Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
63 A 18/2026 - 43.pdf
PDF · 0 B
No categories available
63 A 18/2026 - 43
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové, Ph.D., a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. Bc. Petra Závadského, ve věci
žalobců: a) R. H.
b) A. H.
zastoupeni advokátem Mgr. Michalem Pavlasem
sídlem Na Sadech 4/3, 370 01 České Budějovice
proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje
sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice
za účasti
osob zúčastněných
na řízení: I. obec Včelná, IČO 00245607
sídlem Husova 212, 373 82 Včelná
zastoupena advokátem JUDr. Františkem Vavrochem
sídlem nám. Přemysla Otakara II., č. 123/36, 370 01 České Budějovice
II. EG.D, s. r. o., IČO 21055050
sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2026, č. j. KUJCK 82215/2026,
takto:
I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 1. 7. 2026, č. j. KUJCK 82215/2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 27 214 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. V projednávané věci jde o dlouhodobý spor o umístění víceúčelového hřiště v obytné lokalitě obce Včelná. Stěžejní je posouzení vlivu provozu hřiště na kvalitu prostředí a pohodu bydlení vlastníků okolních nemovitostí, v tomto směru je podstatná zejména otázka možné produkce vysoce impulsního hluku při užívání multifunkčního hřiště a skateparku.
2. Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 11. 7. 2022, č. j. SU/2170/2022-11, bylo vyhověno žádosti osoby zúčastněné na řízení I. („stavebník“) ze dne 6. 4. 2022, a dle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu („stavební zákon“), bylo vydáno společné povolení, kterým byl schválen stavební záměr na stavbu s názvem „Víceúčelové hřiště, Včelná, ul. Tikalova s realizací vlastního parkoviště, areálových přípojek elektra, vody a kanalizace“ na pozemcích parc. č. 719/2, 721, 723/16, 723/179 (všechny v rozsudku uváděné pozemky se nacházejí v katastrálním území Včelná – pozn. krajského soudu).
3. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podali žalobci odvolání, o kterých rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 3. 2023, č. j. KUJCK 39276/2023, tak, že odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Zrušujícím důvodem bylo nedostatečné vyhodnocení vlivu záměru na kvalitu prostředí, přičemž žalovaný naznal, že v podkladech pro vydání rozhodnutí zcela chybí informace o budoucím provozu hřiště a uvažované otevírací době (např. provozní řád) a řešen není dostatečně ani hluk a jeho vliv na okolí.
4. Následně vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí ze dne 27. 6. 2023, č. j. SU/2170/2022-28, kterým došlo k opětovnému schválení stavebního záměru dle § 94p odst. 1 stavebního zákona.
5. Odvolání žalobců směřující proti posledně uvedenému prvostupňovému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 1. 2024, č. j. KUJCK 2503/2024, zamítl. Pochybnosti o nadměrné hlukové zátěži byly rozptýleny hlukovou studií. Pokud odvolatelé došli ke zcela odlišným výsledkům nežli autorita k jejich zpracování odborně způsobilá, měli v průběhu nalézacího řízení předložit vlastní studii posouzení hluku od osoby k takovému posouzení odborně způsobilé. Jestliže s předložením takového důkazu otáleli a předložili jej až v odvolacím řízení, nelze takové alternativní odborné posouzení shledat procesně použitelným.
6. Krajský soud výše uvedené rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2024 rozsudkem ze dne 30. 4. 2024, č. j. 63 A 5/2024-44, zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Soud shledal postup žalovaného, který se odmítl zabývat rešerší k hlukové studii předloženou žalobci v průběhu odvolacího řízení, za nesprávný. Žalobci se proti závěrům studie vymezovali již před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud žalovanému uložil, aby se v dalším řízení žalobci předloženou rešerší týkající se závěrů hlukové studie zabýval.
