Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

19 A 39/2026 - 23

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Loudovou ve věci

žalobce: X, narozený dne X

státní příslušnost X

zastoupený advokátem Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M.

sídlem Španělská 770/2, 120 00 Praha 2

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2026, č. j. OAM-1136/LE-LE05-LE05-Z-2026

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), kterým žalovaný zajistil žalobce podle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v čl. 51 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (dále jen „procedurální nařízení“), tedy do dne 5. 10. 2026.

II. Žalobní body

2. Žalobce dne 5. 9. 2026 přicestoval letecky do České republiky (dále jen „ČR“). Na Letišti Václava Havla v Praze se při pobytové kontrole provedené příslušníky Inspektorátu cizinecké policie Praha-Ruzyně (dále jen „ICP“) prokázal pravým cestovním dokladem, v němž měl vlepeno finské vízum. Po podrobnějším zkoumání bylo příslušníky ICP zjištěno, že v případě víza vydaného Finskem jde o padělek. Žalobce nedisponoval jiným dokladem opravňujícím jej ke vstupu a pobytu v ČR, proto mu byl odepřen vstup na území. Žalobce na místě podal žádost o mezinárodní ochranu. Následně bylo dne 10. 9. 2026 vydáno rozhodnutí o zajištění žalobce za účelem zabránění jeho vstupu na území, které nabylo právní moci dne 11. 9. 2026.

3. Žalobce považuje rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nedostatečným způsobem zdůvodnil zajištění žalobce v přijímacím středisku podle příslušných ustanovení zákona.

4. V případě žalobce absentují podmínky pro vedení řízení na hranicích podle čl. 42 odst. 1 písm. f) procedurálního nařízení.

5. Žalobce připouští, že užil služeb převaděčů a že si za úplatu opatřil padělané finské vízum, aby mohl vycestovat z X. V tomto ohledu však žalobce zároveň uvádí, jak ostatně sdělil už při prvním kontaktu s ICP, tak s žalovaným, že v zemi původu mu hrozí pronásledování za uplatňování svých politických práv. Žalobce se v X podílel na činnosti politické strany PTI (Pakistan Tehreek-e-Insaf) a byl členem Union Council, organizačního výboru strany PTI na obecní úrovni. Pravidelně se účastnil mítinků a demonstrací strany PTI, pomáhal s výběrem financí na její činnost. V roce X byl zadržen a následně bylo zahájeno jeho vyšetřování z důvodu údajného poškození majetku dle protiteroristického zákona Pákistánu z roku X. V roce X bylo v případě žalobce zahájeno vyšetřování z důvodu údajného poškození státního majetku.

6. Dle zprávy o zemi původu Pákistán – Informace australské vlády, vypracované Ministerstvem zahraničních věcí a obchodu (DFAT) ze dne 11. 11. 2025, lidskoprávní organizace uvádějí, že pákistánské státní orgány perzekvovaly představitele strany PTI a jejich rodinné příslušníky násilným zmizením osob, zatýkáním a uvězňováním (někdy i vícenásobným) z důvodu jejich politických názorů. Podle zdrojů žijících v této zemi se pákistánská vláda, armáda a bezpečnostní složky snažily oslabit stranu PTI tím, že vyvíjely tlak na její představitele „preventivní vazbou“. Podobně zpráva COI Report – Pakistan: Country Focus z května 2026 konstatuje, že v listopadu 2024 se tisíce příznivců bývalého předsedy vlády Imrána Chána a strany PTI vydaly na pochod do Islámábádu; organizace Amnesty International informovala o použití síly ze strany bezpečnostních sil, o obětech, dočasných omezeních mobilních internetových služeb a hromadných zatčeních 4 000 osob. K dalším protestům příznivců opozice došlo ve velkých městech dne 8. února 2026, kdy uplynulo druhé výročí parlamentních voleb z roku 2024. V květnu 2025 Nejvyšší soud Pákistánu potvrdil oprávněnost vojenských soudních řízení s civilisty obviněnými z účasti na nepokojích z května 2023, čímž zrušil dřívější omezení; toto rozhodnutí bylo kritizováno jako podkopávající záruky spravedlivého procesu.

7. Žalobce upozornil na čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Podle odstavce 1 citovaného ustanovení smluvní státy nebudou členské státy stíhat nezákonný vstup a přítomnost osob, které přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení, za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost. Žalobce má za to, že výše uvedené předpoklady splňuje, a to vzhledem k výše uvedeným informacím, které od počátku prvního kontaktu s žalovaným konstantně uvádí. Napadané rozhodnutí je tak podle žalobce ve vztahu k povinnému postupu podle čl. 42 odst. 1 písm. f) ve spojení s čl. 45 procedurálního nařízení nepřezkoumatelné. Žalovaný byl povinen vypořádat se s tvrzeními žalobce, která nasvědčují tomu, že žalobce přichází přímo z území, kde byl ohrožen jeho život a svoboda ve světle článku 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Podle odst. 1 zmíněného ustanovení žalovaný tak neměl stíhat nezákonný vstup žalobce na území; podle odst. 2 pak měl přistoupit pouze k těm omezením svobody pohybu, jaká jsou v případě žalobce nezbytná.

8. Žalovaný však nepřistoupení k mírnějším alternativám k zajištění odůvodnil pouze skutečnostmi, že žalobce přicestoval s padělkem víza vydaného Finskem, o mezinárodní ochranu požádal po uplynutí zhruba 12 hodin, a že po dvouletém pobytu v X do ČR vycestoval přes Pákistán, kde strávil X dní mezi X a X. Tuto skutečnost ovšem žalobce během pohovoru ve věci mezinárodní ochrany vysvětlil tím, že se v X necítil bezpečně, vzhledem k tomu, že pákistánské tajné služby mohou zasáhnout i v zemích Blízkého Východu. Zároveň s povolením k dlouhodobému pobytu v X nemohl cestovat do dalších států, proto přechodně vycestoval do Pákistánu, kde se oněch X dní skrýval u příbuzného, následně zaplatil převaděčům za vízum do Finska a utekl. V okolnostech přicestování do ČR je možné spatřovat kumulativní naplnění podmínek uvedených v čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

9. Žalovaný též nedostatečně zdůvodnil upřednostnění institutu zajištění před mírnějšími alternativami uvedenými v . Žalovaný v rámci jediného odstavce shrnuje důvody nepřistoupení k mírnějším alternativám k zajištění podle , podle jeho názoru lze předpokládat, že by se žalobce pokusil zabránit svému návratu přerušením kontaktu se správním orgánem, nebo vstupem na území jiného státu.

10. Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že správní orgány mají povinnost vzít v potaz okolnosti případu žadatele o mezinárodní ochranu, jakými jsou jazykové či kulturní překážky (například neznalost prostředí a právních předpisů). Z toho nelze dovozovat jakýkoliv zlý úmysl vyhýbat se případnému negativnímu posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Takový úmysl musí být podle názoru žalobce podložen širšími zjištěními o protichůdnosti tvrzení žalobce, případně o jeho úmyslu mařit výkon rozhodnutí správního orgánu. Žalobce navíc podotýká, že se správními orgány od počátku řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu spolupracuje při provádění jednotlivých úkonů.

11. Žalobce proto shrnuje, že k zajištění má být obecně přistupováno jako k prostředku ultima ratio pro případ, že nepřichází v úvahu aplikace alternativních řešení. Správní orgán měl tedy povinnost zabývat se alternativami k zajištění a přistoupit k němu až poté, co by bylo prokázáno, že nelze účinně uplatnit jiná, mírnější opatření. Pokud jde o omezení osobní svobody spočívající v zajištění žadatele je třeba trvat na tom, aby správní orgán řádně a podloženě vyložil, proč k zajištění přistupuje, odůvodnění dostatečně individualizoval a zohlednil specifika daného žadatele, postupoval co nejrychleji a také odůvodnil, proč by zvláštní mírnější opatření nebyla dostačující (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2017, č. j. -37, který je přiměřeně aplikovatelný i v řízeních podle ve znění účinném od 12. 6. 2026; , čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1346 ze dne 14. května 2024, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, dále jen „přijímací směrnice“).

12. Na mezinárodní úrovni Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále též jako „UNHCR“) vypracoval doporučení týkající se zavedení otevřených přijímacích center a alternativ k detenci, ve kterém shrnuje, že existence alternativ je nezbytná, protože mimo jiné: (i) mezinárodní právo vyžaduje, aby omezení osobní svobody bylo opatřením ultima ratio; (ii) existence alternativ předchází výskytu nezákonné detence; (iii) eliminuje se riziko poškození zdraví a psychiky osoby zbavené osobní svobody. UNHCR dále poskytuje několik příkladů alternativních opatření, jako je dohled probačního úředníka či jiné osoby, záruka, povinnost hlásit se ve stanovených intervalech nebo přesun do otevřeného imigračního střediska.

13. Ani v případě již existujících alternativ nepostačuje, pokud na tyto správní orgán či soud pouze odkáží s tím, že jich nebylo možno v daném případě využít. Existence alternativ pro forma nemůže být považována za dostatečnou ve smyslu shora uvedené právní úpravy.

14. Správní orgán má povinnost možnost aplikace alternativ k zajištění aktivně zkoumat a v tomto kontextu se například dotázat osob, jichž se má opatření týkat, na další informace potřebné pro posouzení možnosti alternativ – doptat se na možnost spolupráce se správním orgánem např. v podobě pravidelného hlášení se, vysvětlit podmínky nabízené alternativy atd. Pokud správní orgán na základě svých zjištění a důkladného šetření dospěje k závěru, že v předmětném případě není naprosto nezbytné aplikovat detenci, má povinnost uložit alternativní opatření. Úvaha správního orgánu tedy nesmí být vedena tím způsobem, že detence je preferovanou formou opatření a alternativy přicházejí v úvahu až druhotně, žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. -47, bod 13. Konstatování správního orgánu o tom, že žádná jiná alternativa nepřipadala v úvahu pro výše uvedené důvody nemůže nahrazovat důkladné posouzení alternativ k zajištění správním orgánem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není dostatečně zřejmé, jaké individuální okolnosti v žalobcově případě odůvodňují omezení jeho osobní svobody a jaké okolnosti vedou k závěru, že v jeho případě nepostačí uložení některého ze zvláštních opatření podle .

III. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Napadené rozhodnutí vychází z konkrétních okolností přicestování žalobce, jeho pobytové a cestovní historie, jeho vlastních vyjádření a podkladů předaných Policií ČR. Z rozhodnutí je zřejmé, jaké skutečnosti žalovaný zjistil, jak je hodnotil a proč dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro zajištění žalobce za účelem zabránění vstupu na území a že zvláštní opatření nemohlo být účinné.

16. K námitce nesprávné aplikace čl. 42 odst. 1 písm. f) procedurálního nařízení žalovaný zdůraznil, že žalobce dne 5. 9. 2026 přicestoval letecky na Letiště Václava Havla Praha a při hraniční kontrole se prokázal pravým pákistánským cestovním dokladem, v němž měl vlepeno padělané finské vízum. Jiným dokladem opravňujícím jej ke vstupu a pobytu na území ČR nedisponoval, a proto mu byl vstup na území odepřen. Žalobce přitom ani v žalobě nezpochybňuje, že si padělané vízum za úplatu opatřil prostřednictvím převaděčů a vědomě je použil při cestě na území EU. Žalovaný nezaložil svůj závěr pouze na skutečnosti, že žalobce nesplňoval podmínky vstupu na území. Podstatný byl způsob, jakým se žalobce pokusil podmínky vstupu obejít. Nešlo tedy o situaci, kdy by pouze nedisponoval potřebným pobytovým oprávněním, nýbrž o vědomé opatření a následné použití padělaného víza za účelem vytvoření zdání, že podmínky pro vstup do schengenského prostoru splňuje. Takové jednání představuje konkrétní okolnost vztahující se přímo k osobě žalobce a jeho chování při vstupu na území.

17. Argumentace žalobce týkající se důvodů jeho odchodu z Pákistánu tento závěr sama o sobě nezpochybňuje. Žalobce v žalobě popisuje své politické aktivity v Pákistánu, údajné zadržení v letech 2023 a 2024 a situaci příznivců strany PTI. Tato tvrzení se však primárně vztahují k důvodnosti jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Předmětem nynějšího řízení není posouzení, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, nýbrž zákonnost jeho zajištění za účelem zabránění vstupu na území.

18. K odkazu žalobce na čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků žalovaný uvádí, že napadeným rozhodnutím nebyl žalobce sankcionován za neoprávněný vstup ani za podání žádosti o mezinárodní ochranu. Podání žádosti mu nebylo znemožněno a o této žádosti je vedeno příslušné řízení. Čl. 31 odst. 1 této úmluvy proto sám o sobě nevylučuje omezení pohybu související s řízením o žádosti. Ani čl. 31 odst. 2 citované úmluvy takové omezení nevylučuje, nýbrž požaduje, aby nepřekračovalo nezbytnou míru. Nelze přisvědčit ani tvrzení žalobce, že okolnosti jeho cesty bez dalšího prokazují splnění podmínek čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Ze samotné žaloby vyplývá, že před příletem do ČR dlouhodobě pobýval v X, následně se vrátil do Pákistánu, kde mezi X a X pobýval X dní, a poté vycestoval přes X a X do Prahy. Žalobce přitom část vysvětlení této pobytové historie opírá o tvrzení učiněná až během pohovoru ve věci mezinárodní ochrany, tedy po vydání napadeného rozhodnutí. Tato pozdější tvrzení nemohou zpětně zpochybnit skutkové závěry správního orgánu založené na podkladech, které měl k dispozici dne 10. 9. 2026.

