Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
30 A 18/2026 - 89.pdf
PDF · 0 B
No categories available
30 A 18/2026 - 89
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Rutsche a soudkyň Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Martiny Kűchlerové, Ph.D., ve věci
žalobkyně: M. K.
zastoupena JUDr. Josefem Moravcem, advokátem PPS advokáti s. r. o.,
se sídlem Velké náměstí 1XM/19, 500 03 Hradec Králové
proti
žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje
se sídlem Pivovarské náměstí 1245, 500 03 Hradec Králové
za účasti: V. K.
zastoupen advokátem Ing. Mgr. Bc. Petrem Molnárem
se sídlem Vrchlického 678/19, 500 02 Hradec Králové
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne XN. 1. 2026, čj. KUKHK-DS-2026-1244-2
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu
1. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí žalovaný částečně změnil výrok rozhodnutí Městského úřadu Dobruška (dále jen „správní orgán I. stupně“ nebo „silniční správní úřad“) ze dne 6. 11. 2025, čj. PDMUD 70324/2025, sp. zn. MUD 14398/2023 OVŽP/MR-62, kterým bylo o žádosti žalobkyně o určení právní povahy cesty na pozemcích p. č. XA, p. č. XB, p. č. XC a p. č. XD v obci xx, katastrálním území xx, rozhodnuto tak, že se zde veřejně přístupná účelová komunikace (dále také jen „VPÚK“) dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. XN/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), nenachází. Změna výroku prvostupňového rozhodnutí provedená žalovaným spočívala v tom, že ve vztahu k pozemku p. č. XB žalovaný deklaroval, že se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci jedná, ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
2. Dále v textu tohoto rozsudku uváděné pozemky (příp. další nemovitosti) se všechny nacházejí v katastrálním území xx, proto nebude tento údaj u jednotlivých nemovitostí nadále pokaždé uváděn.
II. Shrnutí žalobních bodů
3. Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhala přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí a jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutí žalovaného a v návaznosti na to i rozhodnutí městského úřadu označila za nesprávné a nezákonné, když správní orgány nesprávně zjistily skutkový stav a nesprávně aplikovaly rozhodnou právní úpravu. Současně má žalobkyně za to, že citované správní orgány postupovaly procesně chybně. Žalobní námitky soustředila do následujících žalobních bodů.
Znaky existence VPÚK
4. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že správní orgány vystavěly svá negativní rozhodnutí na nesplnění dvou podmínek v podobě zákonného účelu a nutné komunikační potřeby.
5. Vyloučení zákonného účelu žalovaný překvapivě nedovozuje z toho, že by předmětná cesta nezajištovala spojení jednotlivých nemovitostí a pozemků, ale z toho, že v době vydávání stavebního povolení ke stavbě rodinného domu čp. XE nacházejícího se na pozemku žalobkyně p. č. st. XF měl být přístup veden skrze sousední pozemek p. č. st. XG, resp. slovy Průvodní a technické zprávy „přes tehdejší dvorek manželů V.“. Dle žalobkyně jsou však správní orgány povinny hodnotit skutkový a právní stav v rozhodné podobě v době vydání svého rozhodnutí (obdobně viz § 96 odst. 2 správního řádu ). Uvedená zásada pak platí i pro rozhodnutí odvolacího správního orgánu.
6. Žalobkyně je tedy plně přesvědčena, že správní orgán je povinen posuzovat možnost dopravního spojení podle stavu ke dni vydání rozhodnutí a podle současných vlastnických vztahů a možnosti obslužnosti pozemků, nikoliv ex post podle jakéhosi předchozího (historického) stavu. Právě současné vlastnické vztahy totiž rozhodují o tom, zda má některý z pozemků a jeho vlastníků reálnou možnost napojení, resp. zda změnou vlastnických poměrů neztratil možnost napojení do veřejné dopravní infrastruktury.
7. Žalobkyně má nadto zato, že odkazovaná stavební a projektová dokumentace, resp. Průvodní a technická zpráva k výstavbě čp. XE, ve skutečnosti řeší jen přístup pro inženýrské sítě a pro jejich údržbu, tedy nikoli přístup přes daný pozemek pro běžnou „dopravní“ či „komunikační“ obslužnost a napojení rodinného domu čp. XE do sítě veřejné silniční komunikace. O tom svědčí i do správního spisu založené územní rozhodnutí č. 32 od odboru výstavby a územního plánování ONV v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 7. 1973, čj. výst. 2325/73-Tý, pro účely výstavby rodinného domu čp. XE, které žádné specifické podmínky pro napojení daného rodinného domu z hlediska dopravní a komunikační obslužnosti a napojení na veřejnou silniční síť dokonce ani nestanovuje. S touto argumentací a listinným důkazem se přitom žalovaný nijak nevypořádal.
8. Znak nutné komunikační potřeby je dle judikatury Nejvyššího správního soudu třeba zkoumat ve vztahu ke konkrétnímu reálnému stavu a dotčeným nemovitostem, pro které sporná cesta tvoří komunikační spojnici, přičemž postačí, pokud se nutná komunikační potřeba vztahuje třeba i jen k jediné nemovitosti. Okruh uživatelů cesty se naproti tomu zkoumá pouze u naplnění znaku souhlasu vlastníka. Argumentace žalovaného, že zákonné znaky pro VPÚK nejsou splněny, neboť tato by sloužila toliko žalobkyni, je proto lichá.
9. Pokud se správní orgány zabývaly historickými konsekvencemi řízení o povolování stavby čp. XE, dozajista bylo vhodné to samé provést i u další dotčené nemovitosti čp. XH (rodinný dům), nacházející se na nedalekém pozemku p. č. st. XCH, který byl a je také napojen výlučně právě na cestu vedoucí přes pozemek p. č. XD a ostatní sporné pozemky. Tomu ostatně odpovídá i zjišťovací povinnost správního orgánu předvídaná § 3 správního řádu .
10. K tomu žalobkyně doplnila, že obecní cesta z východní strany přes pozemek p. č. XI ve vlastnictví obce xx není pro dopravní obslužnost dostatečná. Ač měly nemovitosti v dané lokalitě historicky formálně vzato základní přístup a vjezd ze zmíněného pozemku, hospodářská obslužnost a přístup na polnosti byl zajištěn právě zadními vjezdy skrze cestu na pozemcích p. č. XB, p. č. XA, p. č. XC a p. č. XD. Nutná komunikační potřeba přes sporné pozemky zde byla podle všeho vždy.
