Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
61 A 26/2024 - 102.pdf
PDF · 0 B
No categories available
61 A 26/2024 - 102
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců JUDr. Terezy Kučerové, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci
žalobkyně: Kaufland Česká republika, v. o. s., IČO 25110161
se sídlem Bělohorská 2428/203, 169 00 Praha
proti
žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce
se sídlem Květná 15, 603 00 Brno
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. SŘ-0252/3/2023, čj. SZPI/CD320-194/2023,
takto:
I. Rozhodnutí žalované ze dne 1. 8. 2024, sp. zn. SŘ-0252/3/2023, čj. SZPI/CD320-194/2023, se ve výroku 3. a 4. a dále v části, ve které potvrzuje rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Táboře, ze dne 26. 2. 2024, sp. zn. SŘ- 0252/3/2023, čj. SZPI/CD320-188/2023, ohledně přestupků dle výroku I. pod body 1) a 16), ruší a věc se v tomto rozsahu vrací žalované k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žádnému z účastníků řízení se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Státní zemědělská a potravinářská inspekce (dále jen „SZPI“), inspektorát v Táboře (dále jen „správní orgán prvního stupně“), provedla v období od 12. 4. 2023 do 8. 8. 2023 kontroly v celkem 14 provozovnách žalobkyně. Na základě kontrolních zjištění zahájila dne 24. 10. 2023 správní řízení, v němž byla žalobkyně původně podezřelá ze spáchání 53 přestupků. Usnesením ze dne 14. 2. 2024 bylo 21 skutků vyloučeno k samostatnému řízení; v nyní posuzované věci tak správní orgán prvního stupně rozhodoval o 32 přestupcích.
2. Rozhodnutím ze dne 26. 2. 2024, sp. zn. SŘ-0252/3/2023, čj. SZPI/CD320-188/2023, shledal správní orgán prvního stupně žalobkyni vinnou ze spáchání 32 přestupků, a to
- ze tří přestupků dle § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, spočívajících v nesplnění povinnosti uložené opatřením podle § 4b odst. 1 téhož zákona,
- z patnácti přestupků dle § 17 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách, spočívajících zejména v uvádění potravin s klamavými či zavádějícími údaji o složení, množství, zemi původu, povaze výrobku nebo způsobu jeho prezentace,
- z jednoho přestupku dle § 17 odst. 2 písm. g) zákona o potravinách spočívajícího v uvádění potravin po datu minimální trvanlivosti, které nebyly takto označeny a odděleně umístěny,
- z jednoho přestupku dle § 17 odst. 2 písm. c) zákona o potravinách spočívajícího v uvedení ovoce či zeleniny nevyhovující minimálním požadavkům na jakost na trh,
- ze dvou přestupků dle § 17 odst. 1 písm. r) zákona o potravinách spočívajících v nevyřazení nedostatečně označené potraviny z dalšího oběhu,
- ze čtyř přestupků dle § 17 odst. 2 písm. a) zákona o potravinách, spočívajících v uvádění nebezpečných potravin na trh,
- z pěti přestupků dle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, spočívajících v užití nekalé obchodní praktiky při poskytování informací o ceně nebo cenové výhodě, a
- z jednoho přestupku dle § 39 odst. 2 písm. u) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, spočívajícího v porušení povinnosti odděleného umístění výrobků, které podle označení nebyly vínem, od vína podle § 27 odst. 5 téhož zákona.
3. Za uvedené přestupky uložil správní orgán prvního stupně v závěru výroku I prvostupňového rozhodnutí žalobkyni podle § 17f písm. d) zákona o potravinách a za použití absorpční zásady dle § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), úhrnnou pokutu ve výši 2 400 000 Kč. Současně jí výrokem II téhož rozhodnutí uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč, výrokem III téhož rozhodnutí náklady laboratorních rozborů potravin ve výši 12 110 Kč a výrokem IV téhož rozhodnutí náklady dodatečné kontroly ve výši 1 500 Kč.
4. O žalobkynině odvolání rozhodla žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím tak, že
- výrokem 1. zrušila bod 10) výroku I. prvostupňového rozhodnutí, týkající se označení výrobku BOHEMIA CHIPS S PŘÍCHUTÍ ŠPÍZ na regálové etiketě, a řízení o tomto skutku zastavila;
- výrokem 2. napadeného rozhodnutí změnila bod 29) výroku I. prvostupňového rozhodnutí tak, že jednání spočívající v umístění perlivých vín, aromatizovaných vinných nápojů, aromatizovaných vinných koktejlů a dalších alkoholických nápojů v regálu označeném jako „Šumivá vína“ nově posoudila jako přestupek podle § 39 odst. 2 písm. s) zákona o vinohradnictví a vinařství spočívající v porušení čl. 7 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 7 odst. 4 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 (dále jen „nařízení č. 1169/2011“);
- výrokem 3. napadeného rozhodnutí žalovaná snížila uloženou pokutu z částky 2 400 000 Kč na částku 2 330 000 Kč;
- výrokem 4. napadeného rozhodnutí změnila výrok IV. druhý odstavec prvostupňového rozhodnutí tak, že s ohledem na snížení uložené pokuty stanovila celkovou částku k úhradě ve výši 2 344 610 Kč, sestávající z pokuty ve výši 2 330 000 Kč, nákladů laboratorních rozborů ve výši 12 110 Kč, nákladů dodatečné kontroly ve výši 1 500 Kč a nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč;
- výrokem 5. žalovaná ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
II. Žaloba
5. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně dne 27. 8. 2024 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
6. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítá věcnou nepříslušnost SZPI k projednání přestupků uvedených pod body 4), 9), 12), 20) a 26) výroku I. prvostupňového rozhodnutí. Podle žalobkyně měly být tyto skutky posouzeny jako porušení povinnosti prodávat výrobky za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy a správně je účtovat podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele, k jehož projednání je příslušná Česká obchodní inspekce (dále jen „ČOI“). Žalobkyně namítá, že toto ustanovení zákona o ochraně spotřebitele je vůči obecné úpravě nekalých obchodních praktik ustanovením speciálním. SZPI však nesprávnou právní kvalifikací podřadila skutky pod nekalé obchodní praktiky podle § 4 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele, a tím si nepřípustně založila věcnou působnost.
7. Pokud by bylo připuštěno, že tentýž skutek lze posoudit jednak jako nesprávné účtování ceny podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele, jednak jako nekalou obchodní praktiku podle § 4 odst. 4 téhož zákona, vznikla by možnost dvojího postihu – jednou ze strany ČOI a podruhé ze strany SZPI. Takový výklad by podle žalobkyně vedl k porušení zásady zákazu dvojího trestání za tentýž skutek (ne bis in idem). Žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalované, že porušení této zásady nehrozí s ohledem na § 24b odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, podle něhož má přestupek projednat ten z více příslušných správních orgánů, který řízení zahájil jako první, případně který porušení zjistil jako první. Podle žalobkyně v projednávané věci nejde o situaci vícero věcně příslušných správních orgánů, neboť příslušná má být pouze ČOI (jako důkaz žalobkyně označila rozhodnutí ČOI ze dne 29. 9. 2021, čj. ČOI 118026/21/2200, ze dne 1. 7. 2022, čj. ČOI 84330/22/2000/Hi, a ze dne 6. 2. 2023, čj. ČOI 13529/23/3000/R/N). V této souvislosti žalobkyně poukazuje na vnitřní rozpornost argumentace žalované, kdy na jedné straně dvojí trestání se shora uvedeného důvodu (§ 24b odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele) nehrozí a na straně druhé žalovaná uvádí, že neexistuje jednotná evidence přestupků, ve které by bylo lze sledovat, že došlo ke spáchání dřívějších přestupků (což používá proti analogickému užití zahlazení odsouzení ve smyslu trestního práva).
8. Žalobkyně odkazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2011, čj. 9 As 67/2010-74. Podle žalobkyně je závěr tohoto rozhodnutí použitelný i v nyní posuzované věci, neboť i zde jde podle jejího názoru o shodně popsaný skutek, který může být pouze rozdílně právně kvalifikován. Žalobkyně uzavírá, že výklad přijatý správními orgány by ji zbavoval ochrany plynoucí ze zásady ne bis in idem a z překážky litispendence, a proto má být za správný považován pouze výklad, podle něhož SZPI nebyla k projednání uvedených skutků věcně příslušná.