7. Následně žalovaný rozhodnutím dne 18. 10. 2024, č. j. KUJCK 123401/2024, znovu zamítl odvolání žalobců. Provoz hřiště může působit i impulzní hluk, avšak právní předpisy pro něj v daném případě nestanoví použitelný hygienický limit. Nelze proto určit objektivní přípustnou hladinu hluku a je třeba posoudit, zda imise nepřekračují míru přiměřenou místním poměrům a zda nenarušují pohodu bydlení. Žalovaný uzavřel, že společenské přínosy hřiště převažují nad očekávanými negativními hlukovými dopady.
8. Ani toto rozhodnutí v soudním přezkumu neobstálo. V rozsudku ze dne 20. 2. 2025, č. j. 63 A 33/2024-76, krajský soud dospěl k závěru, že běžný kontinuální ani impulsní hluk z provozu hřiště nemá stanovený hygienický limit a limity pro hluk na pracovišti na něj nelze analogicky použít. Nelze však bez dalšího vyloučit vznik vysoce impulsního hluku, zejména při provozu sportoviště se skateparkem, pro tento druh hluku právní předpis limity stanoví. Žalovaný proto pochybil, když tuto možnost bez věcného a přezkoumatelného posouzení odmítl a nevypořádal se s podklady žalobců. V dalším řízení byl povinen zjistit, zda vysoce impulsní hluk vzniká a zda nepřekračuje zákonné limity; následně měl posoudit i dopad ostatního hluku na pohodu bydlení.
9. Nynější žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný k odvolání žalobců změnil rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 27. 6. 2023, když do výrokové části doplnil povinnost provést zkušební provoz stavby. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí žalovaný potvrdil.
10. Žalovný dospěl k závěru, že vznik a intenzitu vysoce impulsního hluku nelze ve fázi povolení přesně předvídat, protože závisí na skutečném způsobu užívání jednotlivých částí hřiště: u skateparku jej lze spíše očekávat, u workoutové plochy naopak vyloučit a u multifunkčního hřiště se může lišit podle provozované aktivity. Jelikož je stavba již dokončena na základě dříve pravomocného povolení a některé způsoby jejího užívání nemusí být obtěžující, orgán povolení nezrušil, ale doplnil je o roční zkušební provoz. V jeho rámci musí přímé měření v reálných podmínkách ověřit dodržení hygienických limitů hluku, včetně korekce pro vysoce impulsní hluk. Budou-li limity překročeny, musí provozní řád trvale zajistit jejich dodržování. Žalovaný současně zdůraznil, že zkušební provoz nelze nařídit u nepovolené stavby, a proto potvrdil její povolení a zároveň je rozšířil o uvedenou podmínku zkušebního provozu.
II. Shrnutí žaloby
11. Posledně zmíněné rozhodnutí žalovaného žalobci napadají žalobou doručenou krajskému soudu dne 10. 8. 2026, prostřednictvím které navrhují jeho opětovné zrušení z důvodů níže specifikovaných.
Nerespektování závazného právního názoru soudu
12. Žalobci brojí proti napadenému rozhodnutí především námitkou, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor krajského soudu vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku. Tvrdí, že soud žalovanému uložil nejprve spolehlivě posoudit existenci a případné hodnoty vysoce impulsního hluku vznikajícího provozem multifunkčního hřiště a teprve v případě, že takový hluk nebude přítomen nebo bude působit v mezích zákonných limitů, zabývat se otázkou zásahu do pohody bydlení. Podle žalobců však žalovaný tuto otázku nevyřešil a namísto toho ji odložil do fáze zkušebního provozu. Současně z odůvodnění napadeného rozhodnutí podle žalobců vyplývá, že žalovaný sám předpokládá možnost vzniku vysoce impulsního hluku při některých aktivitách na hřišti, přesto stavbu povolil. Žalobci proto dovozují, že žalovaný závazný právní názor soudu nerespektoval.
13. V této souvislosti žalobci dále zpochybňují zákonnost nařízení zkušebního provozu. Uvádějí, že smyslem tohoto institutu je ověřování projektovaných vlastností dokončené stavby, nikoli dodatečné opatřování podkladů nezbytných pro posouzení, zda lze záměr vůbec povolit. Podle jejich názoru žalovaný prostřednictvím zkušebního provozu pouze odkládá vyřešení klíčové otázky hlukových dopadů stavby.