Zásah do práv třetích osob
11. Žalobkyně namítla, že žalovaný nevypořádal její argument, že v dosavadním správním řízení nebyl hodnocen názor současného vlastníka sousedního pozemku p. č st. XG. Ač vlastník zmiňovaného pozemku D. J. byl účastníkem řízení a ze spisového materiálu je zřejmé jeho vyjádření, že s přístupem přes svůj pozemek k průchodu a průjezdu na pozemek žalobkyně nesouhlasí, žalovaný tento argument nikterak nevypořádal.
12. Ve veřejně přístupném katastru nemovitostí přitom chybí jakákoli zmínka o právním titulu k užívání pozemku p. č. st. XG k přístupu na pozemek p. č. st. XF, a to v podobě jakéhokoli věcného práva např. služebnosti cesty apod. Žalovaný ani městský úřad pak netvrdily, že by tento vztah měli současní vlastníci pozemku p. č. st. XG a p. č. st. XF snad vyřešen nějakým jiným způsobem.
13. Správní orgány přitom tvrdí, že žalobkyně historicky měla a stále má přístup ke svému pozemku zajištěn přes sousední pozemek p. č. st. XG, aniž by tato okolnost souhlasila se skutkovým a právním stavem ke dni vydání správního rozhodnutí. Žalobkyně nesporuje, že by přístup přes sousední pozemek p. č. st. XG nebyl formálně vzato nejkratší, znamenalo by to však nucený přístup a dopravu v těsné blízkosti rodinného domu čp. XN nacházející se právě na pozemku p. č. st. XG, tedy i neúměrné omezení vlastnického práva D. J. a jeho soukromí a rodinného života jakožto hodnot výslovně chráněných čl. 11 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d.
14. Žalobkyně uvedla, že se při prodeji pozemku p. č. st. XG důvodně domnívala, že prodejem nijak neohrozí své právo na přístup k pozemku p. č. st. XF, když historicky se na pozemcích p. č. XB, p. č. XA, p. č. XC a p. č. XD cesta nacházela a byla žalobkyní i dalšími osobami využívána. Historickou existenci a její patrnost v terénu nesporují ani správní orgány, a nesporují ani souhlas předchozího vlastníka s jejím užíváním jako veřejné cesty.
Procesní vady řízení
15. Žalobkyně vyslovila nesouhlas s argumentem žalovaného, že nemá co hájit zájmy třetích osob. Připomněla, že podle § 2 odst. 3 správního řádu platí základní zásada správního řízení, podle které je to především samotný rozhodující správní orgán, kdo má šetřit práva jakož i oprávněné zájmy všech osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká. Na to navazuje i podmínka stanovená v § 2 odst. 4 správního řádu , aby správní orgán vždy dbal toho, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem, na což navazuje i § 4 odst. 1 věta první správního řádu (tj. že veřejná správa je službou veřejnosti).
16. Je proto nepodstatné, že správní řízení bylo formálně zahájeno k žádosti žalobkyně. Naopak by to měl být rozhodující správní orgán, kdo má brát ohled i na ostatní potenciálně dotčené osoby a veřejný zájem. V tomto ohledu je dle žalobkyně zásadní procesní vadou vedeného správního řízení, že účastníkem předmětného řízení nebyli všichni, kdo jím být měli, tj. další dotčené osoby ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu . Konkrétně se přitom jedná o následující osoby, které vlastní pozemky podél sporných pozemků: p. č. XK, p. č. 151 – MUDr. J. Š., p. č. XJ – P. Ch. a p. č. st. 36 – SJM L. a M. L..
17. Tím, že uvedené osoby nebyly přibrány coby účastníci vedeného správního řízení, porušily správní orgány i § 4 odst. 4 správního řádu , neboť těmto osobám nedaly možnost uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy. Přitom žalobkyně v odvolání na tyto skutečnosti týkající se podmínky nutné komunikační potřeby VPÚK přes posuzované sporné pozemky upozorňovala.
III. Vyjádření žalovaného
18. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a vyjádřil se k jednotlivým žalobním námitkám.
19. K posuzování znaků účelové komunikace ke dni vydání rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgány jsou povinny zjišťovat i to, zda k naplnění znaku (nutné komunikační potřeby) nedošlo v důsledku zneužití práva, které nesmí požívat právní ochrany. To, že ke zneužití práva v minulosti ze strany žalobkyně došlo a že se tím správní orgány zabývaly, nijak nenarušuje zásadu, že správní orgány posuzují stav ke dni vydání rozhodnutí, neboť účinky tohoto zneužití práva trvaly i při vydání žalobou napadených rozhodnutí.
20. K námitce, že dle dokumentace byl ke stavbě domu čp. XE řešen jen přístup pro inženýrské sítě, žalovaný odkázal na poznámku pod čarou na straně 3 rozhodnutí o odvolání. Dle jeho názoru žalobkyně neprokázala, že by před zbavením se vlastnického práva k p. p. č. st. XL užívala předmětnou cestu, jejíhož deklarování jako cesty veřejné se domáhá. I z veřejně dostupných snímků je evidentní, že pozemek žalobkyně p. č. XF je napojen na pozemní komunikaci právě prostřednictvím p. p. č. st. XL, a to zpevněnou cestou.
21. K porušení § 3 správního řádu žalovaný uvedl, že žalobkyně ignoruje ustanovení § 142 odst. odst. 3 téhož zákona a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2024, č. j. 3 As 178/2022 -56, dle něhož se v řízení o určení právního vztahu dle § 142 správního řádu neuplatní zásada materiální pravdy, respektive tato zásada se uplatní jen v omezeném rozsahu (obdobně jako v řízeních sporných dle § 141 správního řádu ). Pokud tedy nyní žalobkyně uvádí, že posuzovaná cesta plnila nutnou komunikační potřebu i pro jiné nemovitosti, pak to ve správním řízení vůbec neprokázala, což jde k její tíži.
22. K posouzení nutné komunikační potřeby domu čp. 14 žalovaný uvedl, že jde o nemovitost vlastníka posuzované cesty V. K.. Znak nutné komunikační potřeby se posuzuje proto, aby za situace, kdy vlastník aktuálně nesouhlasí s tím, že se má v případě jeho cesty jednat o VPÚK, existoval korektiv zásahu do jeho vlastnického v tom, že jde o cestu nezbytnou pro nemovitosti dalších osob.
