Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 Afs 42/2026 - 47.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 Afs 42/2026 - 47
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína, soudce Mgr. Radima Kadlčáka a soudkyně Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: M GRUPPE a.s., se sídlem Školská 689/20, Praha 1, zastoupená JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2024, č. j. 31923/24/530022444707622, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2026, č. j. 15 Af 2/2025 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále „správce daně“) dodatečnými platebními výměry ze dne 12. 4. 2024, č. j. 2665783/24/200152525108539, č. j. 2666116/24/200152525108539, č. j. 2691633/24/200152525108539, č. j. 2696708/24/200152525108539, č. j. 2697449/24/200152525108539, č. j. 2697793/24/200152525108539, č. j. 2698167/24/200152525108539, č. j. 2698350/24/200152525108539, č. j. 2698621/24/200152525108539, č. j. 2698969/24/200152525108539, č. j. 2699246/24/200152525108539, č. j. 2699548/24/200152525108539, č. j. 2700269/24/200152525108539, č. j. 2701045/24/200152525108539, č. j. 2701316/24/200152525108539, č. j. 2701585/24/200152525108539, č. j. 2702121/24/200152525108539, č. j. 2702405/24/200152525108539, č. j. 2702707/24/200152525108539, č. j. 2703321/24/200152525108539, č. j. 2705259/24/20015252510853 (společně jen „dodatečné platební výměry“), žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období měsíců červenec a prosinec roku 2012, únor, březen, květen, červenec až prosinec roku 2013, březen až prosinec roku 2014 (dále jen „zdaňovací období“) a současně vznikla povinnost uhradit penále.
[2] Proti shora uvedeným dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 11. 2024, č. j. 31923/24/530022444707622, zamítl a prvostupňová rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobkyně následně proti nadepsanému rozhodnutí žalovaného podala u městského soudu žalobu a ten ji napadeným rozsudkem ze dne 19. 3. 2026, č. j. 15 Af 2/202556, zamítl. Městský soud ve věci neshledal, že by daňové orgány porušily § 1 odst. 2 a § 92 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). Dále uvedl, že byl podle § 99 odst. 1 daňového řádu správce daně vázán pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu včetně skutkové věty obsažené ve výroku o vině. Prohlásilali tedy žalobkyně, že spáchala skutek uvedený v obžalobě, a souhlasilali s jeho právní kvalifikací, nemohla jej následně zpochybňovat v daňovém řízení ani v řízení před správním soudem. Městský soud popsal, že správce daně musel posoudit, nakolik jsou jednání konstatovaná ve skutkové větě a znaky trestného činu významné pro stanovení předmětné daně. Pokud by skutková věta neobsahovala všechny skutečnosti rozhodné pro doměření daně, musel by správce daně provést vlastní dokazování. Prohlášení viny nebo schválení dohody o vině a trestu však samo o sobě nesnižuje závaznost skutkových závěrů trestního soudu. Míra závaznosti rozhodnutí o vině je podle městského soudu stejná u všech druhů odsuzujících trestních rozsudků.
[4] Podle hodnocení městského soudu v projednávaném případě skutková věta odsuzujícího trestního rozsudku plně pokrývala jednání vytýkané žalobkyni v daňovém řízení a obsahovala komplexní a podrobná zjištění o sporných zdanitelných plněních. Správce daně proto mohl daný trestní rozsudek použít jako klíčový důkaz a na jeho základě doměřit DPH, aniž by prováděl další dokazování. Na tomto závěru nic neměnil ani fakt, že odsuzující trestní rozsudek nebyl vydán po dokazování v hlavním líčení. Městský soud k tomu uzavřel, že rozhodující je obsah skutkové věty, nikoli způsob, jakým bylo trestní řízení skončeno. Použití takového trestního rozsudku jako důkazu proto nebylo v rozporu s cílem správy daní ani se zásadou materiální pravdy.
