Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
31 A 8/2026 - 36.pdf
PDF · 0 B
No categories available
31 A 8/2026 - 36
9
č. j. 31A 8/2026
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Jurečkovou ve věci
žalobců a) Mgr. M. P.,
bytem X
b) Mgr. Ing. J. H.,
bytem X
obou právně zastoupených Mgr. Ing. Veronikou Hardtovou, advokátkou
se sídlem Krkonošská 1, 120 00 Praha 2
proti
žalovanému Ředitelství služby cizinecké policie
se sídlem Olšanská 2, P. O. BOX 78, 130 51 Praha 3
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2026, č. j. CPR- 40663-3/PŘ-2025-930310-V240,
takto:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2026, č. j. CPR- 40663-3/PŘ-2025-930310-V240, a rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 6. 11. 2025, č. j. KRPA-282527-36/PŘ-2024-000022-OBY, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 27 214 Kč a to ve lhůtě jednoho měsíce k rukám zástupkyně žalobců.
Odůvodnění:
I.
Základ sporu
1. Žalobci a) a b) (dále jen „žalobci“ se žalobou domáhají zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, jako správního orgánu I. stupně (dále jen „správní orgán I. stupně“). Tímto rozhodnutím byli žalobci uznáni vinnými ze spáchání přestupku podle § 156 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť jako ubytovatelé nesplnili povinnost stanovenou v § 100 písm. c) téhož zákona. Podle správních orgánů v období od 1. 5. 2024 do 1. 7. 2024 v objektu na adrese X, ubytovali pět cizinců, jejichž ubytování oznámili Policii České republiky až po uplynutí zákonné třídenní lhůty stanovené v § 102 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
2. Za uvedený přestupek uložil správní orgán I. stupně žalobcům podle § 156 odst. 5 písm. a) zákona o pobytu cizinců pokutu ve výši 2 000 Kč. Současně jim uložil povinnost nahradit náklady přestupkového řízení paušální částkou ve výši 2 500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, které žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
3. Jádro sporu je zjevně v otázce, kdy vzniká ubytování ve smyslu § 99 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a od jakého okamžiku začíná běžet lhůta pro splnění ohlašovací povinnosti.
II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
4. V podané žalobě žalobci formulovali následující žalobní námitky:
A) Nesprávné právní posouzení okamžiku vzniku ubytování
5. Žalobci především nesouhlasí s právním názorem žalovaného, podle něhož pro vznik ohlašovací povinnosti není rozhodný vznik smluvního vztahu, ale již samotné umožnění užívání bytu cizinci. Namítají, že takový výklad nemá oporu v zákoně o pobytu cizinců.
6. Poukazují na § 99 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož se ubytováním rozumí vztah založený smlouvou o ubytování, nájemní smlouvou, podnájemní smlouvou nebo smlouvou obdobného obsahu. Podle žalobců zákon výslovně spojuje vznik ubytování se vznikem smluvního vztahu, a právě od tohoto okamžiku lze odvozovat běh lhůty pro oznámení ubytování podle § 102 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
7. Žalobci namítají, že žalovaný fakticky nahradil zákonnou definici ubytování vlastním pojmem umožnění užívání bytu, přičemž dovodil vznik oznamovací povinnosti bez ohledu na den uzavření nájemní smlouvy, a dokonce i bez ohledu na to, zda se cizinec do bytu skutečně nastěhoval. Takový výklad považují za nepřípustně extenzivní výklad veřejnoprávní sankční normy v neprospěch obviněného.
8. Současně zdůrazňují, že odkaz žalovaného na možnost uzavření ústní nájemní smlouvy podle občanského zákoníku nemůže sám o sobě odůvodnit závěr o spáchání přestupku. Pokud správní orgány dovozovaly vznik ústního nájemního vztahu, byly povinny postavit najisto, kdy, mezi kým a s jakým obsahem měl takový vztah vzniknout. Nic takového však podle žalobců zjištěno nebylo.
B) Nedostatečně zjištěný skutkový stav
9. Další žalobní okruh směřuje proti skutkovým závěrům správních orgánů.
10. Žalobci namítají, že správní orgány neprokázaly žádnou z rozhodných skutečností, na nichž založily závěr o opožděném splnění ohlašovací povinnosti. Nebylo zejména zjišťováno, kdy byly jednotlivým cizincům předány byty či klíče, kdy získali reálnou možnost byty užívat, zda k tomu došlo ještě před podpisem písemných smluv ani kdy měl případně vzniknout žalovaným předpokládaný ústní smluvní vztah.
