Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 169/2026 - 18

- 19

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: N. Q. D., zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem Nekázanka 888/20, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 8. 2026, č. j. ,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

[1] Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2026, č. j. OAM183831/PP2025, žalovaný podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), zamítl žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky rodinného příslušníka občana Evropské unie, neboť je důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Současně mu podle téhož zákona žalovaný stanovil lhůtu 35 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky. Žalovaný dovodil aktuálnost nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku z povahy a rozsahu dřívější trestné činnosti žalobce a z toho, že zkušební doba stanovená do 9. 9. 2027 trvá.

II.

[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který rozsudkem ze dne 18. 8. 2026, č. j. , napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.

III.

[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v

[4] Stěžovatel poukázal na to, že v napadeném rozhodnutí přihlédl k tomu, že v případě odsouzení žalobce se jednalo o úmyslné jednání, kterého se žalobce dopouštěl s cílem finančního zisku. Zároveň dosud neuplynula zkušební doba stanovená do 9. 9. 2027. Stěžovatel již s ohledem na tyto okolnosti dovodil aktuálnost existence nebezpečí narušení veřejného pořádku. K nutnosti trvání zachování zkušební doby stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. . K charakteru páchané činnosti stěžovatel zdůraznil, že se žalobce dopouštěl velmi závažné trestné činnosti a upozornil na společenské nebezpečí drogové trestné činnosti. Žalobce v rámci organizované skupiny zastával hlavní funkci, o čemž svědčí o výše uloženého úhrnného trestu v trvání 10 let a zařazení do věznice s ostrahou. Stěžovatel má proto za to, že v napadeném rozhodnutí nevycházel jen z předchozího odsouzení žalobce, ale přihlédl i k dalším podstatným skutečnostem, kterými jsou například charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, ale i další okolnosti, např. doba páchání trestného činu, a zejména doba, která uplynula od jeho spáchání, chování stěžovatele po vykonání trestu odnětí svobody. Při tomto zhodnocení stěžovatel přihlédl k jeho chování po jeho propuštění na svobodu, kdy se zabýval jeho aktuálním chováním, a to jak již na základě provedené pobytové kontroly či tvrzení žalobce, které uvedl při svém výslechu dne 9. 12. 2025. Tento výslech má vzhledem k plynutí času mnohem více vypovídající hodnotu o chování žalobce po jeho propuštění než dokumenty, které krajský soud v napadeném rozsudku považoval za stěžejní. Krajský soud vytýkal stěžovateli, že si neopatřil usnesení trestního soudu o podmíněném propuštění, zprávy z věznice o chování žalobce ve výkonu trestu, informace probační a mediační služby, případně další dokumenty o životě žalobce po propuštění. Stěžovatel k tomuto uvedl, že žalobce byl podmíněně propuštěn již dne 9. 9. 2020, tedy před 6 lety, a proto nebyla požadována případná zpráva z věznice zaměřená na chování žalobce ve věznici. Navíc byl žalobce podmíněně propuštěn a lze tedy předpokládat, že se ve věznici choval řádně, aby mohlo být vyhověno jeho žádosti o podmíněné propuštění. Stěžovatel má tedy za to, že nepochybil, neboť při aplikaci výhrady veřejného pořádku zohlednil individuální chování a situaci žalobce. Vycházel přitom především ze sdělení, které učinil žalobce sám při provedeném výslechu. Stěžovateli nelze klást k tíži, když místo opatření si podkladů provedl rovnou výslech žalobce, při kterém zjišťoval mimo jiné chování a život žalobce po jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému k dalšímu řízení.

[5] Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.

IV.

[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle totiž platí, že rozhodovalli před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. , č. 933/2006 Sb. NSS).

[7] V projednávané věci stěžovatel nepředestřel žádnou právní otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost správních soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku soud nedovodil ani z obsahu napadeného rozsudku či ze soudního a správního spisu. Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu. V projednávané věci proto kasační soud podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal.

[8] Výkladem pojmů veřejný pořádek a závažné narušení veřejného pořádku se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. , č. 2420/2011 Sb. NSS. Důvodnému nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku při posuzování žádostí o přechodný pobyt podle zákona o pobytu cizinců se pak opakovaně věnoval např. v rozsudcích ze dne 14. 2. 2020, č. j. , ze dne 7. 12. 2021, č. j. , ze dne 29. 5. 2020, č. j. , ze dne 15. 11. 2023, č. j. , a usnesení ze dne 2. 5. 2024, č. j. , či ze dne 18. 9. 2025, č. j. . Krajský soud v uvedené věci postupoval v souladu s touto judikaturou, přičemž dospěl k závěru, že žalovaný v žalobcově případu neprokázal skutečné a aktuální nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku, neboť se v podstatě omezil na konstatování mimořádné závažnosti minulé trestné činnosti žalobce a na stále plynoucí zkušební dobu podmíněného propuštění, bez zhodnocení dalších relevantních individuálních okolností žalobcova aktuálního jednání.

[9] Současně krajský soud správně reflektoval závěry Nejvyššího správního soudu, že samotné spáchání trestné činnosti nemůže být „automatickým“ důvodem pro zamítnutí žádosti a vždy je třeba přihlédnout k závažnosti spáchané trestné činnosti, délce uloženého trestu a především posoudit, zda jsou tyto okolnosti důkazem osobního chování představujícího současnou hrozbu ve výše uvedeném smyslu (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2023, č. j. , č. 4523/2023 Sb. NSS). Tvrzení stěžovatele, že přihlédl k chování žalobce po jeho propuštění na svobodu, kdy se zabýval jeho aktuálním chováním, přitom nelze přisvědčit. Z obsahu napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že stěžovatel chování žalobce po jeho podmíněném propuštění v roce 2020 nijak nehodnotil. Rozhodujícím faktorem pro závěr stěžovatele o aktuálnosti hrozby v nyní projednávané věci bylo pouze samotné odsouzení žalobce k trestu odnětí svobody v trvání 10 let a skutečnost, že dosud neuplynula zkušební lhůta podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaný na str. 7 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že „do uplynutí zkušební doby existence aktuálního nebezpečí narušení pořádku stále trvá.“ Z rozsudku č. j. , však vyplývá, že „Paušalizované hodnocení skutečnosti, že odsouzený byl podmíněné propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, a tedy za trvání zkušební doby podmíněného propuštění i nadále bez dalšího vždy u něho hrozí závažné narušení veřejného pořádku, jak to učinily žalovaná a krajský soud, však není přípustné.”

[10] Pokud jde o argumentaci stěžovatele týkající se provedeného výslechu, tato je mimoběžná. Dne 9. 12. 2025 proběhl výslech žalobce a jeho syna, který byl zaměřen zejména na rodinné poměry žalobce a jeho vztah se synem. V tomto smyslu se pak promítl i do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud byly v rámci tohoto výslechu získány nějaké informace o chování žalobce po jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tyto v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou zmíněny a žalovaný je v napadeném rozhodnutí ve vztahu k nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku nehodnotí.

[11] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle

[12] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s , větou první, ve spojení s (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. , č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53, nebo usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. , č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2026

David Hipšr

předseda senátu