Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
4 As 33/2026 - 40.pdf
PDF · 0 B
No categories available
4 As 33/2026 - 40
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: JUDr. V. Ř. Ph.D., proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, o žalobě na ochranu před nezákonnými zásahy žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, č. j. 11 A 69/202555,
takto:
I. Výrok I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, č. j. 11 A 69/202555, se zrušuje v rozsahu, v němž jím byla odmítnuta žaloba v části, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení náhrady materiální a nemateriální újmy. Žaloba se v této části odmítá.
II. Kasační stížnost se zamítá v části, v níž napadá výrok I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, č. j. 11 A 69/202555, v rozsahu, v němž byla tímto výrokem odmítnuta žaloba proti nezákonnému zásahu žalovaného spočívajícímu v hodnocení ústní části zkoušky insolvenčního správce, které se žalobce účastnil dne 26. 2. 2025, stupněm „neuspěl“.
III. Výrok I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, č. j. 11 A 69/202555, se zrušuje v rozsahu, v němž jím byla odmítnuta žaloba proti nezákonnému zásahu žalovaného spočívajícímu v tom, že se odmítl věcně zabývat námitkou podjatosti vznesenou žalobcem dne 9. 5. 2025 proti předsedovi zkušební komise. Spolu s tím se zrušuje v celém rozsahu výrok II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, č. j. 11 A 69/202555. V tomto rozsahu se věc vrací městskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalobce se účastnil zkoušky insolvenčního správce, avšak poté, co absolvoval ústní část zkoušky, byl hodnocen stupněm „neuspěl“. Ústní část zkoušky se konala dne 26. 2. 2025. V tento den se také žalobce dozvěděl, že u zkoušky neuspěl.
[2] Dne 28. 2. 2025 podal žalobce námitky proti výsledku ústní části zkoušky a požádal o zaslání protokolu o průběhu zkoušky, neboť to považoval za nutné pro uplatnění svých procesních práv. Žalovaný doručil žalobci protokol dne 2. 5. 2025 společně s přípisem ze dne 30. 4. 2025, ve kterém mu sdělil, že není oprávněn přezkoumat průběh zkoušky. Může vydat pouze deklaratorní rozhodnutí, v němž osvědčí skutečnost, že žalobce byl hodnocen stupněm „neuspěl“. Dne 9. 5. 2025 žalobce své námitky doplnil a požádal, aby toto i předchozí podání ze dne 28. 2. 2025 byly považovány za námitku podjatosti vznesenou proti předsedovi zkušební komise JUDr. V. B. Dne 29. 5. 2025 vydal žalovaný rozhodnutí podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jímž deklaroval, že žalobce byl u zkoušky hodnocen stupněm „neuspěl“. Přípisem ze dne 3. 6. 2025 sdělil žalovaný stěžovateli, že se nemůže námitkou podjatosti zabývat, neboť ji žalobce uplatnil opožděně. Dne 17. 6. 2025 podal žalobce rozklad proti deklaratornímu rozhodnutí.
[3] Dne 21. 6. 2025 žalobce podal žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu žalovaného k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). V žalobě napadl hodnocení ústní části zkoušky insolvenčního správce stupněm „neuspěl“ a to, že se žalovaný odmítl věcně zabývat námitkou podjatosti. Co se týká petitu, tak kromě těch souvisejících s hodnocením zkoušky a námitkou podjatosti navrhl také, aby mu městský soud přiznal náhradu majetkové a nemajetkové újmy.
[4] Městský soud odmítl žalobu jako celek pro opožděnost.
[5] Městský soud shrnul, že žalobce spatřoval nezákonný zásah již v samotném průběhu a nesprávném hodnocení výsledku zkoušky insolvenčního správce ze dne 26. 2. 2025. Postup žalovaného lze považovat za jednorázový zásah s trvajícími důsledky, o němž se žalobce dozví v okamžiku, kdy je mu sdělen výsledek zkoušky. Výsledek zkoušky byl veřejně vyhlášen dne 26. 2. 2025 a také zachycen v protokolu o průběhu zkoušky insolvenčního správce ze dne 26. 2. 2025, který žalobce téhož dne podepsal, aniž jeho obsah jakkoliv rozporoval. Subjektivní lhůta k podání žaloby tedy uplynula dne 28. 4. 2025. Žalobce však žalobu podal až dne 21. 6. 2025.
[6] Na opožděnosti žaloby nemohlo dle městského soudu nic změnit ani to, že žalobce podal dne 28. 2. 2025 námitky proti výsledku ústní zkoušky. V námitkách se žalobce domáhal věcného přezkumu zkoušky a změny hodnocení na stupeň „uspěl“. Žalovaný nemá pravomoc věcně přezkoumat výsledek zkoušky. V případě zkoušky insolvenčních správců právní předpisy nepředvídají vedení formalizovaného řízení či vydání formalizovaného aktu, který by naplňoval materiální znaky rozhodnutí, proti němuž by se mohl žalobce bránit.
[7] Na běh lhůty k podání žaloby neměla vliv ani žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí. Řízení o určení právního vztahu nemůže být považováno za opravný prostředek. Rozhodnutí v něm vydané totiž musí z hlediska svého obsahu odpovídat hodnocení zaznamenanému v protokolu zkušební komise, které je konečné, přičemž žalovanému nepřísluší jej přezkoumávat.
[8] Běh lhůty pro podání žaloby nemohla ovlivnit ani vznesená námitka podjatosti, neboť zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neupravuje žádný mechanismus, na jehož základě by se tak mělo stát. Navíc žalobce vznesl námitku podjatosti až v podání ze dne 9. 5. 2025, tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Kromě toho podle § 7b odst. 2 vyhlášky č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náležitostech zkoušek insolvenčních správců (dále jen „vyhláška č. 312/2007 Sb.“), mají uchazeči právo vznést námitku podjatosti vůči členům zkušební komise nejpozději před zahájením zkoušky. Žalobce námitku před zahájením zkoušky nevznesl, a proto k ní tedy žalovaný nemohl přihlížet.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[9] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[10] Městský soud dospěl k závěru, že lhůta k podání žaloby začala běžet od oznámení výsledku zkoušky, tedy od 26. 2. 2025. Subjektivní lhůta pro podání žaloby však běží od okamžiku, kdy se žalobce dozví, že byl nezákonně zkrácen na svých právech, nikoliv od okamžiku, kdy k zásahu fakticky došlo. Stěžovatel se o důvodech nezákonnosti zásahu (vnitřní rozpornost hodnocení, konkrétní způsob hlasování zkušební komise a procesní pochybení) mohl dozvědět teprve poté, co mu byl doručen protokol o průběhu zkoušky. Až z protokolu se dozvěděl informace nezbytné pro posouzení, zda byl postup zkušební komise v souladu s vyhláškou č. 312/2007 Sb. Samotné ústní vyhlášení výsledku zkoušky dne 26. 2. 2025 mu dostatečné informace neposkytlo. Stěžovateli byl protokol o průběhu zkoušky doručen dne 30. 4. 2025, a proto byla stěžovatelova žaloba podaná dne 21. 6. 2025 včasná.
