Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

62 Af 5/2024 - 68

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Venduly Sochorové a Mgr. Filipa Skřivana ve věci

žalobce: A. K. A.

bytem X

zastoupen Mgr. Pavlem Kopou, advokátem

sídlem Hlinky 57/142a, Brno

proti

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství

sídlem Masarykova 427/31, Brno

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2023, č. j. 37022/23/5100-41456-711929,

takto:

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 4. 12. 2023, č. j. 37022/23/5100-41456-711929, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 60 030 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Pavla Kopy, advokáta.

Odůvodnění:

I. Shrnutí podstaty věci

1. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj („správce daně“) na základě provedené daňové kontroly stanovil společnosti SHIVA INTERNATIONAL, s.r.o. („daňový dlužník“) dodatečným platebním výměrem za zdaňovací období měsíce července roku 2016 daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 443 384 Kč. Žalobce v rozhodném období působil ve funkci jednatele daňového dlužníka, a proto poté, co se správce daně neúspěšně pokoušel nedoplatky daňového dlužníka vymoci v daňovém, insolvenčním a následně v exekučním řízení, zaslal ručitelskou výzvu žalobci k zaplacení daňového nedoplatku podle , daňového řádu, ve spojení s , .

2. Žalobce podal žalobu proti napadenému rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí správce daně ze dne 9. 2. 2023, č. j. 405961/23/3001-80050-713179 (výzva ručiteli), jímž byl žalobce vyzván k úhradě daňového nedoplatku.

II. Shrnutí procesního postoje žalobce

3. Žalobce je přesvědčen, že neručí za úhradu daňového nedoplatku, neboť nebyly naplněny zákonné předpoklady ručení. Částku doměřené daně žalobce nepovažuje za škodu způsobenou daňovému dlužníkovi. Nesouhlasí s tím, že by ve funkci jednatele daňového dlužníka postupoval v rozporu s péčí řádného hospodáře, namítá porušení základních zásad správy daní a dovozuje, že právo správce daně stanovit daň bylo v době vydání prvostupňového rozhodnutí již promlčeno.

4. Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí procesního postoje žalovaného

5. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou a setrvává na závěrech, na nichž je založeno napadené rozhodnutí. Navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

IV. Posouzení věci

6. Žaloba je důvodná.

7. Sporu je mezi žalobcem a žalovaným o to, zda žalovaný v napadeném rozhodnutí prokázal splnění zákonem předvídaných podmínek pro vznik ručení na straně žalobce.

8. V nynější věci soud poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 25. 7. 2025, č. j. -35, kterým žalobu zamítl jako nedůvodnou. Shledal, že žalovaný prokázal naplnění podmínek pro vznik ručení člena voleného orgánu za dluh právnické osoby podle . Naplnění první podmínky, že člen voleného orgánu právnické osobě způsobil škodu, spatřoval ve skutečnosti, že žalobce v postavení jednatele úmyslně vykázal fiktivní přijetí zdanitelných plnění a krátce poté převedl svůj obchodní podíl a ukončil výkon funkce. Tím podle soudu došlo k vyvedení finančních prostředků z majetkové sféry společnosti, která následně nebyla schopna uhradit daňový nedoplatek. Druhou podmínku, která spočívá v tom, že člen voleného orgánu škodu způsobil porušením povinností při výkonu funkce, považoval soud také za splněnou, neboť jednání žalobce popsané v trestním rozsudku představovalo podle soudu porušení povinnosti žalobce jednat při výkonu funkce jednatele s péčí řádného hospodáře. Třetí podmínka byla dle soudu naplněna tím, že žalobce vzniklou škodu nenahradil. Konečně pak soud shledal i naplnění čtvrté podmínky, že se věřitel nemohl domoci plnění přímo na právnické osobě, jelikož pohledávku nebylo možné vymoci po daňovém dlužníkovi v daňovém, v insolvenčním ani v exekučním řízení.