[5] Městský soud poté neshledal důvodnými ani námitky stran aplikace § 148 odst. 6 daňového řádu ve věci. Jeho účelem je totiž umožnit stanovení daně v příčinné souvislosti s jednáním, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí o spáchání daňového trestného činu. Podmínkou použití § 148 odst. 6 daňového řádu je podle městského soudu existence pravomocného soudního rozhodnutí o jednání, jímž byl spáchán daňový trestný čin a které má dopad na stanovení konkrétní daně. Zákon přitom nestanoví další podmínku, že by trestní řízení muselo přinést nové skutečnosti, jež správci daně předtím nebyly známé. Použití zvláštní lhůty dle § 148 odst. 6 daňového řádu nebrání ani předchozí postup správce daně, ať již spočíval v nezahájení daňové kontroly, nebo v jejím zahájení a následném stanovení daně po uplynutí obecné prekluzivní lhůty. Běh lhůty podle § 148 odst. 6 daňového řádu není navázán na lhůty podle odstavců 1 až 5 ani podmíněn konkrétním postupem správce daně v dřívějším řízení.
[6] Skutečnost, že původní dodatečné platební výměry za některá zdaňovací období byly vydány po uplynutí obecné lhůty, proto nevylučovala nové stanovení daně ve zvláštní lhůtě. Tyto původní výměry byly zrušeny, a nebylo k nim možné při přezkumu nynějšího rozhodnutí přihlížet. Městský soud také odmítl námitku nepřípustné opakované daňové kontroly. Napadené dodatečné platební výměry nevzešly z daňové kontroly, nýbrž z postupu k odstranění pochybností. Jde o dva odlišné procesní instituty. I kdyby však byly výsledkem daňové kontroly, obžaloba a následný odsuzující trestní rozsudek by představovaly nové důkazy podle § 85a odst. 1 písm. a) daňového řádu, které by její opakování umožňovaly.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, ve které předně namítla, že správce daně doměřil DPH výlučně na základě pravomocného trestního rozsudku, aniž by provedl vlastní šetření nebo dokazování skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně. Odkazovaný trestní rozsudek přitom nebyl výsledkem dokazování skutkových okolností, ale vycházel pouze z prohlášení viny učiněného stěžovatelkou. Stěžovatelka nicméně vinu prohlásila pouze z procesních důvodů, přičemž tím sledovala možnost uložení příznivějšího trestu, rychlé ukončení trestního řízení a zamezení tomu, aby do něj byli zataženi její obchodní partneři, u nichž bylo možné očekávat jejich předvolání k podání svědecké výpovědi. Prohlášení viny proto podle stěžovatelky nebylo možno bez dalšího považovat za spolehlivý podklad pro zjištění skutkového stavu rozhodného v daňovém řízení.
[8] Podle stěžovatelky správce daně i žalovaný nesprávně vyložili rozsah vázanosti pravomocným trestním rozsudkem. Vázanost trestním rozsudkem se totiž dle stěžovatelky nevztahuje na veškeré skutkové okolnosti v něm uvedené (§ 99 odst. 2 daňového řádu). Povinnost respektovat výrok trestního soudu o vině proto podle stěžovatelky nezbavuje správce daně povinnosti učinit vše potřebné ke správnému zjištění a stanovení daně a unést důkazní břemeno, které jej v tomto směru zatěžuje. Správce daně tak nebyl oprávněn skutkové závěry trestního rozsudku bez dalšího převzít, tím spíše bylli tento rozsudek vydán pouze na základě prohlášení viny a bez dokazování skutečností rozhodných pro stanovení daňové povinnosti.
