Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 Co 1071/2026-84
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rychtářové a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Zuzany Völflové ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně A., IČO IČO žalobkyně A
sídlem Adresa žalobkyně A
zastoupená advokátem Jméno advokáta
sídlem Adresa advokáta
proti
žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované
trvale bytem Adresa žalované
o zaplacení částky 11 005 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 5. 2026, č. j. 25 C 27/2026 -55,
takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 11 005 Kč (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná na jejich náhradu nemá právo (výrok II.).
2. Soud prvního stupně rozhodoval o nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za období od 2. 1. 2024 do 5. 9. 2025 ve výši 0,1 % denně z částky 27 025 Kč, kterou požadovala pouze ve výši 11 005 Kč, a to z důvodu porušení smluvních povinností vyplývajících ze Smlouvy o úvěru č. hodnota.
3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 16. 11. 2022 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota (dále též jen „Smlouva“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet společně s úroky v pravidelných 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná nesplácela úvěr řádně a včas, byl ke dni 25. 11. 2023 zesplatněn. Soud prvního stupně podotkl, že o pohledávce z předmětné Smlouvy bylo u Okresního soudu v Českých Budějovicích vedeno již řízení pod sp. zn. spisová značka, v němž byl dne 24. 4. 2024 vydán rozsudek, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2024 (v daném řízení nebyla uplatněna pohledávka, která je předmětem tohoto řízení). Okresní soud dále uvedl, že uplatněný nárok žalobkyně vyplývá z ust. čl. IV. odst. 2 písm. a) a b) Smlouvy, v němž byla pro případ prodlení sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně.
4. Soud prvního stupně se primárně zabýval posouzením schopnosti žalované úvěr splácet a dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nesplnila svou zákonnou povinnost, neboť skutečné výdaje žalované nedostatečně zjistila a (zejména) ověřila a tyto řádně neporovnala s jejími příjmy, pročež v potřebném rozsahu nezkoumala schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet. Okresní soud měl za to, že za této situace nemohl poskytovatel úvěru dospět k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně vycházela jednak z údajů, které uvedla sama žalovaná v žádosti o úvěr a dále že využila veřejně dostupné registry (insolvenční rejstřík, katastr nemovitostí, databáze CEE a CRIF). Ve vztahu k příjmům žalované žalobkyně disponovala výplatními páskami za září a říjen 2022 (z nichž vyplynul příjem žalované v září ve výši 76 248 Kč a v říjnu ve výši 42 962 Kč) s tím, že její příjem ještě telefonicky ověřila u jejího zaměstnavatele. Okresní soud dále uvedl, že žalobkyně si od žalované opatřila čestné prohlášení, z něhož ohledně jejích výdajů a závazků vyplynuly náklady na bydlení 5 000 Kč měsíčně a splátky úvěru ve výši 15 000 Kč měsíčně, dále její rodinný stav (je vdaná a nemá žádnou vyživovací povinnost) a její měsíční příjem činí 50 000 Kč. Z listin y Posouzení úvěruschopnosti zákazníka pak vyplynulo, že žalovaná byla prověřena ve veřejných registrech, že má příjem 59 605 Kč a příjem domácnosti činí 85 000 Kč, výdaje na bydlení představují částku 8 700 Kč měsíčně a na splácení úvěrů 15 000 Kč. Okresní soud shrnul, že žalobkyně doložila, že ověřila příjmy žalované (výplatními páskami a výstupy z registrů), avšak výdaje žalované žalobkyně ověřila pouze čestnými prohlášeními, a dále vycházela z normativních nákladů na (nájemní) bydlení a rovněž vzala v úvahu výši existenčního a životního minima. Podotkl, že vzhledem k tomu, že žalobkyně se k jednání nedostavila, tak jí soud nemohl poučit dle § 118a odst. 2 , 3 o. s. ř. o. s. ř. , aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k otázce prověřování úvěruschopnosti. Soud prvního stupně závěrem sdělil, že se na základě provedeného dokazování odchyluje od závěru o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované prezentovaném v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne datum, č. j. číslo jednací. Soud prvního stupně tedy shledal Smlouvu absolutně neplatnou a zároveň poukázal na akcesorickou povahu institutu smluvní pokuty. Za situace, kdy se absolutní neplatnost Smlouvy vztahuje i na veškeré související zajišťovací instituty (tedy i na ujednání o závazku hradit smluvní pokutu), žalobu jako nedůvodnou zcela zamítl. V právní rovině odkázal na ust. § 497 obchodního zákoníku a ust. § 39 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl postupem dle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšné žalované žádné účelně vynaložené náklady spojené s daným řízením nevznikly.
