Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
22 As 126/2026 - 48.pdf
PDF · 0 B
No categories available
22 As 126/2026 - 48
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové, v právní věci navrhovatelů: a) MUDr. M. G., b) R. H., oba zastoupení Mgr. Filipem Nečasem, advokátem se sídlem Malinovské náměstí 603/4, Brno, proti odpůrci: statutární město Brno, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, zastoupený Mgr. Ing. Jánem Bahýľem, advokátem se sídlem Hoppova 880/18, Brno, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy č. 1/2025 – Územního plánu města Brna, schváleného Zastupitelstvem města Brna pod č. Z9/22 dne 10. 12. 2024, v části textové a grafické v rozsahu vymezujícím SU.X plochu smíšenou obytnou všeobecnou ve vztahu k pozemku parcelního čísla X v katastrálním území M. B. [610003]; pravidla pro uspořádání kompaktní zástavby v části 6.4.1 územního plánu, a to ve vztahu k pravidlu: „zástavba uvnitř struktury stavebně založeného, resp. vytvořeného území je možná pouze v případě přímého veřejně přístupného dopravního napojení na veřejnou komunikaci.“, a územní rezervu R.DU.33 ve vztahu k pozemkům parcelních čísel X a XA oba v katastrálním území M. B. [610003], o kasační stížnosti navrhovatelů a) a b) a odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2026, čj. 73 A 17/2026-72,
takto:
I. Kasační stížnost odpůrce s e zamítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2026, čj. 73 A 17/2026-72, se v části výroku II., ve které krajský soud zamítl ve vztahu k pozemkům parc. č. X a XA, oba k. ú. M. B. návrh na zrušení pravidla uvedeného v textové části Opatření obecné povahy – územní plán města Brna, vydané usnesením zastupitelstva města Brna dne 10. 12. 2024, č. Z9/22, které stanovilo, že zástavba uvnitř struktury stavebně založeného, resp. vytvořeného území je možná pouze v případě dopravního napojení na veřejnou komunikaci, které je „přímé veřejně přístupné“ a výroku III. ruší.
III. Opatření obecné povahy – územní plán města Brna, vydaný usnesením zastupitelstvem města Brna dne 10. 12. 2024, č. Z9/22, se dnem právní moci tohoto rozsudku ruší ve slovech „přímého veřejně přístupného“ uvedených v textové části 6.4.1 na s. 68, a to ve vztahu k pozemkům parc. č. X a XA, oba k. ú. M. B..
IV. Kasační stížnost navrhovatelů a) a b) se ve zbytku zamítá.
V. Odpůrce je povinen zaplatit každému z navrhovatelů náhradu nákladů řízení ve výši 10 405 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce navrhovatelů Mgr. Filipa Nečase, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Zastupitelstvo odpůrce schválilo dne 10. 12. 2024 pod č. Z9/22 vydání opatření obecné povahy č. 1/2025 – Územního plánu města Brna. Navrhovatelé měli za to, že zařazení části pozemku parc. č. X, k. ú. M. B., do plochy SU.X, nepřiměřeně zasahuje do jejich vlastnického práva. Dále nesouhlasili s vymezením územní rezervy R.DU.33 na části pozemků parc. č. X a XA, oba k. ú. M. B.. Brojili také proti pravidlu obsaženému v kapitole 6.4.1 textové části výroku územního plánu, podle kterého je zástavba uvnitř struktury stavebně založeného, resp. vytvořeného území možná pouze v případě přímého veřejně přístupného dopravního napojení na veřejnou komunikaci. Podali proto ke Krajskému soudu v Brně návrh na zrušení části územního plánu.
[2] Krajský soud návrhu částečně vyhověl a územní plán výrokem I. zrušil v rozsahu grafické a textové části vymezení územní rezervy R.DU.33 na části pozemků parc. č. X a XA. Krajský soud připomněl, že podstatným znakem územních rezerv je jejich dočasnost. Územní rezerva R.DU.33 je ale zřízená pro dlouhodobý záměr města Brna, kterým je vedení tramvajového koridoru pod Špilberkem. Plánované vedení tramvajového koridoru zasahuje stále stejné pozemky již od 70. let 20. století. V posledních letech přitom nedošlo k takovému odbornému prověřování záměru, jehož výsledkem by byl podklad odůvodňující trvání rezervy. Tato dlouhodobost bez zjevného posunu vedla krajský soud k závěru, že územní rezerva neobstojí z hlediska dočasnosti.
[3] Ve zbytku krajský soud návrh výrokem II. zamítl. K zařazení části pozemku parc. č. X, k. ú. M. B. do plochy SU.X (smíšené obytné všeobecné bez zástavby) krajský soud uvedl, že z hlediska možnosti realizace obytné zástavby nedošlo k podstatné změně oproti předchozí regulaci. Ani v rámci ní nešlo na pozemcích vybudovat obytnou zástavbu. Zařazení části pozemku tak sice formálně mění jeho kategorizaci, ale ne v tom směru, že by nově nepřipouštělo obytnou zástavbu. Krajský soud nepřisvědčil ani argumentaci navrhovatelů, že u podobných pozemků územní plán zástavbu připouští. U pozemků, které navrhovatelé označili jako srovnávací, jde totiž podle krajského soudu o významnou lokalitu s významem přesahujícím zájem pouhých jednotlivců a nachází se na nich již realizované stavby, jejichž existenci musel odpůrce při tvorbě územního plánu zohlednit.