9. Žalobkyně konečně napadá i úvahu žalované, že SZPI nekontrolovala nesprávné účtování, nýbrž pouze nekalé obchodní praktiky při prodeji potravin. Podle žalobkyně však ze samotného popisu skutků ve výroku prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že SZPI fakticky posuzovala otázku cenového označení a účtování cen, tedy oblast spadající do působnosti ČOI. Z toho žalobkyně dovozuje, že prvostupňové rozhodnutí je v této části nicotným správním aktem, resp. paaktem, a napadené rozhodnutí je nezákonné, pokud takové prvostupňové rozhodnutí potvrdilo.
10. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítá, že se nedopustila přestupků uvedených pod body 1), 2), 6b), 16) a 19) výroku I. prvostupňového rozhodnutí.
11. Ve vztahu k bodům 1) a 16) výroku I. prvostupňového rozhodnutí tvrdí, že nařízení č. 1169/2011 se na regálové štítky neuplatní, neboť ty nejsou etiketou ve smyslu uvedeného nařízení (nejsou připevněny na obalu potraviny). Pokud by se uvedené nařízení na regálové štítky vztahovalo, žalobkyně namítá nesprávnou právní kvalifikaci a tvrdí, že správní orgány měly jednání popsaná pod body 8) a 9) výroku I. prvostupňového rozhodnutí posuzovat spíše podle čl. 7 odst. 1 písm. d), nikoliv písm. a), nařízení č. 1169/2011. Dále uvádí, že průměrný spotřebitel chápe regálový štítek primárně jako informaci o ceně, nikoliv jako úplnou informaci o složení výrobku. Samotná skutečnost, že je na regálovém štítku použito slovo „čokoláda“ nebo „slanina“, neznamená, že by spotřebitel byl uveden v omyl ohledně obsahu čokolády či slaniny v potravině. Spotřebitel si spojí regálový štítek s konkrétním výrobkem na regálu a informace o složení následně získá z obalu výrobku. Jako důkaz k tomu označila průzkum mezi spotřebiteli ohledně vnímání informací na regálových štítcích.
12. Případná klamavost musí být posuzována podle celkového označení potraviny, nikoliv izolovaně podle regálového štítku, ale v kombinaci s obalem výrobku. Regálový štítek má spotřebiteli poskytnout rychlý přehled o produktu, přičemž dominantním prvkem regálového štítku je zpravidla cena, nikoliv detailní informace o složení potraviny. Správní orgán prvního stupně ani žalovaná neposoudili celkové označení, potažmo celkový dojem předmětných potravin a jeho způsobilost u přiměřeně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele vyvolat omyl co do obsahu dané potraviny. Správní orgány v tomto ohledu nedostatečně zjistily skutkový stav, což vedlo k závěru, že rozhodnutí o spáchání přestupku je nezákonné. V souvislosti s uvedeným odkázala žalobkyně na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 4. 6. 2015, C-195/14, Teekanne, ECLI:EU:C:2015:361, na něj navazující rozsudek německého Spolkového soudního dvora a rozsudky dalších německých soudů (německé rozsudky označila jako důkaz). Žalobkyně dále poukázala na novější rozsudek Soudního dvora ze dne 1. 12. 2022, C-595/21, LSI – Germany, ECLI:EU:C:2022:949.
13. Ve vztahu k bodům 2), 6b) a 19) výroku I. prvostupňového rozhodnutí žalobkyně namítá, že se týkaly ovoce a zeleniny, u nichž při skladování přirozeně dochází ke ztrátě vody a úbytku hmotnosti. Podle žalobkyně právní úprava nestanoví konkrétní přípustnou hmotnostní odchylku, a SZPI proto měla při vážení zohlednit přirozený úbytek hmotnosti a rozšířit použitou odchylku tak, aby reflektovala právě tento přirozený úbytek hmotnosti. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že uvedla na trh potraviny se zavádějícím údajem o množství.
14. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně namítá, že správní orgány při stanovení výše pokuty nepřípustně přihlédly k jejím dřívějším přestupkům. Podle žalobkyně měly analogicky použít trestněprávní institut zahlazení odsouzení, resp. fikce neodsouzení. K analogii s trestním právem odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2017, čj. 5 As 259/2015-33. Namítá rovněž, že i přestupkové rozhodnutí může mít difamační účinky, mimo jiné s ohledem na zveřejňování výsledků kontrolní činnosti SZPI na webu www.potravinynapranyri.cz. Žalobkyně odmítá argumenty žalované, že uvedené instituty nelze použít kvůli odlišné povaze přestupků, neexistenci jednotné evidence přestupků nebo absenci zákonné úpravy. Tvrdí, že jde o mezeru v právu, kterou je třeba vyplnit analogií ve prospěch obviněného. Žalovaná k analogické aplikaci trestního práva sama přistupuje (jako důkaz žalobkyně označila rozhodnutí SZPI, inspektorátu v Brně ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. SŘ-0066/7/2024, čj. SZPI/AJ769-35/2024). Pokud žalovaná žalobkyni coby provozovatele potravinářského podniku mnohdy pokutuje na základě objektivní odpovědnosti za pochybení jejích dodavatelů, není podle důvod, aby byly starší přestupky používány jako důkaz recidivy nebo negativního hodnocení osoby pachatele. Žalobkyně má za to, že opačný postup vede k přísnějšímu režimu ve správním trestání než v trestním právu. K tomu poukázala na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 3. 5. 2013, čj. 60 A 1/2013-49, č. 2912/2013 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, čj. 1 As 28/2009-62, č. 2248/2011 Sb. NSS.
15. Čtvrtým žalobním bodem žalobkyně brojí proti výši uložené pokuty. Pokud nebyla SZPI k části skutků věcně příslušná a pokud žalobkyně některé přestupky nespáchala, měl být počet přestupků zohledněných při ukládání sankce nižší. Dále namítá, že pokuta byla zvýšena i v důsledku nepřípustného přihlédnutí k dřívějším přestupkům. Z těchto důvodů považuje uloženou pokutu za nepřiměřenou.
16. Žalobkyně se primárně domáhá, aby krajský soud prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že uloženou pokutu sníží. Případně navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí žalované i prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalované
17. K námitce věcné nepříslušnosti SZPI žalovaná uvedla, že skutky pod body 4), 9), 12), 20) a 26) prvostupňového rozhodnutí nebyly posuzovány jako nesprávné účtování ceny podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele, nýbrž jako porušení zákazu nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 4 téhož zákona. Podle žalované šlo u bodů 9), 20) a 26) o poskytnutí věcně nesprávných, a tedy nepravdivých informací o ceně, výši slevy nebo cenové výhodě, zatímco u bodů 4) a 12) o poskytnutí cenových informací nejasným či nejednoznačným způsobem. Tyto informace byly podle žalované způsobilé ovlivnit rozhodnutí spotřebitele ohledně koupě. Žalovaná zdůraznila, že § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele chrání jiný zájem než ustanovení § 4 až § 5b téhož zákona: poctivost prodeje se týká správného účtování ceny a prodeje za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, zatímco úprava nekalých obchodních praktik dopadá na způsob prezentace informací spotřebiteli. Správní orgán prvního stupně proto podle žalované nekontroloval nesprávné účtování ceny, nýbrž posuzoval prezentaci cen a cenových výhod z hlediska ochrany spotřebitele před nekalými obchodními praktikami při prodeji potravin. Žalovaná odmítla, že by § 3 odst. 1 písm. c) byl ve vztahu k § 4 odst. 4 a § 5 či § 5a zákona o ochraně spotřebitele ustanovením speciálním, které by vylučovalo působnost SZPI. Na podporu svého závěru odkázala rovněž na § 24b odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, jenž počítá s možností příslušnosti více správních orgánů, na důvodovou zprávu k novele zákona o ochraně spotřebitele, na pokyny Evropské komise k nekalým obchodním praktikám a na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2023, čj. 31 A 19/2023-67, podle něhož je SZPI příslušná k dozoru nad dodržováním zákazu nekalých obchodních praktik na úseku potravin.
18. Žalovaná odmítla i námitku možného porušení zásady ne bis in idem. Uvedla, že v dané věci žalobkyně nebyla za totožný skutek potrestána dvakrát a ani sama netvrdí, že by k tomu skutečně došlo. Podle žalované § 24b odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele výslovně počítá s možností, že k projednání přestupku může být příslušných více správních orgánů; v takovém případě přestupek projedná ten, který řízení zahájil jako první, případně který porušení zjistil jako první. Žalovaná rovněž uvedla, že doložená rozhodnutí ČOI se týkala jiných výrobků a jiných skutkových okolností, a nepodporují proto závěr o dvojím trestání žalobkyně.
