Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 A 40/2026 - 27

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci

žalobkyně: nezl. N. D., narozená dne X

bytem X

zastoupená Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s.

sídlem Poděbradská 5, 190 00 Praha 9

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu,

takto:

I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobkyni vrátil dne 15. 9. 2026 její žádost o udělení dočasné ochrany, evidovanou pod č. j. OAM-0421124/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu ze dne 15. 9. 2026, evidované pod č. j. OAM-0421124/DO-2026.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřovala v tom, že jí žalovaný dne 15. 9. 2026 vrátil její žádost o udělení dočasné ochrany evidovanou pod č. OAM-0421124/DO-2026 z důvodu nepřijatelnosti ve smyslu , o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ ”), kdy ve formuláři uvedl, že „žadatel(ka) je nebo byl(a) držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru“. Žalobkyně požadovala, aby soud prohlásil tento zásah za nezákonný, zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobkyně a přikázal mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o udělení dočasné ochrany.

II. Obsah žaloby

2. Ke skutkovým okolnostem případu žalobkyně uvedla, že přede dnem 24. 2. 2022 pobývala na U., dne 15. 9. 2026 se dostavila do Krajského asistenčního centra pomoci U. v Praze, kde podala žádost o dočasnou ochranu, žalovaný jí však formulář vrátil s uvedením shora uvedeného důvodu nepřijatelnosti. Žalobkyně opravdu dříve krátce měla dočasnou ochranu v Polsku, ale té se již vzdala.

3. Žalobkyně považovala vrácení její žádosti žalovaným a její označení za nepřijatelné za soudně přezkoumatelné, neboť ust. je v rozporu s unijním právem, což jednoznačně potvrdil Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci K. C-753/23.

4. Žalobkyně poukázala na to, že žalovaný vyhodnotil žádost jako nepřijatelnou z důvodu, že žalobkyni byla udělena dočasná ochrana v jiném členském státě EU dle . Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) však dospěl k závěru, že ustanovení je v rozporu s unijním právem a proto jej nelze aplikovat, jedná se o rozsudky ze dne 8. 4. 2025, č. j. -37, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42 či ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42. Stejný právní názor NSS zaujal i po přijetí nového prováděcího rozhodnutí Rady v roce 2025 také ve vztahu k důvodu nepřijatelnosti dle (např. rozsudek ze dne 30. 4. 2025, č. j. -42, č. j. -30, č. j. -37, a další), dále se jedná o řadu rozsudků městského soudu (např. rozsudek ze dne 23. 4. 2025, č. j. -61, ze dne 30. 4. 2024, č. j. -38, ze dne 16. 5. 2025, č. j. -33, a další).

5. Nejvyšší správní soud založil své závěry zejména na výkladu čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES”), jak jej provedl SDEU ve věci K., z uvedené judikatury vyplývá, že členský stát je povinen žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení a pokud je žadatel evidován jako držitel dočasné ochrany v jiném členském státě EU, správní orgán je povinen ověřit skutečný stav věci, zejména zda byla dočasná ochrana v jiném členském státě skutečně udělena a zda nadále trvá (nikoli však žádost odmítnout jako nepřijatelnou).

6. Z aktuální judikatury tedy plyne, že žalovaný nemůže žádost odmítnout jako nepřijatelnou pouze proto, že občan U. má nebo dříve měl dočasnou ochranu v jiném členském státě EU. Sice zároveň platí, že nelze užívat práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně, NSS však ve shora uvedené judikatuře podrobně metodicky popsal, jak má žalovaný postupovat, pokud obdrží žádost o dočasnou ochranu a zjistí, že tato je již poskytována v jiném členském státě. Žalovaný má přesto žádost přijmout k věcnému posouzení, v jeho rámci pak má ověřit, zda žadatel příslušným pobytovým oprávněním prokazatelně disponuje i ke dni podání žádosti, a pokud ne, musí žalovaný (při splnění dalších podmínek) dočasnou ochranu udělit. Institut nepřijatelnosti však nelze použít ani tehdy, pokud žadatel ke dni podání žádosti již dočasnou ochranou v jiném členském státě disponuje, v takovém případě musí žalovaný umožnit, aby se žadatel dočasné ochrany v jiné zemi vzdal.

7. Unijní právo má aplikační přednost a správní orgány jsou povinny jej použít z úřední povinnosti obzvláště, je-li s ním vnitrostátní norma v rozporu (viz judikatura SDEU C-924/19 a C-925/19, či rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2023, č. j. -21). Nejsou již pochyby o tom, že je v rozporu s unijním právem, žalovaný však shora uvedenou judikaturu úmyslně nerespektuje, i nadále postupuje v rozporu s unijním právem, pokud žádosti ukrajinských občanů, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě, označuje za nepřijatelné.