14. V souvislosti s tím rovněž zpochybňují některé úvahy žalovaného. Jeho přesvědčení, že žádost není důvod zamítnout jen pro možnost překročení hygienických limitů, označují žalobci za tendenční. Požadují, aby se soud v případě zrušení rozhodnutí vyjádřil také k případné podjatosti žalovaného vzhledem k dotační podpoře záměru z krajských prostředků. Odmítají rovněž argument o dobré víře stavebníka při realizaci stavby, neboť stavební práce pokračovaly i po doručení zrušujících rozsudků a stavebník byl za tuto činnost pokutován.
Vnitřní rozpor a nezákonnost napadeného rozhodnutí
15. Vnitřní rozpor a nezákonnost napadeného rozhodnutí žalobci spatřují v tom, že žalovaný předpokládá výskyt vysoce impulsního hluku, přesto stavbu povoluje a případné překročení limitů hodlá řešit pouze úpravou provozního řádu. Podle žalobců by nadlimitní hluk znamenal nezákonnost záměru a musel vést k jeho zamítnutí – změnou provozního řádu jej nelze překlenout. Žalovaný podle nich popřel také svůj dřívější požadavek na prokázání vlivů záměru před jeho povolením, když nyní připouští jejich zjišťování až následně.
Neurčitost výroku napadeného rozhodnutí
16. Konečně žalobci namítají neurčitost nově doplněného výroku o zkušebním provozu. Tvrdí, že z výroku není zřejmé, jaké konkrétní povinnosti vzniknou v případě zjištění nadlimitního hluku, komu budou uloženy, v jaké lhůtě mají být splněny ani jak bude jejich splnění ověřováno. Takto formulovaný výrok podle žalobců nesplňuje požadavky na určitost, srozumitelnost a vykonatelnost správního rozhodnutí.
17. Žalobci uzavírají, že provoz zamýšleného multifunkčního hřiště povede ke vzniku negativních imisí, zejména vysoce impulsního hluku, a k nepřiměřenému zásahu do pohody bydlení v dotčené lokalitě. Z uvedených důvodů navrhují zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
18. Dne 24. 9. 2026 krajský soud obdržel důkazní návrh žalobců v podobě příkazu vydaného Magistrátem města České Budějovice dne 20. 3. 2025, jímž byla stavebníkovi udělena pokuta v souvislosti s prováděním staveních prací v areálu multifunkčního hřiště bez stavebního povolení.
III. Shrnutí vyjádření žalovaného
19. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Předně odmítl námitku, že by v novém rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor krajského soudu vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku. Uvedl, že se otázkou existence a hodnot vysoce impulsního hluku z provozu multifunkčního hřiště zabýval, avšak dospěl k závěru, že ani po doplnění dokazování nelze spolehlivě určit, zda a za jakých okolností bude při provozu hřiště docházet k překračování přípustných hlukových limitů. Podle žalovaného se míra hlukové zátěže bude odvíjet od konkrétního způsobu využití hřiště, přičemž přesné posouzení této otázky je možné pouze na základě měření provedených v reálných provozních podmínkách.
20. Žalovaný dále uvedl, že nařízení zkušebního provozu považuje za vhodné a nezbytné řešení směřující k získání spolehlivých podkladů pro posouzení skutečných hlukových parametrů stavby. Změnu prvostupňového rozhodnutí odůvodnil tím, že alespoň některé způsoby využití multifunkčního hřiště nemusí být obtěžující, avšak rozsah aktivit, které na něm budou ve skutečnosti provozovány, nelze ve fázi povolování stavby s jistotou předvídat. Proto stanovil zkušební provoz v maximální délce jednoho roku, během něhož bude možné opatřit nezpochybnitelné důkazy o existenci a intenzitě případného vysoce impulsního hluku. Zdůraznil, že nařízením zkušebního provozu nedochází k odložení řešení sporné otázky, nýbrž k využití zákonného nástroje pro ověření skutečných vlastností stavby v reálném provozu.
