Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 115/2026-61
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci
žalobkyně: B2 Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného
o zaplacení částky 112 789,71 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 42 525,71 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se co do dalších 70 264 Kč na jistině, kapitalizovaného úroku 13 253,29 Kč a úroku 15,50 % ročně z částky 110 089,71 Kč a zákonného úroku z prodlení 11,50 % z téže částky, oba ode dne 21. 11. 2025 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 42 525,71 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se co do dalších 70 264 Kč na jistině, kapitalizovaného úroku 13 253,29 Kč a úroku 15,50 % ročně z částky 110 089,71 Kč a zákonného úroku z prodlení 11,50 % z téže částky, oba ode dne 21. 11. 2025 do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
1. Žalobkyně zahájila řízení o nároky z úvěrové smlouvy na Expres půjčku č. hodnota uzavřené Moneta Money bank a.s. se žalovaným dne 29. 11. 2021 na úvěr 150 000 Kč se smluvním úrokem 15,5 % ročně, který měl vrátit v 96měsíčních splátkách po 2 735,39 Kč. Tvrdila, že pro porušování povinností byl úvěr zesplatněn k 9. 7. 2025, a k tomuto datu zůstala dlužná žalovaná jistina 110 089,71 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok 8 663,95 Kč a úrok z prodlení 435,96 Kč a poplatky v celkové výši 2 700 Kč, tvořené 3x 800 Kč za zaslání upomínek splátky ze 7. 2. 2025, 19. 3. 2025 a 22. 4. 2025, a 1x 300 Kč za zesplatnění ze 7. 7. 2025. Kromě těchto položek se domáhala žalobkyně 13 253,29 Kč na kapitalizovaném úroku, kdy ke dni postoupení pohledávky na žalobkyni 20. 11. 2025 činí 8 663,95 Kč na úroku z úvěru a dalších 4 589,34 Kč na úroku z prodlení. Ode dne 21. 11. 2025 do zaplacení pak nárokovala dále z úvěrové jistiny úrok 15,5 % ročně a úroku z prodlení 11,5 % ročně do zaplacení.
2. Pokud jde o úvěruschopnost, doplnila žalobkyně, že banka zkoumala pohyby na účtu žalovaného, pokud jde o ověřování jeho příjmu, a zjistila za tři měsíce předcházející 41 459 Kč čistého, a jinak zahrnula životní minimum a náklady na bydlení dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. , tj. celkem 15 126,63 Kč a započítala splátky interní 103,60 Kč a externí 100 Kč. Konkrétními výdaji žalovaného se banka nezabývala, resp. nic takového ani přes zcela konkrétní výzvu v tomto směru netvrdila, a odkazovala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 a povinnost žalovaného řádně vše sdělit, kdy údaje podepsal v žádosti a podpisem stvrdil správnost.
3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , dále jen „o. s. ř. “, na základě předložených listinných důkazů, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila rovnou v žalobě a žalovaný k výzvě soudu nevyjádřil svůj nesouhlas. Výzvu si na zákonné doručovací adrese nepřevzal, nereagoval ale nejen na ni, ale ani k věci samé, v řízení zůstal zcela pasivní.
4. V prvé řadě se soud zabýval zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného, kdy z bankovních výpisů z jeho účtu zjistil, že žalovanému byla připsána částka úvěrové jistiny na účet 29. 11.2021 ve výši plných 150 000 Kč, výplata od zaměstnavatele mu však byla připsána toliko ve výši 20 475 Kč a jen díky čerpání úvěru mu na účtu zůstalo po měsíčním období 21 191,66 Kč v plusu. V měsíci předchozím byl v mínusu o více jak 4 tis Kč, v měsíci ještě předchozím pak o téměř 4 tis Kč, provedl předčasnou splátku více jak 335 tis Kč, tj. na velký úvěr, a třetí měsíc před poskytnutím úvěru byl rovněž v mínusu o téměř 5,5 tis Kč, i přes zjištěný příjem v těchto měsících. V žádosti podle záznamu banky (Expres Core) uvedl, že má tři vyživovací povinnosti.
