Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

68 A 6/2026 - 46

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Petrem Závadským ve věci

žalobkyně: K. S., narozená

bytem

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra

sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2026, čj. OAM-21670-22/TP-2025, MV131833-10/OAM-2025,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2026, čj. OAM-21670-22/TP-2025, MV131833-10/OAM-2025, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný podle , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítl žádost žalobkyně o povolení k trvalému pobytu, neboť shledal důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

II. Žaloba

2. V žalobě žalobkyně uvedla, že žalovaný založil svůj závěr, že žalobkyně představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, především na její historické trestné činnosti. Žalobkyně svou kriminální minulost nezpochybňuje. Šlo však o trestnou činnost, která skončila v roce 2016, a od jejího ukončení uplynulo více než 10 let. Žalovaný ve svém rozhodnutí kromě historického odsouzení neuvádí žádné aktuální poznatky, které by svědčily o pokračujícím ohrožení veřejného pořádku. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2026, čj. -44, v němž se uvádí, že trestná činnost starší více než 10 let není bez dalšího důvodem k závěru o aktuálním nebezpečí a že minulé chování je relevantní pouze potud, pokud může přiměřeně pravděpodobně vypovídat o současném a budoucím chování.

3. Podle žalobkyně žalovaný nedostatečně hodnotil dobu, která uplynula od ukončení trestné činnosti. Žalovaný zdůrazňoval, že od zahlazení posledního odsouzení žalobkyně uplynul v době jeho rozhodování přibližně jeden rok. Podle žalobkyně však není jasné, proč by právě datum zahlazení odsouzení mělo být počátkem pro hodnocení následného života žalobkyně. Žalovaný nevysvětlil, proč více než 10 let od konce trestné činnosti nemá pro posouzení současného života žalobkyně podstatnější význam. Žalobkyně namítá, že žalovaný nesprávně rozlišoval dobu páchání trestné činnosti, datum vydání trestních rozsudků, datum výkonu trestu a okamžik zahlazení odsouzení.

4. Žalobkyně tvrdí, že po ukončení trestné činnosti vede řádný život. Žalovaný podle ní neuvedl žádnou okolnost nastalou po roce 2016, která by svědčila o tom, že žalobkyně porušuje právní řád, či snad páchá trestnou činnost. Žalobkyně má za to, že závěr žalovaného o hrozbě pro veřejný pořádek je založen na hodnocení jejího minulého života, nikoli na posouzení jejího chování v době rozhodování žalovaného. Sám žalovaný připouští, že odsouzení žalobkyně byla dne 13. 6. 2025 zahlazena. Podle žalobkyně musí být po zahlazení odsouzení závěr o současném nebezpečí pro veřejný pořádek založen na konkrétních skutečnostech a jejich vazbě na její současné chování, nikoli pouze na hodnocení závažnosti zahlazených odsouzení, na což se omezil žalovaný.

5. Žalovaný uvedl, že žalobkyně představuje nebezpečí pro veřejný pořádek minimálně do okamžiku, kdy uplyne dostatečná doba od zahlazení posledního odsouzení. Současně uvedl, že od zahlazení odsouzení v době jeho rozhodování uplynul teprve přibližně jeden rok. Žalobkyně namítá, že žalovaný nepřiblížil, jak dlouhá doba by podle něj měla uplynout od zahlazení odsouzení, a nevysvětlil, proč žalobkyně i rok po zahlazení odsouzení představuje nebezpečí pro veřejný pořádek. Žalovaný nezohlednil ani to, že žalobkyně pobývá na území České republiky od roku 1997, od roku 1999 zde podniká, má tu centrum osobního života i ekonomické aktivity. Její manžel je českým občanem a v Česku žije i plnoletý syn žalobkyně. Podle žalobkyně jde tak o téměř třicetiletou vazbu na Českou republiku, kterou žalovaný pouze popsal, aniž by ji však náležitě zhodnotil. Délka pobytu a celková životní situace přitom podle judikatury Nejvyššího správního soudu patří mezi okolnosti, k nimž je třeba přihlédnout při posuzování nebezpečí pro veřejný pořádek.

6. V napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že zamítnutím žádosti o trvalý pobyt není žalobkyni odnímáno dosavadní pobytové oprávnění v podobě přechodného pobytu, a že tedy není povinna vycestovat z České republiky. Žalobkyně má za to, že i okolnost, že může v Česku stále pobývat na základě povolení k přechodnému pobytu, měla být hodnocena.

7. Řízení před žalovaným trvalo více než jeden rok a v jeho průběhu byla žalobkyně nucena podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti správního orgánu. Žalobkyně si je vědoma, že samotná délka správního řízení automaticky nezakládá nárok na vydání povolení k trvalému pobytu. Tuto skutečnost však zmiňuje jako ilustraci celkového průběhu řízení.

III. Vyjádření k žalobě

8. Ve vyjádření k žalobě žalovaný zmínil, že jeho rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu nemá nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života žalobkyně především z toho důvodu, že žalobkyně má platné povolení k přechodnému pobytu, které jí umožňuje pobývat v České republice.

9. K otázce existence důvodného nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek, žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2020, čj. -40; ze dne 19. 10. 2023, čj. -45; ze dne 14. 9. 2022, čj. -26; a ze dne 29. 5. 2022, čj. -33.

IV. Replika žalobkyně

10. V replice se žalobkyně vymezila proti nepřesnostem v tom, jak žalovaný ve svém vyjádření shrnul časovou souslednost páchání trestných činů a vydání trestních rozsudků. Zmínila, že rok 2019 nelze bez dalšího označovat jako rok další trestné činnosti. Pro posouzení aktuálnosti tvrzeného nebezpečí pro veřejný pořádek je podle ní třeba rozlišovat mezi dobou páchání trestné činnosti, datem vydání rozsudku a datem jeho právní moci. Žalobkyně nesouhlasí s náhledem žalovaného, že by trestní odsouzení nevedlo k její nápravě. Svou trestnou činnost ukončila v roce 2016 a od té doby podle svých slov vede řádný život. Žalovaný ve svém rozhodnutí neuvádí nic konkrétního, z čeho by vyplývalo, že po roce 2016 nedošlo k nápravě žalobkyně.