21. V napadeném rozhodnutí žalovaný nespatřuje žalobou tvrzený vnitřní rozpor. Podle jeho názoru dosavadní dokazování neprokázalo, že by vysoce impulsní hluk při provozu hřiště skutečně vznikal, byť takovou možnost nelze vyloučit. Současně nesouhlasil s námitkou neurčitosti výroku o nařízení zkušebního provozu, který považuje za dostatečně určitý, včetně vymezení maximální doby jeho trvání. Za nedůvodné označil rovněž pochybnosti ohledně případné budoucí regulace provozu hřiště prostřednictvím provozního řádu. Námitku možné podjatosti ponechal bez bližšího vyjádření s odkazem na její posouzení nadřízeným orgánem.
IV. Právní hodnocení krajského soudu
22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „s. ř. s.“). O věci krajský soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, aniž by nařizoval ústní jednání, účastníci řízení se k možnosti věc ústně projednat k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Současně byli obeznámeni se všemi listinnými důkazy obsaženými v soudním i správním spisu a měli možnost se k těmto listinám vyjádřit.
23. Žaloba je důvodná.
24. Podstatou sporu je především otázka, zda žalovaný v novém odvolacím řízení respektoval závazný právní názor vyslovený v rozsudku krajského soudu ze dne 20. 2. 2025, č. j. 63 A 33/2024-76. Podle § 78 odst. 5 s. ř. s. je právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku správní orgán v dalším řízení vázán. Tato vázanost se přitom nevztahuje pouze k abstraktnímu právnímu posouzení věci, nýbrž i k pokynům, jaké rozhodné otázky je třeba objasnit, aby o věci mohlo být znovu zákonně rozhodnuto.
25. V předchozím rozsudku krajský soud rozlišil běžný kontinuální a impulsní hluk z provozu hřiště, pro který právní předpisy v posuzované situaci nestanoví hygienický limit, od hluku vysoce impulsního, pro nějž nařízení vlády č. 272/2011 Sb. hygienický limit stanoví. Žalovanému proto uložil, aby se věcně zabýval tím, zda může při provozu povolovaného sportoviště vysoce impulsní hluk vznikat, jakých hodnot může dosahovat a zda bude působit v mezích zákonných limitů. Teprve poté, co by byla zjištěna absence takového hluku nebo jeho působení v zákonných mezích, měl žalovaný samostatně posoudit vliv ostatních hlukových projevů na pohodu bydlení žalobců.
26. Závazný právní názor tedy nespočíval pouze v požadavku, aby žalovaný vytvořil procesní rámec pro budoucí měření hluku. Soud požadoval, aby si žalovaný uvedené otázky zodpověděl před novým rozhodnutím o odvolání, neboť jejich vyřešení je předpokladem pro závěr, zda lze záměr v navržené podobě vůbec povolit. Žalovaný však tuto povinnost nesplnil.
27. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný vznik vysoce impulsního hluku při některých způsobech užívání hřiště nevyloučil. U skateparku jej považoval za pravděpodobnější, u multifunkčního hřiště jej spojoval s konkrétní provozovanou aktivitou. Současně připustil, že intenzita tohoto hluku dosud nebyla spolehlivě zjištěna a že nelze vyloučit ani překročení hygienického limitu. Přesto prvostupňové povolení potvrdil a zjištění rozhodných hlukových poměrů přesunul do ročního zkušebního provozu.