5. Proti shora uvedenému rozsudku podala odvolání žalobkyně, a to do výroku I. Uvedla, že odvolání podává z důvodu, že a) soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem nebo jí označeným důkazům, b) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, c) soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, d) soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a e) rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně namítla, že se okresní soud nedostatečně vypřádal se skutečností, že v právně totožné věci (ohledně smluvní pokuty z titulu Smlouvy za jiné období – od 26. 11. 2023 do 1. 1. 2024) rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne datum, č. j. číslo jednací (dále též jen “Rozsudek”), kterým uplatněný nárok žalobkyni přiznal. Smluvní pokuta byla následně uhrazena v rámci exekučního řízení. Žalobkyně s odkazem na ust. § 13 občanského zákoníku zdůraznila, že soud prvního stupně nijak nevysvětlil, z jakého důvodu se v otázce řádného posouzení úvěruschopnosti odchýlil od závěrů Rozsudku, když pouze uvádí, že na základě provedeného dokazování. V řízení, v němž byl vydán Rozsudek, však byly provedeny důkazy totožné. Za této situace byla narušena i předvídatelnost rozhodnutí soudu. Ve vztahu k posouzení úvěruschopnosti žalobkyně podotkla, že má za to, že byla posouzena zákonným způsobem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 , 33 Cdo 2105/2024 , 22 Cdo 1586/2024 a 33 Cdo 1056/2025 ) a Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 3510/24 ) zdůraznila, že smlouvu nelze považovat za neplatnou pouze z důvodu, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, ale musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Vzhledem k tomu, že žalovaná zpočátku úvěr splácela, neměla žalobkyně důvodné pochybnosti o její úvěruschopnosti. Závěrem žalobkyně shrnula, že podstatou její odvolací námitky je, že soud prvního stupně nevysvětlil, z jakých konkrétních skutkových zjištění dovodil, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti měly plynout důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet splátku 1 150 Kč měsíčně. Za situace, kdy nevysvětlil, proč dané údaje nestačily k závěru o absenci důvodných pochybností, není zřejmé, zda soud prvního stupně aplikoval ust. § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru na zjištěný skutkový stav správně. Za této situace považuje žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně za nedostatečný a nesrozumitelný, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V souhrnu všech těchto okolností žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu okresního změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, event. aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.
7. Odvolací soud předně uvádí, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 , § 202 a § 204 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) s tím, že obsahuje náležitosti uvedené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Krajský soud v Českých Budějovicích proto přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu dle ust. § 212 o. s. ř. o. s. ř. a § 212a odst. 1 , 3 a 5 a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
8. Podle § 13 z. č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , v účinném znění (dále jen „o. z.“) každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
9. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Dle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
13. Dle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru ”) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
15. Odvolací soud předně uvádí, že vedlejší (akcesorické) závazkové vztahy sledují osud hlavního závazkového vztahu s tím, že důsledkem jejich akcesorické povahy je mimo jiné i to, že trvají pouze za předpokladu platnosti hlavního závazkového vztahu. Pokud je jako odporující zákonu neplatné ujednání o založení hlavního závazku, nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění; neplatným je tudíž i ujednání o smluvní pokutě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 26 Odo 1100/2006 nebo ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002 ).
16. Odvolací soud dále podotýká, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (srov. Zákon o spotřebitelském úvěru . Komentář; autor Lukáš Vacek, Wolters Kluwer: Praha 2015, komentář k § 9 ). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil Nejvyšší soud a Ústavní soud opakovaně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/2018 ).
17. Odvolací soud zároveň zdůrazňuje, že ustanovení § 13 o. z. jednak zakládá legitimní očekávání toho, kdo se domáhá ochrany, že rozhodovací praxe i v jeho věci setrvá na závěrech, které již předtím učinila, a dále pro případ, že se tak nestane, stanoví povinnost přesvědčivě vysvětlit důvod takové odchylky. Dojde-li soud k opačnému závěru, než byl prezentovaném v jiném rozhodnutí soudu, může danou věc rozhodnout jinak, než byla rozhodnuta v předchozích případech. Musí však vysvětlil, že jeho názor je správný. Předchozí rozhodnutí nesmí ignorovat a svůj odklon odůvodnit. Řádné odůvodnění v sobě zahrnuje nejen přesvědčivé zdůvodnění přijatého rozhodnutí, ale též musí být zřejmé, že bylo učiněno při vědomí předchozího rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1132/22 , ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 1687/17 , ze dne 24. 11. 2016, II. ÚS 2588/16 či ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 682/15 ).
