Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

142 A 3/2026 - 56

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Lenky Havlíčkové ve věci

navrhovatele:

Mgr. J. G., narozen X

bytem X

zastoupen advokátem JUDr. Liborem Nedorostem, Ph.D.

sídlem Na Příkopě 392/9, 110 00 Praha 1

proti

odpůrkyni:

obec Ludvíkovice

sídlem Ludvíkovice 71, 407 13 Ludvíkovice

zastoupena advokátem Mgr. Davidem Zahumenským

sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, 602 00 Brno

o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – Územního plánu Ludvíkovice, vydaného usnesením Zastupitelstva obce Ludvíkovice č. ZO 2026-03-04/0149 ze dne 4. 3. 2026

takto:

I. Návrh se zamítá.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26 313,24 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Zastupitelstvo obce Ludvíkovice usnesením č. ZO 2026-03-04/0149 ze dne 4. 3. 2026 vydalo Územní plán Ludvíkovice (dále jen „územní plán“). Ten vymezil na pozemku parc. č. X v katastrálním území X, jehož spoluvlastníkem je navrhovatel, (dále jen „navrhovatelův pozemek“) plochu AP (orná půda), nikoli navrhovatelem požadovanou zastavitelnou plochu pro bydlení. Navrhovatel se domáhal toho, aby byl územní plán v této části zrušen.

Návrh

2. V návrhu navrhovatel uvedl, že územní plán nezařadil jeho pozemek do zastavitelné plochy pro bydlení, ačkoli tento pozemek byl v předchozích fázích pořizování územního plánu součástí návrhové zastavitelné plochy a navrhovatel opakovaně dokládal jeho vhodnost pro omezenou bytovou výstavbu.

3. Navrhovatel namítal, že napadená část územního plánu je nepřezkoumatelná, neboť neobsahuje dostatečné odůvodnění skutečností, které vedly k vyloučení navrhovatelova pozemku ze zastavitelných ploch obce. Odpůrkyně podle navrhovatele založila své rozhodnutí o nezařazení jeho pozemku mezi zastavitelné plochy výlučně na stanovisku orgánu ochrany přírody, aniž by toto stanovisko podrobila vlastnímu věcnému posouzení a provedla konkrétní úvahy o způsobu využití daného pozemku. Navrhovatel konstatoval, že z odůvodnění územního plánu není zřejmé, jaké konkrétní závěry odpůrkyně ze stanoviska orgánu ochrany přírody převzala, jak je hodnotila, ani proč je považovala za rozhodující ve vztahu k navrhovatelovu pozemku. Navrhovatel citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. a zdůraznil, že pouhý odkaz na stanovisko dotčeného orgánu bez jeho věcného zhodnocení a bez vlastní úvahy pořizovatele nepostačuje.

4. Odpůrkyně se podle navrhovatele nijak nevypořádala s odbornými podklady, které navrhovatel předložil. Upozornil, že podle znaleckých posudků Ing. Mgr. Víta Frimla nepředstavuje jeho pozemek vhodný biotop pro výskyt zvláště chráněných druhů živočichů, jejich výskyt je pouze nahodilý a výstavbou rodinného domu nemůže dojít k jeho poškození. Odpůrkyně podle navrhovatele nevysvětlila, proč závěry těchto znaleckých posudků nepovažovala za relevantní a proč dala bez dalšího přednost opačnému stanovisku orgánu ochrany přírody. Navrhovatel konstatoval, že skutkové premisy tohoto stanoviska konkrétně zpochybnil poukazem na vzdálenost svého pozemku od lesa a na chybnou třídu ochrany půdy. Dodal, že doložil také závazné stanovisko Magistrátu města Děčín ze dne 13. 5. 2024, kterým byl udělen souhlas k trvalému odnětí příslušné části pozemku ze zemědělského půdního fondu. Těmito konkrétními připomínkami se odpůrkyně podle navrhovatele nezabývala.

5. Navrhovatel namítal, že v dané věci existují rozporná stanoviska dotčených orgánů. Orgán ochrany zemědělského půdního fondu udělil souhlas s odnětím půdy z tohoto fondu za účelem výstavby rodinného domu, zatímco orgán ochrany přírody se zařazením pozemku mezi zastavitelné plochy nesouhlasil. S tímto rozporem se odpůrkyně podle navrhovatele nevypořádala a nevysvětlila, proč dala přednost jednomu z těchto stanovisek. K tomu navrhovatel opětovně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. . Podotkl, že odpůrkyně se současně nevypořádala s jeho připomínkami ze dne 7. 4. 2025, v nichž nesouhlasil s paušálním posouzením pozemku jako součásti plochy BI15, poukazoval na znalecký posudek, stanovisko orgánu ochrany zemědělského půdního fondu a urbanistickou návaznost pozemku na stávající zástavbu. Navrhovatel odmítl závěr odpůrkyně, že územní plán řeší plochy, nikoli jednotlivé pozemky. Trval na povinnosti odpůrkyně vypořádat konkrétní zásah do vlastnického práva konkrétního vlastníka, zejména pokud sám doložil, že jeho pozemek má odlišné skutkové poměry od zbytku plochy B15. Odpůrkyně se však specifickými vlastnostmi navrhovatelova pozemku nezabývala.