8. Z procesní opatrnosti uvedla, že před 24. 2. 2022 pobývala na U., žalovaný však před vyznačením nepřijatelnosti vůbec nezkoumal, zda je žalobkyně osobou dle , žalovaný pak zřejmě z toho důvodu ve formuláři nevyznačil, že „Bylo zjištěno, že žadatel/ka je občan U. pobývající na U. přede dnem 24. 2. 2022.“ Tato otázka však není mezi stranami předmětem sporu, pokud by žalobkyně nebyla osobou pobývající na U. před 24. 2. 2022, stěží by získala dočasnou ochranu v jiném členském státě. Ve své správní praxi žalovaný přistupuje ke zjišťování otázky, zda je žadatel osobou pobývající na U. před začátkem války až poté, co žadatel uspěje se zásahovou žalobou. Pokud by soud považoval zodpovězení této otázky za rozhodné, je žalobkyně připravena doložit soudu důkazy o tom, že před 24. 2. 2022 opravdu pobývala na U.

9. Navrhovala, aby soud prohlásil zásah žalovaného spočívající ve vrácení její žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné za nezákonný, zakázal žalovanému pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením její žádosti o dočasnou ochranu.

III. Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný uvedl, že žádost žalobkyně vyhodnotil jako nepřijatelnou z důvodu dle . Žalobkyně v tiskopise žádosti výslovně uvedla, že jí byla udělena dočasná ochrana v P., to nezpochybňuje ani v žalobě, uvádí však, že se tohoto pobytového oprávnění vzdala. Pro naplnění důvodu dle je dle žalovaného rozhodné pouze to, zda bylo žadateli povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany již uděleno v jiném členském státě EU, znění tohoto ustanovení neváže nepřijatelnost žádosti na to, zda toto pobytové oprávnění nadále trvalo také ke dni podání následné žádosti v ČR. Ani případné doložení projevu vůle žalobkyně směřujícího k ukončení dočasné ochrany v P. by proto samo o sobě neměnilo nic na tom, že žalobkyni již předmětné pobytové oprávnění bylo uděleno (to je ve věci nesporné), což naplňuje důvod nepřijatelnosti dle .

11. K samotnému důvodu nepřijatelnosti podle žalovaný uvedl, že oznámení dle tohoto zákona Ministerstvo vnitra zaslalo Evropské komisi dne 25. 8. 2025 a je dostupné na jeho webových stránkách. Za této situace žalovanému dle zákona nezbylo, než žádost žalobkyně vyhodnotit jako nepřijatelnou.

12. Žalovaný nebyl přesvědčen o tom, že by bylo skutečně postaveno najisto, že předmětné ustanovení je v rozporu s právem EU (jak aktuálně judikují správní soudy). Směrnice č. 2001/55/ES v bodě 9 preambule výslovně označuje za nežádoucí jev sekundární pohyb vysídlených osob mezi členskými státy, což musí být zohledněno při výkladu směrnice a též při posuzování prostoru, který směrnice ponechává členským státům, český zákonodárce přitom v až f) zakotvil pravidla nepřijatelnosti, jejichž účelem je mimo jiné zamezit druhotnému pohybu poživatelů dočasné ochrany. Směrnice v čl. 15 odst. 6 nebo čl. 26 odst. 4 upravuje určité možnosti přesunu, což však neznamená, že jednotlivec má právo požadovat udělení dočasné ochrany poté, co mu již tato byla udělena v jiném členském státě. Takové právo nevyplývá ani z prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 1“).

13. Byl si vědom judikatury NSS, zejména rozsudků ze dne 3. 4. 2025 č. j. -42 a č. j. -42 navazujících na rozsudek SDEU C-753/23 ve věci K. Nicméně při posuzování významu dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice nelze odhlížet od širšího kontextu fungování institutu dočasné ochrany, aktivace směrnice je výsledkem politické dohody, což se vztahuje i na dohodu o neaplikování čl. 11. Žalovaný má za to, že z takové politické dohody nelze dovodit vznik subjektivního práva jednotlivce na získání nového povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v dalším členském státě.

14. Ani systematika směrnice č. 2001/55/ES nenasvědčuje existenci obecného práva na druhotný pohyb, obsahuje vlastní mechanismy umožňující přesuny osob požívajících dočasné ochrany mezi členskými státy (čl. 15 odst. 6 a čl. 26 odst. 4), kdy se však jedná o přesně vymezené situace, možnost sekundárního pohybu nelze dovodit ani z preambule, naopak směrnice pracuje s cílem zachovat rovnováhu mezi členskými státy. Extenzivní interpretace směrnice neodpovídá ani jejímu textu, ani systematice. Možnost prvotní volby hostitelského státu přispívala k rozložení osob prchajících před ozbrojeným konfliktem mezi členskými státy a snižovala riziko nepřiměřeného zatížení států prvního vstupu, avšak ani z toho nelze bez dalšího dovozovat existenci dalšího samostatného práva následně měnit hostitelský členský stát.