[11] Městský soud opomněl posoudit vliv prostředků nápravy uplatněných stěžovatelem na běh lhůty pro podání žaloby. Stěžovatel podal dne 28. 2. 2025 námitky proti výsledku zkoušky a dne 9. 5. 2025 námitku podjatosti. Námitka podjatosti byla prostředkem způsobilým vést k nápravě, neboť podle § 7b odst. 4 vyhlášky č. 312/2007 Sb. platí, že pokud žalovaný shledá námitku důvodnou, k výsledku zkoušky se nepřihlíží a žalovaný umožní uchazeči vykonat zkoušku v nejbližším náhradním termínu, přičemž podjatá osoba nebude členem komise. Žalovaný námitku podjatosti zamítl dne 3. 6. 2025. Teprve tímto okamžikem se žalovaný dozvěděl, že žalovaný odmítá poskytnout nápravu prostřednictvím dostupného prostředku, a mohl legitimně přistoupit k podání žaloby. Žaloba byla podána ve lhůtě 18 dnů od zamítnutí námitky podjatosti, a tedy v zákonné dvouměsíční lhůtě. Městský soud se s touto argumentací v napadeném usnesení nijak nevypořádal.
[12] Zamítnutí stěžovatelovy námitky podjatosti představuje samostatný nezákonný zásah. Odmítnutí řádného vyřízení námitky podjatosti zkušební komise je úkonem, který přímo zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces, přičemž nejde o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Městský soud dospěl k závěru, že zamítnutí námitky nemůže mít vliv na běh lhůty k podání žaloby, avšak nezohlednil, že šlo o svébytný nezákonný zásah, proti němuž se mohl stěžovatel bránit samostatnou žalobou. Nelze vyloučit, že postup žalovaného spočívající v průběžném odmítání poskytnutí ochrany (odmítnutí námitky, zamítnutí námitky podjatosti) vykazuje znaky trvajícího zásahu, u něhož nemůže začít plynout lhůta pro podání žaloby.
[13] Výklad zastávaný městským soudem vede k tomu, že uchazeč nedisponuje účinným prostředkem soudní ochrany proti procesním pochybením při zkoušce insolvenčního správce. V řízení o žalobě proti deklaratornímu rozhodnutí totiž nelze namítat procesní pochybení, k nimž došlo při samotném průběhu zkoušky. Tento okruh námitek tak lze uplatnit výlučně v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem. Subjektivní lhůta k podání zásahové žaloby však podle městského soudu začala běžet ve chvíli, kdy ještě stěžovatel neměl k dispozici protokol o průběhu zkoušky ani jiné informace potřebné k posouzení zákonnosti průběhu zkoušky. Tento stav není v souladu s právem na spravedlivý proces.
[14] Městský soud uvedl, že námitka podjatosti musela být v souladu s § 7b vyhlášky č. 312/2007 Sb. vznesena nejpozději před zahájením zkoušky. Toto ustanovení však předpokládá, že uchazeči je důvod podjatosti předem znám. Důvody podjatosti však stěžovateli předem známy nebyly, neboť se podjatost členů komise projevila teprve v průběhu zkoušky (selektivní a vnitřně rozporné hodnocení, nekonzistentní přístup k uchazečům) a stěžovatel o ní mohl nabýt podrobnou vědomost až po prostudování protokolu o průběhu zkoušky. Podzákonný právní předpis nemůže omezit ústavně zaručené právo nad rámec zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, který takové omezení nestanoví. Absolutní prekluze práva namítnout podjatost člena zkušební komise v případě, kdy důvody podjatosti nebyly uchazeči předem známy, představuje porušení práva na spravedlivý proces.
[15] Situace, kdy se uchazeč dozví o důvodu podjatosti až po zahájení zkoušky, by měla být řešena analogickou aplikací § 14 odst. 2 správního řádu, podle něhož je třeba námitku uplatnit, jakmile se účastník dozví o důvodu podjatosti. Uchazeč o zkoušku insolvenčního správce nemá být z hlediska ochrany před podjatostí v horším postavení než uchazeč o vykonání odborné justiční zkoušky. Jde totiž o podobné zkoušky. I pokud by snad nebyla námitka podjatosti formálně včasná, činí materiální podjatost zkušební komise výsledek zkoušky nezákonným.
[16] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[17] Argumentaci stěžovatele, že si nebyl v den konání zkoušky vědom okolností průběhu zkoušky či jejího výsledku, nelze přijmout. Je tomu tak tím spíše, že stěžovatel stvrdil průběh zkoušky i její hodnocení svým podpisem na protokolu. To, že následně podal námitku podjatosti, která byla žalovaným označena jako opožděná, či že bylo vydáno deklaratorní rozhodnutí, na věci nic nemění.
[18] Tvrzení stěžovatele, že jednotlivé úkony je třeba vnímat komplexně jako trvající zásah, je účelové. Žaloba je navíc nepřípustná, neboť hodnocení ústní části zkoušky náleží pouze zkušební komisi. Vydání deklaratorního rozhodnutí nelze považovat za nezákonný zásah. Proti tomuto rozhodnutí se lze bránit žalobou dle § 65 a násl. s. ř. s., kterou stěžovatel podal.
[19] Tím, jak žalovaný vypořádal námitku podjatosti, nedošlo k nezákonnému zásahu ani ke zkrácení práv stěžovatele. Námitku je třeba uplatnit před zahájením zkoušky, k námitkám vzneseným později žalovaný nemůže přihlížet (§ 7b odst. 2 vyhlášky č. 312/2007 Sb.). Tato úprava není v rozporu s právem na spravedlivý proces, jak se stěžovatel domnívá. Stěžovatel navíc neuvedl žádné důvody, z nichž by bylo možné dovodit podjatost předsedy zkušební komise. Jím uváděné důvody se vztahují pouze k průběhu zkoušky a jejímu hodnocení.