23. K vypořádání tvrzení žalobkyně stran názoru vlastníka p. p. č. st. XG, který s průchodem a průjezdem přes svou nemovitost nesouhlasí, žalovaný uvedl, že se zabýval všemi relevantními okolnostmi, za nichž žalobkyně převedla vlastnické právo k p. p. č. st. XG. Pokud převedla vlastnické právo s tím, že v důsledku svého jednání zatíží vlastnické právo svého souseda, argumentace, že nyní plní posuzovaná cesta nutnou komunikační potřebu, by vedla ke zneužití práva. To, že aktuální vlastník p. p. č. st. XG v řízení uváděl, že nesouhlasí s užíváním tohoto pozemku bývalou vlastnicí, vedlo právě k tomu, že se správní orgány zabývaly tím, zda cesta, která byla předmětem řízení, je cestou nezbytnou a dospěly k závěru, že nikoli.
24. Ke stanovení okruhu účastníků řízení žalovaný podotkl, že to se nijak netýká subjektivních práv žalobkyně. Ta však ani nijak neprokázala, že je posuzovaná cesta pro nemovitosti třetích osob cestou nezbytnou. Navíc nutno uvést, že např. tvrzení o nutnosti užívání předmětné cesty třetími osobami je účelové a liché, neboť například v případě oné kamenné brány na st. p. XM (vlastník P. Ch.) je evidentní, že tento vlastník má možnost přístupu i příjezdu z druhé strany po veřejné cestě a rozhodnutí správních orgánů na tomto stavu nic nezměnila.
IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení k žalobě i k vyjádření žalovaného
25. Jako osoba zúčastněná na řízení se přihlásil V. K. (dále také jen „OZNŘ“), vlastník pozemků p. č. XA, p. č. XC a p. č. XD. Napadená rozhodnutí správních orgánů označil za věcně správná a v souladu s právními předpisy i ustálenou judikaturou. Má zato, že žalobkyně se snaží přenést své soukromoprávní problémy do veřejnoprávní roviny, a to na úkor jeho vlastnického práva. Navrhl proto zamítnutí žaloby.
26. K okruhu účastníků řízení (nepřípustnosti ochrany cizích práv) V. K. uvedl, že správní soudnictví poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům, nikoliv hypotetickým právům třetích osob. Žalobkyně není aktivně legitimována k tomu, aby se domáhala zrušení rozhodnutí z důvodu údajného porušení procesních práv osob, které jsou pro ni zcela cizí. Pasivita těchto osob jen potvrzuje, že komunikační potřebu přes dotčené pozemky nepociťují.
27. K nutné komunikační potřebě a prioritě soukromoprávního řešení označil znak nutné komunikační potřeby za klíčový a nezbytný pro deklaraci VPÚK. Podle ustálené judikatury správních soudů přitom platí, že samotná potřeba přístupu k nemovitosti neznamená automaticky existenci VPÚK, pokud lze situaci řešit prostřednictvím institutů soukromého práva. K tomu dodal, že žalobkyně má k dispozici historicky schválený, stavebně povolený a fakticky existující přístup přes pozemek parc. č. st. XG, který byl výslovně stanoven v projektové dokumentaci stavby z roku 1974 a fakticky takto byl dlouhodobě žalobkyní a její rodinou využíván. Pokud si žalobkyně přístupovou nouzi vyvolala sama, musí tuto situaci řešit v rovině soukromého práva.
28. V. K. dále uvedl, že žalobkyně se v průběhu správního řízení v červnu 2024 vědomě zbavila vlastnictví pozemku parc. č. st. XG, který představoval její jediný dosavadní legální přístup, aniž by si v kupní smlouvě zajistila služebnost cesty či jiné obdobné obligační právo (např. nájmu či výprosy). Má zato, že daná kupní smlouva byla pouze simulovaný právní úkon s jediným cílem, aby žalobkyně naplnila znak nutné komunikační potřeby. Bariéra přístupu byla vytvořena pouze formálně-právně na papíře, zatímco v realitě je alternativní přístup rodinou žalobkyně trvale a plnohodnotně využíván. Toto jednání žalobkyně označil za zneužití práva – uměle vyvolanou přístupovou nouzi a za rozporné se zásadou poctivosti. Vytvoření umělé bariéry prodejem části nemovitosti za účelem vyvolání stavu „nepřístupnosti pozemku“ nemůže požívat právní ochrany.
29. Dále V. K. poukázal na princip proporcionality a nejšetrnějšího zásahu do vlastnického práva, který musí správní orgán respektovat. Trasa přes pozemek parc. č. st. XG je kratší, zpevněná a historicky určená k obsluze domu, naproti tomu vynucení cesty přes nezpevněné pozemky OZNŘ (zahrada, orná půda) by znamenalo nepřiměřené zatížení tohoto majetku, což je v rozporu se zásadou proporcionality. Navíc se nemovitost žalobkyně (č. p. XE) nachází v bezprostřední dochozí vzdálenosti od veřejné komunikace na parc. č. XI a z aktuální letecké orto-katastrální mapy, zejména z pozice vozidel na hranici pozemků p. č. XG a p. č. XF je zřejmá přístupnost pozemku žalobkyně, když se zde fakticky odehrává pohyb vozidel. Tvrzení žalobkyně o současné nutné komunikační potřebě jsou tak zjevně nepravdivá.
30. Dle OZNŘ v daném případě absentuje znak veřejnosti u sporné „slepé cesty“, neboť slouží fakticky pouze jediné nemovitosti. U komunikace obsluhující pouze jeden až dva rodinné domy nejde o obecné užívání veřejností, ale fakticky o soukromý příjezd. Uzavřený okruh uživatelů vylučuje naplnění znaku obecného užívání.
31. Dle OZNŘ došlo k faktickému zániku cesty a žalobkyní předložené mapové podklady z roku 1936 jsou irelevantní, neboť prokazují pouze historický stav v dané lokalitě před devadesáti lety. Veřejně přístupná účelová komunikace však může zaniknout přímo ze zákona, pokud odpadne některý z jejích definičních znaků – v tomto případě především patrnost cesty v terénu a nutná komunikační potřeba. Závěr o faktickém i právním zániku sporné cesty potvrzuje především objektivní stav v terénu. Pozemky OZNŘ jsou v daném úseku oploceny a tvoří uzavřený, nedělený celek (zahrada a pole), přičemž v terénu již po desetiletí neexistuje žádný identifikovatelný dopravní koridor ani vyjeté koleje. Zásadním důkazem je rovněž naprostá absence jakéhokoliv sjezdu či výjezdu na navazující síť veřejných komunikací z pozemků OZNŘ. Cesta, která je přehrazena plotem a desítky let rozorána, nemůže být ze zákona veřejnou cestou, neboť již dávno neplní funkci dopravní spojnice. Předmětná trasa na sporných pozemcích tedy zanikla již v 50. letech 20. století v důsledku tehdejší kolektivizace a plošného rozorání pozemků.
