Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 C 168/2026-52

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl soudkyní Mgr. Pavlou Fukalovou ve věci

žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Pavlem Novákem sídlem Bartákova 1107/40, 140 00 Praha

proti

žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného

o 88 533,61 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 025,65 Kč se zákonným úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 15 025,65 Kč od datum do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 73 507,96 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 729,33 Kč, s úrokem ve výši 7,9% ročně z částky 88 533,61 Kč od datum do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 5 419,63 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 88 533,61 Kč od datum do datum, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 15 025,65 Kč od datum do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 73 507,96 Kč od datum do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 025,65 Kč se zákonným úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 15 025,65 Kč od , datum, do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se co do částky 73 507,96 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 14 729,33 Kč, s úrokem ve výši 7,9% ročně z částky 88 533,61 Kč od , datum, do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve výši 5 419,63 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 88 533,61 Kč od , datum, do , datum, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 15 025,65 Kč od , datum, do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 73 507,96 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 88 533,61 Kč, kapitalizovaný úvěrový úrok ve výši 14 729,33 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 419,63 Kč, dále úvěrový úrok ve výši 7,9 % ročně z částky 88 533,61 Kč od datum do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z téže částky za stejné období, jakož i náhradu nákladů řízení. Nárok odůvodnila tím, že se žalovaným dne datum uzavřela smlouvu o neúčelovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu poskytla částku 260 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách po 4 040 Kč. Jelikož žalovaný úvěr následně řádně nesplácel, žalobkyně jej ke dni datum zesplatnila.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že úvěr byl schválen ve standardním procesu s doložením příjmu a posouzením výdajů. Při hodnocení vycházela z žádosti o úvěr, dlouhodobého vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu žalovaného a z údajů bankovních a nebankovních registrů. Do výpočtu zahrnula měsíční příjem žalovaného ve výši 40 440 Kč a výdaje ve výši 17 176 Kč, na jejichž základě stanovila jeho měsíční platební kapacitu částkou 23 264 Kč. Sjednanou měsíční splátku ve výši 4 040 Kč proto vyhodnotila jako přiměřenou jeho finančním možnostem. Zadluženost žalovaného prověřila rovněž z transakcí na jeho účtu a v registru CBCB, aniž zjistila negativní informace, a jeho rizikovost označila jako nízkou. Dále provedla kontrolu interních databází, evidencí delikvencí, neplatných dokladů a insolvencí a ověřila, že účet žalovaného nevykazoval nestandardní transakce nasvědčující zvýšenému riziku neschopnosti splácet. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že žalovaný úvěr po určitou dobu řádně a včas splácel, což podle ní svědčí o tom, že byl v době uzavření smlouvy úvěruschopný.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud z provedených důkazů zjistil následující:

5. Ze smlouvy o úvěru č. číslo smlouvy soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr do výše 260 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 84 měsíčních anuitních splátkách po 4 040 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne datum a poslední dne datum.

6. Ze žádosti o poskytnutí úvěru soud zjistil, že žalovaný požádal o částku 260 000 Kč za účelem konsolidace svého dosavadního spotřebitelského úvěru u žalobkyně, jehož zůstatek činil 180 691,39 Kč. Úvěr měl být čerpán na účet žalovaného.

7. Z oznámení o změně úvěru soud zjistil, že žalobkyně vyhověla žádosti žalovaného o odklad splátek na tři měsíce od datum, přičemž splácení mělo pokračovat od datum. Z dodatku ke smlouvě soud dále zjistil, že byly splátky opět odloženy v období od datum do datum, měsíční splátka zůstala ve výši 4 040 Kč a konečná splatnost byla posunuta na datum.

8. Z interního vyhodnocení úvěruschopnosti soud zjistil, že do výpočtu platební kapacity žalovaného žalobkyně zahrnula měsíční příjem ve výši 40 440 Kč a měsíční výdaje ve výši 17 176 Kč. Platební kapacitu žalovaného stanovila částkou 23 264 Kč měsíčně a sjednanou splátku ve výši 4 040 Kč vyhodnotila jako přiměřenou. Výdaje byly podle tétoy vypočteny z údajů uvedených v žádosti, zejména z deklarovaných výdajů, způsobu bydlení, počtu členů domácnosti, místa bydliště, životního minima, nákladů na bydlení, splátek a dalších mandatorních výdajů, a byly porovnány s interními a externími údaji. Zadluženost žalovaného byla prověřena pomocí transakcí na jeho účtu a registru CBCB bez zjištění negativních informací. Rizikovost žalovaného byla vyhodnocena jako nízká.

9. Z dokumentu CBCB informace soud zjistil, že měsíční splátky na závazcích má celkem 8 067 Kč. Celkem měl tři existující závazky.

