Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 161/2026 - 58

-60

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: Y. V., zast. Mgr. Petrem Mertou, advokátem, se sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2025, č. j. OAM-1012/ZA-ZA11-ZA06-R2-2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2026, č. j. -71,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 1. 2025, č. j. OAM-1012/ZA-ZA11-ZA06-R2-2023, neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle , , , a , o azylu, ve znění účinném do 30.9.2025 (dále jen „“).

[2] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2026, č. j. -71, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného jako nedůvodnou zamítl.

[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, ve které navrhl zrušení napadeného rozsudku i žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její odmítnutí pro nepřijatelnost nebo zamítnutí pro nedůvodnost.

[4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „), zastoupen advokátem.

[5] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle odmítl jako nepřijatelnou.

[6] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. , č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. , č. 4170/2021 Sb. NSS).

[7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že krajský soud při doplnění dokazování překročil své pravomoci ve správním soudnictví, když zjistil skutkový stav věci namísto správního orgánu a následně na základě doplněných skutkových zjištění žalobu zamítl. Tímto postupem bylo zasaženo do jeho procesních práv, neboť byly omezeny možnosti jeho účinné obrany. K nově zjištěným skutečnostem se totiž nemohl vyjádřit ve správním řízení a proti správnímu rozhodnutí, které by z něho vzešlo, nemohl podat žalobu správnímu soudu. Naopak pokud by krajský soud postupoval v souladu se zákonem a rozhodnutí žalovaného zrušil, mohlo být v navazujícím řízení žalovaným rozhodnuto odlišně. V této souvislosti stěžovatel zdůraznil, že krajský soud překročil přípustnou míru doplnění dokazování, když konstatoval pochybení žalovaného spočívající v neprovedení navrhovaných důkazů, avšak namísto zrušení jeho rozhodnutí přistoupil k rozsáhlému doplnění dokazování, čímž tuto vadu zhojil. Tímto postupem krajský soud nahradil činnost správního orgánu, což je v rozporu s kasačním principem správního soudnictví, neboť v něm provedené doplnění dokazování by mělo být prováděno restriktivně. Krajský soud však provedl nejen důkazy navržené stěžovatelem, nýbrž si opatřil z vlastní iniciativy i další podklady, v důsledku čehož byl rozsah dokazování provedený v žalobním řízení širší než v řízení před správním orgánem.

[8] K této kasační argumentaci je možné poukázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne9. 10. 2025, č. j. -67, a ze dne 21. 11. 2025, č. j. -37, z nichž vyplývá, že pokud krajský (městský) soud doplnil dokazování a nové skutečnosti nesvědčí o tom, že by žadatelé o mezinárodní ochranu mohli být v zemi původu vystaveni pronásledování nebo že jim hrozí vážná újma, není namístě rozhodnutí žalovaného o žádosti o mezinárodní ochranu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení pro vadu, kterou soud sám zhojil. Žadatel o mezinárodní ochranu tímto způsobem není zkrácen na svých procesních právech, pokud se mu dostalo komplexního a aktuálního posouzení jeho žádosti. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) totiž ukládá členským státům povinnost zajistit proti rozhodnutím příslušného správního orgánu ve věci mezinárodní ochrany účinný opravný prostředek před soudem, který obsahuje úplné a ex nunc posouzení skutkové i právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany (podrobně k povaze čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2025, č. j. -40, zejm. bod [16], a v něm odkazovaná judikatura Soudního dvora Evropské unie).

[9] V posuzované věci krajský soud prováděl dokazování při jednání, z něhož se stěžovatel omluvil, avšak byl při něm přítomen jeho zástupce. Značná část důkazů přitom byla navržena v doplnění žaloby a aktuální informace o zemi původu si s ohledem na delší dobu od vydání žalobou napadeného rozhodnutí obstaral sám krajský soud, který zástupci stěžovatele poskytl v průběhu jednání dvacetiminutovou přestávku na seznámení se s nimi, následně mu umožnil se k nim vyjádřit a takto provedené důkazy náležitě zhodnotil. Uvedený postup krajského soudu stejně jako v případech, které byly posuzovány v již zmíněných rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2025, č. j. -67, a ze dne 21. 11. 2025, č. j. -37, tedy plně respektoval procesní práva stěžovatele a odpovídal požadavku čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, jakož i tomu, aby „bylo rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu přijato co možná nejdříve, aniž by tím bylo dotčeno provedení přiměřeného a úplného posouzení“ (bod 18 odůvodnění procedurální směrnice). Proto v tomto směru nebylo řízení před krajským soudem zatíženo vadou, která by mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozsudku.