28. Takový postup závaznému právnímu názoru soudu neodpovídá. Nejistota o existenci a intenzitě vysoce impulsního hluku nebyla důvodem k odložení dokazování, nýbrž k jeho doplnění. Správní orgán nemohl povolit záměr za situace, kdy sám neměl postaveno najisto, zda jeho charakteristické užívání nepovede k překročení závazného hygienického limitu. Jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 17. 10. 2023, č. j. 43 A 91/2022-42, č. 4604/2024 Sb. NSS: „Pokud určitý zvuk naměřený v určitou dobu na určitém místě přesahuje limity stanovené pro tuto dobu a toto místo nařízením č. 272/2011 Sb., o ochraně před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a současně se nejedná o některou z výjimek stanovených § 30 odst. 2 VeřZdr, pak je tento zvuk vždy hlukem, u něhož se předpokládá negativní vliv na lidské zdraví.“ Dodržení hygienického limitu proto není jen jedním z hledisek obecného poměřování zájmů, nýbrž samostatným a nepominutelným zákonným požadavkem. Důkazní nejistota o jeho splnění nemůže jít k tíži osob dotčených provozem stavby.
29. Krajský soud nezpochybňuje, že zkušební provoz je zákonným nástrojem umožňujícím ověřit vlastnosti dokončené stavby při jejím skutečném užívání. Jeho účelem je však ověření, zda stavba za reálného provozu dosahuje předem projektovaných a odborně posouzených vlastností, popřípadě zda vyhovuje podmínkám stanoveným v povolení. Zkušební provoz nemůže nahrazovat opatření podkladů rozhodných pro samotný závěr, zda stavbu lze povolit. Tomu odpovídá i judikatura NSS. Z rozsudku ze dne 18. 11. 2020, č. j. 8 As 103/2019-32, č. 4125/2021 Sb. NSS, plyne, že zkušební provoz nenahrazuje splnění veřejnoprávních požadavků, které musí být splněny již před zahájením příslušné činnosti. Byť se uvedený rozsudek týkal povolení podle zákona o odpadech, jeho obecné východisko je použitelné i zde – rozhodnutí o zkušebním provozu není prostředkem k obejití či odložení podmínek, na nichž závisí zákonnost samotného provozu.
30. V projednávané věci nemá zkušební provoz ověřit již posouzený hlukový parametr. Má teprve zjistit, zda vysoce impulsní hluk vzniká, při kterých aktivitách se tak děje, jakých hodnot dosahuje a zda jsou dodrženy hygienické limity. Nejde tedy o verifikaci odborně podloženého předpokladu, nýbrž o prvotní opatření rozhodného skutkového podkladu. Tím žalovaný obrátil zákonnou posloupnost rozhodování – záměr nejprve povolil a teprve následně hodlá ověřovat, zda jeho provoz splňuje veřejnoprávní požadavky, které měly být posouzeny před vydáním povolení.
31. Na uvedeném nic nemění argument žalovaného, že přesnou hladinu budoucího hluku nelze změřit na stavbě, která dosud není provozována. Povinností správních orgánů nebylo dosáhnout absolutní jistoty ani přesně reprodukovat každou budoucí provozní situaci. Bylo však třeba opatřit odborně podloženou prognózu hlukových dopadů záměru. Takový postup je vlastní samotnému stavebnímu řízení, v němž se budoucí účinky dosud nerealizovaných staveb pravidelně posuzují na základě odborných podkladů, modelů a srovnatelných údajů. Zřetelně je to patrné při povolování dálnic a jiných kapacitních komunikací – ani tam se stavba nepovoluje pouze s tím, že teprve provoz vozidel ukáže, zda budou hygienické limity hluku dodrženy. Hluková zátěž se předem prognózuje podle dopravního modelu a akustické studie a již do povoleného řešení se podle výsledků zahrnují potřebná protihluková opatření. Zkušební provoz pak může správnost těchto předpokladů ověřit, nikoli je poprvé hodnotit.
32. Žalovaný mohl zejména vyžádat doplnění akustické studie předložené stavebníkem tak, aby zahrnovala rovněž možné zdroje vysoce impulsního hluku. Nešlo přitom o důkazní postup cizí projednávané věci. Sám stavebník v průběhu nynějšího stavebního řízení založil své hlukové posouzení na údajích z obdobného hřiště na sídlišti Máj v Českých Budějovicích. Není proto zřejmé, proč žalovaný obdobnou srovnávací metodu nepoužil také k posouzení vysoce impulsního hluku, případně proč nevyžádal její odborné doplnění. Nabízelo se porovnání se srovnatelně koncipovaným a provozovaným sportovištěm, zejména se skateparkem či multifunkční plochou, při zohlednění materiálového řešení, typických sportovních aktivit a vztahu k okolní obytné zástavbě.
