Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
141 Af 13/2024 - 31.pdf
PDF · 0 B
No categories available
141 Af 13/2024 - 31
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátu složeném z předsedy Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a soudců JUDr. Jiřího Derfla a Mgr. Lenky Havlíčkové ve věci
žalobkyně:
TEPLOPRO CZ, s. r. o., IČO: 28748689
sídlem Husovo náměstí 80/7, 405 02 Děčín
zastoupena advokátem JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem
sídlem Kostelní náměstí 233/1, 412 01 Litoměřice
proti
žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 31177/24/5300-22444-713386 ze dne 14. 10. 2024
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Dodatečným platebním výměrem ze dne 8. 12. 2023 Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“) doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2019 ve výši 133 572 Kč a uložil jí zákonnou povinnost uhradit penále ve výši 26 715 Kč. Odvolání žalobkyně proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 10. 2024 zamítl.
Žaloba
2. V žalobě žalobkyně namítala, že dodatečný platební výměr je odůvodněn jiným finančním úřadem (Finanční úřad pro Jihočeský kraj, dále jen „Finanční úřad JČK“), než který jej vydal. V tom žalobkyně spatřovala jeho nezákonnost, neboť podle ní platí, že ten, kdo rozhoduje, také odůvodňuje. K tomu podotkla, že obsah rozhodnutí stanoví § 102 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dále jen „daňový řád“).
3. Zjišťování informací o dodavateli Rigorium s. r. o. (dále jen „Rigorium“) bylo podle žalobkyně nezákonné. Uvedla, že skutečnosti o virtuálním sídle a registrace k dani z příjmů ze závislé činnosti byly důvodem odepření nároku na odpočet DPH a byly žalobkyni kladeny k tíži, neboť daňové orgány je s ní sdílí. Podle žalobkyně nejsou tyto skutečnosti schopny vyvolat žádné pochybnosti o přijatých plněních a nejsou způsobilé zpochybnit předložené důkazní prostředky. K tomu žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 30/2023-56. Žalovaný měl podle žalobkyně správně vyslovit, že tyto informace s ní nesouvisí, nelze je použít a nejsou schopny vyvolat pochybnosti k uskutečněnému zdanitelnému plnění. Vzhledem k tomu, že zjišťování informací o dodavateli Rigorium bylo nezákonné, nemohla být zpochybněna podmínka, že plnění uskutečnil tento dodavatel. Žalobkyně shrnula, že žalovaný měl dospět ke správnému závěru, že nezpochybněná uskutečněná plnění (točivé bukové schody, smrková stavební prkna, instalační materiál a zboží do koupelen) byla od dodavatele Rigorium.
4. Žalobkyně namítala, že nemá žádnou důkazní povinnost k dokladové auditní stopě. Tvrzení žalovaného, že je tato auditní stopa nedostatečná, neboť žalobkyně neprokázala, že deklarovaná plnění proběhla tak, jak deklarovala, je podle žalobkyně nepodložené a nezdůvodněné. Žalobkyně konstatovala, že auditní stopa je stopou dokladovou, která není schopna prokázat, že k faktickému přijetí zdanitelného plnění došlo. Podle žalobkyně neměl žalovaný tvrdit, že auditní stopou neprokázala přijetí zdanitelného plnění, když navíc uskutečnění zdanitelného plnění nebylo zpochybněno. Mezi těmito tvrzeními žalovaného spatřovala žalobkyně logický rozpor.
5. Tvrzení daňových orgánů, že dodavatel Rigorium se od 1. 1. 2020 stal nespolehlivou osobou, nedává podle žalobkyně smysl a je nelogické, protože bylo kontrolováno zdaňovací období 2. čtvrtletí 2019. Uvedená skutečnost tak není objektivně schopna dokreslit podrobnosti obchodního případu. O tom, že nespolehlivá osoba porušuje své povinnosti před tím, než se stane nespolehlivou, vědí pouze daňové orgány; podle žalobkyně je proto argumentace žalovaného laciná.
6. Podle žalobkyně se žalovaný nevypořádal s její námitkou, že daňový subjekt nemá žádnou důkazní povinnost k tomu, od koho dodavatel zboží nakoupil. V tom jen napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobkyně konstatovala, že její námitka ohledně hodnocení výpovědi svědka J. A. byla důvodná. Podle žalobkyně je v rozporu s § 8 daňového řádu, aby výpověď neprokazovala tvrzení daňového subjektu jen proto, že si svědek nepamatuje své dodavatele. Daňový subjekt totiž prokazuje to, co tvrdí a čeho je účasten, nikoli to, co netvrdí a čeho účasten není. Žalobkyně namítala, že žalovaný se meritem této námitky, tj. že neprokázání uvedeného nemá žádný význam, nezabýval. Tvrzení žalovaného, že si svědek nepamatoval, přestože s dostatečným předstihem věděl, v jaké věci bude vypovídat, označila žalobkyně za absurdní s tím, že podle žalovaného měl svědek dost času, aby si upamatoval, co si nepamatoval. K nepravdivým tvrzením svědka ohledně dokladů č. 119176 a 119177 žalobkyně poznamenala, že tyto doklady nemají nic společného s dodáním točivých bukových schodů, smrkových stavebních prken, instalačního materiálu a zboží do koupelen, neboť neuznaná provize nebyla předmětem odvolání.