[20] Na vyjádření žalovaného reagoval stěžovatel replikou. Zdůraznil, že nepodepsal dne 26. 2. 2025 protokol o zkoušce. Podepsal pouze prohlášení, že nevznáší námitku podjatosti, a to na začátku zkoušky. Toto prohlášení se následně stalo součástí protokolu, který však byl vyhotoven později. Pokud by protokol o průběhu zkoušky skutečně existoval v té podobě, jak tvrdí žalovaný, musel by jej stěžovatel podepsat až po skončení ústní části zkoušky. To se však nestalo. Praxe žalovaného je taková, že uchazečům se po skončení zkoušky žádný protokol k seznámení či k podpisu nepředkládá.
III. Posouzení kasační stížnosti
[21] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání potřebné k výkonu advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné nejprve vyjasnit, co bylo předmětem řízení před městským soudem. Stěžovatel podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, přičemž v ní fakticky vymezil dva různé nezákonné zásahy. První nezákonný zásah spočíval v tom, jak zkušební komise žalovaného hodnotila zkoušku insolvenčního správce (její ústní část), které se stěžovatel podrobil dne 26. 2. 2025. Druhý nezákonný zásah spatřoval v tom, že se žalovaný odmítl věcně zabývat jím uplatněnou námitkou podjatosti, kterou vznesl dne 9. 5. 2025 proti předsedovi zkušební komise. Ve vztahu k oběma nezákonným zásahům stěžovatel formuloval žalobní petit, jímž se domáhal rozhodnutí, že žalovaný postupoval nezákonně při hodnocení zkoušky insolvenčního správce a při odmítnutí zabývat se námitkou podjatosti. Dále se domáhal uložení povinnosti žalovanému změnit hodnocení ústní části zkoušky ze stupně „neuspěl“ na stupeň „uspěl“, vydat osvědčení o vykonání zkoušky insolvenčního správce, popř. posoudit námitku podjatosti. Současně se domáhal i přiznání náhrady škody způsobené nezákonným zásahem, a to konkrétně materiální škody (ztráta příjmů z výkonu funkce insolvenčního správce ve výši určené znaleckým posudkem) a nemateriální újmy (odškodnění za zásah do osobnostních práv a psychickou újmu v částce 100.000 Kč).
[23] Městský soud žalobu jako celek formálně jedním výrokem (výrok I.) odmítl. V bodě 1 odůvodnění rekapituloval celý předmět řízení a formulované petity, jak jsou ve stručnosti zmíněny v předchozím odstavci. Odmítnutí žaloby opřel výlučně o § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť shledal, že byla podána po uplynutí lhůty upravené v § 84 odst. 1 větě první s. ř. s. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že ačkoliv usnesení městského soudu formálně obsahuje pouze jeden výrok o odmítnutí žaloby, materiálně je na něj třeba nahlížet jako na soubor několika výroků o odmítnutí žaloby ve vztahu k jednotlivým zásahům, resp. z nich vycházejících petitů (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 2022, č. j. 2 As 347/201981, č. 4368/2022 Sb. NSS).
[24] Nejvyšší správní soud předně shledal, že žalobu je třeba v části odmítnout z jiného důvodu, než pro který žalobu odmítl městský soud. To se týká části žaloby, v níž stěžovatel požadoval, aby mu městský soud přiznal náhradu majetkové a nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným zásahem spočívajícím v hodnocení ústní části zkoušky stupněm „neuspěl“. Usnesení městského soudu obsahuje jediný výrok o odmítnutí žaloby jako celku, který je dle odůvodnění založen výlučně na tom, že žaloba byla podána opožděně. Odmítnutí žaloby tedy v celém rozsahu vychází z § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Městský soud ovšem pominul, že v žalobě uplatněný nárok na přiznání náhrady materiální i nemateriální újmy je svojí povahou soukromoprávním nárokem, byť jeho vznik stěžovatel odvozuje od nezákonného zásahu žalovaného. O těchto soukromoprávních nárocích nemohou rozhodovat správní soudy, jejichž činnost spočívá podle § 2 s. ř. s. v poskytování ochrany veřejným subjektivním právům. Městský soud tedy neměl pravomoc stěžovatelem uplatněné nároky na náhradu újmy posoudit a měl ve vztahu k nim upřednostnit odmítnutí žaloby na základě § 46 odst. 2 s. ř. s. (rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2009, č. j. 4 Ads 127/200873). Výsledkem tohoto postupu je sice rovněž odmítnutí žaloby (stejně jako v případě její opožděnosti), to je však spojeno s poučením o tom, že dané nároky je třeba uplatnit žalobou u soudu v občanském soudním řízení, přičemž aplikace uvedeného ustanovení vede k zachování časových účinků podání žaloby spojených s podáním žaloby odmítnuté správním soudem. K této vadě řízení před městským soudem musel Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti podle § 109 odst. 4 s. ř. s. (rozsudek NSS č. j. 4 Ads 127/200873).
[25] Nejvyšší správní soud proto zrušil výrok I. usnesení městského soudu v rozsahu, v němž městský soud odmítl žalobu, pokud jde o uplatněný nárok na náhradu materiální a nemateriální újmy; současně Nejvyšší správní soud žalobu v rozsahu nároku na náhradu materiální a nemateriální újmy odmítl podle § 110 odst. 1 věty první ve spojení s § 46 odst. 2 s. ř. s. (viz usnesení NSS ze dne 11. 5. 2025, č. j. Na 12/20058, č. 671/2005 Sb. NSS, či usnesení zvláštního senátu ze dne 1. 10. 2008, č. j. Konf 19/20085). V poučení tohoto rozsudku poučil stěžovatele o právu podat žalobu k soudu v občanském soudním řízení a o podmínkách zachování časových účinků žaloby podané k městskému soudu.
[26] Lze dodat, že byť se výše uvedeným důvodem pro odmítnutí části žaloby městský soud nezabýval, nepovažoval Nejvyšší správní soud za nutné dávat stěžovateli prostor vyjádřit se k němu. To, že se nelze domáhat náhrady újmy v řízení před správními soudy, je dlouhodobě ustáleným závěrem, jenž musí být stěžovateli, jenž vykonává advokacii, znám. Lze si navíc stěží představit, že by jeho vyjádření mohlo takto ustálenou rozhodovací praxi jakkoliv zpochybnit. Pro úplnost lze poznamenat, že argumentaci směřující tímto směrem předestřel žalovaný ve svém vyjádření k žalobě. Stěžovatel se tak mohl s tímto náhledem seznámit, případně se k němu vyjádřit.
