Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 129/2025-60
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudcem Mgr. Jakubem Pohlem ve věci
žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o zaplacení 26 500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 22 950 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 11,5 % ročně z částky 25 500 Kč od datum do zaplacení a smluvní pokutu 1 000 Kč, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2 550 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 22 950 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 11,5 % ročně z částky 25 500 Kč od , datum, do zaplacení a smluvní pokutu 1 000 Kč, zamítá.II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2 550 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhal po žalovaném zaplacení částky 26 500 Kč sestávající z částky 25 500 Kč představující jistinu a částky 1 000 Kč představující „náklady na upomínkování“ za dvě upomínky, spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku, a to dle smlouvy o úvěru č. hodnota ze dne datum, která měla být uzavřena mezi žalovaným a žalobcem. Žalobu odůvodnil tím, že na základě předmětné smlouvy poskytl žalovanému 25 500 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úroky v pravidelných měsíčních splátkách po 3 825 Kč. Žalovaný však zaplatil toliko 22 950 Kč a dostal se se splácením do prodlení. Před uzavřením smlouvy byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného z veřejně dostupných databází a výpočtem mezi příjmy a výdaji žalovaného, které sám uvedl.
2. Žalovaný se k žalobě i přes výzvu soudu nikterak nevyjádřil.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili (popřípadě se k výzvě soudu nijak nevyjádřili) s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí, ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.
4. Soud z uvedených důkazů učinil následující skutková zjištění:
Z listiny označené jako „Smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. hodnota“ ze dne datum soud zjistil, že obsahuje závazek žalobce poskytnout žalovanému 25 500 Kč, které bude žalovaný spolu s úroky splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 3 825 Kč nejpozději do datum.
Z evidenční karty klienta soud zjistil, že žalovaný dne datum uvedl, že jeho mzda činí 53 000 Kč, jeho měsíční výdaje činí 10 000 Kč a výdaje na bydlení 7 000 Kč.
Z evidenční karty klienta soud zjistil, že úvěrové zatížení klienta ke dni datum mělo činit 19 597 Kč.
Z vyjádření žalobce ze dne datum soud zjistil, že žalovaný na předmětnou smlouvu zaplatil celkem 22 950 Kč.
Ze sdělení právnická osoba., soud zjistil, že dne datum poskytl žalobce na účet žalovaného částku 25 500 Kč, že se bankovní účet žalovaného v období 3 měsíců před poskytnutím finančních prostředků až do poskytnutí finančních prostředků žalobcem pravidelně nacházel v záporné bilanci a že žalovaný obdržel v krátké době před zasláním předmětné částky další částky od nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalobce žalovaného k uhrazení dlužné částky vyzýval.
5. Z dalších důkazů soud nezjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí v této věci.
6. Na základě výše uvedeného dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobce poskytl žalovanému 25 500 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit ve splátkách, přičemž tak měl učinit spolu s úrokem a poplatky do datum. Před poskytnutím finančních prostředků právní předchůdce žalobce zkoumal schopnost žalovaného peníze vrátit v interních a externích databázích a registrech a z informací poskytnutých žalovaným. Žalovaný na úhradu poskytnutých finančních prostředků zaplatil 22 950 Kč.
7. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu - § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“).
8. Podle § 86 odst. 1 a 2 věty první ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věty druhé, je smlouva neplatná.
9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
11. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz i b. 26 preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 ZSÚ.
12. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti žalovaného.
13. Podle judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalovaného, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu.
14. Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014, ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).
15. Žalobce této povinnosti nedostál, když soudu nedoložil vůbec to, že by skutečně aktivně zjišťoval a ověřoval zejména výdaje žalovaného (toto ani netvrdil). O to důsledněji přitom měl postupovat za situace, kdy žalovaný již v době posuzování žádosti o úvěr vykazoval významné finanční zatížení v podobě pravidelných měsíčních splátek dalších závazků ve výši 27 486 Kč a vyžádal-li by si žalobce výpis z účtu žalovaného, pak by zjistil, že tomuto bylo v nedávné době poskytnuto finanční plnění od dalších poskytovatelů nebankovních spotřebitelských úvěrů a zůstatek na jeho účtu je pravidelně v záporných hodnotách. Za takových okolností nepostačovalo vycházet toliko z údajů sdělených žalovaným, nýbrž bylo třeba reálně posoudit jeho skutečnou schopnost dostát nově přijímanému závazku. Žalobce měl proto zjišťovat skutečný rozsah úvěrového zatížení žalovaného a z předložených výpisů z bankovního účtu ověřit, jaká část jeho příjmů mu po úhradě stávajících závazků a běžných životních nákladů fakticky zůstává k dispozici.
16. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobci náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.
17. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.
18. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobce byl ochuzen toliko o částku 2 550 Kč, která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného (poskytnutých 25 500 Kč a vrácených 22 950 Kč), které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobci vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta (výrok I.). S ohledem na to, že žalobce nezkoumal řádně úvěruschopnost žalovaného, nemohl žalobci vzniknout ani nárok na úroky z prodlení a smluvní pokutu, neboť žalovaný se doposud do prodlení nedostal, když nebyly řádně zjištěny jeho možnosti poskytnuté finanční prostředky splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).
19. Žalobce rovněž uplatňoval „náklady na upomínání“ žalovaného za 2 upomínky ve výši 1 000 Kč, přičemž soud takto uplatněný nárok posoudil podle obsahu a dospěl k závěru, že se jedná o paušalizovanou náhradu škody, tedy toto odpovídá smluvní pokutě, přičemž takto uplatněnou smluvní pokutu rovněž zamítl.
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl procesně úspěšnější, nicméně mu v řízení náklady nevznikly.
21. Lhůta k plnění (do tří dnů od právní moci rozsudku) vyplývá z § 160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho opisu, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Břeclavi.
Nebude-li povinnost tímto rozhodnutím uložená splněna dobrovolně, může se žalobce domáhat jejího splnění výkonem rozhodnutí nebo exekucí.