Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
33 A 69/2026 - 47.pdf
PDF · 0 B
No categories available
33 A 69/2026 - 47
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci
žalobce:
Y. S., narozený X,
státní příslušník Ukrajiny,
toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Balková
právně zastoupen Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha
proti
žalovanému:
Ministerstvo vnitra,
sídlem Nad Štolou 936/3, Praha,
v řízení o žalobě ze dne 21. 9. 2026 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2026, č. j. OAM-1098/BA-BA02-BA03-Z-2026,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Napadené rozhodnutí
1. Žalovaný rozhodl ve věci žalobce rozhodnutím ze dne 3. 9. 2026, č. j. OAM-1098/BA-BA02-BA03-Z-2026 (dále jen napadené rozhodnutí), tak, že žalobce je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu) zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 16. 12. 2026.
II.
Žaloba
2. Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou, v níž uvedl, že existuje překážka ve vycestování v podobě aktuálního válečného konfliktu na Ukrajině. Z napadeného rozhodnutí přitom podle žalobce není zřejmé, jaký skutkový stav vzal žalovaný v potaz. Žalobce uvedl minimálně jeden důvod nemožnosti návratu, kterým se žalovaný nijak nezabýval, neprovedl bližší vypořádání realizace vyhoštění, nezhodnotil aktuální informace o bezpečnosti na Ukrajině ani aktuální judikaturu správních soudů; neprovedl bližší posouzení formou výslechu žalobce a nedoptal se jej na bližší individuální okolnosti. Neuvedl ani, zda je v případě tvrzené realizovatelnosti možný návrat do jeho původního domova, nebo zda by bylo nutné vnitřní přesídlení.
3. Žalobce vyslovil přesvědčení, že zajištění občana Ukrajiny není aktuálně možné, k čemuž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2023, č. j. 56 A 6/2023-18, odst. 20 a ze dne 10. 8. 2023, č. j. 49 A 3/2023-13, odst. 38.
4. Žalovaný podle žalobce neposkytl řádné a individualizované odůvodnění potenciální realizace správního vyhoštění ve vztahu k bezpečnostní situaci v zemi původu a porušení zásady non-refoulement.
5. Žalobce rovněž na podporu výše uvedených úvah citoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též NSS), a to jeho rozsudky ze dne 7. 9. 2023, č. j. 9 Azs 126/2023-35, a ze dne 20. 11. 2024, č. j. 2 Azs 128/2024-21 a jeho usnesení ze dne 25. 11. 2024, č. j. 8 Azs 193/2024-42, a 11. 2. 2025, č. j. 8 Azs 189/2024-72. Závěry NSS pak převzaly i správní soudy, k čemuž dále odkázal na řadu rozsudků zdejšího soudu, Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jejichž závěry měly být potvrzeny usnesením NSS ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/2026-23.
6. Žalobce pak dále argumentoval, že proveditelnost vyhoštění popírá též postup Evropské komise, která oznámila dne 12. 6. 2026 vynětí Ukrajiny ze seznamu bezpečných zemí původu s dopadem na celé azylové právo EU, jakož i správní praxe Policie ČR, která docházela k závěru o existenci překážek ve vycestování, a šetření Veřejného ochránce práv (sp. zn. 836/2024/VOP/VVO a 1510/2024/VOP).
7. Žalobci není zřejmé, co je důvodem změny správní praxe, která umožňuje správní zajištění žalobce coby občana Ukrajince, přičemž pro ni neexistují jakékoli podklady ve správním spise, které by odůvodňovaly např. zásadní změnu bezpečnostní situace v zemi původu.
8. Žalobce rovněž nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že mu objektivně nic nebránilo v podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany dříve, neboť vycházel ze skutečnosti, že na území ČR žijí občané Ukrajiny a neměl přístup k informacím a právní pomoci, aby svoji situaci mohl řešit. Žalobce uvedl, že se jako cizinec nevyzná v problematice cizineckého práva, a je tudíž logické, že se mu adekvátní právní pomoci dostalo až v zařízení pro zajištění cizinců.
9. Žalovaný podle žalobce nijak nedoložil, z čeho by mělo být zřejmé, že podal žádost „pouze s cílem vyhnout se […]“, tzn. s cílem zneužití práva, nikoli jeho využití.
