Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 218/2026-49
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
pro 23 557,71 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba na zaplacení 23 557,71 Kč s úrokem 23 % ročně z částky 16 535,31 Kč od 1. 6. 2026 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba na zaplacení 23 557,71 Kč s úrokem 23 % ročně z částky 16 535,31 Kč od 1. 6. 2026 do zaplacení, se zamítá.II. Žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 1. 6. 2026, zaplacení plnění z revolvingového úvěru ze dne 9. 12. 2021, sjednaném původně se společností BNP Paribas právnická osoba a. s., který byl v listopadu 2023 postoupen žalobkyni. Úvěrový rámec činil 40 000 Kč, ale první čerpání bylo vázáno na nákup konkrétního (nespecifikovaného) zboží. Po zesplatnění dnem 31. 5. 2026 žalovaný ještě uhradil 10 000 Kč, což žalobkyně v petitu zohledňuje.
2. Soud byl nucen nařídit jednání, s jiným postupem žalobkyně již předem nesouhlasila. Soud ji v rámci přípravy jednání (tedy nepovinně) poučil, že zcela absentují tvrzení povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek. Žalobkyně se k jednání nedostavila, žádné podání nezaslala, soud tak jednal v její nepřítomnosti a výsledek řízení byl chybějícími tvrzeními determinován.
3. Žalovanému bylo na adrese trvalého pobytu doručeno náhradním způsobem a obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky. Soud jej obeslal i na emailovou adresu. Žalovaný se nevyjádřil, k jednání se nedostavil, soud jednal v nepřítomnosti obou účastníků. Jeho vyjádření však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C činí.
4. Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nicméně samozřejmě nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Právě na předpokládané pasivitě dlužníků je přitom založena relativní úspěšnost většiny současných lichevních schémat, která před soudem nebankovní poskytovatelé úvěrů v masivním měřítku rozvíjejí. I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední (zejména důvody absolutní neplatnosti), realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně. Nicméně výsledek tohoto řízení jej zřejmě překvapí příjemně.
5. Na druhou stranu lze konstatovat, že přístup, při kterém je rovnost účastníků v občanském soudním řízení v praxi vykládána tak, že je k nim přistupováno zcela shodně, včetně doručování a poskytování procesních poučení, zcela jistě rovněž není správný. Mezi právně zastoupeným účastníkem a spotřebitelem bez právnického vzdělání (a právnické praxe) jsou zcela zřejmé faktické rozdíly, které ostatně akcentují různá ustanovení procesních předpisů. Pokud je povinností advokáta provozovat datovou schránku, skrze kterou jsou mu doručovány soudní písemnosti, situace pro spotřebitele je mnohem méně přehledná. Komplikovanost hmotného i procesního práva, nedostatečné vzdělání populace v právním minimu a finanční gramotnosti, roztříštěnost agend a postupů státní správy, to vše přispívá k naučené bezmoci průměrného spotřebitele, který by nepochybně na prostou otázku, zda by pro sebe zvolil příznivější výsledek, pokud by věděl jak, odpověděl nepřekvapivým způsobem. Běžný občan netuší, jak se bránit nespolehlivému doručování, nezná limity průkazu zmocněnce, dosílky či donášky pro doručování úředních písemností. Osoby samostatně výdělečně činné nevědí, že potřebují i druhou datovou schránku. Běžný občan netuší, že sdělení jiné doručovací adresy jednomu úřadu žádným způsobem nesjedná odlišnou doručovací adresu pro jakýkoliv jiný úřad. Natož aby běžný občan tušil, že sdělení doručovací adresy v jednom soudním řízení většinou nevede k využití této adresu v řízení následném (či souběžném). Evropští autoři koncepce ochrany spotřebitele jsou si toho vědomi navzdory neznalosti zdejších poměrů, neboť ji založili na zásadě oficiality. I přes nespornou zodpovědnost každého občana za svou adresu trvalého bydliště (případně raritně využívanou adresu doručovací, u které však následně paradoxně dochází k opomenutí její aktualizace při změně trvalého bydliště a následky jsou pro spotřebitele opět neblahé) je třeba zohlednit i tristní stav služeb právnická osoba., při vyplňování údajů na doručenkách soudních