Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 A 39/2026 - 51

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci

žalobce: A. K., nar. X,

státní příslušnost Ukrajina,

bytem v ČR X,

zastoupen advokátem Mgr. Petrem Mertou,

sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3,

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra,

sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce a v odmítnutí přijetí žalobce k vyřízení vyznačení vízového štítku,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v prohlášení zániku dočasné ochrany žalobce a v odmítnutí přijetí žalobce k vyřízení vyznačení vízového štítku byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku dočasné ochrany žalobce a před odmítnutím žalobce k vyřízení vyznačení vízového štítku.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 140 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho právního zástupce, Mgr. Petra Merty.

Odůvodnění:

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že zásah žalovaného, kterým prohlásil zánik jeho dočasné ochrany z důvodu , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny, vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále též „Lex Ukrajina“), byl nezákonný. Dále se domáhal určení, že nezákonným zásahem bylo nevyznačení vízového štítku dle Lex Ukrajina žalovaným. Zároveň navrhl, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv a přikázal mu obnovit stav před prohlášením zániku dočasné ochrany a aby bylo žalobci umožněno vyznačení vízového štítku.

2. Žalobce namítl, že o důvodu zániku dočasné ochrany postupem dle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina se dozvěděl až nahlédnutím do spisu dne 3. 9. 2026. Dne 22. 7. 2026 mu bylo doručeno rozhodnutí o správním vyhoštění, z jeho odůvodnění se podává, že dne 21. 7. 2026 s ním byla provedena kontrola dle , o pobytu cizinců na území ČR. Kontrola byla provedena, neboť se žalobce dostavil na pracoviště policejního orgánu, aby donesl svému kamarádovi zapomenutý cestovní pas. V rámci této kontroly bylo policejním orgánem zjištěno, že dočasná ochrana zanikla ke dni 4. 3. 2026. Žalobce však o zániku ani jeho důvodu nebyl informován. Žil v přesvědčení, že dočasná ochrana byla prodloužena do 30. 9. 2026, a to na základě elektronické registrace k prodloužení dočasné ochrany, kterou provedl dne 16. 1. 2026. Proti rozhodnutí o správním vyhoštění podal odvolání, v rámci odvolacího řízení byl dne 3. 9. 2026 nahlédnout do spisu. Ze sdělení žalovaného vyplývá, že žalobci byla dočasná ochrana udělena dne 5. 3. 2022 a následně byla opakovaně prodlužována, naposledy do 31. 3. 2026. Dne 17. 12. 2025 byla žalovanému doručena informace Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy nazvaná Seznam osob, u kterých byla provedena pobytová kontrola (kontrola místa hlášeného pobytu) a výsledek kontroly. Z přiložené tabulky vyplývá, že Policie ČR provedla dne 3. 12. 2025 kontrolu na adrese X, kde byl žalobce v té době oficiálně registrován. V příloze sdělení tvořené hromadným tabulkovým soupisem desítek cizinců z různých pražských adres byla u žalobce bez bližšího odůvodnění či zaškrtnuta možnost „3. trvale se nezdržuje“. Na základě této jednorázové plošné prověrky žalovaného s odkazem na Lex Ukrajina zrušil žalobci evidovaný údaj o místu pobytu, a to se zpětnou platností ke dni kontroly, tedy k 3. 12. 2025. Následně byla žalobci jako adresa místa pobytu podle Lex Ukrajina přiřazena adresa sídla správního orgánu, tedy tzv. ohlašovna žalovaného. Protože žalobce ve lhůtě 90 dnů nepředložil nový doklad o ubytování, žalovaný aplikoval Lex Ukrajina a dovodil, že uplynutím 90denní lhůty, tedy dnem 4. 3. 2026, oprávnění k pobytu zaniklo. Žalovaný ve sdělení konstatoval, že žalobce nebyl o zrušení údaje o místu pobytu vyrozuměn, stejně jako nebyl vyrozuměn o běhu lhůty ani o zániku oprávnění. Žalovaný toto obhajuje tím, že právní předpis takovou povinnost neukládá. Žalobce po celou dobu svého pobytu na území ČR fakticky a nepřetržitě pobýval, vedl bezúhonný život a disponoval řádným ubytováním, včetně relevantních potvrzení o ubytování. Disponoval platným potvrzením o ubytování pro další období i na jiných místech ČR. V návaznosti na stěhování si zajistil ubytování na adrese X, k němuž ubytovatel po urgencích vystavil potvrzení o ubytování dne 12. 1. 2026 s platností od 8. 1. 2026 do 8. 1. 2027. Následně se od 1. 2. 2026 přestěhoval na adresu X, kde má ubytování podloženo potvrzením ze dne 10. 3. 2026, vystaveným oprávněným uživatelem. K formálnímu oznámení změny adresy na pracovišti žalovaného v zákonné lhůtě nedošlo z důvodů na straně státní správy. Žalobce se osobně dostavil na klientské pracoviště žalovaného za účelem ohlášení změny pobytu a předložení dokladu o ubytování, avšak z důvodu nedostatečné kapacity pracoviště, vyčerpání pořadových lístků a enormního přetížení úředních přepážek uvedené nepředložil. Přestože projevil aktivní vůli povinnost splnit, žalovaný mu neumožnil podání učinit ani neposkytl součinnost k překonání administrativní překážky (např. poučení o možnosti zaslaní oznámení dálkově). Přičítat žalobci za této situace nesplnění ohlašovací povinnosti a spojovat s tím fatální následek v podobě zániku dočasné ochrany a následného správního vyhoštění je v přímém rozporu se zásadou dobré správy a zákazem svévole orgánů veřejné moci. O maximální snaze plnit pobytové povinnosti svědčí skutečnost, že dne 16. 1. 2026 úspěšně provedl elektronickou registraci k prodloužení dočasné ochrany v souladu s a 3 Lex Ukrajina. V tomto úředním potvrzení žalovaný výslovně uvádí, že pobyt účastníka se na základě včasné registrace považuje za pobyt za účelem dočasné ochrany do 30. 9. 2026. Žalovaný tím vyvolal legitimní očekávání, že dočasná ochrana je zachována.

