Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

62 A 16/2026 - 114

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců

Mgr. Filipa Skřivana a JUDr. Ing. Venduly Sochorové v právní věci

žalobce: Ing. Bc. K. O.

bytem X

proti

žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje

sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno

za účasti: 1. A. S.

bytem X

zastoupen Mgr. Ing. Romanem Chyťou, advokátem

sídlem Přívrat 1454/12, Brno

2. C. H.

bytem X

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 3. 2026, č. j. JMK 25230/2026, sp. zn. S-JMK 133375/2025 OD,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Hustopeče (dále jen „silniční úřad“) rozhodnutím ze dne 2. 7. 2025, č. j. MUH/75372/25/593, deklaroval, že na původním pozemku p. č. 4813/30, nově na pozemcích p. č. 4813/30, 4813/105, 4813/106, 4813/107 a 4813/108, v katastrálním území X se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí silničního úřadu potvrdil.

II. Žaloba

2. Žalobce napadá závěr, že není naplněn znak nutné komunikační potřeby, protože dotčené nemovitosti jsou přístupné z místní komunikace v ulici Vinařská. Vinařské sklepy nacházející se za rodinnými domy v ulici Vinařská byly historicky dopravně obsluhovány prostřednictvím předmětné komunikace. Po této cestě byly dopravovány hrozny během vinobraní, víno, sudy a další materiál potřebný pro provoz vinařských sklepů. Přístup přes obytné domy z ulice Vinařská nelze dle žalobce považovat za reálný dopravní přístup k těmto objektům. Správní orgány reálnou použitelnost alternativního přístupu vůbec neposuzovaly.

3. Žalovaný dle žalobce nesprávně dovodil, že komunikace nebyla užívána veřejností. Komunikace byla užívána zejména vlastníky vinařských sklepů, osobami obhospodařujícími přilehlé pozemky a osobami zajišťujícími dopravu hroznů a vína. Takové užívání dle žalobce naplňuje znak veřejného užívání.

4. Správní orgány nesprávně dovodily, že vlastníci pozemků s veřejným užíváním komunikace nesouhlasili. Takový závěr však neodpovídá provedeným důkazům. Z dokazování vyplývá, že komunikace byla dlouhodobě fakticky užívána a vlastníci dotčených pozemků takové užívání tolerovali.

5. Správní orgány dále pochybily tím, že založily své závěry převážně na hodnocení současného stavu pozemků. Takový postup je však v rozporu s judikaturou správních soudů, podle níž existence účelové komunikace musí být posuzována především podle historického faktického užívání komunikace. Účelová komunikace nezaniká jen tím, že je později zatravněna, rozorána nebo jinak stavebně upravena. Argumentace správních orgánů je navíc vnitřně rozporná, neboť na jedné straně popírají existenci komunikace, na straně druhé připouštějí, že v území vznikla dopravní stopa při stavební činnosti. Z ortofoto map je patrné, že liniový pruh odpovídající trase komunikace je v území patrný dlouhodobě a navazuje na obslužné přístupy k vinařským sklepům. Pokud by se jednalo pouze o dočasnou stopu vzniklou při stavební činnosti, jak tvrdí správní orgány, nebyla by tato liniová struktura patrná v dlouhodobé časové řadě leteckých snímků. Správní orgány se s těmito důkazy nevypořádaly.

6. Žalovaný se v řadě případů omezil pouze na převzetí závěrů silničního úřadu, aniž by se podrobně vypořádal se žalobcovými argumenty a předloženými důkazy. Napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

III. Vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení, replika žalobce

7. Dle žalovaného skutečnost, že na pozemcích v minulosti byla cesta sloužící k obsluze vinných sklepů za rodinnými domy, nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Naopak, alternativní přístup přes obecní místní komunikaci byl využíván jak v minulosti, tak v současnosti. Ačkoliv byla v místě po určitou dobu v minulosti vyježděna cesta, nejednalo se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. A byť je otázka existence komunikace posuzována v průběhu času (do minulosti), nebylo zjištěno, že by se na místě konstantně nacházel „liniový pruh odpovídající trase komunikace“, jak tvrdí žalobce.

