Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1912/2026

-135

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, proti žalovanému E. T., zastoupenému Mgr. Markem Chlupem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1271/32, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, č. j. -76, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se žalobou došlou soudu 30. 7. 2025 domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost vyklidit byt číslo 154.0 o jednom pokoji a kuchyni s ústředním vytápěním všech obytných místností a s příslušenstvím, nacházející se v 10. podlaží domu č. p. XY, ulice XY v XY (dále též jen „předmětný byt“), a vyklizený jej předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Žalobu odůvodnil mj. tím, že žalovaný předmětný byt užívá na základě nájemní smlouvy ze dne 5. 2. 2020, s účinností ode dne 3. 7. 2019, uzavřené na dobu určitou 2 let (dále též jen „předmětná nájemní smlouva“), docházelo k prolongaci nájmu dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), naposledy do 3. 7. 2025. Žalobce dopisem ze dne 4. 4. 2025, doručeným 24. 4. 2025, vyzval žalovaného k vyklizení předmětného bytu ke dni 3. 7. 2025 (dále též jen „předmětná výzva k vyklizení“); ten tak však neučinil.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 10. 2025, č. j. -44, uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

3. Na základě odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 12. 2. 2026, č. j. -76, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalovaný je povinen splnit uloženou povinnost do 30. 6. 2026; jinak jej v tomto výroku a ve výroku II potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce jako pronajímatel uzavřel dne 5. 2. 2020 předmětnou nájemní smlouvu s tím, že bude-li nájemce (žalovaný) nadále užívat byt po dobu alespoň 3 měsíců po uplynutí sjednané doby nájmu a pronajímatel (žalobce) ho v této době nevyzve, aby byt opustil, prodlouží se nájem znovu o dva roky. Žalobce dopisem ze dne 4. 4. 2025 vyzval žalovaného k vyklizení bytu do 3. 7. 2025.

5. Při právním posouzení věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že v důsledku předmětné výzvy k vyklizení v souladu s § 2285 o. z. i ujednáním účastníků v předmětné nájemní smlouvě již k dalšímu prodloužení nájmu předmětného bytu nedošlo a nájemní vztah k 3. 7. 2025 zanikl. Současně k námitkám žalovaného uvedl, že souhlas rady žalobce pro ukončení nájemního vztahu nebyl potřebný. Ten totiž neskončil výpovědí, která by takový souhlas vyžadovala. Námitka žalovaného spočívající v tvrzení o nedodržení postupu popsaného v usnesení rady žalobce č. 1973 ze dne 11. 9. 2023 (dále též jen „usnesení rady č. 1973“), dle kterého žalobce zpravidla nevyzve nájemce k opuštění bytu, pokud nájemce plní své povinnosti obsažené v nájemní smlouvě, pak byla vznesena v rozporu se zásadou neúplné apelace až v odvolacím řízení, a proto k ní odvolací soud nemohl přihlédnout. Neshledal ani, že by požadavek na vyklizení bytu bylo možné v daném případě hodnotit jako rozporný s dobrými mravy.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to „v celém rozsahu“, podal žalovaný dovolání. Dovozuje jeho přípustnost podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. , uveřejněném pod č. 85/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. , ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. . Tyto otázky formuluje takto:

1) „Zda rozhodování o zamezení automatické prolongace nájmu bytu ve smyslu § 2285 o. z. (resp. učinění výzvy k opuštění bytu v zákonné lhůtě) náleží do samostatné působnosti hlavního města Prahy, k jehož platnosti je nezbytné předchozí usnesení Rady hlavního města Prahy (či Rady městské části) jako orgánu tvořícího vůli obce, a zda absence takového schválení zakládá absolutní neplatnost tohoto právního jednání pro rozpor se zákonem o hlavním městě Praze.“

2) „Zda může odvolací soud v režimu neúplné apelace podle odmítnout přihlédnout k pravidlům přijatým Radou hlavního města Prahy upravujícím rozhodovací proces při pronájmu, prodlužování nájmu a výzvě nájemce k opuštění bytu, jestliže tato pravidla nejsou uplatňována jako nový skutkový základ obrany, nýbrž jako normativní podklad pro právní posouzení platnosti právního jednání hlavního města Prahy, jehož platnost odvolací soud sám posuzoval jako předběžnou otázku důvodnosti žaloby.“

3) „Zda je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné a souladné s právem účastníka na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud dovodí, že výzva k opuštění bytu podle § 2285 o. z. byla učiněna v souladu se zákonem a nájemní smlouvou, avšak neuvede, z jakých skutkových zjištění a důkazů anebo právních úvah dovodil, že osoba, která tuto výzvu za hlavní město Prahu podepsala, byla oprávněna učinit za hlavní město Prahu jednostranné hmotněprávní jednání směřující k zamezení obnovení nájmu bytu.“