5. Z výpisů z účtů žalovaného za tři měsíce před poskytnutím úvěru je sice zřejmý jeho příjem cca 40 tis Kč měsíčně, který žalobkyně tvrdila, nicméně současně i veliké výdaje, okamžité platby v řádech desítek tisíc, neznámo nač, a splácení značného úvěru, o kterém se, stejně jako o konkrétních výdajích žalovaného, nic neví. Zjevně to banka nijak ani nezjišťovala, a to přestože bylo evidentní, že žalovaný s penězi nevychází, pravidelně přečerpává účet, a výdaje má obrovské. Podle předložených výpisů nebyla k dispozici naprosto žádná rezerva, ze které by bylo možné splácet sjednávaný úvěr bez dalšího zadlužování se někde jinde. Přesto se bližším zkoumáním ani ověřováním banka nijak nezabývala. Z toho, co k dispozici měla, nejen že byly (musely být) pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného, ale i to (málo), co si (a jen v podstatě k příjmu) vyžádala, naopak svědčilo o tom, že žalovaný nemá z čeho splácet další platby.
6. Právně měla být uzavřena mezi žalovaným a právnická osoba. smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.), když úvěrovou smlouvu žalovaný měl uzavřít jako běžná fyzická osoba, a nikoliv podnikatel (toto z ničeho nevyplývá). Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud pak odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20 , ze kterého jednoznačně plyne mj. i to, že jde vždy o neplatnost absolutní.
9. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.
10. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.
11. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
12. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách.
13. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit /úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015 .
14. Mimo jakoukoliv pochybnost tak stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost zjistit jak příjmy, tak ale i výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet.
15. Jelikož této povinnosti předchůdkyně žalobkyně nedostála, neboť ignorovala výdaje, neřešila, jaké jsou, zda je lze omezit, či nikoliv a nic si v tomto směru neověřovala, nemohla se žalovaným uzavřít platnou smlouvu. Úvěruschopnost se zkoumá na počátku, a pokud v této fázi poskytovatel ignoruje nesoulady a důvodné pochyby, nemůže tuto absenci zákonné podmínky platnosti jaksi následně již nic zhojit.
16. Smluvní nároky proto žalobkyni nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem. Jelikož žalobkyně prokázala poskytnutí tvrzené částky, a uvedla, že žalovaný uhradil 107 474,29 Kč celkem, které mu započítávala, a dokládala výpisy, a žalovaný sám žádné další platby (ve větším) rozsahu ani netvrdil, ani nedokládal, byl soudem přiznán rozdíl oproti prokázané poskytnuté částce ve výši 42 525,71 Kč. Jelikož pak sama banka sepsala s datem 27. 11. 2025 oznámení žalovanému o postoupení pohledávky na žalobkyni, bylo rovněž prokázáno, že pohledávku oprávněně vymáhá žalobkyně, a lze tedy dosud nevrácenou úvěrovou jistinu přiznat právě jí. Žalobkyně má podle § 1879 o. z. právo na plnění od žalovaného, když původní věřitelka pohledávku ze smlouvy může postoupit, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.
17. Jelikož žalovaný v řízení ani netvrdil své současné možnosti a tyto nedoložil, byl žalobkyni, přiznán k vydání zbytek speciálního bezdůvodného obohacení v základní lhůtě pro peněžitá plnění podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř. “) a nikoliv delší nebo rozložené dále do splátek. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení. Soud ukládá plnění směrem do budoucna, nejdříve tedy v návaznosti na právní moc rozsudku, nedochází tak ani k prodlení s jeho vydáním (předchozí případné výzvy jsou nerozhodné).