7. Žalobkyně navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Vyjádření žalovaného k žalobě
8. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že z § 10 odst. 4 daňového řádu vyplývá, že kterýkoli finanční úřad (vyjma Specializovaného finančního úřadu) může provádět daňovou kontrolu u jakéhokoli daňového subjektu bez ohledu na místní příslušnost podle § 13 daňového řádu. Podle žalovaného tak nic nebránilo tomu, aby daňovou kontrolu provedl a zprávu o ní vyhotovil Finanční úřad JČK. Žalovaný dodal, že dodatečný platební výměr byl vydán v souladu s § 102 odst. 2 daňového řádu a jeho odůvodněním je podle § 147 odst. 3 téhož zákona zpráva o daňové kontrole.
9. Informace vztahující se k dodavateli Rigorium s přihlédnutím k vyhodnocení svědecké výpovědi jeho jednatele byly podle žalovaného pouze dalšími skutečnostmi, které umocnily pochybnosti o tom, zda byla zdanitelná plnění uskutečněna tak, jak žalobkyně deklarovala. Také skutečnost, že se uvedený dodavatel od 1. 1. 2020 stal nespolehlivým plátcem, umocnila pochybnosti, nebyla však důvodem pro odepření nároku na odpočet DPH. Žalovaný podotkl, že dodavatel Rigorium v rámci u něj provedené daňové kontroly neprokázal, že pro žalobkyni uskutečnil zdanitelná plnění uvedená na daňových dokladech. Žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 30/2023-56 se podle žalovaného na nyní řešenou věc nevztahuje.
10. K námitce žalobkyně, že se žalovaný nevypořádal s její námitkou, že nemá povinnost prokazovat, od koho její dodavatel zboží nakoupil, žalovaný poukázal na odstavec 17 napadeného rozhodnutí. Připomněl, že daňový subjekt si má ve svém zájmu zajistit důkazy, kterými je schopen prokázat uskutečnění zdanitelného plnění jiným plátcem DPH (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 177/2006-61). Pokud si daňový subjekt nezajistí dostatek důkazních prostředků, nemůže být podle žalovaného v dobré víře, že v budoucnu unese své důkazní břemeno ve vztahu k oprávněnosti svého nároku. Volba důkazních prostředků je přitom na úvaze daňového subjektu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 63/2009-102). Žalovaný shrnul, že bylo na žalobkyni, aby způsob, jakým provádí a dokumentuje své obchody, nastavila tak, aby byla schopna unést své důkazní břemeno. K tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 57/2013-37, 7 Afs 114/2020-29 a 10 Afs 254/2018-43).
11. Žalovaný vysvětlil, že auditní stopou se rozumí zdokumentovaný tok plnění od zahájení obchodního případu do jeho ukončení. Tím lze v případě pochybností prokázat soulad faktického stavu se stavem tvrzeným v daňovém dokladu. Zopakoval, že je povinností daňového subjektu si zajistit takové důkazní prostředky, kterými prokáže své nároky; toho lze dosáhnout prostřednictvím auditní stopy jako kontrolního mechanismu vytvářejícího okruh vzájemných vazeb k daným plněním. V opačném případě podle žalovaného nemůže být daňový subjekt v dobré víře, že v budoucnu unese své důkazní břemeno. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně si auditní stopu dokumentující průběh svých obchodních případů nezajistila a neprokázala, že deklarovaná zdanitelná plnění proběhla tak, jak uváděla.
12. Svědek A. podle žalovaného sice potvrdil spolupráci žalobkyně s dodavatelem Rigorium, na ostatní otázky však odpovídal velmi nekonkrétně a nevzpomínal si na dodavatele a odběratele této společnosti, ačkoli neměla žádné zaměstnance, a veškeré činnosti spojené s dodáváním zboží tak měl vykonávat tento svědek. Žalovaný dodal, že svědek se nedokázal blíže vyjádřit k šetřeným plněním, nepamatoval si podstatné skutečnosti. Podle žalovaného se lišily i odpovědi žalobkyně a tohoto svědka na otázku, kde docházelo k hotovostním úhradám za šetřená plnění, a bylo zjištěno, že některá tvrzení svědka i žalobkyně nejsou pravdivá. To podle žalovaného zásadně snížilo věrohodnost svědka. Žalovaný uzavřel, že při hodnocení svědecké výpovědi postupoval Finanční úřad JČK v souladu se zásadami správy daní, zohlednil všechny zjištěné skutečnosti a správně je vyhodnotil.
13. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Posouzení věci soudem
14. Před vypořádáním žalobních bodů soud zdůrazňuje, že každý žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Totéž podle názoru zdejšího soudu platí i pro citaci judikatury, pokud žalobce nijak neupřesní, co konkrétně z toho kterého judikátu pro svůj případ dovozuje. Soud dále podotýká, že není možné, aby za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty, konkretizoval jeho obecná tvrzení či vybíral ze spisu ty skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu a přebíral by naopak funkci žalobcova advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2021, č. j. 10 Afs 171/2021-44).