6. Územní plán podle navrhovatele deklaruje jako základní koncepci rozvoje obce podporu bydlení v návaznosti na zastavěné území a využití proluk. Tato koncepce představuje určující východisko pro vymezování zastavitelných ploch a musí být důsledně respektována. Navrhovatel připomněl, že jeho pozemek se nachází v bezprostřední návaznosti na zastavěné území, tvoří přirozené pokračování stávající obytné zástavby a je dopravně napojen na stávající komunikaci. Využití pozemku k výstavbě rodinného domu je podle navrhovatele plně v souladu s deklarovanou koncepcí územního plánu i s faktickým způsobem využití dané lokality. Zdůraznil, že bezprostředně sousedící nebo navazující pozemky byly zahrnuty mezi zastavitelné plochy. Navrhovatel upozornil na to, že již v podání ze dne 21. 1. 2025 uváděl, že s jeho pozemkem sousedí plochy, na nichž bylo postaveno, staví se nebo má být postaveno třináct a více rodinných domů. Podle navrhovatele tak není srozumitelné, proč má být právě jeho pozemek z jinak obytně se rozvíjející lokality vyňat. Navrhovatel dodal, že jeho pozemek byl součástí návrhové zastavitelné plochy a k jeho vyřazení došlo až následně, nikoli na základě změny urbanistické koncepce, nýbrž výlučně v návaznosti na nesouhlasné stanovisko orgánu ochrany přírody. Odpůrkyně podle navrhovatele nevysvětlila, proč se v případě jeho pozemku odchýlila od deklarované koncepce rozvoje území a v čem se tento pozemek liší od ostatních v dané lokalitě (např. plochy BI52, BI16, BI39), jež byly do zastavitelných ploch zahrnuty. Navrhovatel shrnul, že územní plán je vnitřně rozporný, neboť odporuje vlastní urbanistické koncepci odpůrkyně a bez racionálního vysvětlení z ní vybočuje. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. , podle kterého územní plánování nemůže být činností nahodilou a zásadní změny ve využití území musí být odůvodněny relevantními důvody.

7. Navrhovatel konstatoval, že napadená regulace vytváří nelogickou diskontinuitu v jinak souvislé obytné zástavbě v dané lokalitě. Z odborných podkladů přitom podle navrhovatele vyplývá, že zástavba v dotčeném území má charakter souvislého pásu rodinných domů uspořádaných podél existující komunikace, přičemž jednotlivé stavební pozemky na sebe plynule navazují. Zdůraznil, že vyloučení jeho pozemku ze zastavitelných ploch vede ke vzniku izolovaného nezastavitelného pozemku uprostřed souvislé zástavby, čímž dochází k přerušení jinak kontinuální struktury území. Takové řešení podle navrhovatele vytváří v prostoru nelogickou mezeru v řadě stavebních pozemků a narušuje plynulost uspořádání zástavby podél komunikace, aniž by pro takový zásah existoval zjevný prostorový či funkční důvod. Navrhovatel podotkl, že napadená regulace nepůsobí jako výsledek systematické urbanistické úvahy, ale jako nahodilé vybočení z jinak jednotného uspořádání území. Podle navrhovatele tak vznikla nelogická a neodůvodněná výjimka v jinak jednotném způsobu využití území, což svědčí o nedostatku racionální urbanistické úvahy.

8. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. navrhovatel uvedl, že veřejný zájem musí být vždy posuzován v kontextu konkrétní věci a konkrétního zásahu do práv jednotlivce. Odpůrkyně podle navrhovatele neupřesnila, v čem spočívá veřejný zájem právě ve vztahu k jeho pozemku. Poznamenal, že z odůvodnění územního plánu nevyplývá, jaký konkrétní veřejný zájem má být dotčen, jak souvisí s navrhovatelovým pozemkem, ani jak by měl být stavbou rodinného domu ohrožen. Obecný odkaz na ochranu přírody nemůže podle navrhovatele obstát jako důvod pro omezení vlastnického práva. Doplnil, že nedostatečnost odůvodnění tvrzeného veřejného zájmu je o to zjevnější, že v dané věci existují rozporná stanoviska dotčených orgánů. Připomněl, že doložil odborné podklady (znalecké posudky Ing. Mgr. Víta Frimla) a poukazoval i na hodnocení vlivů koncepce na evropsky významné lokality a ptačí oblasti podle , o ochraně přírody a krajiny, (dále jen „“). Z něj podle navrhovatele plyne, že územní plán nemá významný negativní vliv na evropsky významné lokality a ptačí oblasti. Podotkl, že plocha BI15 sice leží na území ptačí oblasti Labské pískovce, ale výskyt chráněných druhů je nepravděpodobný nebo nikoli trvalý, plocha leží mimo evropsky významnou lokalitu, nezasahuje žádné přírodní stanoviště ani biotop ohrožených druhů a vliv na soustavu Natura 2000 je minimální. S těmito závěry zpochybňujícími relevanci tvrzeného veřejného zájmu na ochraně přírody v dané lokalitě se podle navrhovatele odpůrkyně nevypořádala. Z odůvodnění zároveň nelze dovodit, že by byla existence veřejného zájmu ve vztahu k navrhovatelovu pozemku řádně odůvodněna a vážena ve vztahu k zásahu do jeho vlastnického práva.

9. Navrhovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. a zdůraznil, že napadená regulace představuje nepřiměřený zásah do jeho vlastnického práva. Namítal, že nezařazením jeho pozemku mezi zastavitelné plochy je mu fakticky znemožněno jeho obvyklé využití pro výstavbu rodinného domu, a tím dochází k podstatnému omezení výkonu vlastnického práva a snížení hodnoty pozemku, a to dlouhodobě. Tento závěr podle navrhovatele odpovídá i sdělení veřejného ochránce práv, podle kterého je omezení vlastnického práva územním plánem přípustné jen tehdy, nepřesáhne-li spravedlivou míru a je-li přiměřené, spravedlivé a řádně odůvodněné. Navrhovatel zopakoval, že jeho pozemek je vhodný pro obytnou výstavbu, a dodal, že z odůvodnění územního plánu nevyplývá konkrétní veřejný zájem, který by takto intenzivní zásah odůvodňoval. Rovněž z něj podle navrhovatele nevyplývá, že by odpůrkyně zvažovala alternativní řešení a posuzovala jejich dopady do navrhovatelova vlastnického práva. Za alternativu navrhovatel označil zařazení pouze části (přibližně poloviny) jeho pozemku do zastavitelné plochy; s tímto řešením podle navrhovatele souhlasila i obec. Odpůrkyně však tuto variantu nevyhodnotila a nevysvětlila, proč nebylo možné připustit omezenou zástavbu části pozemku. Podle navrhovatele tak nebyl dodržen požadavek minimalizace zásahu do jeho vlastnického práva.

