Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Co 136/2026-321

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Kučery a soudkyň JUDr. Ireny Sekavové a Mgr. Marie Ťoupalíkové Bredové ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozena Datum narození žalobkyně. Anonymizováno, advokátem sídlem Anonymizováno

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozen Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupen Jméno Zástupce, advokátem sídlem Anonymizováno

o určení vlastnického práva, o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 3. 2026, č. j. - 275

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se výroku III. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 23 820,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 400 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.II. Rozsudek soudu prvního stupně se výroku III. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 23 820,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 400 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení vlastnictví k 1/2 pozemků parc. č. Anonymizováno a parc. č. Anonymizováno, jejichž součástí je stavba č. p. Anonymizováno v katastrálním území adresa, obec adresa (dále i jen „předmětné nemovitosti“), z titulu vrácení daru s tím, že jsou dány důvody pro odvolání daru, a to nezájem žalovaného o její osobu, o její zdravotní stav a neposkytnutí pomoci ze strany žalovaného, což lze posoudit jako hrubé porušení dobrých mravů. Uvedla, že předmětné nemovitosti darovala žalovanému darovací smlouvou ze dne 14. 12. 2009. Uvedla, že zatímco v době darování byly vztahy mezi účastníky velmi dobré, od srpna 2023, kdy se jejich vzájemné vztahy vyhrotily, již účastníci nejsou v kontaktu. Žalovaný jí tehdy vyčetl, že mu zničila posledních dvacet let života, a od té doby se podle žalobkyně nezajímá o její zdravotní stav, nekontaktuje ji, nepřeje jí k svátku ani narozeninám a netráví s ní Vánoce. Poukázala na situaci, kdy jí bylo doporučeno, aby se vzhledem ke svému podezřelý výraz stavu dostavila do podezřelý výraz na urgentní příjem. Ošetřující lékařka žalobkyně se nemohla žalobkyni dovolat, proto kontaktovala žalovaného. Ten o tom vyrozuměl žalobkyni s tím, že on je mimo Anonymizováno, a aby si zavolala sanitku. Dále žalobkyně uvedla, že se v létě 2024 od své mladší dcery (sestry žalovaného) dozvěděla, že žalovaný v mládí svoji sestru sexuálně zneužíval a ta si nese následky celý život. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce zaslala žalovanému dopis ze dne 3. 9. 2024, kterým odvolala dar a který byl žalovanému doručen nejpozději dne 23. 9. 2024; žalovaný na něj nijak nereagoval. Výzvu k vrácení daru žalobkyně zopakovala i přímo v žalobě doručené žalovanému dne 10. 7. 2025.

2. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že žalobkyně je spoluvlastníkem pozemku parc. č. Anonymizováno a parc. č. Anonymizováno, jejíž součástí je stavba č. p. Anonymizováno rodinný dům v katastrálním území adresa, obec adresa, zapsaném u Katastrálního úřadu pro Anonymizováno kraj, Katastrálního pracoviště adresa, na listu vlastnictví č. hodnota s podílem jedné poloviny (výrok I.), rozhodl, že „náklady svědečného ve výši 6 242 Kč nese stát“ (výrok II.) a že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“ (výrok III.).

3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že chování žalovaného vůči žalobkyni nenaplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů podle , . Vyšel z toho, že vztahy účastníků byly dlouhodobě komplikované a k jejich rozvratu přispěly obě strany. Konstatoval, že žalobkyně žalovaného o konkrétní pomoc nežádala, o svém zdravotním stavu jej soustavně neinformovala a dříve některé nabízené formy pomoci odmítala, zatímco žalovaný jí v minulosti pomáhal a při doložené zdravotní události v červenci 2024 zajistil přivolání zdravotnické pomoci. Přerušení osobních kontaktů, absence pozorností při svátcích ani jednotlivé konfliktní projevy podle soudu prvního stupně nedosáhly potřebné intenzity nebo soustavnosti. Přestože žalovaný měl ve věci plný úspěch, soud mu s použitím , (dále jen „ “) nepřiznal náhradu nákladů řízení s ohledem na věk, zdravotní stav a majetkové poměry žalobkyně.

4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobkyně i žalovaný.