32. Ve svém dalším podání ze dne 1. 10. 2026 se V. K. vyjádřil ke stanovisku žalovaného k žalobě a navrhl doplnění důkazů. Zdůraznil, že žalobkyně neprokázala veřejné užívání dotčené cesty se souhlasem vlastníků; neprokázala, že cesta nezbytně slouží přístupu ke konkrétním cizím nemovitostem a že údajná komunikační potřeba přístupu k pozemku nevznikla teprve převodem její dosavadní přístupové cesty.
33. Dle V. K. neodpovídá podkladům, že předmětný přístup musel být veden právě přes jeho pozemky. Dle jeho názoru žalovaný přesvědčivě vysvětlil, že žalobkyně nedoložila nutnou komunikační potřebu jiných nemovitostí, jeho přístup k jeho domu čp. XH po vlastních pozemcích sám o sobě neodůvodňuje zpřístupnění těchto pozemků veřejnosti. Připomněl, že žalobkyně převedla pozemek, přes který byl zajišťován přístup, aniž si sjednala právo průchodu a průjezdu. Její následná potřeba přístupu nemůže sama založit právo veřejnosti užívat sousedovy pozemky. Jestliže žalovaný konkrétně uvedl alternativní příjezd k nemovitosti P. Ch. z druhé strany po veřejné cestě, pak pouhé tvrzení o užívání cesty dalšími osobami bez určení nezbytnosti pro konkrétní nemovitost tento závěr nevyvrací. Závěrem navrhl doplnění důkazů o fotodokumentaci, kterou ke svému vyjádření přiložil.
V. Jednání před soudem
34. Při jednání soudu konaném dne 2. 10. 2026 setrvaly obě strany sporu na svých skutkových tvrzeních, právních argumentech a procesních návrzích.
35. Krajský soud při jednání provedl jako důkaz žalobkyní předložený výpis z veřejné části živnostenského rejstříku týkající se živnostenského oprávnění Petra Chudého (založený na č. l. 7 soudního spisu). Dále k důkazu provedl OZNŘ předložené fotografie zachycující faktické využívání přístupu žalobkyně přes sousední dvůr, podobu sporných pozemků a návaznost tvrzené cesty a stavbu skleníku a ocelové konstrukce kůlny v prostoru navazujícího vjezdu (založené na č. l. 66-77 soudního spisu).
VI. Posouzení věci krajským soudem
36. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona s. ř. s. s. ř. s. Po prostudování předloženého správního spisu a projednání věci při nařízeném jednání, při kterém přistoupil k ověření některých skutkových otázek a doplnil dokazování, dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal.
37. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že na základě žádosti žalobkyně (dále také „žadatelka“) ze dne 8. 11. 2023 bylo zahájeno řízení o určení právní povahy cesty na pozemku p. č. XB (ostatní plocha – ostatní komunikace) ve vlastnictví obce xx, a pozemcích p. č. XA (jiná plocha), p. č. XC (zahrada) a p. č. XD (orná půda) ve vlastnictví V. K. (tj. OZNŘ), vše v obci xx, katastrálním území xx Žalobkyně podala žádost jako výlučný vlastník pozemku p. č. st. XF, jehož součástí je stavba č. p. XE (rodinný dům), a žádala o deklaraci charakteru komunikace na uvedených pozemcích (resp. deklaraci VPÚK umožňující jí přístup k rodinnému domu č p. XE), neboť (jak také v žádosti uvedla) přístup přes sousedící pozemek p. č. XG, na kterém stojí dům č. p. XN, kterých je dosud rovněž vlastníkem, bude možný jen dočasně, tj. do doby prodeje domu č. p. XN.
38. Správní orgán I. stupně rozhodoval ve věci opakovaně, když jeho v pořadí prvé rozhodnutí ze dne 29. 2. 2024 žalovaný svým rozhodnutím ze dne 16. 4. 2024 pro procesní pochybení zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Další rozhodnutí vydal prvostupňový správní orgán dne 2. 12. 2024, i to však žalovaný jako odvolací orgán svým rozhodnutím ze dne 7. 2. 2025 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání, a to z důvodu nedostatečného posouzení věci po změně skutkového stavu, ke které došlo v důsledku prodeje pozemku p. č. XG žalobkyní (žadatelkou), a pro nepřezkoumatelnost otázky naplnění znaku souhlasu vlastníka sporných pozemků s jejich veřejným užíváním.
39. V pořadí třetí rozhodnutí vydal správní orgán I. stupně dne 6. 11. 2025, v něm setrval na stanovisku, že se na předmětných pozemcích VPÚK nenachází, když shledal splnění pouze dvou zákonem a soudní judikaturou předvídaných předpokladů (existující dopravní cesta a souhlas vlastníka pozemků s jejich obecným užíváním), neshledal však splnění dalších dvou předpokladů (zákonný účel a nutnou komunikační potřebu). Ve svém rozhodnutí zmínil, že žalobkyně na počátku správního řízení vlastnila i pozemek p. č. st. XG (tj. sousední), avšak v průběhu řízení jej prodala a připravila se tak o přístup k pozemku p. č. st. XF, když ten měl mít i v historické stavební dokumentaci (konkrétně v Průvodní a technické zprávě) jako přístup uveden právě pozemek p. č. st. XG. Význam předmětné sporné cesty se pak měl dle městského úřadu v průběhu času snížit natolik, že cesta ztratila povahu VPÚK.
40. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 13. 1. 2026 následně uvedené prvostupňové rozhodnutí částečně změnil tak, že na pozemku p. č. XB ve vlastnictví obce xxse VPÚK nachází, ve vztahu k pozemkům p. č. XA, p. č. XC a p. č. XD však rozhodnutí potvrdil jako věcně správné s tím, že na daných pozemcích se VPÚK nenachází. Nutno rovněž podotknout, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil odvolací námitce ohledně posouzení, zda předmětná cesta splňuje definici zákonného účelu (viz strana 2 bod 1 jeho rozhodnutí), když konstatoval, že jestliže cesta byla užívána uživateli domu čp. XE, jak uvedl prvostupňový správní orgán, pak plní zákonný účel dle definice vyplývající z § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, setrval však na závěru o nesplnění znaku nutné komunikační potřeby (viz strana 2 a 3 jeho rozhodnutí).
41. Správní spis obsahuje listin y dokumentující průběh správního řízení, tj. zejména provedená místní šetření (dne 26. 2. 2024 a 29. 5. 2024), podání a listin y předkládané účastníky řízení (včetně kupní smlouvy ze dne 26. 6. 2024 uzavřené v průběhu správního řízení) a správním orgánem I. stupně vyžádanou dokumentaci pro povolení stavby rodinného domu čp. XE a její kolaudace v roce 1977.