9. Uvedený rozsudek však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2026, č. j. -31, částečně pro nepřezkoumatelnost, částečně pro nezákonnost. Podle Nejvyššího správního soudu se krajský soud nevypořádal s námitkou, že jednou z podmínek vzniku ručení podle je též uplatnění náhrady škody poškozenou společností vůči jednateli. Dále Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce žalobce, že skutečnost, že žalobce převedl svůj 100% obchodní podíl ve společnosti a ukončil v ní své působení jako jednatel, sama o sobě neznamená, že by došlo ke vzniku škody. Převod obchodního podílu společníka dokládá nanejvýš personální změnu ve společnosti, nikoliv vznik škody ve smyslu . To stejné platí o ukončení funkce jednatele. Ani závěr soudu o tom, že škoda vznikla porušením povinnosti žalobce jednat s péčí řádného hospodáře, sám o sobě pro vznik ručení podle nestačí. Uložil proto zdejšímu soudu, aby v intencích rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2025, č. j. -53, a ze dne 16. 1. 2026, č. j. -35, opětovně zkoumal, zda došlo ke vzniku škody, tj. ke konkrétnímu majetkovému úbytku na straně daňového dlužníka.

10. Po vydání zrušujícího rozsudku soud poskytl účastníkům prostor k reakci na závěry Nejvyššího správního soudu. Žalovaný ve vyjádření ze dne 14. 8. 2026 setrval na své dosavadní argumentaci. Je přesvědčen, že ke vzniku ručení není nezbytné, aby daňový dlužník předem vyzval jednatele k náhradě škody. Vznik škody spatřuje v tom, že daňový dlužník získal neoprávněnou daňovou výhodu odpovídající uplatněnému odpočtu daně, která by mu při řádném splnění daňové povinnosti nenáležela. Následně získanou daňovou výhodu daňový dlužník ztratil, neboť již nedisponoval prostředky k úhradě daně (po doměření daně převedl svůj obchodní podíl a ukončil výkon funkce jednatele). To podle žalovaného vedlo ke snížení majetku společnosti. Prokázána byla i skutečnost, že porušení povinnosti žalobce jednat s péčí řádného hospodáře vedlo ke vzniku škody, tudíž byla splněna i podmínka příčinné souvislosti.

11. Žalobce ve vyjádření ze dne 17. 8. 2026 zdůraznil, že pohledávka daňového dlužníka vůči žalobci na náhradu škody nebyla správcem daně konkrétně identifikována, ani odlišena od daňového nedoplatku. Rozsah ručení musí být odvozen od rozsahu nenahrazené škody. Přejímá-li žalovaný částku daňové povinnosti, namísto aby zjistil konkrétní výši škody, nemůže napadené rozhodnutí obstát. Ani při komplexním zohlednění věci nelze tvrdit, že napadené rozhodnutí identifikuje konkrétní majetkový úbytek a příčinnou souvislost. Absenci těchto skutečností nelze dohnat v řízení před soudem. Zkreslení majetkové situace nepředstavuje reálný úbytek majetku společnosti. Dokumenty obsažené ve správním spisu nedokládají, že by došlo ke skutečnému úbytku majetku (chybí analýza účtů daňového dlužníka od července 2016 do zjištění úpadku společnosti v listopadu 2017). Prokázána nebyla ani skutečnost, že došlo ke ztrátě získané daňové výhody. Tuto skutečnost neprokazuje ani trestní rozsudek. Vysvětlena nebyla ani příčinná souvislost mezi porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a vzniklou škodou (majetkovým úbytkem). Úpadek byl zjištěn po více než roce od rozhodného zdaňovacího období a konkurs byl zrušen v roce 2019 pro nepostačující majetek. Důvody neuhrazení daňového nedoplatku mohly být jakékoli. Napadené rozhodnutí tak podle žalobce nemůže obstát.

12. Podle § 171 odst. 1 daňového řádu je ručitel povinen zaplatit nedoplatek, pokud mu zákon ukládá povinnost ručení. Správce daně mu tuto povinnost oznámí výzvou, ve které uvede částku stanovené daně, za niž ručitel odpovídá, a zároveň jej vyzve k úhradě ve stanovené lhůtě.

13. Podle § 171 odst. 3 daňového řádu může správce daně výzvu ručiteli vydat tehdy, pokud daňový subjekt nezaplatil nedoplatek, a to i přesto, že byl bezvýsledně upomenut. Výzvu lze vydat také v případě, že se nepodařilo nedoplatek vymoci od daňového subjektu, ledaže je zřejmé, že vymáhání by bylo zjevně bezvýsledné.

14. Podle nenahradí-li člen voleného orgánu právnické osoby škodu, kterou způsobil porušením svých povinností, ačkoli měl tuto škodu uhradit, stává se ručitelem za dluh právnické osoby. Ručí však pouze do výše neuhrazené škody a pouze tehdy, pokud se věřitel nemůže plnění domoci přímo od právnické osoby.