5. Odvolání žalobkyně směřovalo proti výrokům I. a III. napadeného rozsudku, kdy namítala, že soud prvního stupně nesprávně ztotožnil skutečnost, že žalovaného v posledních letech výslovně nežádala o pomoc, se závěrem, že jeho pomoc nechce nebo odmítá, a na tomto skutkově nepodloženém východisku založil závěr, že žalovaný hrubě neporušil dobré mravy. Podle žalobkyně soud nedostatečně zohlednil její vysoký věk, zdravotní omezení a objektivní potřebu každodenní péče, nesprávně odmítl význam četných lékařských zpráv, podmínil neposkytnutí potřebné pomoci předchozí výslovnou žádostí a nevzal v úvahu zákonnou vyživovací povinnost potomka, která může zahrnovat též osobní a naturální péči o nemocného rodiče. Dále soudu prvního stupně vytýkala, že přecenil příčiny rodinného konfliktu a dřívější odmítání některých sociálních služeb, aniž zjistil její potřeby a postoj k pomoci v době vyhlášení rozsudku, a že v samostatné skutkové větvi uzavřel neunesení důkazního břemene bez předchozího poučení podle V pozdějším doplnění odvolání poukázala také na úraz utrpěný dne 1. 10. 2026, po němž má imobilizovanou pravou horní končetinu, což podle ní dále prohlubuje objektivní potřebu pomoci a dokládá soustavnost nezájmu žalovaného. Ve vztahu k nákladům řízení žalobkyně hájila použití svým zdravotním stavem a tvrzeným výrazným majetkovým nepoměrem mezi účastníky, nesouhlasila s požadavkem žalovaného na plnou náhradu nákladů. Navrhovala změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě, popřípadě jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaný odvoláním napadl výrok, jímž mu přes plný úspěch ve věci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, kdy namítal především překvapivé použití , neboť soud účastníky předem neupozornil, že moderaci zvažuje, a neposkytl jim prostor k tvrzením a důkazům o jejich poměrech. Podle žalovaného soud prvního stupně nedostatečně zjistil majetkové poměry žalobkyně, nesprávně vyšel převážně z jejího osvobození od soudních poplatků, přičemž vůbec neporovnal poměry obou účastníků a nezohlednil, že žalobkyně má pravidelný důchod a bezplatně užívá byt žalovaného, zatímco žalovaný má důchod nižší a musel vynaložit značné náklady na obranu proti nedůvodné žalobě. Namítal také, že soud nepřihlédl k okolnostem vzniku a průběhu sporu. Navrhoval změnu nákladového výroku III. a přiznání plné náhrady nákladů řízení před oběma stupni.

7. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně hájil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, přičemž zdůraznil, že rozhodnutí nestojí pouze na absenci výslovné žádosti žalobkyně o pomoc, ale na celkovém kontextu vztahu účastníků, předchozí pomoci žalovaného, odmítání některých forem pomoci žalobkyní, nedostatku informací o jejích konkrétních potřebách a oboustranném přerušení osobního styku. Poukazoval na to, že žalobkyně jej v jiných záležitostech kontaktovat uměla, že na její praktické požadavky reagoval, při známé zdravotní události zajistil potřebnou pomoc a nadále jí umožňuje bezplatně bydlet ve svém bytě, což podle něj odporuje tvrzení o úplném nezájmu či neplnění rodinných povinností. Odmítl rovněž namítané porušení , protože příslušné důkazy byly provedeny a žalobkyně měla možnost se jich účastnit; její nesouhlas s jejich výsledným hodnocením podle žalovaného nezakládá porušení poučovací povinnosti. Navrhoval potvrzení zamítavého výroku I. napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů před soudy obou stupňů.

8. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení a následujících a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně proti výroku o věci samé není důvodné.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí ve věci a učinil z něj skutková zjištění, z nichž lze při právním posouzení věci vycházet. Odvolací soud se však neztotožňuje bezvýhradně s formulací, podle níž žalobkyně pomoc žalovaného „nechce“. Z výpovědi žalobkyně vyplývá především to, že žalovaného po roztržce účastníků v srpnu 2023 o pomoc nežádala a sama jej nekontaktovala. Z pouhé skutečnosti, že o pomoc výslovně nepožádala, nelze bez dalšího dovodit, že by jakoukoli pomoc žalovaného odmítala. Tato nepřesnost v odůvodnění napadeného rozsudku však nemá vliv na správnost jeho výsledného závěru.