33. Za přípustný a nanejvýš relevantní důkazní prostředek lze považovat také jednorázové, odborně kontrolované akustické ověření přímo v areálu hřiště, provedené v rámci řízení a před vydáním rozhodnutí o povolení záměru. Při tomto důkazu by byly podle předem stanoveného scénáře nasimulovány typické a rozumně předvídatelné situace odpovídající zamýšlenému provozu jednotlivých částí areálu, zejména skateparku a multifunkčního hřiště. Odborně způsobilá osoba by za zaznamenaných podmínek provedla měření v relevantních chráněných prostorech a vyhodnotila mimo jiné, zda zvukové impulsy splňují kritéria vysoce impulsního hluku podle § 2 písm. d) a přílohy č. 4 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., a případně posoudila jejich hodnoty ve vztahu k limitům podle § 12 téhož nařízení. Nešlo by o zkušební provoz stavby, nýbrž o jednotlivý důkazní úkon směřující ke zjištění skutkového stavu před rozhodnutím. Jeho provedení by bylo možné opřít o otevřený výčet důkazních prostředků v § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle okolností by bylo možné měření doplnit znaleckým posudkem nebo jiným odborným vyjádřením.
34. Napadené rozhodnutí neobsahuje přesvědčivé vysvětlení, proč uvedené důkazní prostředky nebylo možné využít a proč měla být rozhodná otázka řešitelná výlučně faktickým provozováním již povolené stavby. Samotný poukaz na proměnlivost budoucího užívání hřiště nepostačuje. Právě předpokládané typické způsoby užívání jednotlivých částí sportoviště měly tvořit základ odborného posouzení. Jestliže určitá část záměru může být užívána různými způsoby s rozdílnými hlukovými projevy, měl žalovaný vycházet alespoň z reálně předvídatelných (nikoli pouze nejméně zatěžujících) variant provozu.
35. Dostatečnou odpovědí na zjištěný nedostatek není ani podmínka, podle níž má být případné překročení hygienických limitů následně odstraněno úpravou provozního řádu. Před vydáním napadeného rozhodnutí nebylo zjištěno, zda lze případný nadlimitní hluk organizačními opatřeními vůbec odstranit, které činnosti by musely být omezeny nebo zakázány, zda by při těchto omezeních zůstal zachován povolený účel a podstatné parametry stavby a zda příčina hluku nespočívá v samotném stavebním nebo materiálovém řešení sportoviště.
36. Pokud by dodržení hygienického limitu vyžadovalo vyloučení typických činností, pro které je některá část areálu určena, nešlo by pouze o běžnou regulaci provozu, nýbrž potenciálně o podstatnou změnu povoleného záměru. Ani tuto otázku proto nebylo možné bez dalšího ponechat do fáze následující po povolení stavby. Obecně formulovaný odkaz na budoucí provozní řád nemůže zhojit absenci skutkového podkladu nezbytného pro posouzení zákonnosti záměru.
37. Krajský soud proto uzavírá, že žalovaný závaznému právnímu názoru vyslovenému v rozsudku č. j. 63 A 33/2024-76 nedostál. Vadu vytčenou předchozím rozsudkem neodstranil, nýbrž její řešení odložil do fáze zkušebního provozu. Napadené rozhodnutí tak vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a současně je v rozporu s § 78 odst. 5 s. ř. s. Tato vada sama o sobě odůvodňuje zrušení napadeného rozhodnutí.
