Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
34 A 43/2026 - 29.pdf
PDF · 0 B
No categories available
34 A 43/2026 - 29
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Silvií Svobodovou v právní věci
žalobkyně: A. A., nar. X
státní příslušnost X
bytem X
zastoupená advokátkou Mgr. Denisou Šmídovou
sídlem Dominikánské nám. 187/5, 602 00 Brno
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra
sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany z důvodu nepřijatelnosti žádosti,
takto:
I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 2. 10. 2026 jako nepřijatelnou její žádost o poskytnutí dočasné ochrany, zaevidovanou pod č. j. OAM-0425461/DO-2026, byl nezákonný.
II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 2. 10. 2026, zaevidované pod č. j. OAM-0425461/DO-2026.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně Mgr. Denisy Šmídové, advokátky.
Odůvodnění:
I. Základ sporu
1. Žalobkyně je občankou Ukrajiny. V České republice požádala o dočasnou ochranu ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb. , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/2022 Sb. “). Žádost žalobkyně ze dne 2. 10. 2026 žalovaný zaevidoval pod č. j. OAM-0425461/DO-2026.
2. Žalobkyně se žalobou podanou dne 9. 10. 2026 k Městskému soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem, který spatřovala v tom, že jí žalovaný její žádost o poskytnutí dočasné ochrany dne 2. 10. 2026 vrátil jako nepřijatelnou ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. , neboť žalobkyně je nebo byla držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru (v Estonsku) a bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. (dále jen „zásah “). Nepřijatelnost žalovaný vyznačil přímo v tiskopisu žádosti. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň požadovala, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany.
II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
3. Žalobkyně v podané žalobě krom skutečností již rekapitulovaných shora v bodech 1. a 2. rozsudku namítala nezákonnost postupu žalovaného, který posoudil její žádost jako nepřijatelnou, aniž by se zabýval posouzením, zda se žalobkyně dočasné ochrany udělené jí dříve v Estonsku již vzdala nebo tak hodlá učinit. Žalobkyně tvrdila, že splňuje podmínky pro poskytnutí dočasné ochrany v ČR a že žalovaný měl její žádost přijmout a věcně posoudit. Současně uvedla, že v roce 2023 společně s rodinou uprchla před válečným konfliktem v domovské zemi do Estonska, kde jí byla udělena dočasná ochrana. Následně se přesunula již samostatně do České republiky, kde plánuje nadále pobývat a pokračovat zde ve studiu. Dočasná ochrana v Estonsku jí zanikne v nejbližších dnech, neboť se jí hodlá vzdát.
4. Žalobkyně namítala, že žalovaný nemohl její žádost odmítnout toliko s odkazem na skutečnost, že bylo učiněno prohlášení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. , neboť takový výklad odporuje právu EU i recentní judikatuře správních soudů. Z ní žalobkyně rovněž dovodila, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné je soudně přezkoumatelné a že žádost osoby požívající či dříve požívající dočasné ochrany v jiném členském státě EU má být přijata a věcně posouzena.
5. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl. Uvedl, že žádost žalobkyně vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. , neboť žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy jako držitelka dočasné ochrany v Estonsku. Žalobkyně získání oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Estonsku ostatně potvrdila i v tiskopisu žádosti a ani v žalobě tuto skutečnost nezpochybňuje. Pro naplnění důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. nadto dle žalovaného postačuje, že žalobkyně dočasnou ochranu, resp. oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, v jiném členském státě dříve získala; není tedy rozhodné, zda takové pobytové oprávnění nadále trvalo i ke dni podání žádosti.
6. Žalovaný v této souvislosti odkázal na § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. a uvedl, že oznámení o riziku vyčerpání kapacit dle tohoto ustanovení zveřejnil a dne 25. 8. 2025 odeslal Evropské komisi. Žalovaný si je vědom judikatury správních soudů, podle níž je ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. , obdobně jako § 5 odst. 1 písm. d) téhož zákona, považováno za rozporné s unijním právem. S tímto výkladem se však neztotožňuje a má za to, že jeho rozpor s právem EU nebyl dosud postaven najisto.