15. V nyní řešené věci nedosahuje kvality žalobních bodů část textu žaloby, ve které žalobkyně bez upřesnění vztahu ke svému případu uvedla, že obsah rozhodnutí stanoví § 102 daňového řádu. Žalobkyně totiž neupřesnila, jaké konkrétní obsahové nedostatky kterému rozhodnutí vytýká. Soudu přitom nepřísluší tyto skutečnosti za žalobkyni domýšlet.
16. Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. V této souvislosti soud podotýká, že je samozřejmě povinností správních orgánů vypořádat se ve svých rozhodnutích s argumentací účastníků řízení. Rozhodnutí, z něhož není zřejmé, proč správní orgán nepovažoval argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, je nepřezkoumatelné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005-65). Pokud by soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí takovou vadou skutečně trpí, musel by je v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) pro vadu řízení zrušit.
17. Požadavek přezkoumatelnosti však neznamená, že je správní orgán povinen jednotlivě reagovat na každé dílčí tvrzení účastníka řízení. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je namístě jen tehdy, pokud správní orgán opomene podstatnou námitku účastníka řízení vypořádat zcela (tedy i implicitně). Jestliže však vyloží, proč se s danou námitkou neztotožňuje, nelze již hovořit o nepřezkoumatelnosti, byť by se jeho závěr jevil zcela mylným a nepřijatelným (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, a ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí ovšem v žádném případě nezpůsobuje nesouhlas žalobce s odůvodněním a závěry žalobou napadeného rozhodnutí či nenaplněná subjektivní představa žalobce o tom, jak podrobně by mělo být toto rozhodnutí odůvodněno, ale je objektivní překážkou, která soudu skutečně znemožňuje rozhodnutí přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2022, č. j. 8 As 50/2020-32, a ze dne 24. 11. 2023, č. j. 4 As 97/2023-32).
18. Žalobkyně spatřovala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že se žalovaný nevypořádal s její námitkou, že daňový subjekt nemá žádnou důkazní povinnost k tomu, od koho dodavatel zboží nakoupil. Soud shledal, že žalovaný na tuto odvolací námitku skutečně výslovně nereagoval. Vypořádal ji však implicitně tím, že popsal, jaké skutečnosti má daňový subjekt prokazovat (srov. zejména odst. 17 napadeného rozhodnutí) a co žalobkyně neprokázala (srov. odst. 51, 53 a 54 napadeného rozhodnutí). Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vyplývá, že žalovaný nepožadoval po žalobkyni prokázání, od koho její dodavatel zboží nakoupil, nýbrž pouze prokázání souladu faktického stavu se stavem deklarovaným v daňovém dokladu, tj. že dotčené zboží skutečně žalobkyni dodala společnost Rigorium. Implicitní vypořádání uvedené námitky pokládá soud v tomto kontextu za dostatečné.
19. Podle žalobkyně dále nebylo zdůvodněno tvrzení žalovaného, že auditní stopa je nedostatečná, neboť žalobkyně neprokázala, že deklarovaná plnění proběhla tak, jak deklarovala. Soud konstatuje, že auditní stopou se žalovaný zabýval v odstavcích 61 až 63 napadeného rozhodnutí. Upozornil tam na povinnost žalobkyně zajistit si důkazy, kterými bude schopna prokázat uskutečnění zdanitelného plnění v souladu s daňovým dokladem, a uzavřel, že žalobkyně auditní stopu dokumentující průběh obchodních případů nezajistila a nedoložila. Z předešlých částí napadeného rozhodnutí pak vyplývá, jaké pochybnosti vznikly daňovým orgánům ohledně uskutečnění zdanitelných plnění deklarovaným dodavatelem a z jakých důvodů. Závěr žalovaného o nedostatečnosti auditní stopy i o tom, že žalobkyně neprokázala uskutečnění deklarovaných plnění v souladu s příslušnými daňovými doklady, proto soud považuje za dostatečně odůvodněný.
20. Poukazuje-li žalobkyně na údajné tvrzení žalovaného, že auditní stopou neprokázala přijetí zdanitelného plnění, soud zdůrazňuje, že žalovaný žalobkyni vytýkal neprokázání přijetí zdanitelného plnění od deklarovaného dodavatele, nikoli přijetí jako takové. Namítaný rozpor citovaného tvrzení se závěrem, že uskutečnění zdanitelného plnění nebylo zpochybněno, tak vychází toliko z dezinterpretace odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobkyní. Soud naopak v tomto odůvodnění žádný logický rozpor neshledal.
21. Soud shrnuje, že žalovaný se s námitkami žalobkyně, které uplatnila v průběhu odvolacího řízení, v napadeném rozhodnutí vypořádal srozumitelně a v souladu s výše uvedenými judikaturními východisky. Soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí namítanou nepřezkoumatelností netrpí.
22. Dále se soud zabýval námitkou, že dodatečný platební výměr je odůvodněn jiným finančním úřadem (Finanční úřad JČK), než který jej vydal. Podle žalobkyně by mělo platit, že ten, kdo rozhoduje, také odůvodňuje.
23. Podle § 8 odst. zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, (dále jen „zákon o finanční správě“) platí, že finanční úřad vykonává působnost na území vyššího územního samosprávného celku, jehož název je součástí názvu finančního úřadu. Finanční úřad vykonává vybranou působnost na celém území České republiky. Specializovaný finanční úřad vykonává působnost na celém území České republiky.
