Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

16 Af 5/2026 - 33

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Václava Trajera a soudců Mgr. Lenky Havlíčkové a JUDr. Jiřího Derfla ve věci

žalobce:

Mgr. T. P., narozen X

bytem X

zastoupený advokátem JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D.

sídlem Poštovní 1794/17, 702 00 Ostrava

proti

žalovanému:

Krajský úřad Ústeckého kraje

sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2025, č. j. KUUK/121693/2025, a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2025, č. j. KUUK/121756/2025,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Platebním výměrem ze dne 27. 6. 2025, č. j. MMUL/PO/OSP/K/276209/2025/KaAn (dále jen „první platební výměr“) vyměřil Magistrát města Ústí nad Labem (dále jen „magistrát“) žalobci podle , o místních poplatcích (dále jen „“) místní poplatek za obecní systém odpadového hospodářství za rok 2023 ve výši 720 Kč a současně podle zákona o místních poplatcích vyměřil zvýšení poplatku ve výši 720 Kč.

2. Platebním výměrem ze dne 27. 6. 2025, č. j. MMUL/PO/OSP/K/276373/2025/KaAn (dále jen „druhý platební výměr“) vyměřil magistrát žalobci podle § 11 odst. 2 zákona o místních poplatcích místní poplatek za obecní systém odpadového hospodářství za rok 2024 ve výši 720 Kč a současně podle § 11c zákona o místních poplatcích vyměřil zvýšení poplatku ve výši 720 Kč.

3. Rozhodnutím ze dne 26. 8. 2025, č. j. KUUK/121693/2025, (dále jen „první napadené rozhodnutí“) žalovaný žalobcovo odvolání proti prvnímu platebnímu výměru zamítl a první platební výměr potvrdil.

4. Rozhodnutím ze dne 26. 8. 2025, č. j. KUUK/121756/2025, (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“) žalovaný žalobcovo odvolání proti druhému platebnímu výměru zamítl a druhý platební výměr potvrdil.

Žaloba

5. Žalobce navrhl, aby soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Namítal, že magistrát dostatečně neodůvodnil, proč poplatek zvýšil právě na dvojnásobek. U částky 360 Kč splatné dne 30. 4. 2023 vycházel z prodlení v délce 728 dnů, ačkoli podle žalobce ve skutečnosti činilo 789 dnů, a zvýšení stanovil ve výši 360 Kč. Stejné zvýšení uložil také u částek 360 Kč splatných dne 31. 10. 2023, dne 30. 4. 2024 a dne 31. 10. 2024, přestože doby prodlení činily 605, 423 a 239 dnů. Žalobce měl za to, že pokud žalovaný stanovil částku, o níž poplatek zvýšil, výlučně na základě délky prodlení, měla se tato délka do výsledné částky promítnout. V obou napadených rozhodnutích však bylo stanoveno totožné zvýšení, ačkoli se délky prodlení výrazně lišily. Ve vyměření konkrétní výše sankčního zvýšení spatřoval žalobce nepřípustnou libovůli a svévoli.

6. Žalobce namítal, že zvýšení poplatku mělo být stanoveno ve výši srovnatelné s obdobnými veřejnoprávními platbami. Poukázal na výši úroku z prodlení podle § 252 odst. 4 daňového řádu, která odpovídá zákonnému úroku z prodlení, tedy repo sazbě České národní banky zvýšené o osm procentních bodů. Při takovém výpočtu by podle něj částka odpovídající prodlení činila 205 Kč za rok 2023 a 91 Kč za rok 2024. Zvýšení stanovené magistrátem a potvrzené žalovaným tak podle žalobce převyšovalo částku odpovídající obdobnému pochybení v jednom případě o 351 % a ve druhém o 791 %, aniž se správní orgány s touto odchylkou jakkoli vypořádaly.

7. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2015, č. j. -45. Z něj podle žalobce plyne, že nestanoví-li ani obecně závazná vyhláška kritéria pro sankční zvýšení poplatku, musí správce poplatku důkladně posoudit všechny podstatné skutkové okolnosti a v odůvodnění pečlivě popsat úvahy, které jej ke zvýšení vedly. Odvolací orgán je současně povinen k námitce poplatníka přezkoumat správní uvážení správce poplatku, které se projevilo v míře zvýšení. Je-li toto uvážení nedostatečně odůvodněno, musí odvolací orgán skutkové okolnosti rozhodné pro zvýšení poplatku sám zhodnotit. Žalobce namítl, že ačkoli žalovaný doplnil odůvodnění odkazem na délku prodlení, ponechal zvýšení v totožné výši navzdory rozdílné délce prodlení. Považoval proto napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná a nezákonná.