15. Mezi žalobcem a žalovaným není sporu o to, že na základě citovaného ustanovení je ručení člena voleného orgánu za dluhy právnické osoby podmíněno kumulativním splněním následujících podmínek: 1. člen voleného orgánu způsobil právnické osobě škodu, 2. tuto škodu způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, 3. škodu nenahradil, ačkoli k tomu byl povinen, a 4. věřitel se plnění na právnické osobě nemůže domoci.

16. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně dovodil, že jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu (v žalobcově případě zkrácení daně) nemůže být považováno za odpovědný výkon funkce. Institut péče řádného hospodáře není čistě formálním pojmem. Vyjadřuje určitou míru morální integrity, pečlivosti, odpovědnosti a obezřetnosti, která se od člena voleného orgánu legitimně očekává. Ten je povinen při konkrétním jednání využít dostupné zdroje a na jejich základě zvážit potenciální rizika svého podnikatelského rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. ). Je tedy zřejmé, že jednání, které naplní skutkovou podstatu trestného činu a vede k odsouzení člena voleného orgánu právnické osoby, je ze své podstaty neslučitelné se zákonnými požadavky na řádný výkon funkce. Naplnění 2. podmínky tedy v nynějším případě bylo prokázáno. Pro vznik ručení podle však samotný závěr o porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře nepostačuje. Je třeba postavit najisto, zda právě toto porušení vedlo v příčinné souvislosti ke vzniku škody na straně daňového dlužníka, tedy ke konkrétnímu majetkovému úbytku na jeho straně – tj. zda byla naplněna první podmínka pro vznik ručení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2025, č. j. -53, a ze dne 16. 1. 2026, č. j. -35).

17. Soud nesouhlasí se žalobcem, že by podmínkou pro vznik ručení bylo uplatnění náhrady škody poškozenou společností vůči jednateli. Ustanovení podmiňuje vznik ručení člena voleného orgánu právnické osoby tím, že právnické osobě nenahradil škodu, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, „ačkoli byl povinen škodu nahradit“. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že povinnost k náhradě škody vzniká jednateli již kumulativním splněním všech jejích základních předpokladů, kterými jsou vznik škody, porušení povinnosti a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody (srov. rozsudky ze dne 9. 11. 2017, č. j. -560, nebo ze dne 30. 6. 2020, č. j. -685). Smyslem a účelem zákonného ručení je nastavit pro věřitele spravedlivější uspořádání vztahů v situaci, kdy je dobytnost jejich pohledávek vůči právnické osobě zhoršena a člen (nebo bývalý člen) voleného orgánu porušením povinnosti při výkonu funkce způsobil právnické osobě škodu, kterou právnické osobě nenahradil. Věřitel pak může požadovat plnění přímo na jednateli společnosti, ovšem jen do výše škody, která byla společnosti způsobena. Vzhledem k tomu, že tento institut neslouží výlučně k ochraně (poškozené) právnické osoby, bylo by neslučitelné s jejím účelem, pokud by vznik ručení člena voleného orgánu byl navázán na aktivní jednání společnosti vůči členu jejího voleného orgánu, bez něhož by nemohlo dojít k „zesplatnění“ pohledávky na náhradu škody. Právnická osoba totiž nemusí být (např. proto, že nemá osobu, která by ji v dané záležitosti mohla zastupovat) schopna či (např. pro obtížnější dobytnost své pohledávky) ochotna vůči členu svého voleného orgánu aktivně jednat. Ručení jednatele tedy vzniká objektivně tím, že škoda nebyla uhrazena, bez ohledu na to, zda byla poškozenou právnickou osobou uplatněna. Jednatel se tak nemůže zprostit svého ručitelství námitkou, že společnost na něm žádnou náhradu škody nepožadovala (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, č. j. -313, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2026, č. j. -35). Uplatnění náhrady škody poškozenou společností vůči jednateli tedy není nezbytnou podmínkou pro vznik ručení podle . Námitka není důvodná.