10. Žalobce se též vymezil proti nevyužití zvláštních opatření podle § 47 odst. 1 písm. a) a b) zákona o azylu, které žalovaný nedostatečně odůvodnil, jelikož je žalobce motivován v ČR zůstat. Žalobci není zřejmé, z čeho žalovaný dovodil chybějící motivaci žalobce setrvat pro účely správního řízení a nebýt v dosahu se správním orgánem a proč nemůže přebírat poštu na adrese, kterou uvedl jako své současné místo bydliště.
11. V posledku žalobce namítl, že se žalovaný nezabýval tím, zda žalobce není vysídlenou osobou a zda nemá nárok na udělení dočasné ochrany, která by měla zásadní vliv na možnost zajištění žalobce.
12. Navrhl vydání zrušujícího rozsudku s přiznáním náhrady nákladů ze strany žalovaného.
III.
Vyjádření žalovaného
13. Žalovaný stručně rekapituloval průběh řízení a výtky žalobce a poskytl své vyjádření k žalobě, dle něhož s žalobou nesouhlasí.
14. Uvedl, že napadené rozhodnutí nevyšlo pouze z obecného předpokladu, že návrat na Ukrajinu je možný; žalobce má místo trvalého pobytu v obci Užok v zakarpatské oblasti, kde žijí jeho rodiče a kde má rodinný dům, přičemž nejde o oblast v bezprostřední blízkosti bojových operací a Odbor azylové a migrační politiky v závazném stanovisku ze dne 15. 5. 2026, ev. č. ZS 59499 uzavřel, že jeho vycestování je možné.
15. Žalovaný nedovodil z judikatury citované žalobcem bezvýjimečný a časově neomezený zákaz zajištění každého občana Ukrajiny, a to ani s ohledem na skutečnost, že Ukrajina není považována za bezpečnou zemi původu.
16. Upozornil na rozdíl mezi nynějším případem a případem, jehož se týkalo usnesení NSS ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/2026-23, v němž neexistovalo závazné stanovisko vztahující se k tamnímu žalobci.
17. K účelovosti žádosti žalovaný připomněl skutečnosti, z nichž vycházel: žalobce pobýval na území ČR neoprávněně, pracoval bez příslušného oprávnění, věděl o uloženém správním vyhoštění i době k vycestování, avšak nevycestoval a zároveň neučinil žádný krok k legalizaci pobytu. O mezinárodní ochranu požádal až po zajištění, kdy mu hrozila realizace vyhoštění. Ve vztahu k zemi původu přitom uváděl pouze válku a obavu z vojenské služby, žádné potíže se státními orgány či bezpečnostními složkami netvrdil.
18. K času podání žádosti žalovaný uvedl, že je třeba ji hodnotit jako jednu z více konkrétních okolností. Zajištění nebylo sankcí za pozdní podání žádosti, nýbrž reakcí na průběh jeho jednání, kdy byl opakovaně v kontaktu se správními orgány a neřešil svůj pobyt.
19. K námitce týkající se zvláštních opatření uvedl žalovaný, že žalobce nerespektoval pobytové povinnosti ani uložené vyhoštění, neměl oprávnění k pobytu či práci, nedisponoval cestovním dokladem a neměl stabilní a ověřitelné zázemí, kdy u předložené adresy uvedl, že nemá nájemní smlouvu, označený zvonek ani poštovní schránku, přičež tam měl bydlet s kamarádkou, kterou zná pouze dva měsíce.
20. Žalovaný rovněž upozornil na skutečnost, že žalobce uvedl, že měl v ČR celou rodinu a po celou dobu dočasnou ochranu, v rozporu se svými dřívějšími výpověďmi, dle nichž jeho bývalá manželka, děti i rodiče bydlí na Ukrajině. K dočasné ochraně uvedl, že pouhé tvrzení o vstupu do schengenského prostoru v červenci 2022 neprokazuje splnění všech podmínek osobního rozsahu dočasné ochrany ani existenci pobytového oprávnění žalobce v ČR. Žalobce o dočasnou ochranu nežádal ani její držení při výslechu netvrdil. Nadto se na území ČR prokazatelně nacházel již v roce 2021, kdy mu bylo poprvé uloženo správní vyhoštění.
21. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.
IV.
Posouzení soudem
22. Řízení v projednávané věci je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.).