8. Žalobce uvedl, že nezpochybňuje samotný vznik poplatkové povinnosti, ačkoli proti němu dříve brojil v odvolacím řízení. Ztotožnil se totiž s výkladem, že [na rozdíl od již zrušeného o odpadech (dále jen „“)] obsahuje nevyvratitelnou právní domněnku, takže není rozhodné, zda žalobce odpad skutečně produkuje ani zda jej odstraňuje v rámci obecního systému odpadového hospodářství či jiným zákonem předvídaným způsobem. Vysvětlil, že s ohledem na starší judikaturu vycházející ze byl ještě v průběhu správního řízení přesvědčen, že pokud zákonným způsobem odstraňuje odpad mimo obecní systém odpadového hospodářství, není poplatníkem poplatku za obecní systém odpadového hospodářství. Tuto okolnost považoval za polehčující ve vztahu k tomu, že se k poplatkové povinnosti dobrovolně nepřihlásil.

9. Žalobce navrhl, aby soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Vyjádření žalovaného k žalobě

10. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením, že zvýšení poplatků bylo stanoveno svévolně. Uvedl, že vybírání poplatku za rok 2023 upravovala obecně závazná vyhláška statutárního města Ústí nad Labem č. 3/2022 (dále jen „obecně závazná vyhláška č. 3/2022“). Jelikož žalobce poplatek nezaplatil, magistrát jej v souladu se zákonem o místních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2023, vyměřil a zároveň stanovil jeho zvýšení. Dále uvedl, že vybírání poplatku za rok 2024 upravovala obecně závazná vyhláška č. 3/2022 ve znění obecně závazné vyhlášky Statutárního města Ústí nad Labem č. 6/2023 (dále jen „obecně závazná “). Jelikož žalobce poplatek nezaplatil, magistrát jej v souladu se zákonem o místních poplatcích, ve znění účinném od 1. 1. 2024, vyměřil a zároveň stanovil jeho zvýšení.

11. K námitce nedostatečného odůvodnění žalovaný uvedl, že magistrát při rozhodování vycházel z toho, že poplatek za rok 2023 ani poplatek za rok 2024 nebyly zaplaceny včas. Uvedl, že v odůvodnění napadených rozhodnutí toto správní uvážení dále rozvedl v tom smyslu, že zvýšení poplatku nepovažoval za neúměrné s ohledem na délku prodlení. Ve vztahu k poplatku za rok 2023 zdůraznil, že magistrát nevyužil horní hranici zvýšení poplatku, ačkoli mu ustanovení § 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2023, umožňovalo zvýšit včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky až na trojnásobek. Konstatoval, že ke dni 27. 6. 2025 byl žalobce se zaplacením částky 360 Kč splatné dne 30. 6. 2023 v prodlení 728 kalendářních dnů a se zaplacením částky 360 Kč splatné dne 31. 10. 2023 v prodlení 605 kalendářních dnů. Také ve vztahu k poplatku za rok 2024 zdůraznil, že magistrát nepřistoupil k maximálnímu zvýšení, ačkoli v souladu s § 11c odst. 1 zákona o místních poplatcích mohl nezaplacený poplatek zvýšit až do výše dvojnásobku rozdílu mezi částkou, která měla být zaplacena, a částkou zaplacenou do původního dne splatnosti. Konstatoval, že ke dni 27. 6. 2025 byl žalobce se zaplacením částky 360 Kč splatné dne 30. 4. 2024 v prodlení 423 kalendářních dnů a se zaplacením částky 360 Kč splatné dne 31. 10. 2024 v prodlení 239 kalendářních dnů.

12. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že první splátka poplatku za rok 2023 byla splatná dne 30. 4. 2023, a že proto prodlení činilo 789 dnů. Podle žalovaného byla tato splátka v souladu s článkem 7 odst. 1 písm. a) obecně závazné vyhlášky č. 3/2022 splatná až dne 30. 6. 2023, takže ke dni vydání platebního výměru činilo prodlení 728 kalendářních dnů. Uvedl, že splatnost k 30. dubnu byla stanovena až obecně závaznou .