42. Krajský soud na úvod předesílá, že podle § 75 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu tak platí dispoziční zásada. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona.
43. Předmětem sporu v projednávané věci je otázka, zda se na pozemcích parc. č. XA, p. č. XC a p. č. XD ve vlastnictví OZNŘ nachází veřejně přístupná účelová komunikace či nikoliv.
44. Rozhodnutí silničního správního úřadu, resp. jeho posouzení, zda určitá komunikace má charakter veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích či nikoliv, nemá konstitutivní účinky. Silniční správní úřad toliko deklaruje, zda posuzovaná komunikace naplnila všechny ze shora uvedených znaků a je tak veřejně přístupnou účelovou komunikací či nikoliv.
45. Předně lze připomenout obecná východiska týkající se problematiky veřejně přístupných účelových komunikací. Právní režim pozemních komunikací upravuje zákon o pozemních komunikacích, který je vymezuje jako dopravní cesty určené k užití silničními a jinými vozidly a chodci (§ 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Pozemní komunikace jsou dle odst. 2 téhož ustanovení členěny do čtyř kategorií, a to na dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace. Na rozdíl od dálnic, silnic a místních komunikací, které jsou ve vlastnictví osob veřejného práva, mohou být účelové komunikace ve vlastnictví soukromých subjektů.
46. Podle ustanovení § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Tyto komunikace jsou veřejně přístupnými účelovými komunikacemi, přičemž zákon počítá i s účelovými komunikacemi, které nejsou veřejně přístupné, jedná-li se o pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, které slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu (§ 7 odst. 2 zákona).
47. Z citované právní úpravy tak vyplývá, že komunikace bude mít charakter účelové pozemní komunikace ex lege (tj. ze zákona, aniž by bylo třeba o její kategorizaci vydávat správní rozhodnutí), bude-li naplňovat zákonem vymezené pojmové znaky pozemní komunikace, jak jsou vymezené v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, a zároveň pojmové znaky účelové pozemní komunikace vymezené v § 7 odst. 1 (event. § 7 odst. 2) tohoto zákona. Veřejně přístupná účelová komunikace je kategorií pozemní komunikace, k jejímuž vzniku, na rozdíl od ostatních kategorií uvedených v § 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, postačuje naplnění jejích definičních znaků. Definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace jsou: 1) jedná se o stálou a v terénu patrnou dopravní cestu určenou k užití vozidly nebo chodci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; 2) tato cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; 3) vlastník pozemku, na kterém je cesta, alespoň konkludentně souhlasil s obecným užíváním pozemku; 4) je dána nutná komunikační potřeba, takže komunikace představuje nezbytnou spojnici pro vlastníky konkrétních nemovitostí.
48. Všechny uvedené definiční znaky musí být splněny současně. V případě, že schází byť i jediný, nejedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017, čj. 7 As 63/2017 -48, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
49. V posuzovaném případě silniční správní úřad neshledal splnění dvou podmínek nutných pro existenci předmětné VPÚK (zákonný účel a nutnou komunikační potřebu), žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že není splněn pouze jeden definiční znak, a to nutná komunikační potřeba (rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je nutno považovat za jeden celek). Přitom, jak vyplývá ze shora uvedeného, pokud není splněna byť jediná podmínka, o VPÚK se jednat nemůže.
50. Krajský soud se proto zabýval prioritně právě tímto čtvrtým definičním znakem nutným pro existenci předmětné VPÚK, tj. zda je dána nutná komunikační potřeba, tj. že komunikace představuje nezbytnou spojnici pro vlastníky konkrétních nemovitostí.
51. Nutno připomenout, že podmínka nutné komunikační potřeby je odrazem ústavněprávního požadavku na proporcionalitu omezení vlastnického práva. Existují-li totiž jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. 9 As 147/2013 -48). Nutná komunikační potřeba představuje jakýsi regulativ vůči znaku souhlasu vlastníka, jenž umožnil veřejné užívání svého pozemku, který by ale nebyl povinen jej strpět i nadále, jestliže všichni vlastníci přilehlých nemovitostí mají možnost se k nim dostat jinudy.
52. Silniční správní úřad k tomuto definičnímu znaku ve svém rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně původně vlastnila i sousední pozemek p. č. st. XG, avšak v průběhu správního řízení jej prodala, a připravila se tak o přístup ke svému pozemku p. č. st. XF. Na základě součinnosti zjistil, že v dokumentaci pro povolení stavby rodinného domu čp. XE je v Průvodní a technické zprávě výstavby rodinného domu uvedeno v bodě 2 - Napojení na veřejné sítě a energii a pod písmenem a) specifikováno, že vstup na pozemek je zajištěn přes dvorek manželů Vaňkových na pozemku parc. č. XG na veřejnou komunikaci před domem čp. XN, tedy že při stavbě rodinného domu čp. XE nebylo ve stavebním povolení počítáno s přístupem přes dotčené pozemky, nýbrž přes pozemek parc. č. st. XG na pozemek parc. č. XI (viz strana 4 a 5 prvostupňového rozhodnutí).
53. Žalovaný ve svém rozhodnutí k uvedenému definičnímu znaku (viz strana 2 a 3 jeho rozhodnutí) zopakoval, že dopravní napojení domu žalobkyně čp. XE (jenž je součástí pozemku p. č. st. XF) bylo v době podání žádosti o deklaraci VPÚK bez jakýchkoli pochybností řešeno (fakticky i právně povolením stavebního úřadu) přes pozemek p. č. st. XG, tj. kolem čp. XN, jenž vlastnila v té době ona. A přestože věděla, resp. minimálně vědět měla a mohla, že dopravní obslužnost domu čp. XE vede právě přes pozemek p. č. st. XG, prodala bez dalšího tuto nemovitost třetí osobě. Dle žalovaného by výklad žalobkyně (a jeho důsledky), že dnem tohoto převodu vlastnického práva vznikla její nutná komunikační potřeba k předmětné cestě, byl zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany. Dodal, že předmětná cesta v době podání žádosti žalobkyně nebyla VPÚK, a to primárně z důvodu, že pro nikoho neplnila nutnou komunikační potřebu (opak prokázán nebyl), přičemž k samotnému užívání předmětné cesty žalobkyně sama uvedla, že ji užívá reálně jen ona a její rodina, a proto že nemá předmětná cesta známky užívání alespoň ve formě vyjetých kolejí.