3. Žalobce dále namítl, že konstrukce dle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina spočívá na vnitrostátním ustanovení, které je v přímém rozporu s právem Evropské unie, proto k němu nelze přihlížet. Bod 12 preambule a čl. 3 odst. 5 směrnice o dočasné ochraně výslovně zmocňuje členské státy pouze k tomu, aby zavedly nebo zachovaly pro osoby požívající dočasné ochrany podmínky příznivější, nikoliv přísnější. Stanovení vnitrostátního pravidla v § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina, podle něhož mezinárodní ochrana zaniká po 90 dnech evidence na adrese žalovaného, představuje nepřípustné zúžení unijního standardu a svévolné vytvoření nového důvodu zániku ochrany, který směrnice nezná a nepřipouští. Jak plyne z ustálené judikatury SDEU již od rozsudku ve věci C-106/77 (Simmenthal), vnitrostátní soudy i orgány veřejné správy mají povinnost zajistit plný účinek unijního práva a ponechat nepoužité jakékoliv ustanovení vnitrostátního zákona, které je s unijním právem v rozporu. Pokud vnitrostátní norma zkracuje práva přiznaná unijní směrnicí, nesmí být v neprospěch jednotlivce aplikována. K tomuto závěru dospěl rovněž Veřejný ochránce práv ve své Zprávě o šetření z vlastní iniciativy ve věci zániku dočasné ochrany kvůli změně adresy na ohlašovnu, sp. zn. 4280/2025/VOP/VVO (č. j. KVOP-41991/2025) ze dne 6. 10. 2025. Ombudsman ve své zprávě výslovně konstatuje, že postup, kdy držitelům dočasné ochrany zaniká ochrana ze zákona po 90 dnech hlášení na ohlašovně, jde nad rámec směrnice o dočasné ochraně. Automatické přehlášení na ohlašovnu neznamená, že tito lidé přestali být vysídlenými osobami a nespadají pod osobní rozsah směrnice.

4. Závěry o neaplikovatelnosti vnitrostátních ustanovení Lex Ukrajina, která rozšiřují důvody zániku či odepření dočasné ochrany nad rámec směrnice 2001/55/ES, potvrdil i NSS. K závěru o neaplikovatelnosti § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina z důvodu rozporu se směrnicí dospívá též konstantní soudní judikatura – např. v rozsudcích Městského soudu v Praze č. j. -41 ze dne 25. 9. 2025, č. j. -23 ze dne 18. 5. 2026, č. j. -37 ze dne 14. 5. 2026, č. j. -45 ze dne 20. 11. 2025, č. j. -26 ze dne 23. 4. 2026. K nezákonnosti samotného zániku ochrany přistupuje nezákonnost předcházející pobytové kontroly a evidenčního zásahu. Podle zprávy ombudsmana cizinecká policie postupuje v rozporu se zákonem a principy dobré správy, pokud provádí prověrku adresy pouze jednorázově, v běžné pracovní době a na místě nezanechává žádné vyrozumění o provedené kontrole. V případě účastníka řízení policie provedla náhodnou kontrolu dne 3. 12. 2025, nezastihla jej a MV ČR OAMP obratem, bez jakéhokoliv správního řízení, bez doručení oznámení a bez poskytnutí možnosti vyjádření zrušilo údaj o pobytu se zpětnou účinnosti. K tomu žalobce poukázal na rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2023, č. j. -34. Žalobce byl zbaven možnosti vadu v adrese odstranit a v tichosti byl doveden k domnělému zániku svého statusu. Tento postup představuje zásadní porušení práva na řádný proces podle čl. 41 a práva na účinný prostředek nápravy podle y základních práv Evropské unie. Postup žalovaného, kdy aplikoval Lex Ukrajina, a prohlásil zánik dočasné ochrany žalobce, byl v rozporu se zákonem, resp. legislativou Evropské unie, proto byl nezákonný. Dočasná ochrana neměla zaniknout. Žalobce se proto dne 22. 9. 2026 dostavil na pracoviště žalovaného na adrese Cigánkova 1861/2, Praha 4, za účelem vyznačení vízového štítku dle Lex Ukrajina. To prokazuje pořadovým lístkem. Nebyl přijat s tím, že příslušným pracovištěm je pracoviště na adrese Žukovského 888/2, Praha 6. Žalobce se tedy dostavil tam. Pracovník zde zjistil zánik dočasné ochrany a byla zavolána hlídka cizinecké policie, která žalobce zajistila, následně bylo telefonicky ověřeno, že s žalobcem je vedeno řízení o správním vyhoštění a žalobce byl proto propuštěn. Žalobci nebylo vydáno žádné potvrzení o návštěvě. Bylo mu však uvedeno, že má navštívit Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině, v rámci pracoviště žalovaného na adrese Kolbenova 942/38a, Praha – Vysočany. Ještě dne 22. 9. 2026 se tam dostavil, bylo ale odmítnuto vyznačení vízového štítku dle Lex Ukrajina, jakož i vydání potvrzení o účasti či o odmítnutí vylepení štítku, poradna byla uzavřena. Dne 16. 1. 2026 se řádně registroval k prodloužení dočasné ochrany dle Lex Ukrajina. Byl proto oprávněn k prodloužení dočasné ochrany do 31. 3. 2027, pokud se dle Lex Ukrajina dostaví do 30. 9. 2026 k vyznačení vízového štítku. Tak učinil dne 22. 9. 2026, ale vyznačení štítku bylo odmítnuto. Žalobce dále navrhl vydání předběžného opatření.