15. Nelze odhlížet ani od celkového směřování společného evropského azylového systému, který dlouhodobě směřuje k regulaci a omezování druhotných pohybů osob mezi členskými státy a který rozlišuje mezi krátkodobým a dlouhodobým pobytem; za této situace lze z dané směrnice obtížně dovodit opačný princip, tedy existenci subjektivního práva osoby získat na základě vlastní volby nové povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany v dalším členském státě.

16. Poukázal i na vývoj unijní úpravy po rozsudku SDEU K., tedy na nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2”), které obsahuje nové recitály 4, 5 a 6, přičemž tyto výslovně reagují na problematiku druhotného pohybu osob. Vyplývá z nich, že dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES nemá být vykládána ve smyslu umožnění druhotného pohybu. Dále bylo publikováno i prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2026/1912 ze dne 30. 7. 2026, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, účinné od 5. 8. 2026, kterým byla dočasná ochrana dále prodloužena (dále jen „prováděcí rozhodnutí 3“). I toto rozhodnutí ponechává shodná východiska ve vztahu k problematice druhotného pohybu, viz jeho recitál 5. Tyto recitály představují relevantní interpretační okolnosti, byť nemohou nahradit autoritativní výklad SDEU. Přinejmenším nesvědčí o tom, že byl čl. 8 odst. 1 směrnice zakládal subjektivní právo poživatele dočasné ochrany na přemístění do jiného členského státu. I následný vývoj tak potvrzuje, že otázka druhotného pohybu není natolik jednoznačná, aby nepřipouštěla existenci významných výkladových pochybností.

17. Poukázal i na nejednotnost výkladu v členských státech EU, kdy v řadě členských států se ustálila praxe, dle které osoba s již uděleným pobytovým oprávněním z titulu dočasné ochrany v jednom členském státě nemá nárok na stejné pobytové oprávnění v jiném členském státě. Tato praxe se opírá mj. o body 4 a 6 prováděcího rozhodnutí 2 a týká se např. SRN, Nizozemska, Irska, Finska či Polska, které povolení z titulu dočasné ochrany nevydají žádnému cizinci, kterému již takové oprávnění jiný členský stát vydal (bez ohledu na to, zda je aktuálně platné či ne). Poukázal na rozsudky soudů ze Spolkové republiky Německo, které přiložil, jedná se o rozsudek ze dne 21. 4. 2026, sp. zn. , ze dne 15. 6. 2026, sp. zn. , ze dne 8. 5. 2026, sp. zn. a ze dne 22. 7. 2026, sp. zn. 4 L 945/26, a dále na rozhodnutí irského správního orgánu. Tato rozhodnutí tak dokládají existenci různých přístupů k aplikaci směrnice v členských státech. Z toho plyne, že otázka druhotného pohybu není natolik jednoznačně vyřešená, aby představovala acte clair či acte éclairé. Žalovaný proto navrhoval, aby soud zvážil položení předběžné otázky SDEU stran použitého ustanovení a jeho souladu s právem EU.

18. Měl za to, že postupoval v souladu se zákonem, pokud žádost žalobkyně vyhodnotil jako nepřijatelnou dle . Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Hodnocení Městským soudem v Praze

19. Městský soud v Praze v souladu s a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí ( ).

20. Soud ve věci samé rozhodl bez jednání dle , jelikož ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a žalobkyně i žalovaný s projednáním věci bez nařízení jednání ve smyslu ust. souhlasili.

21. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci K. dovodil, že soudní výluka dle je v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES ve spojení s y základních práv EU. Tím byly překonány závěry rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. -46. Vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti podle tudíž lze přezkoumat.

22. Žaloba je důvodná.

23. Mezi stranami není sporné a vyplývá i z předložených listin (kopie žádosti ze dne 15. 9. 2026, kopie cestovního pasu), že žalobkyně je občankou U., v minulosti po vypuknutí ozbrojeného konfliktu na území U. získala dne 29. 3. 2022 dočasnou ochranu v Polsku, na území České republiky dne 15. 9. 2026 požádala o udělení dočasné ochrany, její žádost byla označena jako nepřijatelná, s uvedením důvodu, že „žadatel(ka) JE nebo BYLA držitelem(kou) dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru“. Žalobkyně v žádosti uvedla, že dne 24. 2. 2022 pobývala na U., dále je zde uvedeno, že ode dne 29. 3. 2022 do 5. 7. 2022 disponovala dočasnou ochranou v P.

24. Ochranu podle a násl. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle a násl. poskytnout (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. -65, č. 603/2005 Sb. NSS).

25. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobkyni pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jejích práv, a to bez ohledu na to, zda jí již v minulosti byla dočasná ochrana udělena v jiném členském státě EU (v P.). Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. -52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobkyni vrátil jako nepřijatelnou.

26. Podle Ministerstvo vnitra zašle Evropské komisi oznámení o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob. Oznámení podle věty první zveřejní Ministerstvo vnitra na svých internetových stránkách.