7. Žalovaný namítal, že právo osoby, která již v jiném členském státě získala pobytové oprávnění z titulu dočasné ochrany, získat stejné oprávnění v dalším členském státě, nevyplývá ze směrnice 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) výslovně ani implicitně. Podle žalovaného směrnice o dočasné ochraně upravuje přemístění osob požívajících dočasné ochrany mezi členskými státy jen ve výslovně stanovených případech, zejména v souvislosti se sloučením rodiny a mechanismem solidarity podle čl. 15 a 26 směrnice o dočasné ochraně.
8. Žalovaný odmítl též závěr, že právo na druhotný pohyb lze dovodit z dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Podle žalovaného toto ustanovení upravuje pouze vzájemné povinnosti členských států při zpětném převzetí osoby neoprávněně pobývající na území jiného členského státu, nikoliv právo takové osoby na vydání nového pobytového oprávnění z titulu dočasné ochrany v dalším členském státě.
9. Žalovaný se dále dovolával prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 2“), jehož nové recitály podle něj potvrzují, že osoba může požívat práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě a že z dohody o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nelze dovozovat povinnost jiného členského státu vydat jí další povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany.
10. K podpoře svého výkladu žalovaný poukázal rovněž na rozhodovací praxi některých jiných členských států, zejména Spolkové republiky Německo, z níž podle něj vyplývá, že otázka sekundárního pohybu držitelů dočasné ochrany není v rámci Evropské unie vykládána jednotně.
11. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného setrvala na podané žalobě a podotkla, že argumentace žalovaného není pro změnu zcela ustálené judikaturní praxe relevantní.
III. Posouzení věci Městským soudem v Praze
12. Městský soud v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “) přezkoumal tvrzený zásah , přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ).
13. Žaloba je přípustná. Závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 -42, bod [26], a rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, ve věci Krasiliva, k otázce přípustnosti je třeba bez dalšího vztáhnout i na věci týkající se nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. Článek 47 Listin y základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž § 5 odst. 2 zákona č. 65/2022 Sb. rozporný s článkem 47 Listin y základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení.
14. Žaloba byla podána včas ve smyslu § 84 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s.
15. O podané žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci s takovým postupem souhlasili (souhlas žalobkyně byl v souladu s § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. s. ř. s. presumován). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani za účelem provádění dokazování. Podkladem pro rozhodnutí soudu je primárně tiskopis žádosti o dočasnou ochranu, kterou žalobkyně u žalovaného podala a kterou jí žalovaný vrátil. Obsah tohoto dokumentu je účastníkům řízení z povahy věci dobře znám a není mezi nimi sporný. Posouzení důvodnosti žaloby tak záleží na zodpovězení právní otázky.
16. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
17. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005 -65, č. 603/2005 Sb. NSS).
18. V posuzované věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv, a to bez ohledu na to, že jí byla již v minulosti dočasná ochrana udělena v jiném členském státě Evropské unie. Jde-li o hodnocení tohoto úkonu, lze vyjít z existující judikatury, podle které bránění v podání žádosti či její nepřijetí mohou představovat nezákonný zásah (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 -52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu vrátil žalobkyni jako nepřijatelnou.
19. Klíčovou otázkou je, zda žalovaný použil institut nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. v rozporu s právem EU, či nikoli. Soud připomíná, že dle § 5 odst. 1 zákona č. 65/2022 Sb. je žádost o poskytnutí dočasné ochrany nepřijatelná, jestliže
c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,
d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,
f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.
20. Jakkoli se v nynější věci soud zabývá nepřijatelností žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. , na tento důvod nepřijatelnosti je třeba – i s ohledem na jeho vymezení – nahlížet ve smyslu dosavadní judikatury vztahující se k důvodům nepřijatelnosti dle písm. c) a d) téhož zákona. Ostatně i žalovaný omezuje většinu svých argumentů na to, že z práva EU nelze dovodit právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).
21. Soud proto i v kontextu nynějšího případu připomíná již citovaný rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, na nějž Nejvyšší správní soud navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023 -27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024 -42 a č. j. 1 Azs 336/2024 -42, a mnoha dalších, v nichž podrobně posoudil (ne)soulad § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. s unijním právem a své závěry strukturovaně a přesvědčivě odůvodnil. I když žalovaný se závěry ustálené judikatury stran institutu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. konstantně polemizuje, dosud nevznesl žádné racionální a závažné konkurující důvody, které by ji vyvrátily (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2025, č. j. 1 Azs 111/2025 -34 z 17. 7. 2025, bod [17] a násl.).