38. Za této situace nebylo třeba samostatně a podrobně hodnotit všechny dílčí výhrady žalobců k podobě zkušebního provozu. Pro další řízení je však podstatné, že případné využití tohoto institutu může navazovat až na řádné odborné posouzení vlastností stavby a nemůže je nahrazovat. Posouzení vysoce impulsního hluku a posouzení ostatních hlukových projevů z hlediska pohody bydlení jsou přitom obsahově i postupem odlišné kroky. Bude-li zjištěno překročení hygienického limitu vysoce impulsního hluku, je tím prokázáno nesplnění samostatného zákonného požadavku a není prostor takové překročení ospravedlňovat úvahou, že provoz je ještě přiměřený z hlediska pohody bydlení či že jeho společenský přínos nad hlukovou zátěží převažuje. Judikatura totiž s nadlimitním hlukem spojuje předpoklad negativního vlivu na lidské zdraví (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2023, č. j. 43 A 91/2022-42, č. 4604/2024 Sb. NSS). Teprve bude-li zjištěna absence vysoce impulsního hluku nebo jeho působení v zákonných mezích, je namístě autonomně posoudit, zda ostatní, hygienickými limity neregulované hlukové projevy nepřiměřeně nenaruší pohodu bydlení žalobců.
39. Závěrem se krajský soud zabýval poněkud strohou a spíše nad rámec vznesenou žádostí žalobců, aby se soud vyjádřil k možné podjatosti žalovaného (viz str. 8 žaloby).
40. Žalobci v této souvislosti uplatňují dva odlišné okruhy tvrzení. Předně označují za tendenční právní názor žalovaného, že záměr nelze zamítnout. Samotný nesouhlas s právním posouzením věci ani jeho kategorická formulace však bez dalších konkrétních okolností neprokazují podjatost rozhodujících úředních osob, případná nesprávnost tohoto názoru je předmětem věcného přezkumu napadeného rozhodnutí.
41. Dále žalobci dovozují systémovou podjatost z poskytnutí dotace stavebníkovi. Podle § 14 odst. 1 a 2 správního řádu samotný pracovněprávní vztah úředních osob ke kraji ani existence dotačního vztahu bez dalšího důvod k jejich vyloučení nezakládají. Rozhodné jsou přistupující konkrétní okolnosti, z nichž plyne nadkritická míra rizika, že zájem samosprávného celku bude prosazován prostřednictvím ekonomické závislosti jeho úředníků (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119, č. 2802/2013 Sb. NSS, a rozsudek NSS ze dne 2. 8. 2023, č. j. 6 As 52/2023-127, č. 4533/2023 Sb. NSS).
42. Z obsahu spisové dokumentace se podává, že žalobci dne 27. 3. 2025 uplatnili námitku systémové podjatosti. Tato námitka však dle svého obsahu mířila kromě systémové podjatosti také na podjatost úředních osob pro jejich předchozí účast v téže věci na jiném stupni správního řízení. Ministerstvo pro místní rozvoj ve sdělení ze dne 25. 7. 2025 neshledalo podmínky pro postup podle § 131 odst. 4 správního řádu, neboť přinejmenším jedna osoba ve struktuře krajského úřadu má potřebnou odbornou kvalifikaci a nepodílela se na rozhodování věci v prvním stupni.
43. Tato okolnost se tedy týká personálního obsazení prvostupňového a odvolacího řízení, sama o sobě však nerozhoduje o případné systémové podjatosti žalovaného. K té se vyjádřil ředitel Krajského úřadu Jihočeského kraje, který k ní uvedl, že kraj nemá na výsledku řízení ekonomický ani jiný zájem a že poskytování dotací se řídí striktně veřejně známými pravidly a nemůže a priori zakládat systémový důvod podjatosti. Uvedený závěr Ministerstvo pro místní rozvoj do svého sdělení ze dne 25. 7. 2025 bez dalšího přejalo.