19. Ve vztahu k přestupkům pod body 1) a 16) prvostupňového rozhodnutí, týkajícím se údajně zavádějících regálových štítků, žalovaná připustila, že čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1169/2011 nedopadá na regálový štítek jako na místo, kde musejí být uvedeny povinné informace o potravině. Současně však zdůraznila, že regálový štítek je informací o potravině ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) uvedeného nařízení, a proto ani tato informace nesmí být zavádějící. Podle žalované nelze po spotřebiteli požadovat, aby každou informaci uvedenou na regálovém štítku ověřoval porovnáním s obalem výrobku; informace na štítku může být pro spotřebitele určující při rozhodnutí o koupi.
20. Žalovaná setrvala na tom, že informace na regálových štítcích týkající se čokolády či slaniny mohly spotřebitele uvést v omyl, pokud výrobky obsahovaly pouze příslušnou příchuť. Za správnou považovala právní kvalifikaci podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011, nikoli podle čl. 7 odst. 1 písm. d) téhož nařízení, neboť podle ní nešlo o nahrazení přirozeně se vyskytující či běžně používané složky, ale o uvedení informace na regálovém štítku neodpovídající informaci poskytnuté výrobcem. Žalovaná současně odlišila případ výrobku Bohemia Chips s příchutí špíz, u něhož řízení zastavila, protože u chipsů nelze reálně očekávat přítomnost „špízu“ jako takového.
21. K žalobkyní odkazované judikatuře Soudního dvora a německých soudů žalovaná uvedla, že závěry rozsudku ve věci C‑195/14 nejsou s jejím posouzením v rozporu, neboť i podle této judikatury může být spotřebitel uveden v omyl, pokud označení vyvolává dojem přítomnosti složky, která ve výrobku není. Rozsudek Soudního dvora ve věci C‑595/21 žalovaná považuje za žalobkyní dezinterpretovaný, neboť se podle ní týkal jiné otázky, a nikoli závěru, že nesprávná informace na regálovém štítku nemůže být zavádějící, pokud je správný údaj uveden na obalu. K německým rozhodnutím žalovaná uvedla, že jí jejich obsah není znám, neboť neměla možnost se s nimi blíže seznámit; nad rámec toho, na základě toho, co o nich uvedla žalobkyně, dovodila, že se týkají odlišných skutkových situací.
22. K námitkám týkajícím se hmotnosti ovoce a zeleniny [body 2), 6b) a 19) prvostupňového rozhodnutí] žalovaná uvedla, že u ovoce a zeleniny sice nejsou legislativně upraveny povolené hmotnostní odchylky a může docházet k přirozenému úbytku hmotnosti v důsledku ztráty vody, prodejce však musí zajistit, aby potravina po celou dobu uvádění na trh odpovídala deklarované hmotnosti. Pokud měla žalobkyně obavy z úbytku hmotnosti, mohla podle žalované potraviny prodávat po kusech. Hodnota +/- 2 g podle žalované nepředstavuje přípustnou odchylku od deklarované hmotnosti, ale pouze největší dovolenou chybu použitých vah.
23. K námitce nepřípustného přihlédnutí k dřívějším přestupkům žalovaná odkázala na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí a na stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 11. 5. 2022. Setrvala na názoru, že přestupkový zákon představuje komplexní úpravu odpovědnosti za přestupky a že absence úpravy zahlazení odsouzení či fikce neodsouzení není mezerou v zákoně, kterou by bylo třeba překlenout analogií trestního práva. Podle žalované je recidivu možné hodnotit jako přitěžující okolnost podle § 40 písm. c) přestupkového zákona.
24. Žalovaná nesouhlasila ani s tvrzením žalobkyně o nepřípustných difamačních účincích přestupkového řízení. Uvedla, že zveřejňování záznamů v systému Potraviny na pranýři probíhá nezávisle na řízení o přestupku a slouží k informování spotřebitelů o výsledcích kontrolní činnosti SZPI. Oprávněním SZPI informovat veřejnost tímto způsobem se podle žalované zabýval i Nejvyšší správní soud, který způsob zveřejňování neshledal nepřiměřeným. Žalovaná zároveň trvala na tom, že společenské odsouzení spojené s vyslovením viny za přestupek je zpravidla menší než v případě odsouzení za trestný čin.
25. Žalovaná dále uvedla, že při hodnocení recidivy vycházela pouze z rozhodnutí bezprostředně předcházejících nyní posuzovanému jednání. Přestupky v projednávané věci byly podle žalované spáchány mezi 13. 4. 2023 a 8. 8. 2023, zatímco rozhodnutí, z nichž byla dovozována opakovanost jednání, nabyla právní moci dne 5. 3. 2021 a 29. 8. 2022. Podle žalované tedy nešlo o časově vzdálená rozhodnutí.
26. K námitce nepřiměřenosti pokuty žalovaná uvedla, že po odvolacím přezkumu byla žalobkyně po právu shledána vinnou ze spáchání 31 přestupků a že nebyl dán důvod pro další snížení pokuty. Podle žalované byla pokuta uložena v souladu s absorpční zásadou a její výše, odpovídající 4,7 % horní hranice sazby u nejpřísněji postižitelného přestupku, není nepřiměřená vzhledem k povaze, rozsahu a opakovanosti protiprávního jednání. Pokuta má podle žalované plnit jak preventivní, tak represivní účel.
27. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.
IV. Doplnění žaloby
28. Žalobkyně dne 24. 1. 2025 žalobu doplnila o důkaz nadepsaný „Průzkum mezi spotřebiteli ohledně vnímání informací na regálových štítcích“.
29. Žalobkyně následně svou žalobu doplnila podáním ze dne 1. 4. 2025, kterým doplnila svou žalobní argumentaci k prvému žalobnímu bodu.
30. Poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2025, čj. 5 As 250/2024-38, ve kterém se podává, že regálová etiketa slouží primárně jako cenová informace a z údajů na ní uvedených nelze izolovaně dospět k závěru, že je spotřebiteli podávána informace o potravině klamavým způsobem. Naopak je zapotřebí zkoumat prezentaci potraviny ve svém souhrnu. V tam posuzovaném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že zkratkovitá informace na regálové etiketě, která slouží především ke spojení regálové etikety se zbožím, není s to evokovat ve spotřebiteli dojem, že potravina obsahuje skutečnou pistáciovou aj. složku potraviny, nikoliv jen její příchuť.
V. Vyjádření žalované k doplnění žaloby
31. Žalovaná se nejprve dne 4. 2. 2025 vyjádřila ke shora uvedenému průzkumu mezi spotřebiteli, když uvedla, že regálové etikety slouží k upoutání pozornosti spotřebitele, který z nich může získat první informaci o výrobku, aniž by byl povinen její správnost ověřovat na obalu. Zavádějící údaj na etiketě proto podle ní může ovlivnit rozhodnutí spotřebitele o koupi a vést i k jeho ekonomickému poškození. K podpoře své argumentace žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2014, čj. 4 As 151/2014-32, č. 3157/2015 Sb. NSS, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2022, čj. 15 A 149/2018-96, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 8. 2024, čj. 30 A 20/2024-92.
32. K průzkumu namítla, že z něj nevyplývá, že by všichni spotřebitelé považovali za rozhodující pouze cenu či identifikaci zboží, naopak část z nich pokládá za důležité také informace o vlastnostech produktu; i tato skupina spotřebitelů přitom nesmí být klamána.
33. Pokud jde o doplnění žaloby ze dne 1. 4. 2025, pak žalovaná ve vyjádření ze dne 13. 5. 2025 žalobkyní tvrzený dopad rozsudku Nejvyššího správního soudu odmítá. Žalovaná připouští, že pokud Nejvyšší správní soud dovodil, že na regálovou etiketu nelze klást stejné požadavky jako na obal potraviny, je třeba tento názor ve skutkově obdobných situacích respektovat. Zdůrazňuje však, že Nejvyšší správní soud podle ní sám omezil použitelnost svých závěrů na skutkově obdobné případy a že nyní posuzované skutky se od věci řešené Nejvyšším správním soudem liší.
34. Podle žalované uvedený rozsudek nedopadá zejména na případy, kdy regálový štítek obsahoval nesprávný údaj o množství – konkrétně u přestupku 6a) výroku I. prvostupňového rozhodnutí „Figaro čokoláda na vaření 100 g“ namísto 90 g, u přestupku 13) téhož rozhodnutí „Bercoff Bylinný čaj s pampeliškou 20×2 g“ namísto 15×2 g a u přestupku 21) téhož rozhodnutí údaje o hmotnosti jahodového kompotu a liči. Tyto případy žalovaná nadále považuje za klamavé označení ohledně množství.