Vyjádření odpůrkyně k návrhu

10. Odpůrkyně ve svém vyjádření konstatovala, že navrhovatelův pozemek se nachází v zóně IV. Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce, což má značný vliv na vymezování nových zastavitelných ploch. Připomněla, že v předchozím územním plánu byl tento pozemek regulován jako orná půda, nedošlo tedy k žádné změně a regulace v územním plánu nijak neovlivnila navrhovatelova práva. Citovala rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. , a a zdůraznila, že vlastník nemá nárok na to, aby územní plán reguloval jeho nemovitosti tak, jak si přeje. Odpůrkyně připustila, že pro účely společného jednání o návrhu územního plánu byl navrhovatelův pozemek zahrnut do zastavitelné plochy BI15. Z toho však navrhovateli podle odpůrkyně nemohla vzniknout žádná legitimní očekávání. K tomu odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. .

11. Podle odpůrkyně se proti ploše BI15 během společného jednání postavily dotčené orgány ve svých stanoviscích, která jsou pro podobu návrhu územního plánu závazná. Odmítla, že by klíčovým důvodem k vyřazení plochy BI15 byla II. třída ochrany zemědělského půdního fondu. Podotkla, že tato třída ochrany u navrhovatelova pozemku v době vydání stanoviska Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 19. 5. 2021 trvala, až později došlo ke změně na III. třídu ochrany. Závazné stanovisko Magistrátu města Děčín ze dne 13. 5. 2024 označila odpůrkyně za podivné a pravděpodobně nezákonné. Konstatovala, že není možné, aby orgán ochrany zemědělského půdního fondu dal souhlasné stanovisko k odnětí půdy z tohoto fondu za účelem výstavby rodinného domu v situaci, kdy byl podle předchozího územního plánu navrhovatelův pozemek v nezastavěném území a výstavba rodinného domu na něm nebyla možná. Dodala, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. nejsou pro územní plán relevantní ani řádně vydaná závazná stanoviska k záměru stavby, ale jen pravomocné povolení záměru. Poznamenala, že důvodem pro vypuštění plochy BI15 nebylo ani ochranné pásmo lesa.

12. Ke znaleckému posudku odpůrkyně uvedla, že se nezabýval celou plochou BI15 a sousedními porosty, ale jen navrhovatelovým pozemkem, tudíž není v rozporu se stanoviskem Správy Národního parku České Švýcarsko (dále jen „Správa NP“) ze dne 21. 5. 2021. Podotkla, že chráněný brouk Prostomis mandibularis se nachází v dubovém porostu sousedícím s plochou BI15 a na této ploše se nachází zmije. Správa NP navíc podle odpůrkyně nezaložila své stanovisko jen na výskytu brouka a zmije, nýbrž požadovala, aby nedocházelo k rozšiřování výstavby, a vysvětlila, proč nové zastavitelné plochy nejsou zapotřebí. Odpůrkyně poukázala na územní studii Hodnocení sídel na území Národního parku České Švýcarsko a CHKO Labské pískovce z hlediska ochrany krajinného rázu, která požaduje udržet a zachovat volný prostor mezi novostavbami pod hřbitovem a okrajem lesa se hřbitovem a památníkem, bránit rozšiřování zástavby do svahů k lesu pod hřbitovem a zachovat stávající volné plochy v současném využití. Vymezení plochy BI15 by tak podle odpůrkyně bylo v rozporu s registrovanou územní studií. Pozastavila se rovněž nad smyšleným tvrzení, že nevymezení navrhovatelova pozemku jako zastavitelného povede ke vzniku izolovaného nezastavitelného pozemku uprostřed souvislé zástavby. Odpůrkyně naopak konstatovala, že vymezení navrhovatelova pozemku jako zastavitelného by představovalo nežádoucí výběžek do volné krajiny. Dodala, že z důvodů urbanistických, ochrany krajinného rázu a nepotřebnosti nových zastavitelných ploch pro bydlení nevymezila plochu BI15 ani v redukované podobě. Odpůrkyně dále podotkla, že evropsky významná lokalita se navrhovatelova pozemku vůbec nedotýká a že ptačí oblast nebyla důvodem pro vymezení pozemku jako nezastavitelného.

13. Podle odpůrkyně nebyly u ploch BI16, BI39 a BI52 samostatné parcely individuálně vymezovány jako zastavitelné plochy, jen byly převzaty ve stejném rozsahu z předchozího územního plánu. Odmítla proto navrhovatelem tvrzenou diskriminaci. Dále poukázala na aktualizované stanovisko krajského úřadu ze dne 2. 5. 2024, ze kterého je zřejmé, v čem se plochy BI16, BI39 a BI52 odlišují od navrhovatelova pozemku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. odpůrkyně doplnila, že není možné vymezit každý pozemek navazující na zastavěné území nebo dříve vymezené zastavitelné plochy jako zastavitelný; takový přístup k územnímu plánování by byl bizarní, neboť výstavba by se nikdy nezastavila.