písemností (tj. jiných veřejných listin). Pokud se soud spokojí s konstatováním údajů doručenek a nezohledňuje případné nápadnosti a vzájemné rozpory, vyplývající z úřední činnosti a dalších listin ve spise, pak ignoruje zjevné. Ryze formální doručování tak v mnoha případech nelze ve vztahu ke spotřebiteli považovat za dostatečné naplnění povinnosti soudu zajistit stejné možnosti uplatnění práv účastníkům řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Účastník řízení ostatně sám nemá možnost případné vady při doručování soudních písemností reklamovat (k tomu je oprávněn pouze odesílatel - soud), pokud se o řízení vůbec včas dozví. Své případné tvrzení v tom smyslu, že na dané adrese žádný pokus o zastižení ani žádná výzva k převzetí zásilky vůbec realizována nebyla, prakticky ani soudu prokázat nemůže, aby vůbec soud měl důvod přistupovat k reklamaci. Prokazování nepravdivosti na doručence vyznačeného tvrzení doručujícího orgánu o neexistenci označené schránky vzhledem k časovému odstupu od samotného doručování prakticky nelze realizovat ani ohledáním doručovacího místa soudem. Reklamování takových písemností soudům nadto přináší neproporcionální administrativní náklady, způsobuje průtahy v řízení a pravděpodobně právě proto se jedná o problematiku prakticky „neviditelnou“ a nepostižitelnou. Koncepce trvalého bydliště je ostatně pro potřeby osob, odkázaných na nájemní bydlení, krajně nepraktická, časově a finančně nákladná sama o sobě. Skutečnost, že soud nemá bez dalšího přístup ani k informaci o uvěznění účastníka, je jen dalším projevem zanedbání této oblasti veřejné správy, byť pracuje s údaji v elektronické podobě.
6. Senát 20C v prvé řadě konstatuje, že za chybné v této věci považuje vydání platebního rozkazu. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení, která postupuje dle odlišných procesních kritérií (a některá lichevní schémata či účelově formulované návrhy právě s tím počítají). Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na zcela absentující povinná tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ a předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody neplatnosti.
7. Zkoumáním toho, zda věřitel skutečně řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), pouhé tvrzení se dlouhodobě ukazuje jako nedostatečný předpoklad (drtivá většina soudem projednávaných nebankovních úvěrů je poskytnuta navzdory zjevnému předlužení spotřebitelů). Rovněž případné zjištění, že došlo k aplikaci některého z četných lichevních schémat (resp. k jejich kombinaci), je rovněž zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz, rozsudek pro zmeškání, rozsudek pro uznání či usnesení se schválením smíru bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody absolutní neplatnosti. Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listin y základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10 a a čl. 4 Ústavy České republiky , a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (nález Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 2778/19 ). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Takový případný nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř. o. s. ř. , který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. spisová značka ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Přičemž dovozování možnosti spotřebitele vzdát se procesní ochrany tak, jak to vyplývá z ustanovení § 1815 o. z. u „toliko“ zneužívajících ustanovení, nelze u absolutně neplatných právních jednání ze žádného střízlivého výkladu závazkového a spotřebitelského práva dovozovat a uplatní se naopak obecný režim ochrany ve smyslu § 1812 odst. 2 o. z.: K ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Trvat v takové situaci na procesní aktivitě spotřebitele ve zjevně nerovném postavení jako podmínce jeho ochrany soudní mocí, je v právním státě nepřijatelné.
8. Platební rozkaz naštěstí nebyl úspěšně doručen a byl proto soudem následně opět zrušen. Senát 20C se domnívá, že ani doručení tohoto platebního rozkazu do vlastních rukou a nepodání odporu ze strany spotřebitele by nezaložilo plně zákonné rozhodnutí a byl by nucen podat podnět k zastavení exekuce exekučnímu soudu.
9. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Absence tvrzení ke splnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek determinovala řízení v tom smyslu, že úvěr bylo třeba bez dalšího považovat za absolutně neplatný ve smyslu § 87 ZoSÚ. V úvěrové smlouvě je zmíněna živnost žalovaného, ale jinak z ničeho nevyplývalo, že by se žalobkyně snažila úvěr vydávat za podnikatelský (ani k tomu však nebyla žádná tvrzení a důkazy, aby bylo možno obejít ochranu spotřebitele dovozením, že byla řádně zkoumána souvislost úvěru s podnikáním žalovaného). Soud tak pouze konstatuje, že úvěrová smlouva používá neférovou praktiku odlišné úrokové sazby pro primární čerpání (RPSN 18,12 %) na nákup zboží u třetí strany (zde Anonymizováno s.), zatímco pro další čerpání již platí RPSN 31 % (akceptační dopis uvádí RPSN 29,87 %, což zmatečnost jen prohlubuje). Prakticky tak není možné navýšení početně překontrolovat, nicméně k tomu v tomto řízení ani soud nemusel pro absolutní neplatnost závazku přistupovat. Pro rozhodnutí soudu však měly význam již jen úvěrové historie původního věřitele (č. l. 22) do listopadu 2023 a současného věřitele (č. l. 20) od listopadu 2023 do zesplatnění. Z těch vyplynulo, že žalovaný čerpal 73 589,09 Kč a 2 169 Kč a již uhradil 51 401 Kč a 37 051 Kč. Navíc žalobkyně uvedla, že od žalovaného dále přijala 10 000 Kč. Čerpaná jistina tak byla zcela uhrazena, žalovaný ji přeplatil částkou 22 693,91 Kč a nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout. Další provedené důkazy tak již soud pro procesní neúčelnost nezmiňuje.
10. Soud pro případ, že by úvěr po faktické stránce byl poskytnut zodpovědně, ale k nesplácení nedošlo v souvislosti s neúvěruschopností žalovaného, přesto provedl i další důkazy. Případná tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI a BRKI nebývají ničím prokazována. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Česká národní banka přitom kontrolované subjekty pravidelně v sankčních rozhodnutích poučuje, že podklady ke splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ je třeba archivovat k případné kontrole. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez značné míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Soud zajistil i kombinovaný výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalovaného (od společnosti právnická osoba.). Česká národní banka například ve veřejně dostupném rozhodnutí číslo jednací 2023/107312/570 ze dne 21. 8. 2023 poučuje věřitele (odst. 116), že při ověřování předchozích závazků se nelze spoléhat na databázi s malým počtem účastníků/věřitelů, konkrétně EUCB.
11. Z výpisu č. l. 42 zjistil, že žalovaný již měl úvěr od právnická osoba. ze 7. 12. 2018 s jistinou 465 000 Kč a měsíční splátkou 6 074 Kč. Platební morálku k prosinci 2021 již z aktuálního výpisu zjistit nelze, od září 2023 je katastrofální. Dále měl úvěr od právnická osoba. z 25. 3. 2019 s jistinou 400 000 Kč a měsíční splátkou 7 751 Kč. Platební morálku k prosinci 2021 již z aktuálního výpisu zjistit nelze, nejméně od září 2024 je katastrofální. Dále měl úvěr od právnická osoba. z 14. 6. 2021 s jistinou 249 999 Kč a měsíční splátkou 8 276 Kč. Platební morálka k prosinci 2021 byla zřejmě dobrá. Dále měl drobný kontokorentní úvěr s rámcem 10 000 Kč u právnická osoba., a 5 000 Kč u právnická osoba., platební morálku k prosinci 2021 již z aktuálního výpisu zjistit nelze.
12. Soud ověřil i stav CEE (Centrální evidence exekucí), avšak žalovaný před rokem 2024 exekuci neměl a zdejší soud byl vždy jeho obecným soudem a jiný soud by tak starší exekuce proti němu vést neměl.
13. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud tak vycházel jen z úvěrové historie a žalobních tvrzení o úhradě 10 000 Kč.
14. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb. ). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.
15. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí (ačkoliv tak nízký standard zkoumání je myslitelný jen u úvěrů, které nemají lichevní parametry!). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ tedy musí být na věřiteli.