[4] Krajský soud nesouhlasil ani s tím, že by mělo dojít k vypuštění obecného pravidla o nutnosti existence veřejně přístupného dopravního napojení na veřejnou komunikaci, které dopadá obecně na kompaktní zástavbu. Krajský soud poukázal na to, že navrhovatelé toto pravidlo vztahují ke svým pozemkům parc. č. X a XA. Pozemek parc. č. X ale není funkčně vymezený jako součást kompaktní zástavby, nýbrž jako plocha bez zástavby. Pozemek parc. č. XA sice zástavbu umožňuje, ale požadavek na existenci veřejně přístupného dopravního napojení na veřejnou komunikaci není podle krajského soudu excesivní, a to ani pokud je v současnosti příjezd již zajištěný služebností. Tato skutečnost totiž ještě neznamená, že příjezd je kapacitně a technicky způsobilý pro obsluhu potenciálního rodinného domu. Podle krajského soudu se navíc nejedná ani o diskriminační požadavek, protože se vztahuje na celé území kompaktní zástavby. Z pravidla pak podle krajského soudu ani nevyplývá, že by se muselo jednat o komunikaci užívanou v režimu obecného užívání podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Smyslem pravidla toliko je, aby dopravní napojení nebylo založeno jen na čistě soukromém a fakticky uzavřeném režimu.
II. Kasační argumentace
II.a Kasační stížnost odpůrce
[5] Odpůrce se proti výroku I. rozsudku krajského soudu bránil kasační stížností. Namítal, že krajský soud nesprávně posoudil územní rezervu na části pozemků navrhovatelů jako nepřiměřenou. Posuzoval ji totiž jako samostatnou rezervu. Tak tomu ale není. Odstranění územní rezervy, která se dotýká pozemků navrhovatelů, povede k přetržení souvislého koridoru, což popře jeho funkci. Zrušení rezervy navíc nebude mít vliv na možnost zastavitelnosti pozemků. Krajský soud dále podle odpůrce pominul, že liniová dopravní stavba, pro kterou je území rezervováno, by byla stavěna ve veřejném zájmu a za veřejné peníze. Nadto se liniové dopravní stavby projednávají ve velmi dlouhých časových obdobích. Závěry krajského soudu, že územní rezerva není s ohledem na délku jejího trvání přiměřená, proto odpůrce považuje za nesprávné. Konečně krajský soud podle odpůrce pochybil, protože neprovedl test proporcionality a nijak nepoměřil zásah do práva odpůrce na samosprávu a zásah do vlastnického práva navrhovatelů. Tím učinil svůj rozsudek nepřezkoumatelným. Závěrem se odpůrce v kasační stížnosti dovolává svého práva na samosprávu a přiměřené aplikace závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 938/22.
II.b Kasační stížnost navrhovatelů
[6] Navrhovatelé se bránili kasační stížností proti výroku II. a III. rozsudku krajského soudu. Namítali, že pozemek parc. č. X byl podle Regulačního plánu Městské památkové rezervace Brno z roku 1999 zařazený do smíšené plochy centrálního charakteru s překryvnou funkcí zeleně ve stavebních plochách, která byla určena pro zástavbu k bydlení. Územní plán ovšem pozemek přeřadil do stabilizované plochy SU.X, a tím zástavbu nově vyloučil. Taková změna je podle navrhovatelů nepřiměřená. Krajský soud ale aspekt přiměřenosti při svém posouzení pominul a fakticky se jím nezabýval. Za stěžejní shledal, že i původní územně plánovací dokumentace (regulační plán) výstavbu omezoval. Taková argumentace nemůže podle navrhovatelů odůvodňovat omezení jejich vlastnického práva. Krajský soud se měl přiměřeností tohoto zásahu blíže zabývat. Přiměřenost regulace nelze podle navrhovatelů posuzovat podle toho, zda se právní postavení navrhovatelů oproti původnímu stavu zhoršilo či nikoliv. Rozhodující podle navrhovatelů je, zda omezení vlastnického práva obstojí ve vztahu ke konkurujícímu veřejnému zájmu.
[7] Dále navrhovatelé nesouhlasí s tím, že územní plán umožňuje zástavbu uvnitř struktury stavebně založeného území pouze v případě přímého, veřejně přístupného dopravního napojení na veřejnou komunikaci. Takový požadavek je podle nich na místě řešit až v rámci řízení o povolení konkrétního stavebního záměru. Pozemky jsou navíc součástí pásu pozemků, které jim náleží, a je na nich zřízena služebnost cesty. Přístup je na ně tedy zajištěn a požadavek spočívající v existenci veřejné komunikace je nepřiměřený. Přístup lze zajistit i prostřednictvím soukromoprávních institutů. Z napadeného pravidla navíc podle navrhovatelů nelze seznat, o jakou komunikaci se má jednat. Krajský soud uvedl, že pravidlo nevyžaduje zřízení komunikace v režimu obecného užívání. Zároveň ale rozhodl, že soukromoprávní zajištění přístupu prostřednictvím služebnosti cesty je nedostačující. Podle navrhovatelů se proto jedná nejen o pravidlo nepřiměřené, ale i neurčité a nepředvídatelné. Pravidlo je navíc i v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, ze které se podává, že územní plán může dopravní obsluhu území upravovat pouze na koncepční úrovni. Nemůže ale bez konkrétního záměru s konečnou platností určit, komu musí svědčit oprávnění k užívání přístupové cesty. Tak se ale v posuzovaném případě podle navrhovatelů stalo.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
III.a Vypořádání kasační stížnosti odpůrce
[8] Povahou územní rezervy se judikatura Nejvyššího správního soudu zabývala opakovaně (např. rozsudky ze dne 21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011-526, bod 158; či ze dne 14. 2. 2013, čj. 7 Aos 2/201253). Vyplývá z ní, že v území dotčeném územní rezervou je i nadále možno činit změny, ovšem s výjimkou těch, které by znemožnily či podstatně ztížily budoucí využití území způsobem, pro nějž má být území prověřeno. Vymezení územní rezervy bude v souladu se zákonem, pokud je třeba prověřit budoucí využití území a účel prověření je v souladu s úkoly a cíli územního plánování. Proto pro zdůvodnění zřízení územní rezervy postačí uvažování o využití území. Takové zdůvodnění zpravidla obstojí i z hlediska proporcionality.