11. Žalobkyně má za to, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nereagoval na její žalobní námitky týkající se aktuálnosti nebezpečí pro veřejný pořádek a ani se nevypořádal s judikaturou, na kterou v žalobě odkazuje.

12. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že neshledal zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně, neboť ta má nadále platné povolení k přechodnému pobytu. Žalobkyně namítá, že samotná zmínka o přechodném pobytu neřeší otázku přiměřenosti dopadu zamítnutí žádosti o trvalý pobyt do jejího soukromého a rodinného života a je třeba posoudit všechny okolnosti jejího života, včetně dlouhé doby faktického pobytu, manželského vztahu, rodinných a ekonomických vazeb na Českou republiku.

13. Žalobkyně zmínila, že setrvává na všech důvodech uvedených v žalobě.

V. Doplnění skutkových podkladů

14. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen „krajský soud“) doplnil skutkové podklady o rozsudek tohoto soudu ze dne 10. 2. 2021, čj. -1209, kterým bylo rozhodnuto v trestní věci o odvolání žalobkyně proti jejímu odsouzení. Jde o rozsudek, který se týká trestné činnosti, na kterou žalovaný poukazoval ve svém rozhodnutí. Daný rozsudek však žalovaný nezahrnul mezi podklady svého rozhodnutí. Krajský soud zmíněný rozsudek čj. zaslal oběma stranám a umožnil jim se k němu vyjádřit.

VI. Vyjádření žalobkyně

15. K zaslanému rozsudku čj. žalobkyně poskytla vyjádření, v němž zmínila, že jí byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, peněžitý trest a trest propadnutí věci. Dále se věnovala rozdílu mezi podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody a podmíněným propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaný totiž podle ní ve svém vyjádření poukazoval na případy týkající se osob, které vykonávaly nepodmíněný trest odnětí svobody, z něhož byly až následně podmíněně propuštěny.

16. Dále žalobkyně zmínila, že žalovaný se podle ní ve svém vyjádření k žalobě nevěnoval judikatuře, na kterou ve své žalobě poukázala. Nově také žalobkyně uplatnila námitky týkající se okolností, za kterých byla ve správním řízení seznámena s podklady. Tvrdí, že dne 29. 10. 2025 se objednala u žalovaného za účelem vyřízení prodloužení přechodného pobytu. Pracovnice žalovaného jí pak zaskočily, když toho dne (29. 10. 2025) před ní položily spis ve věci žádosti o povolení k trvalému pobytu a zmínily, že má možnost do spisu nahlédnout a vyjádřit se. Žalobkyně byla podle svých slov zaskočena, neboť na pracoviště žalovaného přišla ve věci přechodného pobytu, nebyla připravena na nahlížení do spisu ve věci trvalého pobytu, a proto uvedla, že právnickému znění podkladů nerozumí a neví, k čemu se má vyjádřit. Pracovnice jí k dotazu sdělily, že se vyjadřovat nemusí, proto se žalobkyně za dané situace nevyjádřila. Žalobkyně namítá, že jí v takové situaci nebyla poskytnuta účinná možnost seznámit se s podklady rozhodnutí zakotvená v , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Zároveň žádá krajský soud, aby prověřil, zda po 29. 10. 2025 byly do správního spisu doplněny další podklady, neboť rozhodnutí žalovaného bylo vydáno až 13. 8. 2026.

VII. Hodnocení krajského soudu

17. Krajský soud ověřil, že žaloba byla podána včas ( , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „“), a přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ), a shledal, že žaloba je důvodná.

VII.A Důvodné nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku

18. Podle § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí: Ministerstvo žádost o povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

19. Krajský soud konstatuje, že v citovaném § 87k odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou uvedeny alternativně dvě skutečnosti, a to 1) důvodné nebezpečí ohrožení bezpečnosti státu a 2) důvodné nebezpečí narušení veřejného pořádku závažným způsobem. K zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu postačí existence jedné z těchto skutečností.

20. Žalovaný dospěl k závěru, že je dáno důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek, což odůvodnil výhradně poukazem na trestnou činnost, za níž byla žalobkyně odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „okresní soud“) ze dne 6. 5. 2014, čj. -663 (v právní moci dne 6. 5. 2014), a rozsudkem okresního soudu ze dne 2. 12. 2019, čj. -1159, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 2. 2021, čj. -1209 (v právní moci dne 10. 2. 2021).

21. Mimo trestnou činnost spáchanou v minulosti žalovaný k žalobkyni zjistil, že na území České republiky pobývá od roku 1997 a v roce 1999 zde začala podnikat. Dne 6. 11. 2006 jí bylo uděleno povolení k trvalému pobytu občana třetího státu, které bylo dne 14. 8. 2014 v důsledku jejího druhého sňatku změněno na povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Žalobkyně se v roce 2008 rozvedla a znovu se vdala v roce 2014 za jiného občana České republiky. V důsledku spáchané trestné činnosti jí bylo toto povolení k pobytu dne 15. 5. 2015 zrušeno. Od 28. 1. 2016 má žalobkyně povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka České republiky s platností průkazu do 27. 1. 2029. Žalovaný dále zjistil, že žalobkyně má centrum svého osobního života a ekonomické aktivity jen na území České republiky. V domovském státě (tj. na Ukrajině) nemá žádné rodinné vazby. Na území České republiky žije manžel žalobkyně a její plnoletý syn.