24. Vybraná působnost je definována v § 10 odst. 4 zákona o finanční správě a podle jeho písmene b) zahrnuje provádění postupu k odstranění pochybností, daňové kontroly nebo jiných kontrolních postupů při správě daní.
25. Finanční úřad JČK tak byl na základě § 10 odst. 4 písm. b) zákona o finanční správě oprávněn provádět daňovou kontrolu kdekoli na území České republiky, tedy i u žalobkyně. Současně byl oprávněn vypracovat též zprávu o daňové kontrole, neboť podle § 88a odst. 1 daňového řádu platí, že daňová kontrola je ukončena doručením oznámení o ukončení daňové kontroly, k němuž je přiložena zpráva o daňové kontrole podepsaná úřední osobou. Ve vyhotovení a podepsání zprávy o daňové kontrole oprávněnou úřední osobou Finančního úřadu JČK proto soud neshledal nic nezákonného.
26. Soud současně nepřisvědčil premise žalobkyně, že kdo rozhoduje, také odůvodňuje. Takový požadavek totiž z daňového řádu nevyplývá. Naopak, podle § 147 odst. 2 daňového řádu platí, že dojde-li ke stanovení daně výlučně na základě výsledku daňové kontroly, popřípadě výsledku postupu k odstranění pochybností, považuje se za odůvodnění zpráva o daňové kontrole, popřípadě protokol o sdělení výsledku postupu k odstranění pochybností nebo písemné vyhotovení tohoto výsledku, je-li oznámeno. V souladu s tímto ustanovením se tak zpráva o daňové kontrole vyhotovená Finančním úřadem JČK považuje za odůvodnění dodatečného platebního výměru vydaného správcem daně. Ani v tomto neshledal soud nic nezákonného. Příslušná námitka proto není důvodná.
27. Jádrem sporu mezi žalobkyní a žalovaným je posouzení otázky, zda se žalobkyni podařilo prokázat oprávněnost nároku na odpočet DPH na vstupu u plnění přijatých od dodavatele Rigorium.
28. Nárok na odpočet DPH u přijatého zdanitelného plnění vznikne plátci daně pouze za předpokladu, že jsou zároveň splněny formální (§ 73 zákona o č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, dále jen „zákon o DPH“) i hmotněprávní (§ 72 zákona o DPH) podmínky pro jeho uplatnění. Z nich vyplývá, že plátce daně má nárok na odpočet daně, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti a má k dispozici příslušné daňové doklady vztahující se k těmto plněním, které musí obsahovat též údaj o rozsahu a předmětu poskytnutého zdanitelného plnění [§ 29 odst. 1 písm. f) zákona o DPH].
29. Ačkoli je prokazování nároku na odpočet daně prvotně záležitostí dokladovou, je současně třeba respektovat, že musí existovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. Ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi tudíž nemusí být způsobilým podkladem pro uznání nároku na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo, resp. že k němu došlo v rozsahu deklarovaném v dokladech (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 9 Afs 93/2007-84, ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 10/2010-71, a ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 Afs 44/2011-103).
30. Pro přiznání nároku na odpočet daně je proto nezbytné prokázat, zda k uskutečnění daných plnění vůbec fakticky došlo, a pokud tomu tak bylo, zda přijatá plnění souvisela s ekonomickou činností plátce daně a zda jejich množství (rozsah) odpovídalo deklarovanému rozsahu. Neprokázání jakékoli z uvedených skutečností přitom samo o sobě stačí k neuznání nároku na odpočet daně (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2015, č. j. 6 Afs 78/2015-42, ze dne 11. 6. 2021, č. j. 4 Afs 402/2020-63, a ze dne 4. 2. 2021, č. j. 7 Afs 224/2020-31).
31. Rozložení důkazního břemene v daňovém řízení výstižně popsal s odkazy na svou předchozí judikaturu Nejvyšší správní soud v odstavcích 35 a 36 rozsudku ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 Afs 21/2013-66: „Daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto své tvrzení prokázat (břemeno důkazní). […] Svá tvrzení daňový subjekt prokazuje zejména svým účetnictvím a jinými povinnými evidencemi a záznamy (srov. např. rozsudky NSS ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Afs 14/2012-65, ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 16. 7. 2009, č. j. 1 Afs 57/2009-83, nebo ze dne 8. 7. 2010, č. j. 1 Afs 39/2010-124). I když daňový subjekt předloží formálně bezvadné účetní doklady, správce daně může ve smyslu […] § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, vyjádřit pochybnosti týkající se věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. V tomto ohledu správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k důvodnosti jeho pochyb. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují ‚vážné a důvodné pochyby‘ (srov. cit. rozsudek č. j. 2 Afs 24/2007-119). Správce daně je proto povinen označit konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotí předložené evidence jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen tak může unést své zákonné důkazní břemeno (rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008-86). Pokud správce daně shora uvedené skutečnosti prokáže, důkazní břemeno přechází zpět na daňový subjekt, který je povinen doložit pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k danému obchodnímu případu, popř. svá tvrzení korigovat. Tyto skutečnosti bude daňový subjekt prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím (srov. cit. rozsudky NSS č. j. 1 Afs 39/2010-124, či č. j. 2 Afs 24/2007-119).“ Obdobné závěry pak vyslovil Nejvyšší správní soud i v řadě svých dalších rozsudků (např. ze dne 30. 9. 2015, č. j. 2 Afs 193/2015-70, ze dne 14. 12. 2016, č. j. 4 Afs 179/2016-60, nebo ze dne 31. 10. 2025, č. j. 3 Afs 66/2024-40).