5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Sdělil, že žalobce nejprve pobýval na území na základě vydaného s platností od 1. 4. 2025 do 31. 3. 2026. Dne 16. 1. 2026 elektronicky požádal o prodloužení platnosti stávajícího oprávnění, čímž mu byla platnost automaticky prodloužena do 30. 9. 2026. Dne 17. 12. 2025 byl do datové schránky žalovaného doručen podnět PČR nazvaný ke zrušení adres osob s DO za rok 2025 – 49. týden, zaslaný Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy. Z podnětu vyplynulo, že při pobytové kontrole uskutečněné dne 4. 12. 2025 se žalobce na hlášené adrese (tj. X), nenacházel, přičemž bylo hlídkou zjištěno, že žalobce se zde již trvale nezdržuje. Žalovaný tedy následně postupoval dle § 6a odst. 3 písm. a) Lex Ukrajina a zrušil údaj o místě hlášeného pobytu žalobce ke dni 3. 12. 2025. Od 4. 12. 2025 se místem hlášeného pobytu žalobce na území stala adresa pracoviště žalovaného v Praze, konkrétně Cigánkova 1861/2, Praha 4 - Chodov. Vzhledem k tomu, že místo pobytu žalobce bylo po dobu 90 dnů (konkrétně od 4. 12. 2025 do 4. 3. 2026) hlášeno v sídle pracoviště žalovaného, došlo k zániku dočasné ochrany. Žalovaný poukázal na § 6 odst. 10 zák. Lex Ukrajina, dle kterého se na hlášení změny místa pobytu na území České republiky použijí přiměřeně ustanovení zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Cizinec, kterému byla udělena dočasná ochrana podle tohoto zákona, je povinen hlásit změnu místa pobytu na území České republiky Ministerstvu vnitra do 3 pracovních dnů ode dne změny, a to doložením dokladu o ubytování podle odstavce 1. Pokud žalobce v mezičase změnil místo pobytu, měl povinnost změnu hlásit na pracovišti žalovaného. Pokud tak neučinil, nemůže být tato skutečnost dávána žalovanému k tíži. Žalovaný má za to, že přesvědčení žalobce o rozporu § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina s právem EU je mylné, je důsledkem nerozlišování oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany a dočasné ochrany jako takové. Směrnice 2001/55/ES zakládá členským státům povinnost vydat osobám požívajícím dočasné ochrany, tedy osobám, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí rady podle článku 5 směrnice č. 2001/55/ES, povolení k pobytu. Pokud jde o proces získání tohoto pobytového oprávnění, nechává evropský zákonodárce tuto otázku zjevně na vnitrostátním právu členských států. Stejně tak neřeší konkrétní podobu tohoto pobytového oprávnění, jeho platnost či způsob prodlužování. Jediné, co zakotvuje, je povinnost toto pobytové oprávnění osobě požívající dočasné ochrany vydat. Podle názoru žalovaného má proto členský stát také možnost stanovit, za jakých podmínek platnost tohoto pobytového oprávnění skončí, zda uplynutím doby nebo na základě jiné skutečnosti. Skončení či zánik platnosti pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany neznamená, že takovou osobu členský stát vylučuje z dočasné ochrany úplně, tedy nad rámec čl. 28 směrnice 2001/55/ES. V případě, že u takové osoby není dán některý z důvodů uvedených v čl. 28 směrnice 2001/55/ES, je podle čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES členský stát povinen vydat pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany znovu. Lex Ukrajina ani , o dočasné ochraně cizinců, nijak neomezuje možnost podání žádosti o poskytnutí dočasné ochrany, tedy o vydání oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. Žádost o udělení dočasné ochrany tudíž může být podána kdykoliv a dokonce opakovaně. Čl. 28 směrnice 2001/55/ES, v úvodu hovoří o tom, že členské státy mohou vyloučit osobu z poskytnutí dočasné ochrany, pokud nastane nebo je zjištěna některá ze skutečností uvedená v odstavci 1, čl. 28. To znamená, že správní orgán takové osobě nemusí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany nikdy vydat, či jí nemusí přiznat další práva vyplývající z dočasné ochrany. Takové účinky však Lex Ukrajina nemá. Pokud držiteli oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany z tohoto důvodu oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany zanikne, nebrání mu to v získání nového povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Pokud by Lex Ukrajina skutečně rozšiřoval důvody uvedené v čl. 28 směrnice 2001/55/ES, pak by muselo z jeho textu vyplývat, že v důsledku zániku oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany není již cizinec oprávněn získat nové pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany. To však z textu Lex Ukrajina nevyplývá.

