Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

46 A 26/2026 - 37

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Pavlou Klusáčkovou ve věci

žalobkyně:

proti

žalovanému:

H. S., narozena X

státní příslušnost: Ukrajina

zastoupena advokátem JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D.

se sídlem Praha 2, Blanická 1008/28

Ministerstvo vnitra

se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 24. 7. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0409260/DO-2026,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 24. 7. 2026 její žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-0409260/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 24. 7. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-0409260/DO-2026.

III. Žalovaný je povinen do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12 270 Kč, a to do rukou jejího zástupce JUDr. Jiřího Pokorného, Ph.D., advokáta.

Odůvodnění:

I. Základ sporu a obsah žaloby

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat ve vrácení její žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 24. 7. 2026, evidované pod sp. zn. OAM-0409260/DO-2026, jakožto nepřijatelné podle a d) (správně f) , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

2. Ke skutkovým okolnostem případu žalobkyně uvedla, že se ke dni zahájení ozbrojeného konfliktu, tj. 24. 2. 2022, nacházela za účelem krátkodobé dovolené na území Moldavské republiky. Území Ukrajiny opustila dne 21. 2. 2022, což dokládá razítko vyznačené v jejím cestovním pasu. Žalobkyně v Moldavské republice o dočasnou ochranu nepožádala, neboť se jednalo pouze o krátkodobou turistickou cestu a v důsledku náhlého vypuknutí ozbrojeného konfliktu nevěděla, jak dále postupovat. Následně byla žalobkyni udělena dočasná ochrana v Bulharské republice. Žalobkyně o její prodloužení nepožádala a přestěhovala se za příbuznými žijícími v Německu, kde jí byla dne 13. 12. 2022 udělena dočasná ochrana. Po zrušení dočasné ochrany v Německu se rozhodla přestěhovat do České republiky, kde dne 24. 7. 2026 podala žádost o udělení dočasné ochrany. V souvislosti s podáním žádosti se žalobkyně dozvěděla, že je její dočasná ochrana v Bulharské republice nadále platná, ačkoli o prodloužení její platnosti nepožádala.

3. Úvodem podané žaloby měla žalobkyně za to, že podaná žaloba je přípustná. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU”) ze dne 27. 2. 2025, C-753/23, Krasiliva, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42.

4. Ve vztahu k § 5 odst. 1 písm. b) zákona Legis Ukrajina žalobkyně namítala, že žalovaný označil její žádost za nepřijatelnou z důvodu, že se dne 24. 2. 2022 nacházela na území Moldavské republiky. Podle žalobkyně však žalovaný nezjišťoval účel jejího pobytu na území tohoto státu a bez dalšího odmítl její žádost přijmout. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2025, č. j. -20, ze dne 6. 3. 2026, č. j. -14, a ze dne 7. 5. 2026, č. j. -14, z nichž podle ní vyplývá požadavek na individuální posouzení situace žadatele. Za rozhodné žalobkyně považovala, že ke dni 24. 2. 2022 měla k Ukrajině skutečné, trvalé a faktické vazby a dlouhodobě pobývala na jejím území. Pobyt žalobkyně v Moldavské republice byl zamýšlen pouze jako krátkodobá dovolená, nikoli jako dlouhodobý pobyt v zahraničí nebo přenesení těžiště jejích životních zájmů mimo Ukrajinu. Samotná skutečnost, že se v rozhodný den nacházela na území Moldavské republiky, proto podle žalobkyně nemohla odůvodnit závěr o nepřijatelnosti její žádosti o dočasnou ochranu.

5. Ve vztahu k § 5 odst. 1 písm. d) (správně písm. f) Legis Ukrajina žalobkyně namítala rozpor tohoto ustanovení s čl. 28 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“). Uvedený článek podle žalobkyně mezi důvody pro vyloučení z dočasné ochrany nezahrnuje její dřívější udělení v jiném členském státě. Žalobkyně dále poukázala na body 15 a 16 odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 1“). Z těchto bodů podle žalobkyně vyplývá, že se členské státy dohodly na neuplatňování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a že oprávněné osoby si mohou zvolit členský stát, v němž chtějí požívat práv spojených s dočasnou ochranou. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42.