18. Vznik škody spatřoval žalovaný v tom, že daňovému dlužníkovi byla stanovena daňová povinnost, která by stanovena nebyla, pokud by nedošlo k podání daňového přiznání s nesprávnými údaji žalobcem. V případě, že by nedošlo k podvodnému uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, nevznikly by související nedoplatky. Žalovaný jednání žalobce přirovnal ke sjednání úvěru, o němž dlužník již dopředu ví, že jej nebude schopen ani ochoten v budoucnu splatit. Právě vznik povinnosti vrátit neoprávněně získané odpočty představuje podle žalovaného újmu na jmění daňového dlužníka (bod 31 napadeného rozhodnutí). V bodech 38 a 39 žalovaný doplnil, že pokud žalobce vykázal daňovou povinnost daňového dlužníka úmyslně nesprávně, zkreslil tím jeho majetkovou situaci a daňový dlužník zcela zjevně jeho ekonomickou činnost vykonával způsobem, který nepředpokládal budoucí povinnost uhradit daň v její zákonné výši (ostatně žalobce coby osoba odpovědná za nezákonné jednání bezprostředně po předmětném zdaňovacím období převedl obchodní podíl a opustil funkci jednatele). Jelikož daňový dlužník v době doměření daně již nedisponoval prostředky k úhradě daně, trval žalovaný na tom, že v důsledku jednání žalobce vznikl daňovému dlužníkovi daňový dluh, který by jej netížil, pokud by žalobce funkci jednatele vykonával s péčí řádného hospodáře. Škodu pak představovala podle žalovaného i povinnost uhradit penále, která vznikla daňovému dlužníkovi v souvislosti s doměřením daně (bod 40). Svůj závěr o vzniku škody žalovaný podpořil závěry vyplývajícími z trestního rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. , kterým byla schválena dohoda o vině a trestu. Z trestního rozsudku plyne, že žalobce v postavení jednatele daňového dlužníka podáním daňového přiznání dne 22. 8. 2016 vykázal fiktivní přijetí zdanitelných plnění od čtyř různých společností, čímž úmyslně a neoprávněně ponížil daňovou povinnost daňového dlužníka a docílil nižšího vyměření daně z přidané hodnoty na úkor České republiky, které způsobil škodu ve výši 1 443 384 Kč. Za to byl žalobce uznán vinným ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle a 2 písm. c) , . Z dohody o vině a trestu dále plyne, že ke dni 22. 8. 2016 došlo k výmazu 100% žalobcova obchodního podílu ze společnosti daňového dlužníka a že žalobce 3. 8. 2016 skončil ve funkci jednatele daňového dlužníka.

19. Interpretací pojmu „škoda“ ve smyslu se v minulosti zabývala soudní rozhodovací praxe. Dovodila, že samotný daňový nedoplatek není škodou, kterou by člen voleného orgánu mohl právnické osobě způsobit, neboť ten je pouhým důsledkem předchozího jednání vedení právnické osoby. Je tomu tak proto, že jak výše daně, tak její stanovení je dáno přímo zákonem, a v obecné rovině se tak děje zcela nezávisle na vůli či jednání, byť protiprávním, jednatele společnosti. Vznik a výše daňové povinnosti (jde-li o DPH) je bezprostřední reakcí zákona na ekonomické výsledky, respektive ekonomickou činnost daňového subjektu. V takovém případě škodou způsobenou společnosti jejím jednatelem není ani daňový nedoplatek, tedy dluh na dani spočívající v neuhrazené daňové povinnosti, jako následek neschopnosti daň (příp. též její příslušenství) uhradit. Za škodu je nutné považovat „teprve“ zásah do majetkové sféry společnosti, například v podobě neoprávněného vyvedení prostředků, zpronevěry nebo jiného jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře, který měl za následek, že právnická osoba neměla dostatek prostředků na úhradu daně. Aby mohlo vzniknout ručení ve smyslu daňového řádu, je nezbytné postavit najisto, že člen voleného orgánu způsobil svým protiprávním jednáním úbytek majetku právnické osoby, který vedl k nemožnosti uhradit daňový nedoplatek. Správce daně je tedy povinen prokázat příčinnou souvislost mezi porušením povinností člena voleného orgánu a vznikem škody na majetku právnické osoby (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne

18. 6. 2024, č. j. -38, č. 4620/2024 Sb. NSS). Škodou je tedy „až“ snížení majetku společnosti, úbytek jejích finančních prostředků, jako následek (výsledek) činnosti spočívající ve vyvedení (odčerpání) finančních prostředků. Vyvedení (vyvádění) prostředků ze společnosti, ať již samotným jednatelem společnosti či jinými osobami, jimž to jednatel umožnil, představuje jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře. V příčinné souvislosti s takovýmto jednáním může dojít ke snížení majetku společnosti, tedy jejímu poškození (vzniku škody). Toto snížení se až „sekundárně“ projeví v tom, že daňový subjekt není schopen uhradit své daňové povinnosti, resp. jejich uhrazení se stát (zastupovaný správcem daně) nedomůže ani daňovou exekucí, z důvodu nemajetnosti daňového subjektu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2025, č. j. -53).