10. Vzhledem k době uzavření darovací smlouvy soud prvního stupně věc správně posuzoval podle , , účinného do 31. 12. 2013. Byla-li totiž darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, posuzuje se právo na vrácení daru podle dosavadní právní úpravy i tehdy, došlo-li k vytýkanému jednání obdarovaného až po tomto datu, jak vyplývá z , , a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , uveřejněného pod č. 92/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

11. Podle ustanovení § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

12. Právo dárce na vrácení daru podle § 630 obč. zák. nevzniká při každém nevhodném, nevděčném či společensky nežádoucím jednání obdarovaného. Předpokládá takové chování obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů. Potřebné intenzity může dosáhnout jednotlivé jednání mimořádné závažnosti nebo soustavné jednání, jehož jednotlivé projevy ve svém souhrnu překročí meze běžných rodinných neshod, citového odcizení či nedostatku očekávané pozornosti. Takovým jednáním může být za určitých okolností i neposkytnutí potřebné pomoci dárci. Vždy však musí být posouzeno, jakou pomoc dárce objektivně potřeboval, zda obdarovaný o této potřebě věděl nebo ji za daných okolností musel rozpoznat, zda měl možnost pomoc poskytnout a jak se k potřebě dárce ve skutečnosti zachoval.

13. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že soud prvního stupně podmínil povinnost žalovaného poskytnout jí pomoc výslovnou žádostí. Výslovná žádost dárce není nezbytnou podmínkou závěru, že obdarovaný potřebnou pomoc neposkytl. Obdarovaný nemůže zůstat nečinný pouze proto, že jej dárce o pomoc výslovně nepožádal, jestliže je mu potřeba pomoci zjevná nebo se o ní hodnověrným způsobem dozvěděl. Absence žádosti však není bez významu tam, kde dárce navenek vystupuje jako soběstačný, svou skutečnou potřebu obdarovanému nesděluje a ten nemá jiné konkrétní informace, z nichž by musel usuzovat, že dárce určitou pomoc potřebuje.

14. Právě taková situace nastala v posuzované věci. Žalobkyně si i ve vysokém věku do značné míry zakládala na své samostatnosti a vůči žalovanému dávala najevo, že své záležitosti zvládá sama, případně s pomocí jiných osob. Po vyhrocení vztahů účastníků v srpnu 2023 žalovaného o konkrétní pomoc nežádala, neinformovala jej soustavně o svém zdravotním stavu ani mu nesdělovala, s kterými běžnými životními úkony potřebuje pomoci. Takový její postoj mohl být veden osobní hrdostí, zklamáním z narušeného vztahu nebo neochotou obracet se po předchozím konfliktu právě na žalovaného. Bez ohledu na subjektivní důvody jejího jednání však žalovaný neměl k dispozici informace, z nichž by musel usuzovat, že žalobkyně není schopna své běžné potřeby zabezpečit sama nebo prostřednictvím osob, jejichž pomoc využívala.

15. Významné je rovněž to, že žalovaný se potřebou zajištění pomoci žalobkyni zabýval již dříve a nabídl jí součinnost při vyřízení sociální služby. Tato forma pomoci nebyla realizována proto, že žalobkyně neposkytla potřebnou součinnost. Odmítnutí jedné konkrétní sociální služby sice nelze zobecnit v závěr, že žalobkyně nechtěla žádnou pomoc ani později, mohlo však u žalovaného spolu s ostatními okolnostmi důvodně podporovat přesvědčení, že žalobkyně si přeje své záležitosti obstarávat samostatně a případnou pomoc si zajistí způsobem, který sama zvolí. Nelze mu proto klást k tíži, že bez konkrétních informací o změně jejích poměrů nevstupoval proti její vůli do organizace jejího každodenního života.

16. Lékařské zprávy založené ve spise dokládají, že žalobkyně byla ve sledovaném období pod lékařským dohledem, podrobovala se pravidelným kontrolám a byla léčena pro jednotlivé zdravotní obtíže. Samy o sobě však neprokazují takový stupeň její nesoběstačnosti, z něhož by bylo možné dovodit, že žalovaný musel i bez bližší informace vědět o potřebě její pravidelné osobní péče. Převážná část těchto zpráv se vztahuje ke kontrolám následujícím po zjištění zvýšených hodnot jaterních testů v červenci 2024. Ze zpráv nevyplývá, že by žalobkyně byla v rozhodném období trvale neschopna samostatného pohybu, obstarávání základních životních záležitostí nebo komunikace s okolím. Lékařské zprávy tedy podporují závěr, že žalobkyně měla zdravotní obtíže odpovídající potřebě lékařského sledování a v některých situacích též praktické pomoci, nikoli však závěr, že nutnost soustavné osobní péče žalovaného byla natolik zjevná, že ji žalovaný musel rozpoznat bez informování ze strany žalobkyně nebo jiných osob.