6. Městský soud v Praze případ posoudil na podkladě a násl. , . Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

7. Podle každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.

8. Podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany dále zaniká po uplynutí 90 dní, kdy bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu podle § 6 odst. 4.

9. Podle § 6a odst. 3 Lex Ukrajina Ministerstvo vnitra dále zruší údaj o místě hlášeného pobytu, jestliže se cizinec na místě hlášeného pobytu nezdržuje déle než 15 dnů, a to na základě informace a) Policie České republiky, b) organizační složky státu nebo státního podniku, v jejichž objektu byl cizinec ubytován, nebo c) obce, kde má cizinec místo hlášeného pobytu na území České republiky.

10. Podle § 6a odst. 4 Lex Ukrajina místem pobytu cizince po zrušení údaje o místě hlášeného pobytu na území České republiky je sídlo správního orgánu, který tento údaj úředně zrušil; v informačním systému cizinců je tento údaj označen jako adresa úřadu.

11. Podle § 7b odst. 1 Lex Ukrajina nebyla-li dočasná ochrana na úrovni Evropské unie ukončena a zároveň byla prodloužena nebo bylo Radou Evropské unie rozhodnuto o jejím prodloužení, pobyt cizince, kterému byla v předcházejícím kalendářním roce udělena nebo prodloužena dočasná ochrana na území České republiky, se ode dne 1. dubna aktuálního kalendářního roku do dne 30. září aktuálního kalendářního roku považuje za pobyt za účelem dočasné ochrany, jestliže se cizinec zaregistroval k jejímu prodloužení do 15. března aktuálního kalendářního roku způsobem podle odstavce 4.

12. Podle § 7b odst. 3 Lex Ukrajina dostaví-li se cizinec do 30. září aktuálního kalendářního roku postupem podle tohoto ustanovení k vyznačení vízového štítku, považuje se pobyt takového cizince na území České republiky za dočasnou ochranu až do 31. března následujícího kalendářního roku.

13. Podle § 7b odst. 6 Lex Ukrajina došlo-li ode dne posledního vyznačení vízového štítku u cizince ke změně místa pobytu na území České republiky, kterou neohlásil postupem podle § 6 odst. 10, nebo je-li jeho místo pobytu stanoveno podle § 6a odst. 4, je cizinec při dostavení se k vyznačení vízového štítku povinen doložit doklad o ubytování podle § 6 odst. 1; pokud cizinec doklad o ubytování podle § 6 odst. 1 nepředloží, vízový štítek se nevyznačí.

14. Ochranu před nezákonným zásahem může správní soud poskytnout za předpokladu kumulativního splnění pěti následujících podmínek: žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jedna z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (rozsudek NSS z 17. 3. 2008, č. j. , č. 603/2005 Sb. NSS). Soud má za to, že všechny tyto podmínky jsou v projednávané věci splněny.

15. Zdejší soud se opakovaně zabýval otázkou rozporu § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina s unijním právem, přičemž závěr o tom, že zde rozpor je, vyslovil mj. v rozsudku ze dne 25. 9. 2025, č. j. – 41 ze dne 25. 9. 2025, ze dne 20. 11. 2025, č. j. - 45, ze dne 3. 12. 2025, č. j. – 26 nebo ze dne 27. 2. 2026, č. j. – 21.

16. Soud nejprve ověřil, zda postup žalovaného na základě § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina může být nezákonným zásahem. Vzhledem k tomu, že žalovaný postupoval tak, že vyznačil změnu místa pobytu žalobce na území v informačním systému, kdy poté na základě uplynutí doby dle Lex Ukrajina mělo dojít k zániku pobytového oprávnění, kdy tento zánik poté žalovaný vyznačil do systému, jednalo se o faktický úkon, který nepředstavuje rozhodnutí, ale zásah dle Soud dále konstatuje, že se jednalo o zásah směřující přímo proti žalobci.