[9] Pro zákonnost územní rezervy je zásadní otázka její dočasnosti. Omezení vlastnického práva způsobené územní rezervou bude přiměřené, pouze pokud trvá po nezbytně nutnou dobu. Územní rezerva by měla být dočasná, po dobu nezbytnou pro prověření možnosti využití území pro stanovený záměr. Pokud by ale bylo území v územní rezervě ponecháváno dlouhodobě, musel by existovat pádný důvod, pro který ještě nedošlo k prověření území (vedle výše citované judikatury, také rozsudek ze dne 30. 8. 2017, čj. 6 As 67/2017-38, body 47-48). Délku trvání územní rezervy považuje za jedno z klíčových hledisek intenzity zásahu do vlastnického práva i judikatura Ústavního soudu (nález ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17, body 35-37).
[10] V průběhu pořizování územně plánovací dokumentace by mělo být také koncepčně prověřeno, zda plánované záměry mají vůbec šanci být v budoucnu realizovány (např. i z pohledu budoucího zatížení území), a preventivně tak bránit vynakládání energie a peněz na projekty zcela nesmyslné, nerealizovatelné či (veřejnoprávně) nepovolitelné, nebo na projekty směřující k použití nezákonných praktik typu salámová metoda (rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2012, čj. 1 Ao 7/2011-526, bod 112).
[11] Odpůrce namítal, že se krajský soud nedostatečně zabýval přiměřeností územní rezervy. S tím ale Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Krajský soud, vázán rozsahem návrhu, se zabýval tím, zda je zřízení územní rezervy na části pozemků navrhovatelů přiměřené. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury, přiměřenost územní rezervy vyplývá především z její dočasnosti. A právě tím, zda byl v případě vymezené územní rezervy R.DU.33 splněný znak dočasnosti, se krajský soud zabýval. Za stěžejní shledal, že odpůrce uvažuje o vedení tramvajové tratě pod Špilberkem již od 70. let 20. století, což se promítlo i do předchozí územně plánovací dokumentace (regulačního plánu města Brna z roku 1999). Přesto odpůrce nedoložil, že by v posledních desetiletích došlo ke skutečnému odbornému prověřování záměru v podobě studie či jiného srovnatelného podkladu.
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že odpůrce tyto skutkové závěry krajského soudu v kasační stížnosti nezpochybnil. Soud tedy z nich vychází. Za těchto skutkových okolností jsou poté právní závěry krajského soudu o nepřiměřenosti územní rezervy správné a odpovídají ustálené judikatuře.
[13] Krajský soud se při posuzování přiměřenosti vymezení územní rezervy R.DU.33 zaměřil na to, zda je splněný základní znak územní rezervy, kterým je její dočasnost. Příhodně přitom poukázal na skutečnost, že se jedná o dlouhodobý záměr odpůrce, k jehož realizaci dosud nedošlo a nebyly podniknuty ani konkrétní kroky k jeho prověření. Nejvyšší správní soud nepopírá, že vybudování liniové dopravní stavby je náročné a mnohdy trvá řadu let, než je záměr realizován. Proto ostatně samotná skutečnost, že je územní rezerva dlouhodobá, nemusí mít nezbytně za následek její nepřiměřenost. Podstatné ale je, zda došlo v průběhu času k prověřování záměru. Odpůrce o vybudování tramvajové tratě uvažuje již bezmála 50 let a od roku 1999 byla vyznačená i v regulačním plánu, a to ve stejné trase, jako je nyní vyznačena v územním plánu. Odpůrce přesto v územním plánu nijak blíže nevysvětlil, proč dosud nebylo území prověřeno. Odpůrce ani v soudním řízení nenabídl přesvědčivé zdůvodnění toho, proč kroky k prověření záměru za několik desetiletí nepodnikl. Nijak nespecifikoval, jaké skutečnosti mu v prověření bránily. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud správně dovodil, že vymezení územní rezervy R.DU.33 nad částí pozemků navrhovatelů je nepřiměřené.
[14] Posouzení provedené krajským soudem podle Nejvyššího správního soudu nepředstavuje porušení práva odpůrce na samosprávu.
[15] Odpůrci lze sice přisvědčit, že z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu vyplývá určitá zdrženlivost při přezkumu územně plánovací dokumentace. Její schvalování totiž nejen že patří do samostatné působnosti obce, ale zároveň představuje nedílnou součást ústavně garantovaného práva na samosprávu (nález ÚS ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, či nález ÚS ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3817/17, bod 57). Územně plánovací dokumentaci je proto třeba posuzovat v kontextu práva obce na samosprávu, které inherentně zahrnuje i právo uspořádat své územní poměry podle vlastních představ. Soudu tedy nepřísluší určovat, jakým konkrétním způsobem má být určité území využito, či zda je toto využití optimální (rozsudky NSS ze dne 28. 3. 2008, čj. 2 Ao 1/200851; ze dne 10. 6. 2021, čj. 7 As 20/202172, bod 11).