17. Ani skutečnost, že žalobkyni s některými činnostmi pomáhaly jiné osoby, sama o sobě neprokazuje hrubé porušení dobrých mravů žalovaným. Rozhodné by bylo, zda žalovaný věděl nebo musel vědět, že pomoc poskytovaná jinými osobami není dostupná nebo postačující a že žalobkyně potřebuje další konkrétní pomoc právě od něj. Takové skutečnosti však z provedeného dokazování nevyplynuly. Nebylo zjištěno, že by žalobkyně nebo jiná osoba žalovaného před doručením některé z výzev k vrácení daru upozornila na konkrétní nezajištěnou potřebu žalobkyně, na kterou by žalovaný bez přiměřeného důvodu nereagoval.

18. Naopak v případě, kdy se žalovaný v červenci 2024 dozvěděl o konkrétní zdravotní situaci žalobkyně, nezůstal nečinný. Podle provedené elektronické komunikace se podílel na zajištění zdravotnické pomoci a projevil zájem o její zdravotní stav. Toto jednání samo o sobě nevypovídá o celkové kvalitě vztahu účastníků, odporuje však tvrzení, že žalovaný zásadně odmítal žalobkyni pomoci i tehdy, když znal její konkrétní potřebu.

19. Při hodnocení jednání žalovaného nelze odhlédnout ani od celkového vývoje vztahů mezi účastníky. Z provedených důkazů vyplynulo, že jejich kontakt nebyl ukončen jednostranným rozhodnutím žalovaného bez předchozí příčiny, nýbrž po vzájemné roztržce v srpnu 2023, při níž žalobkyně dala žalovanému jednoznačně najevo, že si další osobní kontakt nepřeje. Na vzniku a prohlubování konfliktu se podílely obě strany, přičemž významnou součástí sporu byl dlouhodobě negativní postoj žalobkyně k manželce žalovaného. Není úkolem soudu zpětně určovat, který z účastníků nesl větší morální odpovědnost za rozpad jejich vztahu. Tyto okolnosti jsou však významné pro posouzení, zda následné omezení kontaktu žalovaným představovalo svévolné zavržení žalobkyně, nebo reakci na dlouhodobě vyhrocený vztah a na jednání, kterým žalobkyně osobní kontakt sama ukončila.

20. Žalovaný navíc vnímal konfliktní vztah se žalobkyní, zejména její nepřátelský postoj vůči jeho manželce a opakované rodinné spory, jako značnou psychickou zátěž, kterou s ohledem na svůj zdravotní stav nepokládal za únosnou. Tato okolnost jej nezbavovala povinnosti reagovat na skutečně závažnou a známou potřebu žalobkyně. Vysvětluje však, proč po srpnu 2023 aktivně neusiloval o obnovení pravidelných osobních kontaktů, jestliže jej žalobkyně předtím vykázala a současně mu nesdělovala, že jeho pomoc potřebuje. Jeho postoj proto nelze bez dalšího hodnotit jako lhostejnost vůči zdraví a základním potřebám žalobkyně, natož jako hrubé porušení dobrých mravů.

21. Odvolací soud nepřehlédl ani vyživovací povinnost potomků vůči předkům, na niž žalobkyně v odvolání poukazuje. Existence této povinnosti může být jednou z okolností, které spoluutvářejí měřítko dobrých mravů ve vztahu mezi rodičem a dítětem. Z její existence však nelze bez dalšího dovodit, že každé neposkytování osobní péče rodiči představuje hrubé porušení dobrých mravů opravňující k vrácení daru. V posuzované věci navíc nebylo zjištěno, že by žalobkyně neměla zajištěnu slušnou výživu nebo základní životní potřeby a že by žalovaný odmítl splnit konkrétní povinnost, jejíž potřeba a rozsah mu byly známy. Žalovaný nadto žalobkyni umožňoval bezplatně užívat byt ve svém vlastnictví, což představovalo významnou formu naturálního plnění a nelze to při celkovém hodnocení vztahu účastníků pominout.