17. Soud předně poukazuje na rozsudek zdejšího soudu č. j. – 21 ze dne 27. 2. 2026, ve kterém konstatoval, že: „Ustanovení bylo do Lex Ukrajina vloženo novelou provedenou , a to s účinností od 11. 2. 2025. Z důvodové zprávy novelizačního se k novému ustanovení nepodávají žádné bližší informace. Podstatou tohoto ustanovení je ex lege zánik pobytového oprávnění vyplývajícího z dočasné ochrany za situace, kdy po uplynutí 90 dní bylo místem pobytu cizince sídlo správního orgánu. Posuzované ustanovení je tedy na místě vnímat jako negativní následek (sankci) pro držitele dočasné ochrany, kteří místo hlášeného pobytu uvedli nesprávně či nepravdivě, potažmo po získání práv z dočasné ochrany na území České republiky přišli o právo či možnost užívat objekt, ve kterém svůj pobyt původně nahlásili, případně se na hlášeném místě fakticky nezdržují déle než 15 dnů, a tuto vadu v zákonem předvídané lhůtě neodstranili (srov. až 3 lex Ukrajina). Je evidentní, že zákonodárce hrozbou zánikem oprávnění k pobytu chce držitele dočasné ochrany motivovat k tomu, aby včas, řádně a pravdivě hlásili místa svého pobytu a stát tak měl přehled o tom, kde se na území České republiky nacházejí.“ Následně však také shledal, že: „Soud ovšem souhlasí se žalobkyní, že absence hlášené adresy pobytu ve státě, který dočasnou ochranu poskytuje, nemůže být důvodem pro neudělení dočasné ochrany, respektive pro její zánik, neboť takovýto požadavek nevyplývá ze směrnice o dočasné ochraně“. K tomu soud poukázal na bod 12 a 22 preambule směrnice o dočasné ochraně a čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně.

18. Soud následně dále uvedl, že správní soudy, včetně NSS v tzv. „dubnové“ judikatuře (rozsudcích z 1. 4. 2025, č. j. - 27, č. 4683/2025 Sb. NSS, z 3. 4. 2025, č. j. - 42, z 3. 4. 2025, č. j. - 42, a z 8. 4. 2025, č. j. - 37) a dalších rozhodnutích, opakovaně konstatovaly, že udělení dočasné ochrany podle Lex Ukrajina ve skutečnosti znamená „jen“ poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle prováděcího rozhodnutí, nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové. „Dočasná ochrana“ ve smyslu českých právních předpisů je pouze legislativní zkratkou pro oprávnění k pobytu na území České republiky (jak je i zřejmé z Lex Ukrajina a , o dočasné ochraně cizinců). Jedná se o pobytové oprávnění, které jsou členské státy včetně České republiky povinny držitelům dočasné ochrany vystavit a poskytnout jim v souladu s čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně.

19. Dle soudu je však dále z podstaty minimálních norem vymezených ve směrnici o dočasné ochraně zřejmé, že zde je dána pravomoc členských států v případě hromadného přílivu vysídlených osob zavádět nebo udržovat toliko opatření příznivější pro osoby požívající dočasné ochrany. V případě, že by vnitrostátní systém byl méně příznivý, měl by členský stát zajistit doplňková práva stanovená ve směrnici o dočasné ochraně (viz bod 12 preambule směrnice o dočasné ochraně a bod 17 preambule prováděcího rozhodnutí a rozsudek NSS č. j. NSS ).

20. Soud proto v již zmíněném rozsudku č. j. – 21, dále uvedl, že: „Dokud dočasná ochrana trvá, nelze jinými slovy stanovovat omezení z ní plynoucích práv bez opory ve směrnici o dočasné ochraně. Žalovaný má jistě pravdu, že směrnice o dočasné ochraně nechává samotný konkrétní proces získávání pobytového oprávnění na vnitrostátním právu členských států. Soud ovšem připomíná, že v čl. 8 odst. 1 směrnice také jednoznačně stanoví, že členské státy učiní taková opatření, aby zajistily povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany na celé období trvání ochrany. Členský stát tak nemá pouze povinnost pobytové oprávnění vydat, má povinnost zajistit povolení k pobytu osobám požívajícím dočasné ochrany, a to na celé období trvání ochrany. Této povinnosti žalovaný nedostál.“

21. Zdejší soud se s citovaným rozsudkem plně ztotožňuje. Je nepochybně ve veřejném zájmu, aby stát měl přehled o tom, kde jsou ubytovány osoby disponující dočasnou ochranou, neboť mj. tímto způsobem se stát dozví, komu má pomoci se zajištěním ubytování a komu nikoli, čímž může dostát svým závazkům plynoucím ze směrnice o dočasné ochraně a v prováděcím rozhodnutí. Tento cíl však nelze vynucovat pomocí hrozby zániku práv plynoucích z dočasné ochrany. Soud také uvedl, že není nepříhodné argumentovat taxativně koncipovaným výčtem čl. 28 směrnice o dočasné ochraně, který členským státům stanoví možnosti vyloučení osob z poskytnutí dočasné ochrany, kdy je zjevné, že obsah článku 28 směrnice o dočasné ochraně nijak nekoresponduje s obsahem § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina. Dle soudu ani fakt, že může případně žadatel o dočasnou ochranu požádat znovu, nic nemění na tom, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina jde nad rámec směrnice o dočasné ochraně a je v rozporu s požadavkem, aby členský stát zajistil trvání povolení k pobytu na celé období trvání dočasné ochrany.