27. Podle žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže (…)

c) je podána cizincem, který o dočasnou nebo mezinárodní ochranu požádal v jiném členském státě Evropské unie,

d) je podána cizincem, kterému byla udělena dočasná nebo mezinárodní ochrana v jiném členském státě Evropské unie, (…)

f) je podána cizincem, který je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě Evropské unie nebo státě uplatňujícím Schengenský hraniční kodex v plném rozsahu, poté, co Ministerstvo vnitra Evropské komisi zaslalo oznámení podle § 3 odst. 3.

28. Podle čl. 25 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES členské státy přijímají osoby oprávněné požadovat dočasnou ochranu v duchu solidarity Společenství. Vyjádří číselně nebo v obecných rysech, jaká je jejich kapacita pro přijetí těchto osob. Tyto informace se zařadí do rozhodnutí Rady uvedeného v článku 5. Po přijetí tohoto rozhodnutí mohou členské státy prostřednictvím oznámení Radě a Komisi oznámit další kapacity pro přijetí. Tyto informace se bez prodlení předají UNHCR.

29. Podle čl. 25 odst. 3 téže směrnice, pokud počet osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu překročí v důsledku náhlého a hromadného přílivu kapacitu pro přijetí uvedenou v odstavci 1, posoudí Rada neprodleně situaci a přijme vhodná opatření včetně doporučení, aby daným členským státům byla poskytnuta další pomoc.

30. Zdejší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2025, č. j. -34, konstatoval: „V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu tak soud přezkoumává pouze zákonnost sděleného důvodu nepřijatelnosti této žádosti a nikoliv jiný. To odpovídá i bodu [23] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2025, č. j. -31, kde kasační soud uvedl, že ‚i chybné uvedení důvodu vrácení žádosti bylo samo o sobě nezákonným zásahem, jelikož nemělo oporu v žalobcem v žádosti uvedených skutečnostech‘.“

31. V dané věci není mezi účastníky shoda o tom, podle jakého zákonného důvodu nepřijatelnosti byla žádost žalovaným vrácena jako nepřijatelná.

32. Formulář žádosti (tiskopis platný od 3. 8. 2026) v závěru jako důvod nepřijatelnosti uváděl pouze sdělení, že žadatelka je nebo byla držitelkou dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru. Taková formulace však žádnému zákonnému důvodu dle neodpovídá (ani v ní není žádný odkaz na zákon uveden), nekoresponduje ani s , ani s důvodem dle . Daná formulace je totiž pouze první částí zmíněného , neobsahuje však podmínku předchozího zaslání oznámení podle . Z toho dle soudu plyne, že ze sdělení na formuláři žádosti nebylo dostatečně určitě rozpoznatelné, který zákonný důvod nepřijatelnosti žalovaný vůči žalobkyni uplatnil. Žalobkyně jako důvod vrácení žádosti pro nepřijatelnost chápala důvod dle (viz žaloba), žalovaný oproti tomu ve vyjádření k žalobě uvedl, že žádost byla označena jako nepřijatelná z důvodu dle . Jak již soud uvedl výše, důvod vyznačený ve formuláři („žádost je nepřijatelná, neboť žadatel(ka) JE nebo BYL(A) držitelem(kou) dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru“) pak neodpovídá žádnému důvodu nepřijatelnosti dle . Soud tak shledal, že žalovaný postupoval nezákonně, neboť jednoznačně nesdělil žalobkyni důvod nepřijatelnosti její žádosti, resp. sdělený důvod neodpovídá svou formulací zákonem vymezeným důvodům nepřijatelnosti žádosti a v konkrétních okolnostech nebyl zákonný důvod dostatečně rozpoznatelný. Pozdější označení písmene f) ve vyjádření k žalobě nemůže nahradit jeho nesdělení při samotném vrácení žádosti, přičemž žalovaný se k důvodům a účelu změny formuláře nevyjádřil, ač z žaloby bylo zřejmé, že se účastníci v pochopení důvodu vrácení žádosti rozcházejí.

33. V uvedeném postupu žalovaného tedy soud spatřuje nezákonný zásah (3. podmínka), který současně krátí evropskou legislativou garantovaná práva žalobkyně na dočasnou ochranu (2. podmínka). Splněny tak byly všechny podmínky pro vyslovení nezákonnosti zásahu ve smyslu

34. I kdyby však žalovaný skutečně žádost odmítl jako nepřijatelnou z důvodu dle nebo dle , dospěl by soud k závěru o nezákonnosti zásahu žalovaného. Obě tato ustanovení obsahují jednu společnou podmínku, a sice, že žadateli byla udělena dočasná ochrana v jiném členské státě Evropské unie. V této skutečnosti pak žalovaný spatřuje zásadní překážku pro přijetí žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu.

35. Soud k tomu konstatuje, že na důvod nepřijatelnosti dle je třeba – s ohledem na jeho formulaci – nahlížet v souladu s předchozí judikaturou k důvodům nepřijatelnosti podle písm. c) a d) téhož ustanovení. Ostatně i žalovaný ve vyjádření k žalobě omezil většinu svých argumentů na to, že z práva EU neplyne právo žadatelů přemístit se do jiného členského státu (sekundární pohyb).