22. Na tomto závěru nic nemění ani pozdější okolnosti, jimiž žalobkyně v odvolacím řízení dokládala důvodnost již dříve učiněných výzev k vrácení daru. Právo na vrácení daru je vykonáno jednostranným právním jednáním dárce adresovaným obdarovanému, v němž musí být vymezeno jednání, v němž dárce spatřuje hrubé porušení dobrých mravů. Soud proto přezkoumává, zda důvody uvedené ve výzvě, případně v pozdějším právním jednání obsahujícím další výzvu k vrácení daru, byly skutkově naplněny a dosahovaly zákonem požadované intenzity. Žaloba ze dne 28. 5. 2025, doručená žalovanému dne 10. 7. 2025, sice výzvu k vrácení daru zopakovala, avšak opírala ji v podstatě o stejné důvody jako původní výzva.

23. Jednání žalovaného nastalé až následně proto nemůže zpětně založit účinky již dříve učiněné výzvy k vrácení daru. Pozdější okolnosti lze vzít v úvahu potud, pokud osvětlují povahu, soustavnost nebo věrohodnost dříve vytýkaného jednání. Pokud by se však žalovaný teprve po doručení dosavadních výzev dopustil dalšího samostatného jednání dosahujícího intenzity hrubého porušení dobrých mravů, mohlo by jít o důvod pro novou výzvu k vrácení daru, nikoli o dodatečné naplnění důvodu, pro který žalobkyně žádala vrácení daru již dříve.

24. Z tohoto hlediska nemůže mít pro rozhodnutí o nynější žalobě určující význam úraz žalobkyně ze dne 1. 10. 2026 a její zdravotní stav po tomto úrazu. Tato skutečnost nastala více než dva roky po doručení původní výzvy a více než rok po doručení žaloby obsahující opakovanou výzvu k vrácení daru žalovanému. Nemůže proto zpětně prokázat důvodnost dříve učiněného právního jednání. Nadto žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že žalovaný byl o úrazu a jeho následcích informován, jaká konkrétní pomoc po něm byla požadována nebo z jakých okolností musel její potřebu sám zjistit. Předložené lékařské zprávy prokazují povahu poranění a léčebný režim žalobkyně, nikoli však hrubě nemravné jednání žalovaného. Tyto nové skutečnosti tudíž nemohou vést k jinému rozhodnutí o uplatněném nároku.

25. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou ani námitku porušení poučovací povinnosti podle Tato poučovací povinnost slouží k tomu, aby účastník nebyl ve věci neúspěšný pro neunesení důkazního břemene, aniž byl upozorněn na potřebu označit důkazy k rozhodným tvrzením. Nevztahuje se však na situaci, kdy soud navržený důkaz provedl, účastníci měli možnost se jeho provádění účastnit a klást vyslýchané osobě otázky, soud však následně důkaz nehodnotil způsobem, který účastník očekával. Soud není povinen předem sdělovat, jak provedené důkazy vyhodnotí, ani účastníka vyzývat k navržení dalších důkazů pouze proto, že již provedený důkaz nepovažuje za přesvědčivý. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by soud prvního stupně rozhodl na základě pro žalobkyni nepředvídatelného důkazního deficitu, k jehož odstranění jí neposkytl procesní prostor.

26. Pokud žalobkyně spojovala požadavek na vrácení daru také s dalším tvrzeným jednáním žalovaného z časově značně vzdálené minulosti, ani tato argumentace nemůže obstát. Odvolací soud zdůrazňuje, že závažnost tvrzené události nijak nezlehčuje; právě její závažnost však vyžaduje obzvlášť pečlivé hodnocení důkazů a nedovoluje nahradit spolehlivé skutkové zjištění pouhým podezřením či nepřímými poznatky. Provedené dokazování neposkytlo dostatečný podklad pro závěr, že se žalovaný tvrzeného jednání dopustil. Současně mělo jít o událost nastalou několik desetiletí před nynějším sporem, a dokonce před samotným darováním. Takto časově vzdálená a přesvědčivě neprokázaná okolnost proto nemůže být v projednávané věci považována za způsobilý důvod vrácení daru podle § 630 obč. zák.

27. Při celkovém hodnocení odvolací soud uzavírá, že vztah účastníků byl nepochybně narušen a jednání žalovaného nemuselo odpovídat představě žalobkyně o pozornosti a péči, kterou lze od dítěte ve vztahu ke starému rodiči očekávat. Právní úprava vrácení daru však neslouží k postihu každého citového odcizení ani k vynucení určité kvality rodinných vztahů. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný odmítl žalobkyni poskytnout konkrétní potřebnou pomoc, o jejíž potřebě věděl nebo kterou musel za daných okolností rozpoznat, ani že by se vůči ní dopustil jiného jednání, které by jednotlivě nebo ve svém souhrnu dosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů.