19. Ani námitka týkající se zvláštních opatření neodpovídá obsahu napadeného rozhodnutí. Žalovaný možnost jejich využití neposuzoval pouze obecně, ale ve vztahu ke konkrétním okolnostem žalobcova případu. Přihlédl zejména k tomu, že žalobce přicestoval s padělaným finským vízem, které si vědomě opatřil za úplatu prostřednictvím převaděčů, k jeho cestovní a pobytové historii a rovněž ke skutečnosti, že o mezinárodní ochranu požádal až po odepření vstupu na území. Tyto skutečnosti nebyly hodnoceny izolovaně. Jejich význam spočívá především v tom, že žalobce byl ochoten za účelem dosažení svého cíle využít služeb převaděčů, opatřit si padělaný doklad a následně jej při hraniční kontrole použít jako pravý. Právě dosavadní způsob jednání žalobce byl relevantní pro posouzení, zda lze důvodně očekávat, že v případě uložení zvláštního opatření bude dobrovolně respektovat povinnosti s ním spojené a zůstane správnímu orgánu dostupný po celou dobu řízení.

20. Tvrzení žalobce, že se správními orgány od počátku řízení řádně spolupracuje, tento závěr samo o sobě nevyvrací. Žalovaný nehodnotil ochotu žalobce spolupracovat pouze podle jeho chování po podání žádosti, ale v souvislosti s celým předcházejícím jednáním. V napadeném rozhodnutí uvedl, že s ohledem na zjištěné okolnosti lze předpokládat, že by se žalobce mohl pokusit zabránit svému návratu přerušením kontaktu se správním orgánem nebo vstupem na území jiného státu. Tato úvaha navazuje na konkrétní způsob žalobcovy cesty a na skutečnost, že za účelem vstupu na území schengenského prostoru již využil padělané vízum.

21. Žalobce dále namítá, že se žalovaný možností zvláštních opatření zabýval pouze v jediném odstavci. Samotný rozsah odůvodnění však není rozhodující. Podstatné je, zda jsou z něj seznatelné důvody, pro které správní orgán považoval zvláštní opatření v konkrétním případě za neúčinné. Žalovaný nezpochybňuje obecné závěry judikatury citované žalobcem o subsidiaritě zajištění a nutnosti individuálního posouzení. Z této judikatury však nevyplývá, že zvláštní opatření musí být uloženo vždy, pokud žalobce deklaruje ochotu spolupracovat. V nynějším případě žalovaný vycházel z individuálních okolností žalobce a žalobní argumentace neprokazuje, že by možnost využití zvláštního opatření opomenul nebo svůj závěr založil pouze na obecných předpokladech bez vztahu ke konkrétní osobě žalobce.

IV. Obsah správního spisu

22. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce přicestoval do Prahy dne 5. 9. 2026 v X hodin linkou X z X a měl v úmyslu vstoupit na území ČR. Dne 5. 9. 2026 ve 13:57 hodin se jmenovaný při hraniční kontrole policistům ICP předložil svůj pravý cestovní doklad Pákistánu, v němž měl vlepeno schengenské vízum typu D s délkou pobytu 365 dní a platností do dne 17. 8. 2027 údajně vydané Finskem. Tento doklad byl z důvodu podezření, že se jedná o padělek, podroben odbornému zkoumání. Z odborného vyjádření o posouzení pravosti dokladu ze dne 5. 9. 2026 vyplývá, že cestovní doklad Pákistánu nevykazuje známky padělání a osoba, která jej předložila, je jeho oprávněným držitelem, nicméně vízový štítek Finska je kompletní padělek. Žádným vízem či jiným dokladem, který by jej opravňoval ke vstupu a pobytu na území ČR, potažmo Evropské unie, jmenovaný nedisponoval. Z tohoto důvodu mu byl příslušníky ICP dne 5. 9. 2026 v 15:00 hodin odepřen vstup na území ČR. Následně dne 5. 9. 2026 ve 20:50 hodin požádal o mezinárodní ochranu.

23. Jako důvod své žádosti o mezinárodní ochranu jmenovaný uvedl ohrožení svého života z politických důvodů ze strany pákistánských tajných služeb.

24. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce přicestoval do Prahy neoprávněně, na základě padělku víza vlepeného v jeho cestovním dokladu, čímž došlo k neoprávněné změně jeho cestovního dokladu. Toto vízum si obstaral za úplatu od zprostředkovatele, a muselo mu tedy být známo, že se nejedná o regulérní doklad. Ačkoliv toto své protiprávní jednání odůvodňuje ohrožením ve vlasti ze strany tajných služeb, zároveň vypověděl, že z Pákistánu vycestoval legálně na základě vlastního cestovního dokladu, což o zájmu tajných služeb nesvědčí. Značně protimluvné je také jeho vyjádření ohledně jeho předchozího téměř dvouletého pobytu v X, kde měl, jak vyplývá z jeho cestovního dokladu, udělené pracovní vízum. Jmenovaný totiž uvedl, že v X pobýval kvůli svému ohrožení v Pákistánu, ale necítil se tam bezpečně a obával se odvlečení tajnými službami zpět do Pákistánu. Z tohoto důvodu se měl dle svého tvrzení vrátit do Pákistánu sám. Správní orgán je však přesvědčen, že pokud by žadatel skutečně v Pákistánu pociťoval obavu o svůj život, nevracel by se tam. Zvláště pokud si vízum pro cestu do Evropy, resp. jeho padělek, obstaral nelegálním způsobem, a nebyl tedy nucen zdržovat se v zemi původu a navštívit tam příslušný zastupitelský úřad. Je také zřejmé, že jmenovaný požádal o mezinárodní ochranu teprve poté, co neuspěl jeho pokus vstoupit na území ČR na základě padělku finského víza a byl mu odepřen vstup na území. Přestože jmenovaný policistům ICP v rámci prvotního prověřování tvrdil, že do ČR přicestoval právě proto, aby zde požádal o mezinárodní ochranu, neučinil tak nejen bezprostředně po příletu do Prahy, ale ani poté, co mu bylo zabráněno v protiprávním vstupu na území, nýbrž až téměř šest hodin poté, co mu byl vstup na území odepřen. To vše vzbuzuje silné podezření, že ČR není skutečným cílem jmenovaného, a ten by v případě vstupu na území pokračoval do své skutečné destinace, čímž by opětovně porušil veřejný pořádek, čehož se již svým popsaným protiprávním jednáním dopustil. Žalovaný žadatele považoval za hrozbu pro veřejný pořádek členských států, v jeho případě je tedy uplatnění azylového řízení na hranicích dle procedurálního nařízení povinné.

