Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2946/2025

-93

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně LIQUIDATORS v.o.s., se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenční správkyně dlužnice PRECON s.r.o., se sídlem v Praze 5, Radotínská 41/14, identifikační číslo osoby 25940821, zastoupené Mgr. Pavlem Madronem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chvalova 1696/10, proti žalované K & V ELEKTRO a.s., se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, identifikační číslo osoby 28463005, zastoupené JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 196/18, o zaplacení 108 270,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. -79, takto:

Odůvodnění:

1. V řízení se žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužnice s oprávněním vymáhat pohledávky dlužnice (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023, č. j. -12, bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice a prohlášení konkurzu na její majetek a žalobkyně byla jmenována insolvenční správkyní) domáhala po žalované zaplacení částky 108 270,99 Kč s příslušenstvím. Podle tvrzení žalobkyně dodala dlužnice žalované v několika případech zboží a na úhradu kupních cen vystavila daňové doklady č. 230106, 430007, 230189, 230182, 230282 a 230322, se splatností k 12. 3. 2023, 18. 3. 2023, 21. 3. 2023 (2x), 1. 4. 2023 a 8. 4. 2023. Podle žalobkyně žalovaná nezaplatila na úhradu kupních cen podle těchto dokladů 49 867,25 Kč, 7 059,82 Kč, 3 770,84 Kč, 21 707,04 Kč, 3 559,32 Kč a 22 306,72 Kč. Žalovaná se v řízení bránila tím, že uvedené pohledávky v žalobou požadovaném rozsahu zanikly započtením vzájemných pohledávek (pohledávky z daňových dokladů č. 230106, 430007, 230189 a 230182 započtením ze dne 20. 1. 2023, pohledávka z daňového dokladu č. 230282 započtením ze dne 7. 2. 2023, pohledávka z daňového dokladu č. 230322 zčásti započtením ze dne 14. 3. 2023 a zbylá částka ve výši 9 806,02 Kč započtením ze dne 23. 3. 2023).

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 9. 2024, č. j. -55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 108 270,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. z částky 49 867,25 Kč od 13. 3. 2023 do zaplacení, z částky 7 059,82 Kč od 19. 3. 2023 do zaplacení, z částky 3 770,84 Kč od 22. 3. 2023 do zaplacení, z částky 21 707,04 Kč od 22. 3. 2023 do zaplacení, z částky 3 559,32 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení, z částky 22 306,72 Kč od 9. 4. 2023 do zaplacení, a s náklady spojenými s uplatněním pohledávek ve výši 7 200 Kč (výrok pod bodem I), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 41 817,60 Kč (výrok pod bodem II) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek ve výší 5 414 Kč (výrok III).

3. K odvolání žalované Městský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu v rozsahu částky 12 500,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 9. 4. 2023 do zaplacení zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 43 212,20 Kč (výrok II).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním (výslovně v rozsahu všech výroků, „proti nimž je dovolání přípustné a které jsou závislé na výrocích dovoláním napadených“). Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

5. Žalovaná odvolacímu soudu vytkla, že (stejně jako soud prvního stupně) provedl výklad právního jednání – jednotlivých zápočtů – v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 16. 2. 2023, č. j. , a v něm citovanými rozhodnutími). Náležitě nezkoumal, jaká byla skutečná vůle (úmysl) žalované, která byla známa dlužnici. Tvrdila, že těmito právními jednáními chtěla přivodit zánik vzájemných pohledávek i případně bez součinnosti dlužnice, přičemž tento její úmysl dlužnici byl nebo musel být znám nejen z obsahu zápočtů (významu textu), ale i s ohledem na předchozí zavedenou praxi stran, kdy byly zápočty činěny stejným způsobem, proti čemuž dlužnice v minulosti ničeho nenamítala. Soudy tak podle žalované měly dát při výkladu přednost skutečné vůli žalované i před případným odlišným jazykovým výkladem a měly zápočtům přisoudit význam jednostranných právních jednání započtení, nikoli je vykládat jen jako neakceptované návrhy na uzavření dohody o započtení.

6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „“.

8. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

10. Ačkoliv v dovolání žalovaná avizovala, že dovoláním napadá „všechny výroky“ rozsudku odvolacího soudu, „proti nimiž je dovolání přípustné a které jsou závislé na výrocích dovoláním napadených“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu ( ) a dovodil, že dovolání fakticky směřuje jen proti té části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl potvrzen výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně (tj. ohledně celkové částky 95 770,29 Kč s příslušenstvím, kterou měla žalovaná zaplatit žalobkyni). Proti té části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zčásti zamítnuta (v rozsahu požadavku na zaplacení částky 12 500,70 Kč s příslušenstvím) a proti nákladovému výroku II napadeného rozsudku dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace. Zrušení též výroku o nákladech řízení se tak žalovaná zjevně domáhá pouze z důvodu, že jde o výrok akcesorický. Ostatně proti tomuto výroku by nebylo dovolání přípustné podle a proti měnící části výroku I napadeného rozsudku by nebylo dovolání subjektivně přípustné (žalovaná by nebyla osobou oprávněnou podat dovolání), neboť v uvedeném rozsahu napadené rozhodnutí nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací soud toto rozhodnutí změní či zruší.

11. Dovolání proti té části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl potvrzen výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně není přípustné podle

12. Podle ustáleného výkladu se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu považuje za rozhodnou výše peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy v rozsahu, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Tento závěr vyplývá též z důvodové zprávy k , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jež dokládá záměr zákonodárce, aby zněním účinným od 30. 9. 2017 byla zúžena možnost podání dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli rozšířena (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. , ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. , a ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. ).

13. V rozhodovací praxi dovolacího soudu je též dlouhodobě zastáván názor, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Nárokem se samostatným skutkovým základem se přitom rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní praxe soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Ač jde o omezení, jež nemá oporu v jazykovém výkladu ustanovení , které hodnotový census váže k slovnímu spojení „peněžité plnění“, jež je významově jiné (širší) než pojmy „nárok“ nebo „samostatný skutkový základ nároku“, lze toto (další) omezení odvodit ze zásad, jimiž se soud řídí (má řídit) v občanském soudním řízení sporném (pro které je uvedená úprava primárně určena), za použití výkladu e ratione legis (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále jen „R 74/2024“ a „Sb. rozh. obč.“ – a rozhodnutí, na která je v něm odkazováno). S judikaturou Nejvyššího soudu založenou na omezení přípustnosti dovolání podle prostřednictvím úvahy, zda (ne)jde o nárok se samostatným skutkovým základem, se ve své judikatuře ztotožnil i Ústavní soud (srov. například nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. , a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. ).

14. V nyní posuzované věci se částka požadovaná žalobkyní v řízení (108 270, 99 Kč) skládala z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu (samostatné nároky na zaplacení nedoplatků kupních cen ve výši 49 867,25 Kč, 7 059,82 Kč, 3 770,84 Kč, 21 707,04 Kč, 3 559,32 Kč a 22 306,72 Kč). Výrokem rozsudku odvolacího soudu napadeným dovoláním pak bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k zaplacení souhrnné částky 95 770,29 Kč sestávající z dílčích samostatných nároků s odlišným skutkovým základem ve výši 49 867,25 Kč, 7 059,82 Kč, 3 770,84 Kč, 21 707,04 Kč, 3 559,32 Kč a 9 806,02 Kč (k příslušenství se pro účely posouzení přípustnosti dovolání nepřihlíží). Žádný z těchto nároků, ohledně nichž se zkoumá přípustnost dovolání samostatně, přitom nepřevyšuje 50 000 Kč a současně ve věci nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy. Bez zřetele k tomu, zda se při řešení otázky výkladu jednotlivých právních jednání započtení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy dovolání žalované v nyní posuzované věci není přípustné, neboť to vylučuje výjimka uvedená v

15. Pro úplnost je namístě dodat, že v nyní posuzované věci není namístě aplikovat závěry R 74/2024, podle kterých, „je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se samostatným skutkovým základem, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). V nyní posuzované věci se totiž požadované plnění neskládá z nároků, jež mají původ v téže události (v citovaném rozhodnutí šlo o více nároků na náhradu škody, jež měly původ v téže škodné události), nýbrž jde o zcela samostatné nároky (na zaplacení jednotlivých kupních cen ze samostatných závazků) na sobě skutkově zcela nezávislé.

16. Skutečnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném rozhodnutí nesprávné poučení o tom, že proti němu je za podmínek dovolání přípustné, přípustnost dovolání nezakládá, jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž ze zákona přípustné není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 52/2003 Sb. rozh. obč.).

17. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované podle odmítl jako nepřípustné.

18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 10. 2026

Mgr. Jiří Němec předseda senátu