36. Z vyjádření žalovaného je zjevné, že žalovaný neakceptoval závěry dosavadní judikatury k nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle a d) . Soud proto i v kontextu nynějšího případu připomíná již zmíněný rozsudek SDEU ve věci K., na nějž NSS navázal „dubnovou judikaturou“ v rozsudcích ze dne 1. 4. 2025, č. j. -27, č. 4683/2025 Sb. NSS, ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42 a č. j. -42, a mnoha dalšími. Existence práva oprávněné vysídlené osoby (držitele dočasné ochrany) na druhotnou volbu státu pobytu je podrobně popsána jednak v rozsudku č. j. -42 (viz body 53 až 70), a poté i v celé řadě navazujících rozsudků NSS, v nichž shledal postup žalovaného vůči žadatelům jako nezákonný zásah. Zdejší soud již zohlednil rovněž navazující argumentaci žalovaného (např. rozsudky ze dne 23. 4. 2025, č. j. -61, ze dne 30. 4. 2025, č. j. -38, ze dne 13. 6. 2025, č. j. -37, nebo ze dne 21. 10. 2025, č. j. -33 a č. j. -24), kdy na tyto závěry nyní znovu odkazuje.

37. I kdyby žalovaný shledal žádost žalobkyně nepřijatelnou podle novějšího důvodu nepřijatelnosti ( ), dopadaly by na posouzení dané věci v plném rozsahu východiska dřívější již zmíněné „dubnové“ judikatury NSS. Ta se uplatní proto, že , stejně jako důvody nepřijatelnosti podle a d), vylučuje z věcného přezkumu žádosti cizinců, kteří jsou nebo byli držiteli dočasné ochrany v jiném členském státě EU (první podmínka). K této původní (byť formulačně upravené) podmínce pak v podobě nepřijatelnosti podle písm. f) přibyla další nová (svou povahou kumulativní) podmínka, aby žádosti o dočasnou ochranu, která splnila první podmínku, předcházelo také oznámení podle , kterým Ministerstvo vnitra vyrozumělo Evropskou komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a o potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy (druhá podmínka).

38. K první podmínce soud předně uvádí, že první část představuje pouze reformulované a navzájem sloučené podmínky nepřijatelnosti podle a d) . Klíčovým zůstává, že žádost osoby požívající dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí 1, na kterou této osobě vzniká nárok na základě čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES, není správní orgán oprávněn vrátit této osobě jako nepřijatelnou z toho důvodu, že tato osoba o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany požádala nebo jí bylo toto povolení uděleno také v jiném členském státě EU (bez ohledu na to, zda jím dosud disponuje či nikoli). Zjistí-li žalovaný při podání žádosti oprávněné osoby o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany, že tato osoba je/byla vedena v platformě TPP jako držitelka povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě, je povinen takovou žádost přijmout, vést o ní řádné správní řízení, v jeho rámci poučit oprávněnou osobu o jejích právech a v návaznosti na její případná tvrzení, důkazní návrhy či jiné procesní kroky ověřit, zda jí povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany bylo jiným členským státem skutečně uděleno a zda dosud, ke dni rozhodování správního orgánu, trvá.

39. Úvahy žalovaného stran neupravení druhotného pohybu ve směrnici č. 2001/55/ES jsou s výše citovanou judikaturou NSS v rozporu. V ní je totiž dovozeno, že mají-li osoby dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 1 právo zvolit si hostitelský členský stát, a nebude-li současně vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES, pak z toho vyplývá rovněž právo přemístit svůj pobyt do jiné zvolené členské země EU, jinak by výluka z aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES postrádala smysl.

40. Soud neshledal, že by tyto závěry NSS byly rozporné se smyslem a účelem směrnice č. 2001/55/ES. Tato směrnice sice skutečně blíže neupravuje případy druhotného pohybu mimo žalovaným uvedený čl. 15 a 26; to ovšem neznamená, že by druhotný pohyb sama zakazovala. Aplikace přerozdělovacího mechanismu dle čl. 26 směrnice č. 2001/55/ES ani v případě možnosti volného výběru členského státu pro účely druhotného pohybu přitom není omezena, když aplikace daného mechanismu je na základě čl. 26 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES beztak odvislá od souhlasu dotčených přemisťovaných osob – uvedené ustanovení by postrádalo smysl, pokud by čl. 26 směrnice č. 2001/55/ES bylo možné aplikovat i bez souhlasu přemisťovaných osob, protože ty by se v takovém případě mohly vrátit nazpět. Článek 15 směrnice č. 2001/55/ES sice při otevření možnosti druhotného pohybu není příliš potřebný, je ale nutné zohlednit, že se jedná o obecný minimální standard. Prováděcí rozhodnutí 1 i prováděcí rozhodnutí 2 se nadto k druhotnému pohybu držitelů dočasné ochrany vyjádřila v tom smyslu, že je na základě dohody států vyloučena aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES – uvedený postup fakticky a v souladu s čl. 11 prakticky vyprázdnil povinné slučování rodin dle čl. 15 směrnice č. 2001/55/ES, protože generální výluka jakékoliv aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES má za faktický následek nutnost otevřít druhotný pohyb napříč členskými státy nejen fakticky, ale rovněž i legálně.