18. Pokud pak jde o žalobkyní zmíněné rozhodnutí rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 , bylo korigováno v rámci eurokonformního výkladu. Aktuálně je postaveno zcela najisto, rozsudkem SDEU ze dne 11. 1. 2024, pod sp. zn. C 755/22 , a kterému byla otázka českým soudem předložena, že je nutno hledat eurokonformní výklad vnitrostátního práva, odpovídající účelu posuzované právní úpravy, a proto se nemůže prosadit „materiální“ pohled na hodnocení řádnosti zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru. Faktické splacení dluhu spotřebitelem či nevznesení námitek vůči smlouvě a nárokům poskytovatele úvěru nesvědčí samo o sobě o schopnosti spotřebitele dluh splácet, neboť úvěr mohl být uhrazen např. z nových dluhů spotřebitele, čímž se roztáčí ona dluhová spirála, k jejímuž zamezení úprava spotřebitelských úvěrů slouží. Ani okolnosti jako splacení (a v této věci se o takovou situaci vůbec nejedná) nevypovídají o celkových schopnostech spotřebitele k úhradě všech jeho závazků a jeho poměrech, a jejich umožnění může naopak vést spotřebitele do dluhové pasti končící obvykle jeho úpadkem.
19. Pokud je smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele, především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužení domácnosti, pak tento smysl zákon nepostrádá ani v těch případech, kdy nakonec dojde k zaplacení úvěru. Primárním chráněným zájmem je zde totiž ochrana spotřebitele před poskytnutím úvěru, který by vedl následně k jeho insolvenci, či jiným zásadním ekonomickým dopadům do jeho poměrů, a které se mohou projevit až s časovým odstupem. Opačný výklad, který by umožňoval poskytovateli úvěru spoléhat se na to, že i přes nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti může být spotřebitelský úvěr platně uzavřen a vzniknou mu tedy i smluvní nároky je v rozporu s eurokonformním výkladem uvedených právních předpisů, neboť by umožňoval obcházet tuto zákonnou povinnost poskytovatele úvěru a spoléhat se na to, že se následně nezjistí, že spotřebitel nebyl úvěruschopný atd.
20. Proto je nutno v souladu se závěry citovaného rozsudku SDEU sp. zn. C 755/22 trvat na požadavku na řádné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem v době sjednání úvěrové smlouvy a nepřipuštění možnosti jejího dodatečného zkoumání a prokazování v soudním sporu o nároky z takové smlouvy. Povinnost buď byla splněna a to řádně, a úvěr měl být poskytnut, nebo ne. Nic mezi tím nenaplňuje smysl a účel úpravy, ani text příslušných ustanovení.
21. K obdobným závěrům došly i soudy odvolací, a to Krajský soud v Praze např. v rozsudku sp. zn. 27 Co 318/2025 ze dne 8. 1. 2026, který byl i publikován, nebo Krajský soud v Ostravě v publikovaném rozsudku sp. zn. 15 Co 256/2024 ze dne 9. 1. 2025. Tento závěr ve vztahu k rozsudku SDEU přijal i Krajský soud v Českých Budějovicích v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 42 ICm 3899/2023 či Finanční arbitr ve věci sp. zn., FA/SR/SU/2482/2023 – 21. Pokud se týká závaznosti judikatury SDEU je třeba poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2522/19 , ze kterého se podává, že soudy jsou povinny zohlednit unijní právo a judikaturu SDEU, která je způsobilá ovlivnit rozhodnutí ve věci samé.
22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Ten byl větší na straně žalovaného, kterému však žádné náklady v řízení nevznikly, a proto je soud nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí se lze podat do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, prostřednictvím Okresního soudu v Liberci. Je třeba jej podat buď dvojmo písemně, datovou schránkou nebo řádně podepsané elektronicky.
Nesplní-li žalovaný uložené povinnosti dobrovolně ve stanovené lhůtě, lze se domáhat soudního výkonu rozhodnutí, nebo nařízení exekuce.