44. Krajský soud se s posledně uvedeným závěrem ředitele krajského úřadu v zásadě ztotožňuje, poskytnutí dotace je sice relevantní okolností, žalobci však v žalobě ani podle obsahu spisu vedle samotného poskytnutí dotace a tvrzené tendenčnosti právního názoru žalovaného neuvedli žádnou konkrétní okolnost svědčící o zájmu kraje na výsledku tohoto řízení, o propojení rozhodujících úředních osob s poskytnutím či administrací dotace ani o působení na jejich rozhodování. Samotná dotace ani obecná možnost jejího vrácení podle judikatury systémovou podjatost bez dalších okolností nezakládají (rozsudek NSS ze dne 1. 9. 2026 č. j. 2 As 223/2025-69). Soud proto na základě skutečností tvrzených a doložených v tomto řízení neshledal, že by byla překročena míra systémového rizika, která by odůvodňovala pochybnosti o nepodjatosti žalovaného.
V. Závěr a náklady řízení
45. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná. Napadené rozhodnutí proto podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc žalovanému v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil k dalšímu řízení.
46. V dalším řízení je žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. Před novým rozhodnutím o odvolání opatří odborně podložené podklady, na jejichž základě posoudí, zda při typickém a předvídatelném užívání jednotlivých částí sportoviště může vznikat vysoce impulsní hluk a zda jeho hladina v chráněném prostoru nepřekročí příslušný hygienický limit. Současně jednoznačně a přezkoumatelně určí, jaký hygienický limit se na tento hluk v posuzovaných podmínkách vztahuje, a vypořádá dosavadní rozpor v otázce, zda rozhodnou limitní hladinou je 38 dB, nebo 50 dB (viz akustické studie a jejich rešerše). Teprve ve vztahu k takto určenému limitu lze odborně zjištěné či prognózované hodnoty hluku vyhodnotit a učinit závěr o přípustnosti záměru. Za tím účelem žalovaný zváží zejména doplnění akustické studie, využití údajů ze srovnatelně koncipovaného sportoviště, provedení vhodného měření přímo v areálu hřiště nebo jiné odborné zkoumání. Teprve zjistí-li, že vysoce impulsní hluk nevzniká nebo že jeho hladina nepřekračuje příslušný hygienický limit, samostatně posoudí vliv ostatních hlukových projevů na pohodu bydlení žalobců. Uvedené dokazování nelze nahradit zkušebním provozem.
47. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalovaný neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
48. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce, jejich náklady řízení představuje zaplacený soudní poplatek a náklady právního zastoupení. Zástupce žalobců učinil dva společné úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení a sepsání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Tarifní hodnota ve věcech projednávaných podle soudního řádu správního činí 88 000 Kč (§ 9 odst. 5 advokátního tarifu), čemuž podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu odpovídá sazba mimosmluvní odměny 4 620 Kč za jeden úkon právní služby a jednu zastupovanou osobu. Při společném zastupování dvou osob náleží za prvního žalobce plná odměna a za druhého žalobce odměna snížená o 20 % (§ 12 odst. 4 advokátního tarifu), tedy za jeden společný úkon částka 8 316 Kč a za dva společné úkony celkem 16 632 Kč. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý úkon, celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Náklady právního zastoupení bez daně z přidané hodnoty tak činí 17 532 Kč. Jelikož je zástupce žalobců plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato částka o 21 %, tedy o 3 682 Kč, na 21 214 Kč. Žalobci dále zaplatili soudní poplatek každý ve výši 3 000 Kč, celkem 6 000 Kč. Celková náhrada nákladů řízení proto činí částku 27 214 Kč. Žalovaný je povinen tuto částku zaplatit žalobcům do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve spojení s § 64 s. ř. s.).
49. Výrok IV. vychází z § 60 odst. 5 s. ř. s., podle jehož věty první má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. V projednávané věci však žalobci byli ve věci plně úspěšní, a proto osobám zúčastněným na řízení právo na náhradu nákladů podle věty první citovaného ustanovení nevzniklo. Osobám zúčastněným na řízení nevznikly ani náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou by jim soud uložil ve smyslu věty druhé tohoto ustanovení. Náhradu dalších nákladů podle věty třetí nenavrhly a soud neshledal ani důvody zvláštního zřetele hodné pro její přiznání. Proto soud rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
České Budějovice 13. října 2026
JUDr. Tereza Kučerová, Ph.D. v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Bc. V. L.