13. K žalobcovu srovnání zvýšení poplatku s úrokem z prodlení podle § 252 daňového řádu žalovaný odkázal na § 11 odst. 5 zákona o místních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2023, a § 11c odst. 6 tohoto zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2024. Podle těchto ustanovení se úroky upravené daňovým řádem při zvýšení místního poplatku neuplatní. K tvrzení, že zvýšení poplatků převyšovalo částky odpovídající úroku z prodlení o 351 %, respektive o 791 %, proto žalovaný uvedl, že v obou případech bylo postupováno podle zákona o místních poplatcích. Stanovení zvýšení o výši základní sazby bylo podle něj věcí správního uvážení. Taková výše nebyla podle žalovaného v rozhodovací praxi magistrátu neobvyklá, neboť ji dlouhodobě uplatňoval ve všech případech, kdy poplatek nebyl uhrazen ve lhůtách stanovených vyhláškou a zůstal ke konci kalendářního roku nezaplacen.

14. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Posouzení věci soudem

15. O žalobě soud rozhodl v souladu s , , (dále jen „“) bez jednání, neboť žalovaný s rozhodnutím věci bez jednání výslovně souhlasil a žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil.

16. Napadená rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu , který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v a d), odst. 2 větě druhé a třetí a v větě první Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu věty první Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadených rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadených rozhodnutí podle Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

17. Ze správního spisu soud zjistil, že obě napadená rozhodnutí byla vydána ve skutkově i právně obdobných věcech lišících se pouze obdobím, za něž byl vyměřován místní poplatek. Ačkoli byl žalobce v letech 2023 a 2024 hlášen k trvalému pobytu na území statutárního města Ústí nad Labem, neuhradil ve stanovených lhůtách místní poplatky za obecní systém odpadového hospodářství. Magistrát proto přistoupil k vyměření poplatků. Prvním platebním výměrem žalobci vyměřil poplatek za rok 2023 ve výši 720 Kč a současně zvýšil poplatek o dalších 720 Kč na celkových 1 440 Kč. Druhým platebním výměrem žalobci vyměřil poplatek za rok 2024 ve výši 720 Kč a současně zvýšil poplatek o dalších 720 Kč na celkových 1 440 Kč. V obou platebních výměrech argumentoval magistrát skutečností, že poplatky nebyly zaplaceny nejen ve lhůtě splatnosti, ale ani do posledního dne v daném roce.

18. Proti platebním výměrům podal žalobce odvolání, v nichž namítal, že mu poplatková povinnost nevznikla, neboť v místě jeho bydliště byly odpady odstraňovány nezávisle na obecním systému odpadového hospodářství. Dále zpochybňoval zákonnost a přiměřenost zvýšení poplatku o 100 %. Žalovaný žalobcovo odvolání zamítl s odůvodněním, že žalobce byl poplatníkem místního poplatku podle § 10e písm. a) zákona o místních poplatcích. Okolnost, že na jeho adrese zajišťovala svoz odpadu soukromá společnost, neměla podle žalovaného na vznik žalobcovy poplatkové povinnosti žádný vliv. Žalovaný současně dospěl k závěru o zákonnosti zvýšení obou poplatků. Zdůraznil, že navzdory dlouhodobému prodlení na straně žalobce nebylo zvýšení stanoveno v maximální možné výši.

19. Soud se zabýval ústřední žalobní námitkou, že zvýšení místních poplatků bylo stanoveno svévolně, resp. že zvýšení poplatků na dvojnásobek nebylo přezkoumatelně odůvodněno.

20. Podle § 14 odst. 2 písm. c) zákona o místních poplatcích platí, že „obec v obecně závazné vyhlášce upraví splatnost poplatku“.

21. Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) obecně závazné vyhlášky č. 3/2022 platí, že „poplatek je splatný ve dvou stejných splátkách, a to pro kalendářní rok 2023 nejpozději do 30. 6. a do 31. 10. daného kalendářního roku“.

22. Podle čl. 7 odst. 1 písm. b) obecně závazné vyhlášky č. 3/2022, ve znění obecně závazné , platí, že „poplatek je splatný ve dvou stejných splátkách, a to pro kalendářní rok 2024 a roky následující nejpozději do 30. 4. a do 31. 10. daného kalendářního roku“.

23. Podle § 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2023, platí, že „včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky nebo část těchto poplatků může správce poplatku zvýšit až na trojnásobek; toto zvýšení je příslušenstvím poplatku sledujícím jeho osud“.