22. Krajský soud zmiňuje, že právě (v bodě 21. výše) shrnutá zjištění k osobě žalobkyně nejsou způsobilá jakkoli odůvodnit existenci nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Závěr žalovaného o nebezpečí jeho narušení se tak opírá výhradně o trestní minulost žalobkyně, za níž byla odsouzena rozsudky zmíněnými výše v bodě 20.

23. Co se týče kriminální minulosti žalobkyně vyplývají ze správního spisu a rozsudku krajského soudu čj. -1209 tyto skutečnosti:

· Žalobkyně částečně sama a částečně se svým druhým českým manželem spáchala zločin kuplířství podle a odst. 2 písm. a) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Tento zločin spáchala tak, že v úmyslu získat pro sebe značný prospěch zjednala 14 jménem ustanovených žen a další neustanovené ženy k provozování prostituce v Českých Budějovicích, které pak žalobkyni předávaly část výdělku z prostituce. Doba páchání této trestné činnosti pokrývala období od počátku roku 2008 do 25. 11. 2013. Za popsaný zločin byla žalobkyně odsouzena rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 5. 2014, čj. -663 (v právní moci dne 6. 5. 2014), k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

· Od 26. 11. 2013 do 26. 2. 2014 byla žalobkyně ve vazbě. Její vzetí do vazby tak přerušilo páchání výše uvedené trestné činnosti.

· Po propuštění z vazby žalobkyně spáchala v době od 26. 2. 2014 do 14. 3. 2016 zločin kuplířství podle a odst. 2 písm. a) . V průběhu tohoto období se svým druhým manželem kořistila z prostituce, kterou provozovalo 10 žen, jež žalobkyni předávaly část svého výdělku z prostituce. Za uvedený zločin byla žalobkyně odsouzena rozsudkem okresního soudu ze dne 2. 12. 2019, čj. -1159, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 2. 2021, čj. -1209 (v právní moci dne 10. 2. 2021), k trestu odnětí svobody na 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let, k peněžitému trestu ve výši 200 000 Kč a k trestu propadnutí věci poloviny peněžních prostředků nalezených při domovních prohlídkách (tj. 35 600 Kč a 57,50 €).

· Od 14. 3. 2016 do 8. 6. 2016 byla žalobkyně ve vazbě. Toto vzetí do vazby tak ukončilo páchání její trestné činnosti.

· Usnesením okresního soudu ze dne 9. 5. 2025, čj. -17, byla obě výše uvedená odsouzení žalobkyně zahlazena.

24. Ust. § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je potřeba vykládat s přihlédnutím k čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, podle něhož platí: Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná (zvýraznění doplněno krajským soudem).

25. Existenci předchozího odsouzení za trestný čin lze podle Soudního dvora Evropské unie zohlednit jen tehdy, jsouli okolnosti, které k odsouzení vedly, důkazem osobního chování, jež představuje současnou závažnou hrozbu pro veřejný pořádek (rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 10. 1977, ve věci 30/77 Pierre Bouchereau, bod 28; či ze dne 19. 1. 1999, ve věci C348/96 Donatelle Calfa, bod 24). Opatření z důvodu ochrany veřejného pořádku lze přijmout pouze tehdy, ukáželi se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu, že osobní chování dotyčné osoby představuje závažné ohrožení v současné době (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. 5. 2018, C331/16 ve věci K. a H. F., bod 52).

26. V posuzované věci nelze pouze na základě spáchání trestných činů, za které byla žalobkyně odsouzena rozsudkem okresního soudu čj. -663 a rozsudkem okresního soudu čj. -1159, ve spojení s rozsudkem krajského soudu čj. (k nim viz bod 23. výše), učinit závěr o tom, že je dáno důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

27. V případě, že byl cizinec v minulosti odsouzen pro trestný čin, lze hodnotit, zda tato jeho trestná činnost v souvislosti s dalšími zjištěními o jeho aktuální situaci podkládá závěr o existenci důvodného nebezpečí, že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Při takovém posuzování lze hodnotit např. typovou závažnost spáchané trestné činnosti (ta souvisí s výší trestů, které umožňuje uložit), individuální závažnost spáchaného činu, včetně jeho následků, způsobu provedení a důvodů, které vedly k jeho spáchání (individuální závažnost se odráží ve výši a druhu uloženého trestu). Dále lze hodnotit, zda šlo o ojedinělý exces, nebo o opakované páchání trestné činnosti, jaká doba uplynula od spáchání této trestné činnosti apod. Popsané hodnocení ve vztahu ke spáchané trestné činnosti však není samoúčelné, nýbrž je potřeba je porovnávat s aktuálními poznatky o cizinci. Např. spáchal-li cizinec v minulosti krádeže, aby získal prostředky na nákup alkoholu či drog, má význam zjišťovat, zda takový cizinec v současnosti užívá drogy nebo nezřízeně konzumuje alkohol.

28. Trestnou činnost v podobě zločinu kuplířství žalobkyně páchala v úmyslu získat pro sebe značný prospěch, jak se podává z trestních rozsudků. Krajský soud konstatuje, že ve správním spise jsou založeny výpisy údajů z daňových přiznání žalobkyně za období let 2020 do 2024. Na jejich základě lze konstatovat, že žalobkyně má v Česku legální zdroj příjmů. Nejde sice o vysoké příjmy. Na druhou stranu žalobkyně nemá vysoké náklady na bydlení, neboť je členkou bytového družstva, které jí pronajímá byt. Protože nejsou poznatky o tom, že by od ukončení druhé trestné činnosti (tj. od 14. 3. 2016) žalobkyně spáchala nějakou trestnou činnost, vychází krajský soud z toho, že po dobu více než 10 let od ukončení trestné činnosti je žalobkyně schopna své potřeby saturovat bez příjmů z kriminální činnosti. S ohledem na délku této doby a existenci legálních příjmů žalobkyně krajský soud nespatřuje existenci důvodného nebezpečí, že by finanční motivy mohly vést žalobkyni k páchání trestné činnosti, jak tomu u ní bylo v minulosti.

29. Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl (na straně 4), že žalobkyně byla dvakrát odsouzena za úmyslný trestný čin, přičemž uložené tresty za předchozí trestnou činnost podle něj nevedly k její nápravě. Dále zmínil, že nelze opomenout blízkost jednotlivých odsouzení a to, že v návaznosti na první odsouzení v roce 2014, resp. po vykonání prvně uloženého trestu v roce 2014 se žalobkyně dopustila dalšího trestného činu, což se podle něj opakovalo i v roce 2019. Krajský soud konstatuje, že zčásti jde o nesprávné skutkové závěry.

30. Krajský soud souhlasí s tím, že vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (tj. rozsudku okresního soudu ze dne 6. 5. 2014, čj. -663, který dne 6. 5. 2014 nabyl právní moci), zjevně nemělo na žalobkyni požadovaný výchovný efekt, neboť jak v době probíhajícího trestního řízení před soudem, tak v době následující po vyhlášení a nabytí právní moci rozsudku páchala prakticky totožnou trestnou činnost, které se dopouštěla v období od 26. 2. 2014 do 14. 3. 2016. Páchala jí tedy i po téměř 2 roky od vyhlášení a právní moci prvního odsuzujícího rozsudku. Šlo o ostentativní výraz netečnosti vůči trestním předpisům, trestnímu řízení a odsouzení. Současně je z dob páchání první a druhé trestné činnosti patrné, že na přelomu let 2013/2014 žalobkyni v páchání trestné činnosti přechodně zabránil jen pobyt ve vazbě v období od 26. 11. 2013 do 26. 2. 2014. První vazební zkušenost a první odsouzení tak zjevně neměly na žalobkyni ten vliv, aby jí odradily od další trestné činnosti.

31. Se žalovaným však již nelze souhlasit v tom, že by ani druhé odsouzení nevedlo k nápravě žalobkyně. Nejsou žádné poznatky o tom, že by po druhém odsouzení (rozsudek okresního soudu ze dne 2. 12. 2019, čj. -1159, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 2. 2021, čj. -1209) žalobkyně spáchala jakoukoli trestnou činnost. Druhé odsouzení tedy na žalobkyni vliv mělo. Lze dokonce konstatovat, že k napravení žalobkyně přispěla již její druhá vazební zkušenost (od 14. 3. 2016 do 8. 6. 2016), byť na rozdíl od výkonu trestu odnětí svobody či jiných trestů není účelem vazby výchovné působení na obviněného. Druhé vzetí do vazby dne 14. 3. 2016 totiž definitivně ukončilo druhou trestnou činnost žalobkyně.

32. Za nepřesné krajský soud považuje hodnocení žalovaného, že po vykonání prvně uloženého trestu v roce 2014 se žalobkyně dopustila dalšího trestného činu. Části druhé trestné činnosti se žalobkyně dopustila ve zkušební době prvního odsouzení. Zkušební doba u prvního odsouzení skončila 6. 5. 2017 a druhou trestnou činnost žalobkyně ukončila dne 14. 3. 2016. Těžko v situaci, kdy závěrečnou část druhé trestné činnosti (tj. část trestné činnosti připadající na období od 6. 5. 2024 do 14. 3. 2016) žalobkyně páchala v průběhu zkušební doby hovořit o tom, že se jí žalobkyně dopustila po vykonání prvně uloženého trestu.

33. K hodnocení vážného nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek, lze poukázat na hodnocení, které ke stavu v roce 2019 činil krajský soud v bodě 15. rozsudku ze dne 10. 2. 2021, čj. -1209, jímž rozhodl v trestní věci o odvolání proti odsuzujícímu rozsudku za druhou páchanou trestnou činnost. V daném odvolacím rozsudku se uvádí následující hodnocení: Žalobkyně není z hlediska své trestní minulosti natolik narušenou pachatelkou. Byla sice v roce 2014 odsouzena za kuplířství, i v porovnání obdobnými případy kuplířství však trestní soud neodhlížel od toho, že žalobkyně se nedopustila jakýchkoli excesů, které takovou trestnou činnost běžně doprovází a jimiž jsou např. omezování osobní svobody, vydírání, ublížení na zdraví apod. Odvolací trestní soud zmínil, že dohody mezi žalobkyní a prostitutkami byly uzavřeny oboustranně dobrovolně bez nátlaku a jednotlivým prostitutkám nebylo bráněno v rozhodnutí s prostitucí skončit.

34. Krajský soud s odvoláním na popsané hodnocení v rozsudku čj. -1209 zmiňuje, že trestní soud již v roce 2019 žalobkyni nepovažoval za natolik narušenou pachatelku a spatřoval u ní možnost nápravy prostřednictvím podmíněného trestu odnětí svobody, který viděl jako adekvátní s ohledem na délku trestního řízení a s ohledem na to, že se žalobkyně po 14. 3. 2016 nedopustila další trestné činnosti.

35. Na tomto místě se krajský soud pozastavuje nad tím, že žalovaný nezahrnul rozsudek krajského soudu čj. -1209 mezi podklady svého rozhodnutí. Z ostatních podkladů rozhodnutí musel o jeho existenci vědět (je zmíněn u doložky právní moci rozsudku okresního soudu čj. -1159 a je zmíněn v opisu z evidence rejstříku trestů pro žalobkyni). Současně z těchto podkladů musel žalovaný vědět o tom, že krajský soud v odvolacím řízení zmírnil oproti rozsudku okresního soudu trest pro žalobkyni (to bylo zřejmé z porovnání výroku rozsudku okresního soudu a opisu z evidence rejstříku trestů). Žalovanému tak muselo být zřejmé, že krajský soud v odvolacím trestním řízení nahlížel jinak na povahu a závažnost trestného činu a osobu žalobkyně (srov. ), než okresní soud. Byť šlo řízení o žádosti, bylo stále povinností žalovaného ex offo zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu ( věta první ). Posuzování existence důvodného nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek patří mezi okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. Rozsudek krajského soudu čj. -1159, který oproti okresnímu soudu přehodnocoval povahu a závažnost trestného činu a náhled na osobu žalobkyně, tak bylo namístě opatřit, zvláště tehdy, když od trestního odsouzení žalovaný odvíjel své úvahy k hodnocení nebezpečí narušení veřejného pořádku. Krajský soud tímto rozsudkem doplnil podklady rozhodnutí postupem podle ve spojení s Rozsudek čj. -1159 stranám zaslal a poskytl jim možnost se k němu vyjádřit.