23. Žalovaný do 5 dnů ode dne zahájení řízení nenavrhl nařízení jednání k projednání věci a žalobce v žalobě uvedl, že „žádá o nařízení jednání ve věci dle § 51 s. ř. s., bude-li nadepsaný soud provádět důkaz účastnickým výslechem“ [důraz doplněn soudem]. Krajský soud však dospěl k závěru, že nebude provádět důkaz účastnickým výslechem, neboť to je s ohledem na obsah správního spisu nadbytečné. Soud tak v souladu s § 46e odst. 3 věta druhá zákona o azylu a contrario rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
24. Soud považuje za nutné sdělit, že podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud v případě rozhodnutí o zajištění nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem.
25. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že soud není vázán žalobními body (výjimka z § 75 odst. 2 s. ř. s.) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo. To jsou otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora. Správní soud je tedy oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo.
V.
Rozhodnutí soudu
26. Žaloba je nedůvodná.
27. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu „Ministerstvo v případě nutnosti rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou nezletilého bez doprovodu, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu nebo zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve“.
28. Ve věci byly formálně dány důvody se domnívat, že žalobce podal svou žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání a že mírnější opatření nebudou účinná. V poměrech souzeného případu ani nebyl důvod se domnívat, že vyhoštění žalobce není reálné. Aktuální rozhodovací činnost soudů vychází z toho, že neexistuje obecná překážka vyhoštění na Ukrajinu; ve vztahu k žalobci nejsou dány žádné konkrétní důvody, pro něž by bylo namístě uvažovat o opaku. Za toho stavu může zajištění plnit svůj účel zajistit přítomnost žalobce právě pro výkon rozhodnutí o vyhoštění.
29. Žalovaný zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení může Ministerstvo vnitra v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání, nebo je pozdržet, ačkoliv cizinec mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
30. První podmínkou zajištění žalobce bylo podání žádosti o mezinárodní ochranu. Její podání nebylo ve věci sporné, účastníci se na jejím podání žalobce shodli. V této souvislosti soud pochybení žalovaného neshledal.
31. Druhou podmínkou je existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu návratu, vydání nebo předání.
32. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu postačí zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání, nebo je pozdržet (k významu slova „pouze“ srov. rozsudky KS v Plzni č. j. 17 A 121/2019-74 ze dne 24. 7. 2019, odst. 26–27; č. j. 35 A 27/2024-25 ze dne 5. 9. 2024, odst. 13–14): skutečnost, že žadatel uvádí skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, zajištění nevylučuje. Vážně míněná žádost o mezinárodní ochranu podaná v zajištění zůstává „pouze“ účelovou, jestliže z okolností případu (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.) plyne motivace žadatele zdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o návratu (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 284/2016-35 ze dne 15. 2. 2017 a č. j. 4 Azs 9/2017-31 ze dne 28. 2. 2017). S přihlédnutím ke znění čl. 10 odst. 4 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 (dále také „přijímací směrnice“) je tedy nezbytné, aby žádost o mezinárodní ochranu měla účel mařit výkon rozhodnutí o návratu a představovala tak zneužití práva, nikoliv jeho využití (ke zneužití práva jako podmínce zajištění srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017 nebo stanovisko generálního advokáta Soudního dvora Evropské unie ve věci C-534/11 Arslan).
33. Dobrověrné podání žádosti o mezinárodní ochranu po zajištění sleduje dva propojené účely: žadatel se brání nucenému opuštění státu v důsledku toho, že zde především hledá mezinárodní ochranu. O zneužití práva je možné uvažovat v situaci opačné, tedy pokud by žadatel usiloval o mezinárodní ochranu pouze za účelem mařit návrat, vydání nebo předání (a nestál o mezinárodní ochranu, případně věděl, že její podmínky nesplňuje), nebo pokud by hlavním účelem žádosti bylo mařit návrat (žadatel chce vyhoštění zdržet a zároveň spoléhá se na to, že mu mezinárodní ochrana může být i poskytnuta). Skutečnost, že žadatel mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, je v takových případech jedním z možných znaků účelovosti, bez dalšího ji však neprokazuje [srov. opět čl. 10 odst. 4 písm. e) přijímací směrnice]. Současně je nicméně nutné reflektovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008-48, dle něhož „V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová“.
