soud mu opakovaně sdělil, že se rozhodovací praxí cizích členských států necítí být vázán (např. ve věcech sp. zn. , , , ale i v dalších), natož bez kontextu tamní právní úpravy. Jde-li o další tři nově přiložená soudní rozhodnutí, ta soud také nepovažoval pro své rozhodnutí z obdobných důvodů za relevantní, navíc se jedná „pouze“ o rozsudky v I. stupni toliko z jediné spolkové země (Hesensko), přičemž z doložených informací není ani známo, zda byl v těchto věcech podán opravný prostředek, případně s jakým výsledkem, na rozdíl od dokládaného rozsudku Správního soudu v Kolíně nad Rýnem, u něhož opravný prostředek podán byl a není tak konečné.

45. Nezbývá než zopakovat, že žalovaný jimi dokládá postup orgánů dvou jiných členských států bez kontextu tamní právní úpravy a správní a soudní praxe, v několika individuálních případech, kdy ani jednotlivá rozhodnutí z jiných členských států nemohou zvrátit závěry SDEU k vyložené předběžné otázce.

46. Soud tedy za daných okolností důvod pro položení předběžné otázky ani v tomto případě neshledal, neboť výklad SDEU ve spojení s výkladem NSS má za úplný, konzistentní a vnitřně souladný. I nadále se tak uplatní podrobný návod, vyhotovený NSS v bodě [78] rozsudku ze dne 3. 4. 2025, čj. -42.

47. V případě žalobkyně žalovaný v TPP ověřil, že její dočasná ochrana v Itálii již netrvá (znak „ia“), a není tak důvodu, proč by jí neměl dílčí práva z ní plynoucí udělit, pokud ověří, že se v jejím případě jedná o osobu vysídlenou podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382 a s přihlédnutím k relevantní judikatuře k této otázce. Touto skutečností se však žalovaný vůbec nezabýval, stejně jako se nezabýval ani okolnostmi trvání předchozí dočasné ochrany získané v Itálii. Soud tedy shrnuje, že žalovaný nevyvrátil závěry judikatury, dle nichž žalobkyně mohla žádat o dočasnou ochranu v ČR, a pokud žalobkyni vrátil její žádost jako nepřijatelnou podle , byl jeho postup nezákonný.

48. Při aplikaci závěrů bodu [78] rozsudku NSS čj. -42, v kombinaci s výše uvedeným rozsudkem ze dne 10. 12. 2025, čj. -23, tedy jednoznačně nelze uplatnit institut nepřijatelnosti žádosti nejen podle , nýbrž ani dle písm. f) téhož ustanovení, a to pro neslučitelnost s unijním právem. Žádost tedy bude nutné věcně projednat, a požadované pobytové oprávnění v případě splnění výše uvedených podmínek vydat.

V. Závěr a náklady řízení

49. Ze všech uvedených důvodů soud dle věty první určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobkyni její žádost o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelnou podle , byl nezákonný. Žalovanému současně zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením její žádosti. Žalovaný tak zejména nebude moci odmítnout přijetí žádosti žalobkyně z důvodu podle , naopak je povinen ji přijmout a věcně ji projednat a v případě splnění podmínek pobytové oprávnění vydat.

50. Právním názorem vysloveným v tomto rozsudku je žalovaný vázán ( ). Výrok rozsudku ve věci žaloby proti nezákonnému zásahu je třeba vykládat v návaznosti na jeho odůvodnění (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 12. 2022, čj. -56, bod [33]). Žalovaný tak poté, co ověří u žalobkyně splnění podmínky vysídlené osoby ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady č. 2022/382, ve znění jeho prodloužení, s přihlédnutím k relevantní judikatuře (zejména rozsudek ze dne 20. 6. 2025, čj. -37, a rozsudky NSS ze dne 16. 7. 2026, čj. -18, ze dne 24. 9. 2026, čj. -23, či ze dne 30. 9. 2026, čj. -57), bude postupovat podle bodu [78], podbodu 3 rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. -42, tj. přijme žádost k věcnému posouzení, a bude-li při jeho dalším postupu dočasná ochrana již v Itálii zneplatněna (příznak „ia“), oprávnění k pobytu vydá.

51. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto má nárok na náhradu nákladů řízení, které spočívají v nákladech na právní zastoupení advokátem. Zástupce žalobkyně učinil v řízení 2 úkony právní služby ve smyslu , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – převzetí a příprava právního zastoupení a podání žaloby [, d) advokátního tarifu]. Odměna za jeden úkon právní služby v řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu činí 4.620 Kč (, advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), celkem 9.240 Kč, k čemuž je nutno dále přičíst náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 450 Kč za jeden úkon právní služby podle advokátního tarifu, celkem 900 Kč. Zástupce žalobkyně k výzvě soudu nesdělil, že je plátce DPH, soud proto odměnu a náhradu hotových výdajů o částku odpovídající této dani nenavyšoval. Žalovaný je tedy povinen žalobkyni prostřednictvím jejího zástupce zaplatit náhradu nákladů řízení v celkové výši 10.140 Kč (9.240 Kč + 900 Kč), a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 15. října 2026

Mgr. Darina Michorová

samosoudkyně