35. U přestupků 1) výroku I. prvostupňového rozhodnutí a 16) téhož rozhodnutí žalovaná rozlišuje mezi pouhým uvedením názvu složky a přídavným jménem „čokoládový“ či „slaninový“. Podle ní takové označení již výslovněji vypovídá o vlastnosti a složení potraviny a může u spotřebitele vyvolat očekávání, že výrobek obsahuje čokoládu, resp. slaninu, nikoli jen jejich příchuť. Žalovaná poukazuje i na existenci obdobných výrobků na trhu, které čokoládu či slaninu skutečně obsahují.
36. U přestupku 17) výroku I. prvostupňového rozhodnutí žalovaná tvrdí, že označení „KLC Puding čokoládový 200 g“ namísto „Smetanový puding s kakaem“ není jen zkratkovitou informací, ale nepravdivou informací, protože výrobek podle složení neobsahoval čokoládu. Obdobně u přestupku 24) téhož rozhodnutí trvá na tom, že označení „Hamé Džem ovocná směs 230 g“ bylo nesprávné, neboť podle složení a požadavků vyhlášky č. 397/2021 Sb. nešlo o džem, ale o ovocnou pomazánku se sníženým obsahem energie.
37. Ve vztahu k přestupku 25) výroku I. prvostupňového rozhodnutí žalovaná dodává, že pokud nadále považuje za relevantní pochybení u regálové etikety řešené v přestupku 24) téhož rozhodnutí, zůstává relevantní i navazující jednání spočívající v nesplnění části opatření.
VI. Právní hodnocení krajského soudu
38. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.
39. Žaloba je zčásti důvodná.
VI.A K námitce věcné nepříslušnosti
40. Námitce věcné nepříslušnosti správního orgánu ve vztahu k přestupkům označeným v prvostupňovém rozhodnutí pod body 4), 9), 12), 20) a 26) soud nepřisvědčil.
41. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen „prodávat výrobky a poskytovat služby za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy a ceny při prodeji výrobků nebo poskytování služeb správně účtovat; při konečném účtování prodávaných výrobků a poskytovaných služeb v hotovosti se celková částka zaokrouhluje vždy k nejbližší platné nominální hodnotě zákonných peněz v oběhu.“
42. Podle § 2 odst. 1 písm. n) [do 12. 12. 2024 písm. o)] téhož zákona se obchodní praktikou rozumí „způsob chování prodávajícího spočívající v konání, opomenutí, prohlášení, obchodním sdělení včetně reklamy a uvedení na trh související s propagací, prodejem nebo dodáním výrobku nebo služby spotřebiteli.“
43. Podle § 4 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele „[u]žívání nekalé obchodní praktiky před rozhodnutím ohledně koupě, v průběhu rozhodování a po učinění rozhodnutí se zakazuje.“ Nekalou obchodní praktikou je přitom dle § 4 odst. 1 téhož zákona taková obchodní praktika „je-li v rozporu s požadavky odborné péče a podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven, ve vztahu k výrobku nebo službě. Je-li obchodní praktika zaměřena na určitou skupinu spotřebitelů, posuzuje se podle průměrného člena této skupiny.“ Podle § 4 odst. 3 téhož zákona se nekalou obchodní praktikou rozumí: „zejména klamavé konání podle § 5 nebo klamavé opomenutí podle § 5a a agresivní obchodní praktika podle § 5b. Obchodní praktiky, které se považují za nekalé za všech okolností, jsou uvedeny v příloze č. 1 a 2 tohoto zákona.“
44. Dle § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele „[o]bchodní praktika se považuje za klamavou, pokud obsahuje věcně nesprávnou informaci a je tedy nepravdivá, což vede nebo může vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil.“
45. Podle § 23 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele „[d]ozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem provádí Česká obchodní inspekce, s výjimkou dozoru podle § 23a až 23c.“
46. Podle § 23a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, ve znění do 19. 8. 2025, „[d]ozor nad dodržováním povinností stanovených v § 3 odst. 1 písm. b), § 4 až 5b, 8 až 10, 11 a 11a, 14a a 17 tohoto zákona a povinností stanovených v § 1811 odst. 1 a 2, § 1817, 1820, 1824, § 1824a odst. 1, § 1825 odst. 1, § 1826, 1826a, 1827, § 1828 odst. 1 a 3, § 1830 odst. 2 a § 2159 odst. 1 občanského zákoníku provádí a) Státní zemědělská a potravinářská inspekce na úseku potravin, zemědělských a tabákových výrobků.“ Z uvedeného je patrno, že § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele v předestřeném výčtu chybí.
47. Podle § 24b odst. 1 věty první zákona o ochraně spotřebitele „[p]řestupky podle tohoto zákona projedná správní orgán, který podle § 23, 23a, 23b, 23c nebo 23d vykonává dozor nad dodržováním povinnosti, jejímž porušením došlo ke spáchání přestupku.“
48. Povinnost prodávajícího podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele a zákaz nekalých obchodních praktik podle § 4 odst. 4 téhož zákona sledují sice příbuzný, nikoli však totožný chráněný zájem.
49. První z uvedených ustanovení chrání bezprostředně majetkovou sféru spotřebitele a poctivost cenového vypořádání konkrétní transakce tím, že ukládá prodávajícímu povinnost prodávat za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy (zejména zákon č. 526/1990 Sb., o cenách) a takové ceny správně účtovat; těžiště tedy spočívá v tom, že spotřebiteli je účtována cena v rozporu s cenovým předpisem nebo nesprávně, tj. že spotřebitel např. zaplatil či měl zaplatit více, než kolik odpovídalo ceně, kterou byl prodávající povinen účtovat. To odpovídá i uvedenému Nejvyšším správním soudem, který v právní větě rozsudku ze dne 10. 3. 2016, čj. 7 As 15/2016-23, č. 3461/2016 Sb. NSS, poznamenává: „[p]ovinnost správně účtovat ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele nezahrnuje toliko papírově správné provedení součtu celkové ceny. Smyslem citovaného ustanovení je zajistit, aby spotřebitel nebyl při placení ošizen, tedy aby nezaplatil více, než byl podle ceníku povinen. Účtováním se zde proto rozumí nejen proces kalkulace konečné ceny, nýbrž také proces placení této ceny, zahrnující také vydání (vrácení) správné částky na hotovost přijatou od spotřebitele.“
50. Druhé z uvedených ustanovení chrání svobodné, informované a nemanipulované ekonomické rozhodování spotřebitele v celém procesu koupě, neboť zakazuje užívání nekalé obchodní praktiky před rozhodnutím ohledně koupě, v jeho průběhu i po něm. Ustanovení § 4 zákona o ochraně spotřebitele míří na způsob prezentace obchodní nabídky spotřebiteli, tedy na to, zda informace před rozhodnutím o koupi mohou spotřebitele uvést v omyl nebo jej vést k ekonomickému rozhodnutí, které by jinak neučinil.
51. Mezi uvedenými ustanoveními zákona o ochraně spotřebitele tedy není vztah obecného a speciálního. Totéž proto platí i o na ně navázaných přestupcích dle § 24 odst. 1 písm. a) a § 24 odst. 5 písm. a) téhož zákona. Nelze proto vyloučit ani souběh těchto přestupků (k tomu v obecnosti srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2025, čj. 6 As 46/2024-22, odst. [21]).
52. U přestupků označených pod bodem 4) a bodem 12) prvostupňového rozhodnutí se krajský soud ztotožňuje s právní kvalifikací správních orgánů, tedy s tím, že jednání žalobkyně bylo subsumováno pod § 4 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele. Ze skutkového popisu daných přestupků, přičemž v obou uvedených případech jde v podstatných rysech o obdobná jednání, vyplývá, že šlo o situaci, kdy u dvou (resp. u tří v případě druhého uvedeného jednání) balených masných výrobků byly současně uvedeny rozdílné cenové údaje (informace na regálové etiketě a na etiketě originálního balení výrobku se lišily); nebylo tak jasné, jakou cenu spotřebitel zaplatí. Jádrem skutku tedy byla nejasná a nejednoznačná prezentace ceny před uskutečněním nákupu spotřebitelem. Nešlo primárně o následné nesprávné účtování ceny, ale o to, že spotřebiteli byly již při výběru zboží poskytovány rozporné informace o ceně. Správní orgán prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že šlo o nejasnou či nejednoznačnou informaci o ceně. Proto dané jednání správně podřadil § 4 odst. 4 ve spojení s § 5a odst. 2 a odst. 3 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele.