54. Krajský soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů, že v projednávaném případě není naplněn zmíněný čtvrtý definiční znak nutný pro existenci VPÚK (tj. nutná komunikační potřeba). Je třeba připomenout, že soudní judikatura dlouhodobě zdůrazňuje, že institut VPÚK představuje významný zásah do vlastnického práva vlastníka zatíženého pozemku. Proto nelze nutnou komunikační potřebu vytvářet uměle nebo ji dovozovat ze situace, kterou si vlastník přilehlé nemovitosti způsobil sám.
55. V projednávaném případě je ze správními orgány shromážděných podkladů zřejmé a zcela nepochybné, že žalobkyně měla plnohodnotný přístup ke své nemovitosti čp. XE přes vlastní pozemek parc. č. XG a dobrovolně se jej zbavila jeho prodejem, přičemž si nezajistila služebnost ani jiné právo průchodu nebo průjezdu. Současná komunikační potřeba tak vznikla jejím vlastním rozhodnutím, předmětnou spornou cestu navíc užívá fakticky jen ona a její rodina (viz její vyjádření v průběhu správního řízení v podání ze dne 20. 3. 2024). Žalobkyně se tak ve skutečnosti ve správním řízení snažila řešit individuální soukromý přístup ke svému domu.
56. Byť krajský soud nepovažuje žalobkyní uskutečněný prodej jejího pozemku parc. č. XG s čp. XN, ani jeho samotný důsledek za zneužití práva (jak argumentoval žalovaný i OZNŘ), rozhodně při posuzování nutné komunikační potřeby nelze odhlédnout od toho, že současný stav vznikl jejím vlastním dispozičním jednáním (obdobně je posuzováno právo nezbytné cesty v civilním právu, kde je rovněž významné, zda si vlastník nedostatek přístupu nezpůsobil sám). Pokud je existence VPÚK sporná a jediným důvodem, proč je její existence prosazována, je nově vzniklá potřeba žalobkyně po prodeji vlastního pozemku, stala se otázka jejího předchozího jednání zcela zásadní. Nynější nutná komunikační potřeba žalobkyně totiž nevznikla objektivním vývojem poměrů, nýbrž výlučně v důsledku jejího dobrovolného soukromoprávního jednání, když se sama zbavila dosavadního přístupu ke své nemovitosti, aniž si současně zajistila odpovídající služebnost či jiné přístupové oprávnění. A v takovémto případě, tedy když si vlastník nemovitosti dobrovolně zhorší svůj přístup tím, že prodá pozemek, přes který dosud přístup vedl, aniž by si zajistil odpovídající věcné právo, nelze vzniklou situaci řešit tím, že bude požadovat omezení vlastnického práva jiné osoby (zde OZNŘ) prostřednictvím deklarace VPÚK. Nelze proto hovořit o nutné komunikační potřebě žalobkyně, která by měla odůvodnit omezení vlastnického práva třetí osoby veřejnoprávním institutem, kterým dochází k omezení vlastnického práva bez náhrady (deklarací VPÚK).
57. Pokud žalobkyně v této souvislosti sporuje skutečnost, že odkazovaná stavební a projektová dokumentace k výstavbě čp. XE řeší jen přístup pro inženýrské sítě a pro jejich údržbu a nikoli přístup přes pozemek pro běžnou „dopravní“ či „komunikační“ obslužnost a napojení rodinného domu čp. XE do sítě veřejné silniční komunikace, pak s tímto jejím názorem souhlasit nelze.
58. Ve správním spise je založena stavební dokumentace pro účely výstavby rodinného domu čp. XE, kterou silniční správní úřad vyžádal od stavebního úřadu. Z ní vyplývá, že rodinný dům čp. XE se stavěl na místě původní stodoly, která byla součástí jednoho hospodářského celku s domem čp. XN (viz např. kolaudačního rozhodnutí z června 1977, kterým bylo povoleno užívání stavby – přestavby stodoly na byt. jednotku u čp. XN, nebo vyměření správního poplatku „na změnu rozhodnutí na přestavbu stodoly na rod. domek“ z května 1975). Průvodní a technická zpráva výstavby čp. XE uvádí v bodě 2. nazvaném Napojení na veřejné sítě a energii, a to konkrétně pod písm. a) „Komunikace – vstup na pozemek je zajištěn přes dvorek manželů Vaňkových kat. č. XG – (viz dohoda o převodu majetku – na základě písemného sjednání u notáře – okres. soudu ze dne …), na veřejnou komunikaci před domem č. XN“. Dále je samostatně pod písm. b) až d) řešeno napojení kanalizace, vodovodu a elektrické přípojky. Napojení rodinného domu čp. XE na veřejnou komunikační síť (tj. na veřejnou komunikaci před domem čp. XN) tak jednoznačně řešil právě bod 2. písm. a) Průvodní a technické zprávy, a to přes pozemek parc. č. XG. Tak to ostatně i fakticky fungovalo až do doby prodeje pozemku parc. č. XG žalobkyní třetí osobě.
59. Žalobkyně namítala i to, že správní orgány byly povinny posuzovat možnost dopravního spojení podle stavu ke dni vydání rozhodnutí a podle současných vlastnických vztahů a možností obslužnosti pozemků.
60. Lze sice zcela obecně souhlasit s tím, že taková zásada obecně platí (zejména tam, kde je nově rozhodováno o právech a povinnostech účastníků řízení), avšak v tomto řízení je významný právě i předchozí (historický) stav, který je nutno řádně vyhodnotit. V řízení, v němž se silniční správní úřad zabývá otázkou (ne)existence VPÚK, nemá totiž rozhodnutí silničního správního úřadu (resp. jeho posouzení, zda určitá komunikace má charakter VPÚK či nikoliv) konstitutivní účinky. Silniční správní úřad toliko deklaruje, zda posuzovaná komunikace naplnila všechny ze shora uvedených znaků či nikoliv, a to k datu zahájení správního řízení. A pokud je zjištěno, že VPÚK v daném místě existuje, je její právní status závazný i pro budoucí vlastníky pozemků, po kterých vede, kteří nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít. Skutkový a právní stav v době vydání správního rozhodnutí je tedy ten, že je buď zjištěno, že v daném místě již po nějakou (kvalifikovanou) dobu VPÚK ze zákona existuje (a její zánik nemůže způsobit jednostranný úkon vlastníka pozemku - např. instalací brány, oplocení či jiné překážky), anebo je zjištěno, že ze zákona VPÚK buď vůbec nevznikla, nebo historicky sice vznikla, ale z nějakého objektivního důvodu již mezitím zanikla. Názor žalobkyně o posuzování všech znaků VPÚK k datu vydání rozhodnutí by byl ostatně i ve zjevném rozporu s účelem deklaratorního řízení, v němž má být posouzeno, zda určitý vztah již dříve vznikl, příp. již zanikl. Názor žalobkyně by totiž znamenal i to (v její neprospěch), že např. osobě, která by měla zájem na tom, aby k deklaraci existence VPÚK nedošlo (zpravidla jde o vlastníka pozemku, na němž se komunikace nachází), by postačovalo začít jakkoliv bránit v jejím užívání, čímž by v době rozhodování správních orgánů navodila takovou skutkovou situaci, která by splnění všech podmínek nutných pro deklaraci existence VPÚK v tu chvíli vyloučila.