34. V poměrech souzené věci to znamená, že si žalovaný měl učinit konkrétními skutečnostmi podložený závěr, zda existují oprávněné důvody se domnívat, že žalobce svou žádost podal toliko s účelem mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění.
35. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že žalobce naposledy vstoupil do Schengenského prostoru a zároveň do České republiky v červenci 2022. Současně však na území ČR prokazatelně pobýval i před touto dobou, neboť bylo v jeho věci dne 3. 4. 2021 Policií ČR vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění z Evropské unie a smluvních států na 1 rok. Po pominutí důvodů k vycestování bylo vydáno rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování na základě závazného stanoviska ze dne 15. 5. 2026, č. ZS59499, a to do 30 dnů od jeho právní moci, kterou rozhodnutí nabylo dne 5. 6. 2026. Žalobce však ve stanovené lhůtě do 5. 7. 2026 nevycestoval s odůvodněním, že na Ukrajině je válka a nechce se tam vrátit.
36. Dne 23. 8. 2026 byl žalobce kontrolován jako podezřelý z krádeže a po jeho ztotožnění bylo lustrací zjištěno, že je veden v Evidenci nežádoucích osob, kdy má uloženo správní vyhoštění. Z těchto důvodů byl zadržen, zajištěn a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění. Následně dne 29. 8. 2026 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Poté byl žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3. 9. 2026 zajištěn dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu se stanovenou dobou trvání zajištění do 16. 12. 2026.
37. Z předestřené časové osy tedy vyplývá, že žalobce přistoupil k podání žádosti skutečně až ve chvíli, kdy byl zajištěn Policií ČR a hrozila mu realizace vycestování, přičemž z průběhu správního řízení nevyplynul žádný důvod, proč by tak nemohl učinit dříve. Jde přitom o reakci na to, že byl odhalen jeho nelegální pobyt. Z tohoto důvodu žalovaný postupoval v souladu s judikaturou NSS a důvodně vycházel z domněnky, že žádost žalobce byla účelová, neboť žalobce tuto domněnku nevyvrátil. Třebaže po žalobci nelze vyžadovat zevrubnou orientaci v českém právním řádu, žalobce sám uvedl, že si byl vědom, že mu pominuly překážky k vycestování a že měl vycestovat z území Evropské unie. Výslovně si byl též vědom skutečnosti, že pobýval na území neoprávněně bez platného oprávnění k pobytu. Za této situaci se žalobce k řešení své situace zcela jistě mohl obrátit na správní orgány, popř. mohl využít bezplatných právních služeb některé z organizací zaměřených na pomoc cizincům, pakliže se mu rozhodnutí jevilo jako vadné.
38. V daném případě proto ani soud nepovažuje domněnku o účelovosti podání žádosti za vyvrácenou a ztotožňuje se se závěrem žalovaného. Jde ostatně o typické důvody odůvodňující rozhodnutí podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
39. S ohledem na ukrajinskou státní příslušnost žalobce je pak třeba se výslovně zabývat tím, zda je hrozba jeho vyhoštění aktuální.
40. V samotném řízení o zajištění nebude žalobce vyhošťován (to je předmětem jiných řízení), takže není mnoho důvodů při zajišťování uvažovat nad tím, do jaké míry bude ono hrozící vyhoštění proveditelné. Tento náhled by bylo možné přijmout ve vztahu k běžným případům zajištění, kde skutečně není věcně ani procesně prostor blíže předjímat proveditelnost vyhoštění.
41. Provedení vyhoštění je nicméně hlavní účel sledovaný zajištěním cizince (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 As 79/2010-150 ze dne 23. 11. 2011, č. 2524/2012 Sb. NSS). To je zjevné ve vztahu k zajištění podle zákona o pobytu cizinců, nicméně platí to i obecně. Obecné závěry týkající se zajištění jako prostředku ultima ratio se proto uplatní ať v režimu zákona o pobytu cizinců či zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 41/2019-27 ze dne 11. 7. 2019, odst. 24). Potřebu hodnotit proveditelnost vycestování i ve vztahu k zajištění podle § 46a zákona o azylu zdejší soud konstatoval opakovaně a na tomto názoru trvá. Soud se tedy ztotožňuje s citovanými rozhodnutími žalobce, která konstatují nutnost zkoumat reálnost proveditelnosti vyhoštění, resp. vycestování.
42. Omezení osobní svobody v nyní souzeném případě má zajišťovací povahu, nikoli pořádkovou či trestní povahu: účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu není pouze zabezpečit jeho účast v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečit jeho dostupnost pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se toto rozhodnutí stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017).
43. Není proto možné ignorovat situace, kdy hrozba vyhoštění již od počátku není reálná, a to bez ohledu na výsledek řízení o mezinárodní ochraně. V takovém případě nelze cizince zajistit „pro pořádek“ a vyčkávat až 180 dnů, co se stane. Pokud je vycestování a priori vyloučeno, nelze je považovat za hrozící ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění nemůže plnit svůj zajišťovací účel a bylo by svévolné. Rozhodným kritériem je však právě (a jen) možnost vycestování, resp. vysoká pravděpodobnost jejího vyloučení. V řízení o zajištění, stejně tak jako při přezkumu zajištění je tato otázka řešena jen v rovině předběžného posouzení; nedochází k multikriteriálním věcnému posuzování stavu v zemi původu žalobce a ani pro to není prostor (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Azs 229/2017-41 ze dne 24. 8. 2017, odst. 16; rozsudek KS v Praze č. j. 49 A 3/2018-75 ze dne 11. 5. 2018, č. 3787/2018 Sb. NSS).
44. Obecné poměry v zemi původu samy o sobě brání přemístění osoby do této země z důvodu hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pouze v extrémních případech. Podstatné přitom je, zda by samotná přítomnost na území tohoto státu vystavila cizince riziku špatného zacházení. Bezpečnostní situace na Ukrajině tedy má svůj význam, ale při zohlednění individuálních okolností případu včetně možnosti vnitrostátního přesídlení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025; usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 273/2025 ze dne 16. 4. 2025).
45. Tento náhled odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci F. G. proti Švédsku č. 43611/11 ze dne 23. 3. 2016, odst. 129; rozsudek ve věci Sufi a Elmi proti Spojenému království č. 8319/07 a 11449/07 ze dne 28. června 2011, odst. 218.
i aktuální rozhodovací praxi např. německých soudů, které po právní ani skutkové stránce neshledaly existenci obecné překážky vycestování na Ukrajinu. Srov. např. rozhodnutí VG Osnabrück sp. zn. 3 A 98/24 ze dne 12. 5. 2026; VG Minden sp. zn. 6 K 2333/24.A ze dne 18. 2. 2026; VG Karlsruhe sp. zn. A 6 K 9149/25 ze dne 20. 1. 2026; VG Berlin sp. zn. VG 39 K 441/24 A ze dne 25. 8. 2025; VG Bayreuth sp. zn. B 5 K 24.31929 ze dne 13. 10. 2025 (s dalšími odkazy na prejudikaturu různých německých správních soudů; ke dni vyhlášení tohoto rozsudku dostupné na https://milo.bamf.de).
O možnosti zajištění aktuálně rozhodují i správní soudy v České republice. Srov. např. rozhodnutí KS v Ostravě č. j. 19 Az 6/2026-30 ze dne 6. 3. 2026; KS v Ústí nad Labem č. j. 175 A 8/2026-25 ze dne 28. 4. 2026; KS v Plzni č. j. 35 A 10/2026-63 ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48 ze dne 28. 4. 2026, č. j. 35 A 21/2026-28 ze dne 19. 6. 2026; MS v Praze č. j. 21 A 61/2025-23 ze dne 13. 1. 2026.
Z výše uvedených rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu plyne, že kritériem posouzení je relevantní riziko porušení čl. 3 Evropské úmluvy ve vztahu k okolnostem případu žalobce.
46. Žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil úvahu o proveditelnosti vyhoštění přímo v rozhodnutí o zajištění. Žalovaný uvedl, že žalobce má adresu trvalého pobytu na Ukrajině v obci Užok v Zakarpatské oblasti, kde má i rodiče, přičemž je patrné, že mu objektivně nic nebrání v návratu do vlasti, tím spíše, že Zakarpatská oblast není v bezprostřední blízkosti bojových operací a je považována za jednu z nejbezpečnějších oblastí Ukrajiny. V průběhu řízení pak nevyšla na povrch pro posouzení otázky zvláštních potřeb žalobce žádné důvody, které by znemožňovaly jeho zajištění a vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany při ponechání žalobce v zařízení pro zajištění cizinců. Sám konstatoval, že je zdravý, s ničím se neléčí, k lékaři nechodí a léky neužívá. Žalovaný uzavřel, že vycestování žalobce je v případě zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany více než pravděpodobné.
47. Ve správním spisu nelze dohledat žádné skutečnosti, které by proveditelnost vyhoštění vyvracely. Soud k tomu pracovně prověřil i aktuální dostupné informace o situaci na Ukrajině a nenalezl žádnou, která by vypovídala o vysoké míře nebezpečí pro civilní obyvatelstvo na celém území Ukrajiny. Informace OAMP Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 16. 7. 2026; MV ČR Zjišťovací mise Ukrajina z února 2026.
Tyto materiály jsou soudu známy z úřední činnosti a vypovídají o relativně nízkém počtu obětí v západních oblastech Ukrajiny a poměrně efektivní schopnosti civilní obyvatelstvo uchránit. Protože soud nenalezl žádný potenciální zdroj skutkových zjištění ve prospěch žalobce, neprovedl doplnění dokazování těmito informacemi. Prověřené informace soud pouze zařadil do soudního spisu a neučinil v nich žádná skutková zjištění (právě proto, že dokazování neproběhlo).
48. Soud nepřehlédl eskalaci násilí ze strany Ruské federace od května 2026 a relativní zhoršení možnosti ukrajinské armády bránit vzdušným útokům, což vedlo ke zvýšení počtu civilních obětí ve srovnání s předchozími měsíci a roky. Soud však není přesvědčen o tom, že jde o podstatnou změnu skutkových okolností, která by odůvodnila jiné posouzení pro účely předběžného posouzení proveditelnosti vyhoštění. Z aktuálních zpráv ve veřejném prostoru i běžně užívaných zdrojů informací o počtu poplachů protivzdušné obrany a počtu útoků lze dovodit, že se významně zvýšilo riziko pro civilní obyvatelstvo v nejvíce postižených částech Ukrajiny. Jakkoliv se riziko pro civilní obyvatelstvo zvýšilo také obecně, nelze dovodit, že se zvýšilo ve významné míře ve všech oblastech Ukrajiny tak, že by plošně hrozilo porušení čl. 3 Evropské úmluvy (nebo existoval jiný důvod a priori znemožňující vycestování).
49. Soud si je vědom, že počty obětí (na životech i na zdraví) jsou jen jedním z vícero kritérií posouzení možnosti návratu (srov. již rozsudek KS v Plzni č. j. 35 Az 7/2026-30 ze dne 12. 6. 2026, odst. 36), nicméně opakuje, že pro zajištění je rozhodující zjevná nemožnost vycestování. Pro konečné a celkové posouzení možnosti návratu není při rozhodování o zajištění místo, a to tím spíše, že ani váha jednotlivých kritérií posouzení není pro aplikační praxi zřejmá.
50. Aktuální zprávy o situaci na Ukrajině a související skutkové poznatky tak budou spíše podkladem pro pečlivé zvážení míry rizika při vlastním výkonu rozhodnutí o vyhoštění, popřípadě rozhodování o doplňkové ochraně.
51. Stručně řečeno, ve vztahu k žalobci nelze bez dalšího a již od počátku pochybovat o tom, že by mohl být vyhoštěn na Ukrajinu, konkrétně za situace, kdy pochází z jedné z aktuálně nejbezpečnějších oblastí Ukrajiny. Aktuální poměry na Ukrajině i aktuální rozhodovací činnost to nevylučují a soud zdůrazňuje, že žalovaný si o tom učinil úvahu již před vydáním napadeného rozhodnutí a situaci hodnotil invididuálně se zohledněním oblasti, do niž by se žalobce navracel. Nebylo tedy prokázáno, že vyhoštění žalobce na Ukrajinu je na základě zásady nenavracení za shledaných okolností vyloučeno na dobu neurčitou (srov. rozsudek SD EU ve věci C-663/21 BFA ze dne 6. 7. 2023).
52. Žalobcem odkazovanou judikaturu ze starších měsíců či dokonce let je třeba považovat za již neaktuální a překonanou, jak dokládají soudem výše citovaná rozhodnutí. V případě zdejšího soudu lze nadto z aktuální judikatury příkladmo odkázat na rozsudek ze dne 27. 8. 2026, č. j. 33 A 56/2026-78; rozsudek ze dne 4. 8. 2026, č. j. 33 A 51/2026–23; nebo rozsudek ze dne 31. 7. 2026, č. j. 33 A 48/2026–55.
53. Apriorní nemožnost vycestování/vyhoštění občanů Ukrajiny k dnešnímu dni nelze dovozovat ani z letošního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2026, č. j. 1 Azs 39/2026-23, neboť to se výslovně vztahuje „k situaci na Ukrajině po zahájení ruské agrese dne 24. 2. 2022“, tj. stavu ve třetí čtvrtině roku 2026 neaktuálnímu.
54. Soud nepřehlédl ani argumentaci žalobce založenou na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27, č. 4683/2025 Sb. NSS. Z tohoto rozhodnutí skutečně plyne, že osobám spadajícím do osobního rozsahu prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 svědčí dočasná ochrana již na základě samotného unijního aktu a členské státy jim následně poskytují konkrétní práva s touto ochranou spojená, zejména oprávnění k pobytu.
55. Lze proto připustit, že žalobci mohl prima facie svědčit nárok na poskytnutí práv spojených s dočasnou ochranou. Takový nárok však žalobce v rozhodné době nijak neuplatnil. Ze správního spisu nevyplývá, že by o dočasnou ochranu požádal, že by bylo vedeno řízení o její poskytnutí ani že by mu svědčilo oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany. Žalovaný proto nebyl při rozhodování o zajištění povinen vycházet z předpokladu, že žalobce požívá konkrétní práva spojená s tímto institutem.
56. Za toho stavu tedy žalobce formálně naplnil podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a tento zajišťovací institut může také vést k naplnění svého účelu: není jasné, že by žalobce v dohledné době nemohl být vyhoštěn na Ukrajinu. Provedení rozhodnutí o vyhoštění tedy stále zůstává za aktuálních okolností reálné a zajištění plní svůj účel.
57. Na uvedených závěrech nic nemění ani odkazy žalobce na oznámení Evropské komise o vyřazení Ukrajiny ze seznamu bezpečných zemí původu ani na šetření Veřejného ochránce práv. Posouzení bezpečné země původu a posouzení existence obecné překážky vycestování představují odlišné právní otázky a z první skutečnosti bez dalšího neplyne nemožnost návratu všech státních příslušníků daného státu. Stejně tak závěry Veřejného ochránce práv nepředstavují právně závazné posouzení otázky vycestovatelnosti a nemohou samy o sobě převážit nad individuálním posouzením okolností konkrétní věci. Ani jeden z uvedených podkladů proto nezpochybňuje závěr soudu, že v poměrech nyní projednávané věci nebyla zjištěna taková okolnost, která by již v době vydání napadeného rozhodnutí vylučovala možnost budoucího návratu žalobce na Ukrajinu.
58. Soud dále přezkoumal, zda ze strany žalovaného nedošlo k pochybení ve vztahu k neuplatnění zvláštních opatření, a dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je v tomto ohledu dostatečně a přiléhavě odůvodněno.
59. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu ve spojení s § 46a odst. 1 zákona o azylu je pak třeba přihlédnout k důvodu zajištění a hodnotit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo, tedy zda by zvláštní opatření bylo dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění, v daném případě za účelem vycestování (§ 47 odst. 2 zákona o azylu). Je proto na místě zohlednit mimo jiné i pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu (srov. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 349/2016-48 ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 119/2018-28 ze dne 7. 2. 2019 a přiměřeně i usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 5 Azs 20/2016-38 ze dne 28. 2. 2017, č. 3559/2017 Sb. NSS).
60. Jakkoliv nelze paušálně vyloučit možnost uložení zvláštních opatření v případech existence důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Správnímu orgánu nic nebrání, aby stejné okolnosti zohlednil jak při zvažování nutnosti zajištění, tak při souběžných úvahách o účinnosti zvláštních opatření – v zásadě jde totiž o vzájemně se překrývající a doplňující úvahy, při kterých mohou být tytéž okolnosti důvodem jak pro zajištění, tak pro vyloučení aplikace zvláštních opatření jako opatření dostatečného k dosažení sledovaného cíle (srov. rozsudky NSS č. j. 1 Azs 126/2018-33 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 4 Azs 105/2017-24 ze dne 14. 7. 2017).
61. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí odpovídá. Vychází z toho, že žalobce se na území České republiky nacházel neoprávněně, ilegálně zde pracoval a neuposlechl rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU. Za toho stavu nelze očekávat, že se žalobce dobrovolně podrobí uloženým omezením a bude k dispozici pro řízení o udělení mezinárodní ochrany, ani pro případné uskutečnění návratu, tedy že zvláštní opatření bude dostatečné k dosažení cíle zajištění za účelem vycestování (srov. přiměřeně rozsudek NSS č. j. 5 Azs 107/2020-46 ze dne 25. 6. 2020, č. 4058/2020 Sb. NSS, odst. 55-56).
62. Soud pak nad rámec žalobních bodů přezkoumal, zda stanovená doba zajištění nebyla nepřiměřeně dlouhá a v rozporu s azylovým procedurálním nařízením.
63. V typovém případě zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je účel zajištění z povahy věci provázán s délkou řízení o mezinárodní ochraně. Účelem zajištění je potřeba překlenout dobu, po kterou je vedeno řízení o mezinárodní ochraně, které bylo zahájeno účelovou žádostí cizince. Doba zajištění podle tohoto ustanovení se proto bude odvíjet od předpokládané délky řízení o mezinárodní ochraně. Cizince nelze zajistit na dobu kratší, než je doba řízení o mezinárodní ochraně – opačný postup by vedl ke zmaření účelu institutu zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 363/2017-38 ze dne 23. 1. 2019).
64. Právě z tohoto hlavního účelu zajištění a jeho vazby na řízení o mezinárodní ochraně žalovaný vycházel. Výslednou dobu zajištění 110 dnů stanovil jako zákonnou lhůtu pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně v rámci tzv. zrychleného řízení při posuzování žádosti zjevně nedůvodné, tj. 90 dnů, 10 dnů odpovídajících lhůtě k podání žaloby proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně a 10 dnů na ověření podání či nepodání žaloby a návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.
65. Takto stanovená doba je konstantou individualizovaného posouzení. Pokud je cizinec z uvedených důvodů a za obvyklých skutkových okolností zajištěn na 110 dnů, plyne z judikatury Nejvyššího správního soudu, že jde o přezkoumatelné a přiměřené omezení osobní svobody založené na konkrétních okolnostech případu. Formální změna právní úpravy bez podstatné proměny hmotněprávních kritérií pak neodůvodňuje změnu této judikatury (srov. rozsudek NSS č. j. 9 Azs 38/2024-50 ze dne 14. 3. 2024, a judikaturu cit. v jeho odst. 23–24).
66. Stanovená doba 110 dnů zajištění nepřekračuje zákonem předvídanou maximální dobu 180 dnů nejdelšího možného zajištění podle § 46a odst. 5 zákona o azylu. Úvaha žalovaného v obecné rovině obstojí také co do účelu zajištění: žalovaný navázal stanovenou dobu na dobu možného trvání řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany (čl. 35 odst. 3 azylového procedurálního nařízení) a dobu potřebnou pro související úkony. Ve výsledku tedy žalovaný dobu zajištění určil tak, že zajištění bude končit v době, kdy by mělo být (pravomocně) jasno o právním osudu žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. To přesně odpovídá účelu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (srov. cit. rozsudek č. j. 1 Azs 363/2017-38).
67. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že žalovaný přistoupil k zajištění žalobce za splnění zákonných podmínek, na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, a jeho úvahy netrpěly žádnými vnitřními rozpory či zjevnými nesprávnostmi. Napadené rozhodnutí respektovalo mezinárodní úmluvy stejně jako všechny individuální okolnosti případu, které byly žalovanému známy a jeho odůvodnění bylo dostatečné a přezkoumatelné. Z uvedených důvodů soud dle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu coby nedůvodnou zamítl (výrok I. rozsudku).
VI.
Náklady řízení
68. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému však žádné náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, ani nepožadoval jakoukoli jejich náhradu. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků řízení nebyla náhrada nákladů přiznána (výrok II. rozsudku).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Plzeň 13. 10. 2026
Mgr. Jaroslava Křivánková v.r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje H. K.