22. Jak již bylo shora uvedeno, východiska dřívější dubnové judikatury plně dopadají i na posouzení žaloby v nyní projednávané věci, a to s ohledem na konstrukci ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. , které stejně jako ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. z věcného přezkumu diskvalifikuje žádosti cizinců, již jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této samostatné původní (byť formulačně upravené) podmínce [oproti § 5 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 65/2022 Sb. ] pak v podobě nepřijatelnosti dle písm. f) citovaného ustanovení přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. , kterým Ministerstvo vnitra vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).
23. Nejdříve stručně k první podmínce.
24. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 1“), právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl.
25. Žalovaný výše uvedené závěry dubnové judikatury Nejvyššího správního soudu zpochybňuje s ohledem na smysl a účel směrnice o dočasné ochraně, dále pak na to, že Prováděcí rozhodnutí č. 1 nemůže zakotvit právo sekundárního pohybu, když právo volby primárního státu vyplývá již ze směrnice o dočasné ochraně, a konečně, že z upraveného recitálu prováděcího rozhodnutí č. 2 vyplývá, že druhotný pohyb není evropskými předpisy předvídán, resp. dovolen.
26. Soud neshledává, že by závěry Nejvyššího správního soudu byly se smyslem a účelem směrnice o dočasné ochraně rozporné. Směrnice o dočasné ochraně sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo žalovaným citovaný čl. 15 a 26, to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala.
27. Žalovanému lze přisvědčit, že členské státy mohou přijmout úpravu nad minimální standard směrnice. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, neboť je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pokud by čl. 26 směrnice o dočasné ochraně bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice o dočasné ochraně sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí č. 1 i č. 2 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 směrnice o dočasné ochraně prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž i legálně.
28. Žalovaný též dovozoval neexistenci práva na druhotný pohyb z aktualizovaného znění recitálu Prováděcího rozhodnutí č. 2, konkrétně z recitálů (5) a (6).
29. Podle recitálu (5) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[v] souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak“.
30. Podle recitálu (6) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[s] ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“
31. Žalovaný ovšem uvedené recitály dezinterpretoval, jestliže dovozoval, že uvedená ustanovení a priori vylučují právo druhotného pohybu. NSS se k totožné argumentaci již vyjádřil například v rozsudku ze dne 17. 12. 2025, č. j. 6 Azs 157/2025 -18, v němž konstatoval, že „[s]kutečnost, že na vyloučení čl. 11 se nic nezměnilo, pak plyne i z prováděcího rozhodnutí 2025/1460 (recitál 5 odůvodnění), přičemž normativním obsahem tohoto prováděcího rozhodnutí (stejně jako všech předchozích, která následovala po prvotním prováděcím rozhodnutí 2022/382) je, jak připouští i stěžovatel, jen prodloužení trvání dočasné ochrany o další rok. Výklad obsažený v recitálu 6 odůvodnění nového prováděcího rozhodnutí 2025/1460 pouze upřesňuje, že práva v souvislosti s dočasnou ochranou nemají být čerpána ve dvou státech zároveň. Nevyvrací však možnost jejich čerpání postupně, tedy možnost druhotné volby státu pobytu, jak již Nejvyšší správní soud opakovaně v judikatuře konstatoval“. Ani žalovaným namítané recitály tedy možnost druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany nevylučují.
32. Z Prováděcího rozhodnutí č. 2 ani ze zákona č. 65/2022 Sb. tudíž nevyplývá závěr žalovaného, že ukrajinský uprchlík, který požádal o dočasnou ochranu v určitém členském státě EU, již může nadále úspěšně čerpat dočasnou ochranu výlučně v tomto členském státě, což potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025 - 28 v bodech 13 a 14. Byť žalovaný takto konstantně interpretuje § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. , v rámci soudního přezkumu je mu tato interpretace opakovaně vytýkána jako vadná.
33. Soud konstatuje, že důvod pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. představuje pouze sloučení a reformulaci důvodů dle písmen c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.
34. Soudu ovšem není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. Nejvyšší správní soud tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1 a současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU.
35. Jakkoli se tomu tedy žalovaný brání, žádost o dočasnou ochranu není oprávněn vrátit jako nepřijatelnou jen z toho důvodu, že žadatel již předtím požádal o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany nebo že mu již jiný členský stát EU takové povolení udělil.
36. Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je vedena v informačním systému členských států Temporary Protection Platform (TPP) jako osoba, která měla udělenou dočasnou ochranu (ia) nebo stále disponuje povolením k pobytu za účelem dočasné ochrany (tp) v jiném členském státě EU, je povinen takovou žádost přijmout a vést o ní řádné správní řízení. V rámci řízení je povinen poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, tedy ke dni rozhodování správního orgánu, trvá. Pokud by dočasná ochrana v jiném členském státě trvala, žalovaný musí takového žadatele poučit o nemožnosti čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně. Jestliže bude žadatel na své žádosti dále trvat s tím, že chce tato práva nově čerpat výlučně v ČR, žalovaný ověří, zda vydáním povolení k pobytu na území ČR dojde dle práva dotčeného hostitelského státu automaticky k zániku předchozího pobytového oprávnění. V případě kladného zjištění žalovaný vydá oprávnění k pobytu. V případě negativního zjištění, resp. pokud se nepodaří relevantní právní úpravu v hostitelském členském státě vůbec zjistit, vyzve žadatele, aby sám v přiměřené lhůtě učinil kroky k ukončení pobytového oprávnění v jiném hostitelském státě. K tomu žalovaný poskytne potřebnou součinnost.
37. Soud proto shrnuje, že § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. je rozporný s právem EU, shodně jako je tomu v případě písmen c) a d) téhož ustanovení. Žalovaný v projednávané věci nevyvrátil závěry judikatury, dle nichž žalobkyně mohla opětovně žádat o dočasnou ochranu v ČR. V důsledku toho, že žalobkyni vrátil žádost jako nepřijatelnou, vůbec neřešil okolnosti získání či ztráty předchozí získané dočasné ochrany. Dle stanoviska soudu žalobkyni svědčí právo volby hostitelského státu, které pro zásah žalovaného nemohla realizovat (k tomu podrobněji již shora odkazovaná judikatura).
38. K druhé podmínce soud uvádí následující.
39. Podle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. zašle Ministerstvo vnitra Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.
40. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR. Dle odst. 3 téhož ustanovení platí, že pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.
41. Oznámení dle § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně až o překročení kapacit.
42. Z pohledu soudu tak § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně – ze směrnice o dočasné ochraně neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice o dočasné ochraně.
43. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.
44. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy), pak k tomu z výše uvedených důvodů tímto způsobem dojít nemohlo.
45. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, která je plně aplikovatelná i na § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb. Nejvyšší správní soud dovodil, že druhotný pohyb osob ve smyslu § 3 zákona č. 65/2022 Sb. je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení. Cílem zákona č. 65/2022 Sb. podle soudu nebylo zamezit ukrajinským uprchlíkům přístup k dočasné ochraně, pokud nejsou pod mezinárodní či dočasnou ochranou některého z členských států EU. Takový postup by buďto nutil uprchlíky vracet se do země původu, což není možné v důsledku panujícího válečného konfliktu, nebo pobývat na území ČR bez pobytového oprávnění, či se pokusit získat dočasnou či mezinárodní ochranu v jiném členském státu EU. Obě tato řešení jsou přitom nežádoucí – nelze právní řád vykládat restriktivně, aby docházelo k systematickému nárůstu počtu osob bez pobytového oprávnění v ČR, stejně jako není možné, aby byli uprchlíci bez právního titulu de facto nuceni opustit území ČR. Takový postup nadto obchází dohodnutou neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Byť žalovaný uzavírá, že zákon č. 65/2022 Sb. i evropské předpisy zakládají pouze možnost opětovně si požádat o dočasnou ochranu v členském státě, v němž již v minulosti byla dočasná ochrana udělena, tento závěr žalovaného nevyplývá ze shora uvedených předpisů ani není opodstatněný v teleologické rovině.
46. Koneckonců již i Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1, která žádá o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v ČR, na něž této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 3 odst. 3 zákona č. 65/2022 Sb. , ve znění účinném od 3. 9. 2025, z toho důvodu, že této osobě je nebo bylo uděleno povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany také v jiném členském státě EU (viz rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2025, č. j. 5 Azs 248/2025 - 18).
47. Závěrem je třeba odkázat na rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025 č. j. 1 Azs 111/2025 -34, kde se Nejvyšší správní soud vyjádřil k otázce závaznosti jeho judikatury: „Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech (tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě) respektovat. V opačném případě se jejich postup stává zcela svévolným a popírajícím jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i fundamentální principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce.“
48. Soud neshledal důvod k předložení předběžné otázky SDEU ohledně slučitelnosti čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně a vnitrostátní úpravy, podle které je nepřijatelná žádost o povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, jestliže cizinec již získal povolení k pobytu z tohoto titulu v jiném členském státě, bez ohledu na to, zda je stále jeho držitelem či nikoliv. Uvedená otázka se fakticky týká důvodu nepřijatelnosti dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb. a jako taková byla již posouzena Nejvyšším správním soudem v kontextu existující judikatury SDEU. Položení předběžné otázky by tak bylo nadbytečné s ohledem na jednoznačné a vyčerpávající závěry, které NSS vyslovil zejména v tzv. „dubnové” judikatuře, s níž se městský soud ztotožnil (viz shora). Nadto soud připomíná, že pokládání předběžných otázek není jeho povinností, nýbrž „jen“ možností (čl. 267 alinea druhá Smlouvy o fungování EU; viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2024, č. j. 7 As 70/2024 -34, či ze dne 23. 7. 2010, č. j. 2 As 55/2010 -167, Sb. NSS 2124/2010).
49. S tím související odkaz žalovaného na praxi Spolkové republiky Německo, Irské republiky či jiných členských států nelze považovat za relevantní. Pro zdejší soud je podstatná judikatura tuzemských správních soudů a SDEU, přičemž rozsudek SDEU ve věci Krasiliva byl vyložen Nejvyšším správním soudem a žádný jiná judikatura SDEU, která by svědčila závěrům žalovaného, není soudu známa. Soud tak neprováděl k důkazu rozhodnutí německých soudů ani irského správního orgánu. Nadto žalovaný sám uvedl, že ani v rámci německé judikatury není praxe jednotná, resp. existují v ní různé přístupy.
50. Ani nová argumentace žalovaného založená na celkovém směřování společného evropského azylového systému a následném vývoji unijní právní úpravy podle stanoviska soudu neodůvodňuje odchýlení se od závěru o nezákonnosti mechanického vracení žádostí pro nepřijatelnost. Nová nařízení nestanoví jako důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu její dřívější poskytnutí v jiném členském státě; nadto novou úpravu mezinárodní ochrany nelze bez dalšího na specifický režim dočasné ochrany přenášet.
IV. Závěr a náklady řízení
51. Vzhledem ke shora uvedenému soud dle § 87 odst. 2 věty první s. ř. s. s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil žalobkyni její žádost o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelnou, byl nezákonný. Žalovanému současně zakázal pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením její žádosti. Žalovaný tak zejména nebude moci odmítnout přijmout žádost žalobkyně ze stejného důvodu. K dalšímu postupu soud odkazuje zejména na bod [78] již citovaného rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 -42. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro žalovaného závazný. Závaznost výroku rozsudku plyne přímo ze zákona (§ 54 odst. 6 s. ř. s. s. ř. s. ).
52. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. V řízení měla plný úspěch žalobkyně a má proto právo na náhradu nákladů, které v řízení před soudem účelně vynaložila. Žalobkyni přísluší náhrada nákladů právního zastoupení sestávající z odměny advokátky za dva úkony právní služby po 4 620 Kč [převzetí věci, podání žaloby] podle § 11 odst. 1 písm. a) , d) ve spojení s § 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif “), ve znění účinném od 1. 1. 2025, včetně 2 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1 , 4 advokátního tarifu). Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení částku 10 140 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobkyni k rukám její právní zástupkyně do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Náhradu za podání repliky, v níž žalobkyně toliko stručně shrnula žalobní argumentaci, soud žalobkyni nepřiznal, neboť uvedený úkon nepovažoval za účelně vynaložený náklad v řízení. Náhrada není zvýšena o DPH, jelikož zástupkyně žalobkyně ani na výzvu soudu nedoložila, že je plátcem této daně. Pro úplnost soud doplňuje, že od soudního poplatku byla žalobkyně osvobozena ex lege dle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je kasační stížnost přípustná (§ 102 s. ř. s. s. ř. s. ). Nepřípustná je však taková kasační stížnost, na niž dopadají výluky z přípustnosti stanovené v § 104 s. ř. s. s. ř. s. Kasační stížnost se podává ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Praha 3. listopadu 2026
Mgr. Ing. Silvie Svobodová v. r.
samosoudkyně