61. Žalobkyně dále namítala, že nebyla řádně posouzena nutná komunikační potřeba i u další dotčené nemovitosti čp. XH - rodinný dům, nacházející se pozemku p. č. st. XCH, který byl a je také napojen výlučně právě na cestu vedoucí přes sporné pozemky, čemuž odpovídá i zjišťovací povinnost správního orgánu dle § 3 správního řádu .
62. K tomu je nutno připomenout, že jde o nemovitost ve vlastnictví OZNŘ, tedy vlastníka posuzované cesty (pozn. soudu: jde o rodinný dům čp. 14 a nikoliv čp. XH). Jestliže sám vlastník užívá vlastní cestu pro přístup ke své nemovitosti, pak z toho pro něho neplynou a ani nemohou plynout žádné negativní důsledky, které by měly spočívat v tom, že tuto cestu může užívat veřejnost, tj. kdokoliv a bezplatně. Ve vztahu k vlastníkovi cesty proto není při posouzení existence VPÚK naplnění znaku nutné komunikační potřeby pro jeho osobu relevantní, musí jít o cestu nezbytnou pro nemovitost (nemovitosti) dalších (jiných) osob, neboť právě ve vztahu k vlastníkovi buď dojde k omezení jeho vlastnického práva deklarací VPÚK anebo nedojde.
63. Pokud žalobkyně v této souvislosti zmiňuje porušení § 3 správního řádu správními orgány a nenaplnění zásady materiální pravdy, i v tom se mýlí.
64. Dle § 142 správního řádu platí, že pro dokazování v řízení o určení právního vztahu platí ustanovení § 141 odst. 4 obdobně. Dle odkazovaného § 141 odst. 4 správního řádu potom platí, že ve sporném řízení vychází správní orgán z důkazů, které byly účastníky navrženy. Pokud navržené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci, může správní orgán provést i důkazy jiné. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází správní orgán při zjišťování stavu věci z důkazů, které byly provedeny. Správní orgán může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
65. Výkladem tohoto ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud, a to i v kontextu řízení o deklaraci existence veřejně přístupné účelové komunikace. V rozsudku ze dne 7. 11. 2012, č. j. 1 As 114/2012 -27, uvedl: „Podle zmíněného ustanovení je důkazní břemeno zejména na účastnících řízení a je tak do určité míry modifikována zásada materiální pravdy (§ 3 správního řádu ). Správní orgán pak vychází zejména z důkazů, které byly účastníky navrženy […].“ Uvedené závěry přebrala i pozdější judikatura (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, čj. 9 As 330/2016 -192, č. 3712/2018 Sb. NSS, nebo ze dne XN. 2. 2023, čj. 6 As 338/2021 -52). V témže rozsudku dále Nejvyšší správní soud vyslovil, že i toto řízení podléhá zásadě koncentrace dle správního řádu , přičemž koncentrace tíží i účastníky odlišné od žadatele. V bodě 22 pak soud vysvětlil, jak se uvedená koncentrační zásada projeví v navazujícím řízení před správními soudy: „Zprostředkovaně se pak zásada promítne i do navazujícího řízení před správním soudem: ani ten se nebude zabývat takovými tvrzeními a důkazními návrhy, které žalobce mohl uplatnit už ve správním řízení na prvním stupni, ale neudělal to. V řízení o žalobě bude zásada působit o to důsledněji, že řízení před správním soudem má ve vztahu ke správnímu řízení podpůrnou (subsidiární) povahu. Zejména v klasickém řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu by tak soud neměl jako první zkoumat skutková tvrzení či důkazní návrhy, k nimž se správní orgán (v řízení ovládaném koncentrační zásadou) neměl možnost ani důvod vyjádřit, protože mu k tomu žalobce nedal žádný konkrétní a včasný podnět.“
66. Zásada materiální pravdy ve smyslu § 3 správního řádu je tak v řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu významně modifikována, neboť ustanovení § 141 odst. 4 správního řádu zvyšuje odpovědnost účastníků řízení za výsledek sporu akcentováním zásady projednací a ve vztahu ke správnímu orgánu oslabuje zásadu vyšetřovací. Jinými slovy, proti klasickému správnímu řízení, kde se uplatňuje zásada vyšetřovací, zde převládá zásada projednací. Ve sporném řízení tak správní orgán vychází primárně z důkazů, které byly účastníky navrženy. Toto ustanovení tak představuje zvláštní úpravu vůči § 3 správního řádu a omezuje uplatnění zásady materiální pravdy, která se uplatní jen tehdy, pokud nevyplývá ze zákona něco jiného. Pokud by se totiž tato zásada plně uplatnila i ve sporném řízení a správní orgán by byl povinen řešený spor vyšetřovat i z vlastní iniciativy, postrádala by zmíněná zvláštní úprava dokazování smysl. V tomto směru lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 282/2016 -54, v němž tento soud uvedl, že „vzhledem k aplikaci pravidel dokazování ve sporném řízení na řízení o určení, zda se jedná, či nejedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, je v tomto řízení dána vyšší míra odpovědnosti účastníků za výsledek řízení. Důkazní břemeno nese především navrhovatel a je tak do určité míry modifikována zásada materiální pravdy (§ 3 správního řádu ). Správní orgán pak vychází zejména z důkazů, které byly účastníky navrženy; nadto může provést i další důkazy podle svého uvážení, přičemž zejména by měl doplnit ty důkazy, které jsou potřeba k ochraně veřejného zájmu ve smyslu § 2 odst. 4 správního řádu ”. Žadatel žádající o určení právního vztahu tak musí primárně tvrdit skutečnosti rozhodné pro posouzení určení takového vztahu, ale zároveň musí tvrzené skutečnosti i prokázat. Nutno tak přisvědčit žalovanému, že pokud žalobkyně nyní tvrdí, že posuzovaná cesta plnila nutnou komunikační potřebu i pro jiné nemovitosti, měla to zejména prokázat již v průběhu správního řízení, což se však nestalo.