32. Z právě uvedeného vyplývá, že dokazování v průběhu daňového řízení není založeno na zásadě vyšetřovací, nýbrž na prioritní povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (§ 92 odst. 3 a 4 daňového řádu). Daňové orgány nemají tudíž povinnost relevantní důkazy samy vyhledávat. Jsou pouze povinny v souladu s § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu identifikovat konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotí daňovým subjektem předložené doklady jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Prokážou-li takovéto nesrovnalosti, tíží břemeno důkazní v nezměněném rozsahu i nadále daňový subjekt.
33. Splnění podmínek pro vznik nároku na odpočet daně samozřejmě může plátce daně prokazovat jakýmkoli způsobem. Je přitom zcela na jeho rozhodnutí, zda způsob svého podnikání a způsob, jakým provádí svou obchodní činnost a jakým ji dokumentuje, uzpůsobí tak, aby byl schopen své důkazní břemeno v daňovém řízení unést (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 9 Afs 57/2013-37, ze dne 1. 7. 2021, č. j. 7 Afs 44/2021-29, ze dne 23. 3. 2022, č. j. 7 Afs 114/2020-29, nebo ze dne 13. 5. 2022, č. j. 10 Afs 254/2018-43).
34. Na tomto místě soud podotýká, že všechny žalobní námitky se vztahovaly výhradně k plněním od dodavatele Rigorium. Soud se proto ostatními v daňovém řízení zpochybněnými plněními nezabýval.
35. Žalobkyně uplatněný nárok na odpočet daně z plnění od dodavatele Rigorium doložila daňovými doklady č. 119176 až 119181. Finanční úřad JČK zpochybnil, že tato přijatá zdanitelná plnění uskutečnil deklarovaný dodavatel Rigorium. Zjistil totiž, že zmíněná společnost měla v době uskutečnění zdanitelných plnění virtuální sídlo, neměla vlastní webové stránky ani žádné zaměstnance (nebyla registrována jako plátce daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ani daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou, ani Česká správa sociálního zabezpečení u ní neevidovala žádné zaměstnance). Jakou svou hlavní ekonomickou činnost vykazovala společnosti Rigorium v daném období obchod s automobily a jinými lehkými motorovými vozidly. Od 1. 1. 2020 se pak stala nespolehlivým plátcem.
36. V případě daňových dokladů č. 119176 a 119177 (provize za služby) Finanční úřad JČK zjistil, že na nich nebyly uvedeny konkrétní předmět ani rozsah plnění; žalobkyně k nim nepředložila žádné smlouvy. K daňovým dokladům č. 119178 a 119179 (bukové schody točité, smrková prkna stavební) Finanční úřad JČK poukázal na to, že žalobkyně neprokázala zhotovení dodaného zboží, jeho dopravu ani instalaci do rodinných domů, které ani konkrétně neoznačila. V daňových dokladech č. 119180 a 119181 je jako předmět plnění uvedeno pouze „zboží dle DL“; z předložených dodacích listů (obklady, dlažby, instalační materiál na koupelny) však není zřejmé, kdo je dodavatel a kdo odběratel, kdo a kdy je vyhotovil, kdo zboží převzal, dodací listy nemají evidenční čísla a neobsahují žádné datum ani čísla příslušných souvisejících faktur či objednávek. Žalobkyně podle Finančního úřadu JČK rovněž nedoložila, že toto zboží bylo použito do koupelen rodinných domů v Libouchci a ve Žďáru u Ústí nad Labem; tyto rodinné domy ani konkrétně neoznačila a nedoložila ani dopravu a instalaci zboží.
37. Finančnímu úřadu JČK tak vznikly pochybnosti o tom, zda žalobkyně ve smyslu § 72 a § 73 zákona o DPH přijala sporná plnění podle doložených daňových dokladů od deklarovaného dodavatele Rigorium. Tyto pochybnosti, které umocnil také zvolený způsob úhrady (v hotovosti v šesti různých termínech v červnu 2019 v Děčíně, kam by si pro ně jednatel dodavatele musel jezdit ze sídla společnosti z Prahy), Finanční úřad JČK popsal ve výzvě k prokázání skutečností ze dne 11. 7. 2022. Uvedenou výzvou správce daně současně žalobkyni vyzval, aby prokázala, že sporný nárok na odpočet daně u deklarovaných plnění uplatnila v souladu s § 72 a § 73 zákona o DPH, tj. že plnění uvedená v dotčených dokladech skutečně přijala od deklarovaného dodavatele Rigorium a že tato plnění byla využita k ekonomické činnosti žalobkyně podle § 72 zákona o DPH. Finanční úřad JČK zároveň požadoval, aby žalobkyně prokázala shora uvedené skutečnosti, které z jednotlivých daňových dokladů podle něj nevyplývají.