16. Tito věřitelé často operují s právními větami judikatury, vytrženými z příslušných skutkových okolností. Např. s dovozením úvěruschopnosti z faktu, že úvěr byl nějakou dobu úspěšně splácen. To však může platit jen v případě úvěrů, u kterých je prokázáno, že tak spotřebitel činil z legitimních zdrojů – nikoliv tedy čerpáním dalších úvěrů. V této věci však nebylo prokázáno ani zkoumání příjmu žalovaného. Žalovaný sice ve smlouvě údajně uvádí příjem 130 000 Kč, není však zřejmé, zda byl takový údaj jakkoliv ověřován, což nepochybně nelze u spotřebitele, který již splácí na třech úvěrech 22 101 Kč měsíčně, jakkoliv vynechat. Soud přitom nemá k dispozici dobový výpis k úvěrům, aby mohl vůbec ověřit, zda žalovaný nebyl v prosinci 2021 již v prodlení se splácením těchto úvěrů, nebo dokonce úvěrů starších, doplacených, které již v aktuálním výpisem po 5 letech již ani nemusí figurovat – a tedy zda tento úvěr nesloužil jako další oddálení platební neschopnosti.
17. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení (které včetně služeb i v Ústeckém kraji běžně dosahují k částkám okolo 20 tis. Kč měsíčně), základní obživu a případné předchozí závazky. Vynechání kteréhokoliv z těchto aspektů kompromituje veškeré následné závěry. Samostatnou kapitolou tvoří přítomnost závazků od věřitelů, notoricky známých pro poskytování predátorských až lichevních úvěrů, což z perspektivy praxe senátu 20C zdejšího soudu jsou v současnosti prakticky všichni nebankovní věřitelé. Na pozoru se tak musí mít i banky, aby neúvěrovaly oběť lichvy. Zcela nepochybně je překážkou pro kladný závěr o úvěruschopnosti kumulace takových úvěrů v krátkém časovém úseku, která již svědčí o zoufalém úsilí spotřebitele čelit splatnosti některého z předchozích lichevních úvěrů. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Ostatně postoj České národní banky vyplývá z nedávno publikovaného Dohledového sdělení č. 1/2026 ke zkušenostem získaným v oblasti posuzování úvěruschopnosti v rámci dohledové činnosti nad nebankovními poskytovateli spotřebitelského úvěru, včetně využití automatizovaných modelů, které konstatuje obsáhlý seznam nedostatků těchto metodik, resp. zásadních chyb při jejich nesprávném (automatizovaném) užívání. Dostupné zde: https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/dohledova-uredni-sdeleni-a-benchmarky/. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování.
18. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů (nepotvrzený příjem, velký počet úvěrů, vysoká míra splátek, neznámé výdaje, vyživovací povinnost, nájemní bydlení), čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, a neprokázala jak splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ, tak ani to, že by absence splnění této povinnosti nemohla ovlivnit následné neplacení. Ve smlouvě je uveden další příjem domácnosti, na kterém mohla úvěruschopnost žalovaného závislá (pokud neměl příjem, jaký tvrdil). U takového příjmu je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Taková osoba nemůže zůstat v pozadí, a je-li s ní počítáno, má se stát společným dlužníkem či ručitelem. Nebyl předložen ani výpis účtu za předchozí období, ačkoliv smlouva tvrdí, že účet věřitel vedl již nejméně 7 let.
19. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. To je ostatně i v souladu s rozsudky Krajského soudu v Praze ve sp. zn. spisová značka a spisová značka či Krajského soudu v adresa ve sp. zn. spisová značka. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku , které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. datum lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie zvolí věřitel.
20. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. Sama žalobkyně připustila, že bylo plněno jí samotné, v době, kdy se domnívala, že úvěr je platný, i poté (10 000 Kč). V době jakéhokoliv plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na čerpanou jistinu. Tu žalovaný v průběhu let již dramaticky přeplatil. Proto soud žalobkyni nepřiznává ničeho.
21. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle II. výroku hradit žalovanému ničeho.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.