24. Podle § 11c odst. 1 zákona o místních poplatcích platí, že „správce poplatku může poplatkovému subjektu stanovit zvýšení poplatku jako následek za pozdní úhradu poplatku nebo jeho části, a to až do výše dvojnásobku rozdílu mezi částkou poplatku, která má být zaplacena nebo odvedena, a částkou zaplacenou nebo odvedenou do původního dne splatnosti poplatku. Zvýšení poplatku je příslušenstvím poplatku sledujícím jeho osud“.

25. V právní větě rozsudku ze dne 3. 12. 2015, č. j. -45, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „nestanoví-li , o místních poplatcích, či obecně závazná vyhláška vydaná k jeho provedení žádná kritéria pro sankční zvýšení poplatku podle zákona o místních poplatcích, musí správce poplatku o to důkladněji posuzovat všechny podstatné skutkové okolnosti a o to pečlivěji popsat v odůvodnění všechny úvahy, které ho vedly ke zvýšení poplatku. Odvolací orgán je povinen k námitce poplatníka přezkoumat i správní uvážení správce poplatku, které se projevilo v míře sankčního zvýšení ( zákona o místních poplatcích). Shledá-li, že správce poplatku zdůvodnil své správní uvážení nedostatečně, sám zhodnotí skutkové okolnosti věci a na základě toho případně změní výrok platebního výměru“.

26. V bodě 16 rozsudku ze dne 9. 11. 2016, č. j. -40, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „přestože nestanoví žádná bližší kritéria, kterými by se správce poplatku musel při sankčním zvýšení místního poplatku řídit, jeho rozhodnutí musí být postaveno na racionálních důvodech, proč k navýšení přistoupil a proč stanovil konkrétní výslednou částku. Kritéria, která si zvolí, musí být transparentní a z rozhodnutí jednoznačně seznatelná. Jen tak mohou být úvahy správního orgánu předmětem soudního přezkumu z hlediska případného překročení mezí správního uvážení nebo jeho zneužití“.

27. Soud se předně zabýval otázkou, zda napadená rozhodnutí dostála požadavkům výše citované judikatury. Za podstatné soud považuje, že žalovaný při stanovování navýšení vycházel z délek jednotlivých prodlení, které v rozhodnutí konkrétně vyčíslil. U poplatkové povinnosti za rok 2024 uvedl, že žalobce byl s úhradou jednotlivých částí poplatku v prodlení po dobu 423 a 239 kalendářních dnů. Obdobně u poplatkové povinnosti za rok 2023 vycházel z prodlení v délce 728 a 605 dnů. Současně zdůraznil, že zvýšení o 100 % nezaplacené částky nepředstavuje maximální možné zvýšení, které zákon dovoluje – tím by bylo až zvýšení o 200 %.

28. Na okraj soud konstatuje, že se žalobce mýlí, pokud za den splatnosti první splátky poplatku za rok 2023 považuje 30. 4. 2023. Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) obecně závazné vyhlášky č. 3/2022 byla tato splátka splatná dne 30. 6. 2023; splatnost k 30. dubnu byla stanovena až pro rok 2024 a roky následující. Žalovaný proto správně vycházel z prodlení v délce 728 dnů.

29. Před samotným hodnocením, zda jsou z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně seznatelná kritéria, která správní orgány volily při stanovování navýšení, soud předesílá, že povinnost správce poplatku vymezit v odůvodnění kritéria pro sankční zvýšení místního poplatku nelze chápat tak, že by snad správce poplatku nutně musel v odůvodnění vymezit vzorec, podle něhož by každý další měsíc, rok či jiný časový úsek prodlení vedl k odpovídajícímu zvýšení sankce, a to až po její maximální možnou výši. Jako zákonná obstojí i praxe nastíněná žalovaným v jeho vyjádření k žalobě a plynoucí i z obou platebních výměrů, při níž je nezaplacený poplatek navyšován jednorázově a pouze o 100 % nezaplacené částky tehdy, nedojde-li ke splnění poplatkové povinnosti ke konci kalendářního roku, v němž měla být splněna. Taková praxe se soudu nejeví nikterak nerozumná. Jakkoli je totiž toto jednorázové navýšení skokové a zároveň procentuálně vysoké, „je potřeba současně uvést, že výše místních poplatků je až na výjimky relativně nízká a užití nižších sankcí, byť v řádu desítek procent, by pro nespolupracující poplatníky nemuselo být dostatečně motivující. Odhlédnout nelze ani od nákladů administrace takových poplatků, které jsou v porovnání s jejich výtěžností poměrně značné. Vyžaduje-li si tedy jednání poplatníka, aby s ním příslušný orgán vedl správní řízení s náklady, které mnohdy přesahují samotnou výši dlužného poplatku, je podstatné navýšení poplatku v podobě znásobení jeho výše v případě viny na straně poplatníka legitimní a rozumné“ (k tomu srov. bod 41 rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2020, č. j. -37).