53. U přestupku označeného pod bodem 9) prvostupňového rozhodnutí se krajský soud rovněž ztotožňuje s právní kvalifikací správních orgánů. Ze skutkového popisu vyplývá, že na regálové etiketě byla u červené papriky uvedena informace o slevě, kde cena 129,90 Kč byla přeškrtnuta a uvedena prodejní cena 99,90 Kč. Z cenového vývoje v relevantním období však správní orgány zjistily, že cena 99,90 Kč nebyla skutečnou slevovou cenou oproti relevantní předchozí ceně; naopak byla vyšší než dřívější akční cena a shodná s bezprostředně předcházející běžnou cenou. Pro konstrukci slevy byla použita vyšší cena 129,90 Kč. Podstatou jednání žalobkyně tedy nebylo samotné nesprávné účtování ceny při prodeji, nýbrž prezentace nepravdivé cenové výhody před rozhodnutím spotřebitele o koupi. Spotřebiteli bylo sdělováno, že kupuje zboží levněji či ve slevě, ačkoli tomu podle zjištění správních orgánů neodpovídal cenový vývoj. Taková informace byla způsobilá ovlivnit rozhodnutí spotřebitele o koupi. Správní orgány proto toto jednání správně podřadily pod § 4 odst. 4 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele jako klamavou obchodní praktiku.
54. U přestupku označeného pod bodem 20) prvostupňového rozhodnutí šlo o prezentaci bonboniéry prostřednictvím regálové etikety, na níž byla uvedena přeškrtnutá cena 129,90 Kč, aktuální cena 79,90 Kč a údaj o slevě -38 %. Z cenového vývoje však vyplynulo, že výrobek byl po delší dobu prodáván za stejnou cenu 79,90 Kč, a údaj o přeškrtnuté předchozí ceně i o deklarované slevě proto neodpovídal skutečnosti. Krajský soud má za to, že ani v tomto případě nebylo těžištěm skutku nesprávné účtování ceny při prodeji, nýbrž nepravdivá prezentace cenové výhody. Spotřebiteli byla před koupí sdělována informace, že kupuje výrobek se slevou, ačkoli podle zjištěného cenového vývoje o reálnou slevu nešlo. Taková informace byla způsobilá vyvolat u spotřebitele mylný dojem o výhodnosti nabídky a ovlivnit jeho rozhodnutí o koupi. Správní orgány proto jednání žalobkyně správně subsumovaly pod § 4 odst. 4 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele jako klamavou obchodní praktiku.
55. S ohledem na uvedené závěry krajského soudu lze konstatovat, že věcně příslušným ve vztahu k uvedeným přestupkům byla SZPI, jelikož spadají pod výčet § 23a odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele a došlo k nim na úseku potravin.
56. Pokud jde o přestupek označený pod bodem 26) prvostupňového rozhodnutí, šlo skutkově o situaci, kdy byla na regálovém štítku limonády uvedena cena 49,90 Kč a doplňující údaj o jednotkové ceně 1 litr = 181,46 Kč. Při následném prodeji však byla spotřebiteli na pokladně účtována cena 59,90 Kč. Podstatou skutku tedy bylo, že cena prezentovaná spotřebiteli u výrobku v místě prodeje neodpovídala ceně, která byla následně účtována při nákupu. Spotřebitel tak byl před rozhodnutím o koupi informován o nižší ceně, než jaká mu byla fakticky naúčtována. Správní orgány v tom spatřovaly poskytnutí nepravdivé informace o ceně výrobku, která mohla ovlivnit rozhodnutí spotřebitele o koupi.
57. Lze připustit, že těžiště tohoto skutku je na rozdíl od shora popsaných skutků výrazněji spojeno s rozdílem mezi cenou uvedenou u výrobku a cenou skutečně účtovanou při jeho prodeji. Právě na takové situace směřuje shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 15/2016-23. To však neznamená, že se nemohlo jednat zároveň o klamavou obchodní praktiku dle § 4 odst. 4 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Stále se jednalo o uvedení nepravdivé informace ohledně ceny výrobku. V této souvislosti je ovšem navíc nezbytné, aby takováto praktika mohla ovlivnit rozhodnutí spotřebitele o koupi. O takový případ se nepochybně jednalo. Cena je jedním z klíčových aspektů ovlivňujících spotřebitelské chování, přičemž rozdíl v částce na cenovce a následně u pokladny nebyl zanedbatelný (činil cca 20 %). V takovém případě již je nepochybně možné, že by spotřebitel mohl své rozhodnutí o koupi přehodnotit, popřípadě zvolit jinou levnější alternativu. Správní orgány proto i toto jednání žalobkyně správně subsumovaly pod § 4 odst. 4 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele jako klamavou obchodní praktiku.
58. V tomto ohledu lze odkázat na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2024, čj. 31 A 17/2024-122, který v obdobné žalobkynině věci dovodil, že „[p]odřazení žalobcova jednání pod § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se žalobce dovolával, není opodstatněné, neboť – jak žalovaný správně uzavřel – toto ustanovení míří k ochraně poctivosti prodeje, tedy zajištění toho, aby obchodník jednak účtoval správné ceny, jednak aby prodával za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy. Naproti tomu v případě nekalých obchodních praktik se jedná o způsob prezentace cen; příslušná ustanovení směřují k ochraně proti tomu, aby spotřebitel v důsledku nesprávné prezentace cen neučinil rozhodnutí ohledně koupě, které by učinit nechtěl, kdyby byla prezentace cen správná. Správní orgány tak byly k projednání předmětných přestupků věcně příslušné.“
59. Žalobkyní podpůrně nastíněná námitka teoretického porušení zásady ne bis in idem je v žalobě formulována jen hypoteticky. Žalobkyně netvrdí, že k dvojímu potrestání skutečně došlo, ani nijak jinak nepřibližuje v čem mělo k porušení uvedené zásady dojít. Není úkolem správních soudů zabývat se všemi myslitelnými scénáři, nýbrž posuzovat reálný zásah do veřejných subjektivních práv.
60. Krajský soud nepovažoval za nutné provádět v souvislosti s tímto okruhem žalobních bodů žádné dokazování. Žalobkyně sice jako důkaz označila shora citovaná rozhodnutí ČOI, avšak výslovně neuvedla, co konkrétně by měla prokazovat. Z kontextu žalobní argumentace lze pouze dovodit, že by měla svědčit o tom, že ČOI rozhoduje ve věcech přestupků dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele. To však výslovně plyne přímo ze shora citované zákonné úpravy. Řešení otázky věcné příslušnosti ČOI a SZPI se vždy odvíjí od konkrétního popisu skutku a jeho právní kvalifikace, přičemž není vyloučený ani souběh shora uvedených přestupků.
VI.B K námitce nespáchání přestupků žalobkyní
61. Pokud jde o námitku nespáchání přestupků žalobkyní, posoudil krajský soud každý z údajných přestupků, jak byly tyto namítány v žalobě (tj. věcně se nevěnoval např. přestupkům, ke kterým se nad rámec žaloby vyjadřovala žalovaná ve svém vyjádření ze dne 13. 5. 2025), přičemž dospěl k následujícímu závěru. Jednání uvedená ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí pod body 2), 6b) a 19) jsou přestupky, tak jak je označily správní orgány. Jednání uvedená ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí pod body 1) a 16) přestupky nejsou, tedy v tomto ohledu shledal krajský soud žalobkyninu námitku důvodnou.
VI.B.1 K přestupkům souvisejícím s informacemi na regálovém štítku [body 1) a 16)]
62. Nejvyšší správní soud v právní větě rozsudku ze dne 21. 3. 2025, čj. 5 As 250/2024-38, konstatoval „[m]ísto vystavení potraviny, jehož součástí je i regálová etiketa, nesmí v souladu s čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům obsahovat zavádějící informace. Při posuzování, zda se provozovatel potravinářského podniku označením regálové etikety dopustil přestupku podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, tím, že v rozporu s uvedeným nařízením uváděl na trh potravinu opatřenou zavádějícími informacemi, je nutno zohlednit celkový kontext označení včetně toho, že jde o označení zkrácené, regálová etiketa sloužila primárně jako ‚cenovka‘“.
63. Dále pak v odstavci [33] odůvodnění uvedeného rozsudku uvedl, že „zavádějící informace spočívaly v označení regálového štítku informací o příchuti potraviny, která mohla ve spotřebiteli vyvolat dojem, že potravina obsahuje přímo tuto danou složku, ačkoliv odkazovala právě jen na její příchuť. Konkrétně regálový štítek obsahoval označení ‚caramel‘ a ‚pistácie‘, byť takto označené produkty tyto složky neobsahovaly. Na regálové etiketě tak v podstatě chyběl pouze údaj ‚příchuť/s příchutí‘ či jiná obsahově shodná informace. I s ohledem na skutečnost, že regálová etiketa uvádí podstatně méně informací než samotný obal potraviny, je jasné, že označení regálové etikety představuje označení zkrácené. Toto je potřeba mít na paměti při posuzování zavádějícího charakteru určité regálové etikety. V tomto konkrétním případě regálová etiketa ani neobsahovala zavádějící informace, pouze v důsledku zkráceného označení potraviny chyběl údaj, že výrazy ‚pistácie‘ a ‚caramel‘ odkazují toliko na příchuť potraviny. Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že posuzované etikety nebyly pro absenci jediného slova zavádějící, a to i z toho důvodu, že na těchto etiketách jednoznačně dominoval údaj o ceně potraviny. Regálová etiketa plnila roli ‚cenovky‘ a cílem uvedených informací o potravině bylo primárně umožnit propojení ceny s konkrétní potravinou.“
64. V souladu s citovaným rozsudkem, na který přiléhavě poukázala žalobkyně ve svém doplnění žaloby ze dne 1. 4. 2025, je na regálovou etiketu třeba nahlížet především jako na „cenovku“, přičemž cílem uvedených informací je umožnit zákazníkovi propojení dané etikety obsahující informaci o ceně s konkrétním výrobkem. Taktéž v nynější věci na regálové etiketě zcela jednoznačně dominoval cenový údaj. Proto jednání uvedená ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí pod body 1) a 16) nelze považovat za přestupky, jelikož etikety u předmětných výrobků obsahovaly zkratku ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tedy na etiketách bylo uvedeno slovo „čokoládový“ místo slov „čokoládová příchuť“ (bod 1) a slovo „slaninový“ namísto slov „slaninová příchuť“ (bod 16).
65. Z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu plyne, že se na regálový štítek vztahuje nařízení č. 1169/2011.
66. V tomto ohledu lze odkázat na čl. 2 odst. 2 písm. a), i) a j) nařízení č. 1169/2011. Ten stanoví, že „informacemi o potravinách“ se rozumí informace týkající se potravin zpřístupněné konečnému spotřebiteli prostřednictvím etikety, jiného průvodního materiálu nebo jinými prostředky, včetně nástrojů moderních technologií nebo slovního sdělení [písm. a)], „etiketou“ jakýkoli štítek, značka, známka, obrazový nebo jiný popis, který je napsán, vytištěn, natištěn pomocí šablony, vyznačen, proveden jako reliéf nebo vytlačen na obalu nebo nádobě potraviny nebo k nim připojen [písm. i)] a „označením“ jakákoli slova, údaje, ochranné známky, obchodní značky, vyobrazení nebo symboly, které se vztahují k určité potravině a jsou umístěny na obalu, dokladu, nápisu nebo etiketě, a to i krčkové nebo rukávové, které potravinu provázejí nebo na ni odkazují [písm. j)].
67. Z toho vyplývá, že informacemi o potravinách označující danou potravinu se rozumí informace umístěné na štítku, který je k potravině přiřazen tak, aby bylo možné danou potravinu s ním propojit. Nařízení č. 1169/2011 nepojednává o propojení tohoto štítku s danou potravinou, jak tvrdí žalobkyně. Jak je z citovaných ustanovení uvedeného nařízení patrné, snahou unijního normotvůrce bylo postihnout co možná nejširší možnou škálu způsobů označení potravin. To je rovněž v souladu s předmětem nařízení vymezeným mj. v čl. 1 odst. 1 a odst. 2, dle kterých uvedené nařízení stanoví „základ pro zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitelů v souvislosti s informacemi o potravinách s přihlédnutím k rozdílům ve vnímání spotřebitelů a jejich informačních potřebách při současném zajištění plynulého fungování vnitřního trhu“ a dále „obecné zásady, požadavky a povinnosti v oblasti informací o potravinách, a zejména označování potravin.“ Proto do citovaných definic spadá jak etiketa ve smyslu popisu zboží co do jeho složení uvedená přímo na obalu dané potraviny, na kterou cílí výklad žalobkyně, tak ale i regálová etiketa plnící především funkci cenovky, která je sice v daném případě papírovým štítkem, ale mohla by být i jen digitální informací promítanou na displeji.
68. Navíc i kdyby soud odhlédl od znění ustanovení čl. 2 nařízení č. 1169/2011 a vycházel pouze z premisy žalobkyně, že etiketou je myšleno jen to, co je napsáno přímo na obalu dané potraviny, musel by se aplikovat čl. 7 odst. 4 písm. b) ve spojení s čl. 7 odst. 1 téhož nařízení, které stanoví, že „odstavce 1, 2 a 3 se rovněž použijí na obchodní úpravu potravin, jejich tvar, vzhled nebo balení, použité obalové materiály, způsob jejich úpravy a místo vystavení“. To znamená, že ani místo vystavení potravin, tedy regál s etiketou (cenovkou), nesmí obsahovat zavádějící informace o potravinách. Tedy i takovéto informace o potravinách jsou posuzovány z hlediska jejich klamavosti pro spotřebitele, a tudíž se na ně vztahuje nařízení č. 1169/2011.
69. Z uvedeného současně plyne, že při posouzení, zda informace na regálové etiketě může uvést spotřebitele v omyl, nelze tuto etiketu hodnotit izolovaně. V souladu se závěry Nejvyššího správního soudu je nutno přihlédnout k celkovému kontextu označení dané potraviny, zejména k funkci a podobě regálové etikety, její vazbě na konkrétní výrobek a k informacím uvedeným na jeho obalu. Je-li regálová etiketa především cenovkou a obsahuje pouze zkratkovitý doplňkový popis výrobku, je třeba zohlednit, zda ji zákazník může jednoznačně přiřadit ke konkrétní potravině a zda její údaje ve spojení s obalem nevytvářejí zavádějící dojem. Správné označení na obalu však samo o sobě nemůže zhojit regálový štítek, který by samostatně poskytoval nepravdivou či zavádějící informaci. Krajský soud proto dále přistoupil k hodnocení jednotlivých jednání z hlediska posouzení, zda se jedná o přestupky.
70. V obou případech uvedených pod body 1) a 16) výroku I. prvostupňového rozhodnutí lze konstatovat, že hlavní a na první pohled nejviditelnější informací na regálovém štítku je vždy cena, která zabírá cca polovinu dané etikety a je umístěna do pravého dolního rohu. Přibližně uprostřed při horním okraji regálového štítku je zřetelně viditelným, tučným písmem uveden název či jednoduchý popis daného výrobku doplněný o malým písmem uvedené dodatečné informace o produktu, jako je zpřesňující popis v podobě příchuti daného výrobku a jeho váze nebo objemu.
71. Konkrétně tak v jednání uvedeném ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí pod bodem 1), tj. u výrobku Alpro CHOCOLATE flavour, Sójový nápoj s čokoládovou příchutí, označeném na regálové etiketě jako „Alpro Nápoj sojový čokoládový 1 l“, nedojde ke klamání spotřebitele, regálový štítek lze spárovat přímo s výrobkem. Obal daného výrobku obsahuje anglicky napsaný nápis čokoládová příchuť (CHOCOLATE flavour) a cenovka kromě uvedené ceny, která je zde hlavní a největším písmem uvedenou informací, obsahuje údaj o tom, že se jedná o sójový nápoj čokoládový. Regálový štítek a konkrétní výrobek jsou tak velmi dobře spárovatelné a přesně odpovídají závěru Nejvyššího správního soudu o tom, že informace na regálové etiketě není klamáním zákazníka, když neobsahuje pouze slovo „příchuť/s příchutí“.
72. Pokud jde o jednání uvedené ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí pod bodem 16, tj. u výrobku K CLASSIC KNUSPER BACON STYLE SNACK, CZ Pšeničný snack s příchutí slaniny, označeném na regálové etiketě mj. jako „KLC Snack slaninový 130 g“, ani tam nedojde ke klamání spotřebitele, protože i zde lze regálový štítek spárovat přímo s výrobkem. Obal daného výrobku obsahuje anglicky napsaný nápis slaninová svačina (BACON STYLE SNACK) a cenovka kromě uvedené ceny, která je zde hlavní a největším písmem uvedenou informací, obsahuje údaj o tom, že se jedná o slaninový KLC snack. I v tomto případě jsou regálový štítek a konkrétní výrobek velmi dobře spárovatelné a taktéž přesně odpovídají závěrům Nejvyššího správního soudu o tom, že informace na regálové etiketě není klamáním zákazníka, když neobsahuje pouze slovo „příchuť/s příchutí“.
73. U obou těchto jednání [body 1) a 16)] se tak jedná o zkratkovitý doplňkový popis výrobku, jehož smyslem je umožnění propojení informace o ceně s konkrétním výrobkem. Při posouzení regálových štítků v celkovém kontextu, tedy zejména ve spojení s bezprostředně dostupnými informacemi na obalu příslušných výrobků, nemohla absence údaje „příchuť“ či „s příchutí“ v označení štítku vyvolat u průměrného spotřebitele mylný dojem o povaze ani složení výrobků. Zkratkovité označení na regálových štítcích proto v daných souvislostech nedosahovalo takové intenzity, aby bylo způsobilé spotřebitele klamat. Z uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru, že předmětná jednání nejsou přestupky.
74. S ohledem na shora uvedené považoval krajský soud za nadbytečné provádět navrhované dokazování.
75. Pokud jde o žalobkyní namítanou nesprávnou subsumpci jednání popsaných pod body 8) a 9) prvostupňového rozhodnutí pod skutkové podstaty uvedené v čl. 7 odst. 1 písm. a), resp. písm. d) nařízení č. 1169/2011, pak krajský soud poznamenává, že popis skutku uvedený žalobkyní v této části žaloby, ze kterého žalobkyně nesprávnou subsumpci dovozuje, neodpovídá popisu jednání pod body 8) a 9) prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně tak svou argumentaci vztahuje k jinému skutkovému ději, než který byl správními orgány pod uvedenými body právně kvalifikován. Taková námitka není způsobilá zpochybnit správnost právního posouzení vymezených pod body 8) a 9) prvostupňového rozhodnutí. Soudu přitom nepřísluší, aby za žalobkyni domýšlel, v čem konkrétně má nesprávnost subsumpce skutečně posuzovaných skutků spočívat, případně aby jeho námitku vztáhl k jinému skutku, než který žalobkyně výslovně označila. Takto uplatněnou žalobní námitku se proto krajský soud nezabýval.
VI.B.2 K přestupkům souvisejícím s hmotností prodávaných potravin [body 2), 6b) a 19)]
76. Ve vztahu k přestupkům pod body 2), 6b) a 19) výroku I. prvostupňového rozhodnutí uvádí krajský soud následující.
77. Krajský soud vychází z toho, že čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011 zakazuje, aby informace o potravinách byly zavádějící, zejména pokud jde o charakteristiky potraviny, mezi nimi i její množství. Čisté množství potraviny je současně povinnou informací o potravině podle čl. 9 odst. 1 písm. e) téhož nařízení; podle čl. 23 odst. 1 tohoto nařízení se u netekutých potravin vyjadřuje v hmotnostních jednotkách. Podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách se provozovatel potravinářského podniku dopustí přestupku tím, že „v rozporu s přímo použitelnými předpisy Evropské unie upravujícími požadavky na potraviny uvádí na trh potravinu klamavě označenou nebo opatřenou zavádějícími informacemi anebo ji nabízí klamavým způsobem.“
78. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o potravinách se čistým množstvím rozumí „množství potraviny bez obalu, případně průměrné množství stanovené prováděcím právním předpisem nebo přímo použitelným předpisem Evropské unie.“ Z této definice plyne, že před posouzením souladu deklarovaného a skutečného množství je nutné odlišit hmotnost potraviny od hmotnosti jejího obalu a vyjasnit význam táry při provedeném vážení. Z protokolů o kontrole založených ve správním spise krajský soud zjistil, že se kontrola hmotností obalem ani tárou samostatně nezabývala. Protokoly neobsahují údaj o hmotnosti obalů ani záznam o tom, že by váha byla před jednotlivými váženími vytárována. Zaznamenané hodnoty proto krajský soud hodnotí jako hmotnosti uzavřených balení včetně obalu, tedy jako hmotnosti hrubé.
79. Absence zohlednění hmotnosti obalu však není pro závěry projednávané věci významná, resp. tato skutečnost není způsobilá zpochybnit níže uvedený závěr o podváze daného nabízeného zboží. Čistá hmotnost potraviny se rovná hmotnosti celého balení snížené o hmotnost obalu, a je tedy nutně nižší než hmotnost hrubá. Jestliže již hmotnost celého balení – i po zohlednění nejistoty měření ve prospěch žalobkyně – nedosahuje hodnoty deklarované jako čisté množství, nemůže odečet táry tento nedostatek odstranit; naopak by jej pouze prohloubil. Zjištění přesné hmotnosti obalu, resp. zohlednění táry proto nebylo pro závěr o nedodržení deklarovaného čistého množství nezbytné.
80. V posuzované věci byla měření ve všech třech případech provedena na vahách III. třídy s platným ověřením, za přítomnosti zaměstnanců provozovny. Z podkladů vyplývá maximální dovolená odchylka měření +/- 2 g. Tato hodnota vymezuje nejistotu konkrétního vážení; sama o sobě nepředstavuje obecnou toleranci, o niž by bylo možné snížit deklarované čisté množství. I kdyby krajský soud ve prospěch žalobkyně zohlednil měření v maximálním rozsahu +/- 2 g, zůstaly by ve všech vytýkaných případech zjištěné hmotnosti pod údaji uvedenými na obalech.
81. U balení avokáda [bod 2)] deklarovaného jako 700 g byly naměřeny hodnoty 640 g, 638 g, 652 g a 650 g. Rozdíl oproti deklarované hmotnosti tak činil 48 až 62 g; i po zohlednění nejistoty měření ve prospěch žalobkyně šlo o rozdíl nejméně 46 g. U osmi balení pomerančů [bod 6b)] deklarovaných jako 1,5 kg byly naměřeny hodnoty 1 442 až 1 464 g. Podváha jednotlivých balení činila 36 až 58 g, popřípadě nejméně 34 g při zohlednění nejistoty měření ve prospěch žalobkyně. U balení BIO cibule [bod 19)] deklarovaného jako 500 g činila naměřená hmotnost 490 g; i při zohlednění nejistoty 2 g tak hmotnost nedosahovala deklarovaného množství nejméně o 8 g. V prvních dvou případech tedy rozdíly dosahovaly desítek gramů, ve třetím případu šlo o rozdíl, který nikoliv zanedbatelně převyšoval nejistotu měření.
82. Spotřebitel údaj „700 g“, „1,5 kg“ nebo „500 g“ (uvedené na obalech zboží, jež je předmětem uvedených přestupků) rozumně chápe jako informaci o čistém množství, které balení obsahuje v okamžiku, kdy je mu nabízeno k prodeji; nejde pouze o historický údaj o množství vloženém do obalu při balení, pokud se toto množství následně snížilo. Krajský soud již ve svém dřívějším rozsudku ze dne 23. 10. 2019, čj. 57 A 30/2018-74, uvedl, že „[p]rovozovatel potravinářského podniku, který uvádí potraviny do oběhu, nese objektivní odpovědnost a je zcela v jeho dispozici, jaká opatření učiní, aby jím uváděné potraviny byly bezpečné, jakostí odpovídaly právní úpravě a aby obsahovaly všechny stanovené údaje.“ Provozovatel je tedy povinen nastavit kontrolní a organizační postupy tak, aby údaje prezentované spotřebitelům odpovídaly skutečnému stavu potraviny při jejím nabízení k prodeji. Zvolí-li tedy prodejce pro čerstvé ovoce nebo zeleninu konstantní hmotnostní balení namísto prodeje podle aktuálně zjištěné hmotnosti, nese zásadně riziko předvídatelného úbytku hmotnosti v distribučním řetězci. Takový úbytek sám o sobě nemůže v zásadě vést k tomu, že údaj na obalu přestane být pro prodávajícího zavazující.
83. Krajský soud proto dospěl k závěru, že uvedené hmotnostní rozdíly v deklarovaném a skutečném množství jsou způsobilé uvést průměrného spotřebitele v omyl o množství kupované potraviny. Tento závěr nelze zpochybnit poukazem na samotnou nejistotu měření v rozmezí +/- 2 g. V projednávané věci se nejedná o marginální odchylky pohybující se na úrovni nejistoty vážení. U každého skutku byla zjištěna hmotnost nižší než deklarovaná hmotnost. Žalobkyně proto při nabídce těchto balení poskytovala spotřebitelům zavádějící informace o množství potraviny, tedy porušila povinnosti uvedené v čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1169/2011, čímž naplnila skutkovou podstatu přestupku podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách.
VI.C K námitce přihlédnutí k dřívějším přestupkům žalobkyně
84. Krajský soud se dále zabýval tím, zda žalovaná před přihlédnutím k dřívějším přestupkům jako k přitěžující okolnosti podle § 40 písm. c) přestupkového zákona měla posoudit analogické použití trestněprávního institutu zahlazení odsouzení, a pokud ano, jaký význam má případný účinek zahlazení pro určení výše pokuty. Šířeji řečeno, zda žalovaná mohla, resp. měla zohlednit dřívější přestupkové jednání žalobkyně. Krajský soud z důvodů vyložených níže dovodil, že žalobou napadené rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné.
85. Krajský soud se neztotožňuje s právním názorem žalované, že je v souvislosti s přestupkovým řízením vyloučeno použití analogie s trestněprávní úpravou. Přiléhavě k tomu Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 6. 2024, čj. 17 A 139/2023-41, v bodě 21 uvedl „[a]čkoli institut zahlazení není přestupkovým zákonem upraven, tato skutečnost nevylučuje povinnost žalovaného užít analogicky institut zahlazení z trestního práva.“ Dále uzavřel, že závěry dřívější judikatury o analogickém použití zahlazení ve vztahu k přestupkovému řízení „jsou tudíž plně aplikovatelné i na rozhodování v přestupkovém řízení podle přestupkového zákona“ (pozn. přestupkovým zákonem uvedený soud rozuměl zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Tento závěr opřel mimo jiné o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, čj. 8 As 82/2010-55, č. 2291/2011 Sb. NSS a ze dne 19. 1. 2023, čj. 2 As 71/2022-34.
86. Na právnickou osobu se podle § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění účinném od 1. 10. 2020, tj. ve znění, které již bylo účinné v době rozhodování správního orgánu prvního stupně, hledí, jako by nebyla odsouzena, jakmile byl trest vykonán. Při analogickém použití tohoto pravidla proto žalovaná nemohla otázku výkonu dříve uložených pokut pominout. Bylo její povinností zjistit, zda žalobkyně jednotlivé pokuty, z nichž dovozovala opakovanost, uhradila, popřípadě zda byly jinak vykonány. Teprve poté mohla posoudit, zda nastal účinek fikce neodsouzení. Pokud pokuty vykonány byly, nebylo možné předchozí přestupky hodnotit jako přitěžující okolnost opakovaného spáchání přestupku podle § 40 písm. c) přestupkového zákona.
87. Krajský soud se však neztotožňuje ani s názorem žalobkyně, dovozuje-li, že analogické zahlazení zcela brání zohlednění dřívější deliktní minulosti při stanovení trestu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 6. 2020, čj. 1 As 80/2020-36, výslovně uvedl: „byť judikatura dovodila možnost analogického využití tohoto institutu v řízení o přestupcích, neznamená to, že (obdobně jako je tomu v trestání soudním) nelze dřívější (zahlazená) ‚odsouzení‘ nijak zohlednit (srov. např. rozsudek ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 As 202/2017 – 35, či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec ze dne 3. 5. 2013, č. j. 60 A 1/2013 – 49, č. 2912/2013 Sb. NSS). Ba naopak, dřívější (byť zahlazená) ‚odsouzení‘ mohou být použita při hodnocení osoby pachatele a možností jeho nápravy, a tedy též jako kritérium pro určení výše trestu.“ V témže smyslu Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 2 As 71/2022-34, bodě 30, poznamenal, že „k přestupkům spáchaným před více než třemi lety nelze přihlížet jako k přitěžující okolnosti (nemohou být např. ani příčinou recidivy), zároveň ovšem ale není důvod je zcela ignorovat při posuzování osobnosti pachatele, možnosti jeho nápravy a obecně jeho vztahu k dodržování právních předpisů.“
88. Žalovaná proto dospěla k nesprávnému právnímu závěru, pokud analogické použití trestněprávní úpravy v dané věci vyloučila. Byla povinna posoudit, zda u dřívějších přestupků nastal analogický účinek zahlazení podle § 27 odst. 1 písm. a) zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim; k tomu si musela opatřit podklad o tom, zda žalobkyně dříve uložené pokuty uhradila, popřípadě zda byly jinak vykonány. Takové posouzení žalovaná (ani správní orgán prvního stupně) neučinila, a její rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné.
89. Při kladném závěru by žalovaná tyto přestupky nemohla hodnotit jako přitěžující okolnost opakovaného spáchání přestupku podle § 40 písm. c) přestupkového zákona. Mohla by je však za podmínek vymezených citovanou judikaturou zohlednit při hodnocení osoby pachatele a jeho možnosti nápravy.
90. Nejedná se přitom o totéž. V tomto ohledu lze poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 830/2020, dle něhož „fikce neodsouzení nebrání tomu, aby soud při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel již v minulosti spáchal trestný čin, a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, možnostem nápravy atd. Takové zahlazené odsouzení tedy nezakládá recidivu a nelze k němu jako k přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 písm. p) tr. zákoníku přihlížet (přičemž z rozhodnutí soudu druhého stupně ani neplyne, že by tak činil), je však možné jej pro stanovení adekvátního druhu a výměry trestu zohlednit při posuzování možnosti nápravy pachatele ve smyslu § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Váhu skutečnosti spočívající v tom, že pachatel v minulosti už spáchal takový skutek, je (za předpokladu, že všechny ostatní okolnosti jsou stejné) třeba při ukládání trestu hodnotit podstatně mírněji, než přitěžující okolnost recidivy, neboť má zásadně menší váhu, než skutečnost, že pachatel už byl za trestný čin odsouzen (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1586/2014; v odborné literatuře pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 571)“ (důraz doplněn).
VI.D K námitce nepřiměřenosti uložené pokuty
91. Námitkou ohledně nepřiměřenosti výše uložené pokuty se krajský soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť tímto rozsudkem krajský soud zrušil rozhodnutí žalované ve vztahu k přestupkům pod body 1) a 16) prvostupňového rozhodnutí i výrok o uloženém úhrnném trestu, o němž bude muset žalovaná v dalším řízení znovu rozhodnout.
VII. Závěr a náklady řízení
92. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že jednání uvedená ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí pod body 1) a 16) nejsou přestupky. Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je navíc v části týkající se zohlednění dřívějších přestupků žalobkyně nepřezkoumatelné. Žaloba je tedy zčásti důvodná. Krajský soud proto rozhodnutí žalované zrušil v části týkající se ve výroku tohoto rozsudku uvedených přestupků a uloženého trestu a v navazujícím výroku o celkové částce k úhradě [§ 78 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], přičemž věc vrátil žalované v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaná je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázána (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Ve zbývající části krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
93. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
94. Žalobkyně i žalovaná v nynější věci zaznamenaly částečný úspěch. Jakkoli žalobkyně navrhla zrušení celého rozhodnutí žalované, svou žalobní argumentaci konkrétně směřovala pouze vůči deseti přestupkům pod body 1), 2), 4), 6b), 9), 12), 16), 19), 20) a 26) výroku I. prvostupňového rozhodnutí. Domohla se zrušení rozhodnutí žalované ve vztahu ke dvěma z nich. Nelze přitom dovodit, že by tyto přestupky byly oproti ostatním nějak zásadně významnější. Úspěch žalobkyně s námitkou týkající se zohlednění dřívějších přestupků se do výsledku řízení samostatně nepromítl, neboť výrok o úhrnné pokutě musel být zrušen již v důsledku zrušení rozhodnutí ve vztahu k přestupkům pod body 1) a 16). Úspěch žalobkyně lze tedy hodnotit jako 20 % a úspěch žalované jako 80 %. Po vzájemném započtení procesního úspěchu stran (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2020, čj. 10 As 214/2019-64, odst. [27]) je tedy zřejmé, že úspěšnější byla žalovaná, které však nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Krajský soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
České Budějovice 13. října 2026
JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r.
předseda senátu
Shoda s prvopisem potvrzuje J.M.