41. Z toho plyne, že pokud žadatel splňuje podmínky čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 1, svědčí mu i právo sekundární volby hostitelského státu, které však v případě vrácení žádosti jako nepřijatelné nemůže realizovat.

42. Na právě uvedeném nic nemění prováděcí rozhodnutí 2 (ani prováděcí rozhodnutí 3). Z tohoto rozhodnutí z jeho preambule neplyne, že by členský stát mohl žádost žalobkyně mechanicky procesně odmítnout jako nepřijatelnou bez toho, aby ji „propustil“ k věcnému posouzení. Žalobkyně uvedla, že dočasnou ochranu v P. získala, ale již se jí vzdala, okolnosti trvání dočasné ochrany proto musí být blíže zjišťovány ve správním řízení v souladu s „dubnovou“ judikaturou NSS.

43. Podle recitálu (4) prováděcího rozhodnutí 2 vzhledem k tomu, že určitá osoba může v daném okamžiku požívat práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě, by členské státy k zajištění toho, aby tato zásada byla respektována, a s cílem zabránit vícenásobným registracím k dočasné ochraně měly zamítnout žádosti o povolení k pobytu podané na základě čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, pokud je zřejmé, že dotčená osoba již povolení k pobytu na tomto základě získala v jiném členském státě. To by bylo v souladu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 27. února 2025 ve věci C-753/23, a zejména s jeho bodem 30. (recitál (5) prováděcího rozhodnutí 3 je pak identický)

44. Podle recitálu (5) prováděcího rozhodnutí 2 v souvislosti s aktivací směrnice 2001/55/ES se členské státy v jednomyslně přijatém prohlášení dohodly, že nebudou uplatňovat článek 11 uvedené směrnice {směrnice 2001/55/ES} na osoby, které požívají dočasné ochrany v daném členském státě v souladu s prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 a které se přesouvají bez povolení na území jiného členského státu, pokud se členské státy na dvoustranném základě nedohodnou jinak.

45. Podle recitálu (6) prováděcího rozhodnutí 2 s ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.

46. Recitály sice upřesňují, jak by mělo být prováděcí rozhodnutí 1 interpretováno, nijak ale výslovně nezakotvují, že by jednou udělená dočasná ochrana automaticky znamenala zákaz poskytnutí dočasné ochrany v jiném členském státě. Recitály (4) a (6) lze totiž interpretovat bez problému tak, že se tím aprobuje již SDEU přijatý závěr ve věci K., že členské státy mohou odepřít dočasnou ochranu u osoby, která již disponuje dočasnou ochranou v jiném členském státě, přičemž se takto udělené dočasné ochrany nehodlá vzdát. Recitál (5) pak upřesňuje, že se výluka aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES nevztahuje na osoby, které požívají dočasné ochrany v jiném členském státě, přičemž se bez povolení přesouvají na území jiného členského státu, což lze interpretovat tak, že se výluka čl. 11 nevztahuje na osoby, které požívají dočasnou ochranu v jednom členském státě, ale snaží se fakticky pobývat ve druhém členském státě. Shora popsané situace se explicitně vyjadřují pouze k případům, které ovšem již dle judikatury SDEU i NSS nebyly dovolené – tj. případy, kdy ukrajinský uprchlík se domáhá získání dočasné ochrany souběžně ve větším počtu členských států.

47. Zároveň lze dospět k závěru, že zřejmým cílem vložení nových bodů do recitálu prováděcího rozhodnutí 2 (resp. prováděcího rozhodnutí 3) je zajistit, aby v jednom okamžiku požívaly oprávněné osoby práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě, a zabránit tak vícenásobným registracím. Postup předestřený judikaturou NSS přitom není s těmito cíli nutně v rozporu, nevede k požívání dočasné ochrany ve více členských státech (rozsudky NSS ze dne 11. 9. 2025, č. j. -28, bod 14, nebo ze dne 19. 9. 2025, č. j. -25, bod 7). NSS nerozporuje, že tento stav možný není, pouze žalovanému ukládá, aby v těchto případech prověřil, zda povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě trvá, aby žadatele poučil o nemožnosti souběžného využívání dočasné ochrany ve více členských státech, případně aby žalovaný prověřil, zda udělením dočasné ochrany v ČR automaticky zanikne dočasná ochrana udělená v jiném členském státě, případně zda žadatel učinil kroky, aby se práv z dočasné ochrany v jiném členském státě vzdal (rozsudky NSS č. j. -42 a č. j. -42).

48. Z uvedeného plyne, že neobstojí již první z podmínek, která musí být podle splněna, aby žádost mohla být vyhodnocena jako nepřijatelná.

