Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 A 26/2026 - 45.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 A 26/2026 - 45
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci
žalobce:
N. S. T., nar. X
právně zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, pro doručování AK Čechovský a Václavek, s.r.o., Opletalova 25, 110 00 Praha
proti
žalované:
Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7
v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnost spočívající v nevydání osvědčení o oprávněnosti pobytu na území ČR
takto:
1. Soud ukládá žalované povinnost vydat žalobci osvědčení o oprávněnosti pobytu na území ČR ve formě vízového štítku podle § 87y odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů, a to ve lhůtě 20 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
2. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta 20 404,10 Kč na náhradu nákladů řízení, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Žaloba
1. Žalobou ze dne 23. 4. 2026 se žalobce domáhá, aby zdejší soud žalované uložil povinnost vydat mu osvědčení o oprávněnosti pobytu na území ČR ve formě vízového štítku podle § 87y zákona o pobytu cizinců, a to v soudem stanovené lhůtě a dále žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že podal dne 21. 1.2026 podle § 87b zákona o pobytu cizinců žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, je otcem L. T., jež je státní občankou ČR. Téhož dne žalobce podal písemnou žádost o vydání osvědčení ve formě vízového štítku o oprávněnosti jeho pobytu na území ČR dle § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný mu však dne 24. 2. 2026 sdělil pod č.j. OAM-1130-14/PP-2026, že mu osvědčení o oprávněnosti pobytu nelze vydat s ohledem na to, že byl žalobci rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21. 8. 2020 ve spojení s unesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020 uložen trest vyhoštění na dobu deseti let, s nabytím právní moci dne 20. 11. 2020, a proto mu nesvědčí oprávnění k pobytu ve smyslu § 87y odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2025 č.j. 15 To 82/2025-5607 upuštěno od výkonu trestu vyhoštění, má žalobce zato, že jeho žádost byla žalovaným posouzena nesprávně. U Krajského soudu v Plzni je pod sp. zn. 1 Nt. 712/2025 vedeno řízení o žalobcově návrhu na obnovu trestního řízení, neboť okolnosti neumožňující uložení trestu vyhoštění se v žalobcově případě neobjevily až po právní moci rozsudku v trestní věci, ale existovaly již v době uložení trestu vyhoštění, od něhož bylo následně upuštěno. Dne 12.12.2026 obdržel žalobce opětovné sdělení žalovaného, že i přes výše uvedené setrvává na svém původním stanovisku, neboť vylučující podmínka je dle § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců nadále naplněna, neboť pravomocný rozsudek nebyl dotčen, pouze bylo upouštěno od trestu vyhoštění. V reakci na to podal žalobce ke Komisi pro rozhodování ve věcech cizinců návrh na provedení opatření proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání osvědčení o oprávněnosti pobytu žalobce na území dle § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců, přičemž tento nadřízený správní orgán usnesením ze dne 7. 4. 2026 č.j. MV-48961-3/SO-2026 návrhu nevyhověl s odůvodněním, že žalovaný není nečinný. Žalobce je přesvědčen, že splňuje zákonné podmínky pro vydání osvědčení o neoprávněnosti pobytu na území ČR a žalovaný je při vydání tohoto osvědčení nečinný a žalobci nebyla poskytnuta ochrana proti této nečinnosti ani ze strany nadřízeného správního orgánu.
2. Žalobce poukázal na to, že smyslem a účelem ust. § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců je zamezení praxi, v rámci níž by žadatelé získávali možnost dočasného legálního pobytu v ČR ve formě tzv. fikce pobytu v případech, kdy došlo k vydání rozhodnutí o ukončení pobytu žadatele v ČR, a stát má proto vlastní zájem na tom, aby cizinec v ČR již nepobýval Případ upuštění od trestu vyhoštění z důvodu existence okolností, pro něž nelze takový trest vůbec uložit, je situací, na niž zákonodárce omezujícím ust. § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců prokazatelně nemířil. Ryze formálně byl trest vyhoštění žalobci pravomocně uložen, když dosud nedošlo k rozhodnutí o obnově řízení, avšak fakticky tento trest nemá s ohledem na upuštění takové právní účinky, jež zákonodárce předpokládal jako důvod k omezení tzv. fikce pobytu. Ačkoliv byl trest vyhoštění žalobci formálně uložen, již nevyvolává žádné právní účinky, a tedy ČR zaniklo právo na jeho výkon, a z pouhého faktu, že byl trest pravomocně uložen nelze vyvozovat další právní důsledky včetně aplikace vylučujícího ust. § 87y odst. 1 zákona o pobytu cizinců. S právní mocí výkonu o trestu je spojena i jeho vykonatelnost a jestliže tedy § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců hovoří o tom, že oprávnění pobývat na území tzv. fikcí pobytu neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o trestu vyhoštění, je předpokládáno primárně vykonatelné rozhodnutí o tomto trestu. Takové vykonatelné rozhodnutí však v důsledku výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze neexistuje a ČR již netrvá na trestu vyhoštění a ukončení pobytu žalobce v ČR, tudíž není dán jediný důvod, proč by se na něj mělo „vylučující“ ustanovení § 87y odst. 3 zákona o pobytu i nadále vztahovat. Žalobce uvedl, že takový postup je protiústavní a v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího správního soudu, z nichž lze dovodit, že v případě, kdy jsou právní normy nastaveny způsobem, který vede ke zjevně nespravedlivému výsledku, je třeba relevantní ustanovení interpretovat způsobem, který umožňuje dospět k racionálnímu a spravedlivému řešení. Žalobce má zato, že splnil zákonné podmínky, a žalovaný je proto povinen vydat osvědčení dle § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců.
3. V souvislosti s otázkou správnosti zvoleného žalobního typu žalobce uvedl, že si je vědom, že žalovaný nebyl ve věci vydání osvědčení o oprávněnosti pobytu na území ČR nečinný ve smyslu, že by na žádost žalobce nijak nereagoval, přesto je však přesvědčen o správnosti volby žalobního typu v souvislosti s ustálenou judikaturou NSS, na niž odkázal. Uvedl, že se v souladu s uvedenou judikaturou domáhá vydání osvědčení o oprávněnosti pobytu na území ČR ve formě vízového štítku dle § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců, když současně vyčerpal všechny procesní prostředky, jež správní řád k ochraně proti nečinnosti stanoví, tedy podal žádost o provedení opatření proti nečinnosti žalovaného dle § 80 odst. 3 správního řádu, avšak neúspěšně.
III.
Vyjádření žalované k žalobě
4. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 23. 6. 2026 uvedla, že ve věci nečinná nebyla. Poté, co žalobce podal dne 21. 1. 2026 žádost o udělení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU a téhož dne požádal o vydání osvědčení o oprávněnosti pobytu na území ČR ve formě vízového štítku, bylo žalobci dne 26. 2. 2026 doručeno sdělení od žalovaného č.j. OAM-1130-14/PP-2026, v němž mu byly sděleny důvody, proč mu nebude požadované osvědčení uděleno. Jelikož žalobce na své žádosti trval, správní orgán jej opětovně dne 12. 3. 2026 vyrozuměl o nevyhovění žádosti a postup správního orgánu následně potvrdila v usnesení č.j. MV-48961-3/SO-2026 Komise, jež návrhu žalobce nevyhověla. Správní orgán v řízení pokračoval a dne 5. 5. 2026 předvolal k výslechu žalobce, jeho dceru a její matku Ivetu Tyllovou k podání svědeckých výpovědí a vyžádal si informace od Vězeňské služby ČR. Žalovaná setrvala na svém tvrzení, že ve věci postupovala v souladu se zákonem.
IV.
Posouzení věci soudem
5. V dané věci bylo s ohledem na stanovisko žalobce rozhodnuto při jednání.
6. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.
V.
Rozhodnutí soudu
7. Žaloba je důvodná.
8. Žalobce se svou žalobou domáhá ochrany proti nečinnosti žalované, již spatřuje v nevydání osvědčení o oprávněnosti jeho pobytu na území ČR podle § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Toto osvědčení ve formě vízového štítku nebylo žalobci vydáno z důvodu uložení trestu vyhoštění na dobu deseti let rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21. 8. 2020 č.j. 15 To 62/2020-5127 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2020, v důsledku čehož žalobci nesvědčí oprávnění k pobytu ve smyslu § 87y odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce však s tímto postupem nesouhlasí s odkazem na skutečnost, že od výkonu tohoto trestu bylo upuštěno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2025 č.j. 15 To 82/2025-5607, a v té souvislosti odkázal i na řízení o jeho návrhu na obnovu trestního řízení, jež je vedeno u zdejšího soudu pod sp. zn. 1 Nt 712/2025, neboť okolnosti neumožňující uložení trestu vyhoštění existovaly již v době uložení trestu vyhoštění, od něhož bylo upuštěno.
9. Po podání žaloby byl usnesením zdejšího soudu č.j. 1 Nt 712/2025-40 ze dne 12. 5. 2026 návrh žalobce na povolení obnovy řízení ve věci pravomocně skončené rozsudkem zdejšího soudu ze dne 21. 8. 2020 č.j. 15 To 62/2020-5127 zamítnut. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že okolnost, jíž žalobce ve svém návrhu argumentuje, tedy že soudy, jež v původním řízení rozhodovaly, neznaly jeho rodinnou situaci, konkrétně, že má na území ČR dvě nezletilé děti, jež jsou občany ČR, neodpovídá realitě. Navíc, i v případě, že by uvedená okolnost byla novou skutečností, nelze dovodit, že by mu trest vyhoštění nebylo možno uložit, což vyplývá i z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2025 sp.zn. 15 To 82/2025, jímž bylo od výkonu trestu vyhoštění upuštěno. Z tohoto vyplývá, že v době rozhodování o vině a trestu žalobce platila jiná právní úprava, když dle § 80 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2023 mezi negativní podmínky uložení daného trestu spadala okolnost, kdy „pachatel má na území ČR povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.“ Soud ukládal trest vyhoštění za situace, kdy žalobce neměl na území ČR jakoukoli jinou pracovní či sociální vazbu a prohlašoval, že sice má na území ČR dvě nezletilé dcery, ale s jejich matkou dlouhodobě nežije, přičemž má jinou partnerku v Německu, s níž má další dítě. Následně dle nové právní úpravy uvedeného ustanovení trestního zákoníku byla jako negativní podmínka uložení trestu vyhoštění stanovena skutečnost, že by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života pachatele. Z tohoto důvodu bylo prizmatem dané změny právní úpravy nutno dospět k závěru, že jsou dány podmínky pro upuštění od výkonu trestu vyhoštění.
10. Z výše popsaných skutečností vyplývá, že pravomocný trest vyhoštění formálně existuje a byl uložen v souladu s právní úpravou platnou v době jeho uložení, ale od jeho výkonu bylo upuštěno výlučně v souvislosti s tím, že byl jeho výkon shledán neslučitelný s následně přijatou právní úpravou chránící rodinný a soukromý život před nepřiměřeným zásahem. Nelze proto souhlasit s argumentací žalobce, že okolnosti neumožňující uložení trestu vyhoštění se v jeho případě neobjevily až po právní moci rozsudku v jeho trestní věci, ale existovaly již v době uložení trestu vyhoštění.
11. Dle ust. § 87y odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. „Rodinný příslušník občana EU, který sám není občanem EU a na území pobývá společně s občanem EU nebo se státním občanem České republiky je oprávněn pobývat na území do
a) dne nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti, jde-li o rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 1 nebo 2 nebo
b) dne, kdy mu bylo oznámeno rozhodnutí ministerstva o jeho žádosti, jde-li o rodinného příslušníka občana EU podle § 15a odst. 3.“
12. Dle ust. § 87y odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. „Oprávnění pobývat na území podle odst. 1 neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, trestu vyhoštění, ukončení přechodného pobytu nebo o zrušení trvalého pobytu rodinného příslušníka občana EU nebo jde-li o opakovaně podanou žádost, v níž nejsou uvedeny nové skutečnosti, které rodinný příslušník občana EU nemohl uplatnit v řízení o předchozí žádosti.“
13. Dle ust. § 87y odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb. „Oprávnění pobývat na území podle odstavce 1 ministerstvo osvědčí vízovým štítkem označovaným do cestovního dokladu podle jednotného formátu stanoveného přímo použitelným předpisem EU, a to ve formě víza k pobytu nad 90 dnů s dobou platnosti odpovídající době, kdy se předpokládá skončení doby podle odstavce 1 písm. a) nebo b), to neplatí, jde-li o cizince zařazeného do informačního systému smluvních států, kterému se vydá pouze potvrzení o oprávnění k pobytu. Platnost dokladu nebo potvrzení osvědčujícího oprávnění pobývat na území zaniká dnem uvedeným v dost. 1 písm. a) nebo b).“
14. Striktní jazykový výklad ust. § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců odůvodňuje postup správních orgánů, když jeho text výslovně říká, že „Oprávnění pobývat na území podle odst. 1 neplatí, pokud nabylo právní moci… rozhodnutí o trestu vyhoštění…“. Soud nicméně i přes jeho zdánlivou jednoznačnost dospěl k závěru, že je na místě jej vykládat tak, že překážkou vzniku fikce pobytu je pouze takový pravomocně uložený trest vyhoštění, jenž je i v době rozhodné pro vznik fikce stále způsobilý zakládat povinnost cizince území opustit, resp. jehož výkonu nic nebrání. Jestliže však bylo tak, jako v případě žalobce, trestním soudem pravomocně rozhodnuto, že výkon trestu vyhoštění není podle nově aktuální právní úpravy přípustný, neboť by představoval nepřiměřený zásah do žalobcova rodinného a soukromého života, pak dle názoru soudu nelze smysl tohoto ustanovení spatřovat v tom, že by správní orgán měl výlučně na základě existence rozsudku, jímž byl uložen trest vyhoštění zabránit vzniku fikce pobytu, ačkoli právní úprava současně pravomocně vyloučila výkon trestu právě z důvodu ochrany rodinného a soukromého života. Důsledkem takové úvahy je pak vydání osvědčení, jímž bude správní orgán respektovat právní stav založený rozhodnutím trestního soudu, jenž nerozhodl o upuštění od výkonu trestu z důvodu změny rodinných poměrů žalobce, ale z důvodu změny právní úpravy chránící rodinný a soukromý život před nepřiměřeným zásahem. Opačný postup správního orgánu vycházející z existence pravomocného rozhodnutí o vyhoštění a striktního výkladu ust. § 87y odst. 3 zákona o pobytu cizinců by pak kolidoval s právní úpravou a jejím účelem, v důsledku níž bylo od výkonu trestu upuštěno.
15. Tento názor soud opírá i o čl. 27 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, dle něhož „Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje.“ Pominout pak nelze ani nález Ústavního soudu III. ÚS 2897/23 ze dne 6. 3. 2024, jenž lze analogicky použít i na posuzovanou věc. Dle tohoto nálezu „Pokud soud při rozhodování o žádosti o upuštění od výkonu trestu vyhoštění dle § 350h odst. 4 trestního řádu postupuje podle dřívější právní úpravy, než je právní úprava účinná v době jeho rozhodování, přičemž novější právní úprava je pro odsouzeného výhodnější, porušuje právo dotčeného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Argumentaci žalobce soud z uvedených důvodů shledal důvodnou.
16. K argumentaci žalovaného v jeho vyjádření k žalobě ohledně skutečnosti, že ve věci nebyl nečinný, a žaloba proto není důvodná, soud uvádí, že tuto neshledal důvodnou s ohledem na to, že žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je v posuzované věci správně zvoleným typem žaloby.
17. Dle ust. § 79 soudního řádu správního „(1) Ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. (2) Žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.“
18. V této souvislosti soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí NSS č.j. 5 Azs 34/2019–23 ze dne 18. 6. 2021, dle něhož „Správní soudy dovodily, že na vízový štítek je třeba nahlížet jako na formu administrativního osvědčení legálnosti pobytu na území České republiky do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o podané žádosti ve věci pobytu, a to v těch případech, kdy se na cizince vztahuje zákonná fikce legálnosti pobytu (resp. platnosti dosavadního oprávnění k pobytu). Osvědčení ve formě vízového štítku (jeho vydání i odebrání, resp. zrušení) není rozhodnutím….. judikatura totiž od počátku uznávala procesní právo cizince, jemuž ze zákona svědčí fikce pobytového oprávnění, na vydání osvědčení o této skutečnosti. Ochrany tohoto práva se však nedomůže žalobou proti usnesení správního orgánu (žalovaného), jímž bylo toto osvědčení dle § 156 odst. 2 správního řádu zrušeno, ale tím, že se při splnění podmínek dle § 79 a násl. s. ř. s. bude nečinnostní žalobou domáhat toho, aby soud uložil žalovanému mu toto osvědčení ve formě vízového štítku znovu vydat. Byť takový postup může připadat stěžovateli paradoxní, vyplývá z rozdílné konstrukce § 65 odst. 1 oproti § 79 odst. 1 s. ř. s., podle něhož se žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu lze domáhat nejen vydání rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., ale právě i osvědčení……V již rovněž citovaném rozsudku ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 208/2019 – 28, k této otázce Nejvyšší správní soud poznamenal: „NSS navíc připomíná, že pokud by spatřoval městský soud důvodnost žaloby v tom, že žalobkyně měla nárok na vydání překlenovacího vízového štítku a otiskem razítka, které jej zneplatnilo, jej byla zbavena, pak byla přiléhavým žalobním typem nečinnostní žaloba ve smyslu § 79 s. ř. s., neboť právě toto ustanovení výslovně poskytuje ochranu ve věcech nevydání osvědčení a judikatura NSS v tomto případě rozšířila dosah tohoto žalobního typu i na obsah osvědčení. Z usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, č. 2206/2011 Sb. NSS, totiž plyne, že v případě, že dotčená osoba nesouhlasí s obsahem osvědčení, adekvátním žalobním typem je právě nečinnostní žaloba: „Jde-li však o akt jiné povahy nežli rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a zároveň spadá do množiny taxativně vymezených aktů dle § 79 odst. 1 s. ř. s. (tj. jde-li o osvědčení), možnost následného přezkumu aktu v navazujícím žalobním řízení není dána, neboť neexistuje žádný žalobní typ vztahující se na osvědčení, který by byl obdobou žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Proto se soud zabývá již v rámci řízení o nečinnostní žalobě obsahovou stránkou takového aktu a zpravidla správnímu orgánu vymezí (v závislosti na tom, co je mezi stranami sporné), zda vůbec má být osvědčení vydáno, a případně, vede-li se spor například o jeho určitý dílčí obsahový aspekt, též jaký obsah musí, anebo naopak nesmí mít dotyčný akt (soud se zde nezabývá veškerými obsahovými aspekty daného aktu, nýbrž pouze těmi, které jsou mezi stranami sporné, nebo těmi, které se spornými aspekty aktu souvisejí či jsou na nich závislé).“ Jinak řečeno, má-li správní orgán povinnost vydat osvědčení, musí vydat osvědčení o určitém obsahu. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se tudíž lze fakticky domáhat toho, aby bylo vydáno osvědčení o tomto určitém obsahu (viz rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2010, č. j. 5 Ans 4/2009–63).“
19. S ohledem na výše uvedené shledal soud žalobu důvodnou, neboť žalobci svědčí právo pobývat na území ČR podle § 87y odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť překážka podle § 87y odst. 3 uvedeného zákona není dána a žalovaná proto nebyla oprávněna vydání osvědčení z výše uvedených důvodů odmítnout. Soud proto žalované uložil v souladu s ust. § 81 odst. 2 s.ř.s. povinnost vydat žalobci osvědčení o oprávněnosti pobytu na území ČR ve formě vízového štítku podle § 87y odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů, a to ve lhůtě 20 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, již soud s ohledem na okolnosti posuzované věci shledal přiměřenou, neboť poskytuje žalovanému přiměřený prostor k provedení procesních úkonů potřebných k rozhodnutí.
VI.
Náklady řízení
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tohoto rozsudku podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Procesně úspěšný žalobce byl v řízení právně zastoupen a soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 20 404 Kč. Tato částka sestává z odměny advokáta ve výši 18 404 Kč, kterou tvoří odměna za 3 úkony právní služby po 4 620 Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a podání ze dne 26. 6. 2026 dle § 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu], 3 paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH podle § 57 odst. 2 in fine s. ř. s. ze součtu těchto částek ve výši 3 194 Kč. Dále jde o zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč [položka 18 odst. 2 písm. d) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozsudku (§ 54 odst. 7 s. ř. s.). Lhůta k plnění nákladů řízení byla stanovena v délce 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o kasační stížnosti rozhoduje. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni (§ 12 odst. 1, § 102, § 106 odst. 2 a 4 s. ř. s.).
Plzeň 5. 10. 2026
Mgr. Jaroslava Křivánková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.