[9] Stěžovatelka nesouhlasila ani s argumentací žalovaného, podle níž lze po vydání odsuzujícího trestního rozsudku stanovit daň pouze na jeho základě, neboť délka zvláštní dvouleté lhůty podle § 148 odst. 6 daňového řádu svědčí o tom, že nejde o standardní daňové řízení a že širší dokazování by v této lhůtě nebylo reálné. Takový výklad podle stěžovatelky nemá oporu v právní úpravě ani judikatuře a nepřípustně omezuje procesní práva daňového subjektu. Zvláštní prekluzivní lhůta podle § 148 odst. 6 daňového řádu dle stěžovatelky umožňuje provést komplexní řízení o stanovení daně. Ani existence pravomocného trestního rozsudku proto daňovému subjektu neodnímá právo doměření daně rozporovat, a to při zachování nezávislosti daňového řízení na řízení trestním. K tomu stěžovatelka též poukázala na zvláštní povahu rozsudku vydaného po přijetí prohlášení viny. Podle § 206c odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen „trestní řád“), se po přijetí takového prohlášení neprovádí dokazování v rozsahu, v němž obžalovaný prohlásil vinu. Trestní soud tedy v daném rozsahu nezjišťuje skutkový stav na základě zásady materiální pravdy, nýbrž vychází z pravdy formální. Naproti tomu daňové řízení je podle stěžovatelky ovládáno zásadou materiální pravdy. Dokazování tak představuje prioritní způsob stanovení daně. Daný trestní rozsudek, založený výlučně na prohlášení viny stěžovatelkou, tudíž nemohl představovat jediný a dostatečný důkaz o skutečnostech rozhodných pro výši daňové povinnosti. Správce daně proto pochybil, jestliže skutkové okolnosti uvedené v trestním rozsudku nekriticky převzal, aniž je samostatně ověřil a hodnotil. Žalovaný následně pochybil tím, že tento postup aproboval a dále rozvinul. Trestní rozsudek mohl ve věci sloužit nanejvýš jako indicie či vodítko pro zaměření dokazování v daňovém řízení. Daňové orgány tak podle stěžovatelky nesplnily povinnosti plynoucí z § 1 odst. 2 a § 92 odst. 2 daňového řádu a současně porušily její právo na spravedlivý proces.
[10] Dále stěžovatelka doplnila, že doznání či prohlášení viny je procesním právem obviněného, jehož využitím může sledovat příznivější rozhodnutí o trestu. Trestní rozsudek vydaný v takovém řízení pak podle jejího názoru nejenže nemůže být jediným a dostatečným důkazem, ale nemá ohledně skutečností rozhodných pro správné stanovení daně žádnou důkazní hodnotu.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve uvedl, že stěžovatelka převážně zopakovala již v žalobě uplatněnou argumentaci, a její výhrady tak směřovaly spíše proti rozhodnutí žalovaného než proti důvodům napadeného rozsudku. Ve věci samé žalovaný setrval na závěru, že DPH bylo možné stanovit na základě pravomocného trestního rozsudku. Další rozsáhlé dokazování nebylo zapotřebí, neboť samotný trestní rozsudek představoval dostatečný a komplexní důkaz. Žalovaný odmítl, že by daňové orgány porušily § 1 odst. 2 nebo § 92 odst. 2 daňového řádu. S odkazem na § 99 daňového řádu konstatoval, že prohlásilali stěžovatelka, že spáchala skutek uvedený v obžalobě, a souhlasilali s jeho právní kvalifikací, nemohla tento skutek následně zpochybňovat. Správce daně poté pouze posuzoval, nakolik bylo jednání popsané ve skutkové větě významné pro daňové řízení.
[12] Podle žalovaného z judikatury správních soudů plyne, že vyslovení viny musí být v navazujících řízeních respektováno. Jdeli o skutkově shodnou věc, nelze v daňovém řízení dospět k jinému závěru než v pravomocném trestním rozsudku. V projednávané věci skutková věta plně pokrývala jednání vytýkané stěžovatelce v daňovém řízení, zejména neuskutečnění plnění dodavatelem Nolatren. Obsahovala tedy podrobná zjištění o sporných zdanitelných plněních, zkrácení DPH, dlouhodobosti jednání a přímém úmyslu stěžovatelky.
[13] Za nerozhodné žalovaný považoval, že trestní rozsudek vycházel z prohlášení viny, nikoli z dokazování v hlavním líčení. Rozhodující byl totiž podrobný popis skutku ve výroku rozsudku. Míra závaznosti rozhodnutí o vině je podle žalovaného stejná u všech druhů odsuzujících rozsudků bez ohledu na způsob jejich vydání.