14. Odpůrkyně navrhla, aby soud návrh zamítl jako nedůvodný.

Ústní jednání

15. Navrhovatelův zástupce odkázal na písemné vyhotovení návrhu. Zdůraznil, že navrhovatelovy připomínky nebyly dostatečně vypořádány. Netrval na provedení dokazování listinami, které tvoří součást spisové dokumentace, sdělením veřejného ochránce práv ze dne 27. 1. 2026 a sdělením krajského úřadu ze dne 2. 3. 2026. Navrhovatelův zástupce konstatoval, že navrhovatel předložil dostatečné podklady a důkazy k tomu, aby vyvrátil důvody, pro které byl jeho pozemek vyřazen ze zastavitelných ploch. Namítal, že navrhovatelem předložené podklady a uplatněné připomínky nebyly dostatečně vypořádány ve vztahu k jeho pozemku.

16. Zástupce odpůrkyně připomněl, že navrhovatelův pozemek byl vymezen jako nezastavitelný již v předchozí územně plánovací dokumentaci, a navrhovateli tak nemůže svědčit legitimní očekávání, že jeho pozemek bude vymezen jako zastavitelný. Podle zástupce odpůrkyně na tom nic nemění ani fakt, že pozemek byl zahrnut od zastavitelné plochy pro účely společného jednání. Upozornil na dvě nesouhlasná stanoviska dotčených orgánů, zejména na stanovisko Správy NP obsahující řadu důvodů, proč by navrhovatelův pozemek neměl být zastavitelný. Podotkl, že tento pozemek není srovnatelný s jinými, na které navrhovatel poukazoval.

17. Soud provedl z vlastní iniciativy dokazování výpisem z katastru nemovitostí k listu vlastnictví č. X v katastrálním území X, snímkem katastrální mapy a ortofotomapy zachycujícím navrhovatelův pozemek a jeho okolí a hlavním výkresem Územního plánu Ludvíkovice z roku 2009. Na návrh navrhovatele provedl soud dokazování e-mailovou komunikací s panem Ř. ze dne 14. 2. 2025 a e-mailovou komunikací se starostou.

Posouzení věci soudem

18. Soud předesílá, že ve věci není sporu o aktivní procesní legitimaci navrhovatele, který spoluvlastní výše označený pozemek, jenž navzdory navrhovatelově aktivitě zůstal nezastavitelný. Stejně tak není sporu o pasivní legitimaci odpůrkyně, jejíž zastupitelstvo napadený územní plán vydalo.

19. Nejprve je třeba zdůraznit, že je to především obec, kdo by měl v rámci své pravomoci a práva na samosprávu zvolit nástroj, kterým chce dosáhnout svého cíle. Judikatura setrvale zdůrazňuje, že úkolem soudu není určovat, jakým způsobem má být určité území využito, a aktivně tak dotvářet územní plánování, ale pouze korigovat extrémy. V procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných a výsledkem logicky musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Jde o politickou diskreci konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjádření realizace práva na samosprávu konkrétního územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. -73, č. 1462/2008 Sb. NSS, ze dne 2. 2. 2011, č. j. -103, č. 2552/2012 Sb. NSS, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. ). V souladu se zásadou zdrženlivosti by měl soud přistoupit ke zrušení opatření obecné povahy v oblasti územního plánování pouze tehdy, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku. Moderovat postup obce ze strany soudu pak bude namístě zejména tehdy, pokud obec zvolí v rámci realizace svého práva na samosprávu nástroj, který k dosažení požadovaného cíle vůbec nemůže sloužit, resp. který by byl pro řešení konkrétního cíle zcela evidentně nevhodný (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. -42, č. 3391/2016 Sb. NSS).

20. Pokud jde o samotný přezkum opatření obecné povahy, zdejší soud vychází z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2023, č. j. -57, č. 4562/2024 Sb. NSS, podle kterého „po novele provedené je soud při přezkumu opatření obecné povahy, s výjimkami plynoucími z právní úpravy, vázán rozsahem a důvody návrhu ( ). Pro soud naopak není závazný tzv. algoritmus přezkumu, jak byl poprvé vymezen v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. -98, č. 740/2006 Sb. NSS“. Zdejší soud proto nepostupoval podle algoritmu soudního přezkumu, ale přezkoumal napadený územní plán v rozsahu navrhovatelem uplatněných námitek.

21. Předně se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného opatření obecné povahy a rozhodnutí o navrhovatelových připomínkách.

22. Soud připomíná, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. -76, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán podstatou námitky účastníka řízení zabývá, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny aspekty vznesené námitky. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je tak vyhrazeno jen těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost dané rozhodnutí skutečně nelze meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat. Pokud však vyloží, proč se s danou námitkou neztotožňuje, nelze již hovořit o nepřezkoumatelnosti, byť by se závěr vyslovený správním orgánem jevil soudu zcela mylný a nepřijatelný.

23. Výše zmíněné závěry týkající se přezkoumatelnosti je podle názoru soudu možné přiměřeně vztáhnout i na přezkum opatření obecné povahy. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. -169, č. 2266/2011 Sb. NSS, podle něhož platí, že „na odůvodnění rozhodnutí o námitkách je třeba klást stejné požadavky jako v případě typických správních rozhodnutí ( z roku 2004). Musí z něho být seznatelné, z jakého důvodu považuje obec námitky uplatněné oprávněnou osobou ( stavebního zákona z roku 2006) za liché, mylné nebo vyvrácené, nebo proč považuje skutečnosti předestírané oprávněnou osobou za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené“.

24. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. , uvedl, že požadavky vůči zastupitelstvu obce, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami vlastníka pozemku, uplatněnými proti územnímu plánu, nesmí být přemrštěné, jinak by byly výrazem přepjatého formalismu, který ohrožuje funkčnost územního plánování a přispívá k narušení stability systému územního plánování a právních jistot občanů, a bylo by lze je hodnotit jako nepřípustný zásah do práva na samosprávu.