[27] Co se týká včasnosti zbývající části žaloby, Nejvyšší správní soud shledal, že je třeba ji posuzovat ve vztahu k jednotlivým nezákonným zásahům, které stěžovatel učinil předmětem žaloby, samostatně. Lze připomenout, že první stěžovatelem vymezený zásah spočívá v hodnocení ústní části zkoušky insolvenčního správce stupněm „neuspěl“. Druhý zásah vymezil stěžovatel tak, že se žalovaný v rozporu se zákonem nezabýval námitkou podjatosti vznesenou proti předsedovi zkušební komise.
[28] Podle § 84 odst. 1 věty první s. ř. s. musí být žaloba podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu.
[29] V této věci je sporný počátek běhu subjektivní lhůty pro podání zásahové žaloby. Je proto namístě nejprve shrnout judikaturní závěry k této otázce, z nichž ostatně vycházel i městský soud.
[30] Podle ustálené judikatury je třeba § 84 odst. 1 větu první s. ř. s. vykládat v tom smyslu, „že počátek běhu subjektivní dvouměsíční lhůty k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu je dán okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o skutečnostech, v nichž spatřuje nezákonný zásah. Rozhodující je přitom znalost žalobce o skutkových okolnostech, z nichž vyplývá konání či nekonání správního orgánu, v němž je spatřován nezákonný zásah. Okamžik, kdy žalobce nabyl přesvědčení o tom, že předmětné konání či nekonání správního orgánu naplňuje veškeré znaky nezákonného zásahu definované v § 82 s. ř. s., není pro běh této lhůty rozhodný.“ (viz rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2011, č. j. 5 Aps 5/2010293, č. 2386/2011 Sb. NSS). Tento závěr byl zopakován v mnoha dalších rozhodnutích (viz např. rozsudky NSS ze dne 13. 2. 2014, č. j. 2 Aps 8/201346, ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 Afs 28/201451, či ze dne 23. 9. 2022, č. j. 4 As 28/2022131).
[31] Rozšířený senát upřesnil, že subjektivní lhůta k podání zásahové žaloby „počíná běžet okamžikem, kdy se do sféry žalobce dostanou takové informace, na jejichž základě mohl seznat, v čem jednání veřejné správy, jež má být nezákonným zásahem, spočívá a že je zaměřeno proti němu“ (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015160, č. 3687/2018 Sb. NSS). Tento rozsudek byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, důvod zrušení se však uvedeného závěru nijak netýká. Uvedený právní závěr rozšířený senát zopakoval v rozsudku ze dne 5. 12. 2017, č. j. 1 Afs 58/201742, č. 3686/2018 Sb. NSS.
[32] Z ustálené judikatury vyplývá, že subjektivní přesvědčení žalobce o nezákonnosti jednání veřejné správy a jeho právních důvodech není z hlediska podání zásahové žaloby a počátku běhu subjektivní lhůty rozhodné. Podstatné je, kdy byl žalobce schopen popsat jednání veřejné správy po skutkové stránce. Z hlediska běhu lhůty pro podání žaloby tedy není významné, kdy se do dispozice žalobce dostane informace, na niž staví svoji argumentaci o nezákonnosti zásahu (viz rozsudky NSS ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 As 76/201839, ze dne 13. 10. 2021, č. j. 8 As 147/202146, ze dne 8. 3. 2023, č. j. 6 As 31/202221, a ze dne 15. 6. 2023, č. j. 2 As 108/202231).
[33] V návaznosti na výše uvedené je třeba zdůraznit závěr městského soudu, podle nějž postup žalovaného při zajištění konání zkoušky insolvenčního správce lze považovat za jednorázový zásah s trvajícími důsledky, o němž se žalobce dozví v okamžiku, kdy je mu sdělen výsledek zkoušky.
[34] Nejvyšší správní soud považuje za stěžejní odlišit na straně jedné jednání žalovaného, které bylo zaměřeno přímo proti stěžovateli a zasáhlo do jeho práv, a na straně druhé důvody nezákonnosti tohoto jednání.
[35] Jednání žalovaného, kterým mohlo být přímo zasaženo do práv stěžovatele, spočívá v hodnocení ústní části zkoušky insolvenčního správce. Právě na tomto hodnocení závisí, zda uchazeč o vykonání zkoušky insolvenčního správce získá osvědčení o odborné způsobilosti, které je nezbytnou podmínkou pro vyhovění návrhu na vydání povolení vykonávat činnost insolvenčního správce [§ 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích]. Konkrétní důvody, proč zkušební komise jednala způsobem, který se projevil navenek vůči stěžovateli a jenž zasáhl do jeho práv, nelze považovat za zásah, který by mohl být předmětem žaloby. Tímto zásahem je až jednání učiněné navenek, zaměřené vůči stěžovateli a zasahující do jeho práv (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2025, č. j. 2 As 54/202550). O tom, zda stěžovatel u zkoušky uspěl, či nikoliv, tedy zda jednáním zkušební komise žalovaného bylo zasaženo do jeho práv, se stěžovatel dozvěděl bezprostředně po ukončení ústní části zkoušky dne 26. 2. 2025, což nijak nepopírá.
[36] Nezákonnost výše vymezeného jednání zkušební komise žalovaného spatřuje stěžovatel v různých skutečnostech (důvodech). Tyto důvody spojuje to, že se týkají postupu zkušební komise směřujícího k vlastnímu výsledku zkoušky a v jejich důsledku (ať již jednotlivě, nebo v jejich souhrnu) byl stěžovatel podle svého tvrzení nesprávně (nezákonně) hodnocen u ústní části zkoušky insolvenčního správce stupněm „neuspěl“. První skupinu tvoří skutečnosti, jež byl stěžovatel schopen vnímat sám v průběhu konání ústní části zkoušky, které se osobně účastnil. Jedná se o tvrzení, že stěžovatel byl členy zkušební komise systematicky (opakovaně) přerušován ve svých odpovědích, členové komise během zkoušení opouštěli místnost, což je v rozporu s požadavkem na jejich kontinuální přítomnost. O těchto důvodech nezákonnosti zásahu se stěžovatel nepochybně dozvěděl již v průběhu zkoušky, a proto mu nic nebránilo v tom, aby je uplatnil v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného bezprostředně po oznámení výsledku zkoušky.