28. Soud prvního stupně tak, přes dílčí nepřesnosti v odůvodnění svého rozhodnutí, žalobu ve výsledku zamítl správně a odvolací soud proto jeho rozsudek ve výroku I. podle jako věcně správný potvrdil.

29. Odvolací soud dále k odvolání žalovaného přezkoumal výrok III. napadeného rozsudku a jeho odvolání shledal částečně důvodným. Žalovaný byl v řízení o věci samé plně úspěšný, a podle zásady úspěchu ve věci mu proto zásadně náleží náhrada účelně vynaložených nákladů řízení vůči neúspěšné žalobkyni ( ). Soud prvního stupně pochybil, jestliže účastníky předem neupozornil, že zvažuje použití moderačního práva podle , podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, a neposkytl jim možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které mohou být pro takové rozhodnutí významné. Použití nesmí být pro účastníky překvapivé; před rozhodnutím musí dostat procesní prostor k tomu, aby uvedli svá tvrzení, označili důkazy a vyjádřili se k poměrům obou stran i k dalším okolnostem případu. Tento požadavek vyplývá například z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. .

30. Uvedený nedostatek řízení před soudem prvního stupně však byl napraven v odvolacím řízení. Oběma účastníkům se v odvolacím řízení dostalo možnosti vyjádřit se nejen k tomu, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, ale rovněž ke svým příjmovým, majetkovým, zdravotním a osobním poměrům i k okolnostem vzniku a průběhu sporu, a oba této možnosti využili. Žalobkyně poukazovala zejména na svůj věk, zdravotní stav, příjmy ze starobního důchodu a tvrzený majetkový nepoměr mezi účastníky, zatímco žalovaný zdůraznil, že je rovněž starobním důchodcem se zdravotními obtížemi, že žalobkyně bezplatně užívá byt v jeho vlastnictví a že se musel proti nedůvodné žalobě bránit za cenu nákladů svého právního zastoupení. Odvolací soud tak měl pro své rozhodnutí dostatečný podklad a nebylo třeba pouze z uvedeného procesního důvodu nákladový výrok zrušit.

31. Odvolací soud po zvážení všech uvedených okolností shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro použití také sám, nikoli však v rozsahu, v jakém jej použil soud prvního stupně. Při rozhodování podle tohoto ustanovení nelze vycházet pouze z poměrů účastníka, jemuž má být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, ale je třeba přihlédnout rovněž k poměrům úspěšného účastníka, k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k postojům účastníků v jeho průběhu a k dopadu případného nepřiznání náhrady do majetkové sféry úspěšné strany. Moderační právo je výjimkou ze zásady úspěchu ve věci a nesmí být uplatněno jednostranně jen ve prospěch neúspěšného účastníka. Srovnatelná východiska vyjádřil Ústavní soud například v nálezech ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. , a ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. .

32. Soud prvního stupně důvodně přihlédl k tomu, že žalobkyně je osobou vysokého věku, pobírá starobní důchod a není prosta zdravotních obtíží, přičemž její osobní a majetkové poměry byly již dříve podkladem pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Tyto okolnosti odůvodňují, aby na žalobkyni nedopadla povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně v plné výši. Samy o sobě však neodůvodňují, aby byla tato náhrada úspěšnému žalovanému odepřena zcela. Také žalovaný je starobním důchodcem, rovněž se potýká se zdravotními obtížemi a nebyl to on, kdo soudní řízení vyvolal. K obraně proti žalobou uplatněnému nároku si přitom zvolil advokáta, jehož zastoupení bylo s ohledem na povahu a skutkovou i právní náročnost věci účelné, a v řízení byl v plném rozsahu úspěšný. Úplné přenesení nákladů jeho procesní obrany na něj samotného by proto nebylo spravedlivým uspořádáním vztahů mezi účastníky.

33. Po zhodnocení poměrů obou účastníků, jejich věku a zdravotního stavu, rodinné povahy sporu, okolností jeho vzniku a průběhu i rozsahu nákladů, které žalovaný musel na svou úspěšnou obranu vynaložit, považoval odvolací soud za přiměřené snížit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně o jednu polovinu. Napadený rozsudek proto ve výroku III. podle změnil tak, že žalobkyni uložil nahradit žalovanému 50 % jeho účelně vynaložených nákladů řízení.