49. Ke druhé podmínce soud uvádí, že představuje pouze reformulaci a sloučení důvodů dle písm. c) a d) téhož odstavce, přičemž vede ke stejným důsledkům pro žadatele o dočasnou ochranu. Jediná změna spočívá v tom, že možnosti aplikovat tento postup má předcházet oznámení žalovaného dle určené Evropské komisi o riziku vyčerpání kapacit pro zvládání následků plynoucích z hromadného přílivu vysídlených osob a potřebě přijetí opatření k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob.

50. Soudu předně není zřejmé, proč by takové oznámení melo mít vliv na judikaturou dovozené závěry o možnosti druhotného pohybu držitelů dočasné ochrany. NSS tuto možnost dovodil z čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí 1 a současného vyloučení aplikace čl. 11 směrnice č. 2001/55/ES. Na tom se nic nezměnilo, změnila se pouze vnitrostátní úprava, která však musí být v souladu s právem EU (rozsudek zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. -19, bod 26). Žalovaný nemůže využitím nového důvodu vázaného na tutéž podmínku, kterou soudy opakovaně odmítly, nadále plošně odmítat žádosti pro jejich nepřijatelnost namísto jejich věcného posouzení v řízení.

51. Oznámení dle určené Evropské komisi se svou povahou blíží oznámení dle čl. 25 odst. 3 směrnice č. 2001/55/ES. Jde o žádost členského státu o pomoc, která má být zajištěna prostřednictvím či ve spolupráci s orgány EU – je tedy politickým aktem, z něhož nelze dovozovat legislativní důsledky (překonání judikaturních závěrů), tj. ztrátu práva držitelů dočasné ochrany na druhotný pohyb. Rozdíl obou citovaných právních úprav pak spočívá v zásadě jen v tom, že hovoří o riziku vyčerpání kapacit, zatímco čl. 25 odst. 3 směrnice č. 2001/55/ES až o překročení kapacit.

52. Z pohledu soudu tak (ve spojení s ) představuje zakotvení institutu, který už v právu EU existuje, ovšem způsobem, jenž je v rozporu se směrnicí č. 2001/55/ES – z této směrnice neplyne, že by oznámení členského státu o tom, že byla překročena jeho kapacita pro přijetí osob oprávněných požadovat dočasnou ochranu, mělo jakékoli důsledky pro žadatele o dočasnou ochranu. V případě ani nedošlo k překročení kapacity, pouze to hrozí, jedná se tedy o méně závažný stav, než předvídá směrnice č. 2001/55/ES.

53. Ustanovení je nadto zjevně diskriminační, neboť se má týkat selektivně jen těch žadatelů, kteří se dožadují svého práva druhotného pohybu.

54. Měl-li tedy zákonodárce v úmyslu překonat závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. stenoprotokol 140. schůze PSP ČR ze dne 29. 5. 2025, pozměňovací návrh poslance P. L.), pak k tomu z výše uvedených důvodů tímto způsobem dojít nemohlo. Ostatně i NSS dospěl k závěru, že ani projednání v příslušných výborech Poslanecké sněmovny a souhlas napříč politickým spektrem nemůže nikterak zvrátit skutečnost, že přijatá změna je v rozporu s unijním právem (srov. rozsudek ze dne 17. 12. 2025, č. j. -18).

55. K obdobným závěrům dospěl NSS i v rozsudku ze dne 10. 12. 2025, č. j. -18, kdy v bodě [29] uvedl, že žalovaný „ani neuvádí, kdy a jakým způsobem za účinnosti takové oznámení zaslal či na jaké webové adrese bylo zveřejněno. Odkazuje toliko na dopis ze dne 25. 8. 2025, který však byl dle údaje obsaženého i ve správním spisu odeslán již dne 28. 8. 2025, tedy před účinností novely ( , jehož přílepkem změna byla, byl vyhlášen dne 2. 9. 2025 a nabyl účinnosti dne 3. 9. 2025). Nejvyšší správní soud podotýká, že dopis neobsahoval žádné detaily ohledně toho, jaké vlastně jsou kapacity České republiky a ve kterých konkrétních oblastech jsou překročeny, resp. hrozí, že budou překročeny. Z veřejně dostupných zdrojů (např. zpráv stěžovatele o situaci v oblasti migrace), přitom na první pohled neplyne, že by se situace v měsících před odesláním dopisu nějak skokově ‘zhoršila’. Jak již však upozornil městský soud, případný náhlý hromadný příliv vysídlených osob by představoval důvod pro aplikaci čl. 25 odst. 3 směrnice o dočasné ochraně a koordinované řešení ze strany orgánů EU. I kdyby tedy k takovému náhlému nárůstu došlo, nemohlo by to ospravedlnit vracení jednotlivých žádostí o povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jako nepřijatelných, tedy bez věcného posouzení, podle , neboť takový postup směrnice o dočasné ochraně neumožňuje.”