18. V dané věci ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že posuzovala úvěruschopnost žalované tak, že provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením Smlouvy, které uvedla přímo do žádosti o úvěr. Žalovaná byla dotázána na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a informace byly ověřeny oproti vyžádaným dokladům (výplatní pásky za září a říjen 2022), příjem žalované rovněž telefonicky ověřila u zaměstnavatele žalované. Z čestného prohlášení žalované žalobkyně zjistila, že proti ní není vedeno exekuční řízení, není žalovanou v žádném soudním řízení, není v úpadku a nejsou u ní dány podmínky pro zahájení insolvenčního řízení. Z prohlášení žalované dále vyplynulo, že je vdaná, nemá žádnou vyživovací povinnost, její měsíční příjem činí 50 000 Kč, má pravidelné výdaje na bydlení ve výši 5 000 Kč měsíčně a splácí úvěry částkou ve výši 15 000 Kč měsíčně. Příjem domácnosti dosahoval 85 000 Kč měsíčně. Současně žalobkyně vycházela z informací z interních databází, z externích registrů i z veřejně přístupného katastru nemovitostí a insolvenčního rejstříku (s negativním záznamem). Náklady na bydlení posoudila tak, že vycházela z normativních nákladů na bydlení a rovněž vzala v úvahu výši existenčního a životního minima.
19. Odvolací soud zopakoval dokazování rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne datum, č. j. číslo jednací, z něhož zjistil, že tímto rozhodnutím bylo vyhověno uplatněnému nároku žalobkyně na zaplacení částky ve 31 370 Kč s příslušenstvím představující dluh ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 11. 2022, č. hodnota. Při posouzení úvěruschopnosti žalované soud v této věci vycházel z totožných listin (důkazů), jako v nyní projednávané věci. Taktéž vyšel ze zjištění, že poskytovatel úvěru přihlédl k normativním nákladům na bydlení a výši životního a existenčního minima. Ohledně příjmů a výdajů učinil stejná skutková zjištění jako soud v souzené věci. Na rozdíl od soud prvního stupně v této věci však dospěl k závěru, že žalobkyně před poskytnutím úvěru žalované řádně posoudila její schopnost úvěr splácet. Smlouvu považoval za platnou, a proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni jak dlužnou jistinu úvěru, tak smluvní úrok, zákonný úrok z prodlení, náklady za upomínky a rovněž i smluvní pokutu (za prodlení se splácením 6 splátek a dále ve výši 0,1 % denně z částky 27 075 Kč od 26. 11. 2023 do 1. 1. 2024).
20. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalovaná v žádosti o úvěr ze dne 16. 11. 2022 prohlásila, že je zaměstnaná s příjmem ve výši 50 000 Kč měsíčně. Je vdaná, nemá žádnou vyživovací povinnost, její výdaje na bydlení představují částku ve výši 5 000 Kč měsíčně s tím, že má povinnost hradit splátky úvěrů ve výši 15 000 Kč měsíčně. K prokázání výše příjmů žalovaná žalobkyni předložila výplatní pásky za září a říjen 2022 (z nichž se podává, že její čistý měsíční příjem v září 2022 činil částku 76 248 Kč a v říjnu 2022 se jednalo o částku 42 962 Kč čistého). Žalobkyně provedla lustraci v databázích CEE a CRIF, a dále v katastru nemovitostí a v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně tedy ve vztahu k příjmům uvedla konkrétní podklady, které měla při posuzování úvěruschopnosti žalované k dispozici. Výdaje žalované však doložit nepožadovala, vyšla pouze ze žalovanou tvrzených informací. Žalobkyně neuvedla žádný konkrétní podklad, kterým při posuzování úvěruschopnosti žalované disponovala a který by verifikoval konkrétní výdaje žalované. Jak shora uvedeno, na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat pouze tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady, což v dané věci ohledně výdajů splněno nebylo. Žalobkyně se ve vztahu k výdajům spokojila pouze s informacemi od žalované, jež neověřovala, a navíc ani nezjišťovala údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelkou o úvěr ve společné domácnosti, bez čehož lze jen těžko učinit komplexní úsudek o jejích celkových poměrech a posoudit její schopnost úvěr splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022 nebo ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ). Proto lze dospět k závěru, že žalobkyně nedostatečně zjišťovala majetkovou situaci žalované, neboť nepožadovala její řádné doložení.
21. S ohledem na shora uvedené nebylo nutné se zabývat další námitkou žalobkyně, a to, že soud prvního stupně nevysvětlil, na základě, jakých skutečností dovodil důvodné pochybnosti o schopnosti žalované splácet částku 1 150 Kč měsíčně.