8. Kromě vlastníků přilehlých nemovitostí a samotných vlastníků předmětných pozemků, kteří snad v určitém období, např. v době existence vyježděné cesty ke stavbě (v letech 2013-2015 a poté v roce 2022), cestu užívali – ne však z naléhavé komunikační potřeby, ale jako tzv. cestu z pohodlí – nebylo zjištěno, že by byly pozemky užívány osobami obhospodařujícími přilehlé pozemky (žalobce neuvádí, o jaké pozemky se jedná) nebo veřejností, neboť k tomu nebyl důvod. Dle žalovaného bylo dále spolehlivě prokázáno, že právní předchůdci současných vlastníků ani současní vlastníci neučinili souhlas s obecným užíváním předmětných pozemků veřejností (explicitně ani konkludentně). Žalobce předložil v řízení fotografie předmětného místa a poté v rámci posledního odvolání letecký snímek. Letecký snímek nebylo třeba nijak zvlášť zohledňovat, neboť obdobný snímek se již nacházel ve spise silničního úřadu.

9. Dle osoby zúčastněné na řízení 1 (vlastník pozemku) je žalobce veden pouze snahou znemožnit jí výstavbu na pozemku v sousedství žalobcova pozemku. Ze žaloby není patrné, jak byl žalobce napadeným rozhodnutím na svých právech dotčen či krácen, neboť má ke svým pozemkům dva přístupy z veřejných komunikací. Žalobce není ve vztahu k části tvrzené trasy cesty mimo hranice svého pozemku ani aktivně procesně legitimován.

10. Vinné sklepy, na kterých jsou dnes vystavěny rodinné domy, byly stavěny s přístupem pouze z ulice Vinařská, vždy se tedy hrozny a potřebné vybavení navážely z této ulice. To bylo potvrzeno i na místním šetření. Pokud by skutečně bylo víno dopravováno do sklepa z tvrzené komunikace, muselo by být přepravováno přes první patro žalobcova domu. Přilehlé pozemky k rodinným domům v části, kde dle žalobce vede cesta, jsou pozemky o výměře cca 250-300 m2. Na těchto pozemcích vybudovali jejich vlastníci zahrádky, hřiště pro děti nebo pěstují několik ovocných stromů apod. Není dána jakákoliv potřeba přístupu dopravními prostředky po cestě namítané žalobcem. Pokud žalobce dříve namítal, že na snímcích je patrná vyjetá cesta, jednalo se pouze o vyjetou cestu pro účely stavby (rekonstrukce) sklepu – rodinného domu na pozemku p. č. X.

11. Žádná komunikační potřeba ani jakékoliv veřejné užívání se ve správním řízení neprokázalo. Skutečný okruh potenciálních uživatelů je max. 8 vlastníků přilehlých pozemků, kteří však cestu nikdy reálně neužívali. Vlastník pozemku navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

12. Osoba zúčastněná na řízení 2 se k žalobě nevyjádřila.

13. Žalobce v replice trvá na tom, že je aktivně legitimován k podání žaloby, neboť předmětná komunikace historicky vedla podél jeho pozemku p. č. XA v k. ú. X a v oplocení byla vybudována brána s vjezdem. Teprve následně vlastník pozemku fyzicky zamezil průjezdu navezením zeminy před vjezd na pozemek žalobce a přijal opatření k zamezení užívání komunikace dalšími osobami. Podstatou žalobní argumentace není tvrzení o absolutní nemožnosti jiného přístupu k pozemku žalobce, nýbrž skutečnost, že správní orgány reálnou funkčnost a použitelnost alternativního přístupu fakticky neposuzovaly a spokojily se pouze s jeho formální existencí. Žalobce také netvrdil, že by komunikaci užívala neomezená anonymní veřejnost, nýbrž neurčitý okruh osob související s provozem vinařských sklepů a obhospodařováním navazujících pozemků, což judikatura správních soudů za určitých okolností připouští jako dostačující.