36. Žalovaný vydával své rozhodnutí více než 5 let po zmíněném trestním rozsudku krajského soudu ze dne 10. 2. 2021, čj. -1209, v situaci, kdy od skončení druhé trestné činnosti žalobkyně uplynulo více než 10 let, aniž by byly poznatky, že by žalobkyně spáchala jakoukoli další trestnou činnost nebo že by se dopustila jiného jednání závažně narušujícího veřejný pořádek. To jen dokládá předpoklad odvolacího trestního soudu, že žalobkyně není natolik trestně narušenou a že i podmíněný trest odnětí svobody může vést k její nápravě.

37. Krajský soud zastává názor, že délku zkušební doby u podmíněně odloženého výkonu trestu odnětí svobody, kterou stanovil trestní soud, je možné brát jako jisté hrubé orientační měřítko, jaká doba musí přibližně uplynout, aby bylo možno činit prvotní závěry, že podmíněně odložený výkon trestu odnětí svobody měl na pachatele potřebný výchovný efekt ve směru jeho nápravy (srov. bod [25] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020, čj. -33). Trestní soud ve vztahu k druhé trestné činnosti žalobkyně podmíněně odložil výkon trestu odnětí svobody na zkušební dobu v trvání 4 let. Celá tato zkušební doba již uplynula dne 10. 2. 2025. Skutkový stav v době žalovaného (tj. ke dni 13. 8. 2026) byl takový, že tehdy uplynul více než rok od toho, co proběhla celá zkušební doba podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody. V posuzované věci současně nelze pominout, že trestní rozsudky týkající se druhé trestné činnosti (rozsudek okresního soudu čj. ve spojení s rozsudkem krajského soudu čj. ) nabyly právní moci 10. 2. 2021, tj. téměř 5 let po ukončení druhé trestné činnosti (ukončena 14. 3. 2016). Čtyřletá zkušební doba tudíž byla žalobkyni stanovena v situaci, kdy nebyly žádné poznatky o tom, že by v předchozích 5 letech před pravomocným stanovením zkušební doby spáchala jakýkoli trestný čin. Žalovaný tak rozhodoval v situaci, kdy nejenže uplynul více než rok od úspěšného uběhnutí zkušební doby stanovené trestním soudem, ale též v situaci, kdy nebyly žádné poznatky, že by se po dobu více než 10 let od ukončení druhé trestné činnosti žalobkyně dopustila jakéhokoli trestného činu nebo jiného závažného porušení veřejného pořádku.

38. Krajský soud považuje tuto dobu více než 10 let od ukončení druhé trestné činnosti žalobkyně za natolik dlouhou, že z trestné činnosti, jíž se týkaly rozsudky okresního soudu ze dne 6. 5. 2014, čj. -663 a ze dne 2. 12. 2019, čj. -1159, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 2. 2021, čj. -1209, v době rozhodování žalovaného již neplynulo důvodného nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

39. Pro porovnání lze zmínit, že po uplynutí 10 let od trestné činnosti Nejvyšší správní soud v bodě [44] rozsudku ze dne 23. 4. 2026, čj. -44, nespatřoval důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek ve smyslu § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud se přitom v rozsudku čj. -44 vyjadřoval k daleko závažnějšímu podkladovému skutkovému stavu, než o jaký jde v posuzované věci, a to hned v několika směrech:

· V odkazované věci šlo o závažnější trestnou činnost, šlo totiž o zvlášť závažný zločin neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami spáchaný členem organizované zločinecké skupiny, za který byl uložen nepodmíněný trestu odnětí svobody v délce 11 let (bod [2] rozsudku čj. -44). V posuzované věci šlo zločin kuplířství, tj. nikoli zvlášť závažný zločin. O menší závažnosti v porovnání s 11letým nepodmíněným trestem odnětí svobody svědčí i žalobkyni uložený trest odnětí svobody v posuzované věci, který byl výrazně kratší, a jehož výkon byl navíc podmíněně odložen na zkušební dobu. Ani vedlejší tresty v podobě peněžitého trestu a propadnutí věci v posuzované věci se nijak nevymykají závěru, že s porovnáním s 11letým nepodmíněným trestem odnětí svobody šlo o mírnější trest.

· V odkazované věci se cizinec po odsouzení vyhýbal poskytnutí plné součinnosti probačnímu úředníkovi (bod [31] rozsudku čj. -44). Žádných obdobných poklesků se žalobkyně nedopustila. Jak vyplývá z usnesení trestního soudu o zahlazení odsouzení (usnesení okresního soudu ze dne 9. 5. 2025, čj. -17), žalobkyně uložený peněžitý trest zaplatila a odevzdala věci, kterých se týkal trest propadnutí věci. Ve zkušební době podle okresního soudu vedla řádný život.

· V odkazované věci cizinec na území České republiky pobýval bez formálního oprávnění k pobytu a neuposlechl uloženou povinnost k vycestování (bod [35] rozsudku čj. -44). Oproti tomu žalobkyně disponuje od 28. 1. 2016 povolením k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky s platností průkazu do 27. 1. 2029.