25. Nepřezkoumatelnost napadené části územního plánu spatřoval navrhovatel v tom, že neobsahuje dostatečné odůvodnění skutečností, které vedly k vyloučení navrhovatelova pozemku ze zastavitelných ploch obce.

26. Soud shledal, že odpůrkyně v odůvodnění územního plánu v rámci vypořádání navrhovatelových připomínek podrobně zdůvodnila, co vedlo k vyřazení plochy BI15, a tím i k vyloučení navrhovatelova pozemku ze zastavitelných ploch obce (srov. strany 152 až 156 odůvodnění územního plánu). Bylo to nejen stanovisko krajského úřadu ze dne 19. 5. 2021 (ochrana zemědělského půdního fondu) a stanovisko Správy NP ze dne 21. 5. 2021 (ochrana přírody, krajiny a krajinného rázu), ale také Územní studie pro území obce Ludvíkovice: Hodnocení sídel na území Národního parku České Švýcarsko a CHKO Labské pískovce z hlediska ochrany krajinného rázu (2020 – 2022). Důvodem byla jednak ochrana přírody (výskyt zvláště chráněných druhů živočichů v návrhové ploše BI15 a v sousedním lesním porostu), ochrana krajinného rázu (nezasahovat zástavbou do volné krajiny, nenarušovat formaci lánové obce, zachovat volný prostor mezi novostavbami pod hřbitovem a okrajem lesa se hřbitovem a památníkem), ochranné pásmo lesa zasahující do návrhové plochy BI15, půda s druhou třídou ochrany zemědělského půdního fondu na návrhové ploše BI15.

27. Odpůrkyně dále v části Soulad s územně plánovací dokumentací vydanou krajem poukázala na priority územního plánování Ústeckého kraje pro zajištění udržitelného rozvoje území: „Zaměřit pozornost na podmínky využívání zemědělských území, minimalizovat zábory zejména nejkvalitnějších zemědělských půd, podporovat ozdravná opatření – ochrana proti erozním účinkům vody, větru, přípravu a realizaci ÚSES, zamezit zbytečné fragmentaci zemědělských území, obnovit péči o dlouhodobě nevyužívaná území, vymezovat území vhodná pro pěstování biomasy a rychle rostoucích dřevin pro energetické účely aj.“ Současně odpůrkyně konstatovala, že „naplňování této priority je v rámci územního plánu popsáno v Odůvodnění v kapitole ‚Vyhodnocení předpokládaných důsledků navrhovaného řešení na zemědělský půdní fond a pozemky určené k plnění funkce lesa.‘ Cílem územního plánu je minimalizovat zábory ZPF [zemědělského půdního fondu] a zamezit zbytečné fragmentaci zemědělských ploch na území obce“ (srov. strany 68 a 69 odůvodnění územního plánu). Také tato argumentace odpůrkyně podporuje závěr o vyřazení plochy BI15.

28. Na znalecké posudky Ing. Mgr. Víta Frimla reagovala odpůrkyně na straně 154 odůvodnění územního plánu, kde vysvětlila, že výskyt zvláště chráněných druhů nebyl jediným důvodem pro vyřazení návrhové plochy BI15 a že dotčený orgán shledal vymezení plochy nežádoucí z hlediska ochrany krajinného rázu, narušení formace lánové obce a pohledové exponovanosti místa, což potvrdila i územní studie. Uzavřela, že znalecký posudek doložený navrhovatelem tak pro vlastní vypořádání uplatněné připomínky nemá žádný dopad. Odpůrkyně upozornila také na to, že stanovisko dotčeného orgánu se vztahuje k celé ploše BI15, nikoli jen k navrhovatelovu pozemku. To činí znalecké posudky omezující se jen na konkrétní pozemek bezpředmětnými.

29. Argumentaci odpůrkyně považuje soud za dostatečnou i ve vztahu k navrhovatelovým připomínkám, že územní plán nemá významný negativní vliv na evropsky významné lokality a ptačí oblasti, že výskyt chráněných druhů je nepravděpodobný nebo nikoli trvalý, plocha BI15 leží mimo evropsky významnou lokalitu, nezasahuje žádné přírodní stanoviště ani biotop ohrožených druhů a vliv na soustavu Natura 2000 je minimální. Odpůrkyně totiž vysvětlila, že důvody pro vypuštění plochy BI 15 zahrnující navrhovatelův pozemek byly jiné.

30. Závazným stanoviskem Magistrátu města Děčín ze dne 13. 5. 2024, kterým byl udělen souhlas k trvalému odnětí příslušné části pozemku ze zemědělského půdního fondu, se odpůrkyně zabývala na straně 155 odůvodnění územního plánu. Vyslovila, že „není zřejmé na základě čeho toto stanovisko bylo vydáno, když Pozemek není ani v územně plánovací dokumentaci z roku 2009 platné v době vypořádání připomínky určen k zástavbě, nýbrž je součástí ploch zemědělských a podle zákona o ochraně zemědělského půdního fondu tato nemovitost podléhá ochraně, tak jak je uvedeno v evidenci katastru nemovitostí, kde si pořizovatel společně s určeným zastupitelem ke dni vypořádání připomínky ověřili, že tento právní stav stále trvá“. Toto vypořádání považuje soud za dostatečné. S ohledem na odpůrkyní jasně vymezené pochybnosti týkající se závazného stanoviska Magistrátu města Děčín ze dne 13. 5. 2024 považuje soud za zcela zřejmé, proč odpůrkyně upřednostnila stanovisko orgánu ochrany přírody.