67. Není důvodná ani námitka žalobkyně, že žalovaný nevypořádal její argument, že nebyl hodnocen názor současného vlastníka sousedního pozemku p. č. XG, který s přístupem přes svůj pozemek k průchodu a průjezdu na pozemek žalobkyně nesouhlasí. Jak je uvedeno shora, žalovaný se zabýval okolnostmi, za nichž žalobkyně převedla své vlastnické právo k pozemku p. č. XG, přičemž dovodil, že by její argumentace, že posuzovaná sporná cesta nyní plní její nutnou komunikační potřebu, vedla ke zneužití práva. Je tak zřejmé, že samotné vyjádření nesouhlasu aktuálního vlastníka pozemku p. č. XG s užíváním jeho pozemku bývalou vlastnicí (žalobkyní) vedlo k tomu, že se správní orgány zabývaly právě otázkou, zda je sporná cesta nezbytnou komunikační potřebou a pro jimi uvedený důvod dospěly k závěru, že nikoli. Samotné vyjádření aktuálního vlastníka pozemku p. č. XG tak z uvedeného náhledu na věc nebylo nijak relevantní.
68. Krajský soud nemohl přisvědčit ani poslední žalobní námitce namítající procesní vadu řízení spočívající v tom, že účastníkem předmětného řízení nebyli všichni, kdo jím být měli ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu , a že tím správní orgány těmto osobám nedaly možnost uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.
69. Žalobkyně může účinně namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byla zkrácena na svých právech, přičemž zkrácením na právech je nutno rozumět zkrácení jak na právech hmotných, tak i na právech procesních (§ 65 s. ř. s. s. ř. s. ). Není však oprávněna hájit procesní práva jiných konkrétních fyzických osob. Správními soudy je opakovaně judikováno, že soudní řád správní je obrannou, nikoliv kontrolní normou, slouží tudíž k tomu, aby žalobce či navrhovatel mohl proti zásahům orgánů veřejné moci chránit svou vlastní, nikoliv cizí právní sféru. Námitka nesprávného určení okruhu účastníků, kterým dle žalobkyně správní orgány nedaly možnost uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy, se tak přímo nedotýká její právní sféry, a nemůže být již proto důvodná. Navíc lze souhlasit se žalovaným, že však ve správním řízení ani nijak neprokázala, že by sporná cesta byla cestou nezbytnou i pro nemovitosti dalších osob. Jak je již také shora uvedeno, sama se vyjádřila, že předmětnou cestu užívá fakticky jen ona a její rodina.
70. Krajský soud tedy uzavírá, že v posuzované věci není za dané situace splněn čtvrtý definiční znak pro existenci VPÚK (nutná komunikační potřeba). Přitom v případě, že schází i jediný definiční znak, o veřejně přístupnou účelovou komunikace se jednat nemůže. Proto již sám tento důvod postačil pro závěr správních orgánů o neexistenci VPÚK na sporných pozemcích parc. č. XA, p. č. XC a p. č. XD ve vlastnictví OZNŘ.
71. Pro úplnost nutno dodat, že při jednání soudu provedené důkazy nebyly pro věc nijak zásadní ani významné (proto nejsou samostatně hodnoceny), zároveň soud neprovedl ani navrhované místní šetření, neboť by to s ohledem na učiněný závěr bylo zcela nadbytečné.
72. Závěrem krajský soud připomíná, že veřejnoprávním institutem, kterým dochází k omezení vlastnického práva bez náhrady, nelze nahrazovat prostředky soukromého práva. Pro vznik veřejně přístupné komunikace musí být naplněny všechny výše popsané znaky kumulativně. Nezbytná komunikační potřeba (byť logicky z jiného důvodu) musí svědčit širšímu okruhu osob, jinak by veřejně přístupná komunikace vznikla všude tam, kde vlastník nemovitosti nemá zajištěn přístup k nemovitosti z veřejné komunikace. Ovšem na takové případy zjevně pamatoval zákonodárce v ustanovení § 1029 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů, podle kterého vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek (odst. 1). Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Občanský zákoník tedy nabízí preferované soukromoprávní řešení, které kompenzuje vlastníku dotčené nemovitosti užívání této nemovitosti další osobou za náhradu.
73. Obiter dictum a již zcela bez praktického dopadu na věc, neboť by to na závěru správních orgánů o neexistenci VPÚK na sporných pozemcích OZNŘ nic nezměnilo, krajský soud poznamenává, že má důvodné pochybnosti i o naplnění znaku stálosti a patrnosti cesty v terénu a zejména jejím užívání veřejností. Existence cesty v minulosti (v daném případě doložená historická existence cesty v roce 1936) nemůže sama o sobě v současnosti odůvodňovat existenci VPÚK, neboť z důvodu jejího dlouholetého nevyužívání veřejností může zaniknout. Jednou udělený souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace sice nelze jednostranně odvolat, to však neznamená, že každá historická cesta automaticky zůstává VPÚK navždy. Pokud taková cesta po delší dobu neslouží veřejnosti a užívá ji pouze úzký okruh osob spojených s jedinou nemovitostí, začíná se samotný znak „veřejnosti“ vytrácet (jako znak úzce související s definičním znakem souhlasu vlastníka s veřejným, tj. obecným užíváním). Je proto třeba rozlišit historický souhlas vlastníka (v daném případě cesta zřejmě vedla přes sporné pozemky k okolním polím), kdy takový souhlas založil veřejnou přístupnost cesty; a současně, zda je stále i v současnosti předmětná cesta určená a fakticky způsobilá obecnému užívání (používání cesty žalobkyní a její rodinou rozhodně nelze považovat za typický projev veřejného užívání). Navíc z ničeho ani nevyplynulo, že by sporné pozemky jakkoliv veřejnost užívala, na což ve svých vyjádřeních upozorňovala i OZNŘ. Ostatně i silniční správní úřad zjistil a ve svém rozhodnutí uvedl, že předmětná cesta postupně ztrácela dopravní význam, který se snížil pouze na vlastníky a případně návštěvy rodinného domu čp. XE, a že takto definovaný okruh uživatelů je příliš malý na to, aby se mohlo jednat o veřejnost, navíc že tyto pozemky jsou dále oplocené, takže náhodní kolemjdoucí by přes sporné pozemky nemohli dále nikam pokračovat.
VII. Závěr a náklady řízení
74. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. (výrok I.)
75. Výrok II. se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
76. Ohledně osoby zúčastněné na řízení krajský soud vyšel z dikce § 60 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. a rozhodl tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), neboť výslovně prohlásila, že se náhrady nákladů řízení vzdává.
Poučení:
Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ).
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, který o ní také rozhoduje.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Hradec Králové 8. října 2026
JUDr. Jan Rutsch v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: R. V.