[16] Z této obecné zdrženlivosti při přezkumu územních plánů však nelze dovodit, že krajské soudy by měly zcela rezignovat na zkoumání odůvodnění územních plánů. Nepřijatelný je takový závěr zejména tehdy, je-li tvrzeno dotčení na právech garantovaných ústavním pořádkem České republiky (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). I „politické“ rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými musí být činěno při naplnění ústavního požadavku zákonnosti, legitimity a proporcionality a při zachování ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy veřejné moci. Zásah územním plánem do vlastnického práva musí splňovat podmínky testu proporcionality. Soud tedy musí přezkoumat, zda se v případě omezení vlastnických práv jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem (rozsudky NSS ze dne 15. 3. 2021, čj. 1 As 337/2018-48, body 38-39; ze dne 23. 3. 2023, čj. 6 As 319/2021-111, bod 77; a ze dne 6. 3. 2025, čj. 8 As 48/2024-68, body 24-26).
[17] Krajský soud z těchto mezí soudního přezkumu nevybočil. Krajský soud totiž nenahrazoval úvahy odpůrce vlastní představou o optimálním způsobu využití území. Zabýval se toliko tím, zda je zřízení územní rezervy přiměřené. Takové posouzení je úkolem správních soudů, které musí chránit základní práva.
[18] Nejvyšší správní soud neshledal nezákonnost rozsudku krajského soudu ani ve způsobu, jakým provedl test proporcionality. Poměřování protichůdných zájmů lze učinit různými způsoby. Metoda škálování důležitosti zájmů, na kterou odpůrce poukazuje, je jistě metodou vhodnou a srozumitelnou. Nikoliv však jedinou možnou. Test proporcionality je v konečném důsledku jen metodou, jak učinit argumentaci transparentní a přesvědčivou. Podstatné tedy je, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, jak soud o významu hodnot v kolizi uvážil. Není zásadní, aby formálně tyto hodnoty přiřadil k jedné škále (podrobněji viz KÜHN, Zdeněk et al. Listina základních práv a svobod: velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 206). Z napadeného rozsudku je patrné, že krajský soud považoval zásah do práv navrhovatelů za silný právě z důvodu dlouhodobosti územní rezervy. Zároveň neshledal, že by pro takový zásah odpůrce uvedl dostatečně důležité důvody, tedy že by převážily nějaké legitimní zájmy na straně odpůrce. Takové odůvodnění nelze považovat za nepřezkoumatelné.
[19] Odpůrce dále namítá, že zrušení územní rezervy v tomto konkrétním případě navrhovatelům nepřináší žádné zlepšení potenciální zastavitelnosti jejich pozemků. Důvodem jsou patrně další omezení. Pokud tomu tak je, tak pak ale žádná újma nemůže vzniknout ani odpůrci. Účel územní rezervy by totiž nemohl být zmařen výstavbou na pozemcích navrhovatelů.
[20] Krajskému soudu pak nelze vyčítat ani to, že část územní rezervy zrušil „nekoncepčně“. Zákonnou výjimku z vázanosti důvody návrhu při přezkumu opatření obecné povahy představují pouze nejzávažnější vady (§ 101d odst. 1 soudního řádu správního a rozsudek rozšířeného senátu NSS čj. 9 Ao 37/2021-57, body 34 a 37). Nepřiměřenost zvoleného řešení ale mezi takové vady nepatří. Jelikož krajský soud shledal vymezení územní rezervy nad částí pozemků navrhovatelů nepřiměřené, nemohl postupovat jinak než územní plán zrušit pouze v rozsahu napadené části.
[21] S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost odpůrce není důvodná.
III.b Vypořádání kasační stížnosti navrhovatelů
Zařazení pozemku parc. č. X do plochy SU.X není nepřiměřený zásah do vlastnického práva
[22] Navrhovatelé namítali, že zahrnutí pozemku parc. č. X do plochy SU.X (Smíšené obytné všeobecné bez zástavby) představuje nepřiměřený zásah do jejich vlastnického práva. Při posouzení přiměřenosti zásahu do vlastnického práva navrhovatelů se krajský soud spokojil toliko s tím, že v jejich právním postavení nedošlo k podstatné změně. Takové posouzení je ale podle navrhovatelů nesprávné a zkratkovité.
[23] Nejvyšší správní soud připomíná, že rozhodnutí o způsobu využití určitého území je realizací práva na samosprávu daného územního celku. Rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu daného územního celku. Přijetím územního plánu či jeho změny dochází prakticky vždy k určitému dotčení na vlastnickém právu soukromých osob, neboť vymezení určité plochy pro určitý účel s sebou nese nemožnost změnit stávající využití nemovitosti pro jiný, než územním plánem plánovaný účel. Jak Nejvyšší správní soud uvedl již výše u vypořádání kasační stížnosti odpůrce, úkolem soudu v rámci přezkumu zásahu do práv stěžovatele je proto, za splnění dalších podmínek, zjistit, zda si pořizovatel územního plánu nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím územního plánu naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda se v případě omezení vlastnických práv jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem. Jinými slovy soud musí zvážit přiměřenost omezení ve vztahu ke sledovaným legitimním cílům, a přitom zohlednit i právo obce na samosprávu (body [15]-[16] výše).