[10] Dále stěžovatel namítl nesprávné posouzení právní otázky existence odůvodněné obavy z pronásledování a hrozby vážné újmy po návratu do země původu. Krajský soud totiž vyhodnotil jednotlivé skutkové okolnosti případu izolovaně a nezabýval se jejich možným dopadem ve vzájemném souhrnu. Stěžovatel se v minulosti účastnil protivládních protestů, dlouhodobě pobývá v zemi, která je běloruským režimem považována za nepřátelskou, odmítá případný výkon vojenské služby, nesouhlasí s ruskou agresí a podporuje Ukrajinu. Všechny tyto skutečnosti přitom nelze hodnotit odděleně, jelikož jejich kumulace působí reálné riziko, že se státní orgány o něho budou po jeho návratu do vlasti zajímat. V této souvislosti stěžovatel zdůraznil, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany postačuje reálné a objektivně podložené riziko pronásledování a není zapotřebí, aby pravděpodobnost, že nežádoucí účinek nastane, byla vyšší než pravděpodobnost, že nenastane. Navzdory předloženým důkazům o zhoršující se situaci v zemi původu a o represích vůči osobám zastávajícím protirežimní postoje však krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, podle něho jsou tvrzené obavy z pronásledování v daném případě pouze hypotetické.

[11] K těmto kasačním námitkám Nejvyšší správní soud nejprve odkazuje na svůj rozsudek ze dne 15. 2. 2006, č. j. , ve kterém dovodil, že ani „[o]jedinělý krok směřující k uplatňování politických práv (v daném případě jedna tvrzená účast na demonstraci) nelze považovat za natolik intenzivní postoj, který by bylo možno považovat za uplatnění zákonného důvodu pro udělení azylu spočívajícího v pronásledování za uplatňování politických práv a svobod.“ (obdobně např. rozsudky ze dne 20. 4. 2004, č. j. , č. 642/2005 Sb. NSS, a ze dne 27. 3. 2014, č. j. ).

[12] Dále v usnesení ze dne 22. 2. 2024, č. j. , Nejvyšší správní soud posuzoval případ stěžovatelky, která se v roce 2020 zúčastnila protestů v Bělorusku. S odkazem na usnesení ze dne 12. 12. 2023, č. j. -30, připomněl, že autoritářská povaha běloruského režimu nezakládá automaticky nárok na mezinárodní ochranu, a proto z příběhu žadatele musí vyplývat, že nebezpečí pronásledování pravděpodobně hrozí právě jemu. Požadovaný standard přiměřené pravděpodobnosti přitom nepředstavuje pouhé poměřování, zda pronásledování spíše nastane, či nenastane, nýbrž vyžaduje posouzení, zda nežádoucí zacházení s osobami v obdobném postavení není ojedinělé, jak vyplývá z rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. -82. Dřívější pronásledování je sice významným ukazatelem odůvodněnosti obav, nikoli však nezbytnou podmínkou mezinárodní ochrany (rozsudek ze dne 25. 4. 2019, č. j. -36). Jedním z argumentů svědčících proti existenci takového rizika může být bezproblémové vycestování (rozsudek ze dne 4. 1. 2018, č. j. -40). Ani ojedinělé uplatnění politických práv nemusí představovat natolik zásadní postoj, který by odůvodňoval pronásledování žadatele (rozsudek ze dne 27. 3. 2014, č. j. -29). Na základě těchto východisek tedy Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 22. 2. 2024, č. j. , zohlednil, že žadatelka po účasti na demonstracích nebyla postižena, více než rok poté legálně vycestovala a ani její krátce zadržený nevlastní otec následně dalším problémům nečelil. Proto dospěl k závěru, podle něhož žadatelce v domovské zemi pronásledování reálně nehrozilo.

[13] Stejný úsudek učinil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 29. 1. 2026, č. j. -36, v němž posuzoval případ stěžovatele, který se v Bělorusku zúčastnil tří protivládních protestů v roce 2020. Jednalo se totiž o ojedinělou aktivitu, a navíc proti stěžovateli státní orgány neučinily žádné opatření, ačkoliv v domovské zemi po účasti na demonstracích po určitou dobu setrval.