6. Žalobkyně dále namítala, že z unijního práva vyplývá právo osob požívajících dočasné ochrany přemístit se do jiného členského státu a zvolit si stát, v němž budou požívat práv spojených s touto ochranou. Odkázala přitom na čl. 8 a 11 směrnice o dočasné ochraně a na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, ze dne 8. 8. 2025, č. j. -54, a ze dne 19. 9. 2025, č. j. -17. Z této judikatury podle žalobkyně vyplývá, že § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina nelze pro rozpor s unijním právem použít a žádost musí být přijata k věcnému projednání. Žalovaný proto měl žalobkyni poučit o nutnosti ukončit dočasnou ochranu v Bulharské republice a poskytnout jí k tomu přiměřenou lhůtu, nikoli její žádost vrátit jako nepřijatelnou.

7. Závěrem žaloby žalobkyně navrhla zvýšení mimosmluvní odměny na dvojnásobek podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, a to s ohledem na právní, skutkovou a jazykovou náročnost věci.

II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

8. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě navrhl, aby soud žalobu zamítl.

9. Žalovaný setrval na závěru, že žádost žalobkyně byla nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina, neboť žalobkyně nebyla osobou uvedenou v § 3 odst. 1 téhož zákona ve spojení s čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1. Z cestovního dokladu a žádosti žalobkyně podle žalovaného vyplývalo, že žalobkyně opustila Ukrajinu dne 21. 2. 2022 a ke dni 24. 2. 2022 se na jejím území nenacházela. Ukrajinu tak podle žalovaného neopustila v důsledku ozbrojeného konfliktu, a nebyla proto vysídlenou osobou ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně.

10. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně v žádosti netvrdila existenci těžiště svých životních zájmů na Ukrajině, a nebylo jeho povinností takové skutečnosti aktivně vyhledávat. K tomu žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. -29, a ze dne 13. 2. 2025, č. j. -27, a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2026, č. j. -18.

11. Žalovaný svůj závěr dále opřel o operační pokyny Evropské komise č. 2022/C 126 I/01, podle nichž ukrajinští státní příslušníci, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny, v zásadě nespadají do působnosti dočasné ochrany. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. -21, nepovažoval s ohledem na odlišné skutkové okolnosti za přiléhavý.

12. Ve vztahu k nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina žalovaný upozornil, že žalobkyně figuruje v platformě pro výměnu informací o držitelích dočasné ochrany mezi členskými státy [Temporary Protection Platform (TPP)] jako držitelka dočasné ochrany v Bulharsku. Svědčí o tom znak „tp“ uvedený v rubrice „Type of protection“. Ostatně sama žalobkyně v žádosti uvedla, že je držitelkou dočasné ochrany v Bulharsku a Německu.

13. Žalovaný zdůraznil, že postupoval v souladu s § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina; ministr vnitra přitom učinil oznámení Evropské komisi, jak předpokládá § 3 odst. 3 Legis Ukrajina. Žalovaný si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, která dovozuje právo na tzv. sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany v rámci EU. S tímto výkladem se však žalovaný neztotožňuje. Argumentuje, že takové právo nevyplývá ze směrnice o dočasné ochraně, a to ani implicitně.

14. Žalovaný rozebírá jazykový, systematický i teleologický výklad směrnice o dočasné ochraně a dovozuje, že členský stát má povinnost vydat povolení k pobytu pouze osobě, která dosud žádné takové oprávnění nezískala (právo primární volby). Výjimky, jako je sloučení rodiny nebo přemístění z kapacitních důvodů, jsou podle něj výslovně upraveny v čl. 15 a čl. 26 směrnice o dočasné ochraně, a nelze je rozšiřovat výkladem.

15. Žalovaný odmítá tezi Nejvyššího správního soudu, že právo na druhotný pohyb zakládá fakt, že se členské státy dohodly neaplikovat čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Tento článek upravuje pouze povinnosti členských států navzájem, jedná se o politickou dohodu, dle níž nebudou neoprávněně pobývající držitelé dočasné ochrany předáváni do členského státu poskytujícího dočasnou ochranu.