[37] Druhou skupinu důvodů nezákonnosti zásahu tvoří skutečnosti související s procesem hodnocení uchazeče zkušební komisí. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na matematickou nelogičnost a neproporcionálnost jednotlivých částí zkoušek a na vnitřní rozpornost závěru zkušební komise, že v porovnání s předchozím pokusem o složení zkoušky insolvenčního správce podal v ústní části zkoušky lepší výkon, přesto byl hodnocen stupněm „neuspěl“ (podle stěžovatele nelze hodnotit uchazeče tímto stupněm, pokud zkušební komise konstatuje zlepšený výkon u ústní zkoušky). Podobně spadá do procesu hodnocení i stěžovatelem tvrzená neurčitost hodnotících kritérií. To samé platí o stěžovatelem tvrzeném rozporu mezi ústním vyhlášením výsledku zkoušky a protokolem (nedoložená jednomyslnost rozhodnutí komise).
[38] V této souvislosti je třeba zdůraznit, že uchazeč se nutně nemusí dozvědět při oznámení výsledku zkoušky žádné informace o tom, jak jeho hodnocení proběhlo. O výsledku ústní zkoušky totiž rozhodne zkušební komise na základě neveřejné porady (§ 10 odst. 5 vyhlášky č. 312/2007 Sb.). Jinými slovy, k procesu hodnocení dochází „za zavřenými dveřmi“. Komise následně oznámí uchazeči „pouze“ výsledek zkoušky (§ 12 odst. 3 vyhlášky č. 312/2007 Sb.). Stěžovatelovo tvrzení, že se o rozhodných skutečnostech v úplnosti dozvěděl až z protokolu o průběhu zkoušky, tedy odpovídá znění vyhlášky č. 312/2007 Sb.
[39] Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě i kasační stížnosti argumentoval tím, že stěžovatel podepsal dne 26. 2. 2025 protokol o průběhu zkoušky, aniž by jej jakkoliv rozporoval. K tomu je však třeba dodat, že protokol je koncipován tak, že je nejprve uvedeno, že uchazeč složil písemnou část zkoušky, následují podpisy členů komise a prohlášení, že členové svým podpisem stvrzují, že nemají ve vztahu k účastníkovi pochybnosti o své nepodjatosti. Poté se v protokolu nachází prohlášení uchazeče, že vůči členům nemá námitek podjatosti, což stvrzuje posléze zachyceným podpisem. Teprve poté následují skutečnosti týkající se procesu hodnocení stěžovatele, které jsou zakončeny tím, že stěžovatel byl klasifikován stupněm „neuspěl“, načež je uvedeno datum 26. 2. 2025 a podpisy členů komise. Žádný další podpis stěžovatele se v protokolu již nenachází.
[40] Z umístění podpisu a skutečnosti, že podpisy členů komise jsou v protokolu uvedeny hned dvakrát (jednou u prohlášení o podjatosti a jednou právě u hodnocení), lze považovat za myslitelné stěžovatelovo tvrzení, že nebyl po oznámení výsledku zkoušky s protokolem seznámen (byť je možné, že byl ústně seznámen s dílčími úvahami zkušební komise obsaženými rovněž v protokolu). Lze připustit, že účelem stěžovatelova podpisu je pouhé prohlášení, že nevznáší námitku podjatosti, jak stěžovatel ostatně tvrdí i v replice. K tomu nutně muselo dojít před konáním zkoušky, neboť později již nelze námitku podjatosti uplatnit (viz § 7b odst. 2 vyhlášky č. 312/2007 Sb.; tím Nejvyšší správní soud nijak nehodnotí stěžovatelovu argumentaci, že lze námitku podjatosti podat i později). Z vyhlášky č. 312/2007 Sb. nevyplývá ani povinnost seznámit uchazeče s důvody hodnocení.
[41] Na základě výše uvedeného nelze spolehlivě vyvodit jiný závěr, než že stěžovatel nebyl s protokolem (resp. důvody svého hodnocení v rozsahu zachyceném v protokolu) seznámen bezprostředně po zkoušce. Tomuto závěru odpovídá to, jak je koncipován protokol, a znění vyhlášky č. 312/2007 Sb. Žalovaný nepřednesl nic, co by mohlo vyvolat alespoň pochyby o tom, kdy se stěžovatel s důvody svého hodnocení seznámil, a to navzdory tomu, že stěžovatel ve své replice jasně popsal, že podepsal pouze prohlášení týkající se neuplatnění námitky podjatosti (a to na začátku ústní části zkoušky) a že po skončení zkoušky již žádný protokol nepodepsal. Z toho vyplývá, že se stěžovatel seznámil s protokolem až dne 2. 5. 2025, kdy mu jej doručil žalovaný do datové schránky v reakci na žádost o zaslání protokolu podanou již dne 28. 2. 2025.
[42] Nicméně informace, na jejichž základě mohl stěžovatel seznat, v čem jednání veřejné správy, jež má být nezákonným zásahem, spočívá a že je zaměřeno proti němu, se dostaly do sféry stěžovatele dne 26. 2. 2025. Od tohoto okamžiku tak stěžovateli plynula dvouměsíční subjektivní lhůta pro podání zásahové žaloby dle § 84 odst. 1 věty první s. ř. s., která uplynula dne 26. 4. 2025 (sobota), resp. s ohledem na § 40 odst. 3 s. ř. s. dne 28. 4. 2025 (pondělí). Skutečnost, že se stěžovatel o některých skutečnostech, z nichž dovozuje další důvody nezákonnosti zásahu žalovaného, dozvěděl až doručením protokolu o průběhu zkoušky dne 2. 5. 2025, nemá žádný vliv na určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby ani na její plynutí. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu uvedené v bodech [30] až [32] shora, okamžik, kdy se stěžovatel dozvěděl o tom, že jednání žalovaného, které bylo vůči němu přímo zaměřeno a zasáhlo do jeho práv, může být nezákonné z dalších právních důvodů, není rozhodný pro stanovení počátku běhu lhůty pro podání žaloby.