31. Navrhovatel se mýlí, pokud se domnívá, že se odpůrkyně nevypořádala s jeho připomínkami ze dne 7. 4. 2025, v nichž nesouhlasil s paušálním posouzením pozemku jako součásti plochy BI15. Odpůrkyně totiž vysvětlila, že územní plán řeší plochy, nikoli jednotlivé pozemky. Navrhovatelův nesouhlas s tímto závěrem nezpochybňuje přezkoumatelnost územního plánu.

32. K námitce, že se odpůrkyně nezabývala specifickými vlastnostmi navrhovatelova pozemku, soud připomíná, že navrhovatelův pozemek byl podle předchozího územního plánu ornou půdou a napadený územní plán na tom nic nezměnil. V tomto kontextu jsou závěry odpůrkyně naprosto dostačující. Vlastnosti navrhovatelova pozemku se od ostatních pozemků v návrhové ploše BI15 nijak zásadně neliší, přinejmenším pokud jde o ochranu krajinného rázu. Nelze opomíjet, že navrhovatelův pozemek byl zahrnut mezi zastavitelné právě jako součást návrhové plochy BI15, a proto sdílí její osud.

33. Soud nesdílí navrhovatelův názor, že z odůvodnění územního plánu nevyplývá, jaký konkrétní veřejný zájem má být dotčen, jak souvisí s navrhovatelovým pozemkem, ani jak by měl být stavbou rodinného domu ohrožen. Jak již soud uvedl výše, odpůrkyně poukázala na několik veřejných zájmů, které brání zastavění plochy BI15. Přinejmenším jde o veřejný zájem na ochraně krajinného rázu a veřejný zájem na ochraně zemědělského půdního fondu (bez ohledu na třídu ochrany vztahující se k navrhovatelovu pozemku, neboť jde o ochranu tohoto fondu jako takového).

34. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že odpůrkyně dostatečně a přesvědčivě vysvětlila, proč vyřadila z návrhu územního plánu plochu BI15, a proč tedy navrhovatelův pozemek zůstal nezastavitelným. Řádně se přitom vypořádala i s připomínkami, které uplatnil navrhovatel, a s podklady, které předložil. Namítanou nepřezkoumatelnost tak soud neshledal.

35. Před vypořádáním dalších námitek soud připomíná, že navrhovatelův pozemek je v územním plánu zařazen do plochy AP orná půda. V předchozím Územním plánu Ludvíkovice z roku 2009, jehož hlavním výkresem provedl soud při jednání důkaz, byl navrhovatelův pozemek veden rovněž jako orná půda. Nedošlo tedy k žádné změně ve funkčním využití navrhovatelova pozemku.

36. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že vlastník pozemku nemá individuální subjektivní právo na schválení konkrétní úpravy územního plánu podle jeho požadavku (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2008, č. j. -51, nebo ze dne 18. 11. 2010, č. j. -68). Judikatura současně dovodila, že neexistuje nárok na změnu funkčního využití pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. -94, č. 2265/2011 Sb. NSS). Jinými slovy, vlastník nemovité věci nemá nárok na to, aby územní plán reguloval tuto nemovitou věc tak, jak si vlastník přeje. Pro účely společného jednání o návrhu územního plánu sice byl navrhovatelův pozemek zahrnut do zastavitelné návrhové plochy BI15, z toho však navrhovateli nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že v této podobě bude návrh územního plánu schválen. Obdobný závěr vyslovil zdejší soud již v rozsudku ze dne 17. 8. 2026, č. j. -89. Žádné legitimní očekávání navrhovateli nemohla založit ani e-mailová komunikace se starostou a s panem Ř., kterou soud provedl dokazování při jednání.

37. Soud dále připomíná, že v územním plánování „… vždy jde o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, tedy ve své podstatě obce rozhodující svými orgány, omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných (urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Uvnitř těchto mantinelů však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. Jinak řečeno – není úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito; jeho úkolem je sledovat, zda příslušná politická jednotka (obec) se při tvorbě územního plánu pohybovala ve shora popsaných mantinelech. Bylo-li tomu tak, je každá varianta využití území, která se takto ‚vejde‘ do mantinelů územního plánování, akceptovatelná a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soud brání jednotlivce (a tím zprostředkovaně i celé politické společenství) před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není jeho úkolem sám územní plány dotvářet (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. -73, č. 1462/2008 Sb. NSS).

38. Navrhovateli lze přisvědčit v tom, že odpůrkyně byla povinna vypořádat konkrétní zásah do jeho vlastnického práva. Tuto povinnost však odpůrkyně splnila, neboť vysvětlila, z jakého důvodu vyřadila z návrhu územního plánu plochu BI15, a tím současně zdůvodnila, proč navrhovatelův pozemek zůstal nezastavitelný. Soud souhlasí s odpůrkyní, že v územním plánování se primárně řeší plochy, nikoli jednotlivé pozemky. V nyní řešené věci však řada důvodů, které odpůrkyně uplatnila ve vztahu k ploše BI15, platí rovněž pro navrhovatelův pozemek, který není natolik odlišný od zbytku plochy BI15, jak se domnívá navrhovatel.

[OBRÁZEK]

Navrhovatelův pozemek na snímku z katastrální mapy

[OBRÁZEK]

Výseč územního plánu zachycující navrhovatelův pozemek a jeho okolí

39. Navrhovatelův pozemek leží ve volném prostoru mezi novostavbami pod hřbitovem a okrajem lesa se hřbitovem a památníkem. Právě tento volný prostor měl podle stanoviska Správy NP a podle Územní studie pro území obce Ludvíkovice: Hodnocení sídel na území Národního parku České Švýcarsko a CHKO Labské pískovce z hlediska ochrany krajinného rázu (2020 – 2022) zůstat zachován. Platí pro něj i odpůrkyní zmíněné požadavky nezasahovat zástavbou do volné krajiny, nenarušovat formaci lánové obce, minimalizovat zábory zemědělského půdního fondu a zamezit zbytečné fragmentaci zemědělských ploch na území obce. Soud proto shledal, že i kdyby se navrhovatelův pozemek posuzoval samostatně, nemohl by být zařazen mezi zastavitelné, neboť tomu brání jednoznačně formulované požadavky týkající se ochrany krajinného rázu a ochrany zemědělského půdního fondu (bez ohledu na třídu ochrany vztahující se k navrhovatelovu pozemku, neboť jde o ochranu tohoto fondu jako takového).