[24] Naplnění principu proporcionality hodnotil krajský soud v bodě 51 a následujících napadeného rozsudku. Hodnocení postavil na skutečnosti, že se právní postavení navrhovatelů zásadně nezměnilo. Za podstatné shledal, že nynější zařazení části pozemku do plochy SU.X sice formálně mění kategorizaci pozemku, nikoli však v tom směru, že by nově nepřipouštělo obytnou zástavbu. Ani za účinnosti předchozí regulace totiž nebylo možné na pozemku takovou zástavbu stavět. Potřebnost shledal ve veřejném zájmu spočívajícím v ochraně zelené podnože hradu Špilberku jako chráněného prvku městské veduty před zástavbou. Tento cíl podle krajského soudu odpovídá i koncepčnímu pojetí územního plánu. Dále se krajský soud zabýval i tím, zda není zvolená úprava diskriminační. Provedl srovnání s pozemky, na které navrhovatelé odkazovali a vyložil, jak se pozemky liší od pozemků navrhovatelů.
[25] Navrhovatelům proto nelze přisvědčit, že by se krajský soud ve svém hodnocení omezil pouze na to, zda došlo k podstatné změně v jejich právním postavení. Z uvedeného je podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že krajský soud posuzoval různé aspekty zásahu do vlastnického práva, identifikoval silný veřejný zájem spočívající v ochraně zeleně a posoudil též naplnění principu minimalizace zásahu, přičemž zvažoval význam identifikovaného veřejného zájmu a vlastnické právo navrhovatelů. Zabýval se též tím, zda zvolená úprava není diskriminační nebo svévolná. Nejvyšší správní soud s tímto posouzením souhlasí.
[26] Tato námitka navrhovatelů proto není důvodná.
Pravidlo týkající se dopravního napojení zástavby na veřejnou komunikaci
[27] Dále navrhovatelé brojili proti pravidlu uvedenému v textové části 6.4.1 územního plánu, podle kterého platí, že zástavba uvnitř struktury stavebně založeného, resp. vytvořeného území je možná pouze v případě přímého veřejně přístupného dopravního napojení na veřejnou komunikaci.
[28] Podle navrhovatelů představuje toto pravidlo nepřiměřený zásah do práva na ochranu majetku. Mají za to, že otázka přístupové cesty nemá být řešena v územním plánu. Má být zkoumána až v rámci řízení o povolení konkrétního záměru. Z územního plánu navíc není podle navrhovatelů zřejmé, z jakých důvodů odpůrce požaduje zřízení přímého veřejně přístupného dopravního napojení na veřejnou komunikaci. Navrhovatelé vlastní pás pozemků, který končí až u uliční čáry, a navíc pro přístup na ně zřídili služebnost cesty. Neexistuje tedy důvod pro to, aby na svých pozemcích budovali ještě veřejně přístupné dopravní napojení. Okolní zástavba navíc funguje i bez splnění takového požadavku. Podmínění zástavby přenecháním části pozemku do obecného užívání je proto nepřiměřené.
[29] V této souvislosti navrhovatelé také namítají, že z rozsudku krajského soudu a potažmo z územního plánu není zřejmé, jaký přístup má být k zástavbě zřízen. Podle krajského soudu je soukromoprávní řešení v podobě služebnosti nedostačující, zároveň ale v napadeném rozsudku uvedl, že pravidlo nevyžaduje, aby došlo ke svěření komunikace do obecného užívání. Takový výklad a pravidlo samotné ale nejsou dostatečně určité. Adresáti totiž nemohou zjistit, zda ke splnění podmínky postačí vlastnické propojení, služebnost, smluvní zřízení přístupu nebo jestli je požadovaný blíže nekonkretizovaný veřejnoprávní režim.
[30] Splnění požadavků na napojení budoucí stavby na technickou a dopravní infrastrukturu je předmětem zkoumání stavebního úřadu v řízení o konkrétním záměru. To ale neznamená, že by obce nemohly v územním plánu obecně stanovit koncepci dopravní infrastruktury, která bude pro realizaci budoucí výstavby vyžadována, a to včetně charakteru pozemní komunikace vedoucí na pozemky (rozsudek NSS ze dne 8. 12. 2021, čj. 10 As 139/2021-53, body 34-37). Taková úprava by nicméně neměla obsahovat konkrétní řešení a parametry takového dopravního napojení, tj. nemělo by se jednat o příliš podrobnou úpravu. Z tohoto důvodu například shledal Nejvyšší správní soud nezákonnou podmínku spočívající ve vybudování dvoupruhové obousměrné komunikace podle příslušné ČSN a zkapacitnění dalšího úseku komunikace (rozsudek NSS dne 3. 10. 2023, čj. 1 As 11/2023-52, body 49-51 a 61).