11. Přesto správní orgány za počátek ubytování převzaly data 1. 5. 2024 a 24. 6. 2024, a to zejména na základě údajů uvedených v domovní knize a následně uzavřených nájemních smluv. Podle žalobců však údaj „datum od“ zachycoval pouze sjednaný počátek nájemního období, nikoliv okamžik vzniku nájemního vztahu nebo faktického předání bytu.
12. Žalobci zdůrazňují, že do domovní knihy zapisovali údaje až po uzavření příslušných nájemních smluv, přičemž za počátek ubytování považovali den vzniku smluvního vztahu. Ve lhůtě tří pracovních dnů od takto určeného počátku ubytování následně splnili oznamovací povinnost prostřednictvím systému Ubyport.
13. Podle žalobců tak správní orgány neunesly důkazní břemeno ohledně okamžiku vzniku ubytování ani počátku běhu oznamovací lhůty.
C) Porušení zásady in dubio pro reo
14. Žalobci dále namítají, že správní orgány rozhodly v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
15. Uvádějí, že v řízení zůstaly neodstraněny podstatné pochybnosti, zejména ohledně významu údajů zapisovaných do domovní knihy, existence a okamžiku vzniku případného ústního nájemního vztahu, skutečného dne umožnění užívání bytu nebo okolností prodloužení nájmu u cizinců V. a P.
16. Namísto odstranění těchto pochybností dokazováním však správní orgány podle žalobců vyložily všechny nejasnosti v jejich neprospěch a na jejich základě dovodily odpovědnost za přestupek.
D) Rozpor napadeného rozhodnutí s dříve prezentovaným výkladem žalovaného
17. Žalobci dále poukazují na odpověď žalovaného ze dne 8. 7. 2025 poskytnutou na žádost žalobce o výklad předmětné právní úpravy.
18. Podle žalobců z této odpovědi vyplývá, že samotný žalovaný připouštěl nejasnosti ohledně určení počátku ubytování, když uvedl, že zákon o pobytu cizinců okamžik jeho vzniku výslovně nedefinuje. Současně zdůraznil význam zápisu do domovní knihy prováděného v době, kdy je cizinec ubytováván.
19. Žalobci mají za to, že závěry obsažené v napadeném rozhodnutí nejsou s tímto dříve prezentovaným výkladem zcela slučitelné. I z tohoto důvodu podle nich nelze dospět k jednoznačnému závěru o opožděném splnění ohlašovací povinnosti.
E) Nedostatečné posouzení zavinění, zejména ve vztahu k žalobci
20. Samostatný žalobní okruh směřuje proti závěrům správních orgánů ohledně subjektivní stránky přestupku.
21. Žalobci namítají, že žalovaný neposuzoval individuálně zavinění každého z nich, zejména pak postavení žalobce b). Ten v průběhu správního řízení tvrdil, že se o konkrétních jednáních s budoucími nájemci dozvídal až následně a nemohl předem vědět, zda bude konkrétní nájemní smlouva nebo dodatek skutečně uzavřen.
22. Podle žalobců se žalovaný s touto argumentací vypořádal pouze obecnou úvahou, že oba žalobci vystupují jako ubytovatelé a vzájemně si musí předávat informace. Takové odůvodnění však podle nich neprokazuje zavinění konkrétní osoby ve vztahu ke konkrétním skutkům.
23. Žalobci proto považují rozhodnutí v této části za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
F) Nezákonné posouzení prodloužení nájemního vztahu
24. Ve vztahu ke dvěma cizincům, jejichž původní nájemní vztah skončil dne 30. 4. 2024 a následně byl dne 28. 6. 2024 uzavřen dodatek k nájemní smlouvě, žalobci namítají nesprávné právní posouzení věci.