16. Žalovaný poukazuje na aktuální prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, které podle jeho názoru potvrzuje, že žádosti o dočasnou ochranu mají být zamítnuty, pokud žadatel již požívá této ochrany v jiném členském státě. Citované recitály tohoto rozhodnutí dle žalovaného vylučují povinnost členského státu udělit dočasnou ochranu osobě, která již takové oprávnění získala jinde. Dle žalovaného tyto recitály potvrzují, jaký význam dohodě o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně přikládají členské státy, což je stěžejní pro její výklad.

17. Žalovaný též poukazuje na praxi některých členských států (konkrétně Spolkové republiky Německo a Irska), kdy nelze mít za jisté, že § 5 odst. 1 písm. d) a f) Legis Ukrajina skutečně odporují unijnímu právu. Dokud nebude otázka práva druhotného pohybu SDEU vyřešena, bude žalovaný § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina dále aplikovat. Žalovaný v této souvislosti soudu navrhl položení předběžné otázky.

III. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

18. Městský soud v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

19. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle , neboť žalobkyně nevyjádřila nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil. Veškeré podklady a y, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy v žalobkyní i žalovaným doložených písemnostech, které byly oběma stranám předem známy, a nebylo navrženo provedení dalších důkazních prostředků.

20. Úvodem soud podotýká, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci Krasiliva dovodil, že y základních práv EU vyžaduje, aby osoba žádající o dočasnou ochranu ve smyslu směrnice o dočasné ochraně měla přístup k účinné soudní ochraně. V kontextu řečeného je tudíž Legis Ukrajina rozporný s y základních práv EU, soud proto neaplikoval soudní výluku dle uvedeného ustanovení.

21. Žaloba je důvodná.

22. Předně soud uvádí, že ze správního spisu, konkrétně ze žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu, vyplývá, že žalovaný shledal žádost žalobkyně nepřijatelnou ze dvou samostatných důvodů, a to podle § 5 odst. 1 písm. b) a f) Legis Ukrajina. Každý z těchto důvodů přitom sám o sobě postačoval k vrácení žádosti. S ohledem na uvedené se soud bude každým z důvodů nepřijatelnosti žádosti zabývat samostatně.

23. Ve vztahu k § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina soud konstatuje, že žalovaný nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud přitom vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2026, č. j. -57, v němž Nejvyšší správní soud shrnul rozhodná východiska pro posouzení splnění podmínek dočasné ochrany. Podle tohoto rozsudku (a související judikatury Nejvyššího správního soudu) není pro posouzení podmínky pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 rozhodující pouze fyzická přítomnost žadatele na jejím území v rozhodný den. Je třeba individuálně posoudit, zda měl žadatel před tímto datem na Ukrajině stálejší a dlouhodobější pobyt, zejména bydliště, úmysl tam žít a těžiště svých zájmů. Pobýval-li žadatel před rozhodným dnem mimo Ukrajinu, je nutné zkoumat povahu, délku a účel tohoto pobytu, jakož i to, zda se v jiném státě skutečně usadil. Samotné udělení víza či jeho krátkodobé využití neprokazuje, že žadatel přesunul těžiště svých zájmů mimo Ukrajinu a zamýšlel ji reálně opustit. Tyto skutečnosti musí prokázat správní orgán. Žádost proto lze vrátit jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina pouze tehdy, je-li postaveno najisto, že žadatel již před rozhodným dnem přesunul těžiště svých zájmů do jiného státu a zamýšlel Ukrajinu reálně opustit.

24. V projednávaném případě není mezi účastníky sporné, že žalobkyně dne 24. 2. 2022 na území Ukrajiny fyzicky nepobývala. Žalobkyně Ukrajinu opustila dne 21. 2. 2022 a podle svého tvrzení se v rozhodný den nacházela na krátkodobé dovolené v Moldavské republice. Tato skutečnost však sama o sobě podle výše uvedených východisek nepostačuje k závěru, že žalobkyně již před rozhodným dnem přesunula těžiště svých zájmů mimo Ukrajinu a zamýšlela ji reálně opustit. Z této skutečnosti nebylo možné bez dalšího dovodit ani neexistenci souvislosti jejího vysídlení s ozbrojeným konfliktem. Žalovaný byl povinen zabývat se zejména účelem a předpokládanou délkou jejího pobytu v Moldavské republice, jejími vazbami k Ukrajině a tím, zda se již před rozhodným dnem usadila mimo její území. Z podkladů shromážděných žalovaným však nevyplývá, že by tyto okolnosti zjišťoval a hodnotil. Žalovaný především nijak nezpochybnil tvrzení žalobkyně, že do Moldavské republiky vycestovala pouze za účelem krátkodobé dovolené, ani nezjistil skutečnosti svědčící o tom, že se tam hodlala dlouhodobě zdržovat či usadit.