Namítá, že výzva k vyklizení bytu podle § 2285 o. z. není pouhým faktickým sdělením ani administrativním úkonem. Jde o jednostranné hmotněprávní jednání pronajímatele, jehož účelem je zabránit zákonnému obnovení nájmu bytu. Právní účinky výzvy jsou pro další existenci nájemního vztahu (jeho obnovení) určující. Proto předmětná výzva k vyklizení, jako jednání spadající do tzv. samostatné působnosti žalobce, vyžadovala předchozí vytvoření vůle příslušným orgánem hlavního města Prahy, konkrétně radou žalobce. Je třeba odlišovat vytvoření vůle obce od jejího vnějšího projevu. Osoba oprávněná obec navenek zastupovat sama o sobě nemusí být orgánem oprávněným vytvořit vůli obce k určitému právnímu jednání. Magistrát může výkon samostatné působnosti administrativně zajišťovat, nemůže však nahrazovat rozhodnutí orgánu hlavního města Prahy tam, kde jde o právní jednání s přímým dopadem do existence nájemního vztahu. U takového jednání obce musí být vůle obce nejprve řádně vytvořena příslušným orgánem a teprve poté může být projevena navenek. Tento princip dopadá i na výzvu podle § 2285 o. z. Předmětná výzva k vyklizení proto musela být výsledkem řádně vytvořené vůle hlavního města Prahy. Pokud předchozí rozhodnutí rady žalobce neexistovalo, nebyla vůle hlavního města Prahy k učinění výzvy řádně vytvořena - šlo by o právní jednání učiněné v rozporu se zákonnými pravidly tvorby vůle veřejnoprávní korporace, tedy o právní jednání absolutně neplatné. Odvolací soud měl tuto otázku posoudit z úřední povinnosti, ale neučinil tak. V té souvislosti také nesprávně nepřihlédl k námitce týkající se postupu žalobce v rozporu s usnesením rady č. 1973; jím schválená pravidla žalobce byla předložena jako podklad pro právní posouzení platnosti předmětné výzvy k vyklizení. Jejich účelem bylo doložit, jaký rozhodovací režim samo hlavní město Praha přijalo pro pronájem, prodlužování nájmu a výzvu nájemci k opuštění bytu. Odvolací soud přitom platnost předmětné výzvy k vyklizení sám posuzoval, neboť uzavřel, že žalobce vyzval žalovaného k vyklizení v souladu s nájemní smlouvou i § 2285 o. z. Nemohl proto současně odmítnout přihlédnout k podkladu, který byl pro posouzení této platnosti relevantní. V této klíčové části odvolací soud rovněž své rozhodnutí náležitě neodůvodnil; pouze konstatoval, že „žalobce vyzval dovolatele v souladu s nájemní smlouvou i v souladu s “. Není však zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění a jakého právního posouzení odvolací soud dovodil, že předmětná výzva k vyklizení byla platným právním jednáním; zejména se nevypořádal s otázkou, zda osoba, která výzvu za hlavní město Prahu podepsala, byla oprávněna takové jednostranné hmotněprávní jednání směřující k zamezení obnovení nájmu bytu učinit. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto v této části nepřezkoumatelné. Žalovaný proto navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se zabýval jeho přípustností a z posléze vyložených důvodů je podle , 2 odmítl, neboť není podle přípustné.

8. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že k absolutní neplatnosti právního jednání soud přihlíží z úřední povinnosti (i bez uplatnění účastníkem), avšak jen tehdy, vyjdou-li skutečnosti, které ji mohou zakládat, v řízení procesně korektním způsobem najevo. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral, a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. Tvrzení, ze kterých vyplývá absolutní neplatnost právního jednání, nelze uplatnit v rozporu s pravidly o koncentraci řízení. K tvrzení, které bylo uplatněno v rozporu s těmito pravidly, nemůže soud provádět důkazy ani z vlastní iniciativy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 5/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

9. V poměrech projednávané věci nebyly do skončení (prvního a jediného) jednání před soudem prvního stupně (konaného dne 29. 10. 2025), při němž nastaly účinky koncentrace řízení podle a účastníci byli též poučeni podle , tvrzeny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že vůle žalobce k učinění předmětné výzvy nebyla utvořena jeho příslušným orgánem, že působnost k jejímu zaslání nebyla svěřena Magistrátu hlavního města Prahy (jeho příslušnému odboru), nebo že osoba, která ji podepsala, nebyla oprávněna tak učinit, a nepodávaly se ani z obsahu spisu.