25. Podle žalovaného vznikla oznamovací povinnost již dne 1. 5. 2024, protože cizinci byt nadále užívali. Žalobci však namítají, že nebylo prokázáno, kdy vznikl nový smluvní vztah odpovídající definici ubytování podle § 99 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
26. Výklad žalovaného podle nich vede k nepřijatelnému závěru, podle něhož by ubytovatel musel oznamovat pobyt cizince ještě v době, kdy není zřejmé, zda bude nájemní vztah vůbec prodloužen a zda se cizinec v bytě nadále zdržuje. Takový výklad považují za rozporný s principem právní jistoty a předvídatelnosti veřejnoprávních povinností.
G) Vadné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí
27. Žalobci dále namítají, že výrok rozhodnutí nevymezuje skutek dostatečně určitě.
28. Rozhodnutí podle nich uvádí pouze časové období od 1. 5. 2024 do 1. 7. 2024, aniž by u jednotlivých cizinců konkrétně vymezilo rozhodné okamžiky, od nichž měla běžet lhůta pro splnění ohlašovací povinnosti. Právě určení těchto dnů je přitom podle žalobců podstatou skutku.
29. Takové vymezení skutku proto považují za nedostatečné a rozporné s požadavky kladenými judikaturou na formulaci výroku rozhodnutí o přestupku.
H) Nedostatečné odůvodnění uložené sankce
30. Konečně žalobci brojí proti výši uložené pokuty.
31. Namítají, že žalovaný pouze převzal závěry správního orgánu I. stupně, aniž by podrobně vysvětlil, jak při stanovení sankce zohlednil přetrvávající skutkové a právní pochybnosti, rozdílné postavení obou žalobců, spornost právního výkladu rozhodné právní úpravy nebo okolnost, že u části skutků mělo jít nanejvýš o velmi krátké prodlení.
32. Podle žalobců proto úvahy o druhu a výši správního trestu neodpovídají požadavkům § 37 až § 40 zákona č. 250/2016 Sb. a jsou nepřezkoumatelné.
33. Žalovaný v písemném vyjádření setrval na svém závěru o odpovědnosti obou žalobců za spáchaný přestupek a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
34. V písemné replice žalobci k vyjádření žalovaného uvedli, že není pravdivé tvrzení žalovaného o tom, že by žalobci v domovní knize uvedli okamžik, kdy mohli cizinci fakticky uspokojovat své ubytovací potřeby, a že tento okamžik je podstatný z pohledu počátku běhu lhůty pro oznámení ubytování cizinců cizinecké policii. Okamžik, kdy mohli cizinci fakticky uspokojovat své ubytovací potřeby se do domovní knihy nezapisuje. Údaj „datum od“ v domovní knize zachycoval sjednaný počátek nájemního období, nikoli den skutečného uzavření smlouvy ani den faktického předání bytu k užívání. Počátek ubytování, který je podstatný pro posouzení vzniku povinnosti ohlásit ubytování cizinecké policii, je vymezen v domovní knize uvedením data uzavření nájemní smlouvy, tedy data právního jednání, které zakládá ubytování ve smyslu ustanovení § 99 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Uvedením tohoto data žalobci jednoznačně vymezili počátek ubytování. Tvrzení žalovaného o tom, že pro běh lhůty pro hlášení je podstatný okamžik, kdy má cizinec možnost poskytnuté ubytování využívat, nemá žádnou oporu v zákoně a tento okamžik nebyl ani v řízení předmětem dokazování.
III.
Posouzení žaloby
35. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. O podané žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.
36. Podle § 156 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, fyzická osoba se jako ubytovatel dopustí přestupku tím, že nesplní některou z povinností podle § 100.
37. Podle § 100 písm. c) zákona, ubytovatel je povinen oznámit policii ubytování cizince (§ 102),
38. Podle § 102 odst. 1 zákona, ubytovatel je povinen oznámit ubytování cizince do 3 pracovních dnů po jeho ubytování; oznámení učiní útvaru policie.
39. Soud se nejprve zabýval námitkou směřující proti způsobu vymezení skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí, který žalovaný převzal do napadeného rozhodnutí. Tuto námitku považuje za důvodnou.
40. Podle § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky musí výrok rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným, obsahovat vedle právní kvalifikace také popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání. U fyzické osoby rovněž forma zavinění. Smyslem těchto požadavků je nezaměnitelná individualizace skutku, za nějž je pachatel postižen, a současně vymezení překážky věci rozhodnuté.
41. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, čj. 4 As 165/2016-46, jehož závěry nepochybně dopadají i na věc nyní řešenou, platí, že: „I. Správní orgán rozhodující o správním deliktu musí ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu) uvést všechna ustanovení, byť obsažená v různých právních předpisech, která tvoří v souhrnu právní normu odpovídající skutkové podstatě správního deliktu.
42. II. Pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu) neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“
43. Z novějších rozhodnutí lze citovat rozsudek téhož soudu ze dne 9. 9. 2021, č. j. 8 As 182/2019–26, „řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí.“
44. Podle § 7 zákona o odpovědnosti za přestupky, pokračováním v přestupku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
45. Pokračováním v přestupku je jednání tvořené více dílčími útoky, které kumulativně: jsou vedeny jednotným záměrem, naplňují skutkovou podstatu téhož přestupku, jsou provedeny stejným nebo podobným způsobem, jsou spojeny blízkou časovou souvislostí, souvisejí v předmětu útoku.
46. Je-li uplatněna konstrukce pokračování, musí být z výroku zjistitelné všechny dílčí útoky, které do něj správní orgán zahrnul. Nestačí obecné časové období ani odkaz na odůvodnění či správní spis; jednotlivé útoky musí být identifikovatelné přímo ve výroku, případně v tabulce nebo příloze, která je jeho výslovnou součástí. Je to nutné i pro vymezení rozsahu věci rozhodnuté a zákaz dvojího postihu. (viz rozsudek NSS ze dne 22. 6. 2026, č. j. 21 As 149/2025-112)
47. Výrok nemusí nutně užít slovní spojení „pokračování v přestupku“. Je-li však tato konstrukce použita, musí být z rozhodnutí jednoznačně patrné, zda správní orgán posuzuje jednání jako jeden pokračující přestupek, nebo jako více samostatných přestupků, a proč.
48. Správní orgán I. stupně v projednávané věci vymezil skutek tak, že žalobci „v období od 1. 5. 2024 do 1. 7. 2024 v bytovém domě na adrese … ubytovali 5 cizinců, jejichž ubytování policii oznámili až po uplynutí lhůty 3 pracovních dnů po jejich ubytování“.
49. Právně pak zvolil tuto formulaci právní kvalifikace: „…se uznává vinným z přestupku podle § 156 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., kterého se dopustil z nedbalosti tím, že nesplnil povinnost stanovenou § 100 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb.“
50. Právní kvalifikace musí odpovídat skutkovému vymezení. U popsaného jednání by měla zahrnout: § 156 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ve spojení s § 100 písm. c), a § 102 odst. 1 téhož zákona, který stanoví třídenní pracovní lhůtu.
51. Zároveň vymezení skutku neumožňuje jednoznačně určit, jaké konkrétní jednání je žalobcům kladeno za vinu a zda je správní orgán v jednání žalobců spatřuje pokračování v přestupku.
52. Předmětem vytýkaného protiprávního jednání totiž nebylo samotné ubytování cizinců, nýbrž opožděné splnění oznamovací povinnosti podle § 102 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Pro posouzení naplnění skutkové podstaty přestupku tak byly rozhodné zejména konkrétní okamžiky, kdy jednotlivým žalobci vznikla povinnost oznámit ubytování konkrétního cizince, kdy uplynula zákonná třídenní lhůta a kdy bylo oznámení skutečně učiněno. Žádný z těchto údajů však ve výroku obsažen není.
53. Ve výroku nejsou jednotliví cizinci ani individualizováni. Výrok pouze obecně uvádí, že šlo o „5 cizinců“, aniž by bylo možné určit, vůči kterým konkrétním osobám měla být oznamovací povinnost porušena, a zda mělo jít o pět samostatných porušení zákonné povinnosti, nebo o jediný skutek.
54. Tato neurčitost je v nyní posuzované věci o to významnější, že mezi účastníky je sporná samotná otázka, od jakého okamžiku začíná běžet lhůta podle § 102 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Jestliže je podstatou věci spor o okamžik vzniku oznamovací povinnosti, musí být právě tato rozhodná skutková okolnost ve výroku zachycena způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Pouhé konstatování, že oznámení bylo podáno „po uplynutí lhůty 3 pracovních dnů po ubytování“, představuje spíše právní závěr správního orgánu než dostatečný popis skutkových okolností.