20. Výše citovaná judikatura Nejvyššího správního soudu (především rozsudek č. j. -38), podle níž škodou ve smyslu není sám o sobě daňový nedoplatek, byl vydán až po vydání napadeného rozhodnutí žalovaným. Je tedy vcelku logické, že závěry žalovaného obsažené v napadeném rozhodnutí těmto pozdějším východiskům judikatury plně nekorespondují. Ani při zohlednění celkového kontextu napadeného rozhodnutí však s ohledem na závěry zrušujícího rozsudku č. j. -28 podle soudu nelze dospět k závěru, že správní orgány v napadeném rozhodnutí prokázaly vznik škody ve smyslu .

21. Žalovaný na několika místech napadeného rozhodnutí zmiňuje, že škoda spočívá v daňovém nedoplatku. Tento závěr však při zohlednění judikatury Nejvyššího správního soudu neobstojí (zejm. rozsudek č. j. -38). Žalovaný dále vysvětluje, že újma na jmění (škoda) vznikla daňovému dlužníkovi tím, že v důsledku podvodného jednání žalobce byly podvodně vylákány odpočty, na něž daňový dlužník neměl nárok, přičemž žalobce nepředpokládal budoucí uhrazení daně v zákonné výši (o tom má podle žalovaného svědčit skutečnost, že žalobce bezprostředně po podání vědomě nepravdivého daňového přiznání převedl svůj obchodní podíl a opustil funkci jednatele). Podle zrušujícího rozsudku č. j. -31 nicméně sám o sobě daňový nedoplatek ani ukončení účasti žalobce jako společníka daňového dlužníka neprokazují vznik škody ve smyslu . Ani při zohlednění těchto dalších skutečností obsažených v napadeném rozhodnutí podle soudu nelze dospět k závěru, že správní orgány prokázaly vznik škody ve smyslu . V daňovém řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by jednání žalobce popsané v trestním rozsudku vedlo k reálnému majetkovému úbytku na straně daňového dlužníka, natož k tomu, že by právě takový majetkový úbytek způsobil následnou neschopnost daňového dlužníka uhradit doměřenou daň. Trestní soud se zabýval pouze škodou způsobenou státu jako příjemci daně, nikoliv škodou způsobenou daňovému dlužníkovi. Vznik škody jako podmínku pro vznik ručitelského závazku je však nutno hodnotit ve vztahu k daňovému dlužníkovi samostatně. Je nutno zkoumat, zda byla jednáním žalobce způsobena škoda daňovému dlužníkovi a zda tato škoda vedla k nemožnosti uhradit daň (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2026, č. j. -35). Součástí spisu (ani napadeného rozhodnutí) nejsou informace z účetnictví daňového dlužníka, z nichž by například vyplynulo, že ukončení účasti žalobce v daňovém dlužníkovi bylo spojeno s odčerpáním finančních prostředků ze společnosti, resp. že by tímto vyvedením majetku byla způsobena následná platební neschopnost daňového dlužníka. Žalobce přiléhavě poukazuje na to, že chybí analýza účtů daňového dlužníka od července 2016 do zjištění úpadku společnosti v listopadu 2017. Ani zmínka žalovaného obsažená v bodě 40 napadeného rozhodnutí, že škodou by mohla být (vedle doměřené daně) povinnost uhradit penále, která vznikla daňovému dlužníkovi v souvislosti s doměřením daně, podle soudu nijak nepřispěla k prokázání vzniku škody na straně daňového dlužníka. Sám žalovaný totiž dodává, že v této okolnosti správce daně škodu nespatřoval, neboť při zohlednění penále by škoda přesahovala výši pohledávky, k jejíž úhradě byl žalobce vyzván. Dosud tedy nebylo postaveno najisto, že skutečnosti zmiňované žalovaným (vyvedení majetku žalobcem z daňového dlužníka, ukončení funkce jednatele, podvodné podání daňového přiznání aj.) skutečně vedly ke vzniku škody (k majetkovému úbytku) na straně daňového dlužníka. Úvaha žalovaného, že v důsledku úmyslného jednání žalobce daňový dlužník vykonával ekonomickou činnost způsobem, který nepředpokládal budoucí úhradu daně v její zákonné výši, je zcela obecná a není zřejmé, o jaká zjištění ji žalovaný opírá. Samotné nezákonné snížení daňové povinnosti takovým zjištěním není. Závěr žalovaného o tom, že v daňovém řízení byl prokázán vznik škody ve smyslu , tedy neobstojí.