25. Tvrzení žalovaného, že žalobkyně rozhodné skutečnosti dostatečně konkrétně netvrdila ani nedoložila, není důvodné. Ačkoli žalobkyně nese odpovědnost za uvedení a doložení skutečností týkajících se jejího pobytu mimo Ukrajinu a zachování těžiště jejích zájmů na jejím území, žalovaný jí musel poskytnout reálnou možnost splnit břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Jestliže žalovaný žádost žalobkyni bez dalšího vrátil jako nepřijatelnou, nemohl jí následně klást k tíži, že rozhodné okolnosti blíže neobjasnila a nedoložila. Na tom nic nemění ani odkaz žalovaného na operační pokyny Evropské komise či na obecnou odpovědnost žadatele za jeho tvrzení, neboť ty nevylučují individuální posouzení povahy nepřítomnosti žalobkyně na Ukrajině.

26. Soud proto uzavírá, že žalovaný neměl dostatečný skutkový podklad pro závěr, že žalobkyně nespadá do okruhu osob podle § 3 odst. 1 Legis Ukrajina. Žalovaný vycházel pouze ze skutečnosti, že žalobkyně opustila Ukrajinu dne 21. 2. 2022 a v rozhodný den se nacházela v Moldavské republice, aniž zjistil a vyhodnotil výše uvedené rozhodné okolnosti jejího pobytu. Nezjistil tedy stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vrácení žádosti žalobkyně jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina bylo proto nezákonné.

27. Pokud jde o druhý důvod nepřijatelnosti žádosti, soud předně uvádí, že ačkoli žalobkyně v podané žalobě setrvale odkazovala na § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, z obsahu žaloby je zřejmé, že její argumentace směřovala proti použití § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Podle tohoto ustanovení totiž byla žádost žalobkyně vyhodnocena jako nepřijatelná. Soud proto s ohledem na obsahovou blízkost obou ustanovení považoval chybné označení předmětného ustanovení za zjevnou nesprávnost a žalobní námitku posoudil podle jejího obsahu.

28. K důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina soud odkazuje na relevantní právní úpravu:

29. Podle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

30. Podle § 5 odst. 1 Legis Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže […]

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie,

f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

31. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

32. Podle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně, pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

33. Soud konstatuje, že § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU, shodně jako je tomu v případě písm. c) a d) téhož odstavce. Jelikož závěry soudu vycházejí z judikatury Nejvyššího správního soudu k § 5 odst. 1 písm. c) a d) Legis Ukrajina, soud nejprve uvede argumentaci s tím související a následně se vyjádří k dotčené novele Legis Ukrajina.

34. SDEU se sice ve věci Krasiliva explicitně nezabýval otázkou nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, tj. případem, kdy žadatel již disponuje dočasnou či mezinárodní ochranou jiného členského státu EU, na uvedené rozhodnutí SDEU ovšem navázal Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, a ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42. Z nich vyplývá, že důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina je rozporný s právem EU. Žádost je nutné ve správním řízení projednat věcně, přičemž žadateli, který již disponuje dočasnou ochranou či jiným dlouhodobým pobytovým oprávněním v členské zemi EU, je nutné umožnit nechat si existující dočasnou či mezinárodní ochranu zneplatnit. Učiní-li tak, bude mu udělena dočasná ochrana, v opačném případě bude jeho žádost zamítnuta.

35. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici o dočasné ochraně jsou v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1 právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně postrádala smysl.

36. Žalovaný zpochybňuje výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu s ohledem na smysl a účel směrnice o dočasné ochraně, dále pak na to, že Prováděcí rozhodnutí č. 1 nemůže zakotvit právo sekundárního pohybu, když právo volby primárního státu vyplývá již ze směrnice o dočasné ochraně, a konečně že z upraveného recitálu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „Prováděcí rozhodnutí č. 2“), vyplývá, že druhotný pohyb není evropskými předpisy předvídán, resp. dovolen.