30. Pro posouzení řešené věci, tj. pro posouzení přezkoumatelnosti sankčního navýšení, je nicméně podstatné, že z napadených rozhodnutí lze zjistit, jakou skutečnost správní orgán považoval za rozhodnou a že jeho uvážení nebylo zjevně nerozumné ani svévolné. Z napadených rozhodnutí je patrné, že žalovaný považoval zjištěné doby prodlení za dostatečně závažné pro zvýšení o 100 % nezaplacené částky. Současně poukázal na to, že takto stanovené zvýšení nedosahovalo zákonného maxima. Samotnou míru sankčního zvýšení zvolenou v řešené věci přitom nelze s ohledem na dobu prodlení hodnotit jako nepřiměřenou ani ve světle judikatury správních soudů. Např. Krajský soud v Praze v bodě 38 rozsudku ze dne 5. 6. 2020, č. j. -37, považoval již prodlení přesahující 90 dnů za podstatné porušení poplatkové povinnosti, které lze odlišit od prodlení bagatelního. Tento závěr následně aproboval Nejvyšší správní soud v bodech 22 a 23 rozsudku ze dne 28. 4. 2022, č. j. -50. Soud nepovažuje za vadu napadených rozhodnutí, pokud žalovaný v jejich odůvodněních nevymezil, zda a při jak krátkém prodlení by volil zvýšení o méně než 100 %, ani zda a při jak dlouhém prodlení by volil zvýšení o více než 100 %. Takový požadavek nelze z judikatury Nejvyššího správního soudu dovodit. Podstatné je, že rozhodnutí byla postavena na racionálních důvodech, konkrétně na hodnocení konkrétní doby prodlení coby dlouhé, a proto závažné. Soud konečně nepovažuje za rozhodné ani to, že žalovaný stanovil stejné procentní zvýšení u jednotlivých poplatků, přestože prodlení s nimi nebylo stejně dlouhé. Správce poplatku nemá povinnost diferencovat zvýšení mezi jednotlivými případy, které s ohledem na délku prodlení hodnotí z hlediska závažnosti shodně.

31. Soud dodává, že postup žalovaného v řešené věci neodporoval ani právním názorům vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 3. 12. 2015, č. j. -45. Nejvyšší správní soud sice v bodech 22 až 25 uvedeného rozsudku zdůraznil, že samotné hodnocení délky prodlení není bez dalšího dostatečným odůvodněním konkrétní výše sankčního zvýšení a že na úvahu o délce prodlení musí dále navázat posouzení specifických okolností tvrzených poplatníkem. V bodě 26 však výslovně uvedl, že samotná úvaha založená na tom, zda šlo o kratší či delší prodlení, může postačovat tam, kde nejsou dány žádné mimořádné okolnosti obdobné tehdy projednávanému případu. Takové okolnosti přitom v nyní řešené věci nelze spatřovat, neboť žalobce svou poplatkovou povinnost zpochybňoval irelevantním poukazem na to, že odstraňování odpadu na jeho adrese zabezpečuje v rámci podnikatelské činnosti jiný subjekt odlišný od obce. Žalobce přitom nesprávně vykládal ustanovení § 10e písm. a) zákona o místních poplatcích, podle něhož platí, že „poplatníkem poplatku za obecní systém odpadového hospodářství je fyzická osoba přihlášená v obci“. Toto ustanovení soud považuje za zcela jasné výkladově bezrozporné; ostatně již v rozsudku ze dne 24. 8. 2017, č. j. -46, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „konkrétní způsob nakládání dané fyzické osoby s odpady není vzhledem k formálnímu vymezení poplatníka místního poplatku za odpad relevantní“, přičemž „nelze zohledňovat, zda osoba svou činností skutečně vytváří odpad“. V pouhé skutečnosti, že žalobce přesto předmětné ustanovení vykládal v rozporu s jeho doslovným zněním, tudíž nelze podle soudu spatřovat natolik specifické okolnosti, které by musel magistrát zohledňovat v úvahách o zvýšení poplatku. V tomto ohledu se skutkové okolnosti řešené věci zásadně odlišují od skutkových okolností věci sp. zn. , jejichž mimořádnost spočívala v tom, že se neochota poplatníka zaplatit místní poplatek před vydáním platebního výměru opírala o právní argumenty, které i Nejvyšší správní soud následně označil za „solidní“. Odlišný právní názor žalobce ohledně existence poplatkové povinnosti v nyní řešené věci se oproti tomu o žádnou „solidní“ právní argumentaci neopíral.