14. V navazujících podáních žalobce i vlastník pozemku setrvali na svých procesních postojích.

IV. Posouzení věci krajským soudem

15. Žaloba byla podána včas [ , (dále jen „“)], osobou k tomu oprávněnou ( ). Žaloba je přípustná (zejména , a ). Za splnění podmínek rozhodl soud bez jednání.

16. Žaloba není důvodná.

17. Úvodem zdejší soud k námitce vlastníka pozemku zkoumal aktivní procesní legitimaci žalobce. Ta je definovaná v Podle jeho odst. 1 platí, že žalobu může podat každý, kdo tvrdí, že byl rozhodnutím správního orgánu na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení, nestanovíli zákon jinak. Okruh aktivně legitimovaných osob rozšiřuje o účastníky řízení před správním orgánem, kteří nejsou k žalobě legitimovaní podle jeho odst. 1. avšak tvrdí, že postupem správního orgánu byli zkráceni na svých právech takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí.

18. Podmínky aktivní procesní legitimace tedy splňuje ten, kdo vylíčí myslitelným způsobem určité dotčení na právech (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. ), nebo ten účastník správního řízení, který byl jeho postupem zkrácen na svých právech takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Procesní legitimace se nezakládá zkrácením na právech, nýbrž tvrzením o tom, že ke zkrácení na právech došlo. Závěr o tom, zda konkrétní žalobce byl či nebyl zkrácen na svých právech, je již závěrem o legitimaci věcné, a je tedy určující pro úspěšnost či neúspěšnost žaloby. Nelze jím ovšem podmiňovat věcné projednání žaloby, resp. její přípustnost či nepřípustnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006, č. j. -62, ze dne 10. 2. 2016, č. j. -30, nebo ze dne 5. 4. 2023, č. j. -55).

19. Žalobce byl účastníkem řízení jakožto žadatel a vlastník pozemků sousedících s pozemkem, na kterém se dle jeho názoru účelová komunikace nachází, měl zájem na určitém výsledku správního řízení (aby účelová komunikace byla deklarována), v žalobě namítá, že byl v průběhu správního řízení zkrácen na svých právech, a zároveň tvrdí, že předmětná účelová komunikace pro přístup k jeho pozemku nemá odpovídající alternativu. Dle zdejšího soudu proto žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí. To, zda napadené rozhodnutí skutečně do práv žalobce zasahuje, je již otázkou věcného posouzení žaloby.

20. Přílohou podání žalobce i vlastníka pozemku je několik fotografií pořízených v místech sporné komunikace. Zdejší soud však dokazování těmito fotografiemi pokládá za nadbytečné, neboť část fotografií zachycuje stav na místě v době po vydání napadeného rozhodnutí a to, že vlastník pozemku brání v přístupu na pozemek. Skutkový stav na místě po vydání napadeného rozhodnutí je však nepodstatný ( ) a o tom, že vlastník pozemku od určité doby brání v užívání pozemku umístěním oplocení a jiných překážek, není sporu (ani žalobce to v žalobě nezpochybňuje, dovolává se hodnocení v historických souvislostech); v tomto kontextu se jeví jen jako logický fakt, že v současné době v terénu komunikace patrná není, aniž by jej bylo třeba dokazovat. Ze stejných důvodů by bylo nadbytečné, aby zdejší soud prováděl žalobcem navrhované místní šetření. O poloze jednotlivých pozemků a vlastnických vztazích k nim si lze učinit úsudek z podkladů správního spisu. Zbývající část fotografií jsou letecké snímky, které se rovněž ve shodné (nebo velmi podobné) podobě nacházejí ve správním spise.

21. Pokud žalobce obecně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu, že se žalovaný nevypořádal s námitkami žalobce a předloženými důkazy (zejména historickými leteckými snímky a mapovými podklady), pak zdejší soud ve stejné míře obecnosti uvádí, že v napadeném rozhodnutí žalovaný na argumenty žalobce dostatečně reagoval a stejně jako silniční úřad opřel své rozhodnutí také o historické snímky (ať již doložené žalobcem, nebo shromážděné silničním úřadem). Napadené rozhodnutí proto nelze z namítaných důvodů hodnotit jako nepřezkoumatelné.

22. Podle , o pozemních komunikacích, účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.

23. Veřejně přístupná účelová komunikace vzniká v okamžiku, kdy jsou současně splněny čtyři znaky: 1) existence dopravní komunikace – v terénu patrného koridoru užívaného jako dopravní cesty, 2) tato naplňuje účel stanovený zákonem – slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků, ke spojení s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, 3) souhlas vlastníka pozemku, na kterém je posuzovaná komunikace, s tím, aby byla komunikace užívána neomezeným okruhem osob, přičemž tento souhlas může být i konkludentní (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. -14), a 4) komunikace musí naplňovat nutnou komunikační potřebu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. ). Pokud existuje srovnatelný, byť méně komfortní přístup, není možné na dotčeném pozemku shledat naléhavou komunikační potřebu. Tento znak je třeba zkoumat ve vztahu ke konkrétním nemovitostem, pro které sporná cesta tvoří komunikační spojnici. Jestliže není naplněn byť i jen jediný z uvedených znaků, o veřejně přístupnou účelovou komunikaci se jednat nemůže.

24. Co se týče prvního znaku, odborná literatura i judikatura se shodují v tom, že znak patrnosti komunikace v terénu slouží pouze k vyloučení těch cest, které ve skutečnosti žádnými cestami nejsou, protože buď v terénu nikdy reálně nevznikly, nebo naopak již dávno pokojně zanikly. Úřady by jej měly aplikovat uvážlivě a v pochybnostech považovat cestu spíše za patrnou v terénu (srov. Černínová, M., Černín, K., Tichý, M. Zákon o pozemních komunikacích: komentář. Wolters Kluwer, Praha 2015, shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, č. j. -49). Kritérium patrnosti (znatelnosti) v terénu mohou splnit i pouhé koleje vyjeté v trávě nebo zpevněné místy kamením či sutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. -70). Existenci komunikace je pak třeba hodnotit dle skutkového stavu v době předtím, než vlastník pozemku začal bránit v užívání cesty. V opačném případě by totiž k zániku cesty stačilo pouhé faktické jednání vlastníka spočívající např. v tom, že cestu zničí rozoráním nebo oplotí a nechá zarůst vegetací.

25. Silniční úřad v prvostupňovém rozhodnutí na základě leteckých map dovodil, že do roku 2007 se v daném území žádná komunikace nenacházela a pozemek patřící žalobci v té době neexistoval. Na snímku z let 2013-2015 jsou patrny koleje vyjeté v rámci stavebních prací na pozemcích p. č. XB a X. Lze podle silničního úřadu odůvodněně předpokládat, že se na orné půdě otáčela vozidla stavební techniky. Na snímku z let 2016-2018 je patrno, že stav z předchozí situace zanikl a v terénu jsou patrny vyjeté koleje zhruba po pozemek p. č. X. Dále pokračuje (ve shodě s vyjádřením pana D. S.) neobdělávaný pás končící před pozemky p. č. XD a XE. Z tohoto snímku je také patrné, jak vlastníci sousedních pozemků využívají přilehlou část původního pozemku p. č. XF ve svůj prospěch, včetně oplocení umístěného také na této parcele. Na snímku z let 2019-2021 je patrný pojezd těžké techniky po okraji parcely a stopy po zajíždění ke stavbě č. ev. 488, která stojí na pozemku p. č. XC a patří osobě zúčastněné na řízení 1. Situace k 11. 6. 2022 potvrzuje úvahu o neobdělávaném pásu podél oplocení zahrad a jsou zde patrné vyjeté koleje po vozidlech stavební techniky, která zajížděla k pozemku p. č. XC. Fotografie ze dne 7. 5. 2024 dosvědčují posun oplocení zahrad zpět na hranice pozemků a chybějící veřejně přístupnou účelovou komunikaci, která by v trávě pokračovala dál podél těchto zahrad. Koleje, které jsou uvedeny v letecké situaci ze dne 11. 6. 2022, již zanikly. Silniční úřad uvedl, že při posuzování vychází ze skutečného stavu v době rozhodování. Podmínka znatelnosti v terénu proto není splněna.

26. K námitce žalobce, že oplocením pozemku došlo k protiprávnímu zásahu, žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že oplocení bylo umístěno v části, na níž nebyla před jeho umístěním cesta v terénu patrná, pozemek není užíván z titulu nutné komunikační potřeby a chybí užívání veřejností.

27. V této části dává zdejší soud žalobci zčásti za pravdu. Se skutkovým hodnocením tak, jak jej provedl silniční úřad, se sice lze beze zbytku ztotožnit. Je zejména bezpečně prokázáno, že se nejedná o cestu exitující tzv. od nepaměti, neboť ještě v roce 2007 nebyla v terénu vůbec patrná, a v té době nebyla vyčleněna ani žalobcova parcela p. č. XA. Ta byla zjevně součástí pole, kterým žádná cesta nevedla. Silniční úřad však také dospěl k závěru, že v místě vznikla cesta v roce 2019-2021 v souvislosti s přístupem stavební techniky k pozemku p. č. XC. Tato cesta byla jasně patrná i na leteckém snímku ze dne 11. 6. 2022, a je patrná i na fotografiích doložených žalobcem k jeho žádosti, kterou dne 4. 4. 2022 podal u silničního úřadu. Pro naplnění znaku patrnosti cesty v terénu pak dle zdejšího soudu není relevantní, z jakého důvodu cesta vznikla (zde v souvislosti se stavební činností), nýbrž již její fatická existence. Takto vzniklá komunikace samozřejmě může v průběhu času přirozeně a pokojně také zaniknout. Pokud však následně s odstupem času činí vlastník pozemku aktivní kroky k tomu, aby zamezil přístupu na pozemek, jehož součástí je tato cesta (v nynější věci umístěním oplocení ve směru k zahradám a umístěním překážek ve směru k bráně v žalobcově plotu), nelze z toho, že cesta vyšla z užívání a zarostla, dovozovat nenaplnění daného znaku. Dílčí úvahy správních orgánů jsou z tohoto důvodu nesprávné.

28. Druhou podmínkou existence veřejně přístupné účelové komunikace je účel stanovený zákonem –spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby jejich vlastníků, spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Tento znak bývá dle odborné literatury citované výše u většiny komunikací splněn a jeho nesplnění by mohlo přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech, např. při posuzování čistě vyhlídkových výletních tras či pěšin spojujících jamky golfového hřiště.

29. K tomuto znaku silniční úřad uvedl, že zahrady není třeba spojovat s ostatními pozemními komunikacemi přes spornou komunikaci. Přístupy se nachází na vnějším okraji zemědělsky obdělávaného půdního bloku a nevedou k žádnému cíli či nemovitosti, jejichž existence by závisela na žalobcem uváděné cestě. Všechny stavby a rodinné domy jsou dopravně napojeny a obsluhovány z místní komunikace v ulici Vinařská. Daná podmínka není splněna, neboť se nejedná o nutné dopravní spojení, které je třeba zachovat ve veřejném zájmu. Žalovaný toto hodnocení rekapituloval a zdůraznil, že přístup je zajištěn z uvedené místní komunikace navazující na nemovitosti přímo sousedící s posuzovaným pozemkem.

30. Ani toto hodnocení dle zdejšího soudu neobstojí. Správní orgány totiž při hodnocení tohoto znaku nesprávně fakticky posuzovaly splnění znaku nutné komunikační potřeby, tj. zda komunikace vede k nějakému cíli, který nelze jinak dopravně obsloužit. To ovšem daná podmínka nevyžaduje. Pro její naplnění postačí prostá skutečnost, že cesta slouží pro spojení nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi. To však správní orgány nijak nezpochybnily. A to v situaci, v níž jak žalobce, tak někteří z vlastníků přilehlých zahrad (paní Z., A., pan H., paní V., paní D., pan S., paní H. a S.) v řízení opakovaně uváděli, že cestu dlouhodobě využívají k přístupu ke svým nemovitostem (zjevně myšleno z jihozápadu od komunikace na pozemku p. č. XG). I v tomto ohledu je proto napadené rozhodnutí nesprávné.

31. Toto nesprávné hodnocení však dle zdejšího soudu v nynější věci nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. I pokud by zdejší soud dal žalobci za pravdu v tom, že cesta v terénu fakticky existuje (resp. existovala, dokud nebylo bráněno v jejím užívání) a že naplňuje zákonný účel, pro existenci veřejně přístupné účelové musí být naplněny všechny čtyři znaky kumulativně. Jelikož z níže uvedených důvodů obstojí závěry správních orgánů o tom, že nebyl prokázán souhlas vlastníka s obecným užíváním a nutná komunikační potřeba, bylo by v rozporu se zásadou ekonomie řízení rušit napadené rozhodnutí pro nesprávné posouzení naplnění prvních dvou znaků.

32. Souhlas s obecným užíváním cesty může dát vlastník pozemku výslovně, může tak nicméně učinit i mlčky neboli konkludentně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. -128). Obecně platí, že jestliže vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal sloužit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl užívání pozemku jako komunikace, v případě nesouhlasu musí jít o aktivní jednání. Kvalifikovaný nesouhlas by měl mít takovou formu, aby byl seznatelný vnějšímu světu, tedy potenciálním uživatelům komunikace z řad veřejnosti.

33. Samotná absence kvalifikovaného nesouhlasu nicméně k naplnění tohoto znaku veřejně přístupné účelové komunikace nepostačuje. Pokud by cesta zároveň nebyla veřejností skutečně fakticky užívána, nebyl by k projevování kvalifikovaného nesouhlasu žádný důvod. K tomu, aby bylo možné dovodit konkludentní souhlas vlastníka sporné cesty s jejím obecným užíváním, je proto nutné prokázat, že tuto cestu skutečně užívala veřejnost, jak ji chápe judikatura. Veřejností typicky budou osoby bez právní vazby k přilehlým pozemkům, např. turisté, houbaři, cyklisté apod., případně uživatelé s právní vazbou k přilehlým pozemkům, pokud jich je takové množství, že vlastník nemá o okruhu uživatelů jasný přehled. K učinění závěru o veřejném užívání cesty je klíčové zkoumat faktickou situaci, tedy míru kontroly vlastníka posuzované cesty nad okruhem osob cestu užívajících, resp. jeho možný přehled o jednotlivých konkrétních osobách, které cestu reálně užívaly (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2023, č. j. -54). Závěr o fakticitě obecného užívání cesty tedy lze opřít buď o to, že cestu užívaly osoby bez právní vazby na přilehlé pozemky, nebo o to, že je množství vlastníků přilehlých pozemků užívajících cestu natolik vysoké, že fakticky znemožňuje udržení kontroly nad okruhem uživatelů cesty (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2025, č. j. -52).

34. Silniční úřad k tomuto znaku uvedl, že dle předložených důkazů je zřejmé, že původní vlastník pronajímal celý pozemek p. č. XF k zemědělským účelům a ani dalšími pronajímateli nebyl dán souhlas k veřejnému užívání. Vnější hranici původního pozemku p. č. XF užíval jen neměnný, přesně vymezený okruh vlastníků sousedních zahrad. Podmínka souhlasu vlastníka původního pozemku p. č. XF s obecným (veřejným) užíváním proto nebyla splněna. Žalovaný k tomu doplnil, že podklady rozhodnutí (na které žalovaný konkrétně odkazuje) v souhrnu prokazují, že nebyl dán výslovný ani konkludentní souhlas s obecným užíváním. V době dočasného využívání pozemku nebyl pozemek současně využíván širokou veřejností.

35. Žalobce v žalobě namítá, že cesta byla využívána neurčitým okruhem osob, zejména vlastníky vinařských sklepů, osobami obhospodařujícími přilehlé pozemky a osobami zajišťujícími dopravu hroznů a vína.

36. Na tomto místě je však třeba zdůraznit obecné východisko, které v napadeném rozhodnutí zmínil i žalovaný, tj. že v nynější věci se jedná o řízení o určení právního vztahu podle , (dále jen „“), ve kterém se – obdobně jako v řízeních sporných dle – neuplatní v plné míře zásada materiální pravdy, respektive že je tato zásada značně modifikována. Důkazní břemeno v řízení o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace nese v podstatné míře žadatel, který je povinen na podporu svých tvrzení označit a navrhnout důkazy. Účastníci tohoto řízení tedy mají vyšší míru odpovědnosti za výsledek řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. -128). Správní orgán vychází zejména z důkazů, které byly účastníky navrženy; nadto může provést i další důkazy podle svého uvážení, přičemž zejména by měl doplnit ty důkazy, které jsou potřeba k ochraně veřejného zájmu ve smyslu (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, č. j. -58, č. 4425/2023 Sb. NSS, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. -128, a ze dne 19. 2. 2026, č. j. -70).

37. Žalobce poprvé až v žalobě předkládá legendu o tom, že vinařské sklepy v ulici Vinařská byly historicky dopravně obsluhovány prostřednictvím předmětné komunikace (doprava hroznů během vinobraní, víno, sudy a další materiál potřebný pro provoz vinařských sklepů) a cestu využívaly také osoby zajišťující tyto činnosti. Pro takové tvrzení však ve správním spise není žádná opora a ani žalobce v tomto směru ve správním řízení žádný důkaz nenavrhl. Naopak, z logiky věci a shromážděných podkladů lze tato tvrzení spolehlivě vyloučit. Jak již bylo uvedeno, na žádné z map před rokem 2011 není cesta patrná. V okolí se nenachází ani nenacházely žádné vinohrady, nýbrž pole. A vinařské sklepy jsou orientovány do Vinařské ulice a stěží si lze představit, že by vinaři do sklepů sváželi víno a další materiál skrz vlastní zahrady a především skrz rodinné domy.

38. Lze tedy shrnout, že cestu v části využíval žalobce. Podklady ve správním spise poskytují oporu pro závěr, že pozemek, na kterém se cesta nacházela, využíval v minulosti jeho nájemce pro zemědělskou výrobu (v místě cesty ovšem pozemek nevyužíval, ponechal v místě užívaném vlastníky zahrad volný pás). Na základě nápadně shodných (ve své obecnosti a použitých formulacích) vyjádření vlastníků přilehlých zahrad pak zřejmě správní orgány dospěly k závěru, že i tito vlastníci cestu využívali. Vzhledem k omezenému okruhu těchto osob – ve správním řízení se takto vyjádřilo celkem 11 vlastníků 8 pozemků, zbývající 3 vlastníci (pánové K. a H. a paní V.) se k věci nevyjádřili – a vzhledem ke skutečnosti, že nebylo prokázáno užívání jinými osobami a nebyl k němu ani z povahy cesty důvod (vlastníci vzdálenějších pozemků naopak potvrdili, že cestu nevyužívali), a dále vzhledem k tomu, že daný úsek zahrad má dle měřítka mapy délku přibližně 85 metrů a bylo možné udržet přehled o okruhu uživatelů, správní orgány dle zdejšího soudu dospěly ke správnému závěru, že užívání veřejností v nynější věci nebylo prokázáno, pročež nemohl být prokázán ani konkludentní souhlas s takovým užíváním. Již z tohoto důvodu závěr o neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace obstojí.

39. Nadto nebylo ve správním řízení prokázáno ani to, že by cesta uspokojovala nutnou komunikační potřebu. Tento znak je naplněn tehdy, nenacházíli se v posuzované lokalitě alternativa ke sporné komunikaci, o níž by bylo možné vzhledem ke konkrétním podmínkám v území rozumně uvažovat. „Pokud existuje jiná srovnatelná alternativa pro zajištění plnohodnotného komunikačního spojení, která by současně šetrněji zasahovala do oprávněných zájmů vlastníků sporné cesty, bylo by jí třeba dát na základě principu proporcionality přednost“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013, č. j. -42, bod 29).

40. V nynější věci silniční úřad uvedl, že žalobce je vlastníkem sousedního pozemku p. č. XA, který je dopravně napojen na stávající veřejně přístupnou účelovou komunikaci na p. č. XG. Dále dovodil, že obsluha zahrad sousedících s původním pozemkem p. č. XF nenaplňuje znaky nutné komunikační potřeby, neboť se jedná o branky ze zahrad na ornou půdu, kde byl odkládán zahradní odpad, zřízeno ohniště atd. Pouhým nahlédnutím do katastrální mapy lze zjistit, že všechny zahrady jsou součástí rodinných domů nebo vinných sklepů v ulici Vinařská. Tyto nemovitosti jsou dopravně obsluhovány a přímo dopravně napojeny na místní komunikaci. Jedná se o ulici s řadovou zástavbou. Užívání takových nemovitostí je zcela standardní s dopravní obsluhou z místní komunikace, nikoliv ze strany zahrad. Takto je užívána většina obytných čtvrtí určených k bydlení v obcích. S tímto hodnocením se žalovaný ztotožnil.

41. Pokud žalobce obecně namítá, že přístup přes obytné domy z ulice Vinařská nelze považovat za reálný dopravní přístup k těmto objektům a správní orgány reálnou použitelnost alternativního přístupu vůbec neposuzovaly, lze k tomu ve stejné míře obecnosti uvést, že – jak již je shora shrnuto – správní orgány se použitelností alternativního přístupu v konkrétních podmínkách daného místa zabývaly. Jak nadto dále plyne z rozhodnutí silničního úřadu, žalobce má ke svým pozemkům přístup nejen ze severovýchodu z ulice Vinařské, nýbrž také z jihozápadu z komunikace na pozemku p. č. XG. Pozemek žalobce je z této strany opatřen bránou a z fotografií založených ve správním spise lze dále zjistit, že i fakticky je uzpůsoben k vjezdu vozidly. O nutné komunikační potřebě žalobce proto vůbec nemůže být řeč.

V. Závěr a náklady řízení

42. Ze shora uvedených důvodů zdejší soud žalobu zamítl dle O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle Neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

43. Podle osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. V ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.

44. Napadeným rozhodnutím bylo deklarováno, že se na pozemcích ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení 1 nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. Jedná se o deklaratorní rozhodnutí, ze kterého nikomu nevyplývá žádné právo, které by mohl v řízení bránit. Osoba zúčastněná na řízení 1 samozřejmě bránila svůj právní zájem a své vlastnické právo. Takto široce ovšem podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení v pojaty nejsou. První podmínka daného ustanovení proto není v nynější věci naplněna. Zdejší soud nikomu z osob zúčastněných na řízení neuložil žádnou povinnost a pro přiznání náhrady nákladů řízení neshledal ani jiné důvody hodné zvláštního zřetele.

45. Úvaha o tom, zda se jedná o výjimečný případ, resp. že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Přihlížet je třeba zejména k: 1) poměrům majetkovým, sociálním, osobním a dalším všech účastníků řízení (a to nejen toho, kdo by náklady měl hradit, ale i toho, komu měly být hrazeny), a k 2) okolnostem případu, například k tomu, co vedlo k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2026, č. j. -41, a tam citovaná judikatura). Zdejší soud nepovažuje postup žalobce v soudním řízení ani před jeho zahájením za vyloženě šikanózní. Žalobce tvrdil svůj právní zájem na vydání deklaratorního rozhodnutí, který ani správní orgány v průběhu řízení nezpochybnily. Obecný a nepodložený poukaz na to, že cílem žalobce je ve skutečnosti bránit plánované výstavbě, a to bez specifikace jiných konkrétních okolností stran vztahu žalobce a osoby zúčastněné na řízení, pak dle zdejšího soudu sám o sobě neumožňuje hodnotit postup procesně neúspěšného žalobce jako účelový či šikanózní. Osoby zúčastněné na řízení proto právo na náhradu nákladů řízení nemají.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu

a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 1. října 2026

David Raus v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.