40. Poukazuje-li navrhovatel na podporu bydlení v návaznosti na zastavěné území a využití proluk jako základní koncepci rozvoje obce, soud zdůrazňuje, že z této koncepce nevyplývá, že by mohl být zastavěn každý pozemek navazující na zastavěné území. Takový výklad základní koncepce je absurdní. Soud proto konstatuje, že odpůrkyně se v případě navrhovatelova pozemku od deklarované koncepce rozvoje území neodchýlila.

41. Navrhovatelův pozemek sice navazuje na zastavěné území, ale ani podle předchozího územního plánu do něj nepatřil. V tom se zásadně odlišuje od sousedících či navazujících pozemků, které byly již dříve (v předchozím územním plánu) zařazeny do zastavitelných ploch (BI52, BI16, BI39). Ani tyto pozemky však nebyly posuzovány samostatně, jak se mylně domnívá navrhovatel, ale vždy jako součást určité plochy, byť v rámci té které plochy šlo již o poslední nezastavěné pozemky.

42. Zcela nepravdivým shledal soud navrhovatelovo tvrzení o diskontinuitě v jinak souvislé obytné zástavbě a o vzniku izolovaného nezastavitelného pozemku uprostřed souvislé zástavby. Prostým pohledem do mapy (k tomu soud při jednání provedl důkaz snímkem katastrální mapy a ortofotomapy zachycujícím navrhovatelův pozemek a jeho okolí) lze zjistit, že navrhovatelův pozemek toliko přiléhá k zastavitelným pozemkům v ploše BI16, většinově je však obklopen pozemky zařazenými do plochy AP, tedy nezastavitelnými. Jeho zařazením mezi zastavitelné by naopak vznikl výběžek zastavěného území do volné krajiny, což je v rozporu se závěry stanoviska Správy NP a Územní studie pro území obce Ludvíkovice: Hodnocení sídel na území Národního parku České Švýcarsko a CHKO Labské pískovce z hlediska ochrany krajinného rázu (2020 – 2022). Tím byla zcela vyvrácena i navrhovatelova účelová a nepodložená argumentace, že napadená regulace nepůsobí jako výsledek systematické urbanistické úvahy, ale jako nahodilé vybočení z jinak jednotného uspořádání území. Zcela lichý je také navrhovatelův argument, že nezařazením jeho pozemku mezi zastavitelné vznikla nelogická a neodůvodněná výjimka v jinak jednotném způsobu využití území, což údajně svědčí o nedostatku racionální urbanistické úvahy. Soud naopak pokládá urbanistické úvahy odpůrkyně za naprosto racionální a navrhovatelův pozemek rozhodně nepovažuje za nelogickou a neodůvodněnou výjimku v jinak jednotném způsobu využití území (k tomu opět postačuje prostý pohled do mapy – viz výše).

43. Navrhovatel se mýlí, pokud se domnívá, že ochrana přírody a krajiny nemůže obstát jako důvod nezastavitelnosti jeho pozemku a že byla odpůrkyně povinna vážit veřejný zájem ve vztahu k zásahu do jeho vlastnického práva. Předně totiž nelze opomíjet fakt, že zásah do navrhovatelova vlastnického práva je minimální, neboť jeho pozemek byl před vydáním napadeného územního plánu ornou půdou, kterou i nadále zůstal. Soud současně zdůrazňuje, že ochrana přírody a krajiny (zahrnující též ochranu krajinného rázu) a ochrana zemědělského půdního fondu představují dostatečné důvody pro vyřazení plochy BI 15, resp. pro nezařazení navrhovatelova pozemku mezi zastavitelné. Tyto veřejné zájmy totiž byly jednoznačně a srozumitelně popsány v odůvodnění samotného územního plánu i v jeho podkladech [stanovisko krajského úřadu, stanovisko Správy NP a Územní studie pro území obce Ludvíkovice: Hodnocení sídel na území Národního parku České Švýcarsko a CHKO Labské pískovce z hlediska ochrany krajinného rázu (2020 – 2022)].

44. S ohledem na výše uvedené soud nepovažuje zásah do navrhovatelova vlastnického práva za nepřiměřený. Jím zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. -76, č. 2201/2011 Sb. NSS, tak není pro nyní řešenou věc relevantní. Územní plán nesnižuje hodnotu navrhovatelova pozemku, neboť ten zůstal ornou půdou, jako byl již podle předchozího územního plánu. Ani navrhovatelem uváděná omezená zástavba části jeho pozemku by s ohledem na ochranu krajinného rázu a ochranu zemědělského půdního fondu nebyla možná. Navrhovatel však především takovouto alternativu v průběhu přijímání územního plánu nenavrhl, a proto nemůže odpůrkyni vyčítat, že se k takové možnosti nevyjádřila.

45. K závaznému stanovisku Magistrátu města Děčín ze dne 13. 5. 2024, kterým byl udělen souhlas k trvalému odnětí příslušné části navrhovatelova pozemku ze zemědělského půdního fondu, soud dodává, že toto stanovisko bylo vydáno v situaci, kdy navrhovatelův pozemek nebyl určen k zastavění. To významně snižuje jeho relevanci pro nyní řešenou věc. Byť navrhovatel učinil dílčí krok k využití svého pozemku, nedisponuje územním rozhodnutím o umístění stavby ani stavebním povolením, a proto nemá subjektivní právo (nárok) na realizaci stavby rodinného domu na svém pozemku ani na to, aby jeho pozemek byl zahrnut do zastavitelných ploch.