38. V reakci na uvedenou výzvu žalobkyně v podání ze dne 26. 8. 2022 navrhla výslech svědka J. A., který byl v rozhodné době jednatelem společnosti Rigorium. Současně doložila vydané faktury na dodávku a montáž zboží uvedeného na daňových dokladech vystavených dodavatelem Rigorium. Dodala, že dopravu zajišťoval tento dodavatel.
39. Dne 8. 11. 2022 se uskutečnil výslech svědka J. A. Svědek uvedl, že společnost Rigorium neměla v rozhodném období žádné zaměstnance, činnosti spojené s dodáváním zboží vykonával přímo on. Společnost neměla v obchodním majetku žádná vozidla, jen v pronájmu Seat Leon. Svědek si nepamatoval správce webových stránek, které se měly jmenovat rigorium.cz, ani dodavatele a odběratele společnosti Rigorium. Nepamatoval si ani jméno účetní této společnosti. Svědek potvrdil, že společnost Rigorium dodávala plnění žalobkyni, zkomolil jméno jednatele žalobkyně (uvedl F. místo F.), nicméně konstatoval, že se s ním setkal vícekrát. Svědek si nepamatoval, jak se žalobkyní navázali kontakt, kdo koho oslovil. Potvrdil, že platby za plnění přebíral v hotovosti, a to v Děčíně nebo v Chomutově. Vysvětlil, že platby probíhaly v hotovosti, protože za zboží také platil hotově. Svědek si nepamatoval, zda měla společnost Rigorium se žalobkyní uzavřenu nějakou smlouvu, nevěděl, za jaké služby byla účtována provize, ani jak byla vypočtena. Zboží dodané žalobkyni získala společnost Rigorium od svých dodavatelů, svědek však nevěděl, od koho konkrétně nebo kde nakupoval. Zboží dovezl někam za Děčín, nevěděl, zda to vezl sám nebo objednal dopravu. Nebyl si jistý, zda dopravu hradila společnost Rigorium, veškeré doklady předal novému jednateli panu P. Na otázku, jak byly ošetřeny případné reklamace, svědek odpověděl, že si myslí, že měli sepsánu nějakou smlouvu. K dotazu zástupce žalobkyně dále uvedl, že všechna plnění byla uskutečněna.
40. Podle úředního záznamu ze dne 22. 2. 2023 Finanční úřad JČK v rámci jiného daňového řízení zjistil, že D. P., který nahradil J. A. ve funkci jednatele společnosti Rigorium, o této společnosti nic neví, ani kde sídlí nebo čím se zabývá, nedostal žádné dokumenty ani účetnictví této společnosti, ani neví, kde se účetnictví nachází.
41. Finanční úřad JČK poté dne 12. 5. 2023 vydal druhou výzvu k prokázání skutečností. Vyzval žalobkyni, aby prokázala, že nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění podle daňových dokladů č. 119176 až 119181 uplatnila v souladu s § 72 a § 73 zákona o DPH, konkrétně, že jí byla plnění deklarovaná na těchto daňových dokladech dodána osobou povinnou k dani, která měla v době uskutečnění prověřovaných plnění postavení plátce DPH. Zopakoval své předchozí pochybnosti a dále uvedl, že společnost Rigorium nijak nereagovala na výzvu k poskytnutí důkazních prostředků a že její jednatel D. P. o této společnosti nic neví a žádné doklady nemá. Finanční úřad JČK konstatoval, že svědek J. A. vypovídal jen obecně a podstatné skutečnosti si nepamatoval, nevěděl, od koho společnost Rigorium zboží získala, ani jak je dopravila žalobkyni. U daňového dokladu č. 119178 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 14. 6. 2019 Finanční úřad JČK poukázal na to, že žalobkyně fakturovala dodání a montáž bukových schodů točitých s datem uskutečnění zdanitelného plnění 14. 5. 2019, tudíž je nemohla nakoupit až 14. 6. 2019 od dodavatele Rigorium.
42. Své pochybnosti zopakoval Finanční úřad JČK i ve výsledku kontrolního zjištění ze dne 19. 9. 2023 a ve zprávě o daňové kontrole ze dne 27. 11. 2023. K tomu soud podotýká, že daňové orgány mohou své pochybnosti ohledně předložených dokladů vyjádřit a sdělit daňovému subjektu nejen prostřednictvím výzvy (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2020, č. j. 5 Afs 191/2019-32, a ze dne 5. 6. 2025, č. j. 6 Afs 365/2023-66).
43. Soud shledal, že Finanční úřad JČK, správce daně a potažmo i žalovaný unesli své důkazní břemeno ohledně identifikace důvodů, na jejichž základě nelze považovat žalobkyní předložené doklady za dostatečný důkaz oprávněnosti jejího nároku na odpočet daně v rozsahu těmito doklady deklarovaném. Splnili tedy svou povinnost stanovenou v § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu prokázat skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Pochybnosti daňových orgánů považuje soud za dostatečně prokázané, logické a v jednotlivých písemnostech srozumitelně vysvětlené.
