Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
6 A 46/2026 - 69.pdf
PDF · 0 B
No categories available
6 A 46/2026 - 69
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň Mgr. Hany Janotové a JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D. ve věci
žalobce: X. X.
bytem X.
zastoupený advokátkou Mgr. Ing. Andreou Kneiflovou, LL.M.
sídlem Na Struze 1740/7, 110 00 Praha 1
proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy
sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1
za účasti: I. X. X.
bytem X.
II. X. X.
bytem X.
oba zastoupeni advokátem JUDr. Janem Olejníčkem
sídlem Na Příkopě 853/12, 110 00 Praha 1
řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2026, č.j. MHMP 249204/2026
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Identifikace projednávané věci
1. Úřad Městské části Praha 14, odbor výstavby (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 28. 11. 2025 pod č.j. UMCP14/25/243169/OV/MĚLO rozhodnutí, kterým k žádosti stavebníků – osob zúčastněných na řízení povolil záměr, stavbu s názvem „Stavební úpravy rodinného domu – X“ s č. p. X, který se nachází na pozemcích parc. č. XX v katastrálním území X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
2. Povolený záměr spočívá ve změně tvaru střechy, kdy bude k uliční části částečně vytažena šikmá střecha a do dvora nově vznikne plochá pochozí střecha s výškou atiky 8,11 m; nová výška hřebene šikmé střechy bude činit 9,4 m, ve vybudování nového exteriérového ocelového schodiště ze dvora zpřístupňujícího druhé nadzemní podlaží a pochozí střechu, ve zrušení vnitřního schodiště mezi prvním podzemním a prvním nadzemním podlažím ve východní části stavby, které bude nahrazeno šachtou pro výtahovou plošinu propojující první podzemní, první nadzemní a druhé nadzemní podlaží, a v odstranění komína ve východní části stavby.
3. Žalobce, který je vlastníkem sousedního rodinného domu, podal proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání. Žalovaný pak rozhodnutím ze dne 22. 4. 2026, č.j. MHMP 249204/2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“) odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Obsah žaloby
4. Žalobce podal dne 24. 5. 2026 k Městskému soudu v Praze proti napadenému rozhodnutí žalobu. Domáhá se v ní zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení žalovanému k dalšímu řízení. Současně se domáhá zrušení prvostupňového rozhodnutí.
5. V první žalobní námitce žalobce předně tvrdí, že žalovaný opomněl vypořádat odvolací námitku týkající se vydání prvostupňového rozhodnutí ještě před uplynutím lhůty pro podání námitek, čímž porušil povinnost umožnit účastníkům uplatnit námitky ve stanovené lhůtě a také zásadu ochrany účastníků a zásadu předvídatelnosti řízení. Prvostupňové rozhodnutí je tak rozhodnutím předčasným a trpí vadou, která mohla mít vliv na jeho zákonnost. Žalovaný se s odvolací námitkou nevypořádal i přesto, že ji sám označil za důvodnou.
6. Žalobce namítá také nesprávnou právní kvalifikaci záměru. Má za to, že záměr není stavební úpravou, ale nástavbou ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Neposouzení záměru jako nástavby podle něj vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, protože správní orgány nezohlednily přísnější podmínky, které pro posouzení nástavby platí. Nedostatečně zjistily skutkový stav, když např. místním šetřením neověřily skutečné dopady záměru na okolní nemovitosti a pohodu bydlení. Napadené rozhodnutí současně považuje za vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné. V něm sice žalovaný na nesprávnou právní kvalifikaci výslovně poukázal, dále ji však nehodnotil a nepromítl do svého právního posouzení. Není proto zřejmé, proč ji z právního hlediska považoval za irelevantní.
7. Žalobce dále brojí proti tomu, že by z části E 9.1 projektové dokumentace vyplýval jeho souhlas se záměrem, ze spisu podle něj naopak vyplývá jeho dlouhodobý nesouhlas a existující výtky, které vůči záměru má. Závěr správních orgánů o existenci jeho souhlasu považuje za skutkové zjištění bez opory ve správním spisu.
8. Žalobce v druhé žalobní námitce zpochybňuje posouzení výškového řešení záměru. I z tohoto důvodu považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné; žalovaný v něm své závěry opřel o irelevantní podklady. Podle žalobce žalovaný posoudil pouze formální výškové parametry a nezohlednil skutečný vizuální dopad záměru patrný z fotografie v projektové dokumentaci. Ten spočívá ve zvýšení střechy a zvětšení objemu již dosud nejvyššího rodinného domu v ulici.
9. Žalobce současně nesouhlasí se závěrem žalovaného o začlenění stavebního záměru do okolní zástavby. Namítá, že žalovaný při svém závěru, že se záměr nachází ve výškové hladině III, vycházel z nepřiléhavého srovnání se solitérně stojícím bytovým domem č. p. X, který se ve výškové hladině III nachází pouze s jedním dalším domem. Žalovaný přehlédl, že rodinný dům stavebníků je umístěn vedle dalších rodinných domů, z nichž jedenáct spadá do výškové hladiny II a devět do nejnižší výškové hladiny I. Podle žalobce v lokalitě převažuje nižší zástavba ve výškových hladinách I a II, kterou záměr svými parametry nerespektuje.
10. Ve třetí žalobní námitce žalobce poukazuje na nedostatečné vypořádání odvolací námitky ztráty výhledu na rybník. Žalovaný podle něj pochybil, pokud se při jejím vypořádání omezil na pouhé konstatování a vůbec nezhodnotil skutkový stav. Podle žalobce dojde ke ztrátě výhledu z hlavních obytných místností, nově bude rybník viditelný pouze z žalobcova podkroví. Žalovaný tento zásah bagatelizoval, neprovedl relevantní hodnocení dopadu na hodnotu žalobcovy nemovitosti a nevypořádal se ani s rozdílem mezi teoretickou a reálně využitelnou možností výhledu. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 25. 4. 2019, č.j. 5 As 166/2018-67, podle kterého ochrany požívá zejména úplná ztráta výhledu nebo jeho omezení spojené s dalšími nepříznivými vlivy. Podle žalobce je tomu tak i v projednávané věci, protože omezení výhledu je spojeno se zásahem do soukromí, zvětšením objemu stavby, zhoršením kvality bydlení a snížením hodnoty jeho nemovitosti. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1548/2020, podle něhož se škoda může projevit i poklesem obvyklé ceny nemovitosti v důsledku změny poměrů v jejím okolí.