[43] V této souvislosti je třeba zdůraznit, že stěžovateli nic nebránilo podat zásahovou žalobou bezprostředně poté, co byl seznámen s výsledkem ústní části zkoušky insolvenčního správce dne 26. 2. 2025. Stěžovatel se dozvěděl o zásahu do svých práv a byl schopen tento zásah z hlediska skutkového vymezit. Jak vyplývá ze stěžovatelovy námitky ze dne 28. 2. 2025 doručené žalovanému, stěžovatel byl schopen i bez toho, aby mu byla poskytnuta kopie protokolu o průběhu zkoušky, formulovat důvody nezákonnosti zásahu žalovaného (vnitřní rozpornost rozhodnutí komise, přerušování při odpovědích ze strany členů zkušební komise, opouštění místnosti ze strany členů komise, nerovný přístup při hodnocení výsledku zkoušky v porovnání s jinými uchazeči). Stěžovatel tedy mohl bezprostředně po oznámení výsledku zkoušky podat projednatelnou zásahovou žalobu. V průběhu řízení o této žalobě by přitom mohl důvody nezákonnosti zásahu rozšiřovat nad rámec toho, co by uvedl ve včasné žalobě, neboť v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem se neuplatní zásada koncentrace řízení (§ 71 odst. 2 s. ř. s. se na toto řízení neužije). Stěžovatel by tak mohl v průběhu řízení doplnit svoji argumentaci týkající se nezákonnosti zásahu o zjištění plynoucí z protokolu o průběhu zkoušky, který by si musel městský soud od žalovaného vyžádat (event. na návrh žalobce), popř. který by byl v mezidobí stěžovateli doručen přímo ze strany žalovaného, jak se stalo dne 2. 5. 2025. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v tom, že jím zvolený postup, v důsledku nějž byla žaloba podána až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, byl vynucen okolnostmi dané věci, zejména prodlením žalovaného se zasláním protokolu o průběhu zkoušky. Závěr městského soudu o opožděnosti žaloby v kontextu konkrétních okolností dané věci nelze považovat za odepření přístupu k soudní ochraně.
[44] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na to, že se postupně dozvídal o jednotlivých složkách komplexního zásahu. Jelikož žalovaný průběžně odmítal poskytnout nápravu, mohlo by se dle stěžovatele jednat o trvající zásah, u něhož nikdy nezačne běžet lhůta k podání žaloby.
[45] Judikatura Nejvyššího správního soudu neposkytuje návod, jak jednoznačně určit, zda se jedná o trvající zásah či o jednorázový zásah s trvajícími účinky. Proto je vždy nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a posoudit povahu tvrzeného zásahu v intencích stávajících judikatorních východisek ve srovnatelných věcech.
[46] Trvající zásah spočívá v trvajícím, nepřetržitém stavu. Typickou vlastností zásahů trvajících je, že jejich intenzita v čase stoupá (viz rozsudek NSS ze dne 21. 1. 2021, č. j. 9 As 55/202054). Za trvající zásah judikatura považuje např. zveřejnění osobních údajů žalobce na internetových stránkách soudu (viz rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2019, č. j. 10 As 355/2017101, č. 3923/2019 Sb. NSS, bod 21), či obce (viz rozsudek NSS ze dne 8. 10. 2019, č. j. 10 As 221/201935, bod 12). Dále lze pod trvající zásah podřadit uvedení záznamu o spáchaných přestupcích a uložení sankcí v registru řidičů (viz rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2015, č. j. 1 As 151/201423). Stejně tak je trvajícím zásahem i evidence daňového nedoplatku (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 599/02). Jiným nesporným příkladem trvajícího zásahu je vedení daňové kontroly, která dosud nebyla ukončena (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, č. j. 46 Af 33/201767, bod 15). Dále je trvajícím zásahem i zadržování kauce a nakládání s ní správním orgánem příslušným k vedení řízení o přestupku, zatímco samotný výběr kauce policií je zásahem jednorázovým (viz výše zmíněný rozsudek č. j. 10 As 355/2017101, bod 23).
[47] Jednorázový zásah naopak spočívá v jedinečném izolovaném úkonu správního orgánu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004110, č. 735/2006 Sb. NSS). Jednorázovým zásahem s trvajícími účinky je například sdělení o nezahájení řízení z moci úřední (viz rozsudek NSS ze dne 7. 3. 2019, č. j. 1 As 348/201828, body 13 až 16). Za jednorázový zásah s trvajícími účinky je považováno též zakrytí reklamního zařízení plachtou (viz rozsudek NSS ze dne 28. 12. 2022, č. j. 3 As 235/202133) nebo nezařazení listiny do správního spisu (viz rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2023, č. j. 6 As 72/202242). Nejvyšší správní soud připomíná, že trvání důsledků jednorázového zásahu nelze spojovat s během lhůty pro podání žaloby (viz rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2016, č. j. 1 As 232/201544).
[48] Zásah spočívající v tom, že stěžovatel byl při ústní části zkoušky insolvenčního správce hodnocen stupněm „neuspěl“, nelze považovat za trvající zásah, nýbrž zásah jednorázový, jehož následky (spočívající v tom, že stěžovatel není osobou, která složila tuto zkoušku) přetrvávají. Nelze dovodit, že by po seznámení stěžovatele s výsledkem zkoušky dne 26. 2. 2025 zásah stále trval, natož se jeho intenzita plynutím času zvyšovala, a to ani v důsledku navazujícího jednání žalovaného (sdělení ze dne 30. 4. 2025, že žalovaný nemůže přezkoumat výsledek zkoušky; vydání deklaratorního rozhodnutí ze dne 29. 5. 2025, podle nějž byl stěžovatel u zkoušky insolvenčního správce konané dne 26. 2. 2025 hodnocen stupněm „neuspěl“; sdělení ze dne 3. 6. 2025, podle nějž se žalovaný nemůže zabývat námitkou podjatosti, jež nebyla uplatněna na začátku zkoušky). Toto navazující jednání není takového charakteru, že by je bylo možno považovat za opakování nezákonného zásahu ani za jeho trvání.
[49] Stěžovatel se dále domnívá, že vliv na běh lhůty pro podání žaloby by mohly mít úkony, které učinil vůči žalovanému, konkrétně žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí a námitka podjatosti uplatněná proti předsedovi zkušební komise.