56. Žalovaný tudíž v této věci nepostupoval v souladu s právem, jak bylo vyloženo ve shora citované judikatuře NSS, která je plně aplikovatelná i na . NSS dovodil, že druhotný pohyb osob, na které se vztahuje , je přípustný za podmínky, že takové osoby nepožívají ve stejný moment dočasné či mezinárodní ochrany ve více než jednom členském státě EU, a že o žádosti o dočasnou ochranu je nutné vést řádné správní řízení. Jelikož tyto závěry nezpochybňuje ani přijaté prováděcí rozhodnutí 2 (ani 3), měl žalovaný v této věci nejprve ve správním řízení postavit najisto, zda žalobkyně aktuálně je či není držitelkou dočasné ochrany v P., a podle výsledku postupovat způsobem nastíněným v rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. -42. Protože tyto kroky žalovaný neučinil, postupoval v této věci nezákonně.

57. Žalovaný proto tím, že žalobkyni vrátil její žádost o dočasnou ochranu pro nepřijatelnost (bez ohledu na to, zda dle či f) ), zasáhl do práv žalobkyně nezákonným způsobem, označení její žádosti jako nepřijatelné bylo v rozporu s evropskými předpisy.

58. Závěrem je třeba odkázat na rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2025 č. j. -34, kde se vyjádřil k otázce závaznosti jeho judikatury: „Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně dovodil, správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech (tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě) respektovat. V opačném případě se jejich postup stává zcela svévolným a popírajícím jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i fundamentální principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce.“

59. Soud neshledal důvod k předložení předběžné otázky SDEU ohledně slučitelnosti čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES a vnitrostátní úpravy, podle které je nepřijatelná žádost o povolení k pobytu z titulu dočasné ochrany, jestliže cizinec již získal povolení k pobytu z tohoto titulu v jiném členském státě, bez ohledu na to, zda je stále jeho držitelem nebo ne. Uvedená otázka se fakticky týká důvodu nepřijatelnosti dle a jako taková byla již posouzena NSS v kontextu existující judikatury SDEU. Předběžná otázka by byla nadbytečná s ohledem na jednoznačné a vyčerpávající závěry, které vyslovil NSS zejména v tzv. „dubnové” judikatuře, s níž se městský soud ztotožnil. Nadto soud připomíná, že pokládání předběžných otázek není jeho povinností, nýbrž „jen“ možností (čl. 267 alinea druhá Smlouvy o fungování EU).

60. S tím související odkaz žalovaného na praxi Spolkové republiky Německo, Irské republiky či jiných členských států nelze považovat za relevantní. Pro zdejší soud je podstatná judikatura tuzemských správních soudů a SDEU, přičemž rozsudek SDEU ve věci K. byl vyložen Nejvyšším správním soudem a žádný jiná judikatura SDEU, která by svědčila závěrům žalovaného, není soudu známa. Soud tak neprováděl k důkazu rozhodnutí německých soudů ani irského správního orgánu. Nadto žalovaný sám uvedl, že ani v rámci německé judikatury není praxe jednotná resp. existují tam různé přístupy.

61. Ani nová argumentace žalovaného založená na celkovém směřování společného evropského azylového systému a následném vývoji unijní právní úpravy podle soudu neodůvodňuje odchýlení se od závěru o nezákonnosti mechanického vracení žádostí pro nepřijatelnost. Nová nařízení nestanoví jako důvod nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu její dřívější poskytnutí v jiném členském státě a nadto, novou úpravu mezinárodní ochrany nelze bez dalšího přenášet na specifický režim dočasné ochrany.

62. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto výrokem I. deklaroval postupem dle § 87 odst. 2 s.ř.s, že zásah žalovaného byl nezákonný. V souladu se stejným ustanovením soud výrokem II. zakázal žalovanému, aby pokračoval v porušování práva žalobkyně na podání žádosti o dočasnou ochranu, a obnovil stav před označením žádosti žalobkyně o dočasnou ochranu jako nepřijatelné.

63. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení Žalovaný neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a v řízení úspěšná žalobkyně je zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, tedy právnickou osobou, k jejímž činnostem, uvedeným ve stanovách, patří poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům. Tento zástupce nemá právo na odměnu za zastupování, má pouze právo na náhradu účelně vynaložených nákladů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2008, sp. zn. ), které však neprokázal. V řízení před zdejším soudem tak náklady řízení žalobkyni nevznikly.

64. Soud nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, neboť o žalobě soud rozhodl bez zbytečného odkladu po obstarání podkladů nutných pro rozhodnutí a ve lhůtě 30 dnů od podání žaloby ve smyslu Případné předběžné opatření přitom působí jen do skončení řízení před soudem. V této situaci by tedy již rozhodování o předběžném opatření bylo bezpředmětné.

65. Soud danou věc projednal přednostně, neboť jde o věc dočasné ochrany a o trvající zásah.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Praha 12. října 2026

Mgr. Kateřina Peroutková v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.