[31] V projednávané věci odpůrce stanovil obecnou podmínku spočívající v tom, že budoucí zástavba je možná, pokud bude existovat přímé veřejně přístupné napojení na veřejnou komunikaci. Způsob zajištění veřejného přístupu nicméně blíže nespecifikuje, nepožaduje výstavbu konkrétního typu veřejné komunikace, nestanovuje ani její konkrétní řešení nebo parametry. Z odůvodnění (svazek 2, kap. 5, s. 55) územního plánu vyplývá, že je možná výstavba seskupení atriových nebo řadových, případně i izolovaných domů, vytvářejících společný nástupní prostor pro několik domů, napojený přímo na veřejnou komunikaci, a jeho uplatňování vyloučí negativní důsledky zástavby tzv. v druhé řadě např. s dlouhými soukromými závleky do zahrad, vznik soukromých cest opatřených závorou/oplocením apod. Pravidlo by také mělo zamezit vzniku nových obytných objektů za stávající nebo navrhovanou výstavbou (vytvářející již uliční prostor) za pomoci soukromých účelových komunikací a prodloužení přípojek inženýrských sítí napojených následně na veřejné komunikace a sítě technického vybavení vedené již ve vytvořeném uličním prostoru. Stanovení této podmínky pro novou zástavbu odpůrce taktéž odůvodnil potřebou zajistit její přístupnost při řádné obsluze zástavby, a to např. v podobě svozu odpadů, instalace veřejného osvětlení nebo také zajištění přístupnosti pro složky IZS.
[32] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, co je třeba rozumět přímým veřejně přístupným dopravním napojením v tomto pravidlu územního plánu.
[33] Odpůrce v odůvodnění územního plánu uvedl, že záměrně nepoužil klasifikace komunikací podle zákona o pozemních komunikacích, protože smyslem a účelem regulativu není typologie komunikace, ale její veřejná přístupnost, což zahrnuje přístupnost pro řádnou obsluhu zástavby ze strany města i jiných subjektů a implikuje tak přímo požadavek na dostatečnou šířku komunikace nezbytnou např. k zajištění svozu odpadů, údržby komunikace, instalace veřejného osvětlení, či k zajištění přístupnosti zástavby pro požární bezpečnost apod.
[34] Obecně podle § 140 odst. 2 stavebního zákona stavební pozemek musí být dopravně napojen na kapacitně vyhovující veřejně přístupnou pozemní komunikaci. Stavební zákon neurčuje, o jaký typ komunikace se musí jednat, ani jakým způsobem má vlastník pozemku ke komunikaci zajištěna práva. Konkrétní napojení stavby, přístup požární techniky a dopravní obslužnost upravuje § 143 odst. 2 téhož zákona. Obecné užívání pozemních komunikací upravuje zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích v § 19 tak, že každý smí užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny. Pozemní komunikací se potom myslí dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti (§ 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích).
[35] Podle krajského soudu není nutné, aby došlo ke svěření komunikace do obecného užívání v režimu zákona o pozemních komunikacích. Nejvyšší správní soud s tímto názorem ale nesouhlasí.
[36] Z pravidla a jeho odůvodnění vyplývá, že odpůrce požaduje nejen právně a fakticky zajištěný přístup vlastníků budoucích staveb a subjektů zajišťujících jejich obsluhu. Dopravní napojení má být podle výslovného znění regulativu přístupné veřejně. Cílem odpůrce je zajistit trvalý a přímý veřejný přístup na dopravní napojení zástavby uvnitř struktury stavebně založeného, resp. vytvořeného území. Tento požadavek nelze splnit pouhou služebností cesty zřízenou ve prospěch vlastníka určité nemovitosti ani smluvním oprávněním vymezeného okruhu osob.
[37] Přestože odpůrce v odůvodnění uvedl, že záměrně nepoužil klasifikaci komunikací podle zákona o pozemních komunikacích, požadavek veřejné přístupnosti je třeba posoudit podle jeho významu. Má-li být dopravní napojení trvale přístupné veřejnosti jako neurčitému okruhu osob nezávisle na souhlasu vlastníka pozemku, musí být podrobeno režimu obecného užívání pozemní komunikace. Bez ohledu na to, zda lze zřídit služebnost cesty s tak široce definovaným přístupem osob, aby šlo o „veřejně přístupnou“ cestu, tak služebnost, jako institut občanského práva, nemůže takovou přístupnost zajistit trvale. Služebnost se může dohodou stran kdykoliv změnit či zrušit.
[38] Nejvyšší správní soud má proto na rozdíl od krajského soudu za to, že pravidlo stanovené v územním plánu vyžaduje veřejnoprávní režim obecného užívání. Pouze veřejnoprávní režim užívání komunikace v režimu obecného užívání podle § 19 zákona o pozemních komunikacích, je schopen zajistit trvalé veřejně přístupné dopravní napojení. Přímou veřejnou přístupnost dopravního napojení tak lze fakticky realizovat právě prostřednictvím nějakého druhu komunikace ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích v režimu obecného užívání. Musí jít tedy alespoň o veřejně přístupnou účelovou komunikaci.
[39] Navrhovatelé sporují, že takový požadavek, kdy musí dát část svých pozemků do obecného užívání, není přiměřený. Nejvyšší správní soud ještě předtím, než přistoupil k hodnocení přiměřenosti pravidla, se zabýval tím, zda je dostatečně odůvodněné.
[40] Při přezkumu odůvodnění územních plánů platí určitá zdrženlivost. Schvalování územně plánovací dokumentace totiž patří nejen do samostatné působnosti obce, ale zároveň představuje nedílnou součást ústavně garantovaného práva na samosprávu (např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11, či nález ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3817/17, bod 57). Pořízení územního plánu je komplikovaný proces, jehož výsledkem je konsensus mezi různými skupinovými a individuálními zájmy obyvatel přijatý v podmínkách konkrétní obce. Územně plánovací dokumentaci je třeba posuzovat v kontextu práva kraje (či obce) na samosprávu, které inherentně zahrnuje i právo uspořádat své územní poměry podle vlastních představ. Soudu tedy nepřísluší určovat, jakým konkrétním způsobem má být určité území využito, či zda je toto využití optimální (rozsudky NSS ze dne 28. 3. 2008, čj. 2 Ao 1/200851, ze dne 5. 2. 2009, čj. 2 Ao 4/200888, ze dne 31. 8. 2011, čj. 1 Ao 4/201142, či ze dne 10. 6. 2021, čj. 7 As 20/202172, bod 11). Tato zdrženlivost se plně uplatní například u požadavků na odůvodněnost územního plánu (rozsudek NSS ze dne 23. 3. 2023, čj. 6 As 319/2021-111, bod 12).