44. Na rozdíl od žalobkyně považuje soud zjištění daňových orgánů o dodavateli Rigorium za relevantní a nikoli nezákonná. Žalobkyně ostatně ani neuvedla, z čeho domnělou nezákonnost zjišťování údajů o tomto dodavateli dovozuje. Skutečnost, že tento dodavatel měl virtuální sídlo a od 1. 1. 2020 se stal nespolehlivou osobou, jen dokresluje celkové okolnosti daného případu. Významnější je fakt, že společnost Rigorium neměla žádné zaměstnance. To daňové orgány zjistily jednak z chybějící registrace této společnosti k dani z příjmů ze závislé činnosti a jednak z údajů České správy sociálního zabezpečení; potvrdil to ve své výpovědi také svědek J. A. Z tohoto zjištění vyplývá, že veškeré činnosti musel vykonávat právě jednatel společnosti, tj. zmíněný svědek, který si však žádné relevantní skutečnosti nepamatoval.
45. Tvrzení žalobkyně, že skutečnosti o virtuálním sídle a registrace k dani z příjmů ze závislé činnosti byly důvodem odepření nároku na odpočet DPH, pokládá soud za zkreslující. Důvodem odepření nároku na odpočet DPH totiž byla skutečnost, že žalobkyně neprokázala, že jí plnění uvedená na výše označených daňových dokladech skutečně dodal deklarovaný dodavatel Rigorium. Virtuální sídlo a chybějící registrace k dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti (tj. stav, že daná společnost neměla žádné zaměstnance) byly toliko dílčími zjištěními, z nichž – vedle mnoha dalších – daňové orgány dovodily své pochybnosti.
46. Soud zdůrazňuje, že jednotlivá zjištění daňových orgánů nelze vytrhávat z jejich celkového kontextu, jak to činí žalobkyně. Zcela při tom totiž opomíjí, že plnění, která jí měl údajně poskytnout dodavatel Rigorium, byla mimo předmět jeho činnosti (obchod s automobily a jinými lehkými motorovými vozidly), neexistují k nim žádné listinné podklady (smluvní dokumentace, objednávky, předávací protokoly, doklady o dopravě zboží apod.) – jen daňové doklady a pokladní doklady k hotovostním platbám. Samotné daňové doklady č. 119176, 119177, 119180 a 119181 jsou navíc zcela neurčité, pokud jde o předmět plnění („provize za služby“, „zboží dle DL“). Daňový doklad č. 119178 (datum uskutečnění zdanitelného plnění 14. 6. 2019) se vztahuje ke zdanitelnému plnění, které žalobkyně již předtím dne 14. 5. 2019 dodala svému odběrateli; tento rozpor žalobkyně nijak nevysvětlila. U daňových dokladů č. 119178 až 119181 vyvstaly také pochybnosti ohledně dopravy zboží. Žádné z těchto pochybností žalobkyně neodstranila, nepředložila totiž žádné důkazní prostředky, kterými by prokázala, že jí uvedená plnění skutečně dodala společnost Rigorium.
47. Odkazuje-li žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2024, č. j. 3 Afs 30/2023-56, soud podotýká, že zmíněný rozsudek řešil skutkově odlišnou situaci, kdy správce daně bez jakéhokoli ověření vycházel z nekontaktnosti deklarovaného dodavatele. V nyní řešené věci daňové orgány naopak dodavatele Rigorium vyzvaly k poskytnutí důkazních prostředků, výzva však zůstala bez odpovědi. Z jiného daňového řízení zároveň zjistily, že D. P., který ve funkci jednatele této společnosti nahradil J. A., neobdržel žádné dokumenty týkající se této společnosti a nedisponuje ani jejím účetnictvím.
48. Žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že skutečnosti zjištěné daňovými orgány ohledně jejího dodavatele s ní nijak nesouvisejí a nejsou schopny vyvolat pochybnosti k uskutečněnému zdanitelnému plnění. Naopak, pochybnosti daňových orgánů přitom mohou vyvolat i takové skutečnosti, které se nacházejí mimo dispoziční sféru daňového subjektu. Tedy kupříkladu nekontaktnost dodavatele, jenž měl deklarované plnění poskytnout, či jeho údajných subdodavatelů, nebo že není k dispozici jeho účetnictví, jeho neschopnost poskytnout deklarované plnění v uvedeném rozsahu, že nedisponoval žádnými zaměstnanci, virtuální sídlo atd. (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Afs 14/2012-61, ze dne 25. 9. 2014, č. j. 9 Afs 57/2013-37, a ze dne 5. 5. 2022, č. j. 9 Afs 295/2020-57). Ani z tohoto pohledu nepovažuje soud zjišťování informací o dodavateli žalobkyně za nezákonné.
49. Soud nesdílí názor žalobkyně, že by byl správný závěr, že uskutečněná plnění (točivé bukové schody, smrková stavební prkna, instalační materiál a zboží do koupelen) byla od dodavatele Rigorium. Jak již soud uvedl, žalobkyně tuto skutečnost neprokázala. Ostatně k jejímu prokázání navrhla pouze jediný důkaz – výslech svědka J. A., který však vypovídal jen obecně a nic relevantního si nepamatoval. Předložené daňové doklady a pokladní doklady nelze považovat za důkazy toho, že plnění skutečně žalobkyni poskytl dodavatel Rigorium.