· V odkazované věci cizinec neuhradil téměř čtvrtmilionový dluh a neměl na území Česka legální příjem (bod [40] rozsudku čj. -44). Oproti tomu žalobkyně má v tuzemsku příjmy ze samostatné výdělečné činnosti, jak dokládají opisy z jejích daňových přiznání ve správním spisu. Ke dni 30. 7. 2026 neměla nedoplatek pojistného na sociální zabezpečení, jak dokládá příslušné potvrzení.

· V odkazované věci cizinec před správním orgánem poskytl účelovou či nepravdivou výpověď ohledně zasílaného výživného, počtu návštěv jeho dcery ve vězení a v minulosti spáchané trestné činnosti (bod [41] rozsudku čj. -44). Nic obdobného žalobkyně neučinila.

40. Krajský soud zastává názor, že pokud Nejvyšší správní soud ve věci řešené pod sp. zn. neshledal u cizince důvodné nebezpečí, že by závažným způsobem mohl narušit veřejný pořádek, pak tím spíše nelze takové nebezpečí spatřovat v případě žalobkyně, u níž jsou podkladové skutkové okolnosti daleko příznivější v porovnání s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. -44.

41. Poukázat lze i na jiný rozsudek Nejvyššího správního soudu, a to rozsudek ze dne 19. 10. 2023, čj. -45, v němž ve vztahu k § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců soudy spatřovaly důvodné nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. Šlo o věc, v níž od spáchání poslední trestné činnosti uplynulo více než 10 let (bod [3] zmíněného rozsudku). Současně šlo o věc cizince v minulosti odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 10 let za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami spáchaný členem organizované skupiny (bod [16] rozsudku čj. -45). Ve věci žalobkyně byla závažnost její trestné činnosti daleko menší, což se zrcadlí i v mírnějším trestu. Dále pak v rozsudku čj. -45 Nejvyšší správní soud poukazoval na to, že dobu strávenou ve výkonu trestu odnětí svobody nelze dost dobře zohledňovat při hodnocení, zda se cizinec odstřihl od své trestní minulosti, neboť pobyt ve vězení efektivně brání či předchází páchání celé škály trestné činnosti. Nejvyšší správní soud v dané souvislosti pojednával o „donucení vést řádný život“ v průběhu věznění (srov. bod [17] rozsudku čj. -45). Naproti tomu žalobkyně ve výkonu trestu odnětí svobody nebyla, výkon trestu odnětí svobody jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu. Žalobkyně tedy čelila reálným podmínkám civilního života, aniž by byly nějaké poznatky, že by po ukončení druhé trestné činnosti páchala další kriminální skutky. Krajský soud zastává názor, že v případě zkušební doby při podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody nelze hovořit o „donucení vést řádný život“ (opačný náhled v bodě [17] rozsudku čj. -45). V průběhu zkušební doby jde stále o podmínky skutečného života na svobodě. Riziko vykonání zbytku trestu odnětí svobody v případě nevedení řádného života ve zkušební době není svou povahou natolik odlišným důsledkem od obecné hrozby trestem odnětí svobody v případě spáchání trestného činu.

42. Ve věci, jíž se týkal rozsudek čj. -45 v době rozhodování správního orgánu ještě ani neuplynula zkušebního doba podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (bod [18] daného rozsudku). I to je rozdíl oproti posuzované věci, kdy nejenže zkušební doba podmíněného odsouzení již úspěšně uplynula, navíc trestní soud již rozhodl, že se osvědčila.

43. Krajský soud tak konstatuje, že případ žalobkyně vykazuje odlišnosti i od věci řešené rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. -45, v níž ani uplynutí 10 let od ukončení trestné činnosti neznamenalo eliminaci důvodného nebezpečí, že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Rozdílné okolnosti nyní posuzované věci dávají podklad pro závěr, že v případě žalobkyně takové důvodné nebezpečí v době rozhodování žalovaného již nebylo.

VII.B Zahlazení odsouzení

44. Okresní soud usnesením ze dne 9. 5. 2025, čj. -17 (v právní moci dne 13. 6. 2025), rozhodl o zahlazení odsouzení žalobkyně. V důsledku toho měla žalobkyně v době rozhodování žalovaného čistý výpis z evidence rejstříku trestů.

45. Rozhodnutí o zahlazení odsouzení má důležité následky z hlediska trestního práva. To však nebrání, aby správní orgány při posouzení důvodnosti nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku mohly přihlížet i k zahlazeným odsouzením. Zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se skutek nestal. Pouze se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (body [11] a [12] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2023, čj. -42). Zahlazení odsouzení nepředstavuje žádný milník v intenzitě nebezpečnosti cizince (bod [35] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2024, čj. -45). Jak však uvedl Nejvyšší správní soud v bodě [17] rozsudku ze dne 26. 1. 2015, čj. -48: „Jestliže právní přepisy stanoví, že se na pachatele, jehož trest byl zahlazen, hledí, jako by nebyl odsouzen, nelze důvody zamítnutí žádosti o trvalý pobyt spatřovat výlučně v odsouzení za spáchaný trestný čin. Pokud by byl takový postup možný, nebylo by žádného rozdílu mezi trestem sice vykonaným, avšak dosud nezahlazeným, a trestem, který již byl zahlazen.“ Každý případ je třeba posuzovat individuálně (bod [19] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2025, čj. -31).

46. Krajský soud náhled judikatury shrnuje takto: Zahlazení odsouzení automaticky neznamená, že by pominulo nebezpečí, že v minulosti trestním soudem odsouzený cizinec vážným způsobem naruší veřejný pořádek. Na druhou stranu po zahlazení odsouzení není možné existenci důvodného rizika závažného narušení veřejného pořádku spatřovat výhradně v zahlazené trestné činnosti. Aby existovalo dané riziko, je třeba v aktuálně existujících okolnostech života a osoby cizince nalézt spojující prvky, které individuálním a konkrétním způsobem odůvodní, že cizinec má stále sklon páchat trestnou činnost nebo že v současné době jsou dány obdobné okolnosti, které vedly nebo se spolupodílely na tom, že cizinec v minulosti porušil trestněprávní normy.

47. Na nic takového žalovaný ve svém rozhodnutí nepoukazuje. Žalovaný se omezil na rozbor a popis závažnosti trestní minulosti žalobkyně, aniž by poukázal na aktuálně existující okolnosti, které by zakládaly důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla znovu páchat trestnou činnost či jinak závažně narušovat veřejný pořádek.

48. Žalovaný ve svém rozhodnutí zmínil, že žalobkyně podle něj „i nadále představuje nebezpečí veřejnému pořádku, a to minimálně do doby, než uplyne dostatečná doba od zahlazení posledního odsouzení (účastnice se osvědčila v červnu roku 2025, tedy teprve před rokem, když uváděnou opakovanou trestnou činnost páchala v rozmezí několika let)“. S citovaným závěrem krajský soud nesouhlasí.

49. Žalovaný pomíjí, že okolnost, kdy dojde k zahlazení odsouzení je mj. odvislá od toho, jak dlouho od spáchání činu uplynulo, než došlo k pravomocnému odsouzení. Aby mohlo být odsouzení zahlazeno, v první řadě musí dojít k samotnému odsouzení a po něm i k výkonu trestu (srov. § 105 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním [trestní řád], ve znění pozdějších předpisů). Jinými slovy: čím delší je trestní řízení, tím později může dojít k zahlazení odsouzení, jemuž musí nutně předcházet samotné odsouzení. V posuzované věci mezi ukončením trestné činnosti a právní moci odsouzení za druhou trestnou činnost uplynulo téměř 5 let. Délka trestního řízení tak značně odsunula okamžik zahlazení odsouzení oproti situaci, kdy by trestní řízení trvalo kratší dobu. Za takové situace nevidí krajský soud podklad pro to, aby měla uplynout dostatečná doba od zahlazení, jak o tom pojednává žalovaný. V posuzované věci je z hlediska plynutí času nutno hledět především k tomu, jaká doba (v okamžiku rozhodování žalovaného) uplynula od ukončení trestné činnosti žalobkyně. To bylo více než 10 let, což je dostatečně dlouhý časový úsek.

50. Dále pak, aby měla zmínka žalovaného o uplynutí další doby od zahlazení odsouzení smysl, musel by žalovaný konkrétně zmínit, jaké aktuální aspekty života či osobnosti žalobkyně vyžadují prověřování po další dobu od zahlazení odsouzení. Žalovaný by tudíž musel objasnit, jaká aktuální okolnost se ještě musí u žalobkyně změnit či po další dobu prověřovat, aby pokleslo nebezpečí, že vážně naruší veřejný pořádek. Na žádnou takovou okolnost žalovaný nepoukázal.

VII.C Poukaz žalobkyně na vazby na Českou republiku

a její současné pobytové oprávnění

51. Žalobkyně namítla, že žalovaný při posuzování existence nebezpečí, zda žalobkyně může závažným způsobem narušit veřejný pořádek, dostatečně nezohlednil její vazby na Česko a že v tuzemsku má žalobkyně v současnosti povolen přechodný pobyt. Konkrétně ke svým vazbám na Českou republiku žalobkyně uvedla, že zde pobývá od roku 1997, od roku 1999 tu podniká, má zde centrum osobního života i ekonomické aktivity. Její manžel je českým občanem a v Česku žije i plnoletý syn žalobkyně.

52. Krajský soud zmiňuje, že stabilní rodinné zázemí, stabilní zaměstnání či jiná forma výdělku a zajištěné bydlení jsou v obecné rovině dílčími aspekty uspořádaného a řádného života. Mohou mít tudíž jistou vypovídací schopnost k riziku páchání trestné činnosti.

53. Významem legálních příjmů žalobkyně se krajský soud zabýval již výše (bod 28. výše).

54. Protože se svým manželem jako spolupachatelem žalobkyně páchala jak první, tak druhou trestnou činnost, za kterou byla odsouzena, pak skutečnost, že má v Česku manžela není v jejím případě okolnost, která by zmírňovala riziko páchání trestné činnosti.

55. Délka pobytu žalobkyně v České republice (přes 30 let, jak tvrdí žalobkyně) též nemá reálný význam pro posouzení nebezpečí pro veřejný pořádek. Význam má okolnost, jak dlouho žalobkyně páchala trestnou činnost (po dobu 8 let s 3měsíční přetržkou, kdy byla ve vazbě) a jak dlouhá doba uplynula od ukončení trestné činnosti, k čemuž se žalovaný vyjadřoval. Délka pobytu žalobkyně v České republice a okolnost, že zde žalobkyně má centrum života i ekonomické aktivity, je okolností, která není určující pro hodnocení nebezpečí pro veřejný pořádek, ale může mít význam pro hodnocení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalobkyně.

56. Žalobkyně namítla, že žalovaný na jedné straně tvrdí, že žalobkyně představuje nebezpečí pro veřejný pořádek, na druhé straně však ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobkyně má nadále pobytové oprávnění v podobě povolení k přechodnému pobytu. Žalobkyně má za to, že i její přechodný pobyt měl být zohledněn při hodnocení její aktuální situace.

57. Krajský soud upozorňuje, že žalobkyně nerozvádí, jak přesně by se měla při posuzování existence důvodného nebezpečí pro veřejný pořádek zohledňovat skutečnost, že žalobkyně má povolení k přechodnému pobytu. Neuvádí ani, jaký vliv na toto nebezpečí její přechodný pobyt má. Ani krajskému soudu není známo, jaký význam v daném směru by povolení k přechodnému pobytu mělo mít. Žalobkyně správně poukazuje na to, že existence povolení k přechodnému pobytu automaticky neprokazuje neexistenci nebezpečí narušení veřejného pořádku.

VII.D Délka správního řízení

58. Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že správní řízení před žalovaným trvalo více než rok a že v jeho průběhu podala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti.

59. K ochraně proti nečinnosti správního orgánu slouží ve správním řízení žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ( věta poslední ) a žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ( a násl. ).

60. Proti nepřiměřené délce správního řízení nelze z povahy věci ochranu poskytnout v řízení o žalobě proti správnímu orgánu. Z tohoto důvodu soud považuje poukaz žalobkyně na délku správního řízení za irelevantní.

VII.E Opožděně uplatněné žalobní body

61. V žalobě žalobkyně neuplatnila žádné námitky týkající se zásahu rozhodnutí žalovaného do jejího soukromého a rodinného života. Až v replice ze dne 22. 9. 2026 podané po uplynutí lhůty k podání žaloby žalobkyně zmiňuje, že žalovaný nemůže v její neprospěch využívat skutečnost, že se v průběhu správního řízení k možnému zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života nevyjádřila. Dále v replice žalobkyně namítla, že samotná skutečnost, že žalobkyně disponuje povolením k přechodnému pobytu, neřeší přiměřenost dopadu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu do jejího soukromého a rodinného života. Dále poukázala na okolnosti, které měly být v daném směru podle ní posouzeny.

62. Krajský soud konstatuje, že opožděné jsou výše shrnuté námitky k soukromému a rodinnému životu, včetně tvrzení, že žalovaný podle žalobkyně nemůže v její neprospěch využívat skutečnost, že se v průběhu správního řízení nevyjádřila. Lhůta pro podání žaloby byla 30 dnů od doručení rozhodnutí žalovaného ( zákona o pobytu cizinců). Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 13. 8. 2026, posledním dnem lhůty pro podání žaloby bylo pondělí 14. 9. 2026 ( ). Replika ze dne 22. 9. 2026 byla podána po uplynutí lhůty k podání žaloby a nebylo tak v ní možno uplatnit nové žalobní body.

63. Rozšíření žaloby o nové žalobní body v replice ze dne 22. 9. 2026 je tak nepřípustné podle věty poslední To platí i pro žalobní body týkající se soukromého a rodinného života (srov. body [17] a [18] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2017, čj. ).

64. Stejný závěr o opožděnosti uplatnění, která způsobuje nepřípustnost námitek, platí pro námitku, že žalovaný podle žalobkyně nemohl odkazovat na to, že v minulosti bylo zrušeno povolení k přechodnému pobytu, aniž by posoudil její aktuální situaci. Šlo o další žalobní bod poprvé uplatněný až v replice ze dne 22. 9. 2026.

65. Opožděné, a tudíž nepřípustné, jsou rovněž žalobní body týkající se okolností seznámení se s podklady rozhodnutí a otázka, zda žalobkyně dostala účinnou možnost seznámit se podle . Tyto žalobní body žalobkyně poprvé uplatnila až ve vyjádření ze dne 2. 10. 2026. Nemají přitom žádný předobraz v žalobě.

VIII. Závěr a shrnutí závazného právního názoru soudu

66. Z důvodů uvedených výše v částech VII.A a VII.B výše krajský soud žalobu vyhodnotil jako důvodnou. Rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost podle a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení podle

67. V dalším řízení, kam se věc vrací, je žalovaný vázán právním názorem krajského soudu ( ), jehož podstatu lze shrnout takto:

· Žalovaný v napadeném rozhodnutí spatřoval důvodné nebezpečí, že by mohla žalobkyně závažným způsobem narušit veřejný pořádek, výhradně z její minulé trestné činnosti, za kterou byla odsouzena rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 5. 2014, čj. -663, a rozsudkem okresního soudu ze dne 2. 12. 2019, čj. -1159, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 2. 2021, čj. -1209. Po uplynutí více než 10 let od ukončení trestné činnosti, jíž se trestní rozsudky týkaly, není možné důvodné nebezpečí ze závažného ohrožení veřejného pořádku dovozovat jen z uvedené minulé trestné činnosti. V napadeném rozhodnutí žalovaného není popsána žádná aktuální okolnost týkající se žalobkyně (kromě zmíněné minulé trestné činnosti), která by nasvědčovala tomu, že v době rozhodnutí žalovaného měla žalobkyně stále sklony k páchání trestné činnosti či jinému závažnému narušení veřejného pořádku.

· V situaci, kdy žalovaný nepoukázal na žádnou aktuální okolnost týkající se žalobkyně (kromě zmíněné minulé trestné činnosti), která by zakládala důvodné nebezpečí pro veřejný pořádek, není v posuzované věci možné, aby odpadnutí překážky vyhovění žádosti podle § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců podmiňoval uplynutím dodatečné doby, která má uplynout od zahlazení odsouzení.

· Při nezměněném skutkovém základě nemůže žalovaný žádost opětovně zamítnout podle § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců z důvodu nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku pouze na základě výše uvedené trestní minulosti žalobkyně nebo požadavku dalšího časového odstupu od zahlazení odsouzení. Tento právní názor sám o sobě neřeší splnění či nesplnění ostatních zákonných podmínek pro vydání povolení k trvalému pobytu.

IX. Náklady řízení

68. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, má tudíž podle § 60 odst. 1 s ř. s. vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Přiznaná částka náhrady nákladů ve výši 3 000 Kč se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. Nezastoupenému účastníku v řízení před správními soudy nenáleží žádná paušální náhrada spojená s učiněnými procesními úkony, nýbrž jen náhrada prokázaných skutečně vynaložených nákladů, např. poštovného apod. (viz body [19] až [21] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, čj. -79). Kromě zaplaceného soudního poplatku nebyla prokázána výše jakéhokoli nákladu řízení na straně žalobkyně.

69. Žalovaný jako neúspěšný účastník řízení nemá v souladu s právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

České Budějovice 14. října 2026

Mgr. Bc. Petr Závadský v. r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: G. K.