37. Soud neshledává, že by závěry Nejvyššího správního soudu byly rozporné se smyslem a účelem směrnice o dočasné ochraně. Směrnice o dočasné ochraně sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo žalovaným citovaný čl. 15 a čl. 26, to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala.

38. Žalovanému lze přisvědčit, že členské státy mohou přijmout úpravu nad minimální standard směrnice. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice o dočasné ochraně ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, když aplikace daného mechanismu je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pouze pokud by čl. 26 směrnice o dočasné ochraně bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice o dočasné ochraně sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí č. 1 i č. 2 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 směrnice o dočasné ochraně prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice o dočasné ochraně, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž legálně.

39. Žalovaný dovozuje neexistenci práva na druhotný pohyb z aktualizovaného znění recitálu Prováděcího rozhodnutí č. 2, konkrétně z recitálů (5) a (6).

40. Podle recitálu (5) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[v] souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak“.

41. Podle recitálu (6) Prováděcího rozhodnutí č. 2 „[s] ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“.

42. Žalovaný uvedené recitály ovšem dezinterpretuje, je-li přesvědčen o tom, že uvedená ustanovení a priori vylučují právo druhotného pohybu. Recitály sice upřesňují, jak by mělo být Prováděcí rozhodnutí č. 1 interpretováno, nijak ale výslovně nezakotvují, že by jednou udělená dočasná ochrana automaticky znamenala zákaz poskytnutí dočasné ochrany v jiném členském státě. Recitál (6) lze totiž interpretovat bez problému tak, že se tím aprobuje již SDEU přijatý závěr ve věci Krasiliva, že členské státy mohou odepřít dočasnou ochranu u osoby, která již disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě, přičemž se takto udělené dočasné ochrany nehodlá vzdát. Recitál (5) pak upřesňuje, že se výluka aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně nevztahuje na osoby, které požívají dočasné ochrany v jiném členském státě, přičemž se bez povolení přesouvají na území jiného členského státu, což lze interpretovat tak, že se výluka čl. 11 nevztahuje na osoby, které požívají dočasnou ochranu v jednom členském státě, ale snaží se fakticky pobývat ve druhém členském státě. Ani v jednom recitálu se tudíž neřeší explicitně situace, které ovšem jsou primárním průvodním jevem druhotných pohybů v ČR – tj. situace, kdy ukrajinský uprchlík již nepožívá výhod plynoucích z dočasné ochrany v určitém členském státě, protože se této ochrany vzdal, či mu byla ukončena jinak, načež si požádá o udělení dočasné ochrany v ČR. Shora popsané situace se explicitně vyjadřují pouze k případům, které ovšem již dle judikatury SDEU i Nejvyššího správního soudu nebyly dovolené – tj. případy, kdy ukrajinský uprchlík se domáhá získání dočasné ochrany souběžně ve větším počtu členských států.

43. Z Prováděcího rozhodnutí č. 2 ani z Legis Ukrajina tudíž nevyplývá závěr žalovaného, že ukrajinský uprchlík, který požádal o dočasnou ochranu v určitém členském státě EU, již může nadále úspěšně čerpat dočasnou ochranu výlučně v tomto členském státě, což potvrzuje i rozsudek sp. zn. v bodech 13–14. Byť žalovaný takto konstantně interpretuje § 5 odst. 1 písm. d) Legis Ukrajina, v rámci soudního přezkumu je mu tato interpretace opakovaně vytýkána jako vadná.

44. Soud konstatuje, že důvod pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné dle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina představuje sloučení a reformulaci důvodů dle písmen c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

45. Soudu ovšem není zřejmé, proč by takové oznámení mělo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. Nejvyšší správní soud tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1 a současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU.

46. Oznámení dle § 3 odst. 3 Legis Ukrajina určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikatorních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že § 3 odst. 3 Legis Ukrajina hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně až o překročení kapacit.

47. Z pohledu soudu tak § 3 odst. 3 Legis Ukrajina představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí o dočasné ochraně – ze směrnice o dočasné ochraně neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě § 3 odst. 3 Legis Ukrajina ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice o dočasné ochraně.

48. Ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.

49. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance Petra Letochy), pak k tomu z výše uvedených důvodů tímto způsobem dojít nemohlo.

50. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, která je plně aplikovatelná i na § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina. Nejvyšší správní soud dovodil, že druhotný pohyb osob ve smyslu § 3 Legis Ukrajina je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení. Cílem Legis Ukrajina podle soudu nebylo zamezit ukrajinským uprchlíkům přístup k dočasné ochraně, pokud nejsou pod mezinárodní či dočasnou ochranou některého z členských států EU. Takový postup by buďto nutil uprchlíky vracet se do země původu, což není možné v důsledku panujícího válečného konfliktu, nebo pobývat na území ČR bez pobytového oprávnění, či se pokusit získat dočasnou či mezinárodní ochranu v jiném členském státu EU. Obě tato řešení jsou přitom nežádoucí – nelze právní řád vykládat restriktivně, aby docházelo k systematickému nárůstu počtu osob bez pobytového oprávnění v ČR, stejně jako není možné, aby byli uprchlíci bez právního titulu de facto nuceni opustit území ČR. Takový postup nadto obchází dohodnutou neaplikaci čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Byť žalovaný uzavírá, že i evropské předpisy zakládají pouze možnost opětovně si požádat o dočasnou ochranu v členském státě, v němž již v minulosti byla dočasná ochrana udělena, tento závěr žalovaného nevyplývá ze shora uvedených předpisů, ani není opodstatněný v teleologické rovině.

51. Koneckonců již i Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí č. 1, která žádá o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v ČR, na něž této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice o dočasné ochraně, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. f) ve spojení s § 3 odst. 3 Legis Ukrajina, ve znění účinném od 3. 9. 2025, z toho důvodu, že této osobě je nebo bylo uděleno povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany také v jiném členském státě EU (rozsudek sp. zn. ). Na odůvodnění citovaného rozsudku, obdobné tomu podanému shora, zdejší soud rovněž odkazuje.

52. Co se týče návrhu žalovaného na položení předběžné otázky, soud se rozhodl ji nepoložit, neboť obě části navržené předběžné otázky již byly přesvědčivě vyřešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz shora). Soud se přitom plně shoduje s postojem, který k těmto otázkám Nejvyšší správní soud zaujal. Zdejší soud pak není soudem, který by měl povinnost žalovaným navrženou předběžnou otázku položit (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2024, č. j. -34, či ze dne 23. 7. 2010, č. j. -167, Sb. NSS 2124/2010).

53. S tím související poukaz žalovaného na praxi jiných členských států pokládá soud za bezpředmětný. Žalovaný doložil praxi Spolkové republiky Německo jedním rozsudkem Vyššího správního soudu spolkové země Hesensko (Hessischer Verwaltungsgerichtshof). Žalovaný podotkl, že dotčený rozsudek řešil skutkově odlišnou věc, vyslovil se ovšem rovněž k obecnější otázce, zda osobě, která již požívá dočasné ochrany v jednom členském státě, svědčí právo získat pobytové oprávnění z téhož titulu v jiném členském státě. Dotčený rozsudek poukazuje na to, že různé německé správní soudy přistupují k této otázce odlišně, dle žalovaného je tudíž dán stav interpretační nejednotnosti, který je nutno odstranit v řízení o předběžné otázce. Žalovaný též akcentoval, že nejde o rozhodnutí soudu nejnižší instance.

54. Dle soudu však nelze na základě jednoho doloženého rozsudku soudu jiného členského státu, který (i) řeší skutkově odlišnou věc, (ii) připouští, že jiné soudy této členské země nahlížejí na spornou otázku odlišně a (iii) není rozsudkem nejvyšší soudní instance, jíž mimo jiné náleží sjednocovat rozpornou judikaturu nižších soudů (Spolkový správní soud – Bundesverwaltungsgericht), dovodit nutnost položit předběžnou otázku. Rozpornost judikatury některého členského státu by měla primárně řešit tamější nejvyšší soudní instance, nikoli SDEU.

55. Stran rozhodovací praxe Irska bylo doloženo jedno rozhodnutí tamějšího Ministerstva spravedlnosti, vnitra a migrace (není zřejmé, zda je k dispozici nějaký opravný prostředek). Dle soudu je otázkou, jak by se k takovému rozhodnutí postavily tamější soudy.