50. K argumentaci žalobkyně týkající se dokladové auditní stopy soud opakuje, že bylo na žalobkyni, jakým způsobem si vedla dokumentaci o přijatých zdanitelných plněních. Žalobkyně však měla mít na paměti, že ji podle § 92 odst. 3 daňového řádu tížila povinnost prokázat svá tvrzení, a tím i oprávněnost uplatněného nároku. Daňové orgány pouze naznačily, že k prokázání sporné skutečnosti, že plnění žalobkyni dodala společnost Rigorium, mohla sloužit dokladová auditní stopa, tj. listiny dokumentující průběh jednotlivých obchodních transakcí (od objednávky po předávací protokol). Ničím takovým žalobkyně nedisponovala, tudíž soud souhlasí se žalovaným, že auditní stopa byla nedostatečná. Tento závěr žalovaného ostatně jednoznačně vyplývá i z obsahu daňového spisu.
51. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala, že jí označená plnění skutečně dodala společnost Rigorium, pokládá soud její argumentaci, že auditní stopa je stopou dokladovou, která není schopna prokázat, že k faktickému přijetí zdanitelného plnění došlo, za bezpředmětnou.
52. Soud se plně ztotožnil i se závěry žalovaného týkajícími se výslechu svědka Jakuba Alexandra. Argument žalobkyně, že výpověď tohoto svědka neprokazovala tvrzení daňového subjektu jen proto, že si svědek nepamatuje své dodavatele, představuje dezinterpretaci závěrů žalovaného. Výpověď uvedeného svědka neprokazovala tvrzení žalobkyně především proto, že byla příliš obecná a svědek si nepamatoval prakticky žádné relevantní informace.
53. V této souvislosti soud dodává, že daňovým orgánům nelze klást k tíži, že si svědkové z jakýchkoli důvodů (např. vlivem plynutí času) nepamatovali dostatek údajů k tomu, aby jejich výpovědi mohly prokázat žalobkyní tvrzené skutečnosti. Bylo na žalobkyni, jakým způsobem si vedla dokumentaci o přijetí zdanitelných plnění a jejich rozsahu. Pokud byla v důsledku svého laxního přístupu k dokumentaci odkázána toliko na výpovědi svědků, jde to výhradně k její tíži. Povinnost daňového subjektu (zde žalobkyně) prokázat svá tvrzení, a tím i oprávněnost uplatněného nároku, vyplývá přímo ze zákona (srov. § 92 odst. 3 daňového řádu).
54. K námitce, že daňový subjekt prokazuje to, co tvrdí a čeho je účasten, nikoli to, co netvrdí a čeho účasten není, soud připomíná, že daňový subjekt primárně prokazuje svá tvrzení. Mezi tato tvrzení v daném případě patřilo to, že výše uvedená plnění dodala žalobkyni společnost Rigorium. Toto tvrzení byla žalobkyně povinna prokázat, což však neučinila, protože nedisponovala žádnými listinnými podklady k těmto plněním a výpověď navrženého svědka byla příliš obecná na to, aby mohla prokázat dodání konkrétního zboží a služeb podle jednotlivých daňových dokladů.
55. Žalobkyní zpochybňované tvrzení žalovaného, že si svědek nepamatoval, přestože s dostatečným předstihem věděl, v jaké věci bude vypovídat, vnímá soud jako vyjádření toho, že se svědek mohl před výslechem podívat do svých podkladů a příslušné obchodní případy si připomenout. V uvedeném tvrzení tak soud neshledal nic absurdního.
56. Výpověď svědka je pak třeba hodnotit jako celek. Pokud v rámci této výpovědi uvedl nějaká nepravdivá tvrzení, celkově to zpochybňuje jeho věrohodnost. Za klíčové však soud považuje to, že ani v souvislosti s dodáním bukových schodů točitých, smrkových stavebních prken, instalačního materiálu a zboží do koupelen svědek neuvedl dostatečně konkrétní informace, aby bylo možné hodnotit dodání tohoto zboží žalobkyni ze strany společnosti Rigorium jako prokázané.
57. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně své důkazní břemeno ohledně prokázání naplnění hmotněprávních podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně neunesla, neboť se jí nepodařilo prokázat, že zdanitelná plnění uvedená v dokladech č. 119176 až 119181 skutečně přijala od deklarovaného dodavatele. Pro úplnost soud poznamenává, že žalobkyně v řízení netvrdila a z daňového spisu ani nevyplynulo, že by tato plnění přijala od jiného plátce DPH ve smyslu rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 12. 2021 ve věci C 154/20, Kemwater ProChemie. Žalobkyně naopak stále trvala na tom, že plnění přijala od dodavatele Rigorium, což však neprokázala. Bylo proto namístě jí nárok na odpočet DPH z těchto plnění odepřít.
58. Žalobkyní navržené dokazování napadeným rozhodnutím a odvoláním žalobkyně soud neprovedl. Oba uvedené dokumenty jsou totiž součástí správního spisu, jímž se ve správním soudnictví dokazování neprovádí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Soud se s oběma dokumenty seznámil při studiu daňového spisu a provádět jimi dokazování shledal nadbytečným.
59. S ohledem na výše uvedené soud vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
60. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Ústí nad Labem 12. října 2026
Ing. Mgr. Martin Jakub Brus v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.