[50] K tomu lze nejprve v obecnosti uvést, že podle § 85 s. ř. s. je podmínkou přípustnosti zásahové žaloby vyčerpání jiných právních prostředků ochrany před správními orgány, a to s výjimkou deklaratorní zásahové žaloby, kterou však lze podat pouze ve vztahu k zásahu, který již netrvá ani jeho následky (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 1 Afs 58/201742). Posuzování včasnosti zápůrčí žaloby se odvíjí i od toho, jakým způsobem byly vypořádány prostředky ochrany či nápravy, které byly žalobci k dispozici, resp. byl povinen je uplatnit. Takovýto řádný postup žalobci nesmí být na újmu, zejména mu nemůže zkrátit lhůty k podání žaloby v tom smyslu, že by začaly běžet předtím, než se stane zřejmým, jak bylo s uplatněnými nesoudními prostředky ochrany či nápravy naloženo. Proto subjektivní žalobní lhůta nemůže v daném případě začít běžet dříve, než se informace o tom dostala do sféry žalobce. Využijeli však žalobce prostředky ochrany, které není povinen uplatnit, nemá tento jeho krok na běh lhůt pro podání zásahové žaloby žádný vliv (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 155/2015160, a v návaznosti na něj např. rozsudek NSS č. j. 8 As 147/2021146 a rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2023, č. j. 4 As 16/202339).
[51] Podání žádosti o vydání deklaratorního rozhodnutí a následně i rozkladu proti tomuto rozhodnutí nelze považovat za právní prostředek nápravy nezákonného zásahu. Stěžovatel správně poukázal na bod 22 rozsudku NSS ze dne 24. 2. 2022, č. j. 1 As 300/202169, podle nějž deklaratorní rozhodnutí pouze závazně deklaruje výsledek zkoušky, nikoliv její průběh, a proto nelze při jeho přezkumu namítat např. procesní vady v průběhu zkoušky. Z toho vyplývá, že žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí nemůže mít povahu prostředku nápravy, jehož užití by mělo mít jakýkoliv vliv na běh lhůty k podání zásahové žaloby (shodně viz rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2026, č. j. 22 As 72/202552, v němž je reflektován též právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1038/25).
[52] Další otázkou je, jaký vliv na běh lhůty k podání žaloby mohla mít námitka podjatosti. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na § 7b odst. 4 vyhlášky č. 312/2007 Sb., podle nějž řádně a včas odůvodněnou námitku podjatosti ministerstvo do 5 pracovních dnů ode dne jejího doručení posoudí a současně zašle uchazeči vyrozumění o způsobu vyřízení námitky. Jeli námitka podjatosti důvodná, k hodnocení zkoušky se nepřihlíží a ministerstvo umožní uchazeči vykonání zkoušky v nejbližším náhradním termínu; členem zkušební komise nebude osoba, jejíž podjatost byla namítána.
[53] Nejvyšší správní soud neshledal, že by bylo možné považovat námitku podjatosti uplatněnou dle § 7b vyhlášky č. 312/2007 Sb. proti některému ze členů zkušební komise za právní prostředek nápravy před správními orgány ve smyslu § 85 s. ř. s. Důsledky, které s důvodnou námitkou podjatosti spojuje § 7b odst. 4 vyhlášky č. 312/2007 Sb., by sice bylo možné považovat za nápravu nezákonného zásahu, ovšem tento procesní nástroj lze použít pouze v případě podjatosti člena zkušební komise. Ve vztahu k ostatním v úvahu přicházejícím důvodům nezákonnosti daného zásahu je tento procesní prostředek zcela neúčinný, a nelze jej proto považovat za právní prostředek nápravy před správním orgánem, který by bylo nezbytné vyčerpat před podáním zápůrčí zásahové žaloby. V návaznosti na právě uvedené lze zmínit, že podstatnou část důvodů nezákonnosti zásahu žalovaného uplatněných stěžovatelem v žalobě nelze vůbec spojovat s namítanou podjatostí předsedy zkušební komise (např. odcházení členů zkušební komise z místnosti, přerušování odpovědí stěžovatele). Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s přístupem stěžovatele, jenž dílčí namítané nezákonnosti postupu zkušební komise ve výsledku prezentuje jako projev toho, že předseda komise je podjatý, a to aniž by předložil jakékoliv tvrzení, z nějž by bylo možné dovodit, že předseda komise má k němu nestandardní vztah a v důsledku toho i zájem na konkrétním (negativním) výsledku zkoušky. Podjatost rozhodující osoby je totiž ve svém základu subjektivní psychickou kategorií vyjadřující vnitřní psychický vztah této osoby k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich zástupcům atd.), o níž je schopna relativně přesně referovat toliko tato osoba sama. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti rozhodující osoby by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení této osoby. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost rozhodující osoby pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že rozhodující osoba určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04). Případné nesprávné postupy či úvahy rozhodující osoby však samy o sobě (bez přistoupení dalších skutečností, které však stěžovatel žádné nezmínil) nenasvědčují podjatosti rozhodující osoby.
[54] Pokud jde o námitky proti výsledku ústní části zkoušky insolvenčního správce, které stěžovatel podal dne 28. 2. 2025, právní předpisy takový procesní prostředek nepředpokládají, nijak jej neupravují. V případě, že by bylo možné toto podání považovat za stížnost dle § 175 správního řádu, je třeba připomenout, že tento procesní nástroj dle ustálené judikatury nepředstavuje právní prostředek nápravy ve smyslu § 85 s. ř. s. (viz rozsudek NSS ze dne 7. 11. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010 44, č. 2339/2011 Sb. NSS, a rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 1 Afs 58/201742).
[55] Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by stěžovatel byl povinen před podáním zásahové žaloby vyčerpat jakékoliv právní prostředky nápravy před správními orgány ve smyslu § 85 s. ř. s. Pokud stěžovatel podal námitky proti výsledku ústní části zkoušky, žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí a námitku podjatosti, nemají tyto procesní úkony a jejich vyřizování ze strany žalovaného žádný vliv na určení počátku běhu lhůty pro podání žaloby.
[56] Ve vztahu k té části výroku I. usnesení městského soudu, jíž byla odmítnuta žaloba proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v hodnocení ústní části zkoušky insolvenčního správce stupněm „neuspěl“ (s výjimkou petitu na přiznání náhrady materiální a nemateriální újmy), shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji v tomto rozsahu podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[57] Stěžovatel dále namítl, že v žalobě se domáhal ochrany též před nezákonným zásahem, jenž spočívá v tom, že se žalovaný odmítl věcně zabývat námitkou podjatosti, kterou stěžovatel uplatnil dne 9. 5. 2025 proti předsedovi zkušební komise.