[41] Tato zdrženlivost však neznamená, že při přezkumu je třeba na odůvodnění zcela rezignovat. Sporné pravidlo je citelným zásahem do vlastnického práva navrhovatelů. V projednávané věci navrhovatelé vlastní stavební pozemek, na kterém nemohou stavět bez toho, aniž by k pozemku vznikla minimálně veřejně přístupná účelová komunikace. Takový zásah si vyžaduje odůvodnění.
[42] Odpůrce toto pravidlo odůvodnil odkazem na veřejný zájem spočívající v dopravní obslužnosti nově vzniklých staveb (svazek 2, kap. 5, s. 55). Příkladem uvedl zajištění svozu odpadů, údržby komunikace, instalace veřejného osvětlení, či k zajištění přístupnosti zástavby pro požární bezpečnost. Jak však Nejvyšší správní soud vyložil výše, dopravní obslužnost nově vzniklých staveb řeší stavební úřad i s ohledem na § 143 odst. 2 stavebního zákona.
[43] Nad rámec zákona toto pravidlo územního plánu stanoví právě požadavek, aby toto dopravní napojení bylo přímo veřejně přístupné. Zmíněné příklady dopravní obslužnosti však nevyžadují přístup veřejnosti. Postačí zajištěný přístup pro složky integrovaného záchranného systému a komunální služby. Veřejný přístup však implikuje, že na cestu může vstupovat kdokoliv, kdykoliv, bez konkrétního důvodu. Tento požadavek však odpůrce nijak neodůvodnil.
[44] V odůvodnění pouze odkazuje na potřebu vyloučit „negativní důsledky zástavby tzv. v druhé řadě, s dlouhými soukromými závleky do zahrad, vznik soukromých cest opatřených závorou/oplocením apod.“ Odpůrce tak sice dal příklady toho, co považuje za negativní důsledky, avšak již nevysvětlil, v čem tyto důsledky poškozují konkrétní veřejné zájmy, a proč je k jejich odstranění nezbytný právě režim veřejné přístupnosti dopravního napojení. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že pravidlo vyžadující, aby dopravní napojení bylo přímo veřejně přístupné, není dostatečně odůvodněno.
[45] V daném případě je také třeba zohlednit, že navrhovatelé již ve své námitce ze dne 7. 8. 2024 poukazovali právě na nepřiměřenost tohoto pravidla. Namítali, že neexistuje žádný legitimní důvod, proč by měli kvůli zástavbě budovat na svých pozemcích veřejně přístupné napojení, aby skrze něj mohli na jejich pozemky vstupovat cizí osoby, tedy veřejnost. Odpůrce však v odůvodnění tohoto pravidla a ani konkrétně při vypořádání námitky navrhovatelů tuto argumentaci nereflektoval. Z odůvodnění územního plánu tak nelze bez pochyb seznat, z jakých důvodů odpůrce zavedl pravidlo v části 6.4.1 územního plánu, podle kterého zástavba uvnitř struktury stavebně založeného, resp. vytvořeného území je možná pouze v případě přímého veřejně přístupného dopravního napojení na veřejnou komunikaci. Opatření obecné povahy tedy v této části trpí vadou nepřezkoumatelnosti.
[46] Krajský soud proto pochybil, pokud napadenou část opatření obecné povahy pro nedostatek důvodů nezrušil, a naopak podrobil věcnému přezkumu. Z uvedeného důvodu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního i napadený rozsudek.
[47] Stěžovatelé v kasační stížnosti sporovali právě přímou veřejnou přístupnost dopravního napojení. Nesporovali dopravní napojení jako takové, neboť, jak sami uznávají, přístupnost pro obsluhu nemovitostí je již řešena v právních předpisech. Navrhli však zrušit uvedené pravidlo v textové části 6.4.1 územního plánu jako celek. Nejvyšší správní soud tak pouze stručně poznamenává, že potřeba dopravního napojení jako taková je odpůrcem odůvodněna veřejným zájmem na obsluze staveb složkami integrovaného záchranného systému a komunálními službami. Proti přiměřenosti tohoto požadavku navrhovatelé argumentaci nevznesli. V této části tedy Nejvyšší správní soud zamítavý výrok krajského soudu nezrušil.
IV. Závěr a náklady řízení
[48] Nejvyšší správní soud neshledal námitky odpůrce důvodnými a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Rozhodl proto podle § 110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního a kasační stížnost odpůrce zamítl.
[49] Námitky navrhovatelů shledal Nejvyšší správní soud částečně důvodnými. Rozsudek krajského soudu proto zrušil podle § 110 odst. 1 věty první soudního řádu správního v části výroku II. A to v rozsahu, ve kterém krajský soud zamítl ve vztahu k pozemkům navrhovatelů návrh navrhovatelů na zrušení pravidla v části 6.4.1 územního plánu, podle kterého zástavba uvnitř struktury stavebně založeného, resp. vytvořeného území je možná pouze v případě přímého veřejně přístupného dopravního napojení na veřejnou komunikaci. Ve zbytku kasační stížnost navrhovatelů zamítl.