22. Pro úplnost soud doplňuje (jak uvedl již ve svém prvém rozsudku č. j. -35), že se žalovaným souhlasí v tom, že v řízení bylo prokázáno splnění 3. a 4. podmínky. Absenci náhrady vzniklé škody lze dovodit již ze samotné nemajetnosti daňového dlužníka, která byla zjištěna v insolvenčním řízení. Žalobce navíc v odvolacím řízení uvedl, že „nebylo co plnit“, čímž fakticky potvrdil, že škodu daňovému dlužníkovi nenahradil; ani v řízení před soudem netvrdí opak. S tím souvisí také nemožnost věřitele domoci se plnění na daňovém dlužníkovi. Nemajetnost daňového dlužníka způsobila, že pohledávka žalovaného nebyla uspokojena ani dobrovolně, ani v rámci insolvenčního, případně exekučního řízení.

23. Co se týče lhůty pro stanovení daně, ta ke dni vydání ručitelské výzvy neuplynula, jak se žalobce mylně domnívá. Daň byla doměřena na základě jednání kvalifikovaného pravomocným rozsudkem jako trestný čin. Podle § 148 odst. 6 daňového řádu lze daň stanovit až do konce druhého roku následujícího po roce, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci. Trestní rozsudek nabyl právní moci dne 3. 11. 2021, daný kalendářní rok skončil dne 31. 12. 2021, prvním následujícím rokem je rok 2022 a druhým rokem rok 2023. Lhůta pro stanovení daně končila dne 31. 12. 2023, tudíž ručitelská výzva i napadené rozhodnutí byly vydány ve lhůtě pro stanovení daně.

24. Argumentace žalobce stran tvrzeného porušení základních zásad daňového řízení není důvodná. Ačkoli žalobce namítá porušení hned několika z nich (zákonnosti, procesní rovnosti, šetření práv, materiální pravdy a volného hodnocení důkazů), nijak nespecifikuje, jakými konkrétními kroky se žalovaný měl jejich porušení dopustit. Soud se proto argumentací žalobce v tomto smyslu nemohl pro její nekonkrétnost blíže zabývat (viz bod 13 zrušujícího rozsudku č. j. -28).

V. Závěr a náklady řízení

25. Soud uzavírá, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně neidentifikoval konkrétní majetkový úbytek na straně daňového dlužníka (závěry žalovaného obsažené v napadeném rozhodnutí neodpovídají aktuální judikatuře Nejvyššího správního soudu citované výše). Nebyl-li prokázán vznik škody ve smyslu , neobstojí ani závěr žalovaného o příčinné souvislosti mezi jednáním žalobce a vznikem škody. Žalovaný proto v dalším řízení postaví najisto, zda došlo ke konkrétnímu majetkovému úbytku na straně daňového dlužníka (ke vzniku škody) a zda existuje příčinná souvislost mezi jednáním žalobce a vznikem této škody. Soud z výše uvedených důvodů shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí bez jednání (za splnění podmínek ) zrušil pro nezákonnost podle a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán výše vysloveným závěrem soudu ( ).

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měl žalobce plný úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalovanému. Náklady řízení žalobce představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 8000 Kč (3000 Kč za žalobu a 5000 Kč za kasační stížnosti) a odměna za zastoupení. Soud přiznal zástupci žalobce odměnu za čtyři úkony právní služby dle ustanovení a d) advokátního tarifu (příprava a převzetí věci, žaloba, kasační stížnost, vyjádření ze dne 17. 8. 2026) ve výši 4 × 10 300 Kč [, advokátního tarifu] a paušální náhradu nákladů s těmito úkony spojenými ve výši 4 × 450 Kč ( advokátního tarifu), celkově 43 000 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je společníkem právnické osoby, která je plátcem DPH, soud zvýšil přiznanou odměnu o 9 030 Kč odpovídající této dani ( ). Celkově tedy soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 60 030 Kč. K její úhradě stanovil žalovanému přiměřenou lhůtu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je kasační stížnost přípustná ( ) Nepřípustná je však taková kasační stížnost, na níž dopadají výluky z přípustnosti stanovené v Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Brno 14. října 2026

David Raus v.r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje: R. L.