34. Náklady žalovaného před soudem prvního stupně sestávají z odměny advokáta za sedm úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, vyjádření ze dne 6. 10. 2025 na výzvu soudu, účast na třech soudních jednáních, přičemž za jednání trvající déle než dvě hodiny náleží odměna za další úkon právní služby) po 5 620 Kč [ , a , advokátního tarifu], ze sedmi paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč ( advokátního tarifu), z náhrady za dvanáct půlhodin promeškaného času po 150 Kč ( a 3 advokátního tarifu) a z cestovních výdajů v souvislosti s jednáními nařízenými na dny 4. 11. 2025, 14. 1. 2026 a 3. 3. 2026 (jednání nařízené na 14. 1. 2026 bylo odvoláno krátce před jeho konáním, kdy již zástupce žalovaného cestu vykonal) ve výši 1 110,24 Kč, 1 120,28 Kč a 1 120,28 Kč ( advokátního tarifu, ve spojení s a 4 a a příslušnými prováděcími předpisy). Celkové účelně vynaložené náklady žalovaného činí 47 640,80 Kč. Po jejich snížení o 50 % náleží žalovanému částka 23 820,40 Kč. Náhradu je žalobkyně povinna zaplatit podle k rukám zástupce žalovaného ve lhůtě stanovené podle

35. Odvolací soud nepovažoval za účelně vynaložené náklady spojené s vyjádřeními žalovaného ze dne 29. 10. 2025 a 2. 3. 2026. Soud prvního stupně zaslal žalovanému vyjádření žalobkyně pouze na vědomí, aniž jej vyzval k reakci, a obě podání pouze opakovala odmítavé stanovisko žalovaného k argumentaci žalobkyně, aniž by přinášela nové skutečnosti zásadní pro posouzení věci. Účastníkům sice nic nebrání vzájemně reagovat na jejich podání, náklady každé takové repliky či následné polemiky však nelze bez dalšího považovat za potřebné k účelnému uplatňování práva, zejména pokud neobsahují žádné nové skutečnosti či argumenty významné pro rozhodnutí ve věci.

36. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ve spojení s Žalobkyně nebyla úspěšná se svým odvoláním proti výroku ve věci samé, zatímco žalovaný dosáhl se svým odvoláním proti nákladovému výroku jeho změny ve svůj prospěch, byť nikoli v celém požadovaném rozsahu. Vzhledem k těžišti odvolacího řízení, které spočívalo v přezkumu výroku o věci samé, a k plnému úspěchu žalovaného při obraně tohoto výroku považoval odvolací soud žalovaného za procesně úspěšného účastníka a přiznal mu plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení.

37. Odvolací soud pro náklady odvolacího řízení již neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo namístě náhradu žalovanému podle zčásti nebo zcela nepřiznat. Žalobkyně podala odvolání poté, co byla její žaloba soudem prvního stupně po rozsáhlém dokazování zamítnuta a z odůvodnění napadeného rozsudku jí byly známy skutkové i právní důvody tohoto výsledku. Bylo proto na ní, aby s podstatně výraznějším vědomím rizika nejistého výsledku odvolacího řízení odpovědně zvážila jeho další vedení a možné nákladové důsledky případného neúspěchu. Rozhodla-li se navzdory pro ni nepříznivému výsledku řízení před soudem prvního stupně toto riziko podstoupit, nelze spravedlivě požadovat, aby náklady další úspěšné obrany nesl žalovaný. Osobní, zdravotní a majetkové poměry žalobkyně proto v této fázi řízení samy o sobě nepředstavují natolik výjimečné okolnosti, aby odůvodnily další prolomení zásady úspěchu ve věci.

38. Náklady žalovaného v odvolacím řízení tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalobkyně, účast na soudním jednání) po 5 620 Kč, odměna za jeden úkon právní služby spočívající v odvolání pouze proti výroku o nákladech řízení ve výši 2 810 Kč [ advokátního tarifu] a tři paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč. Celkem činí 15 400 Kč. Také tuto částku je žalobkyně povinna zaplatit podle k rukám zástupce žalovaného ve lhůtě stanovené podle

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je za podmínek přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, které lze podat ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Kolíně.