22. Namítá-li žalobkyně rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 nebo ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 1056/2025 či usnesením ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1586/2024 a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2105/2024 ) a Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 3510/24 ), pomíjí, že v daných rozhodnutích soud řešil odlišnou situaci (kdy dlužník úvěr splatil zcela, příp. jej dlouhodobě splácel). V dané věci se však jedná o jinou skutkovou situaci, neboť žalovaná úvěr nesplatila, resp. splácela jej pouze krátkodobě.
23. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalobkyně spočívající v tom, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal se skutečností, že v právně totožné věci o smluvní pokutě (za jiné období) Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl odlišně. V souzené věci žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu poukázala na to, že o nároku na zaplacení smluvní pokuty z titulu dané Smlouvy (a to za předcházející období od 26. 11. 2013 do 1. 1. 2024) již soud rozhodl rozsudkem ze dne datum, č. j. číslo jednací. Této skutečnosti si byl soud prvního stupně vědom, v napadeném rozsudku ji výslovně zmínil. Před rozhodnutím dané věci v rámci dokazování důkaz Rozsudkem provedl. Poté, co se zabýval postupem žalobkyně před poskytnutím úvěru žalované (jak zkoumala její poměry, resp. zda řádně posoudila její schopnost úvěr splácet či nikoli), konstatoval, že na základě provedeného dokazování se odchyluje od závěrů Rozsudku o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované. Přestože okresní soud blíže nerozvinul, na základě, jakých odlišných skutkových zjištění či důkazů tak učinil a proč závěry předchozího rozhodnutí nepovažuje za relevantní, je z jeho odůvodnění rozsudku zřejmé, jaká skutková zjištění učinil, z kterých důkazů je vyvodil, jaký přijal právní závěr ze zjištěného skutkového stavu a jakými úvahami byl při rozhodnutí v souzené věci veden. Soud prvního stupně pečlivě odůvodnil, proč nyní žalobu zamítl. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí tak není důvodná. Soud prvního stupně rovněž přiléhavě poukázal na to, že vzhledem k tomu, že žalobkyně se k jednání nedostavila, nemohl ji poučit ve smyslu ust. § 118a o. s. ř. o. s. ř. , neboť toto ustanovení upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení dle § 118a o. s. ř. o. s. ř. , protože se nedostavil k jednání, není soud oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a ani není povinen jen z tohoto důvodu jednání odročovat (srov. Velké komentáře, Občanský soudní řád I., autoři Bureš, Drápal a kol., C. H. Beck, 1. vydání 2009, str. 831–832, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 a usnesení ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007 ).
24. Soud prvního stupně tedy správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí (náležitě se zabýval skutkovými okolnostmi rozhodnými pro posouzení úvěruschopnosti žalované), a proto na něj odvolací soud odkazuje a přejímá jej. V průběhu odvolacího řízení skutková zjištění nedoznala změn, a proto z nich odvolací soud vychází. Odvolací soud rovněž souhlasí se závěry, které učinil okresní soud v právní rovině, a to že předmětná Smlouva je absolutně neplatným právním jednáním, neboť žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované (její skutečné výdaje nezjistila dostatečně a zejm. je neověřila vyhovujícím způsobem). Odvolací soud pouze doplňuje, že se jedná o neplatnost ve smyslu ust. § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a koriguje názor soudu prvního stupně v tom směru, že na danou Smlouvu dopadá o. z., nikoli zmiňovaný obchodní zákoník a občanský zákoník účinný do 31. 12. 2023. Přestože soud prvního stupně mylně odkázal na jiné právní předpisy, nemá tato skutečnost na jeho rozhodnutí žádný vliv, neboť ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry. Za situace, kdy žalobkyně nedostála povinnosti stanovené v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru postupovat s odbornou péčí (posouzení úvěruschopnosti provedla pouze formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů), vede tento její postup k omezenosti nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru (tento předmětem daného řízení nebyl) s tím, že uplatnění jiných nároků není důvodné (absentuje-li platně uzavřená smlouva, nelze přiznat jiné smluvní nároky). Odvolací soud proto přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že neplatnost Smlouvy se vztahuje i na veškeré zajišťovací instituty sjednané smluvními stranami. Žalobkyně tedy nemá na smluvní pokutu nárok, jak náležitě uvedl okresní soud. Soud prvního stupně rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení.
25. S ohledem na shora uvedené považuje odvolací soud odvoláním napadený rozsudek věcně správný, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, v němž odvolací soud pochybení rovněž neshledal, a proto jej za použití ust. § 219 o. s. ř. o. s. ř. potvrdil.
26. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 a 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že na jejich náhradu v odvolacím řízení plně úspěšná žalovaná nemá právo, neboť podle obsahu spisu jí ani v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto usnesení lze podat u Okresního soudu v Českých Budějovicích dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení, avšak jen za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. o. s. ř.