[50] S ohledem na skutečnost, že důvody pro zrušení napadené části opatření obecné povahy existovaly již v řízení před krajským soudem, postupoval Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 2 soudního řádu správního a zrušil též napadenou část opatření obecné povahy, a to ke dni právní moci tohoto rozsudku (§ 101d odst. 2 soudního řádu správního).
[51] Zároveň Nejvyšší správní soud toto pravidlo zrušil jenom ve vztahu k pozemkům navrhovatelů. Navrhovatelé jsou aktivně legitimováni napadat tento obecný regulativ pouze ve vztahu k pozemkům v jejich vlastnictví, jak v nedávném rozsudku vysvětlil 8. senát Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 31. 3. 2026, čj. 8 As 146/2025-66, body 39-42). Zrušil to ve vztahu k oběma pozemkům navrhovatelů, byť pozemek parc. č. X je nyní zařazen do plochy SU.X, kde nelze umísťovat žádné budovy. Nicméně i tento pozemek je uvnitř struktury stavebně založeného, resp. vytvořeného území a vztahuje se na něj sporný regulativ. Pokud jde o zbytek petitu navrhovatelů, tak o něm Nejvyšší správní soud nerozhodoval, neboť o něm rozhodl již krajský soud a v tomto rozsahu Nejvyšší správní soud zamítavý výrok krajského soudu nezrušil.
[52] O nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního ve spojení s § 120 soudního řádu správního. O náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech a řízení před krajským soudem je třeba rozhodnout podle celkového výsledku soudního řízení, nikoli podle izolovaně posuzovaného úspěchu navrhovatelů v jednotlivých stupních (shodně rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2026, čj. 8 As 22/2025-64, body 67 až 72).
[53] Navrhovatelé před krajským soudem navrhli zrušit tři části územního plánu. Tyto tři návrhy měli dle Nejvyššího správního soudu z pohledu nároku na náhradu nákladů srovnatelnou váhu. Krajský soud jim vyhověl v jedné části. Nejvyšší správní soud ale vyhověl i ohledně další části. Navrhovatelé byli tedy celkově úspěšní ze dvou třetin. Nejvyšší správní soud má tak za to, že jim náleží poměrná náhrada nákladů řízení před krajským soudem i před Nejvyšším správním soudem (§ 60 odst. 1 soudního řádu správního, věta druhá). Navrhovatelé vystupovali v řízení společně a byli úspěšní ve dvou třetinách svého návrhu. Odpůrce byl úspěšný v jedné třetině. Po odečtu neúspěchu navrhovatelů od jejich úspěchu (2/3 nákladů – 1/3 nákladů, viz rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2025, čj. 5 As 3/2024-23, bod 50) náleží navrhovatelům náhrada jedné třetiny nákladů obou stupňů soudního řízení.
[54] Náklady zastoupení v řízení o návrhu i o kasační stížnosti zahrnují odměnu zástupce a náhradu jeho hotových výdajů. Vzhledem k tomu, že zástupce zastupoval v řízení o návrhu i o kasační stížnosti společnými úkony oba navrhovatele, za druhou takto zastupovanou osobu mu podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží mimosmluvní odměna snížená o 20 %.
[55] Právní zástupce navrhovatelů učinil v řízení před krajským soudem tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé (podání návrhu) a účast na jednání [§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu]. Za jeden úkon náleží odměna ve výši 8 316 Kč (4 620 Kč za prvního zastoupeného navrhovatele a 3 696 Kč za druhého zastoupeného navrhovatele, § 9 odst. 5 advokátního tarifu ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu), tj. celkem 24 948 Kč. Dále jde o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 × 450 Kč, tj. 1 350 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Právní zástupce je plátcem DPH, a proto se částka zvyšuje o sazbu ve výši 21 %. Odměna a náhrada hotových výdajů včetně DPH tedy činí 31 820,58 Kč. Dále jde o soudní poplatek v celkové výši 10 000 Kč [5 000 Kč za každého z navrhovatelů podle položky č. 18 bodu 2 písm. b) sazebníku zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Celkem se jedná o částku ve výši 41 820,58 Kč.
[56] V řízení o kasační stížnosti odpůrce navrhovatelům žádné náklady řízení nevznikly. Ke kasační stížnosti nezaslali vyjádření. V řízení o kasační stížnosti navrhovatelů učinil jejich právní zástupce jeden společný úkon právní služby, kterým je podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za tento úkon náleží odměna ve výši 8 316 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč, celkem 8 766 Kč. Po zvýšení o DPH ve výši 21 % jde o částku 10 606,86 Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem za kasační stížnost ve výši 10 000 Kč tak náklady kasačního řízení činí 20 606,86 Kč.
[57] Celkové náklady řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem tedy činí 62 427,44 Kč. Navrhovatelé vystupovali v řízení společně a byli úspěšní ve dvou třetinách svého návrhu. Odpůrce byl úspěšný v jedné třetině. Po odečtu neúspěchu navrhovatelů od jejich úspěchu náleží každému z navrhovatelů na náhradě nákladů řízení jedna polovina z jedné třetiny celkových nákladů, tedy částka ve výši 10 404,57 Kč, po zaokrouhlení 10 405 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. listopadu 2026
Tomáš Foltas
předseda senátu