22. Soud poukázal na to, že dle judikatury Soudního dvora Evropské unie ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to ať již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak i v případě, že ji provedl nesprávně (např. rozsudek z 6. 11. 2018, MaxPlanckGesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C684/16, bod 63). Tak tomu je i pokud jde o postup zákonodárce, který nad rámec směrnice o dočasné ochraně přidal podmínku, na základě které může dojít k odnětí pobytového práva vyplývajícího z dočasné ochrany; vnitrostátní úpravu pozměnil způsobem, který neodpovídá požadavkům směrnice, tj. ji provedl nesprávně. Směrnice o dočasné ochraně umožňuje členským státům být vůči žadatelům o dočasnou ochranu mírnější, ne však naopak. Ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) do Lex Ukrajina je pro rozpor s unijním právem neaplikovatelné (rozsudek NSS č. j. – 29 ze dne 5. 9. 2024).

23. Ani v nyní řešené věci nemá zdejší soud důvod se od předestřených závěrů rozsudku č. j. – 21, ani další výše zmíněné judikatury nijak odchýlit. Posuzované ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina má představovat negativní následek (sankci) pro držitele dočasné ochrany, kteří místo hlášeného pobytu uvedli nesprávně či nepravdivě, nebo přišli o právo či možnost užívat objekt, ve kterém svůj pobyt původně nahlásili, případně se na hlášeném místě fakticky nezdržují a tuto vadu v zákonem stanovené lhůtě neodstranili. Zákonodárce hrozbou zánikem oprávnění k pobytu chtěl držitele dočasné ochrany motivovat k tomu, aby včas, řádně a pravdivě hlásili místa svého pobytu a stát tak měl přehled o tom, kde se nacházejí. Takovým způsobem však držitele dočasné ochrany sankcionovat nelze.

24. V nyní projednávané věci bylo postupováno podle § 6a odst. 3 Lex Ukrajina, kdy na základě informace od Policie ČR byla ministerstvem zrušena původní adresa bydliště a byla změněna na adresu sídla správního orgánu. Poté podle § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina došlo po 90 dnech k zániku dočasné ochrany.

25. Pro rozpor s unijním právem však nebylo možné aplikovat ustanovení § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina, neboť směrnice o dočasné ochraně neumožňuje členským státům stanovit ve vztahu k dočasné ochraně přísnější, ale pouze mírnější podmínky. Povinnost žalobce řádně sdělit místo ubytování ve smyslu § 6 odst. 10 Lex Ukrajina tím není dotčena, avšak nelze sankcionovat pobyt na ohlašovně ztrátou dočasné ochrany. Postup žalovaného byl nezákonný už jen proto, že § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina nebylo možné ve věci pro jeho rozpor s unijním právem aplikovat. K tomu soud konstatuje, že odkaz § 5 odst. 8 písm. e) na § 6 odst. 4, je zjevnou legislativní chybou, neboť má být odkaz na § 6a. Zjevnost legislativní chyby však nemá vliv na posouzení zákonnosti postupu žalovaného.

26. Postup, kdy cizinci nejsou vyrozumíváni o tom, že jejich adresa byla změněna na adresu ohlašovny, soud shledává s ohledem na výše uvedené v rozporu se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře. Postup žalovaného spočívající v přihlášení cizince na ohlašovnu není jen technickým úkonem, nýbrž zásahem, který má dopad do právní sféry cizince, jelikož následně může přijít o dočasnou ochranu, pakliže svou situaci včas nezhojí. Žalovaný proto musí postupovat transparentně a o tomto zásahu dotčenou osobu vyrozumět. Evidence místa pobytu je pouze administrativním údajem a jeho nesoulad se skutečností neprokazuje, že se dotyčný nachází mimo území státu. Důvody, pro které je pobyt osoby zaevidován na ohlašovně, mohou být ryze formální nebo např. souviset se sporem cizince s ubytovatelem, aniž by to vypovídalo o přítomnosti cizince v ČR.

27. Žalobce k žalobě připojil dva doklady o novém zajištěném ubytování – ze dne 12. 1. 2026 o zajištění ubytování od 8. 1. 2026 do 8. 1. 2027 na ubytovně v Praze 9 a ze dne 10. 3. 2027 o zajištění ubytování v bytě v Praze 3 od 1. 2. 2026 do 1. 2. 2027. K tomu sdělil, že se měl snažit změnu bydliště nahlásit, ale z důvodu nedostatečných kapacit žalovaného, nebyl úspěšný. Neupřesnil, který den se měl pokoušet změnu hlásit ani zda měl snahu opakovat.