[58] Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že se žalobou domáhal ochrany též proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v tom, že se žalovaný odmítl věcně zabývat námitkou podjatosti uplatněnou proti předsedovi zkušení komise (viz zejména bod 2 Označení nezákonného zásahu na str. 1 žaloby, pojmenování Věci na str. 1 žaloby, bod I.1.b na str. 2 žaloby, bod II.C na str. 3 žaloby, bod VI.A.2 a bod VI.B. na str. 6 žaloby). V této části tak nešlo o samotnou podjatost předsedy zkušební komise jakožto důvod nezákonnosti zásahu spočívajícího v hodnocení ústní části zkoušky stupněm „neuspěl“, ale o to, že se žalovaný podjatostí věcně nezabýval, ačkoliv tak měl k námitce stěžovatele učinit.
[59] Ze spisu předloženého žalovaným vyplývá, že námitku podjatosti vznesl stěžovatel poprvé v podání ze dne 9. 5. 2025, v němž současně požádal, aby i obsah námitek ze dne 28. 2. 2025 byl posouzen jako součást námitky podjatosti. Žalovaný vyrozuměl stěžovatele přípisem ze dne 3. 6. 2025, že nemůže k námitce podjatosti přihlédnout, neboť nebyla uplatněna nejpozději před zahájením zkoušky, jak vyžaduje § 7b odst. 2 vyhlášky č. 312/2007 Sb. Podle odst. 3 téhož ustanovení se k opožděné námitce nepřihlíží. Žalovaný se tak nemohl námitkou podjatosti věcně zabývat. Žaloba byla podána dne 21. 6. 2025.
[60] Městský soud se ve svém usnesení zabýval pouze tím, zda mohlo podání námitky podjatosti prodloužit subjektivní lhůtu k podání žaloby týkající se samotné zkoušky (prvního nezákonného zásahu, k tomu viz bod [53] výše). To však nelze ztotožnit se zásahem, jak jej stěžovatel vymezil (jako odmítnutí věcně se zabývat jeho námitkou).
[61] Městský soud sice v bodě 15 svého usnesení provedl výklad § 7b vyhlášky č. 312/2007 Sb., který může být pro posouzení věci klíčový, načež dospěl v bodě 16 k závěru, že žalovaný správně k námitce podjatosti nepřihlížel, neboť ji stěžovatel uplatnil pozdě. Tento závěr může evokovat věcné posouzení. K věcnému posouzení žaloby však městský soud ani v části předmětu řízení nepřistoupil, jinak by nemohl celou žalobu odmítnout. Na tuto argumentaci je tak třeba hledět pouze jako na podpůrnou argumentaci k závěru, že nedošlo k prodloužení lhůty k podání zásahové žaloby týkající se samotné zkoušky (prvního nezákonného zásahu). Je tak zjevné, že se městský soud tímto samostatným zásahem vůbec nezabýval. Důvod pro odmítnutí žaloby užitý městským soudem, tj. opožděnost žaloby, není ve vztahu k tomuto druhému nezákonnému zásahu naplněn, neboť stěžovatel se o něm dozvěděl až dne 3. 6. 2025, přičemž žalobu podal již dne 21. 6. 2025. Městský soud se tak bude v dalším řízení zabývat tím, zda neexistuje jiný důvod, který by bránil věcnému projednání žaloby v rozsahu tohoto druhého nezákonného zásahu. Pokud takový důvod neshledá, žalobu věcně projedná.
[62] Nejvyšší správní soud zrušil podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. výrok I. usnesení městského soudu v rozsahu, v němž jím byla odmítnuta žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že se žalovaný odmítl věcně zabývat námitkou podjatosti, a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Současně s tím Nejvyšší správní soud zrušil i na výroku I. městského soudu závislý výrok II. o náhradě nákladů řízení před městským soudem.
IV. Závěr a náklady řízení
[63] Nejvyšší správní soud shrnuje, že kasační stížnost shledal důvodnou v té části, v níž směřovala proti výroku I. usnesení městského soudu v rozsahu, v němž odmítl žalobu, pokud jde o uplatněný nárok na náhradu materiální a nemateriální újmy. V tomto rozsahu výrok I. usnesení městského soudu zrušil a současně žalobu v rozsahu nároku na náhradu materiální a nemateriální újmy odmítl podle § 110 odst. 1 věty první ve spojení s § 46 odst. 2 s. ř. s.
[64] Ve vztahu k té části výroku I. usnesení městského soudu, jímž byla odmítnuta žaloba proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v hodnocení ústní části zkoušky insolvenčního správce stupněm „neuspěl“ (s výjimkou petitu na přiznání náhrady materiální a nemateriální újmy), shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji v tomto rozsahu podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[65] Ve vztahu k výroku I. usnesení městského soudu v rozsahu, v němž jím byla odmítnuta žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že se žalovaný odmítl věcně zabývat námitkou podjatosti, shledal Nejvyšší správní soud žalobu důvodnou, zrušil v tomto rozsahu výrok I. usnesení městského soudu a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Současně s tím Nejvyšší správní soud zrušil v celém rozsahu výrok II. usnesení o náhradě nákladů řízení před městským soudem, jenž je závislý na výroku I. tohoto usnesení (který v plném rozsahu neobstál), přičemž i v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[66] Městský soud se tak bude v dalším řízení zabývat toliko zásahem spočívajícím v tom, že se žalovaný odmítl věcně zabývat námitkou podjatosti. Nejprve posoudí, zda lze žalobu v této části věcně projednat, přičemž je vázán právní názorem Nejvyššího správního soudu, že žaloba byla ve vztahu k tomuto zásahu podána včas. Neshledáli žádné překážky, které by bránily věcnému projednání této části žaloby, pak ji věcně projedná. Současně městský soud znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení o žalobě a také s ohledem na § 110 odst. 3 větu první s. ř. s. o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
Žalobce může ohledně svého nároku na přiznání náhrady majetkové a nemajetkové újmy podat do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku žalobu podle části třetí občanského soudního řádu k místně příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu (§ 46 odst. 2 s. ř. s.). V případě včasného podání žaloby k okresnímu (odvodnímu) soudu platí, že řízení o ní je u tohoto soudu zahájeno dnem, kdy městskému soudu došla odmítnutá žaloba.
V Brně dne 18. listopadu 2026
Mgr. Tomáš Kocourek
předseda senátu