11. Čtvrtou žalobní námitkou žalobce brojí proti formálnímu a nedostatečnému hodnocení odvolací námitky týkající se zásahu do žalobcova soukromí způsobeného plánovaným vybudováním terasy. Žalovaný schválil její zjevně nevhodné a vůči okolí nepřiměřeně zatěžující umístění; což je rozporné s požadavkem ochrany práv dotčených osob. Zvolené umístění povede k pravidelným pohledům do obytných místností žalobcova domu, zvýšené hlukové zátěži a narušení soukromí, přičemž ochrana před těmito zásahy by si vyžádala opatření omezující denní osvětlení a kvalitu bydlení. Žalovaný pochybil, pokud neprovedl žádné konkrétní posouzení těchto zásahů do žalobcových práv, nezohlednil jejich souběh a ani nezkoumal možnost alternativního řešení spočívajícího v jiném či méně omezujícím způsobu umístění terasy, dále nezkoumal, zda zásah do soukromí odpovídá poměrům v daném místě a zda nepřekračuje míru únosnou ve smyslu ochrany pohody bydlení.
12. V páté žalobní námitce žalobce žalovanému vytýká nedostatečné posouzení formy střechy, zejména její šikmé části. Tvrdí, že žalovaný nevysvětlil zvolené řešení střechy, nezabýval se veřejným zájmem na její zbudování, tedy proporcionalitou zásahu realizovaného jejím provedením ani možností jejích šetrnějších alternativ.
13. Šestou žalobní námitkou žalobce poukazuje na to, že správní orgány ponechaly bez povšimnutí řadu dalších vlivů významných pro posouzení přiměřenosti zásahu do pohody bydlení. Opomenuly zejména kumulativní účinky zásahů spočívajících ve zvýšení hmoty stavby, narušení žalobcova soukromí, ztrátě výhledu a celkovém zhoršení kvality užívání žalobcovy nemovitosti. Dle ustálené judikatury NSS přitom podle žalobce vyplývá povinnost hodnotit všechny relevantní vlivy v jejich vzájemné souvislosti, což napadené rozhodnutí nesplňuje, když svůj závěr staví na „obvyklosti“ stavby a současně ignoruje nutnost komplexního posouzení vlivů. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudky NSS ze dne 1. 11. 2012, č.j. 8 As 27/2012-113, a rozsudek ze dne 4. 3. 2009, č.j. 6 As 38/2008-123 zabývající se pohodou bydlení.
Vyjádření žalovaného
14. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasí a navrhuje ji zamítnout jako nedůvodnou. Poukazuje na to, že žalobní argumentace odpovídá odvolacím námitkám, které vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
15. K první žalobní námitce týkající se zejména procesních vad zdůrazňuje, že dle § 225 stavebního zákona není oprávněn prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc prvostupňovému orgánu vrátit k novému projednání. Proto všechny odvolací námitky posoudil věcně v rámci apelačního principu.
16. K dílčí námitce předčasnosti vydání prvostupňového rozhodnutí uvádí, že uvedené procesní pochybení stavebního úřadu nemůže vést k zamítnutí žádosti stavebníků. Právo žalobce na vypořádání námitek pak zkráceno nebylo, neboť ty byly v rámci apelace vypořádány v odvolacím řízení.
17. Nesouhlasí ani se závěrem o nesprávné právní kvalifikaci záměru. Žalovaný v napadeném rozhodnutí připustil pochybení stavebního úřadu, který záměr vyhodnotil pouze jako stavební úpravy, přestože se v důsledku zvýšení rodinného domu jedná také o jeho nástavbu. Připomíná však, že stavební zákon již mezi územním a stavebním řízením nerozlišuje, nově upravuje pouze řízení o povolení záměru. Nesprávné označení předmětu řízení proto nemělo na rozhodnutí ve věci samé vliv. Odmítá také, že by správní orgány opomněly zhodnotit zákonné požadavky pro nástavbu. S odkazem na § 4 odst. 1 a § 5 odst. 6 stavebního zákona uvádí, že záměr posoudil jako stavbu, kterou se rozumí i její změna, přihlédl k tomu, že každý záměr musí respektovat charakter území a nesmí narušit jeho urbanistické, architektonické, kulturně-historické ani přírodní hodnoty, a to bez ohledu na to, zda jde o stavební úpravu nebo nástavbu. Stavební úřad přitom podle něj aplikoval mírnější režim při posouzení souladu s územním plánem, který žádné regulační podmínky neobsahuje. Ty mohou být zakotveny v regulačním plánu.
18. Za nedůvodnou označuje také námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný považoval projektovou dokumentaci za dostatečný podklad pro rozhodnutí a neviděl důvod k provádění místního šetření ani dalších důkazních prostředků navrhovaných žalobcem.
19. K dílčí námitce týkající se části E 9.1 projektové dokumentace uvádí, že souhlas žalobce nebyl pro projednávaný typ řízení vůbec podmínkou vydání povolení záměru. Požadavek na souhlas účastníků řízení dle § 184 stavebního zákona by přicházel v úvahu pouze v případě zrychleného řízení. To však v dané věci vedeno nebylo.
20. V reakci na druhou žalobní námitku žalovaný uvádí, že posouzení výšky vychází z regulované výšky staveb, tj. výšky měřené od upraveného terénu k hlavní římse či atice, nikoliv z absolutní výšky stavby nebo nadmořské výšky či samotného charakteru terénu. Z tohoto důvodu považuje za nerozhodné, zda se srovnávané stavby nacházejí v rovinatém či svažitém terénu. Maximální regulovaná výška příslušné výškové hladiny se dle nařízení hlavního města Prahy č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Pražské stavební předpisy“) stanoví pro celé vymezené území na základě údajů obsažených v územně analytických podkladech. Posuzovaná lokalita určená nejvyšší regulovanou výškou v lokalitě, tedy dle bytového domu č. p. X, spadá do výškové hladiny III, přičemž záměr s regulovanou výškou 8,1 m odpovídá výškové hladině II. Žalovaný proto setrvává na závěru, že záměr je souladný s Pražskými stavebními předpisy i územním plánem a svými parametry se charakteru okolní zástavby nevymyká, Pražské stavební předpisy nerozlišují mezi solitérními stavbami a stavbami umístěnými vedle sebe. Výšková regulace se totiž vztahuje na celou plochu.
21. Ke třetí žalobní námitce žalovaný uvádí, že k úplné ztrátě výhledu nedojde, výhled v zastavěném území nepředstavuje neměnnou veličinu a žalobce nekonkretizoval, v čem konkrétně má spočívat zhoršení užívání jeho nemovitosti. Žalovaný odkazuje rovněž na vypořádání námitek týkajících se narušení soukromí, pohody bydlení a tvrzeného snížení hodnoty nemovitosti.
22. Ke čtvrté žalobní námitce žalovaný uvádí, že navržená terasa nepředstavuje nepřiměřené obtěžování přesahující míru přiměřenou místním poměrům, terasy jsou v dané lokalitě obvyklé, pohledové vazby mezi sousedními nemovitostmi zde existují již nyní a úplného pohledového soukromí v daném typu zástavby nelze dosáhnout. Navržená terasa bude přístupná pouze z interiéru rodinného domu a určena k běžnému užívání domácností. Její realizace proto podle žalovaného nepředstavuje mimořádné obtěžování přesahující míru přiměřenou místním poměrům, a nenaruší proto ani kvalitu prostředí či pohodu bydlení žalobce.
23. K páté žalobní námitce, jíž žalobce brojí proti nezdůvodnění vhodnosti formy střechy, žalovaný argumentuje Pražskými stavebními předpisy, které takové zdůvodnění nevyžadují. Šikmá střecha je při splnění základních předpokladů ponechána k volbě stavebníkům. Přesto žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že navržená kombinace šikmé střechy do ulice a ploché střechy do zadního traktu umožňuje dosáhnout regulované výšky odpovídající okolní zástavbě. Ani v případě střechy nebylo zapotřebí zkoumat přijetí jiných alternativ, neboť posuzována je samotná žádost a její soulad s právními předpisy, nikoli alternativy. Žalovaný odmítá také námitky týkající se veřejného zájmu či alternativních řešení s tím, že správní orgány posuzují pouze soulad předloženého záměru s právními předpisy.
24. K šesté žalobní námitce žalovaný uvádí, že narušení pohody bydlení a kumulativní účinky jednotlivých zásahů již vypořádal v napadeném rozhodnutí, neshledal přitom, že by žalobcem namítané vlivy, zejména zvýšení objemu stavby, zásah do soukromí a omezení výhledu, ve svém souhrnu překračovaly míru přiměřenou místním poměrům. Na podporu svého závěru odkazuje na četnou judikaturu NSS týkající se přípustné míry narušení pohody bydlení a imisí.
Stanovisko osob zúčastněných na řízení
25. Osoby zúčastněné na řízení (stavebníci) navrhly žalobu zamítnout. Výslovně se ztotožnily s napadeným rozhodnutím i s vyjádřením žalovaného. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2007, č.j. 1 As 25/2007-163, podle kterého nelze připustit stav, kdy by vlastníci sousedních nemovitostí zneužívali svá práva způsobem znemožňujícím realizaci záměrů, považují žalobcovo jednání za šikanózní zneužití vlastnického práva, kterým se snaží realizaci stavební úpravy či nástavby zkomplikovat či zabránit. Podaná žaloba je podle nich obstrukční, žalobce v ní pouze mechanicky přebírá argumentaci z odvolacího řízení.
Posouzení žaloby
26. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené.
27. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.
28. O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť účastníci řízení ani osoby zúčastněné na řízení na výzvu soudu nesdělili, že trvají na nařízení jednání.
29. Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani za účelem dokazování. Ve věci lze rozhodnout pouze na základě obsahu správního spisu. Žalobce k důkazům navrhl provést vyrozumění o zahájení řízení ze dne 18. 11. 2025, žalobcovy námitky jako účastníka řízení ze dne 3. 12. 2025, prvostupňové rozhodnutí, napadené rozhodnutí, projektovou dokumentaci také celý správní spis. Dále blíže neurčenou a nedoloženou fotodokumentaci z nemovitosti žalobce zachycující současný stav výhledu a poměrů v území a zákres původního a navrhovaného stavu stavby. K dopadu záměru na ztrátu výhledu, zásah do žalobcova soukromí a snížení hodnoty žalobcovy nemovitosti navrhl provést důkaz blíže neurčenou fotodokumentací, případně znaleckým posudkem k dopadu záměru na obvyklou cenu nemovitosti a pohodu bydlení.
30. Vyrozumění o zahájení řízení, žalobcovy námitky, prvostupňové rozhodnutí, napadené rozhodnutí, projektová dokumentace, zákres a fotodokumentace zachycující poměry v okolí jsou součástí správního spisu. Platí přitom, že obsahem správního spisu se nedokazuje, soud z něj toliko vychází. Soud proto uvedené dokumenty k důkazům neprováděl. Soud nepřistoupil ani k provedení navrhovaného důkazu šetřením na místě samém, neboť spisový materiál obsahuje dostatek mapových a fotografických podkladů a zákresů, z nichž si bylo možné úsudek o situaci a poměrech na místě samém učinit. Za nadbytečné soud považoval i provedení znaleckého posudku.
31. Následně soud přistoupil k posouzení žalobních námitek. Po seznámení se s obsahem správního spisu soud nemohl přehlédnout, že žalobní hmotněprávní námitky se do značné míry překrývají s námitkami uplatněnými žalobcem v podaném odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, a že žalobce v podané žalobě přednáší opakovanou argumentaci, aniž by přitom přinesl v reakci na konkrétní argumenty žalovaného konkurující argumentaci. V této souvislosti je třeba podotknout, že jakkoli žalobci v obecné rovině nic nebrání v tom, aby v rámci žalobních bodů zopakoval své argumenty vyjádřené v průběhu řízení před správními orgány, musí vzít v úvahu, že žalobou napadá právě rozhodnutí o odvolání, které jeho ve správním řízení uplatněné argumenty vypořádává (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013, čj. 4 As 78/2012-125). Soud proto vyšel z toho, že pokud žalobce ve svých žalobních námitkách setrval na dříve uplatněné argumentaci a neprezentoval dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů žalovaného, nemusel pak ani soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl žalovaný (podobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č.j. 6 As 54/2013-128).
32. Městský soud je přitom toho názoru, že žalobci se v napadeném rozhodnutí dostalo dostatečné a srozumitelné odpovědi na hmotněprávní námitky vznesené v žalobě. Žalovaný se ke každé z nich jednotlivě, podrobně a adresně vyjádřil na str. 6 až 17 napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené a pouze tak žalobci poskytnout „jinou“ či „lepší“ odpověď na vznesené námitky, městský soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které považuje za řádné a věcně správné, ztotožňuje se s ním a bere jej za své. K vzneseným námitkám se proto městský soud vyjádří pouze stručně a v obecnější rovině (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č.j. 8 Afs 75/2005-130, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, č.j. 4 As 11/2006-86, ze dne 29. 5. 2013, č.j. 2 Afs 37/2012-47). K tomu lze ještě uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že správní soud je povinen reagovat na každou z dílčí argumentace a tu obsáhle vyvrátit; jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č.j. 7 As 126/2013-19).
33. Soud obecně připomíná, že žádné území nelze považovat za neměnný prostor bez dalšího stavebního vývoje. Přirozenou součástí vývoje území jsou změny stávajících staveb i nová výstavba reagující na proměnu potřeb jejich uživatelů. Samotná skutečnost, že realizace záměru určitým způsobem ovlivní okolní zástavbu nebo dosavadní poměry v území, proto bez dalšího nepředstavuje důvod pro jeho nepovolení. Je-li záměr v souladu s požadavky stavebních předpisů, nelze mu bránit jenom proto, že po jeho realizaci dojde ke změně stávajícího stavu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2026, č.j. 6 A 122/2025-144, bod 47).
34. Posouzení souladu záměru s urbanistickými a architektonickými kvalitami území sice není otázkou správního uvážení, soudní přezkum však i zde probíhá zdrženlivě. Soud proto nepřehodnocuje odborné závěry správních orgánů vlastní úvahou, ale pouze zkoumá, zda jsou zákonné, přezkoumatelné, řádně odůvodněné a nenesou znaky svévole (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 3. 2023, č.j. 5 As 25/2021-174). Soudům naopak nepřísluší provádět samostatně nové posouzení souladu předmětného záměru s prostředím, do něhož je umísťován, neboť k takovému komplexnímu posouzení odborných urbanisticko-architektonických otázek soud není na rozdíl od stavebního úřadu (resp. odvolacího správního orgánu) dostatečně odborně vybaven (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2021 č.j. 54 A 100/2018-64, bod 36).
35. Soud uvedená judikaturní východiska sdílí, ztotožňuje se s nimi a považuje je za aplikovatelná i v intencích nové úpravy stavebního práva. Může proto zasáhnout pouze tehdy, jsou-li závěry správních orgánů zatíženy nezákonností. Nikoliv jen proto, že by bylo možné uvažovat o jiném či vhodnějším řešení. Musí proto při svém rozhodování postupovat zdrženlivě.
36. Žádost byla podána dne 27. 5. 2025 za účinnosti (nového) stavebního zákona, řízení před správními orgány se proto řídilo touto právní úpravou. Správní orgány však současně vycházely z přechodného ustanovení § 329 odst. 1 písm. b) a d) stavebního zákona, které do 30. 6. 2027 umožňuje k žádosti předložit i dokumentaci zpracovanou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož stavebníci této možnosti využili, posoudily správní orgány projektovou dokumentaci v rozsahu stanoveném § 329 odst. 5 stavebního zákona podle dosavadní právní úpravy, včetně Pražských stavebních předpisů.
37. Žalobce v podané žalobě namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný se podle jeho názoru nevypořádal s některými odvolacími námitkami. Soud je k nepřezkoumatelnosti povinen přihlédnout z moci úřední. Námitku nepřezkoumatelnosti proto z logiky věci vypořádal jako první.
38. Podle rozsudku NSS ze dne 27. 2. 2019, č.j. 8 Afs 267/2017-38, musí být nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud, podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat.
39. V projednávaném případě odůvodnění napadeného rozhodnutí tyto vady vytknout nelze. Žalovaný se odvolacími námitkami zabýval dostatečně podrobně a v napadeném rozhodnutí vysvětlil, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí. Uvedl také, podle kterých právních norem rozhodl a jakými úvahami se přitom řídil. Soud nepřisvědčil žalobci v tom, že by se žalovaný opomněl vyjádřit k některým námitkám, což bude jednotlivě zdůvodněno níže v tomto rozsudku. Závěry žalovaného vycházejí z obsahu spisu a jsou logicky a přesvědčivě vysvětleny. Skutečnost, že žalobce s závěry žalovaného nesouhlasí, sama o sobě nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezakládá. Námitka proto není důvodná.
40. Soud se dále zabýval námitkami poukazujícími na procesní pochybení žalovaného.
41. První námitka se týká nevypořádání námitky předčasnosti prvostupňového rozhodnutí.
42. V projednávané věci stavební úřad dne 3. 11. 2025 vyrozuměl účastníky řízení o jeho zahájení a vyzval je, aby své námitky uplatnili v patnáctidenní lhůtě od doručení vyrozumění. Žalobci bylo vyrozumění doručeno fikcí dne 18. 11. 2025. Lhůta pro podání námitek žalobci jako účastníku řízení uplynula dne 3. 12. 2025. Stavební úřad již dne 28. 11. 2025 vydal prvostupňové rozhodnutí. Žalobce své námitky stavebnímu úřadu doručil dne 3. 12. 2025, tedy poslední den lhůty. Není pochyb o tom, že se tak stavební úřad dopustil nesprávního procesního postupu – o této skutečnosti mezi účastníky spor ostatně nepanuje.
43. Judikatura správních soudů v minulosti připouštěla, že vydání rozhodnutí před uplynutím lhůty určené účastníkovi k uplatnění námitek či důkazních návrhů představuje procesní vadu. Důvod k zrušení napadeného rozhodnutí judikatura shledávala tehdy, mohla-li vada ovlivnit zákonnost rozhodnutí samotného; zejména pokud prvostupňový správní orgán nevypořádal včas uplatněné námitky a věcně se jimi zabýval až orgán odvolací, čímž bylo účastníku upřeno právo na posouzení v dvojinstančním řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2016, č.j. 3 As 167/2014-41). Uvedené právní názory byly následně aplikovány také na řízení podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dříve platný stavební zákon). Nezákonným bylo shledáno rozhodnutí stavebního úřadu, které bylo vydáno před uplynutím lhůty pro podání námitek a následně uplatněné námitky, shodné s námitkami odvolacími, nebyly v prvním stupni plně vypořádány (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016, č.j. 31 A 83/2014-90).
44. Uvedené závěry však vycházely z předchozí právní úpravy. V ní bylo odvolání ve stavebním řízení založeno na kasačním principu. Způsob, jakým může odvolací orgán v odvolacím řízení rozhodnout nově stanoví § 225 odst. 1 stavebního zákona. Podle něj „Dojde-li odvolací správní orgán k závěru, že napadené rozhodnutí vydané v řízení o žádosti je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní.“ Ustanovení tedy vychází z principu apelačního. Odvolacímu orgánu tudíž neumožňuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. Žalovaný byl proto povinen nahradit absentující činnost stavebního úřadu a námitky žalobce meritorně vypořádat sám. A soud konstatuje, že žalovaný v posuzované věci této své povinnosti dostál, jak bude objasněno níže.
45. Soud předně zdůrazňuje, že pochybení prvostupňového stavebního úřadu nemusí bez dalšího zapříčinit, že je třeba prvostupňové rozhodnutí změnit. Ne každé procesní pochybení stavebního úřadu je důvodem ke změně jeho výroku v rozhodnutí o odvolání.
46. V posuzované věci z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným vyplývá, že žalobce v průběhu správního řízení uplatnil námitky, které stavební úřad nezohlednil a nevypořádal. V odvolacím řízení žalobce vznesl totožné námitky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 6) pak vyplývá, že právě totožnost vznesených námitek byla důvodem k tomu, že prvně uplatněné námitky žalovaný vypořádal v rámci vypořádání identických námitek odvolacích. Žalovaný tedy argumentaci žalobce předestřenou v prvostupňovém řízení plně zohlednil a posoudil. S ohledem na to, že námitky co do obsahu, po jejich meritorním posouzení, neshledal důvodné, uzavřel, že procesní námitka předčasnosti prvostupňového rozhodnutí, ač tato sama o sobě důvodná, neměla vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Neshledal tedy důvod pro změnu výroku prvostupňového rozhodnutí.
47. Dle názoru soudu se z hlediska materiálního nejednalo o porušení zásady dvojinstančnosti, které by mělo vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Žalovaný je oprávněn provést určité dílčí korekce odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jestliže dojde k závěru, že odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí je jinak správné a obstojí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013, č.j. 4 As 10/2012-48). V projednávaném případě pochybení stavebního úřadu nezabránilo žalobci adekvátně chránit svá práva, neboť námitky nevypořádané stavebním úřadem posoudil žalovaný v odvolacím řízení. Soud proto neshledal žalobní námitku důvodnou.
48. Procesní pochybení žalobce namítá i v otázce nesprávného posouzení záměru jako stavební úpravy, neboť ve skutečnosti šlo o nástavbu.
49. V posuzované věci není pochyb o tom, že stavební úřad záměr nesprávně označil jako stavební úpravu dle § 6 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, ač se jednalo i o nástavbu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Žalovaný tuto vadu v odůvodnění napadeného rozhodnutí napravil, když uvedl, že s ohledem na faktické zvýšení dosavadní stavby představuje záměr nástavbu, a současně záměr posoudil z hlediska zákonných kritérií týkajících se změny stávající stavby(nástavby); zabýval se výškovým řešením, začleněním do okolní zástavby, souladem s územním plánem i Pražskými stavebními předpisy. Posoudil rovněž jednotlivé námitky žalobce směřující proti dopadům záměru do okolí.
50. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud při opravě vady prvostupňového rozhodnutí žalovaný zachoval práva účastníků řízení, není postup žalovaného v rozporu se zákonem (srovnej: rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 24/2009-93). Dvojinstančnost řízení neznamená, že každý právní názor vyslovený jednou instancí musí být nutně podroben přezkoumání instancí vyšší, ale že po vydání rozhodnutí v prvé instanci je postup a rozhodnutí přezkoumáno v odvolacím řízení správním orgánem vyššího stupně (již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 As 24/2009-93). Právě to lze konstatovat o postupu žalovaného v odvolacím řízení.
51. Napadené rozhodnutí, kterým bylo změněno odůvodnění rozhodnutí prvostupňového, nebylo postaveno na jiných podkladech, což by vedlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č.j. 1 As 68/2008-126). Z napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že žalovaný vycházel z obsahu správního spisu, s nímž měli účastníci řízení možnost se seznámit, a na změnu právní kvalifikace záměru navázal odpovídajícím věcným přezkumem. V jeho rámci již záměr posuzoval jako nástavbu, nikoli pouze jako stavební úpravu.
52. Není ani pravdou, že by pro posouzení nástavby platily zásadně odlišné nebo přísnější požadavky, které by žalovaný opomněl zohlednit. Podle § 4 odst. 1 stavebního zákona se záměrem rozumí mimo jiné stavba a podle § 5 odst. 6 stavebního zákona se pod pojmem stavba podle okolností rozumí též její část nebo změna dokončené stavby. Nástavba je přitom jedním z druhů změny dokončené stavby (srov. § 6 odst. 1 písm. a) stavebního zákona). Správní orgány proto posuzují záměr podle kritérií uvedených v § 193 stavebního zákona bez ohledu na to, zda jde o stavební úpravu, nástavbu nebo jinou změnu dokončené stavby.
53. Žalovaný se přitom v napadeném rozhodnutí výslovně zabýval i požadavky § 143 stavebního zákona. Uvedené ustanovení v odst. 1 ukládá posuzovat stavby s ohledem na charakter území, urbanistické, architektonické, kulturně historické a přírodní hodnoty území a kvalitu vystavěného prostředí. Odstavec 3 pak stanoví, že změnou stavby nesmí být narušeny kulturně historické, přírodní, urbanistické a architektonické hodnoty daného místa ani architektonická jednota celku. Právě těmito hledisky se žalovaný zabýval při posouzení souladu záměru s charakterem území, urbanistickou strukturou lokality, její výškovou regulací, střešní krajinou i ochranou hodnot historického jádra obce (srov. str. 8 až 15 napadeného rozhodnutí). Již z tohoto důvodu nelze souhlasit s tvrzením, že by nesprávná kvalifikace záměru vedla k opomenutí rozhodných hmotněprávních požadavků.
54. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že správní orgány opomněly posoudit odstupové vzdálenosti nebo zastínění sousedních nemovitostí. Odkazuje-li žalobce na § 12 odst. 5 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů, pak přehlíží, že posuzovaný záměr se nachází na území hlavního města Prahy a projektová dokumentace byla zpracována po nabytí účinnosti Pražských stavebních předpisů. Podle § 85 odst. 4 Pražských stavebních předpisů se proto záměr posuzoval právě podle nich. Ty obsahují vlastní právní úpravu odstupů staveb (§ 28 a 29 Pražských stavebních předpisů), ochrany před stíněním a úpravu denního osvětlení (§ 45 odst. 5 Pražských stavebních předpisů) i výškové regulace (§ 25 až 27 Pražských stavebních předpisů). Použití vyhlášky č. 268/2009 Sb. proto nepřicházelo v úvahu.
55. Nadto se žalovaný s námitkami týkajícími se odstupových vzdáleností, zastínění a světelných poměrů věcně vypořádal. Posoudil odstupy staveb podle § 28 a 29 Pražských stavebních předpisů, vyhodnotil vzdálenost stavby od sousedních pozemků a zabýval se rovněž námitkou zastínění žalobcovy zahrady (str. 10, 11 a 16 napadeného rozhodnutí). Správně přitom poukázal na to, že žádný obecně závazný právní předpis nestanoví přípustnou míru zastínění sousedního pozemku a že posuzovaný záměr není vzhledem ke své poloze a parametrům způsobilý nepřiměřeně zastínit okolní nemovitosti.
56. Důvodná není ani námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgány disponovaly projektovou dokumentací, fotodokumentací lokality i dalšími podklady umožňujícími posouzení výškových, pohledových a urbanistických poměrů v území. Žalovaný se o tyto podklady opřel a jednotlivé dopady záměru na okolí následně podrobně vyhodnotil. Žalobce přitom netvrdí žádnou konkrétní skutečnost, kterou by bylo možno zjistit výhradně místním šetřením nebo kterou by správní orgány ponechaly bez posouzení. Samotná okolnost, že správní orgány neprovedly dokazování v rozsahu požadovaném žalobcem, proto neznamená, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně.
57. Žalobce dále rozporuje, že by dal v řízení souhlas se stavebním záměrem. K tomu soud konstatuje, že dle ust. § 184 stavebního zákona je třeba obstarat a přiložit k žádosti souhlas účastníků řízení se záměrem pouze v případě, že stavebník žádá o vydání povolení ve zrychleném řízení. S ohledem na to, že v posuzované věci taková žádost podána nebyla a neproběhlo zrychlené řízení, nebyl zde souhlas žalobce jakožto účastníka řízení třeba. Soud proto neshledává vznesenou námitku relevantní pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.
58. Pokud jde o druhou žalobní námitku zpochybňující správnost postupu při posouzení regulované výšky stavby, soud nejprve poznamenává, že v tomto případě soud nepřezkoumává správní uvážení žalovaného (a jeho závěry ohledně urbanistického charakteru území), ale posuzuje, zda byly naplněny požadavky právních předpisů, resp. územně plánovací dokumentace na výšku staveb – výškové regulativy.
59. Soud vycházel z § 25 Pražských stavebních předpisů. Pražské stavební předpisy přitom vymezují regulovanou výšku budovy jako relativní výšku stavby vůči okolnímu terénu. Žalovaný proto nepochybil, pokud při posouzení vycházel z regulované výšky stavby, nikoliv z její celkové (absolutní) výšky nebo nadmořské výšky vyplývající mimo jiné z umístění rodinného domu stavebníků a domu žalobce. Právě regulovaná výška představuje parametr, s nímž pracují Pražské stavební předpisy při hodnocení výškových poměrů zástavby (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2023, č.j. 18 A 67/2022-129). Za této situace není rozhodující, zda se jednotlivé stavby nacházejí ve svažitém terénu (rodinný dům žalobce) či rovinatém terénu (rodinný dům stavebníků), neboť systém výškové regulace je založen na relativních výškách zachycených v územně analytických podkladech.
60. V posuzované věci z projektové dokumentace založené ve spisovém materiálu vyplývá, že celková výška záměru sice činí 9,4 m, avšak regulovaná výška záměru, která je rozhodující pro zařazení do výškové hladiny, činí 8,1 m (viz též str. 13 napadeného rozhodnutí). K výškovému řešení záměru se žalovaný vyjádřil v úvodu napadeného rozhodnutí. V něm zopakoval technické parametry týkající se navýšení šikmé střechy a odmítl tvrzení o výškově homogenní zástavbě v ulici X. Uvedl, že lokalitu tvoří různorodé rodinné domy lišící se výškou, objemem i tvarem střech, a dospěl k závěru, že záměr nepředstavuje výškový ani hmotový exces a odpovídá charakteru okolní zástavby.
61. Pokud jde o nesouhlas žalobce s charakteristikou posuzovaného území, městský soud znovu připomíná, že v případě naplnění požadavků územního plánu a příslušných předpisů je posouzení individuální vhodnosti stavby na uvážení stavebního úřadu a nelze očekávat, že v území nikdy nedojde ke změně; rovněž nelze v takovém případě bránit umístění objemovější či moderněji pojaté stavby, jde-li stále o stavbu výškově i vzhledově srovnatelnou s domy v daném území, což je v posuzovaném případě naplněno. Zatímco žalobce akcentuje rovinaté prostředí na úrovni rybníka a žádá zachování charakteru dané lokality, žalovaný přistoupil k posouzení charakteru dané lokality s poukazem na její aktuální stav, který je tvořen různými typy zástavby (např. rostlá městská zástavba, bloková zástavba apod.) s různou střešní krajinou, kde se v rámci dané lokality historického jádra nacházejí stavby s různorodým tvarem střešní konstrukce (plochá, valbová, sedlová), u tří domů také s pochozími terasami.
62. Podrobněji se žalovaný výškovou regulací zabýval při posouzení splnění podmínek územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, vyhlášeného vyhláškou hlavního města Prahy č. 32/1999 Sb., (dále jen „územní plán“) a také při posouzení souladu záměru s § 193 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Podle žalovaného je s ním záměr v souladu, neboť je umístěn v lokalitě s venkovskou strukturou zástavby charakteristickou stavbami menšího až středního měřítka, kde převažuje jasné ohraničení veřejného prostranství, které je vymezeno fasádami domů, ploty a zdmi. Jedná se o rostlou strukturu, která je formována historickými cestami a zavedenými pěšími propojeními, doplněnou o komponovanou strukturu zahradního města. Vyjádřil názor, že nástavbou ke změně struktury nedojde, a uzavřel, že záměr odpovídá charakteristice stabilizovaného území i historického jádra obce. Soud shledává tuto úvahu žalovaného racionální a zcela akceptovatelnou. Vychází ze skutkových okolností dané lokality, je podpořena konkrétními výpočty a srovnáními rozhodných údajů týkajících se jednotlivých objektů, nevybočuje ze zákonného rámce a je souladná i s odborným hodnocením záměru.
63. Samotné výškové poměry žalovaný posoudil podle údajů v územně analytických podkladech pro dvacet dva staveb v území vymezeném ulicemi XXX. Devět z nich spadá do výškové hladiny I, jedenáct do hladiny II a dvě do hladiny III. V lokalitě tedy převažuje hladina II dle § 25 Pražských stavebních předpisů (0 až 9 m), do níž žalovaný zařadil také posuzovaný záměr s regulovanou výškou 8,1 m. Žalovaný přitom bytový dům č. p. 1422 ani další budovu nacházející se ve výškové hladině III nepoužil jako jediné referenční stavby, ale hodnotil je jako součást uvedeného širšího území. Žalobce se proto mýlí, pokud tvrdí, že žalovaný zařadil záměr do výškové hladiny III, a to navíc pouze s odkazem na dva domy této hladiny. Soud tak nesouhlasí s tvrzením, že žalovaný přehlédl skutečné výškové poměry v území.
64. Soud neshledal důvodnou ani výhradu týkající se údajného výškového nebo objemového excesu. Žalovaný při hodnocení charakteru území vycházel z údajů obsažených v územně analytických podkladech i ze staveb obdobného výškového působení v širším okolí. Tím dostál požadavku hodnotit urbanistickou strukturu v širším okolí záměru, nikoli pouze podle bezprostředně sousedících staveb (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2023, č.j. 3 As 247/2022-62). Jeho posouzení současně odpovídá základnímu pravidlu pro umisťování staveb na území hlavního města Prahy uvedenému v § 20 odst. 1, jakož i pravidlům výškové regulace obsaženým v § 25 až § 27 Pražských stavebních předpisů. Žalovaný se tedy otázkou výškového řešení záměru podrobně zabýval a jeho úvahy považuje soud za srozumitelné a přezkoumatelné.
65. Pokud žalobce poukazuje na blíže neurčenou fotografii ulice založenou ve správním spise a z ní dovozuje odlišný závěr o vizuálním působení stavby, jedná se o nekonkretizovanou polemiku s hodnocením skutkových podkladů provedeným žalovaným. Samotná existence odlišného názoru na urbanistické nebo estetické působení záměru však nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný přesvědčivě vysvětlil, proč považuje záměr za souladný s charakterem území a výškovou regulací lokality, a soud neshledal důvod se pro stručnost žalobní argumentace od těchto závěrů odchýlit.
66. Ani třetí žalobní námitce týkající se ztráty výhledu na rybník soud nepřisvědčil. Námitka ve své podstatě představuje nesouhlas s hodnocením dopadů záměru provedeným žalovaným, nikoliv tvrzení konkrétní nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Není pravdou, že by žalovaný otázku výhledu posoudil ryze formálně. Žalovaný naopak v napadeném rozhodnutí výslovně připustil, že realizace záměru povede ke změně stávajících výhledových poměrů; uvedl, že žalobce bude nově z prvního nadzemního podlaží a částečně i z druhého nadzemního podlaží namísto výhledu na vzdálenější zástavbu a rybník hledět na bližší rodinný dům stavebníků a jeho zahradu. Současně však dospěl k závěru, že nejde o úplnou ztrátu výhledu a že zvýšení hřebene střechy přibližně o 1,49 m nepředstavuje v poměrech dané lokality výškový ani hmotový exces.
67. Soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit. Jak opakovaně zdůraznila judikatura, výhled v zastavěném území nepředstavuje neměnnou veličinu a vlastník nemovitosti nemá subjektivní právo na zachování stávajících výhledových poměrů. Ochrany požívají především případy úplné ztráty výhledu nebo situace, kdy je omezení výhledu spojeno s dalšími významnými negativními dopady (srov. rozsudek NSS sp. zn. 5 As 166/2018). Taková situace však v projednávané věci podle soudu nenastala. Námitka proto není důvodná.
68. Žalovaný se rovněž zabýval námitkou poklesu hodnoty žalobcovy nemovitosti. Správně přitom vyšel z toho, že případné snížení hodnoty nemovitosti je primárně otázkou soukromého práva. Odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. ÚS 3197/18, podle něhož stavba povolená v souladu s územním plánem sama o sobě nepředstavuje zásah do vlastnického práva sousedů. Žalobce navíc v odvolacím řízení nepředložil žádný konkrétní podklad, z něhož by bylo možné tvrzené snížení hodnoty nemovitosti dovodit. K námitce je dále třeba uvést, že žalobce námitku údajného snížení hodnoty své nemovitosti blíže nespecifikuje, nezdůvodňuje a nedokládá ani v řízení před soudem. Za této situace námitka zůstává v rovině úvah a spekulací a soud ji nemůže vypořádat, neboť vlastním zjišťováním by porušil zásadu rovnosti stran před soudem. Soud proto žalobní námitce nemohl přisvědčit.
69. Soud nepřisvědčil ani čtvrté žalobní námitce, v níž žalobce namítá zcela formální a nedostatečné posouzení zamýšleného vybudování terasy. Žalobní námitka je přitom formulována převážně obecně. Žalobce opakuje, že terasa povede k narušení soukromí, zvýšení hlukové zátěže a zhoršení kvality bydlení, aniž by konkrétně zpochybňoval skutková zjištění, z nichž žalovaný vycházel. Žalobní námitka tak ve své podstatě představuje nesouhlas se závěrem žalovaného. Městskému soudu se v důsledku absence konkrétní žalobní argumentace neotevřel prostor pro věcné posouzení zásahu záměru do práv žalobce.
70. Nadto i v tomto případě žalobní argumentace neodpovídá skutečnému obsahu napadeného rozhodnutí. Žalovaný naopak posouzení dopadů stavby terasy v napadeném rozhodnutí věnoval podstatnou část odůvodnění při vypořádání první odvolací námitky týkající se navrhované terasy a jejího vlivu na pohodu bydlení (str. 6 až 8 napadeného rozhodnutí). Vyšel přitom z judikatury NSS k imisím pohledem a narušení pohody bydlení, posoudil charakter lokality, existenci stávajících pohledových vazeb mezi sousedními nemovitostmi i způsob využití navržené terasy. Dále uvedl, že terasy jsou v dané lokalitě obvyklým prvkem zástavby, že již nyní existují mezi sousedními pozemky oboustranné pohledové vazby a že úplného pohledového soukromí nelze vzhledem k charakteru území dosáhnout ani za současného stavu. Tento názor má oporu ve správním spisu, zejména ve fotografické dokumentaci. Z ní je s ohledem na svažitý terén, silnou variabilitu zástavby a malé odstupy mezi jednotlivými pozemky a budovami patrné, že přímé pohledové vazby mezi zahradami, domy i obytnými místnostmi jsou běžným a dlouhodobým jevem (k tomu srov. str. 6 napadeného rozhodnutí). Žalovaný současně zdůraznil, že terasa bude určena pouze k běžnému užívání rodinného domu. Uzavřel proto, že vybudování terasy nepředstavuje mimořádné obtěžování přesahující míru přiměřenou místním poměrům a kvalitu prostředí ani pohodu bydlení tak žalobci nenaruší.
71. Soud považuje tyto úvahy za zcela správné. NSS opakovaně judikuje, že samotná možnost pohledu ze sousední nemovitosti nepředstavuje nepřípustnou imisi; ta je dána až ve výjimečných případech soustavného a závažného narušování soukromí (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 7. 2013, č.j. 4 As 97/2013-40, ze dne 19. 10. 2016, č.j. 2 As 168/2016-28, ze dne 31. 5. 2017, č.j. 4 As 62/2017-37, a ze dne 13. 9. 2019, č.j. 1 As 329/2018-66). Právě tímto hlediskem se žalovaný zabýval a uzavřel, že v projednávané věci taková situace nenastala.
72. Nedůvodná je rovněž výtka, že žalovaný neposoudil přiměřenost zásahu nebo souběh jednotlivých vlivů. Žalovaný se přiměřeností řádně zabýval, výslovně uzavřel, že navržená terasa nepředstavuje mimořádné obtěžování přesahující míru přiměřenou místním poměrům. Nelze mu vytýkat ani nezkoumání alternativních řešení. Předmětem řízení bylo posouzení konkrétního záměru předloženého stavebníkem, nikoli hledání jeho jiných variant.
73. Soud za nedůvodnou považuje rovněž pátou žalobní námitku, v níž žalobce poukazuje na nedostatečné vypořádání formy střechy a neposouzení jejích zjevných dopadů do okolí. Žalobce žalovanému vytýká především to, že nevysvětlil důvody zvoleného architektonického řešení střechy, nezkoumal jiné možné varianty a neposoudil, zda bylo možné sledovaného účelu dosáhnout šetrnějším způsobem. Takto formulovaná argumentace však z velké části míří mimo podstatu stavebního řízení.
74. Správní orgány nejsou povinny vybírat za stavebníka nejvhodnější, nejšetrnější nebo architektonicky nejpřesvědčivější variantu řešení. Posuzují soulad konkrétně předloženého záměru s požadavky stavebního zákona, územně plánovací dokumentace a dalších právních předpisů, tak, jak jim to ukládá § 193 odst. 1 stavebního zákona. Samotná existence jiného možného řešení proto nezakládá nezákonnost rozhodnutí (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2010, č.j. 2 As 86/2009-237, a rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2022, č.j. 3 As 225/2020-32).
75. Nadto námitka dle názoru soudu neodpovídá obsahu napadeného rozhodnutí. Nelze z něj totiž dovodit, že by žalovaný otázku střechy ponechal bez posouzení. Žalovaný výslovně uvedl, že záměr je architektonicky řešen kombinací šikmé střechy do ulice a ploché střechy do zadního traktu domu tak, aby bylo dosaženo regulované výšky 6,99 m spadající do výškové hladiny okolní zástavby a současně bylo zachováno pohledové uplatnění šikmé střechy v uličním prostoru. Současně posoudil soulad záměru s výškovou regulací, charakterem území, urbanistickou strukturou i střešní krajinou lokality (srov. str. 5, 14 až 16 napadeného rozhodnutí).
76. Ani námitka, že žalovaný nezkoumal veřejný zájem na konkrétní podobě střechy, není důvodná. Žalobce žádný konkrétní veřejný zájem dotčený tvarem střechy neoznačuje. Ani ze stavebního zákona nevyplývá povinnost správních orgánů samostatně odůvodňovat architektonické řešení stavby nad rámec posouzení jeho souladu s právními předpisy. Žalobce tedy pouze obecně polemizuje s architektonickým řešením zvoleným stavebníkem a s odborným hodnocením žalovaného. Taková polemika však sama o sobě nezákonnost ani nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí nezakládá.
77. Soud nepřisvědčil ani šesté námitce týkající se narušení pohody žalobcova bydlení. Žalobce v podstatě tvrdí, že žalovaný neposuzoval pohodu bydlení komplexně, nezohlednil kumulativní účinky jednotlivých zásahů a spokojil se pouze se splněním technických požadavků. V zásadě se omezuje pouze na obecné tvrzení zhoršení pohody bydlení, aniž by konkretizoval, v čem má tato intenzita přesahovat běžné poměry v dané lokalitě.
78. Žalobce především nesprávně vychází z předpokladu, že žalovaný posoudil pouze jednotlivé dílčí vlivy záměru a rezignoval na jejich celkové zhodnocení. Žalobce v této námitce převážně kumuluje dopady, jimiž se soud zabýval výše. Žalovaný se otázkou pohody bydlení zabýval při vypořádání první odvolací námitky (str. 6 až 8 napadeného rozhodnutí), kde vyšel z judikatury NSS týkající se kvality prostředí. Výslovně hodnotil všechny dílčí zásahy, jejichž kumulaci žalobce nyní namítá (výška, výhled, terasa, soukromí), a následně je výslovně posuzoval i z pohledu pohody bydlení. Žalovaný přitom správně vycházel z toho, že požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat a že každá stavba do určité míry ovlivňuje své okolí. Současně posuzoval, zda žalobcem namítané vlivy, zejména zásah do soukromí, změna výhledových poměrů, zvýšení objemu stavby a další tvrzené dopady, nepřekračují míru přiměřenou místním poměrům. Dospěl přitom k závěru, že taková intenzita zásahu v projednávané věci dána není.
79. Soud souhlasí i s obecnějším východiskem žalovaného. Žalobcem citovaná judikatura sice připouští, že narušení pohody bydlení může nastat i bez překročení jednotlivých technických limitů (srov. rozsudky NSS sp. zn. 6 As 38/2008 a sp. zn. 8 As 27/2012, č. 2776/2013 Sb. NSS), současně však platí, že požadavky obecných předpisů na výstavbu a stanovené limity zpravidla odrážejí požadavky na kvalitu prostředí a pohodu bydlení. Jsou-li tyto požadavky splněny a účastník tvrdí existenci nepřiměřeného zásahu i přesto, musí takové tvrzení podložit konkrétními skutkovými okolnostmi nebo důkazy (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 11. 2007, č.j. 9 As 5/2007-76, ze dne 11. 11. 2014, č.j. 6 As 207/2014-36, a ze dne 18. 6. 2021, č.j. 5 As 145/2020-36). To se však v projednávané věci nestalo. Žalobce pouze opakuje své výhrady týkající se výšky stavby, výhledu, soukromí a hodnoty nemovitosti, aniž by předložil konkrétní podklad, který by zpochybňoval skutkové nebo odborné závěry žalovaného. Žalobní námitka tak ve své podstatě představuje nesouhlas s výsledkem posouzení žalovaného, nikoliv tvrzení konkrétní nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Soud jí proto nepřisvědčil.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
80. Městský soud v Praze tedy neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nezákonné; námitky žalobce tak nejsou důvodné. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.
81. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem II. a III. podle § 60 odst. 1 s. ř. s. dle zásady úspěchu ve věci. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů nepřísluší. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, avšak nevznikly mu žádné náklady řízení nad rámec běžného výkonu úřední činnosti. Proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
82. O náhradě nákladů řízení osobám zúčastněným soud rozhodl výrokem č. IV. dle o ust. § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou, v ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V posuzované věci osobám zúčastněným na řízení žádné náklady nevznikly ani jim soud neuložil žádnou povinnost. Proto soud rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Praha dne 13. října 2026
JUDr. Ladislav Hejtmánek v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje X. X.