[14] V nyní posuzované věci stěžovatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že se v letech 2004 a 2006 účastnil několika protestů proti prezidentu Lukašenkovi, přičemž při posledním z nich byl zadržen a po čtrnácti dnech propuštěn bez obvinění. Následně až do odjezdu z Běloruska v roce 2019 neměl se státními orgány žádné další potíže, nebyl trestně stíhán, domovskou zemi opustil legálně a dvakrát se do ní ve stejném roce vrátil, aniž by tam čelil jakýmkoliv obtížím. Protestů v roce 2020 se neúčastnil, v zemi tehdy nepobýval, nevykonával žádnou politickou činnost a na sociálních sítích nezveřejňoval protirežimní postoje. Pouze vyjádřil obavy z možných důsledků případného odmítnutí vojenské služby, neboť nesouhlasí s běloruskou podporou Ruska ve válce na Ukrajině, a proto by mohl být pronásledován v případě odmítnutí vojenské služby. V roce 2023 mu přitom bylo bezvýsledně dvakrát doručováno předvolání na vojenskou správu. Za rizikový faktor označil i svůj dlouhodobý pobyt na českém území.

[15] Azylový příběh stěžovatele se tak podobá skutkově obdobným případům řešeným ve zmíněné judikatuře s tím rozdílem, že se účastnil protestů proti běloruskému režimu již v dávné minulosti, což ještě zmenšuje nepatrné riziko jeho pronásledování v případě návratu do země původu. Na tomto závěru nic nemění ani stěžovatelem tvrzené čtrnáctidenní zadržení po poslední demonstraci v roce 2006, neboť byl propuštěn bez obvinění, po dlouhou dobu až do svého odjezdu v roce 2019 nečelil dalším problémům s běloruskými státními orgány a do své domovské země se v témže roce bez obtíží dvakrát vrátil.

[16] Ve vztahu k obavě stěžovatele z následků odmítnutí vojenské služby kvůli jeho nesouhlasu s podporou ruské invaze na Ukrajině běloruským režimem lze ve shodě s krajským soudem odkázat na Informace OAMP - Bělorusko - Povinná vojenská služba ze dne 25. 2. 2026. V ní se uvádí, že Bělorusko se doposud přímo vojensky nezapojilo do konfliktu na Ukrajině, běloruští vojáci se bojů neúčastní a odvody probíhají ve standardním režimu, takže stěžovateli odvedení do této války v současnosti nehrozí. Ten navíc netvrdil veřejné projevy nesouhlasu s běloruským postojem k ruské agresi na Ukrajině ani jiné jednání, z něhož by mu mohly státní orgány připsat kritický politický názor vůči vládnoucímu režimu. Základní vojenskou službu již absolvoval a branná povinnost v podobě případného vojenského cvičení bez dalšího nepředstavuje azylově relevantní důvod, když navíc stěžovatel ani neprokázal, že byl k němu v roce 2023 povolán. Rovněž krajský soud v odstavcích 55 až 57 napadeného rozsudku přiléhavě poukázal na další zprávy o zemi původu, které si opatřil v žalobním řízení, z nichž vyplývá, že samotný dlouhodobý pobyt běloruských státních příslušníků v zahraniční není důvodem pro jejich postih při návratu do domovské země.

[17] Lze tedy konstatovat, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti jednotlivě ani v jejich vzájemném souhrnu nedosahují takové závažnosti, aby na jejich základě bylo možné učinit závěr o přiměřené pravděpodobnosti pronásledování ve smyslu v případě jeho návratu do domovské země. Žalovaný i krajský soud tedy učinili správný závěr o nesplnění podmínek pro udělení azylu stěžovateli podle . Za této situace nepřicházelo v úvahu ani udělení doplňkové ochrany podle , neboť test skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu odstavce druhého písmena b) téhož zákona ve vztahu k politickému přesvědčení stěžovatele je přísnější než test přiměřené pravděpodobnosti pronásledování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. ), která v dané věci z uvedených důvodů nebyla shledána.

[18] S ohledem na shora uvedené skutečnosti je možné konstatovat, že krajský soud rozhodl v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, přičemž se nedopustil ani jiného hrubého pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s větou první ve spojení s (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, sp. zn. , část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu svých nákladů. Z obsahu soudního spisu pak vyplývá, že procesně úspěšnému žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2026

JUDr. Jiří Palla

předseda senátu