[14] Žalovaný dále připustil, že ve lhůtě podle § 148 odst. 6 daňového řádu lze obecně provést komplexní řízení a že daňový subjekt může doměření daně rozporovat. Rozsah dokazování však závisí na okolnostech konkrétní věci. Zde nebylo třeba provádět další dokazování, protože trestní rozsudek byl dostatečným podkladem a při shodném skutkovém stavu nebylo možné dospět k odlišnému závěru. Stěžovatelce přitom nebylo upřeno právo na obranu. Ve výzvách k podání dodatečného daňového přiznání byla seznámena s rozhodnými skutečnostmi i zamýšleným použitím § 148 odst. 6 daňového řádu. Poté podala nulová dodatečná daňová přiznání a správce daně zahájil postup k odstranění pochybností. Stěžovatelka tedy mohla uplatnit skutkovou argumentaci a předložit důkazy, žádné však nepředložila.
[15] Žalovaný poté uzavřel, že dospělli trestní soud k závěru, že nárok na odpočet DPH byl neoprávněný, nemohl správce daně ohledně téhož nároku dospět k opačnému výsledku. Jinak by mohl být daňovému subjektu přiznán nárok založený na trestné činnosti. Za rozporný přitom považoval postoj stěžovatelky, která v trestním řízení prohlásila vinu, aby dosáhla mírnějšího trestu, a akceptovala závěr o neoprávněném čerpání odpočtů a škodě přesahující 6 milionů Kč, avšak v daňovém řízení zpochybňovala daňové důsledky téhož jednání. Motivace k prohlášení viny ji nemohla nijak zbavit daňových povinností. Doměření daně proto žalovaný v řešeném případě označil za zcela zákonné.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud s ohledem na charakter kasační argumentace stěžovatelky předně konstatuje, že kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah výsledného rozhodnutí ve věci (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2021, č. j. 1 As 132/2021 30, ze dne 12. 10. 2021, č. j. 1 Afs 163/2021 52, nebo ze dne 5. 12. 2025, č. j. 5 Afs 99/2025 62). Možno k tomu citovat i recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2026, č. j. 2 Afs 17/2026 30, že „míra precizace žalobních či stížních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se účastníku řízení u soudu dostane. Čím je žalobní či stížní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není namístě, aby soud za účastníka řízení spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu nebo kasační stížnost podporují. Takovým způsobem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci advokáta“. Také Ústavní soud už dříve zdůraznil, že není úkolem správních soudů nahrazovat činnost účastníků řízení při formulaci námitek a tyto námitky vlastní iniciativou dotvářet (nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97, nebo ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 432/98). Právě ve světle citovaných judikaturních závěrů tedy Nejvyšší správní soud přistoupil k hodnocení námitek obsažených v podané kasační stížnosti.
[18] Meritum nyní projednávaného případu představovala kasační argumentace, že správce daně stěžovatelce doměřil DPH výlučně na základě pravomocného trestního rozsudku, aniž by sám zjišťoval skutkový stav. Předmětný trestní rozsudek přitom vycházel pouze z jejího prohlášení viny, jež učinila toliko z procesních důvodů, a proto neměl být považován za spolehlivý podklad pro stanovení daně.
[19] Podle § 99 odst. 1 daňového řádu, vyskytneli se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán veřejné moci, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Ostatní otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu veřejné moci, může správce daně posoudit sám. Může také dát podnět příslušnému orgánu veřejné moci k zahájení řízení nebo vyzvat daňový subjekt, popřípadě jinou osobu zúčastněnou na správě daní, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správce daně určí. Dle odst. 2 téhož ustanovení dále platí, že si správce daně nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek, nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu.
[20] Dle § 148 odst. 6 daňového řádu v důsledku jednání, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, lze daň stanovit do konce druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo rozhodnutí soudu právní moci, bez ohledu na to, zda již uplynula lhůta pro stanovení daně.
[21] K posledně odkazovanému ustanovení daňového řádu je zároveň třeba uvést, že toto nezpůsobuje pouhé stavení nebo prodloužení původní lhůty podle § 148 odst. 1 až 5 daňového řádu, ale zakládá zvláštní, na obecné prekluzivní lhůtě nezávislou lhůtu pro stanovení daně (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2024, č. j. 10 Afs 4/2024 38, č. 4620/2024 Sb. NSS, nebo ze dne 12. 8. 2021, č. j. 8 Afs 292/2020 23, č. 4242/2021 Sb. NSS).