25. Žadatel není nezletilou osobou bez doprovodu, v jejímž případě se dle článku 53 odst. 1 procedurálního nařízení řízení na hranicích nepoužije. V souladu s článkem 53 odst. 2 procedurálního nařízení přestane používat řízení na hranicích v kterékoli fázi tohoto řízení, pokud shledá, že nastal některý z případů předpokládaných tímto článkem. Aktuálně však nemá poznatky o tom, že by takový důvod v případě žadatele nastal. Jak vyplývá ze screeningového formuláře zpracovaného ICP, v průběhu prvotního prověřování (screeningu) nebyla v případě žadatele identifikována žádná zranitelnost a jmenovaný prohlásil, že se cítí zdráv a neužívá žádné léky. Dle formuláře procesních záruk zpracovaného Správou uprchlických zařízení je žadatel osobou bez potřeby zvláštních procesních záruk. Také do protokolu o poskytnutí údajů ke své žádosti o mezinárodní ochranu žadatel dne 10. 9. 2026 uvedl, že je zdravý a nemá žádné zdravotní omezení a jiné zvláštní potřeby.

26. Správní orgán dále posoudil, zda lze uplatnit zvláštní opatření dle , dospěl k závěru, že nikoliv. Zvláštní opatření dle může mít podobu povinnosti zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo se osobně hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Výše jmenovaný nebude mít dle článku 68 odst. 3 procedurálního nařízení v případě, že o jeho žádosti bude v zákonem stanovené lhůtě 4 týdnů rozhodnuto tak, že se žádost zamítá jako nedůvodná, jako zjevně nedůvodná, jako nepřípustná podle čl. 38 odst. 1 písm. a), d) nebo e) nebo odst. 2 nebo jako konkludentně vzatá zpět, právo setrvat na území. Za takové situace není žádná záruka, že by zvláštní opatření bylo v případě vydání některého z výše specifikovaných typů rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu účinné. Naopak lze spíše předpokládat jeho neúčinnost, jelikož by se žadatel, již bez práva setrvat na území, vysoce pravděpodobně pokusil zabránit svému návratu např. přerušením kontaktu se správním orgánem, nebo vstupem na území jiného členského státu. K tomuto závěru vede správní orgán mj. skutečnost, že jmenovaný sice v rámci screeningu policistům ICP tvrdil, že do ČR přicestoval, aby požádal o mezinárodní ochranu, nicméně o ni bezprostředně po svém příletu nepožádal a učinil tak až po více než dvanácti hodinách a po neúspěšném pokusu vstoupit na základě padělku víza na území ČR, přestože mu v dřívějším podání žádosti objektivně nic nebránilo. Tvrzení o úmyslu žádat o mezinárodní ochranu v ČR se tak jeví jako nepřesvědčivé a celá situace budí spíše dojem, že jde o způsob, jak si vynutit vstup na území, aby žadatel mohl pokračovat do své skutečné zamýšlené destinace. Je také zřejmé, že k cestě do ČR jmenovaný použil padělek víza, který si obstaral za úplatu od zprostředkovatele, a musel si být tedy vědom, že jde o doklad neregulérní. Tvrzení o ohrožení v Pákistánu nekorespondují s jednáním žadatele, kdy se do Pákistánu krátce před cestou do Evropy sám dobrovolně vrátil, ačkoliv k tomu objektivně nebyl nucen. Z těchto důvodů by uplatnění zvláštního opatření dle nebylo účinné. V porušování povinností by mu případně uložené mírnější opatření spočívající ve zvláštním opatření dle , tedy v povinnosti zdržovat se v určeném pobytovém středisku, nebo se ve stanovené době osobně hlásit ministerstvu, fakticky nijak nebránilo. Žalovaný též odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu 21. 3. 2019, č. j. -89. Pokud je účelem zajištění zabránění vstupu jmenovaného na území, opatření zahrnující umožnění vstupu na území není alternativou, která by mohla docílit účelu zajištění.

27. Správní orgán se dále zabýval délkou doby zajištění jmenovaného. V souladu s ustanovením má být žadatel zajištěn za účelem zabránění jeho vstupu na území po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v článku 51 odst. 2 procedurálního nařízení. Dle tohoto ustanovení činí maximální délka řízení na hranicích 12 týdnů od okamžiku registrace žádosti. V případě jmenovaného bude nezbytné nejprve vyhodnotit, zda jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany není nepřípustná v souladu s článkem 38 procedurálního nařízení, nebo zjevně nedůvodná dle článku 42 odst. 1 písm. a) až g) a j) a odst. 3 písm. b) procedurálního nařízení. Dle platí, že v řízení na hranicích musí správní orgán vydat rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve lhůtě 4 týdnů od registrace žádosti. Pokud by v této lhůtě nebylo o žádosti rozhodnuto, uplatní se automaticky článek 53 odst. 2 procedurálního nařízení, hraniční řízení se přestane uplatňovat a žadateli bude povoleno vstoupit na území. V případě, že by však správní orgán v uvedené lhůtě rozhodl, není na místě, aby byl jmenovanému vstup na území povolen. V souladu s článkem 51 odst. 2 procedurálního nařízení tedy správní orgán stanovil dobu zajištění žadatele za účelem zabránění jeho vstupu na území na dobu 4 týdnů ode dne registrace žádosti. Jmenovaný podal svou žádost dne 5. 9. 2026 a k její registraci došlo dne 7. 9. 2026, tedy v nejbližší následující pracovní den, a za dodržení lhůty pro registraci žádosti dle . Posledním dnem lhůty 4 týdnů je den 5. 10. 2026. Takto stanovenou lhůtu zajištění správní orgán považuje za přiměřenou. V případě, že v této lhůtě bude ve věci rozhodnuto, může být doba trvání zajištění prodloužena, a to i opakovaně až na maximální dobu 12 týdnů.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

28. Městský soud v Praze o věci samé rozhodl bez jednání podle , které se v azylovém řízení na hranicích vedeném podle téhož zákona použije obdobně, jelikož účastníci řízení v zákonné pětidenní lhůtě po podání žaloby nenavrhli projednání věci při ústním jednání a soud nepovažuje nařízení ústního jednání za nezbytné.

29. Zdejší soud nebyl při přezkumu vázán žalobními body a přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v celém rozsahu ( ), vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování soudu ( .). Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

30. Po vydání napadeného rozhodnutí byl s žalobcem provedený pohovor dne 16. 9. 2026, kde žalobce rozvedl své důvody pro udělení mezinárodní ochrany a byl dotazován i na pobytovou historii. Žalovaný následně dne 25. 9. 2026 zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle ve spojení s čl. 42 odst. 1 písm. j) a čl. 39 odst. 4 procedurálního nařízení jako zjevně nedůvodnou, rozhodl, že pobyt žalobce na území Evropské unie je neoprávněný podle čl. 3 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, žalobce je povinen vycestovat ve lhůtě 7 dnů ode dne uvedeného v . Žalovaný v rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany konstatoval, že žadatel nespadá do kategorie osob, u nichž nelze 20 % nebo nižší podíl kladně vyřízených rozhodnutí považovat za reprezentativní z hlediska potřeb jejich ochrany. Za uplynulé období žádalo o mezinárodní ochranu v Evropské unii necelých 19 000 občanů Pákistánu, uvedené procento tudíž vychází z poměrně vysokého počtu žádostí. Žadatel je současně příslušníkem většinového etnika a vyznává většinové náboženství a není příslušníkem ani žádné jiné menšiny, pro kterou by uvedené procento mohlo být považováno za nereprezentativní. Správnímu orgánu je rovněž známo, že azylový příběh související s PTI patří v evropském kontextu mezi nejběžnější, a toto procento je pro něj tudíž reprezentativní. Žalovaný dospěl k závěru, že žadatel minimálně v několika částech svůj azylový příběh zásadně zveličuje, a ten je tedy částečně nevěrohodný. Ačkoli správní orgán nepopřel, že žadatel může být řadovým příznivcem strany PTI a projevoval svůj politický názor účastí na politických manifestacích, po zhodnocení výpovědi žalobce a po zhodnocení obsahu informací o zemi původu žalovaný uzavřel, že žadatel nebyl pronásledován. Pákistánské orgány se při perzekuci zaměřují především na vysoce postavené představitele strany, potažmo jejich rodinné příslušníky. Řadoví členové strany, natož pouze příznivci strany, nejsou státními orgány aktivně postihováni s výjimkou těch, kterým jsou přisuzovány násilné trestné činy spáchané v souvislosti s protestními akcemi. Žadatelova tvrzení o skrývání a neustálém stíhání správní orgán vyhodnotil jako nevěrohodná.

31. Podle ministerstvo vede azylové řízení na hranicích podle čl. 43, včetně čl. 43 odst. 1, až 54 azylového procedurálního nařízení u těch žadatelů o udělení mezinárodní ochrany podle odstavce 1, kterým vydalo rozhodnutí o zajištění podle odstavce 4, rozhodnutí o uložení zvláštního opatření nebo rozhodnutí o povinnosti zdržovat se v azylovém zařízení podle . Došlo-li ke zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle čl. 40 a 41 azylového procedurálního nařízení, pokračuje se v azylovém řízení na hranicích nebo, je-li to možné, v postupu podle nařízení o návratu z hranice.

32. Podle ministerstvo do 5 pracovních dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodne o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, za účelem zabránění jeho vstupu na území, a to po dobu vedení řízení na hranicích, nejdéle po dobu stanovenou v čl. 51 odst. 2 azylového procedurálního nařízení. Ustanovení až 46f se použijí obdobně. Jde-li o žadatele o udělení mezinárodní ochrany bez práva setrvat na území nebo následně o cizince, rozhodnutí o zajištění vydané ministerstvem podle věty první je nadále platné i po dobu stanovenou v čl. 4 odst. 2 nařízení o návratu z hranice. Počítání doby zajištění se řídí právním postavením dotčené osoby. Pro účely dalšího postupu podle nařízení o návratu z hranice postupuje policie podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky.

33. Podle zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v přijímacím nebo pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k dosažení cíle namísto zajištění. Ministerstvo v rozhodnutí o uložení zvláštního opatření stanoví způsob výkonu zvláštního opatření a jeho délku, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně. Rozklad, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné; ustanovení se nepoužije, ustanovení se použije přiměřeně. Ministerstvo po dobu platnosti rozhodnutí o uložení zvláštního opatření a o prodloužení zvláštního opatření zkoumá, zda důvody pro uložení zvláštního opatření trvají. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany je povinen strpět uložení zvláštního opatření. Kontrolu dodržování zvláštního opatření provádí ministerstvo; na tuto kontrolu se kontrolní řád nevztahuje.

34. Podle čl. 45 odst. 1 procedurálního nařízení členský stát posoudí žádost v řízení na hranicích v případech uvedených v čl. 43 odst. 1, pokud nastane některá z okolností uvedených v čl. 42 odst. 1 písm. c), f) nebo j).

35. Podle čl. 42 odst. 1 písm. f) procedurálního nařízení aniž je dotčen čl. 21 odst. 2, urychlí rozhodující orgán v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II věcné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, pokud existují dostatečné důvody považovat žadatele za hrozbu pro národní bezpečnost nebo veřejný pořádek členských států nebo byl žadatel ze závažných důvodů týkajících se národní bezpečnosti či veřejného pořádku vypovězen za použití donucovacích prostředků podle vnitrostátního práva.

36. Podle čl. 43 odst. 1 procedurálního nařízení po prověřování provedeném v souladu s nařízením (EU) 2024/1356 může členský stát v souladu se základními zásadami a zárukami kapitoly II v příslušných případech a za předpokladu, že žadateli dosud nebylo povoleno vstoupit na území členských států, posoudit žádost v řízení na hranicích, pokud ji učinil státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, kteří nesplňují podmínky pro vstup na území členského státu stanovené v článku 6 nařízení (EU) 2016/399. Řízení na hranicích se může uskutečnit: a) na základě žádosti učiněné na hraničním přechodu na vnějších hranicích nebo v tranzitním prostoru; b) po zadržení v souvislosti s neoprávněným překročením vnějších hranic; c) po vylodění na území členského státu po pátrací a záchranné operaci; d) po relokaci v souladu s čl. 67 odst. 11 nařízení (EU) 2024/1351.

37. Podle čl. 43 odst. 2 procedurálního nařízení aniž jsou dotčeny čl. 51 odst. 2 a čl. 53 odst. 2, nejsou žadatelé, s nimiž je vedeno řízení na hranicích, oprávněni vstoupit na území členského státu. Jakékoliv opatření, které členské státy přijmou s cílem zabránit neoprávněnému vstupu na své území, musí být v souladu se směrnicí (EU) 2024/1346.

38. Podle čl. 51 odst. 2 procedurálního nařízení řízení na hranicích musí být co nejkratší a zároveň umožňovat úplné a spravedlivé posouzení žádostí. Aniž je dotčen třetí pododstavec tohoto odstavce, činí maximální délka řízení na hranicích 12 týdnů od okamžiku registrace žádosti do okamžiku, kdy již žadatel nemá právo setrvat a není mu umožněno setrvat. Po uplynutí této doby je žadatel oprávněn vstoupit na území daného členského státu s výjimkou případů, kdy se použije článek 4 nařízení (EU) 2024/1349.

39. Podle čl. 53 odst. 2 písm. d) procedurálního nařízení členské státy nepoužijí nebo přestanou používat řízení na hranicích ve kterékoli fázi tohoto řízení, pokud existují relevantní zdravotní důvody, včetně důvodů souvisejících s duševním zdravím, pro to, aby se řízení na hranicích neuplatnilo.

40. Podle recitálu 33 přijímací směrnice s cílem lépe zajistit fyzickou a psychickou integritu žadatele by zajištění mělo být krajním opatřením a žadatele by mělo být možné zajistit pouze poté, co byla řádně posouzena veškerá alternativní opatření, při nichž nedochází k fyzickému zajištění. Povinnost přezkoumat uvedená alternativní opatření by neměla předjímat zajištění v případě, že tato alternativní opatření, včetně povinností týkajících se bydliště a ohlašování, nelze účinně uplatnit. Ve veškerých rozhodnutích o zajištění dané osoby by mělo být uvedeno, proč nemohla být účinně uplatněna jiná, mírnější donucovací opatření. Jakékoli alternativní opatření nahrazující zajištění by mělo respektovat základní lidská práva žadatele.

41. Podle čl. 10 odst. 1, 2 přijímací směrnice členské státy nesmějí nikoho zajistit pouze proto, že je žadatelem, nebo na základě státní příslušnosti žadatele. Zajištění smí být založeno pouze na jednom či více důvodech zajištění stanovených v odstavci 4. Zajištění nesmí mít sankční povahu. V případě nutnosti a na základě individuálního posouzení každého případu mohou členské státy žadatele zajistit, nelze-li účinně uplatnit jiná, mírnější donucovací opatření.

42. Podle čl. 10 odst. 4 přijímací směrnice žadatel může být zajištěn pouze na základě jednoho či více z těchto důvodů: a) za účelem zjištění nebo ověření jeho totožnosti nebo státní příslušnosti; b) za účelem zjištění skutečností, na nichž je jeho žádost o mezinárodní ochranu založena a jež by bez zajištění žadatele nebylo možné získat, zejména v případě rizika útěku; c) za účelem zajištění dodržování právních povinností uložených žadateli individuálním rozhodnutím v souladu s čl. 9 odst. 1 v případech, kdy žadatel tyto povinnosti nedodržel a přetrvává riziko útěku; d) během příslušného pohraničního řízení v souladu s článkem 43 nařízení (EU) 2024/1348 za účelem rozhodnutí o právu žadatele na vstup na dané území; e) je-li žadatel zajištěn v řízení o návratu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (14) za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti, že daný žadatel již měl příležitost přístupu k řízení o mezinárodní ochraně, řádně doložit, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby zdržel nebo zmařil výkon rozhodnutí o návratu; f) vyžaduje-li to ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku; g) v souladu s článkem 44 nařízení (EU) 2024/1351.

43. Podle čl. 11 odst. 1, 2 přijímací směrnice žadatel smí být zajištěn pouze po co nejkratší dobu a pokud přetrvávají důvody stanovené v čl. 10 odst. 4. Správní řízení týkající se důvodů zajištění stanovených v čl. 10 odst. 4 musí být vedena s náležitou péčí. Zpoždění, k nimž dojde během správních řízení a jež nezavinil žadatel, nemohou být důvodem pro to, aby byl žadatel nadále zajištěn. Zajištění žadatele nařizují písemně justiční či správní orgány. Příkaz k zajištění musí obsahovat odůvodnění po skutkové i právní stránce, jakož i odůvodnění toho, proč nelze účinně uplatnit mírnější donucovací opatření.

44. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. -89: „[n]elze vytýkat, že za rozhodnou skutečnost považoval protiprávní jednání stěžovatele spočívající v prokazování se padělanými doklady. Toto jednání vedle důsledků ve smyslu zákona o pobytu cizinců a naplňuje rovněž skutkovou podstatu trestného činu. Vědomé prokázání se padělanými doklady je natolik závažné porušení právních předpisů, že značně zužuje prostor pro udělení zvláštního opatření. Jakkoliv je tedy obecně nutné upřednostnit zvláštní opatření podle , v případech závažného jednání, jakým je prokázání se padělaným dokladem, lze takto postupovat pouze výjimečně.“

45. Žalobce předně namítal, že s ním nemělo být vedeno řízení na hranicích podle čl. 42 odst. 1 písm. f) procedurálního nařízení.

46. Tuto námitku soud neshledal důvodnou. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vymezil, kterou podmínku z tohoto ustanovení považuje za splněnou (žadatel je hrozbou pro veřejný pořádek členských států) i důvody, které žalovaného k tomuto závěru vedly (neoprávněné přicestování na základě padělku víza vlepeného v cestovním dokladu, obstaraného za úplatu od zprostředkovatele, muselo tedy být zřejmé, že se nejedná o regulérní doklad; nepravděpodobné vysvětlení svého jednání - ačkoliv žalobce tvrdil ohrožení ze strany tajných služeb, z Pákistánu vycestoval legálně na základě vlastního cestovního dokladu; protimluvné vyjádření ohledně předchozího téměř dvouletého pobytu v X na pracovní vízum, kde cítil být ohrožen možným odvlečením tajnými službami zpět do Pákistánu, proto se do Pákistánu vrátil dobrovolně; o mezinárodní ochranu požádal teprve poté, co neuspěl jeho pokus vstoupit na území ČR na základě padělku finského víza a byl mu odepřen vstup na území, a to až téměř šest hodin poté, co mu byl vstup na území odepřen). Žalovaný uzavřel, že to vše vzbuzuje silné podezření, že ČR není skutečným cílem žalobce a ten by zřejmě pokračoval do své skutečné destinace, čímž by opětovně porušil veřejný pořádek.

47. Soud má tyto úvahy za jasné a přezkoumatelné. Žalovaný ve fázi, kdy je vydáváno rozhodnutí o zajištění, má jen omezené informace k samotnému zvažování možné důvodnosti žádosti o udělení mezinárodní ochranu (v projednávaném případě byl pohovor s žadatelem proveden až následně), samotné tvrzení žadatele, že má azylově relevantní obavy, vedené řízení na hranicích ani zajištění nevylučuje. V projednávaném případě soud shledal závěr žalovaného o naplnění důvodu pro obligatorní vedení řízení na hranicích podle čl. 42 odst. 1 písm. f) procedurálního nařízení za naplněný.

48. Žalobce dále namítal nedostatečné odůvodnění využití možných alternativ k zajištění, podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by alternativy bylo možné využít. Soud neshledal ani tuto námitku důvodnou.

49. Právní úprava vychází z toho, že zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je výjimečným, nesankčním a subsidiárním zásahem do osobní svobody: podle čl. 10 a 11 přijímací směrnice je přípustné jen z taxativně vymezeného důvodu, na základě individuálního posouzení, nelze-li účinně použít mírnější opatření, pouze po co nejkratší dobu a po dobu trvání důvodů zajištění; v řízení na hranicích je relevantním důvodem zejména rozhodnutí o právu vstupu podle čl. 43 procedurálního nařízení, které zároveň stanoví, že opatření bránící vstupu musejí být v souladu s uvedenou směrnicí. Tomu odpovídá ve spojení s : zajištění lze uložit jen tehdy, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, zejména povinnost pobývat v určeném zařízení nebo se pravidelně hlásit ministerstvu. Požadavek zákazu automatického zajišťování, individuálního posouzení, přednostního zvážení alternativ, nezbytnosti, proporcionality a konkrétního odůvodnění navazuje na judikaturu Soudního dvora (např. rozsudek ze dne 14. 9. 2017 ve věci K. proti Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie, C‑18/16) i judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž musí správní orgán přezkoumatelně vysvětlit neúčinnost mírnějších opatření (rozsudek ze dne 22. 12. 2016, č. j. -21), hodnotit konkrétní pobytovou historii, osobní, rodinné a majetkové poměry a dosavadní spolupráci cizince, nikoli vycházet z paušálních předpokladů (rozsudek ze dne 7. 2. 2019, č. j. -28), samotný několikahodinový odstup mezi odepřením vstupu a žádostí o ochranu navíc bez dalšího neprokazuje zlou víru cizince (rozsudek ze dne 20. 12. 2017, č. j. -47).

50. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. -89: „Žalovanému nelze vytýkat, že za rozhodnou skutečnost považoval protiprávní jednání stěžovatele spočívající v prokazování se padělanými doklady. Toto jednání vedle důsledků ve smyslu zákona o pobytu cizinců a naplňuje rovněž skutkovou podstatu trestného činu. Vědomé prokázání se padělanými doklady je natolik závažné porušení právních předpisů, že značně zužuje prostor pro udělení zvláštního opatření. Jakkoliv je tedy obecně nutné upřednostnit zvláštní opatření podle , v případech závažného jednání, jakým je prokázání se padělaným dokladem, lze takto postupovat pouze výjimečně.“

51. Samotná okolnost, že je žadatel nasměrován k azylovému řízení na hranicích, nepostačuje k vydání příkazu k zajištění podle čl. 10 odst. 4 písm. d) přijímací směrnice, členské státy mohou dotčenou osobu zajistit, aby rozhodly o jejím právu na vstup na dané území, zejména pokud na základě individuálního posouzení hrozí riziko útěku. Právní předpisy Evropské unie stanoví, že zajištění by mělo být až krajním řešením. Členské státy musí v každém jednotlivém případě přezkoumat, zda jsou k dosažení stejných cílů k dispozici méně restriktivní opatření. Měl by tudíž existovat předpoklad ve prospěch práva na svobodu a použití alternativního opatření k zajištění by mělo být upřednostněno před zajištěním: právo na svobodu je základním kritériem a může být potlačeno pouze v omezených případech a za odůvodněných okolností, a to co nejméně. Každé rozhodnutí musí být založeno na individuálním hodnocení, posuzuje se zejména historie spolupráce, předchozí porušování povinností, riziko útěku, rodinné vazby, zaměstnání, zdravotní stav, zranitelnost osoby.

52. Soud předesílá, že před vydáním napadeného rozhodnutí o zajištění s žalobcem nebyl proveden pohovor za účelem zjištění podrobností k posouzení alternativ k zajištění. Je tedy nutné se zaměřit na zjištěné informace, které měl správní orgán k dispozici při vydání rozhodnutí, zda tyto poskytují dostatečně pevný základ k rozhodnutí o zajištění cizince a posoudit též, zda je napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno i ve vztahu k možné aplikaci zvláštních opatření.

53. Součástí spisu jsou formuláře prvotního prověřování. Z těchto formulářů je zřejmé, že žalobce se cítil, zdráv, neužíval žádné léky, nejevil známky zranitelnosti, měl platný cestovní doklad, ale padělané vízum. Podle formuláře přicestoval, aby požádal o udělení mezinárodní ochrany, jeho zamýšlenou cílovou destinací byla Finská republika. Cestoval z Pákistánu přes X a X. Padělané vízum si nechal zařídit konzultační firmou v Pákistánu, za 200 000 Kč ve městě X. Zařídil to konzultant X, kontakt na tuto osobu nemá. Na zastupitelský úřad žalobce nešel, spoléhal se na konzultační firmu, její název neví. Domníval se, že toto je běžná cesta, jak se dostat do Evropy. Cizinec splnil svou povinnost součinnosti při provádění prvotního prověřování. Skutečnost, že finské vízum bylo kompletním padělkem, potvrzuje odborné vyjádření ze dne 5. 9. 2026. Linka měla pravidelný přílet v X hod. Podle výsledku šetření ze dne 6. 9. 2026 se žalobce 5. 9. 2026 v 13:57 prokázal cestovním dokladem s vylepeným schengenským vízem vydaným Finskem. Podle dokumentu Refusal of entry at the border byl vstup odepřen dne 5. 9. 2026 v 15:00 hod. Žádost o mezinárodní ochranu byla podána 5. 9. 2026, ve 20:50 hod. Žádost cizinec odůvodnil takto: „Z politických důvodů je můj život v ohrožení. Hrozí mi nebezpečí ze strany pákistánských tajných služeb. Tajné služby vyhrožují členům mé rodiny.“ V poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že je podporovatelem a voličem politické strany PTI (Pakistan Tehreek-e Insaaf), není oficiálním členem této strany. Přicestoval do ČR z X, přes X, X v X a X. X vízum měl již v roce 2024, pobýval tam asi rok a půl, jelikož byl v Pákistánu ohrožen. Necítil se však v X bezpečně, jelikož by ho mohly tajné služby odvézt do Pákistánu. Proto se vrátil zpátky do Pákistánu. Je zdráv, nemá žádné zvláštní potřeby. V Pákistánu byl vyšetřován v roce 2023 a 2024, jelikož byl podporovatel opoziční strany, žádný výsledek vyšetřování nebyl. Po výslechu na policii v roce X musel vyhledat lékařské ošetření, dostal léky na bolest.

54. Zvláštní opatření lze považovat za účinná, pokud jimi lze dosáhnout výše uvedeného účelu mírnějšími prostředky  bez fyzického zajištění žadatele. Ke zvažování zvláštních opatření jako alternativy k nepovolení vstupu na území podle je namístě důsledně zohlednit důvod nepovolení vstupu a pobytovou historii žadatele. Vždy je přitom třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s řízením o nepovolení vstupu, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy Evropské unie, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince. Volba některého ze zvláštních opatření namísto nepovolení vstupu cizince je vázána na předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat součinnosti v řízení o správním vyhoštění nebo případnému výkonu správního vyhoštění. Jinými slovy, je třeba zvážit, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl nepovolení vstupu na území.

55. Žalovaný by zpravidla měl postupovat tak, aby od cizince zjistil základní informace k důvodům zajištění a k možnostem použití alternativ k zajištění. V projednávaném případě je zřejmé, že žalovaný měl v době před vydáním rozhodnutí o zajištění k dispozici žalobce i tlumočníka (za účelem poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu), bylo tedy i reálně proveditelné, aby byl žalobce dotázán i na podstatné okolnosti ve vztahu k jeho případnému zajištění. Soud by takový postup považoval za vhodnější.

56. Přesto v tomto konkrétním případě soud shledal zjištěné skutečnosti za dostačující, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaké individuální okolnosti v žalobcově případě odůvodňují omezení jeho osobní svobody a jaké okolnosti vedou k závěru, že v jeho případě nepostačí uložení některého ze zvláštních opatření, popsané důvody soud shledal dostatečnými, zohlednil též, že ani v žalobě nebyly tvrzeny takové skutečnosti, které by (v případě, že by je žalovaný v pohovoru před vydáním rozhodnutí zjistil) mohly vést k odlišnému závěru o nutnosti zajištění žalobce.

57. Žalovaný správně zdůraznil, že žalobce nebude mít dle článku 68 odst. 3 procedurálního nařízení v případě neúspěchu jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany právo setrvat na území. Za takové situace lze spíše předpokládat neúčinnost zvláštních opatření, jelikož by se žadatel, již bez práva setrvat na území, vysoce pravděpodobně pokusil zabránit svému návratu např. přerušením kontaktu se správním orgánem, nebo vstupem na území jiného členského státu. Žalovaný kromě této úvahy vzal v potaz i individuální okolnosti případu žalobce. Žalovaný zohlednil, že žalobce sice v rámci screeningu policistům ICP tvrdil, že do ČR přicestoval, aby požádal o mezinárodní ochranu, nicméně o ni bezprostředně po svém příletu nepožádal, a učinil tak až po více než dvanácti hodinách a po neúspěšném pokusu vstoupit na základě padělku víza na území ČR, přestože mu v dřívějším podání žádosti objektivně nic nebránilo. Žalovaný z tohoto důvodu vyhodnotil tvrzení o úmyslu žádat o mezinárodní ochranu v ČR jako nepřesvědčivé, když šlo zřejmě o způsob, jak si vynutit vstup na území, aby žadatel mohl pokračovat do své skutečné zamýšlené destinace. Žalobce k cestě do ČR použil padělek víza, který si obstaral za úplatu od zprostředkovatele, musel si tedy být vědom, že jde o doklad neregulérní. Tvrzení žalobce o jeho ohrožení v Pákistánu nekorespondují s jeho jednáním, když se do Pákistánu krátce před cestou do Evropy sám dobrovolně vrátil, ačkoliv k tomu objektivně nebyl nucen. Z těchto důvodů žalovaný shledal, že by uplatnění zvláštního opatření nebylo účinné. V porušování povinností by mu případně uložené mírnější opatření spočívající ve zvláštním opatření dle , tedy v povinnosti zdržovat se v určeném pobytovém středisku, nebo se ve stanovené době osobně hlásit ministerstvu, fakticky nijak nebránilo.

58. Soud ve shodě se žalovaným považuje za relevantní především předchozí konkrétní jednání žalobce. Motivace žalobce setrvat dobrovolně v dispozici správních orgánů do skončení řízení o mezinárodní ochraně se jeví jako velmi nízká a existuje významné riziko, že by se pokusil pokračovat do jiného členského státu. Obavy z nespolupráce a neplnění zvláštních opatření žalobce nerozptýlil žádnými konkrétními argumenty, v žalobě je poukazováno na nepřezkoumatelnost, nejsou vzneseny konkrétní argumenty, které by svědčily pro využitelnost alternativ k zajištění. Žalovaný hodnotil konkrétní individuální okolnosti týkající se žalobce, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností. V projednávané věci nevyšly najevo další okolnosti, které by naopak svědčily v prospěch účinnosti zvláštních opatření, které měl žalovaný zvažovat, ale neučinil tak. Za popsaných okolností nemůže ve prospěch žalobce převážit ani skutečnost, že žalobce spolupracoval při vyplnění formulářů prvotního prověřování (odmítl podepsat jen Refusal of entry at the border, další formuláře byly v součinnosti s cizincem vyplněny i podepsány). Lze dodat, že na závěrech soudu ve vztahu k možnosti zajištění žalobce nemění nic ani další vývoj případu a další skutečnosti zjištěné žalovaným při pohovoru, či popsané v rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné.

59. K námitce o porušení Úmluvy o právním postavení uprchlíků soud konstatuje, že zajištění podle nebylo uloženo jako sankce za neoprávněný vstup, nýbrž za účelem zabránění vstupu žalobce na území po dobu řízení na hranicích. To samo o sobě ovšem nevylučuje použití čl. 31 odst. 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podle něhož lze pohyb uprchlíka omezit jen v nezbytném rozsahu. Soud přihlédl k důvodům, z nichž vycházel žalovaný, popsané okolnosti soud hodnotí nikoli jako důvod k potrestání žalobce za jeho vstup. Časový odstup mezi odepřením vstupu a podáním žádosti sám o sobě za rozhodující nepovažuje; jeho význam je třeba hodnotit podle okolností případu. Ve spojení se závěrem soudu, že zvláštní opatření podle nebylo možné účinně uplatnit, proto zajištění za popsaným účelem nepředstavovalo omezení pohybu nad rámec nezbytný podle čl. 31 odst. 2 citované úmluvy.

60. Žalobní námitky soud důvodnými neshledal, proto žalobu dle zamítl.

61. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle Žalobce ve věci neměl úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v , , a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Praha 13. října 2026

JUDr. Lenka Loudová v. r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.