46. V této souvislosti soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2008, č. j. -51. V něm Nejvyšší správní soud vyslovil, že „… jakkoli přijetí územně plánovací dokumentace nesmí vést k neodůvodnitelné ingerenci do stávajících práv vlastníků dotčených nemovitostí, nelze přehlédnout, že jeho úkolem je harmonizace a regulace rozvoje širšího územního celku. Pořizování územně plánovací dokumentace je tedy výrazem veřejného zájmu na naplnění cílů definovaných v § 18 nového stavebního zákona. Z tohoto důvodu je také rozhodování v tomto procesu (rozhodnutí o pořízení územního plánu, zadání územního plánu, schválení pokynů k zapracování do návrhu územního plánu, i vydání územního plánu či zamítnutí návrhu na jeho vydání) svěřeno zastupitelstvu příslušné obce; jde o výkon její samostatné působnosti (srov. § 6 odst. 5 nového stavebního zákona). Tyto výstupy (tedy i schválený návrh územního plánu) tak představují konkrétní podobu veřejného zájmu na prostorovém a funkčním využití území obce, na podobě její infrastruktury, na jejím dalším rozvoji, atd. Jsou výsledkem konsensu, na němž se usnesli jednotliví zastupitelé reprezentující různé skupinové i individuální zájmy obyvatel obce. Nelze jistě rozumně předpokládat, že tento konsensus představuje optimální (maximálně racionální) řešení, s nímž jsou srozuměny všechny osoby, kterých se dotýká. V praxi může jít i o rozhodnutí, která jsou výsledkem pouhé snahy jednotlivých zastupitelů o maximalizaci jejich vlastních (politických) funkcí (viz teorie veřejné volby) a dokonce i o rozhodnutí nesprávná, iracionální. Z tohoto důvodu je celý proces pořizování územně plánovací dokumentace podroben právní reglementaci, a to zejména stavebním zákonem a jeho prováděcími předpisy. V těchto mantinelech se popsané rozhodování odehrává a úkolem soudu je tak pouze sledovat, zda se obec v rámci tohoto procesu pohybovala v jejich mezích. Soudu tedy nepřísluší určovat, jakým konkrétním způsobem má být určité území využito, zda je toto využití optimální, atd. […] z žádné zákonné normy či normy práva ústavního nelze dovodit existenci subjektivního práva vlastníka nemovitosti, aby v rámci územně plánovací dokumentace byla tato nemovitost zahrnuta do určitého konkrétního způsobu využití. Nejvyšší správní soud si je pochopitelně vědom skutečnosti, že právo vlastnit majetek je právem ústavně zaručeným (viz y), přičemž z podstaty tohoto práva (vyjádřeného tzv. ‚vlastnickou triádou‘ – právo předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním – ) v sobě nepochybně implicite zahrnuje i právo vlastníka předmět vlastnictví zhodnocovat. Tento atribut vlastnického práva však nelze vykládat tak, že by se vlastník takového zhodnocení mohl domáhat na jiných osobách, včetně veřejné moci“.

47. Soud uzavírá, že podle jeho zjištění územním plánem nedošlo k porušení zásady proporcionality, zásady legitimního očekávání, ani k neodůvodněnému omezení využití navrhovatelova pozemku. Soud proto návrh vyhodnotil v mezích uplatněných návrhových bodů jako nedůvodný a podle jej zamítl.

48. O náhradě nákladů účastníků řízení rozhodl soud podle věty první Navrhovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odpůrkyně naopak v řízení úspěšná byla, neboť její opatření obecné povahy obstálo. V daném případě se jedná o složitou právní problematiku a odpůrkyně s přihlédnutím k personálnímu vybavení nemohla zajistit kompetentní obhajobu územního plánu vlastními silami. Soud proto vyslovil, že navrhovatel je povinen zaplatit odpůrkyni náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 26 313,24 Kč, a to v obvyklé lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku. Výše odměny a náhrady vychází z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb , (dále jen „“).

49. Zástupce odpůrkyně učinil tři úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení – advokátního tarifu; podání písemného vyjádření – advokátního tarifu; účast na jednání před soudem – advokátního tarifu]. Za tyto úkony mu podle ve spojení s bodem 5 a advokátního tarifu náleží odměna 3x 4 620 Kč, tj. 13 860 Kč, a podle a 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů advokáta 1 350 Kč (tři režijní paušál po 450 Kč).

50. Náklady řízení dále zahrnují cestovné k soudnímu jednání z Brna do Ústí nad Labem a zpět ve výši 4 586,48 Kč (celkem 598 km, kombinovaná spotřeba vozidla Volkswagen T-Cross, RZ X, ve výši 5,1 litru benzinu automobilového na 100 km doložena technickým průkazem, cena benzinu automobilového podle ve znění 34,70 Kč za 1 litr, základní náhrada za 1 km jízdy podle téže vyhlášky 5,90 Kč) a náhradu za promeškaný čas strávený cestou k tomuto jednání a zpět ve výši 1 950 Kč [13 započatých půlhodin po 150 Kč podle ve spojení s a odst. 3 advokátního tarifu].

51. Zástupce odpůrkyně je společníkem společnosti David Zahumenský, advokátní kancelář, s. r. o., která je plátcem DPH. K uvedeným částkám je tak třeba přičíst DPH v sazbě 21 %, kterou byla tato společnost podle zvláštního právního předpisu povinna odvést z vyčíslené odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů (21 746,48 Kč), tj. částku 4 566,76 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 30. září 2026

Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.