10. Z právní úpravy obsažené v , o hlavním městě Praze, ve znění účinném v době dání předmětné výzvy k vyklizení (tedy ve znění jeho novely provedené s účinností od 1. 7. 2016; dále též jen „“), přitom zcela zjevně vyplývá, že rada hlavního města Prahy může své nevyhrazené pravomoci v oblasti samostatné působnosti svěřit primátorovi nebo Magistrátu hlavního města Prahy a u právních jednání souvisejících s činností městské policie také městské policii (srov. věta za středníkem a důvodovou zprávu k , změna obecního zřízení, krajského zřízení a zákona o Praze, ze dne 8. 4. 2015, k bodu 14 části třetí a k bodům 17 až 21 části první). Správa bytového fondu náleží do samostatné působnosti žalobce (, 3 ). Výzva k opuštění bytu podle o. z., jako právní jednání, tedy mohla být za žalobce vyhotovena a učiněna v podobě, v jaké byla, příslušným zaměstnancem Magistrátu hlavního města Prahy na základě takového svěření. Ze samotnéy (z okolnosti, kdo ji učinil: vedoucí organizační složky Magistrátu hlavního města Prahy – odboru bytového fondu), proto bez dalšího neplynul důvod její absolutní neplatnosti, ani konkrétní pochybnost, která by soudu prvního stupně ukládala tuto otázku z úřední povinnosti dále prověřovat nebo o ní účastníky poučovat podle

11. Uplatnil-li proto žalovaný teprve v odvolacím řízení tvrzení o obsahu usnesení rady č. 1973 a o absenci rozhodnutí příslušného orgánu žalobce k učinění předmětné výzvy, šlo o nové skutečnosti dle , k nimž v odvolacím řízení ovládaném zásadou neúplné apelace nebylo možno přihlédnout. Nešlo přitom „pouze“ o právní argumentaci k již uplatněnému skutkovému základu. Uvedená nová tvrzení, uplatněná až odvolacím řízení, měla založit nový skutkový důvod neplatnosti předmětné výzvy, jenž před soudem prvního stupně uplatněn nebyl (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. , uveřejněný pod č. 58/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Protože nejde o žádný z případů uvedených v , v nichž by uvedená nová tvrzení byla v odvolacím řízení zohlednitelná, postupoval odvolací soud v souladu se zásadou neúplné apelace, jestliže k této nové obraně žalovaného nepřihlédl. Jeho závěr odpovídá výše uvedené ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž nové skutečnosti a důkazy uplatněné v odvolacím řízení nelze zohlednit jen proto, že by při jejich prokázání mohly vést k závěru o absolutní neplatnosti právního jednání; i takový důvod neplatnosti musí vycházet ze skutkového stavu, jenž byl učiněn na základě procesně přípustným způsobem v řízení uplatněných tvrzení a opatřených důkazů.

13. Jestliže přitom obstojí výše uvedený závěr odvolacího soudu, zpochybněný dovolatelem otázkou č. 2), je bezpředmětné přezkoumávat správnost právního názoru odvolacího soudu zpochybněného otázkou č. 1), zda předmětná výzva, jako právní jednání, vyžadovala v poměrech dané věci předchozí schválení rady žalobce či nikoliv, neboť na závěr odvolacího soudu, že předmětná výzva měla účinky v podobě zabránění prolongace nájemního poměru založeného předmětnou nájemní smlouvou, to nemůže mít žádný vliv (za uvedeného stavu řešení takové otázky výsledek sporu ovlivnit nemůže). Je-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž každý sám o sobě vede k témuž výsledku, může být dovolání přípustné jen tehdy, je-li přípustné ve vztahu ke všem těmto důvodům. Není-li způsobilým způsobem zpochybněn jeden z nich, nemůže řešení otázek vztahujících se k důvodu druhému založit přípustnost dovolání, neboť na něm napadené rozhodnutí ve smyslu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

14. Pro úplnost lze dodat, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. větu první a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. , uveřejněného pod č. 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

15. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací otázka 3). Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, vytýká tím vadu řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží ( věta druhá ) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě jeho přípustnost podle založit nemohou. Nadto z napadeného rozhodnutí jsou seznatelné důvody, pro něž odvolací soud považoval novou obranu žalovaného za nepřípustnou, a tvrzené nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání dovolateli na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. Směřuje-li dovolání také proti výroku o náhradě nákladů řízení, není v tomto rozsahu (objektivně) přípustné podle

17. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jde o návrh akcesorický.

18. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 11. 2026

JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu