Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

51 Ad 8/2026 - 69

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Kűchlerovou, Ph.D., ve věci

žalobkyně: J. Z.

zastoupena obecným zmocněncem Ing. S. V.

proti

žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí

sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2026, č. j. MPSV-2026/164203-918,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Hradci Králové (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 12. 8. 2024, č. j. 58986/2024/HKR (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), byl zamítnut návrh na změnu výše přiznaného příspěvku na péči od března 2024 s tím, že žalobkyni náleží příspěvek na péči ve výši 880 Kč měsíčně.

2. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil prvoinstanční rozhodnutí tak, že žalobkyni od března 2024 náleží příspěvek na péči ve výši 880 Kč měsíčně (I. stupeň závislosti – lehká závislost – pro osoby starší 18 let věku) a od dubna 2025 se jí zvyšuje na částku 4 900 Kč měsíčně (II. stupeň závislosti – středně těžká závislost – pro osoby starší 18 let věku).

3. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 1. 2026, č. j. -86, který nabyl právní moci dne 15. 1. 2026, zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2025, č. j. MPSV-2025/171134-918, z důvodu absence zdůvodnění změny stupně závislosti, ke které mělo dojít až v dubnu 2025 a nikoli v době podání žádosti o změnu výše příspěvku, tedy v březnu 2024.

II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě a ve vyjádření žalovaného

4. Žalobkyně předně namítla, že její zdravotní stav nebyl zhodnocen správně, když dle metodiky za období od března 2024 do dubna 2025 nezvládala životní potřeby v kategoriích 1. mobilita, 6. tělesná hygiena, 8. péče o zdraví, 9. osobní aktivity a 10. péče o domácnost. Krátkodobě pak v přiměřeném standardu nezvládala potřeby v kategoriích 5. oblékání a obouvání, 2. orientace (při hypoglykemii), 4. stravování a 7. výkon fyziologické potřeby.

5. Institut posuzování zdravotního stavu (v prvním stupni řízení) bagatelizoval závěry sociálního šetření, zejména pak ve vztahu k potřebám, které nelze zvládnou medikací nebo facilitací (péče o tělesnou hygienu, oblékání a obouvání, stravování a dodržování pravidel pro péči o zdraví), dále ignoroval některé podstatné skutečnosti uvedené v lékařských zprávách specializovaných lékařů.

6. V odvolacím řízení bylo provedeno posouzení zdravotního stavu za přítomnosti žalobkyně, během kterého bylo konstatováno, že se nejedná o I. stupeň závislosti. Ačkoliv se zjevně jednalo o setrvalý nepříznivý zdravotní stav, byl stupeň závislosti změněn až k měsíci konání tohoto posouzení. To však nebylo v rozhodnutí nikterak odůvodněno. Zdravotní stav žalobkyně byl bagatelizován, ze zápisu z průběhu prvního sociálního šetření bylo namísto uvedení skutečnosti, že žalobkyně často nevstane ani z postele a velká potřeba je vykonávána na lůžku, bylo zapsáno pouze „občas si dojde na WC“, v důsledku toho tato potřeba nebyla následně uznána.

7. V období od března 2024 do dubna 2025 žalobkyně konzumovala péči v rozsahu odpovídajícím II. stupni závislosti s krátkodobými atakami odpovídající péči v III. stupni závislosti. Tomu odpovídala potřeba přítomnosti pečující osoby minimálně 4 hodiny denně. S ohledem na přiznání pouze I. stupně závislosti nemohla osoba zajišťující péči uplatňovat úlevy z povinných odvodů a de facto tak poskytovanou péči musela dotovat z vlastních zdrojů. Navrhla napadené rozhodnutí zrušit.

8. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 16. 9. 2026 navrhl žalobu zamítnout, neboť je nedůvodná. Uvedl, že v řízení bylo provedeno nové sociální šetření a vypracován doplňující posudek posudkovou komisí MPSV v Hradci Králové se stejným závěrem jako posudky předchozí. K datu podání žádosti žalobkyně nezvládala čtyři životní potřeby, a to mobilitu, péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost. Ode dne 11. 4. 2025 navíc nezvládala nově potřebu obouvání a tělesnou hygienu. K tomuto datu totiž byly zaznamenány zejména změny v rozsahu hybnosti některých velkých kloubů (kolena, rameno), které před tímto datem nebyly ve zdravotní dokumentaci popsány. Další zhoršení zdravotního stavu žalobkyně při oboustranné srdeční nedostatečnosti s imobilitou a rozvojem dekubitů je zaznamenáno v době hospitalizace v květnu a červnu 2025, dále bylo v červenci 2025 zaznamenáno zhoršení kognitivních funkcí se stanovením diagnózy lehká smíšená demence, premorbidní porucha osobnosti. Na uznání potřeb „tělesná hygiena“ a „oblékání a obouvání“ v dubnu 2025 mělo vliv zejména osobní vyšetření žalobkyně u jednání komise dne 11. 4. 2025, před tímto datem nebylo posudkově významné zhoršení zdravotního stavu v lékařské dokumentaci zaznamenáno. Čemuž odpovídalo i sociální šetření ze dne 23. 4. 2024, kde byly u oblékání zaznamenány obtíže s ohýbáním, uváděny problémy se zapnutím podprsenky, obléknutí punčoch a zapínání bot s velkými obtížemi. U tělesné hygieny nebyly zaznamenány zásadní obtíže, žalobkyně používala sprchu se stoličkou, umyla se zcela sama, vyčistila si zuby a ostříhala nehty. Pro obě potřeby byla zachována dostatečná hybnost končetin a také kognitivní funkce.

III. Posouzení věci krajským soudem

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního , (dále jen „“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání při splnění podmínek dle

10. Po posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Skutkový stav

11. Ze správního spisu soud seznal, že žalobkyně podala návrh na změnu výše příspěvku na péči dne 14. 3. 2024, za tímto účelem bylo dne 23. 4. 2024 provedeno sociální šetření. V něm k potřebě obléknutí a obouvání bylo zjištěno, že žalobkyni dělá problém zapnutí podprsenky a obléknutí punčoch, sukně. Má problémy s ohýbáním, boty si zapne jen s velkými obtížemi. K potřebě tělesné hygieny bylo zjištěno, že žalobkyně má v domě koupelnu se sprchou a židličkou, umyje se zcela sama, zuby si vyčistí, vlasy si omyje, nehty na rukou si ostříhá, o nehty na nohou pečuje pedikérka. Posléze byl posudkovým lékařem dne 27. 6. 2024 vydán posudek týkající se posouzení závislosti osoby. Z posudku vyplynulo, že žalobkyně potřebuje pomoc v následujících oblastech základních životních potřeb, a to mobilita, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Nebyly tak zjištěny podmínky pro zvýšení příspěvku na péči, který je již žalobkyni od listopadu 2019 přiznán v I. stupni. Žalovaný následně vydal prvoinstanční rozhodnutí.

12. V odvolání žalobkyně rozporovala, že by žalobkyně zvládala potřebu stravování, potřebu tělesné hygieny, výkonu fyziologické potřeby a potřebu oblékání a obouvání, komunikace a orientace.

13. V nynější věci je podstatné, že napadené rozhodnutí bylo žalovaným vydáno v dalším řízení poté, co byl žalovaný zavázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku č. j. -86. Žalovaný si proti tomuto rozsudku nepodal kasační stížnost, byl tedy povinen respektovat závěr, že předchozí posudek posudkové komise v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2025 a jeho doplnění ze dne 11. 4. 2025 nejsou řádným podkladem pro rozhodnutí o stupni závislosti žalobkyně na pomoci jiné fyzické osoby v období od 14. 3. 2024 do 10. 4. 2025. Bylo tak povinností žalovaného vyžádat si takový podklad, který soudem vytýkané nedostatky zcela odstraní (doplňující posudek či nový posudek vypracovaný jinou posudkovou komisí). Povinností žalovaného bylo obstarat si podklad pro rozhodnutí, který bude konkrétně reagovat na jednotlivé námitky a tvrzení žalobkyně, jak na ně v podrobnostech krajský soud poukázal v předchozím řízení.

14. V návaznosti na výše uvedený závazný právní názor krajského soudu žalovaný požádal o přezkoumání posouzení stupně závislosti. S ohledem na podání nové žádosti o změnu výše příspěvku na péči a provedení sociálního šetření dne 16. 1. 2026, komise upustila od provedení nového sociálního šetření odvolacím orgánem.

15. Dle posudku posudkové komise MPSV v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2026 žalobkyně od data 14. 3. 2024 do 10. 4. 2025 nebyla schopna zvládat základní životní potřeby, a to mobilita, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost, a následně v době od 11. 4. 2025 do 18. 12. 2025 nebyla navíc schopna zvládat potřebu oblékání a obouvání a tělesné hygieny. Dle posudku nebyla doložena taková tíže zdravotního postižení, která by při hodnocení období od 14. 3. 2024 do 10. 4. 2025 dle daných posudkových kritérií odůvodňovala dlouhodobou dopomoc (v délce trvání nebo s předpokladem trvání alespoň 1 rok). V případě stravování měla žalobkyně zachovány dostatečné duševní schopnosti, zrakové schopnosti a byla schopna si samostatně po místnosti přejít, dále měla zachovanou dostatečnou funkci horních končetin. Schopnost přenášení není součástí hodnocení této základní životní potřeby, hodnotí se totiž schopnost si stravu sám vybrat, dát na talíř a přesunout či jinak dopravit na místo konzumace. Lze akceptovat i konzumaci u kuchyňské linky. Ani vaření či složitější příprava stravy se v této základní potřebě nehodnotí, ty jsou hodnoceny v rámci péče o domácnost (ta jako nezvládnutá uznána byla). K oblékání a obouvání uvedla, že nebyla objektivizována taková tíže postižení duševních, zrakových či fyzických schopností, která by odůvodňovala, že by žalobkyně s vhodnými pomůckami (madlo, sedátka do vany, protiskluzové podložky, nazouvací lžíce, navlékače ponožek apod.) nebyla schopna tuto životní potřebu zvládnout. Stejně tak byla hodnocena i potřeba výkonu fyziologické potřeby. V následujícím období narůstalo omezení fyzických schopností při komorbiditách a konstituci posuzované, nově potřebuje dopomoc i při oblékání a obouvání a při celkové tělesné hygieně.

16. Žalobkyně se k posudku vyjádřila ve svém podání ze dne 15. 6. 2026, zopakovala, že v době podání žádosti jí byla poskytována péče v rozsahu cca 180 hodin měsíčně, tedy v rozsahu, který neumožnoval pečující osobě získat odpovídající zaměstnání. Tento rozsah péče by i za úhradu překračoval finanční možnosti žalobkyně (a to i v případě, že by jí byl přiznán II. stupeň závislosti). Pečující osoba si tak musí platit zdravotní pojištění a období péče se jí nezapočítává do odpracované doby. V posudkovém zhodnocení není uvedena žádná skutečnost, která by prokazovala, že by ke změně závislosti došlo dne 11. 4. 2025, a před tímto datem byl zdravotní stav jiný. Komise zcela pominula, že v průběhu projednávání bylo doloženo prohlášení MUDr. D., že stav žalobkyně neodpovídá podkladům, které byly předloženy při jednání dne 7. 1. 2025 a že žalobkyně je více závislá, než odpovídá jejímu zařazení do I. stupně závislosti. V posudku též není uvedeno, jak bylo naloženo s podkladem od MUDr. R., že ze záznamu průběhu glykemie vyplývá, že i přes přítomnost holtru, posuzovaná nedodržuje dietní režim a střídají se jí stavy hypoglykemie a hyperglykemie. Odkázala na výsledky sociálního šetření ze dne 16. 1. 2026. Též konstatovala, že i přes požadavek na přítomnost u jednání posudkových komisí, nebyla na jednání konané dne 7. 5. 2026 přizvána.

17. V napadeném rozhodnutí k námitce žalobkyně, že rozsah jí poskytované péče je vyšší, žalovaný vysvětlil, že dávka je určena k posílení kompetencí osob závislých na pomoci jiné osoby. Jedná se o příspěvek na péči, nikoliv plnou saturaci nákladů. Kritéria pro hodnocení stupně závislosti nejsou dána hodinovou dotací ani životní situací pečujících osob, nelze k nim tak přihlížet. Tvrzení ohledně úkonů pečovatelského domu nelze hodnotit, když toto období již spadá do doby nového návrhu na změnu výše příspěvku na péči (tj. ode dne 19. 12. 2025). Uzavřel, že komise měly dostatečné podklady pro komplexní zhodnocení zdravotního stavu žalobkyně.

18. Pro úplnost soud dodává, že Úřad práce ČR – krajská pobočka v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 8. 6. 2026, č. j. 38147/2026/HKR, zamítl návrh žalobkyně na změnu výše příspěvku na péči od prosince 2025 se závěrem, že žalobkyně potřebuje pomoc v 6 oblastech základních životních potřeb, a to mobilita, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 7. 2026.

Obecně k poskytování příspěvku na péči

19. Pokud jde o poskytování příspěvku na péči, úpravu obsahuje a na něj navazující (dále též „vyhláška“). Podle , o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), platí, že nárok na příspěvek na péči má osoba uvedená v , která „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle citovaného zákona.“

20. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Přijatelným standardem se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby ( ).

21. Zákon rozlišuje čtyři stupně závislosti. Osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby v (a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby; (b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb; (c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb; (d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby ( ).

22. Jednotlivé stupně závislosti se určují podle toho, kolik tzv. základních životních potřeb člověk nezvládne bez pomoci. Těchto potřeb je celkem deset: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost ( ). Příloha č. 1 k vyhlášce ke každé základní životní potřebě stanoví několik aktivit, které by měl zdravý člověk všechny zvládat.

23. Z § 2a vyhlášky vyplývá, že pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, které pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezuje příloha č. 1 k vyhlášce, pak není schopna základní životní potřebu zvládat celkově. Podle § 1 odstavce 3 vyhlášky při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby hodnotí a) tělesné struktury a b) tělesné funkce duševní, mentální, smyslové, oběhové, dechové, hematologické, imunologické, endokrinologické, metabolické, zažívací, vylučovací, neuromuskuloskeletální, včetně hrubé a jemné motoriky, a funkce hlasu, řeči a kůže, a to ve vztahu k rozsahu a tíži poruchy funkčních schopností.

24. Na základě se při posuzování stupně závislosti vychází ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.

25. Posuzování závislosti na pomoci jiné fyzické osoby provádí v prvním stupni posudkový lékař IPZS. V odvolacím řízení pak zdravotní stav přezkoumává posudková komise MPSV. Posudek je pak pro správní orgány stěžejním důkazem. Musí být jednoznačný, určitý, úplný a přesvědčivý. Tyto náležitosti splňuje, pokud jsou v něm vypořádány všechny rozhodné skutečnosti, s přihlédnutím k potížím udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám. Je nezbytné, aby obsahoval vysvětlení, jakým způsobem byly hodnoceny veškeré posudkové podklady, které z nich lze považovat za relevantní. Posuzovaný zdravotní stav musí poté popsat dostatečně jasně a přesně, aby nevyvstávaly žádné další pochybnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2015, č. j. -25, či ze dne 30. 1. 2019, č. j. -17).

26. Nejvyšší správní soud ve vztahu k nakládání s posudkem v řízení dovodil, že se jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoliv odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž i správnost posudku z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti. (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. -50, a ze dne 22. 10. 2009, č. j. -104).

27. Rovněž Nejvyšší správní soud uvedl, že schopnost osoby zvládat základní životní potřeby pro účely stanovení stupně závislosti se hodnotí v přirozeném sociálním prostředí a s ohledem na věk fyzické osoby ( ). To znamená, že při posouzení je kladen důraz na faktickou (skutečnou) schopnost osoby základní aktivity samostatně provádět, nikoliv primárně na určenou diagnózu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2021, č. j. -26). Výsledky sociálního šetření proto nelze při posouzení zvládání základních životních potřeb ignorovat; posudková komise, resp. žalovaný, mají povinnost se náležitě vypořádat se skutečnostmi zjištěnými při sociálním šetření. Je tomu tak zejména v situaci, kdy zjištění sociálního šetření podporují tvrzení žadatele, se kterými se posudková komise, resp. žalovaný, neztotožňují (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 1. 2025, č. j. -69).

28. V posuzované věci žalovaný v napadeném rozhodnutí v období od 14. 3. 2024 do 10. 4. 2025 shledal nezvládání 4 základních životních potřeb, a to mobilita, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. V období od 11. 4. 2025 do 18. 12. 2025 pak nezvládání 6 základních životních potřeb, a to mobility, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost. Žalobkyně dne 19. 12. 2025 podala novou žádost o změnu výše příspěvku na péči, následující období tak není předmětem tohoto řízení.

Posouzení konkrétních základních životních potřeb

29. Před samotným posouzením jednotlivých konkrétních životních potřeb považuje krajský soud za nutné připomenout, že je povinností žalobce (obecně) jako „iniciátora“ soudního přezkumu vymezit v rámci žaloby konkrétní skutková tvrzení doprovázená (v témže duchu) konkrétní právní argumentací, ze kterých plyne, z jakých důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. -58). Podle ustálené judikatury totiž právě míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje, jaké míry přezkumu se žalobci u soudu dostane.

30. Poněvadž v posuzované věci formulovala žalobkyně své námitky směřující vůči nesprávnému posouzení svého zdravotního stavu lékaři PK MPSV jen značně obecně a paušalizovaně (tj. mělo dojít k bagatelizaci závěrů sociálního šetření s ohledem na rozsah konzumované péče), krajskému soudu nezbylo, než přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí a podkladových posudků v míře úměrné obecnosti vznesených žalobních bodů. Žalobkyně v žalobě neuvedla, v čem konkrétně nezvládala jednotlivé potřeby, soud tak vycházel zejména z jejího odvolání a z vyjádření k posudku.

31. Z nich vyplynulo, že předmětem sporu je zvládání sporných základních životních potřeb v období od 14. 3. 2024 do 10. 4. 2025 (oblékání a obouvání, tělesné hygieny, výkonu fyziologické potřeby).

32. Krajský soud k námitkám žalobkyně přezkoumal úplnost a přesvědčivost posudku posudkové komise MPSV v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2026, přičemž neshledal, že by předmětné posudkové hodnocení trpělo takovými deficity, že by z něj žalovaný nemohl při rozhodování ve věci příspěvku na péči vycházet. Pokud se týče úplnosti posudku, krajský soud konstatuje, že posudková komise měla k dispozici při vypracování posudkového hodnocení všechny dostupné podklady, lékařské zprávy, (mj. i zprávu MUDr. D. ze dne 29. 1. 2025 a MUDr. R. ze dne 8. 1. 2025), i zprávy ze sociálního šetření ze dne 23. 4. 2024 a ze dne 16. 1. 2026. Posudková komise zhodnotila i závěry jednání posudkové komise ze dne 11. 4. 2025, jíž byla žalobkyně osobně přítomna a během ní byla i osobně přešetřena odborným lékařem z oboru ortopedie – MUDr. V. M.

33. Posudek je z pohledu krajského soudu přezkoumatelný a dostatečně přesvědčivý, přičemž posudková komise objasnila, proč žalobkyně v daném období z medicínského hlediska nesplňuje podmínky pro zařazení do vyššího než I. stupně závislosti ve smyslu . Předkládaný posudek vyhodnotil krajský soud jako vnitřně bezrozporný, plausibilní a koherentní, přičemž níže soud blíže rozvádí své rozhodné úvahy stran jednotlivých namítaných životních potřeb. Posudková komise uvedla, že teprve během jednání dne 11. 4. 2025 v souladu s další podkladovou dokumentací bylo zjištěno, že žalobkyně nově potřebuje dopomoc i při oblékání a obouvání a při celkové hygieně. Oproti dříve vydaným posudkům posudek dostatečně reaguje na jednotlivé námitky žalobkyně ve vztahu k jednotlivým potřebám.

34. Žalobkyně ve správním řízení namítala nezvládání životní potřeby tělesné hygieny proto, že zejména při pobytu na lůžku nebo při sledování TV se jí nechce vstávat a zvolené inkontinenční pomůcky nejsou dostatečné a dochází k únikům. Hygienické standardy dodržuje sporadicky a nedostatečně, odmítá provést celkovou očistu, v důsledku morbidní obezity si nedosáhne pod kolena, a bez asistence si neumyje nohy od lýtka po plosky chodidel. I přes vybavení domácnosti zohledňující stav žalobkyně je nutné občasné provedení celkové hygieny s asistencí druhé osoby. Rutinní úkony zvládá, ale občas jejich provedení vypustí (např. čištění zubů).

35. Za schopnost zvládat základní životní potřebu „tělesná hygiena“ se dle přílohy č. 1 vyhlášky považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se.

36. Z výsledků sociálního šetření ze dne 23. 4. 2024 vyplynulo, že žalobkyně má v domě koupelnu se sprchou a židličkou, umyje se zcela sama. Zuby si vyčistí, vlasy si umyje a nehty na rukou si ostříhá. O nehty na nohou pečuje pedikérka. Posudková komise uzavřela, že v případě potřeby tělesné hygieny nebyla v tomto období objektivizována taková tíže postižení duševních, zrakových a fyzických schopností, která by odůvodňovala za využití vhodných pomůcek (např. madla, sedátka do vany/sprchy) její nezvládání. Ani ze závěrů sociálního šetření dle soudu nevyplývá, že by žalobkyně nebyla schopna vykonávat tělesnou hygienu v přijatelném standardu.

37. Žalobkyně rovněž rozporovala posouzení základní životní potřeby „výkon fyziologické potřeby“, poněvadž se jí při pobytu na lůžku nebo při sledování TV nechce vstávat a zvolené inkontinenční pomůcky nejsou dostatečné. Preferuje očistu pouze za pomoci toaletního papíru, důkladnější očistu neprovádí. Přestože by měla žalobkyně měla používat absorpční kalhotky, používá i nadále vložky vkládané do spodního prádla. Absorpční kalhotky si bez asistence druhé osoby není schopna navléknout.

38. Ze sociálního šetření vyplynulo, že si na toaletu občas dojde sama a očistí se. Zaujme volnou polohu. Má problémy s únikem moči, nosí vložky na noc a den. Stolice je také zhoršená, občas to nestihne na toaletu. Z posudku vyplynulo, že nebyla zjištěna taková tíže postižení duševních a fyzických schopností, která by nezvládání této schopnosti s vhodnými pomůckami odůvodňovala, a to včetně používání vložek.

39. K námitce žalobkyně pak krajský soud dodává, že pro nezvládání výkonu fyziologické potřeby bez dalšího nepostačí, že trpí inkontinencí a že se jí nechce převlékat. V tomto případě je totiž rozhodující, zda je žalobkyně schopna tento stav kompenzovat – ať již medikačně, anebo pomocí vhodných facilitátorů. Ze správního spisu je zjevné, že žalobkyně za tímto účelem nosí plenkové kalhotky, jež představují adekvátní kompenzační pomůcku. Jelikož dle komise zachovaná hybnost obou horních končetin umožňuje žalobkyni pravidelnou obsluhu plenkových kalhotek včetně jejich výměny, nelze v jejím případě fyziologickou potřebu hodnotit jako nezvládanou.

40. Současně žalobkyně brojila i vůči nesprávnému posouzení základní životní potřeby „oblékání a obouvání“, k čemuž uvedla jen tolik, že domácí oděv je vcelku monotónní, a to triko, kalhotky a sukně, nebo kalhotky a noční košile. Obouvání domácí obuvi bez patní opěry zvládá, k obutí obuvi s patní opěrou vyžaduje asistenci. Oblečení odkládá zpravidla volně na volné plochy v okolí na rozestlané lůžko. Tuto argumentaci podle zdejšího soudu dostatečně vyvrací posudkové zdůvodnění komise, která z medicínského hlediska ve zdravotním stavu žalobkyně nezjistila objektivní překážku k tomu, aby žalobkyně jednotlivé aktivity tvořící životní potřebu oblékání a obouvání dle písm. e) přílohy č. 1 k prováděcí vyhlášce uspokojivě zvládala.

41. Krajský soud konstatuje, že k nezvládání oblékání (či obouvání) může obecně dojít v důsledku výraznějších fyzických deficitů či těžšího mentálního či duševního postižení. Obě tyto kategorie však komise v případě žalobkyně jednoznačně vyloučila. Schopnost manipulace s oblečením a vlastního oblékacího procesu pak komise dovodila ze zjištění, že má žalobkyně zachovanou hybnost horních končetin a je schopna samostatně měnit polohy. Takové závěry podle krajského soudu logicky navazují na lékařskou dokumentaci založenou ve správním spisu.

42. V neposlední řadě zdejší soud dodává, že každou základní životní potřebu je nezbytné hodnotit ve vztahu k věku posuzované osoby (u žalobkyně ve věku 78 let [pozn. soudu: věk je uveden k datu podání žádosti] již lze předpokládat určité zdravotní limity imanentně spjaté se stárnutím organismu) a k jejímu přirozenému sociálnímu prostředí. Pokud se žalobkyně z důvodu svého vyššího věku v současné době pohybuje (respektive se v letech 2024–2025 pohybovala) převážně již pouze v domácím prostředí, nutně se nevyžaduje ani každodenní nazouvání uzavřené obuvi, popř. podprsenky. Tyto skutečnosti je třeba při hodnocení zvládání potřeby oblékání a obouvání odpovídajícím způsobem zohlednit (srov. § 1 odst. 2 prováděcí vyhlášky). I z tohoto důvodu považuje krajský soud závěry komise za logické a přesvědčivé, pročež námitce žalobkyně nepřisvědčil.

43. Krajský soud pak dodává, že potřeba dohledu, pomoci či péče jiné fyzické osoby musí vycházet z objektivně zjištěného zdravotního stavu a musí být reálná s ohledem na onemocnění žalobkyně. Jinak řečeno, potřeba asistence při zvládání základních životních potřeb nesmí být výsledkem subjektivního hodnocení, ale musí mít objektivně lékařské zdůvodnění (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2023, č. j. -25). Správní orgány při posuzování stupně závislosti žadatele o příspěvek na péči zkoumají zvládání základních životních potřeb v přijatelném standardu (tedy pouze v určitém základním rozsahu), nikoliv, jestli je posuzovaná osoba schopna tyto své potřeby obstarávat ve stejné míře, jako v případě absence zdravotního postižení (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014, č. j. -40).

44. Posudkovým kritériem není a nemůže být pouze tvrzení pečující osoby ani nezvládání úkonů, jestliže to tíže onemocnění neodůvodňuje. Krajský soud má za to, že žalobkyně v podané žalobě zcela opominula svůj věk a ve svých tvrzeních o nezvládání jednotlivých aktivit vykonávaných v rámci jednotlivých základních životních potřeb na sebe kladla v podstatě stejně vysoké nároky co do kvantity a kvality provedení jako na zdravého dospělého jedince, z čehož automaticky usuzuje nezvládání šesti základních životních potřeb v daném období.

45. Soud přitom nijak nezpochybňuje existenci zdravotních obtíží žalobkyně, které nepochybně působí komplikace a omezení v jejím životě, nicméně zde zůstává zásadním, že přiznání dávky, v té které výši, musí být vždy podloženo objektivně zjištěným zdravotním stavem.

IV. Závěr a náklady řízení

46. Krajský soud s ohledem na shora uvedené nepřisvědčil žádné z námitek žalobkyně. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle

47. O nákladech řízení krajský soud rozhodl podle , podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci úspěšný, avšak v řízení náhradu účelně vynaložených nákladů nepožadoval, z obsahu správního spisu ani neplyne, že by mu dosud nějaké náklady řízení vznikly. Krajský soud proto rozhodl tak, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, který o ní také rozhoduje.

Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. (, , , a 4 ).

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Hradec Králové 13. října 2026

JUDr. Martina Kűchlerová, Ph.D. v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: R. V.