[22] Úvodem vlastního posouzení věci Nejvyšší správní soud v obecné rovině konstatuje, že daňové a trestní řízení jsou jistě samostatná řízení s odlišným předmětem, účelem i pravidly dokazování. Z toho však neplyne, že výsledek trestního řízení o daňovém trestném činu nemá v daňovém řízení právní nebo důkazní význam. Konkrétně pravomocný trestní rozsudek je totiž v takovém případě relevantním důkazem a správce daně se s jeho obsahem musí věcně vypořádat; zpravidla bude představovat zásadní podklad pro úvahu daňových orgánů (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2023, č. j. 6 Afs 125/2021 56, či ze dne 17. 8. 2026, č. j. 7 Afs 207/2025 58). Z judikatury Nejvyššího správního soudu v tomto kontextu též vyplývá, že i při existenci pravomocného rozsudku o daňovém trestném činu musí správce daně v navazujícím daňovém řízení vést dokazování a řádně odůvodnit své rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2025, č. j. 6 Afs 57/2025 42, nebo ze dne 14. 11. 2025, č. j. 5 Afs 86/2025 41).
[23] Nutno současně doplnit, že Nejvyšší správní soud už opakovaně dovodil vázanost daňových orgánů i správních soudů pravomocnými trestními rozsudky (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 2 Afs 306/2017 30, ze dne 21. 2. 2018, č. j. 6 Afs 257/2017 31, ze dne 28. 5. 2015, č. j. 6 As 173/2014 186, či ze dne 27. 11. 2024, č. j. 2 Afs 257/2023 53). Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1774/24, vyložil, že „pokud tu existuje trestní rozsudek, jehož skutek je podstatný pro rozhodnutí v daňovém řízení, jeho výrok zavazuje správní soudy [přiměřeně nález ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09 (N 49/64 SbNU 607), v judikatuře Nejvyššího správního soudu srov. např. rozsudky ze dne 16. 6. 2016, č. j. 10 Afs 54/2015 48, nebo ze dne 5. 3. 2015, č. j. 9 Afs 70/2014204]. Pokud by správní soudy přistoupily na stěžovatelčin požadavek (tj. aby se správní soudy odchýlily od skutkových závěrů trestních soudů, jež jsou vtěleny do skutkové věty odsuzujícího rozsudku), stavěly by se tím do role jakéhosi alternativního trestního soudu. To je nepřípustné, šlo by o hrubé porušení požadavků právní jistoty.“
[24] Shora popsaná vázanost se přitom vztahuje na výrok o vině jako celek, tedy na jeho právní i skutkovou část, jeli konkrétní skutkový závěr jednoznačně vtělen do výroku odsuzujícího rozsudku (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 6 As 173/2014 186, a ze dne 28. 2. 2018, č. j. 2 Afs 306/2017 30). Vázanost odsuzujícím trestním rozsudkem ovšem nepřesahuje otázky skutečně vyřešené jeho výrokem a správce daně nadále odpovídá za správné stanovení daně a posouzení daňověprávních otázek, o nichž trestní soud nerozhodoval (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2026, č. j. 5 Afs 85/2025 35).