28. Soud k tomu uvádí, že pokud žalobce přišel jednorázově ohlásit správnímu orgánu změnu bydliště, ale nebyl úspěšný, nelze toto považovat za adekvátní snahu ohlášení změny. Žalobci nic nebránilo učinit změnu jinou cestou, např. písemně, nebo přijít znovu ke správnímu orgánu. Za těchto skutkových okolností má soud za to, že žalobce neprojevil dostatečnou snahu změnu pobytu řádně ohlásit, kdy za takovou snahu by soud považoval, pokud by žalobce řádně správnímu orgánu změnu doložil, ale žalovaný by vyžadoval doplnění např. údaje na nájemní smlouvě či nějaké nesrovnatelnosti nebo nedostatku. Ze strany žalobce zůstalo naopak pouze v rovině tvrzení, že se měl ke správnímu orgánu dostavit a neměl být z kapacitních důvodů přijat.

29. Nicméně vzhledem k tomu, že, jak soud již uvedl, nebylo možné § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina, aplikovat pro jeho rozpornost s unijním právem, nemohlo v jeho důsledku ani dojít k zániku dočasné ochrany žalobce, a to přesto, že žalobce nedoložil, že by řádně ohlásil změnu bydliště ani nedoložil, že se o to skutečně pokusil.

30. Soud dále uvádí, že postup žalovaného vůči žalobci, potažmo případně i dalším kontrolovaným osobám téhož dne jako žalobce, tj. 4. 12. 2025, resp. i dny uvedené v dokladu policie, považuje za poměrně zákeřný. Dle správního spisu situace vypadala tak, že dne 4. 12. 2025 byla Policií ČR provedena pobytová kontrola doložená výstupem založeným ve správním spise. V tom nebylo k pobytové kontrole a jejímu průběhu nic dalšího specifikováno, pouze bylo ve vysvětlující poznámce uvedeno, že pokud cizinec nebyl na hlášené adrese zastižen a podařilo se ověřit, že se už na ní nenachází, mělo být vyplněno trvale se nezdržuje. Do poznámky bylo případně možné uvést důvod - odstěhoval se, odcestoval. Dále bylo u poznámky uvedeno, že na základě záznamu z pobytové kontroly následně OAMP v CIS v případě, že se osoba na adrese trvale nezdržuje, změní míso hlášeného pobytu na ohlašovnu. K osobě žalobce stejně jako u celé řady dalších osob bylo však pouze vyplněno trvale se nezdržuje. Nelze tedy ověřit, na základě čeho policie dospěla k závěru o tom, že se kontrolovaný v místě trvale nezdržuje, popřípadě, zda se vůbec blíže zabývala tím, jaký je důvod toho, že se osoba na adrese trvale nezdržuje. Nebylo vysvětleno, jak byl takový závěr učiněn, zda např. na základě absence domovní schránky, zjištění od sousedů, toho, že se dotyčný na adrese v danou chvíli nenalézal apod. nebylo zmíněno, zda byla na místě zanechána nějaká informace o kontrole nebo zda případně byla kontrola opakována. Je tedy pravděpodobné, že pouze z důvodu jednorázové nepřítomnosti dotyčného na udané adrese pobytu v blíže neupřesněnou hodinu, byl učiněn pro cizince zásadní závěr o tom, že se na adrese dotyčný trvale nezdržuje, aniž by ten byl jakkoli upřesněn. Zároveň z ničeho neplyne, že by o výsledku pobytové kontroly byly kontrolované osoby jakkoli uvědoměny. Mohlo se tedy skutečně stát, že se o výsledku, který pro ně měl přitom potenciálně krajně negativní dopady (zánik dočasné ochrany po uplynutí lhůty po přehlášení adresy), nemusely kontrolované osoby vůbec dozvědět. Soud k tomu poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 9. 2026, č. j. -41, ve kterém se rovněž pozastavil nad zjištěními pobytové kontroly, v dané věci však byla alespoň doplněna poznámka, že „ubytovatel potvrdil, že osoba na této adrese již nepobývá.“, zatímco v nynější věci absentuje jakákoli podrobnost.

31. Žalovaný tak pouze na základě zmíněné kontroly následně změnil žalobci adresu pobytu na adresu správního orgánu a po 90 dnech došlo k zániku dočasné ochrany ze zákona, o čemž opět žalobce nebyl nijak uvědoměn. Pouze na základě zcela vágního výsledu pobytové kontroly a informace policie o tom, že se žalobce na adrese nezdržuje, považoval toto žalovaný zjevně za informaci dle § 6a odst. 3 písm. a) Lex Ukrajina, dle kterého Ministerstvo vnitra dále zruší údaj o místě hlášeného pobytu, jestliže se cizinec na místě hlášeného pobytu nezdržuje déle než 15 dnů, a to na základě informace Policie České republiky.

32. Lze si tedy představit, že žalobce může mít pravdu, že se o zásahu žalovaného dozvěděl až v rámci nahlížení do podkladů v řízení o správním vyhoštění dne 3. 9. 2026, proto soud ani nezpochybňuje včasnost podání žaloby. Žalobce nebyl uvědoměn o kontrole, o změně adresy ani o zániku dočasné ochrany.