56. Pro zdejší soud je tedy podstatná judikatura tuzemských správních soudů a SDEU, přičemž rozsudek SDEU ve věci Krasiliva byl vyložen Nejvyšším správním soudem a žádná jiná judikatura SDEU, která by svědčila závěrům žalovaného, není soudu známa.

57. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že i vrácení žádosti žalobkyně jako nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina bylo nezákonné.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

58. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a uvedený zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň soud zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobkyně na podání žádosti o dočasnou ochranu a obnovil stav před označením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

59. Při posouzení přijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina bude žalovaný vycházet z toho, že samotná nepřítomnost žalobkyně na území Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nepostačuje k závěru, že nespadá do okruhu osob podle § 3 odst. 1 tohoto zákona. Žalovaný proto zjistí a vyhodnotí účel a předpokládanou délku pobytu žalobkyně v Moldavské republice, její vazby k Ukrajině a to, zda již před vypuknutím ozbrojeného konfliktu přesunula těžiště svých zájmů do jiného státu s úmyslem Ukrajinu reálně opustit. Žalobkyni přitom poskytne možnost se k rozhodným skutkovým a právním okolnostem vyjádřit a doložit svá tvrzení. Tento postup odpovídá právním závěrům rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42, a ze dne 30. 9. 2026, č. j. -57.

60. Při posouzení přijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Legis Ukrajina žalovaný ověří, zda žalobkyně nadále požívá dočasné nebo mezinárodní ochrany v jiném členském státě EU a zda tato ochrana v důsledku podání žádosti v České republice nezanikla přímo ze zákona obdobně jako podle § 5 odst. 8 písm. b) Legis Ukrajina. Pokud žalobkyně takovou ochranu v jiném členském státě již nepožívá, žalovaný její žádost věcně posoudí. Jestliže tato ochrana nadále trvá, žalovaný žalobkyni poučí o možnosti nechat ji v daném členském státě ukončit nebo zneplatnit, poskytne jí k tomu přiměřenou lhůtu a poučí ji o důsledcích, které by její neukončení mohlo mít pro posouzení žádosti o dočasnou ochranu v České republice.

61. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle , podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný úspěch žalobkyně, soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni ve stanovené lhůtě náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně představují náklady související se zastoupením žalobkyně advokátem. Ty jsou tvořeny jednak odměnou za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepsání žaloby), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu – , ve znění od 1. 1. 2025, částku 4 620 Kč ( , a cit. vyhlášky). Náklady právního zastoupení žalobkyně jsou dále tvořeny dvěma paušálními částkami ve výši 450 Kč ( cit. vyhlášky) a částkou 2 130 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ). Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto řízení vznikly, činí 12 270 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v této výši, a to ve stanovené lhůtě do rukou zástupce žalobkyně, advokáta JUDr. Jiřího Pokorného, Ph.D.

62. Zástupce žalobkyně v rámci žaloby žádal, aby soud náhradu nákladů řízení přiznal ve výši dvojnásobku sazby podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Soud však nesdílí názor žalobkyně na složitost posuzované věci. Správní soudy se k problematice, která byla předmětem právě projednávané věci, recentně opakovaně vyjadřovaly – to ostatně dokládají odkazy žalobkyně a citace této judikatury, která je obsažena v žalobě. Ustálený výklad posuzované situace správními soudy je snadno zjistitelný z veřejně přístupných databází judikatury (viz zejména https://vyhledavac.nssoud.cz/). Posouzení zákonnosti jednání žalovaného tudíž i přes prvek evropského práva a přítomnost cizineckého prvku nenaplňuje kritéria pro vyhodnocení tohoto případu jako složitého. Nadto zdejší soud eviduje více než 30 žalob, ve kterých zástupce žalobkyně zastupoval cizince v obdobných případech. Pro právního zástupce tak projednávaný případ nebyl nikterak nový. Pokud zástupce žalobkyně argumentuje jazykovým a kulturním prvkem, takové tvrzené překážky nijak blíže nezdůvodnil a zejména nedoložil (např. prokázáním, že ke komunikaci s žalobkyní potřeboval tlumočníka).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 7. října 2026

Pavla Klusáčková v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.