[25] Dále je třeba konstatovat, že samotná skutečnost, že trestní soud přijal prohlášení viny a v rozsahu tohoto prohlášení neprováděl dokazování, nezbavuje pravomocný odsuzující rozsudek jeho závaznosti. Trestní řád upravuje prohlášení viny v § 206c. Soud o jeho přijetí rozhoduje, přičemž takové prohlášení nepřijme mimo jiné tehdy, neníli v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo došloli v předchozím řízení k závažnému porušení práv obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23). Přijmeli je, dokazování se v tomto rozsahu neprovádí a prohlášené skutečnosti nelze napadat opravným prostředkem. V této souvislosti je případné upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 5 Tdo 963/2024, že „prohlášením viny ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. obžalovaný vyjadřuje na základě své vůle souhlas s tím, že spáchal skutek, jenž je mu kladen za vinu v obžalobě (návrhu na potrestání), a zároveň s jeho právní kvalifikací (viz rozhodnutí pod č. 13/2023 Sb. rozh. tr.). Obžalovaný tedy prohlášením viny akceptuje skutečnost, že naplnil všechny znaky spáchaného trestného činu.“ Stejně tak je možno zdůraznit závěr plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 8 Tdo 722/2022, že „prohlášení viny podle § 206c tr. ř. je dobrovolným vyjádřením obviněného, které činí po řádném poučení soudem na základě své vůle o skutku kladeném mu za vinu, jímž souhlasí, že ho spáchal, i s tím, jak je v obžalobě právně posouzen. Jde o svobodný projev vůle, jenž není vázán na další konkrétní postup či rozhodnutí soudu.“
[26] Jestliže tedy stěžovatelka v řešeném případě aktuálně tvrdí, že takové prohlášení učinila pouze z důvodu očekávaného mírnějšího trestu, rychlého skončení trestního řízení a ve snaze předejít výslechu jejích obchodních partnerů, pak ani případná existence těchto jejích pohnutek sama o sobě nijak nemění právní účinky pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu o daňovém trestném činu. Prohlášení viny podle § 206c trestního řádu totiž nelze v žádném případě „devalvovat“ toliko s povšechným odkazem na „procesní strategii“ stěžovatelky jako obžalované, neboť se jedná o významný procesní úkon, jehož přijetí podléhá zákonným podmínkám a rozhodnutí trestního soudu. K tomu je třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 20. 11. 2025, č. j. 4 Afs 91/2025 39, přiléhavě i pro nyní posuzovaný případ, vyslovil, že „argumentace stěžovatelky, že trestní rozsudek schválil dohodu o vině a trestu, neproběhlo tedy hlavní líčení před soudem a nebylo ani prováděno dokazování, nemůže zpochybnit skutkové závěry trestního soudu ani snižovat míru závaznosti rozhodnutí o spáchání trestného činu a jeho pachateli, která je stejná pro všechny typy odsuzujícího rozsudku vydaného v trestním řízení, neboť znění § 52 odst. 2 s. ř. s. mezi nimi nikterak nerozlišuje.“ Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že prohlášení viny „z procesních důvodů“ zbavovalo pravomocný trestní rozsudek o daňovém trestném činu jeho závaznosti nebo důkazního významu ve vztahu k předmětnému daňovému řízení.
[27] Rozhodným zde zůstává fakt, jak už vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2024, č. j. 2 Afs 257/2023 53, že „pro správní soudy je závazná především skutková věta trestního rozsudku vyhlášeného po řádném hlavním líčení, která je součástí jeho výroku. Skutková věta představuje úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku a obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Takto již dříve judikatura Nejvyššího správního soudu konstatovala, že pokud byla některá sporná otázka vyřešena v trestním řízení, které splňuje ty nepřísnější požadavky kladené ústavním pořádkem na vedení řízení před orgány veřejné moci z hlediska práv dotčené osoby, nelze v daňovém řízení tvrdit, že skutková situace dané věci byla jiná (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018, č. j. 6 Afs 257/2017 31). Nejvyšší správní soud rovněž odmítl tezi, že by krajský soud mohl vycházet pouze z faktu, že byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 6 As 173/2014 186). Ve skutkové větě vymezené jednání, za které byl obžalovaný shledán vinným, je proto závazné pro daňové orgány i správní soudy.“
[28] Na základě výše citovaných závěrů se tak Nejvyšší správní soud v řešeném případě zaměřil zvláště na to, zda znění skutkové věty pravomocného rozsudku trestního soudu o daňovém trestném činu stěžovatelky odpovídalo jednání, které jí bylo vytýkáno v daňovém řízení.