55. Nadto není z rozhodnutí zřejmé, zda správní orgány posuzovaly jednání žalobců jako jeden přestupek, případně jako pokračování v přestupku, nebo jako více samostatných přestupků projednaných ve společném řízení. Z rozhodnutí přitom není zřejmé, jakým způsobem správní orgány jednotlivá jednání z hlediska skutkové jednoty posoudily.
56. Soud proto uzavírá, že výrok prvostupňového rozhodnutí neobsahuje dostatečně určité vymezení skutku, který je žalobcům kladen za vinu. Tato vada se promítá i do napadeného rozhodnutí žalovaného, který ji v odvolacím řízení neodstranil. Jedná se o podstatnou vadu výroku rozhodnutí, která způsobuje jeho nepřezkoumatelnost a brání posouzení ostatních žalobních námitek.
57. Za této situace soud již nepovažoval za potřebné podrobně řešit ostatní žalobní námitky týkající se výkladu § 99 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, okamžiku vzniku ubytování, hodnocení důkazů ani subjektivní stránky přestupku. Tyto otázky bude na žalovaném, aby se jimi v dalším řízení zabýval poté, co bude předmět řízení vymezen způsobem odpovídajícím požadavkům zákona na obsah výroku rozhodnutí o přestupku.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
58. Městský soud proto napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Jelikož vady, které vedly ke zrušení napadeného rozhodnutí, zatížily, již rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, městský soud v souladu s § 78 odst. 3 s.ř.s. zrušil i jeho rozhodnutí.
59. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem, že výrok rozhodnutí o přestupku musí obsahovat přesný a nezaměnitelný popis skutku, včetně označení místa, času a způsobu jeho spáchání, jakož i jeho právní kvalifikaci. Je-li vytýkáno opožděné oznámení ubytování více cizinců, musí být ve výroku samostatně identifikováno každé jednotlivé porušení oznamovací povinnosti, zejména uvedením konkrétního cizince, rozhodných skutkových okolností zakládajících vznik oznamovací povinnosti a data, kdy bylo oznámení policii skutečně učiněno.
60. Nedostatek skutkového vymezení nelze nahradit údaji obsaženými pouze v odůvodnění rozhodnutí nebo ve správním spise.
61. Není úkolem soudu předjímat, zda případná jednotlivá porušení oznamovací povinnosti mají být v novém řízení posouzena jako samostatné skutky, více skutků projednaných ve společném řízení nebo jako pokračování v přestupku. Tuto otázku posoudí správní orgán na základě řádně zjištěného skutkového stavu a odpovídajícího vymezení skutku ve výroku rozhodnutí.
62. Při novém právním posouzení žalovaný vyjde z § 156 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 100 písm. c) a § 102 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. Forma zavinění musí být ve výroku výslovně uvedena. Tento právní názor nepředjímá výsledek dalšího řízení ani závěr o vině žalobců. Žalovaný je však povinen znovu zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro řádné posouzení věci a své závěry přesvědčivě odůvodnit.
63. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Úspěšným žalobcům přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 6 000 Kč a z nákladů právního zastoupení.
64. Zástupkyně žalobců v řízení učinila dva společné úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby. Tarifní hodnota ve věcech správního soudnictví činí podle § 9 odst. 5 advokátního tarifu 88 000 Kč; odměna za jeden úkon právní služby proto činí podle § 7 advokátního tarifu 4 620 Kč. Protože šlo o společné úkony učiněné při zastupování dvou osob, náleží za druhého zastoupeného snížená odměna ve výši 80 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu, tj. 3 696 Kč. Odměna za jeden společný úkon tak činí celkem 8 316 Kč a za dva úkony 16 632 Kč. Dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem tedy 900 Kč.
65. Protože zástupkyně žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty, zvýšil soud náhradu nákladů řízení o částku odpovídající této dani podle § 57 odst. 2 s. ř. s. Z částky 17 532 Kč (odměna a paušální náhrady) činí daň z přidané hodnoty ve výši 21 % částku 3 681,72 Kč.
66. Celková výše náhrady nákladů řízení proto činí 27 213,72 Kč, po zaokrouhlení 27 214 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobcům k rukám jejich zástupkyně ve lhůtě stanovené ve výroku rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha 9. říjen 2026
Mgr. Jana Jurečková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.