32. Hodnocení doby prodlení žalobce jako dlouhé bylo s ohledem na výše uvedené dostatečnou úvahou pro stanovení sankčního zvýšení. Soud upozorňuje na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2010, č. j. -73, podle kterého „účelem soudního přezkumu není lpění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účinná ochrana veřejných subjektivních práv adresátů veřejné správy“. Soud vychází z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, podle níž platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. -46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. -53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. -109). Soud uzavírá, že ačkoli odůvodnění napadených rozhodnutí mohlo být ve vztahu ke stanoveným sankčním zvýšením podrobnější, je z nich zřejmé, jaké úvahy žalovaného ke stanovení sankčních zvýšení v konkrétní výši vedly. Nedostatečnost některých dílčích úvah však nedosahuje intenzity způsobující nepřezkoumatelnost, neboť rozhodující hodnotící důvod z rozhodnutí jednoznačně plyne. Námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí proto soud nepřisvědčil.

33. Soud dále poukazuje na bod 22 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2026, č. j. -32, v němž městský soud shrnul, že „zákon dává správci poplatku široký prostor pro správní uvážení stran stanovení sankčního zvýšení místního poplatku z pobytu z důvodu jeho opožděného odvodu; pro toto správní uvážení nestanoví žádná kritéria (stanoví pouze kvantitativní limit pro takové zvýšení, a to na dvojnásobek včas neodvedené částky). Při zákonem takto relativně široce nastaveném správním uvážení je přitom žádoucí, aby správce poplatku určitým způsobem sjednocoval svou praxi, tedy zajistil, aby při aplikaci uvedeného ustanovení postupoval konzistentně a strukturovaně (s ohledem na intenzitu porušení povinnosti) ve vztahu k různým poplatkovým subjektům“. Na tomto místě zdejší soud uvádí, že ačkoli žalobce namítal svévoli při stanovení sankčních navýšení, nijak nedokládá, že se snad žalovaný v řešené věci od vlastní správní praxe jakkoli odchýlil, tj. že snad v jeho případě postupoval jinak než v jiných obdobných případech. Jak vyslovil Nejvyšší správní soud v bodech 9 a 10 rozsudku ze dne 30. 10. 2014, č. j. -33, referenčním hlediskem ve vztahu k dodržování zásad rovného zacházení a zákazu libovůle je právě ustálená správní praxe; tvrdí-li však poplatník excesivní výši sankce vymykající se správní praxi žalovaného, je povinen toto své tvrzení doložit.

34. Soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce založené na porovnání stanoveného zvýšení s hypotetickou výší úroku z prodlení podle daňového řádu. výslovně stanoví, že penále a úroky podle daňového řádu se v této oblasti neuplatní. Zvýšení místního poplatku proto nelze poměřovat s úrokem z prodlení. K obdobné námitce již Krajský soud v Praze v bodě 41 rozsudku ze dne 5. 6. 2020, č. j. -37, uvedl, že přepočet zvýšení na roční úrokovou sazbu představuje pouze jeden z možných úhlů pohledu a opomíjí zejména zákonný strop zvýšení a zpravidla nízkou sazbu místních poplatků. Ze stejného důvodu hodnotí porovnávání stanoveného sankčního zvýšení s výší úroku z prodlení podle daňového řádu za zavádějící také zdejší soud.

35. Dle názoru soudu pak nelze shledat pochybení ani v postupu žalovaného, resp. magistrátu, pokud u všech prodlení stanovil shodné navýšení poplatku, neboť všechna prodlení výrazně překračují hranici běžného či bagatelního porušení povinnosti, žalovaný je kvalifikoval jako stejnou kategorii závažnosti, a proto nebylo nezbytné mezi nimi dále rozlišovat. Pro úplnost soud podotýká, že jeho úlohou není nalézt optimální výši sankce, ale zkoumat, zda správní uvážení nevybočilo z mezí zákona a nebylo svévolné.

36. Z výše uvedených důvodů soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji žalobu podle zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle věty první Žalobce neměl ve věci úspěch a procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, ani jejich náhradu nepožadoval; proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 6. října 2026

Mgr. Václav Trajer v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.