[29] V projednávané věci je poté zcela zásadní fakt, že skutková věta odsuzujícího trestního rozsudku plně pokryla jednání – tj. konkrétní zkrácení DPH za dotčená zdaňovací období, jež bylo stěžovatelce vytknuto v přezkoumávaném daňovém řízení. Na základě komplexního a podrobného popisu jednání stěžovatelky zachyceného ve skutkové větě odsuzujícího trestního rozsudku tudíž bylo nepochybně možné přikročit k doměření DPH stěžovatelce, a to právě v rozsahu, jak bylo učiněno v rámci dodatečných platebních výměrů. Žalovaný a dříve správce daně proto nepochybili, jestliže za daného stavu ve svém postupu vycházeli z odsuzujícího trestního rozsudku (resp. i z obžaloby, na jejímž základě stěžovatelka prohlásila svoji vinu), neboť ten představoval dostatečný podklad pro stanovení daně dokazováním. Za vyvstalé situace tak nebylo žádného důvodu stran zkrácené DPH shromažďovat další důkazy, jelikož v tomto ohledu nebylo možné v daňovém řízení dospět k odlišnému závěru. Nadto ani sama stěžovatelka v daňovém řízení po jejím pravomocném odsouzení nevznesla žádný důkazní návrh (resp. ani relevantní tvrzení) o tom, že by skutková situace měla být jakkoli jiná.
[30] Byť je tedy skutečností, že mezi daňovým a trestním řízením existují odlišnosti, v kontextu řešené věci bylo stěžejní, že v rámci pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu o daňovém trestném činu byl skutek jako takový plně prokázán jednoduše tím, že sama stěžovatelka jako obžalovaná prohlásila vinu dle § 206c trestního řádu, přičemž toto prohlášení (doznání) zahrnovalo veškerá sporná zdanitelná plnění (specifikované faktury), která byla relevantní pro závěr daňových orgánů o doměření DPH za dotčená zdaňovací období. Bylo by pak za tohoto stavu věci značně schizofrenním v daňovém řízení „opětovně prokazovat“ skutek, ke kterému se stěžovatelka již v trestním řízení plně doznala, čímž byla rozhodná otázka týkající se konkrétního zkrácení DPH za dotčená zdaňovací období jasně vyřešena.
[31] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonný požadavek vyjádřený v § 1 odst. 2 a § 92 odst. 2 daňového řádu daňovým orgánům ukládá usilovat o co nejúplnější zjištění skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně. Neznamená však povinnost v daňovém řízení provádět – zde fakticky opakovat – dokazování o skutečnostech, které již byly vyřešeny pravomocným odsuzujícím rozsudkem trestního soudu v daňové trestní věci. Vycházeje ze shora uvedeného tak bylo třeba shledat jako nepřípustně zjednodušující a rozporné s dříve citovanou judikaturou prosté tvrzení stěžovatelky, že odsuzující rozsudek trestního soudu mohl sloužit nanejvýš jako „indicie“ či „vodítko“ pro zaměření dokazování v daňovém řízení.
[32] Stejně tak lze konstatovat, že ačkoliv zvláštní prekluzivní lhůta podle § 148 odst. 6 daňového řádu sama o sobě daňové orgány nezbavuje povinnosti správně zjistit a stanovit daň, ani z tohoto ustanovení nelze dovodit, že by správce daně musel v každém případě provést „nové“ dokazování stran skutečností jednoznačně vtělených do výroku pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu o daňovém trestném činu.
[33] Dle názoru Nejvyššího správního soudu tak městský soud v projednávaném případě v souladu se zákonem, jakož i ustálenou rozhodovací praxí, uzavřel, že skutková věta odsuzujícího trestního rozsudku o daňovém trestném činu obsahovala komplexní a podrobná zjištění o sporných plněních a zcela pokrývala jednání vytýkané stěžovatelce v daňovém řízení. Již správce daně přitom v dodatečných platebních výměrech odpovídajícím způsobem posoudil, jak se tento skutek promítl do konkrétních daňových povinností a jejich výše.
[34] Nejvyšší správní soud tedy v mezích značně povšechné kasační argumentace stěžovatelky neshledal zásah do jejích práv v daňovém ani soudním řízení. Ze samotné nespokojenosti stěžovatelky s tím, že daňové orgány za dané situace nepřijaly její námitky toliko obecně zpochybňující skutkovou verzi, která se však naprosto jasně podávala už z výroku o vině pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu o daňovém trestném činu, totiž nebylo možno bez dalšího dovozovat porušení § 1 odst. 2 a § 92 odst. 2 daňového řádu ani dotčení práva na spravedlivý proces.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
[36] Výrok o náhradě nákladů řízení se poté opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. listopadu 2026
JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu