Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
12 C 233/2026-14
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci
žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky
proti
žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného
o 138 853,36 Kč s přísl.
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 59 500 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 79 353,40 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 60 822,65 Kč od 1. 3. 2026 do 30. 6. 2026, z částky 1 322,70 Kč od 1. 7. 2026 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 1 388 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1211023326, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 59 500 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 79 353,40 Kč s 11,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 60 822,65 Kč od 1. 3. 2026 do 30. 6. 2026, z částky 1 322,70 Kč od 1. 7. 2026 do zaplacení, zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 1 388 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1211023326, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 138 853,36 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovaného ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 6. 2025 č. číslo. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěrový rámec do částky 59 600 Kč, žalovaný načerpal v období od 25. 6. 2025 do 7. 8. 2025 částku 103 066, úvěr měl vrátit úvěr ve sjednaných denních splátkách včetně úroku ve výši 1,066 % denně. Žalobkyně si ověřovala úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do veřejně přístupných registrů, dále vyšla z informací žalovaného o jeho příjmu a výdajích. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením úvěru byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení.
2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.
3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 6. 2025 č. číslo soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému úvěrový rámec ve výši 59 600 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr v denních splátkách plynoucích z VOP počínaje 30. dnem od poskytnutí úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 1,066 % denně. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením úvěru byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z jistiny až do zaplacení. RPSN činí dle smlouvy 2249,51 %.
4. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud zjistil, že žalobkyně vycházela z měsíčního příjmu uvedeného žalovaným ve výši 40 147 K ověřeného z bankovního účtu žalovaného, informace žalovaného o nákladech na živobytí ve výši 12 909 Kč.
5. Ze splátkového kalendáře soud ověřil sjednání denních splátek úvěru.
6. Před podáním žaloby byl žalovaný písemně upomenut dopisem ze dne 26. 6. 2025.
7. Vzhledem k tomu, že si skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.
8. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. Na výzvu soudu ze dne 8. 8. 2025, č. j. 12 C 232/2025 -9 k doplnění tvrzení a důkazů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného pod sankcí neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 7. 9. 2026 nereagovala nicméně žalovaný v průběhu smluvního vztahu polovinu čerpané částky vrátil, tudíž byl schopen úvěr splácet.
10. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.
12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku ). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.
15. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, obchodní úrok dle smlouvy činí 1,066 % denně %, RPSN dle smlouvy činí 2249,54 %, smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení až do zaplacení, (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku ); jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku ) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku ).
16. Soud podotýká, že shodný právní závěr učinil v rámci odvolacího řízení v jiné věci se stejnou žalobkyní a obdobným skutkovým základem Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 12. 2. 2020, č. j. 25 Co 408/2019 -93, kde mimo jiné uvedl:
„Odvolací soud se neztotožňuje s tím, že by v projednávané věci mohlo jít o úvěrovou smlouvu platnou, s tím že neplatná jsou „ostatní ujednání“. Přijetí tohoto závěru by také muselo vést k závěru o nároku na úroky dle ust. § 1802 OZ . Odvolací soud však hodnotí účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože smluvní ujednání ve svém souhrnu představují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, což nutně vede k závěru o neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy a vztah účastníků nutno hodnotit jako vztah vzniklý z tzv. bezdůvodného obohacení. K námitkám žalobkyně odvolací soud konstatuje, že pokud by měly být posuzovány jednotlivě a zcela izolovaně, mohly by se formálně jevit jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobkyně výrazně apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit úrok tzv. obvyklý. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku a ostatně ani nemůže mít za případné poukazy žalobkyně na zásady autonomie vůle a zásady, že smlouvy mají být plněny. Tyto uvedené zásady nepochybně platí a civilní právo je jimi ovládáno, avšak v projednávané věci má soud tyto odkazy žalobkyně za zneužívající. Žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobkyně v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký – v této věci ve výši 97,71 %. To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činí cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Sazba uvedená v úvěrové smlouvě je vysoce nepřiměřená. Odvolací soud přitom podotýká, že odvolávku žalobkyně na tzv. judikatorní čtyřnásobek má za nedůvodný. Nemůže obstát za situace, kdy zákon o spotřebitelském úvěru ukládá zkoumání úvěruschopnosti a nerozlišuje mezi bankovním a nebankovním subjektem. Tedy jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani byť pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku, či výše zmíněné zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Žalobkyně vehementně poukazuje na „nové instituty“ v občanském zákoníku a je zřejmé, že si je velmi dobře vědoma toho, že řada dlužníků není schopna cokoli právně relevantně namítat. V tom spatřuje odvolací soud zneužívající jednání žalobkyně. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy, jichž se žalobkyně (neodůvodněně, jak výše uvedeno) dovolává, nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku , vyjádřená v Hlavě I, je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona.“. „K aplikaci ust. § 580 občanského zákoníku pak odvolací soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 32 Odo 174/2005 a sp. zn. 32 Cdo 150/2007 , ze dne 26. 9. 2007, z nichž vyplývá, že „dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.“. „Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti, dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobkyně jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany, a to ani přes jeho odkazy na jednotlivá zmiňovaná ustanovení občanského zákoníku .“. „K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjdeli o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. K použitelnosti tzv. řady ARAD pak odvolací soud podotýká, že ji považuje jen za pomocnou, přičemž při posuzování výše obvyklého úroku přednostně vychází z toho, co je mu známo z jiné jeho činnosti.“. „Odvolací soud má za to, že pro věc je významné její posouzení v souladu se zásadami obecné spravedlnosti a zejména proporcionality. Nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání žalobkyně jako věřitele, jejíž podnikání, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující. Odvolací soud si je vědom existence žalobkyní uváděných rozhodnutí soudů, avšak z důvodů výše vyložených se nemůže s nimi ztotožnit, a je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky, jak to činí některé jiné soudy, na jejichž rozhodnutí se žalobkyně odvolává. Se závěry zde vyjádřenými se nadepsaný soud nemůže ztotožnit. Věc je nutno posuzovat v širších souvislostech. Odvolací soud nepřehlíží zejména také tu skutečnost, že zadlužení je ve společnosti v současné době vnímáno jako jeden z velkých problémů.“.
17. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku ), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 , v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Soud přiznal žalobkyni nárok na zaplacení dlužné jistiny ve výši 59 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení v návaznosti na předžalobní výzvu ze dne 26. 6. 2026 a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že ji účastníkům nepřiznal, neboť jejich úspěch v řízení byl zhruba stejný.
19. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 1 388 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li účastníci povinnosti uložené jim tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se oprávněná osoba domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.