33. Žalobce rovněž zmínil, že dne 16. 1. 2026 provedl registraci prodloužení dočasné ochrany v systému, přičemž systém mu měl vygenerovat potvrzení ve znění, že jeho oprávnění je platné do 30. 9. 2026 a když se dostaví ke správnímu orgánu k vystavení vízového štítku, bude platné až do 31. 3. 2027.

34. Soud nerozporuje výsledek pobytové kontroly (byť má zásadní výhrady ke způsobu jejího provedení), ani to, že žalobce nedoložil, že by se po změně bydliště v lednu dostavil ke správnímu orgánu změnu včas řádně nahlásit (změna od 8. 1. 2026 dle dokladu), ale jednání žalovaného, pokud jde o závěr a následky pobytové kontroly, považuje za neadekvátní. Žalobce sice neprojevil dostatečnou snahu o ohlášení pobytové adresy, nicméně registroval se v systému prodloužení a mohl ke dni 16. 1. 2026 mít skutečně za to, že jeho dočasná ochrana platí až do 30. 9. 2026. Pokud by žalobce v lednu změnu bydliště řádně a včas skutečně řešil a ohlásil, mohl se včas dozvědět o přeregistraci své adresy na základě pobytové kontroly. Žalobce akcentuje snahu o řešení pobytu a vyznačení vízového štítku v září 2026, nicméně primárně měl být aktivní při ohlašování změny bydliště, což zřejmě nebyl. To ale nic nemění na tom, že žalovaný měl žalobce o těchto zásadních skutečnostech informovat, jak soud navíc vyslovil již opakovaně v jiných skutkově podobných věcech.

35. Otázka zákonnosti pobytové kontroly ani otázka, zda žalobce splnil či nesplnil zákonnou povinnost změny bydliště, není pro výsledný závěr rozsudku ani rozhodná, neboť dané nemůže bez dalšího znamenat zánik dočasné ochrany, jelikož nebylo možné aplikovat § 5 odst. 8 písm. e) Lex Ukrajina. Jinými slovy přes výsledky pobytové kontroly nebylo možné ukončit žalobci po 90 dnech od změny adresy bez dalšího dočasnou ochranu.

36. Co se týče souvisejícího namítaného nezákonného zásahu, tedy že žalovaný nevyznačil vízový štítek, přestože nedošlo k zániku dočasné ochrany, soud konstatuje, že tento postup žalovaného byl důsledkem prvního nezákonného zásahu. Soud se shoduje s žalobcem v tom, že nemělo dojít k zániku dočasné ochrany v březnu 2026, v lednu 2026 žalobce platně provedl svou pobytovou registraci. Vzhledem k tomu byla zachována platnost dočasné ochrany ve smyslu potvrzení této registrace. Pokud tedy žalovaný odmítl žalobci vystavit potvrzení – vízový štítek ve smyslu § 7b Lex Ukrajina, respektive žalobci vůbec neumožnil provést potřebné úkony, nepostupoval souladně se zákonem. Podle § 7b odst. 6 Lex Ukrajina platí, že došlo-li ode dne posledního vyznačení vízového štítku u cizince ke změně místa pobytu na území České republiky, kterou neohlásil postupem podle § 6 odst. 10, nebo je-li jeho místo pobytu stanoveno podle § 6a odst. 4, je cizinec při dostavení se k vyznačení vízového štítku povinen doložit doklad o ubytování podle § 6 odst. 1; pokud cizinec doklad o ubytování podle § 6 odst. 1 nepředloží, vízový štítek se nevyznačí. Tedy žalobce mohl svou novou adresu žalovanému doložit v rámci dostavení se k vyznačení vízového štítku, nicméně nebylo mu to žalovaným umožněno.

37. Vzhledem k uvedenému soud shledal žalobu důvodnou, a proto výrokem I. v souladu s deklaroval nezákonnost žalovaného zásahu. Jelikož se jedná o zásah s trvajícími následky, soud výrokem II zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu, aby obnovil stav před prohlášením zániku jeho dočasné ochrany a před odmítnutím vyznačení vízového štítku. Žalovaný dále žalobci umožní doložit novou pobytovou adresu ve smyslu Lex Ukrajina, pokud ji žalobce řádně doloží, žalovaný štítek vyznačí. O návrhu na vydání předběžného opatření soud nerozhodoval, neboť ve lhůtě pro rozhodnutí o něm rozhodl ve věci samé.

38. Výrok o nákladech řízení (III.) je odůvodněn Jelikož měl žalobce v dané věci plný úspěch, přiznal mu zdejší soud náhradu nákladů řízení. Odměnu tvoří dva úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení a sepsání žaloby [ a d) , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za každý náleží částka 4 620 Kč [ ve spojení s advokátního tarifu] a paušální náhrada hotových výdajů v částce 450 Kč ( advokátního tarifu). Celkem tedy 10 140 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokud svým významem kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost ( ).

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 16.10. 2026

Mgr. Kamil Tojner, v. r.

soudce

Shodu s prvopisem potvrzuje K. T.