10. Z výpisů z účtu žalovaného vedeného u právnická osoba. soud zjistil, že žalovaný měl v období bezprostředně před uzavřením úvěrové smlouvy pravidelný příjem ze zaměstnání od zaměstnavatele právnická osoba. V prosinci 2016 mu byla vyplacena mzda ve výši 15 556 Kč, v lednu 2017 ve výši 24 762 Kč a v únoru 2017 ve výši 14 794 Kč. Vedle toho byly na účet připsány pouze ojedinělé platby od jiných osob v nižších částkách. Současně měl žalovaný pravidelný výdaj představovaný splátkou již existujícího spotřebitelského úvěru ve výši 3 967 Kč měsíčně. Z výpisů dále vyplývá běžná spotřeba realizovaná převážně platební kartou, zejména výběry hotovosti, nákupy a platby za pohonné hmoty a zboží denní potřeby v řádu několika set až několika tisíc korun měsíčně. Celkové výdaje činily v lednu 2017 částku 25 822 Kč a v únoru 2017 částku 11 957 Kč. Ke dni uzavření úvěrové smlouvy dne datum tak žalovaný disponoval pravidelným příjmem ze závislé činnosti přibližně ve výši 15 000 až 25 000 Kč měsíčně a současně hradil zejména splátku stávajícího úvěru ve výši 3 967 Kč měsíčně a běžné životní náklady

11. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že úvěr ve výši 260 000 Kč byl zaúčtován dne datum. Z výpisu z běžného účtu žalovaného dále vyplynulo, že dne datum mu byla z úvěrového účtu připsána částka 78 752,01 Kč a dne datum částka 240 000 Kč z dalšího úvěrového účtu.

12. Z přehledu plateb a výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovaný úvěr od března 2017 splácel. Pravidelné splátky ve výši 4 040 Kč hradil s dílčími nepravidelnostmi až do roku 2022, přičemž na úvěr zaplatil celkem 244 974,35 Kč. Poslední evidovaná platba ve výši 99,40 Kč byla provedena dne datum a zůstatek jistiny následně činil 88 533,61 Kč.

13. Z oznámení o zesplatnění ze dne datum s dokladem o odeslání soud zjistil, že z důvodu porušení platebních povinností ze strany žalovaného byl celý úvěr zesplatněn, což bylo žalovanému odesláno dne datum. Z předžalobní výzvy ze dne datum soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k plnění.

14. Podle , (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle , o spotřebitelském úvěru, (dále jen „“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu

22. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle a 2 spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle o. z. bez návrhu.

23. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009,Anonymizovánoč. j. – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ), a to přestože tento následek výslovně nestanovil.

24. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. , Sb.n.u. sv. 7, str. 87, , Sb.n.u. sv. 13, str. 131, , , , dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.

25. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. , ale též , o ochraně spotřebitele, a až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.

26. V důvodové zprávě k totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. .

27. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle d, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.

28. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěr v celkové výši 260 000 Kč zaplatit celkem 4 040 Kč měsíčně. Žalobkyně uvedla, že počítala s příjmem žalovaného kolem 40 000 Kč, což ale z výpisů z účtu žalovaného nevyplynulo. Výdaje počítala ve výši 17 174 Kč, když ale byla zjištěna splátka kolem 8 000 Kč pouze na závazcích žalovaného. Obezřetnost poskytovatele úvěru byla na místě zejména na odlišný příjem žalovaného vyplývající z výpisů z účtu a vyšší splátkové zatížení již v době sjednání závazků, a to i když soud vezme v úvahu že se jednalo o částečnou konsolidaci jiného závazku. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze jen stěží označit jako aktivní zjišťování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti ).

29. V souladu se poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku relevantních podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Způsob dosavadního finančního hospodaření žalovaného tedy objektivně vedl k důvodné pochybnosti o jeho schopnostech dostát svým závazkům řádně, což znamená, že žalobkyně jako odborně způsobilá osoba měla tuto pochybnost odstranit, což zjevně neučinila. Tyto skutečnosti ve svém souhrnu tak měly vést žalobkyni při odborné péči k důkladnějšímu prověřování úvěruschopnosti žalovaného, zejména jeho výdajů. Soud tak uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že došlo k řádnému ověření úvěruschopnosti žalovaného.

30. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle a 2 řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle ve spojení s o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 260 000 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 15 025,65 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu a příjemci vzniká bezdůvodné obohacení ( o. z.). Soud proto vyhověl žalobě co do zaplacení částky 15 025,65 Kč a ve zbývajícím rozsahu, žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku.

31. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. S ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, nýbrž v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Soud dospěl k závěru, že žalovaný byl minimálně od doby vyhlášení rozsudku seznámen s výší a povahou nároku žalobkyně, což soud považuje za datum splatnosti pohledávky bezdůvodného obohacení, proto i úrok z prodlení přiznal žalobkyni ode dne následujícího po splatnosti, tedy po vyhlášení rozsudku, tedy datum.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , , (dále jen „”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnějšímu žalovanému, žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Kutné Hoře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.